O zahraniční činnosti prof. Masaryka jsem poprvé zvěděl v květnu 1915. v Srbsku, kam jsem se dostal ze Sibiře, kde jsem oslavil již první válečné vánoce. Zde také, v Petropavlovsku, jsem se dočetl o nedostatku lékařů v srbské armádě, a podal jsem žádost o službu v Srbsku, trojmo vyhotovenou pro Jeho Veličenstvo následníka trůnu, pozdějšího krále Alexandra I., dále pro srbského vyslance v Petrohradě, dr. Spalajkoviče, a konečně, pro generálního gubernátora v Omsku, generála von Taube, nejvyššího vojenského pána v západní Sibiři. V žádosti. jsem, se dovolal svých známostí z roku. 1912, kdy jsem byl lékařem ve skupině prof. R. Jedličky v Bělehradě.

Ku podivu brzy, asi po dvou měsících, Jsem dostal vyřízení žádosti ve formě velmi zajímavého obsahu: podle rozhodnutí ruského ministerstva války a ve shodě s ministerstvem vnitra a zahraničí osvobozuje se ze zajetí bývalý rakouský vojensky lékař B. B. Bouček s určením služby v Srbsku v hodnosti lékaře — na cestu jest se vydati neprodleně — atd. V Kragujevci jsem se přičinil o výklad, že nemohu býti považován za zajatce, když mne srbské vojsko nezajalo a naopak Rusko mne propustilo přes hranici jako volného člověka.

V Srbsku jsem byl přidělen do jedné záložní nemocnice v Niši, v kterémžto městě už se také shromáždili jiní čeští důstojníci ze zajatců, pokud projevili přání vstoupiti do srbské armády. Konaly se různé předběžné přípravy povšechně organizační pro další příliv dobrovolníků. Akce však nenabývala konkrétnějších forem, pokud prý nebude známo stanovisko prof. Masaryka, v Paříži působícího. Bylo velmi dobře známo, jak Masarykovo jméno znamená autoritu, a v srbských vojenských kruzích se chápala samozřejmá nutnost počítati s jeho názorem, jakožto vůdce české politiky zahraniční. My Češi jsme to považovali jako pozoruhodnou záruku úspěchu v zahraničním odboji, který se tou dobou v Srbsku projevoval ovsem zcela začátečnicky. Čekalo se na rozhodnutí Masarykovo, jak organisovati nábor a příjem dobrovolníků, jaké by byly záruky spolehlivosti a verifikace anamnestických údajů, jak vyřešiti poměr složitých problémů vojenských a politických. Masarykova autorita stála velmi vysoko již z doby předválečné, po záhřebském procesu proti chorvatským t. zv. spiklencům a po Friedjungově aféře v rakouském parlamentě, kde Masaryk odhalil podvrh dokumentů, vyhotovených na rakouském vyslanectví v Bělehradu. Krom toho tu byla Pašičova důvěra, pověřivší Masaryka před válkou vyjednáváním o úpravu poměrů rakousko-srbských, ale o tom nám ovšem tehdy nebylo nic známo.

Česká dobrovolnická otázka skoncovala se v Srbsku nátiskem Bulharska z východu a rakouského vojska ze severu. V katastrofě roku 1915 se mi poštěstilo zachrániti se ústupem skrze Albánii a cestou přes Řím do Paříže. Tehdy už bylo publikováno Masarykovo prohlášeni proti Rakousku (listopad 1915) po předchozím jeho vystoupeni v Ženevě s E. Denisem na Husově oslavě 6. července. V Paříži vycházela již první čísla »La Nation tehèque«. Masaryk už jmenován byl profesorem na londýnské King’s College a byl dobře znám z žurnalistické činnosti v předních novinách anglických a francouzských. Také jeho osobní styky byly velmi rozsáhlé. 22. února 1916 měl na Sorboně velkolepou přednášku »O Slovanech a panslavismu«. To už všeobecně bylo patrno, že Masaryk uvedl v činnost neobyčejně dobře připravenou propagandu, která se bezpečně šířila za cílem veřejně prohlášeným. Již první jeho úspěchy byly tím hodnější pozoru, že neměl k disposici oficiálního diplomatického aparátu, jejž musel od začátku teprve připravovati.

