Ich bitte dieses Notizbuch an meine Frau, Míla Boučková Prag - Kgl. Weinberge, Mikovcovagasse 5 gütig abzugeben als mein Nachlass Prosím, aby tento zápisník byl laskavě odevzdán mé ženě, Míle Boučkové, Praha - Král. Vinohrady, Mikovcova ul. 5, jako moje pozůstalost Med. Dr. Bohuslav Bouček Ass. Arzt. Inf. Reg. 36. IV. Baon.

Šílenství Haliče

Vrchní štábní Fischel dal rozkaz, že lékaři zůstanou v pevnosti a ostatní okamžitě odjedou do Limanowy. Mezi těmi čtyřmi jsem byl já i Vavrouch; ten zbledl a byl naprosto konsternován. Bylo příšerné se naň podívat. Ale šťastně se přihlásili dva medici, a tak jsme se sebrali a ihned odjeli. Tehdy jsem použil příležitosti k útěku z Jaroslavi jedině proto, že bych byl zůstal beze zpráv od Míly. Jinak bych byl ničeho neměl proti ruskému zajetí.

Jelínek zatím byl pryč, jel s poručíkem Stieberem pro rozkaz. Pro ten rozkaz, od kterého jsme si tolik slibovali. Je mi toho hocha strašně líto, neboť nevím, co se s ním stalo a snad stane. Ale nedal jinak, za žádnou cenu se nechtěl odloučit od mého koně, kterého nedovolili vzít do vlakového transportu, protože tam nebyl vagon pro koně. Stanislav byl mi věrně oddaným sluhou a společníkem. Najde-li mne ještě, vynahradím mu to.

Cesta vlakem byla děsná. Jel s námi jeden vrchní inspektor drah, nějaký rada; ten vypravoval, že Přemyšl je úplně od světa odříznut, že naši zničili všechny dráhy, ředitelství státních drah bylo přeloženo ze Lvova do Těšína. A vůbec vypravoval, že Halič vlastně už celá patří Rusku. Mluvil o bývalé Haliči.

Zapomněl jsem, čím vlastně byla děsná ta cesta: jeli jsme z Jaroslavi do Řešova od jedné odpoledne do půl sedmé ráno. Normálně to projede osobní vlak za půldruhé až dvě hodiny. Všechno se odváželo před Rusy, vlaky byly přeplněné. Každý byl rád, dostal-li sebeskrovnější místečko. Náš vlak odvážel majetek a rodiny zřízenců, za námi jel vlak úřednický, pak ještě vlak pro potřeby nádražní a nějaké maličkosti - a pak už se vyhazovaly mosty do vzduchu! Cestou se vlaky tak nahromadily, že jsme jeli co noha nohu mine. Hodiny jsme stáli venku na trati. Přitom jsme slyšeli od severu stále hojné střílení z děl, viděli v dálce požáry, tu a tam probleskovaly ohýnky z děl.

Převorsk rovněž byl připraven k evakuování. Když jsme dojeli ráno do Řešova, byli jsme rádi, že jsme v putyce od Žida dostali čaj a vejce. Na nádraží bylo plno zmatku, i náš špitál byl rozčilen. Nevěděli jsme, pojedeme-li dále, či co s námi bude. Viděli jsme trén, celé velké oddíly odjíždět. Ke všemu ještě jsme se dověděli, že za námi se stalo neštěstí železniční, 4 nebo 5 osob bylo zabito, mnoho zraněno. Vyčkali jsme posledního vlaku, nikdo z našich nedojel. Na nádraží v Jaroslavi byli viděni, nevíme co se s nimi stalo.

V těchto zmatcích jsme ještě vypravili Vavroucha do Prahy; dostal vysvědčení a jel. Ale nemohl se k tomu odhodlat, chtěl mít řádné vysvědčení, nejen kousek papíru. Všechno ujišťování a poukazování na příslušný dodatek o dopravní a celkové situaci dlouho nemohl pochopit. Odvčera byl ještě stále úplně konsternován. Bledý k nepoznání, naprosto bez řeči. Celou dobu ve špitále byl hrozně pasivní, ale odvčera byl jako ohromen.

