Celá léta studií na Matematicko-fyzikální fakultě jsem čekal, kdy jednoho dne zamknou a zatemní posluchárnu a oznámí nám: „Soudruzi studenti, nadešel čas, abychom vám prozradili, co to je vědecký světový názor!“. Říkal jsem si, komu jinému by to měli prozradit, když ne ‚jadrným‘ fyzikům (tak se nám tehdy přezdívalo), ti by tomu určitě měli rozumět. Nikdy to neudělali. Jenže pak jsem pochopil, že to je obráceně. Oni nám nemají co prozradit, protože žádný takový vědecký názor nemají, on dokonce vůbec není. A proto se nás bojí, že bychom snad mohli vyzradit nějaké vědecké tajemství o podstatě hmoty, čímž by byla ohrožena jejich materialistická teorie, na které byl totalitní systém postaven. Mohlo by se ukázat, že svoboda je důležitější než hmota.¹ Proto nás učili nejšpičkovější marxističtí profesoři, které režim měl k dispozici. Na základě několika příkladů se báli, že zejména jaderný fyzik, který se ‚zvrhne‘ na politiku, je pro ně nejnebezpečnější. Byl jsem například veden v registru svazků právě pod jménem ‚Fyzik‘ v kategorii osob ‚zvláště nebezpečných‘ a v případě spuštění akcí, připravených proti opozici pod názvy Norbert, Vlna, Zásah, jsem měl být mezi prvními internován do koncentračního tábora. Jednou jsem za takovým marxistickým specialistou zašel po přednášce na konzultaci. Kladl jsem mu řadu otázek. Bylo vidět, že mu odpovědi nejdou zcela snadno. Nakonec mi ten údajně nejlepší komunistický specialista na marxismus přiznal: „Copak si myslíte, že tomu věřím? Také tomu nevěřím, ale musím to učit!“ V takovém ‚prostoru‘ jsme polemizovali s režimem a hledali nějaký jiný smysluplný jiný prostor - prostor svobody, pravdivosti a smysluplnosti v křesťanství.

Texty jsem napsal v době studií vysoké škole, tedy v době, kdy jsme se spolu s bratrem zúčastnili pohřbu profesora Patočky, kdy husákovská normalizace tvrdě stíhala nově vzniklou Chartu 77 a bytové filosofické semináře. V době, kdy za téměř konspirativních podmínek jsem mohl navštěvovat přednášky profesora Hellera o religionistice či kurz hebrejštiny na teologické fakultě. Ovšem pan profesor, o němž je v cyklu řeč, je někdo jiný, je zosobněním normalizačních přisluhovačů režimu, s nimiž jsme myšlenkově polemizovali právě budováním nezáviské podzemní kultury. Byla to také doba, kdy z rozhodnutí komunistů jsem nesměl mít na Karlově universitě promoci.

Některé fotografie vznikly ještě o něco dříve, v době studia na gymnasiu, jiné se datují rovněž z období studia na vysoké škole a některé vznikly až v letech krátce po skončení studia. Tedy v době, kdy jsem už nesměl vykonávat svou profesi a postupně jsem se přes práci sanitáře v domově důchodců dostal až do kotelny k topičské funkci.

Když se dnes dívám na tento cyklus, znovu mne jímá bezvýchodnost normalizační atmosféry a totalitního systému, pro který byly nebezpečné dokonce i myšlenky. Vlastně ne ‚dokonce‘, ale ‚především‘. Nebezpeční  byli totiž ti, kdo svobodně mysleli.