V Paříži diplomaticky zpracovával poměry docent dr. E. Beneš, který se stal vedle Masaryka rázem prominentní osobností. Mimo jiné byl pověřen také našimi věcmi vojenskými. I přihlásil jsem se u něho se žádostí o přijetí do francouzské armády, ale záhy se ukázalo, že to nebylo tou dobou proveditelné, neboť příliv dobrovolníků byl na neurčitou dobu zastaven. Byl jsem poslán přes Anglii, Skandinávii a Finsko zpět do Ruska, kde se tehdy v Oděse formovala I. jihoslovanská divise (dobrovolnická) a myslilo se, že paralelně pod srbským velením se bude tvořiti i divise československá. V Oděse jsem, potom shledal, že se otázka našich dobrovolců u Srbů vyvíjí dost zdlouhavě, a to vinou kolísavého nazíraní ruských vojenských úřadů na rušivé vlivy, vycházející z nejednotného stanoviska českých spolků na Rusi. Dokonce došlo i k neshodám v zásadní otázce, má-li býti povoleno Čechům zajatcům, aby se hlásili do služeb v jihoslovanském vojště. Vývoj věci se ještě více zkomplikoval státním převratem v Rusku, zvláště když také mezi Jihoslovany vznikaly určité různosti názorové, tykající so vnitřních poměrů.

Koncem dubna 1917 mne požádali Česi důstojnici jugoslávského armádního sboru (bylo nás Cechů důstojníků tehdy většina), abych se zúčastnil dvoučlenné zvláštní delegace při jednáni o nové vybudování spolupráce československé s Jihoslovany. V tom pověření jsme se vypravili se souhlasem svých vojenských představených do Kijeva, kde se chystal na začátek května Československý národní sjezd, jakýsi sněm. Byla oznámena i účast prof. Masaryka; jeho příjezd z Londýna měl urovnati všechny neshody a odstraniti překážky, které se stavěly v cestu vybudování silné vojenské moci československé v rámci Ruské a srbské armády. Prof. Masaryk nepřijel, ale vyskytla se zpráva, že místo něho navštíví Rusko dr. E. Beneš, generální sekretář Národní rady čsl. v Paříži. Byla to patrně informace úmyslně nejasná; aby se odvrátila pozornost nežádoucích činitelů — rakousko-německá protipropaganda a bdělost agentů v neutrálních státech byla velmi pozorná. Kontrola byla velmi snadná, neboť jediné spojení ve způsobu pařížsko-petrohradského expresu vedlo pres Skandinávii a podléhalo úředním formalitám na několika hranicích. Naše návrhy, přednesené na kijevském sjezdu, byly shledány do té míry závažnými, že jsme byli vyzváni, abychom se odebrali do Petrohradu a tam vyčkali příjezdu dr. Beneše.

Po svízelné cestě za pokračujícího revolučního rozkladu zastihli jsme hlavní město v těžkých nepořádcích. Námořní pevnosti kolem Petrohradu so prohlásily samostatnými republikami, vojenští ministři střídali se v úřadu, činíce místo vždy krajnějším vlivům. Do těch zmatků přicestoval přec jen sám Masaryk. Situace vypadala beznadějně, jak ostatně se to potvrzuje i v Masarykově »Světové revoluci«.

Netřeba zvláště podotýkati, že příjezd Masarykův byl pro nás pro všechny událostí neobyčejně významnou. Bylo všeobecné přesvědčení, že Masaryk pohne s našimi nesnázemi, jako se mu to podařilo ve všech ostatních zahraničních českých koloniích. To už přibyl představitel Národní rady československé, uznaný válčícími mocnostmi, který přinášel i do Ruska velké naděje našeho úspěchu. Masaryk imponoval v našich řadách také tím, že z našich otázek vymýtil všechno neodbornictví a břídilství; autoritu Národní rady a jejich funkcionářů uznalo československé vojsko na Rusi i největší spolkové organisace české již drive před příjezdem Masarykovým.