V Limanowě v 5 hod. odpoledne nám bylo oznámeno, že máme jet do Vadovic. Informovali jsme se o odjezdu vlaku, a když nám bylo řečeno, že nejbližší vlak jede až v 11 hod. v noci, odešli jsme někteří do města na poštu. Ještě na poště nás zastihl voják, který nám hlásil, že máme jít okamžitě na nádraží, že přijel mezitím sanitní vlak, kterým se prý pojede dál, protože je zcela prázdný. Věděl jsem ihned, že zmeškáme; cesta dost dlouhá, hnusným blátem. Takové haličské hnízdo je jistě v stavu člověka přivést k šílenství. Nicméně jsem se podřídil nesmyslnému pokusu o dostihnutí vlaku. Mně to nevadilo, depeše ve mně vzbudila dobrou náladu; ani deště, zimy, hladu a nevyspání jsem se nebál. Ostatní zuřili; nejhorší pro ně bylo, že naši v sanitním vlaku odvezli jídlo! Bože, to jídlo - to je vždy a všude největší starost, bez toho se nemyslí, o organickém postupu není vůbec řeči, dokonce už se nepracuje, ba ani vtipy se nevedou.

Konečně jsme se odebrali na kávu do blízké hospody, k čemuž jsem hned z počátku radil, a tam se za námi přihnal voják hlásící, že přijel vojenský vlak a  v něm Stieber s mužstvem. Úprk na nádraží, sedli a jeli v dobytčím voze. Zásob jídel měli velikou, i víno. Naši lékárníci, Maďaři, spolu s jednou ošetřovatelkou, rovněž Maďarkou - mimoto máme tři Polky - zpívali. Myslel jsem na domov a tolik se mi chtělo zpívat, měl jsem takovou radost z Míly, toužil jsem po ní, po našem dítěti, vůbec po domově, po muzice.

Později jsem si rozprostřel gumový plášť na podlahu a tvrdě usnul; od osmi do dvou. Zdálo se mi o Míle, že jsem doma, bylo tam mnoho malých dětí, já nevěděl, které je moje. Hrál jsem si něžně s holčičkou a bylo mi divné, že už je za pár neděl tak veliká; odhadoval jsem jí stáří asi na rok. Míla mi pak stále přiváděla jiné holčičky, měla radost z mé radosti, aspoň se tak tvářila, ale bylo jí přece trpko, že jsem nepoznal své dítě.

Stále patriot

V Kalwaryji jsme dostali kávu, a to opravdu dobrou. Vypil jsem tři šálky. Odpoledne ve městě jsem opět měl dobrou kávu, a konečně nyní v nádražní restauraci. Myslel jsem už, že po čas svého pobytu v Haliči budu odkázán na čaj, jenž je ostatně všude velmi dobrý, zejména s citronem chutná velkolepě.

V telegrafickém rozkaze do Limanowa nám adresovaném byl reservát, dle kterého není prý vyloučeno, že se dostaneme až do Brna. To by bylo nádherné, uviděl bych záhy Mílu. Jistě by šlo, že bych jednu noc jel do Prahy, druhou zpět, a přes den bych byl mezi svými. Ale náš komandant, když byl zde u sanitního šéfa, zamlčel, že jde o reservát. Reservát - představenému to zamlčí a nám to řekne. Pravá příčina leží v tom, že se komandant nechce oddělit od Jaroslavi, kde má vilu. Žena a rodina ho tak netáhnou jako ta vila. A tak tu sedíme, vlak čeká na nás, my trneme, nebudeme-li muset nakonec zůstat zde a převzít infekční špitál, který pravděpodobně čeká na první špitál z Jaroslavi. Něco takového jsem dosud neviděl. Co zmatků už náš komandant zavinil! Ale i když na něm závisí osud tolika a tolika lékařů a jejich rodin, mužstva a hlavně těch raněných, které jsme mohli za ten ztracený čas ošetřit - všechno ustupuje před jeho vilou, se kterou se přece nedá nic dělat, jsou tam Rusové. Rozkazy si vykládá, jak se mu to hodí, resp. jak se to hodí jeho zájmu o vilu. Myslím, že ten člověk přišel vojnou o rozum.  

