Předurčení

6.

Utíkám.

Jako Jonáš.

Na konec světa.

Na konec života utíkám.

Zatím marně.

Asi se mi to nepodaří.

Vlezl do mě ďábel.

Prožral mě.

Celého.

Jako červotoč.

A já teď nemám kousek sebe v pořádku.

Všude mám dírečky.

Chodbičky.

Jak je vyhlodal.

Je to prevít.

Nadělá moc škody.

A všimneme si ho,

až když je s tím hotov.

Jako třeba teď.

Právě se začal přetvařovat.

Vzal na sebe beránčí roucho.

Vlk jeden.

Nenažraná.

A lákal mě.

Já hlupák ho hned nepoznal.

Svedl mě s cesty.

Nezbývá než zápasit.

Celou noc.

Třeba se mi ho podaří ráno nakopat.

Je to sviňák.

Mohl bych při tom přijít k úrazu.

On se jen tak nedá.

Ráno se překulhám přes ten potok.

To bude začátek.

Konečně snad najdu pokoru.

Abych nezapomněl:

Všichni mu podléhají!

Jen Hospodin je vládce.

Nastrojí si každého, jak chce.

Ale to ještě není žádné zvláštní vyvolení.

Došel jsem až na okraj města.

Kousek dál jsem se otočil

a výhybky dole ve tmě svítily jako světlušky.

Pak jsem znovu uviděl kříž.

Pod nohama jsem cítil moc

opadaných javorových nosů.

Byl totiž podzim.

Plouhavá myšlenka se mi vine hlavou,

jako mraky táhnoucí oblohou.

Zahlídnul jsem kousek věčnosti.

Přijal jsem ho.

Byl to dar.

Vrátil jsem se,

abych ho vyfotografoval.

A věčnost zmizela.

Kopal jsem do prázdna.

Upadal do bezčasu.

Přítomnost se mi rozplynula.

Nemohl bych se nějak vyhnout prométheovské chybě?

Já nevím,

ale bratr mi trochu poradil.

Horror vacui