Masarykova cesta z Londýna skončila na finském nádraží v Petrohradě v pozdních hodinách večerních, a přece nás přijal hned z rána 5. (18.) května, na pouhý náš dotaz u jeho hostitele, pana Rudolfa Kratochvíla, majitele oděvnického závodu v Morské ul. 13.

Uveřejnil jsem o tom stať ve zvláštní publikaci, vydané nakladatelstvím Moravský legionář v Brně ve Sborníku »Brno v boji za svobodu«. Přiznal jsem tam, že jako lékař měl jsem určité obavy s ohledem na pokročilý věk 67letého pána, zvláště když jsem z vlastní zkušenosti znal cestovní nesnáze. Také jsem si připomenul tehdy, jak Němci pečlivě si získávali zprávy o význačných osobách, putujících z Anglie do Ruska. Několik dnů před mojí cestou byla zadržena ve Švédsku skupina srbských důstojníků, civilně cestujících. Napadl mne zánik lodi, na níž cestoval nedlouho před tím lord Kitchener, a Masaryk jisté byl z těch významných státníků, o něž se zajímaly ústřední mocnosti, hlavně Rakousko. Proto tím šťastnější byla chvíle, když laskavě nás uvítal náš hlavni velitel, uznaný francouzskou armádou. Byl svěží, bez nejmenší únavy, přívětivý úsměv a neobyčejný, naprosto podivuhodný pohled vzbuzoval neomezenou důvěru.

Masaryk svým typickým způsobem v krátkosti, ale sugestivně vylíčil, že cestu dobře vydržel, ačkoliv putoval jako kterýkoli jiný cestující. Na ruské hranici mu odebrali kdejaký kousek papíru, i nepopsaného. To byla pověstná averse ruských pohraničních úřadů, které měly již z carské doby pověstnou hrůzu, aby se do Ruska nepronesly nějaké západní myšlenky. Masaryk potom sdělil, že v Německu, a hlavně u nás v Rakousku, jsou celkové poměry špatné hospodářsky i vojensky. Vyslovil přesvědčení o vítezství naší věci, což ostatně bylo jeho methodou, že zdůrazňoval vždycky, kdykoliv na frontách bylo nejhůře, že všeobecné poměry mluví pro úspěch spojenců. Potom se rychle informoval o poměrech u Srbů a dodal, že má dalekosáhlé pověřeni z Paříže i z Londýna, pokud se týče Čechoslováků a také i Jihoslovanů. My jsme navrhovali pomoc Jihoslovanům hlavně ve smyslu zdokonalené organisace vzájemných styků; také jsme poukazovali na význam mravní posily, kterou bychom tím přinesli, kdybychom se zúčastnili jejich odboje vydatnějšími silami, hlavně v řadách mužstva. Představovali jsme si, že nejkratší cesta domů vedla by od břehů Sávy a proto že by bylo dobré, abychom v jižním Rusku na hranici rumunské nebo na dubajské frontě udržovali vydatnou moc vojenskou, která by po skončení války rychle přinesla pomoc do našich zemí. Také jsme považovali za velmi důležité, že vojenský systém srbský je mnohem demokratičtější nežli ruský, kde při známém nadbytku branců nezachází se s mužstvem tak úsporně, jako v malém Srbsku při velké nouzi o branné síly. Dokonce jsme si představovali, že by naše součinnost s Jihoslovany mohla položiti základ pro budoucí brannou jednotu mezi státem naším a budoucím jihoslovanským. Masaryk neshledával naše předpoklady nikterak fantastickými a pravil, že jsou rozsáhlé plány naší spolupráce, schválené spojenci. Okamžitě však že nemůže se nijak vyjádřiti, poněvadž ještě není orientován o složitých poměrech v Rusku; ale abychom zatím vyčkali v Petrohradě, že nás co nejdříve znovu povolá. Je příznačné, že neopominul starostlivě se dotázati, máme-li zatím kde bydlet a z čeho žíti; s velikým uspokojením vzal na vědomí, že jsme služebně vysláni a tedy i finančně pro nejnutnější potřeby opatřeni. Uvítal také, že navštívíme srbského vyslance dr. Spalajkoviče, u něhož jsme měli povinnost se přihlásiti a podati mu zprávy o svém cestování. Požádal, abychom dr. Spalajkoviče srdečně pozdravili. Odebrali jsme se v největším spěchu k srbskému vyslanci, k němuž jsme byli bezprodleně uvedeni pres poměrně časnou a tudíž nevhodnou hodinu pro návštěvy. Dr. Spalajkovič uvítal naší zprávu s neobyčejným zájmem a označil Masarykův příjezd jako událost velikého významu pro slovanské věci v daném okamžiku i pro budoucnost; že on sám má připraven jménem své vlády rozsáhlý program spolupráce, v níž si nesmírně váží našeho vůdce, osvědčeného diplomata konkrétního postupu.