Prozatím jsme ve vlaku zůstali a sedíme. Vlak je vystrčen mimo nádraží, aby nepřekážel. Někteří jsme byli ve městě, poněvadž se ukázalo, že času je dost. Náš komandant odjel do Bielce k vrchnímu komandu se zeptat, co bude s námi. Jakživ jsem to neviděl, když má někdo telegrafický rozkaz, aby se šel ještě ptát osobně. Mohli jsme být už bůhvíkde.

Kolegové

Náš špitál se odebral do Kalwaryje, kde měl být zřízen velký útulek pro dysenteriky. Já jsem byl přidělen k chirurgickému špitálu jako roentgenolog. Jsem tomu rád, že jsem se odloučil od vídeňských kolegů. Štábní lékař nechce ledaskomu svěřit svůj privátní aparát, a tak jsem tím úkolem byl pověřen já, ač současně jeden kolega se o to hlásil, jenž, zdá se mi, nemá ponětí o roentgenologii. Vůbec jsou strašní ti vídeňští kolegové. Medicína je vůbec netrápí, ba ani ranění. „Das ist die Kriegzeit - jsou ranění, tož co divného, že umírají!“ Za to víc se starají o své tělesné blaho; vždy a všude je nejdříve na řadě jídlo, to vědí akorát, kde se co dobrého najde, pak je hlavní starostí, kde se dá z čeho nejvíc peněz vyždímat, a třetí, jak a kterým způsobem lze co nejméně pracovat. Ještě tak někde se otřít o některou z těch ošetřovatelek. Bože, jak si oddechnu, až bude tomu všemu konec.

Čekám na štábního lékaře, abych se zeptal, kdy, kde, jak atd. bude namontován roentgen. Bože, jak už se těším na nějakou práci! Převzal jsem úlohu specialisty, budiž; doufám, že ji čestně splním.

Zde ve Vadovicích to vypadá jako kongres lékařský. Nashromáždilo se zde spousta lékařů, nejméně 60, kteří jsou pozvolna přidělováni do jednotlivých ústavů. Ale všecko jde zvolna, zřejmě bez chuti do práce a nadšení. I celkem je všecko mrtvé; obyvatelstvo tupé, pouze zvědavě přihlíží ruchu uličnímu. Dokonce i polští střelci jsou docela ležérní, jakoby bez krve a temperamentu. Sedí-li v hostinci neb v kavárně, jsou jako zařezaní, nemluví, nedebatují. Zdá se mi, že doba je vážná.

Stále slyším nové a nové zprávy o velkých ztrátách mužstva a milionových zásob. Včera např. mi vypravoval jeden oficiál, že se dostali s celým skladištěm lékařských potřeb až do působnosti ruských vojsk, jen náhodou se zachránili, pak ztratili kdesi 150 zbloudilých vozů, které se zase šťastně nalezly, náhodou. A tak to jde všechno nějak nakřivo.

[PP1]Zdá se mi, že nejsme v stavu, jsouce ohromně zeslabeni, klásti ruským vojskům vydatný odpor. Včera jsem slyšel zprávu, že je velká bitva u Krosna, to je jen málo východněji než jsme projeli, blízko Sanoku, který byl už tehdy ohrožován. Noviny nepřinášejí žádných zpráv o vítězstvích Němců na západě ani na východě. To je podezřelé! Tím více, že před několika dny cestou po dráze jsme se sešli s ojedinělými německými vojáky, kteří vypravovali, že byli rozptýleni a rozprášeni kdesi u Lublina. Dnes čtu v Nowe Reformě, že francouzská flota bombardovala bez valných výsledků (3 ranění) Kotor a ohrožovala vjezd do Jaderského moře.

Návrat Jelínka

Velmi mě bolela zpráva, kterou jsem se dověděl od našich lidí z oddílu Stieberova, že Jelínek se vypravil s koněm po silnici. Jak nás najde, to nevím. Mrzelo mne, že jsem mu nenakázal, aby nechal koně v Jaroslavi. Radil jsem mu to, ale on měl to dobré zvíře tak rád, že raději jel po silnici.