Druhá návštěva u prof. Masaryka se konala následujícího dne. O tom se mi zachovala písemná zpráva, kterou jsem po návštěvě odeslal: Masaryk je štěstím pro naši věc, protože on je z nejvýznamnějších osobností světového zápasu a z největších v naší historii. Z jeho slov vane naprosté přesvědčení o úspěchu jeho díla. Pociťuje se ta ohromná a předvídavá jistota dobré a spravedlivé věci, která už vlastně zvítězila tím, že náš národ vstoupil na světovou scénu uveden Masarykem. Jeho názor jest zcela nezávislý na všeobecně rozšířeném mínění; Masaryk na základě svých premis předvídá vývoj událostí. Jak předvídal průběh války, tak se také udál až do onoho okamžiku. Jisté má své důvody, když tvrdí, že to dobře dopadne, protože je s námi historická spravedlnost. On myslí docela svým způsobem. Zná dopodrobna nejen všechny Slovany, zejména Rusy a jejich kulturu — proto nebylo myslitelné, aby se zde vyskytl za carské vlády — ale zná též Jihoslovany, a ovšem i Němce, Francouze, Angličany. Dokonale zná a zkoumá vývoj válečné výslednice ve světovém dění. Viděl jsem svého času v Paříži, kterak svými přednáškami dovedl získávati veřejné mínění a je přesvědčovati, že naše samostatnost je evropskou nutností. Toho vůdce potřebují naši bratříci, a hlavně zajatci, neboť mnoho našich lidí jest zmateno, rozčarováno, otráveno pesimismem; vždyť my na Rusi dohromady nic nevěděli, co se doopravdy děje ve světe, ani na noviny nebylo spolehnutí.

Při této druhé návštěvě Masaryk znovu si dával poskytovati podrobnější informace o našich poměrech v srbském armádním sboru, jaké byly počty přihlásivších se československých vojáků, jaká je mezi nimi nálada a jaké jsou jiné všeobecné poměry. Při této návštěvě odehrála se drobná příhoda pro Masaryka velmi příznačná. V Petrohradě tehdy uhodily zimy a napadlo mnoho sněhu. Z Oděsy jsme vyjeli za pěkné jarní pohody. Opatřil jsem se jen tenkou vojenskou pelerinou. Masaryk si toho povšiml, když nás doprovázel po návštěvě do předsíně; sotva jsme vyšli na schodiště, povolal mne zpět a starostlivým naléháním mne donutil, abych přijal nabízenou teplou spodní kazajku z jeleni kůže, flanelem podšitou; on prý je víc než dostatečně opatřen starostlivostí svých anglických přátel pro všechny případy. Nezbývalo, než přijmouti tuto pozornost. Nedal jinak, dokud jsem se před nim neoblékl, Dar dosud chovám jako památku dojemné péče budoucího presidenta o jednoho ze svých vojáků.