A pak jsem potkal na ulici Jelínka s ořem, s kompletní ekvipáží. Chudák byl celý zkřehlý a kobyla smutná, nohy v kolenou jakoby prohnuté. Oba tvořili tak nerozdílný celek. Zkusili mnoho. Za Převorskem byly všude mosty strhané, museli se po notné zajížďce přebrodit rozvodněným brodem. Cestou nikde nic nebylo ke koupi, Jelínek dva dni nic nejedl; chléb a špek co měl v ruksaku se mu polil špiritusem. Cesty byly strašné, rozbité, rozbahnělé; tisíce vozů trénu tudy projelo (ty cesty jsem viděl z vlaku, moře bahna). Až do Řešova byly silnice zacpané vozatajstvem, takže bylo nutno hodiny až půl dne čekat, než bylo možno vmísit se v proud vozů. A to je vždy spojeno s hrdlením, křikem, nadávkami. K tomu byl liják a studený vítr. Jedním nadporučíkem byl Jelínek ohrožován revolverem, že chtěl předjet, a dostal rákoskou tři rány. Vypravoval mi s velikým rozhořčením, jak bylo vojákům a lidem spíláno českých psů a jak byli biti.

Týž nadporučík, který Jelínka přetáhl rákoskou, zavedl své oddělení na falešnou cestu, ale Jelínek šel správně dál. Přihodil se k tomu major a vyplísnil nadporučíkovi poukazuje na to, že infanterista bez mapy správně cestu volil. To bylo pro Jelínka zadostiučinění, vypravoval o tom s jistou hrdostí. Nebylo opravdu maličkostí mne nalézt, v neznámé zemi a v těžkém všeobecném zmatku. Ale Jelínek tak dlouho se vyptával, kombinoval a rozumoval, až se mu to podařilo. Obtěžoval cestou kdekoho, šmejdil po velitelstvích, dělal ze mne vynikající osobnost, dovolával se přitom kdejakých shod okolností, honosil se pěkným vozíkem, elegantním, který získal z opuštěného majetku nějakého generála - dostalo se mu za to pochvaly, že zachránil kousek majetku před nepřítelem! Při tom všem si uměl dodat vážnosti neohroženým používáním skrovných znalostí severočeského dialektu německého, a tak šťastně proputoval s mojí Rosinantou půl Haliče. Je pozoruhodné, že pro toho koně opatřil a sehnal vše potřebné, a především dříve než pro sebe.

Že tato příhoda tak dobře skončila, je pro mne velkým potěšením; snad je to zas důkaz, že mi osud přeje. Vařím zas čaj, venku je psí vítr a liják. Čaj je v takovém počasí pravým dobrodiním; spolu s cigaretou působí zvláštním způsobem na náladu; všecko stává se měkčím, jemnějším, fantasie hraje. Vmyslíš se v to zvláštní prostředí, v jakém si představuji, že psal Gogol své Mrtvé duše, které právě čtu. Doma by mi čaj připravila Míla. Dnes je taky hostina; Jelínek je mým hostem. Co se však dá v neděli odpoledne sehnat - máme čaj a sušenky k večeři.

Kalvárie

Poslední noc ve Vadovicích jsem spal neklidně, stále se mi zdálo cosi o Míle. Např. sedíme v takovém voze, jakých se zde užívá. Míla maluje zátiší krásných jahod. Jedeme lipovou alejí od hřbitova k mostu poděbradskému. Všichni lidé kolem - bylo jich spousta - ji obdivují. Já to zkouším také, rozmačkám jahody na paletě, byly to překrásné, brunátné jahody, a nemohu dostat přiměřenou barvu. Mísím do toho různé barvy olejové - nic platno.

Z Vadovic jsme odjeli se Stanislavem teprve 30. září v poledne, přes Kalwaryji. Na těch krásných kopcích za Vadovicemi ležel čerstvě napadlý sníh. Všude dole však pršelo, kroupy padaly, jen ty kopce zářily. Dále u Kalwaryje byla cesta krásnější. Terén kopcovitý, malebný, přece však široké a daleké výhledy umožňující, dle toho jak se dráha točí; bohaté lesy jehličnaté, ale též barvící se listnaté; chvílemi svítilo slunce, hojné mraky dodávaly krajině zvláštní bohatost.

Čekáme na další vlak do Nového Sandce. Cestou uvažujeme, co nás asi čeká. Já jsem připraven na službu nejhorší. A přece snad i služba v nejprudším ohni není tak hrozná, jako např. v takovém epidemickém špitále v Kalwaryji. Bylo to příšerné podívání na ty ubohé dysenteriky; přijeli v noci a předešlého večera, tolik dní byli na cestě v dobytčích vozech; vím jak to běhá - nikdo se o ně nestará. Však taky dovezli jich devět mrtvých. Na nádraží ráno zase týž obraz: stojí dva vlaky, už bez lokomotiv, a kolem nich se plouhají zkroucené postavy jako stíny, obličeje vychrtlé, bledé a šedivé, s hlubokými brázdami od nosu k ústním koutkům, oči svítí smutným plamenem zoufalství. Zvlášť příšerně ty živé dosud oči vystupují z neoholených tváří. Plouhají se podél vagonů, přidržují se nebo jeden druhého podpírají, vysílení a mátožní. Hovoří chraplavým slabým hlasem, vlastně jen sem tam slovo utrousí, snad i ta řeč vyčerpává poslední zbytky sil. Co chvíli se spouští do kolen, bolesti nutkavé potřeby se opakují. Kálí jen trochu hlenu a hnisu krví promíseného. Kalhoty u mnohých jsou prosáklé touto strašnou stolicí; ruce, ba u některých i obličej je jí potřísněn. A tak zde pomalu umírají bez jakékoli pomoci, i bez vody, tím méně bez teplého čaje. Jsou i bez soucitného slova. A přece jim bylo pořád ještě lépe než těm tam nahoře v klášteře, tady ve vagonech se aspoň jeden od druhého trošičku ohřáli, kdežto tam nahoře je pravá kalvárie. Cesta vysoko vzhůru je strmá, špatně schůdná, vroubená těmi stále se opakujícími červenými skvrnami, lidskou krví, červenou nákazou. Strašlivá ta cesta končí - nebo je přerušena - studeným spánkem, ba spíš mdlobami na kamení. Po klášterních zahradách, v otevřených kamenných chodbách, bez slámy - kdepak postele nebo aspoň slamníky! A tak ti nemocní zde umírají.

Válečné rozmary

Z bojiště není positivních zpráv. Vypravuje se o velkých vítězstvích našich vojsk. Ale kde a v jakém smyslu, o tom pověsti nic nepraví. Vídeňští kolegové ještě stále mluví povznešeně o sobě a Vídni a všechen nezdar přisuzují zdejším poměrům. Ale přece někteří už začínají poukazovat na centrální vedení - a to je přece Vídeň! Ba, už je mi to protivné, ale jsme sami také vinni; proč jsme trpěli, že nás považují za národ porobený! Ta smělost: „Slezsko a Morava, to je už Deutsches Gebiet!“ Jsme bídní, žádné sebevědomí.

Stojíme už tři hodiny. Úředníci z Lince sem nahoru přidělení vypravují, že na italsko - tyrolské hranici je spousta našeho vojska, a sice sestávajícího z maršbatalionů, z náhradních reserv. Poměr s Itálií byl prý před nějakým časem velmi napjatý, nyní zase nastalo polevení. Jiní, kteří zde jsou déle, vypravují, že na linii Krakov - Tarnov byly dopraveny spousty zásob a asi 320 tisíc německých vojáků. Však mají na čase, neboť je jasné, že nyní okolo Krakova se musí rozhodně něco pro náš prospěch stát, sice jsme hotovi.

Dva reservní důstojníci treňáci znovu nám potvrdili, že naše ztráty byly ohromné, a to nejen pokud se lidí týče, ale i materiálu. Při tom všem byli však stále v nejlepším rozmaru, nijak se netrápili. Aby potvrdili, že se treňáci nemají špatně, vytasili se se svými zásobami, podělili nás sardinkami, bonbony, čokoládou, cigaretami.