Po dalších pěti dnech povolal nás prof. Masaryk znovu a oznámil, že naše otázka dobrovolnická se vyřeší v tom smyslu, že Čechoslováci budou hromadně jako vojenské jednotky dopraveni do Francie, kde se jim dostane nové »obmundýrovky« a nové organisace.

S tímto plánem, schváleným spojenci, souhlasí i ruský hlavní štáb a nové ustavená vláda; otázka je tak dalece vyřešena, že zbývá jen poslední dohodnutí s šéfem generálního štábu, generálem Alexejevým, neboť jde už jen o technické provedení evakuace. S transporty bude nutno započíti bez odkladu, protože severní přístavy brzy zamrzají. Tuto zprávu sdělil Masaryk rozhodným tónem, takřka jako se vydávají vojenské příkazy, a nezbývalo ovšem, nežli prostě vzíti na vědomí jeho určitá slova. Byla to ostatně vyhlídka na zcela nové možnosti a také na vysvobození z neprůhledných poměrů na Rusi, kde se věci takřka den ze dne zamotávaly, a nikdo z nás nemohl předvídati, čím to všechno skončí. Se vřelým pozdravem a pamětlivi jsouce nadějné řeči vůdcovy, vypravili jsme se ke svým do Oděsy.

Co následovalo, je známo. Nejen že neuskutečnila se hned přeprava našich pluků do Francie, ale nedošlo také k úpravě poměrů mezi Čechoslováky a Jihoslovany ve větším stylu. Generál Alexějev byl odvolán, vláda padla a vystřídána byla jinou. O nesmírných těžkostech Ize se autenticky dočísti v Masarykových pamětech »Světová revoluce«. Všechna vyjednávání prvních dnů Masarykových v Petrohradě ukázala se marnými, Masaryk musel začíti znovu. Tyto poměry nám promarnily léto, a nezbyla než jediné možná evakuace přes Vladivostok. Snad bychom dnes podle methody Masarykovy řekli, že i tyto průtahy a chvilková nepřízeň osudu poskytly naproti tomu příležitost ke slavné odysseji legionářské, která vydobyla znamenitý úspěch mezinárodní, hlavně v Americe. Byl to sice velký nárok na nervy vyčerpaných legionářů v nekonečných protivenstvích, ale bratříci vydrželi všechna zklamaní, která nejednou vedla až na pokraj zoufalství. Našemu vojsku na Rusi byly uloženy různými shodami okolností tak těžké zkoušky, že není příkladů jim podobných. Mravní síla našich vojáků byla podivuhodná. V podmínkách lepších našich měly co dělat i jiné pravidelné armády na Rusi, aby mravně vydržely. O to měl velikou zásluhu Masaryk, který i v našem vojsku a jeho těžkých situacích spoléhal na dobrého ducha naší dějinné tradice.

Nebylo jiného východiska, Masaryk musel opustiti pevné základy v Rusku rozpracovaného díla. Spád politických událostí ho volal do Spojených států severoamerických. Věděl, že může spolehnouti na trvalý vliv, který v Rusku zanechal u našich lidí. Nicméně byla to trpká zpráva, ze Masaryk odjíždí. Osladil našim vojákům toto nové zklamání tím, že jim vzkázal, aby považovali jeho odjezd jako cestu »kvartýrmajstěra« (ubytovatele).

Kdo znal tehdejší poměry v té nejtěžší zkoušce, která potom nastala našemu legionářstvu, ví dobře, že bez budoucího svého presidenta a jeho naprosto pevného vlivu byli bychom v těchto zkouškách neobstáli.

T. G. Masaryk byl jistě z největších osobností našich dějin. O naše legionáře staral se jako otec, a oni oddáni mu byli náklonností vyrovnávající se pověstné úctě napoleonských vojáků ke svému vůdci.