Příjezd do Gromniku zůstavil ve mně příšerně smutný dojem. Nádraží do posledního místa naplněné vlaky a spoustou vojáků, nikde místa. Pršelo. Za nádražím právě se budovaly baráky polního špitálu; šli jsme ke kolegovi, reservnímu nadlékaři, který nám dal ohřát po konservě a ještě krabičku sardinek. K tomu nám vypravoval útěšné historie o choleře, tyfu a jiných pěkných nemocech zde panujících. Bylo mi těsno, úzko - ne z těch nemocí, ale zdálo se mi, že Míla je ode mne úplně odloučena. Později vysvitl měsíc, překrásně, nádherně. Po obloze se pořád honily bohaté mraky. Přespali jsme v magacíně, na pytlích kávy. Bylo tam zima, ale spal jsem přesto výborně. Ve vagoně, ač jsme měli dvě celá kupé I. třídy, se přec jen tak výborně nespí.

Mrtví koně a zámečky

Jedeme teď dál k 6. sboru do Tarnova. Cesta je rozbitá, mostky málem probořené. Co chvíli v příkopě leží mrtvý kůň. Krajina stále rozmanitá, mírná návrší, tu a tam roztomilý zámeček, sám o sobě nic zvláštního, ale vždy s překrásným starým parkem tvoří roztomilý celek. Cesta se zvolna klikatí do vrchu, projíždíme krásným bukovým lesem, nádherně zbarveným. Vzduch báječný, a škoda že do toho nesvítilo slunce. Konečně vyjedeme na vrch, před námi široširá rovina směrem severním a západním. Rovina báječně kontrastuje s divokou oblohou. Osvětlení je velkolepé, jakoby při mrazu.

Tarnov je na poměry veleměsto; ale všecko vyprodáno, nikde nic, jakoby po vyhoření. Tím spíš že je šábes, tu je vyloučeno něco koupit. Po mnohém a dlouhém hledání a brouzdání blátem, řídce i hustě kašovém, jsme našli zámek, kde mělo být komando sboru - ale právě se vystěhovalo. Zámek Gumniski je zcela ukryt v prastarém, krásném parku. Prošli jsme zámkem přepychově zařízeným, přestože nejcennější věci byly dílem uschovány, dílem odvezeny. Všude bylo znát, že se právě vystěhovali důstojníci. Plno bláta, nečistoty, papírů, po zemi zbytky nedokouřených cigaret, neustlaná lůžka - dojem odporný.

Celý zámek je v nesmiřitelném kontrastu s bídou haličského lidu - a přec patří v dově po bývalém místodržiteli haličském, jakési kněžně polského jména, které jsem si však nezapamatoval; mnohdy mi dělají i česká jména potíže. Byl jsem rád, že jsem viděl zblízka polské šlechtické sídlo. Už tím, že personál neumí téměř slova německého, dostává všechno svéráznou pečeť, což je ostatně všude patrno. Knihovna sestávala téměř výhradně z děl francouzských.

Vypravovali, že Rusové, totiž kozácké patroly, jsou 4 až 5 km od města a že tu byly nějaké potyčky. Naši čekali spolu s Němci, že Rusové velkou silou postoupí a budou z obou stran napadeni, avšak Rusové se stáhli k východu, patrně postřehli léčku. Zřejmě nechtí obětovat své lidi v nepříznivých poměrech, za každou cenu.

Nazítří jsme vyjeli z Tarnova v dešti. Po cestě jsme se zastavili ve dvoře Machova. Zase takový pěkný zámeček uprostřed pěkné zahrady, zejména jednotlivé břízy a buky byly nádherné. Když si k tomu přimyslím podzimní náladu, bohužel pršelo, ale slunce, to musí být v takovém zámečku nádherné. Ale jak to všechno bylo zpustošeno! Komando sboru se právě odstěhovalo, tak jsme si všechno mohli prohlédnout. Židle rozflákané, skříně vypáčené, okenice jako lavice přizpůsobené, všude plno svinstva, domácí nářadí hospodářské násilím rozbité - zkrátka všechno zpustošené. Zde také jsou poházené hudební nástroje dechové, moderní - patrně tu měli nějaký malý orchestr. I smyčcové nástroje tu jsou, ale podle pouzdra vidím, že nějaké housle chybí. Nalezli jsme si jednu menší místnost poměrně zachovalou, kde jsme s Jelínkem poobědvali na poměry skvostně - chléb, čaj uvařili, jednu krabičku sardinek otevřeli. Frisée direktně žral; má bohatou zásobu různých konserv ve svých zavazadlech. Žral jako zvíře, celou cestu ostatně nic jiného nedělá, a to je vůbec činnost vídeňských lékařů.

Pak jsme se vypravili dál, do Pilzna. Před samotným městem silnice byla zacpaná, ve třech řadách stály vozy, nebylo možno dál. Totiž proto: Rusové byli už docela blízko Tarnova, jak jsem poznamenal, a zde v Pilznu byli ještě před týdnem; naši vyhodili mosty a dnes je jen jeden most, přes který se musí velmi opatrně. A tak nyní stojí na cestě kolony muniční infanterie, artilerie, zásobovací sbory, špitály, pošty, telegrafy - nic se nemůže hnout. Koně vyzáblí, tetelí se zimou, tu a tam co chvíli některý padne, je zastřelen a hozen do příkopu - všude plno hluku, automobily rachotí svými motory, nemohou se však hnout.

Naštěstí jsme hned z kraje města trefili na dobrý příbytek. Dostali jsme se do domu skoro zázrakem, nikde nebylo hnutí, déšť, bláta nad kotníky. Tma už začínala. Už jsme chtěli přenést zavazadla, ale dostali jsme se naštěstí až na 200 kroků od našeho domu, který jsme dříve vyhlédli, v tom se utvořila malá mezera, my rychle vjeli, prorazili jednou kolonou, která stála v cestě při vjezdu do našeho domku s hezkou zahrádkou - a už se za námi zase všecko zavřelo jako když kámen do vody hodí.

V tomtéž domě s námi byli lékaři a důstojníci od pátého polního špitálu 6. sboru. Frisée po důkladném nakrmení se dal s nimi do řeči a postřehl, že by mohl prostřednictvím jednoho z lékařů, známého osobně s šéfem sboru, získat protekci. Jak se samo sebou rozumí, košile je u něho bližší než kabát, o mně se po čertech málo staral. Já jsem mu byl dobrý potud, pokud potřeboval můj vozík k transportu svých zavazadel, přeplněných sardinkami a čokoládou (chléb nepotřebuje). Všecko je to jen Vídeň a protekce, a tím trpí celá vojna. Jinak to ani není možné, když se zodpovědnější místa takto obsadí. Např. v mém případě: já mám chirurgickou kvalifikaci, i válečně lékařskou - není však nijak vyloučeno, že kolega zubní lékař na základě protekce dostane třeba chirurgické místo v polním špitále a já třeba cholerový špitál.

Veselé šrapnely

Když jsme konečně našli divisi, byl jsem přidělen k 65. pěšímu pluku, čistě maďarskému. Jsem ve vsi zvané Ruda. Samé cizí tváře, cizí prostředí. Bojuje se o San. Blízko stála naše baterie, která střílela na ruskou. Ale ruská brzy našla naši. Ta se střílením brzy ustala. Poprvé jsem viděl praskat šrapnely, byl jsem asi na 200 m vzdálen. Viděl jsem i některé raněné.

Ve sklepě chalupy, kde jsem ubytován s velitelem našeho praporu, byl umístěn ruský telefon - nahodile objevené dráty v lese vedly až do našeho sklepa a u polního aparátu byly nalezeny ještě doutnající oharky ruských cigaret. Mně cigarety došly, ale ve svém tlumoku mám ještě celé dvě stovky. Došli jsme někam jihovýchodně od Ležajsku. Podél Sanu se bojuje. Čekáme v lese, prý se bude jednat o násilné překročení řeky. Šrapnely létají a praskají vesele, občas je slyšet odkudsi strojní pušky, ale vidět není dočista nic.

V půl páté odpoledne jsme dostali rozkaz odebrat se na noc do Ležajsku, 6 km vzdáleného. Poněvadž ale silnice byla ohrožována ruskou artilerií, museli jsme jít stranou, za vrškem a lesem. Cestou jsme míjeli dvě místa, kde byly naše baterie, nalezené nepřátelskými. Tam padaly granáty a šrapnely ne dále než 50 m od naší kolony. Vždycky blesk a rána. Byl to nepříjemný pocit. Zůstal jsem vždy úplně klidný, s jakýmsi pocitem, že se mi nemůže přihodit žádné neštěstí.

Do městečka udeřil granát a některé naše vojáky zabil, jiné poranil. Střecha rozbitá, strop probořený, ve zdi otvor kulatý, na 1 m v průměru, 46 zabitých, 5 raněných. Zabití poskytovali příšerný pohled; nohy, ruce utrhány, všecko pokryto vrstvou prachu z malty a cihel. Byl to příšerný dojem napoprvé.

Domek číslo 28

Zřídil jsem převaziště ve strážním domku čís. 28, zcela nedaleko Rudnika, v kterémžto směru náš pluk postupuje. I já jsem se posunul kupředu, lesem asi 700 m na pokraj prostorné mýtiny. Na nekrytém terénu dalších asi 200 m je opět jeden strážní železniční domek. Ve chvíli, kdy jsme opouštěli les, zasvištěl nám nad hlavami příval kulek ze strojní pušky. Jednotlivé kulky ťukaly do kmenů stromů. Zřejmě nás zpozorovali z protější strany za mýtinou, ačkoli jsem měl s sebou jen nepočetnou skupinu svého personálu. V terénu nebylo nikoho vidět, ale je jasné, že přechod přes nekrytou louku je bedlivě střežen a pod obstřelem. Couvli jsme tedy hlouběji do lesa. Občas jsem šel s jedním medikem mně přiděleným zjistit, jak se mění situace. Sotva jsme však došli na ohrožený kraj lesa, znovu jednotlivé kulky, nyní jen z pušky, sviští vzduchem. Jak se tak rozhlížím, zafičela jedna kulka těsně kolem mé hlavy; i vír vzduchu jsem pocítil na pravé tváři. Okamžitě jsem se položil, docela instinktivně, jakoby reflexem. Nijak jsem si při tom neuvědomil, že bych měl vůbec něco učinit, třeba nějaký pohyb. Odplazili jsme se zpět do lesa.

Spojení s plukem je tedy nemožné. Teprve za tmy se spojení obnovuje, přibývají ranění, ale skoro vesměs od cizích pluků. Většinou jsou to lehce ranění, protože těžce ranění nemohou být přinášeni. Náš domek čís. 28 byl uprostřed rozsáhlých luk, poněkud vyvýšen, a kolem se stále střílelo, takže nebylo možno nosičům donášet raněné. Ti patrně zůstali ležet. Slyšeli jsme, že máme veliké ztráty. Dirigujeme je zpět do Ležajsku, žádám o spojení s týlem. Ošetřujeme při svitu blikavého světélka polní lampy.

Druhý den večer byl Rudnik celý v plamenech, takže jsme měli všude jasné světlo a nepotřebovali luceren a ničeho.

Poctivý vlastenec

Z rána jsem pozoroval, jak všechno utíká z lesů směrem k nám a dál jižním směrem podle dráhy. Jakýsi brigádník, generál, který též prchal kolem našeho převaziště, mně dal rozkaz, abych ustoupil, a ještě mi vyplísnil pro vyvěšenou vlajku s červeným křížem; Rusové prý po tom znamení pálí se zvláštní oblibou. Došli jsme do myslivny asi 2 km západně ležící, na silnici z Rudniku jižně se táhnoucí. Je poměrně klid a máme všechno, co potřebujeme, kromě chleba, soli, vody a cukru.

Zde v této myslivně byli Rusové 24 dnů. To už něco znamená. Pak přišli naši, byl tu nějaký generál se štábem, vyžádali si všechno, co bylo: seno, slámu, mléko - vůbec všechno, že se to zaplatí. Pak se sebrali a ujeli, aniž by prý krejcaru zaplatili. Když byl zapálen Rudnik, nastěhovalo se sem několik rodin se spoustou dětí, a do toho jsme přišli my. Paní je těhotná, všecka rozčilená. Je z Moravy. V kuchyni stále plno vojáků, většinou jsou to utečenci, kterých se tu potlouká plno po lesích, zahazují pušky i bajonety. Nálada je pramizerná, dojem příšerný. 

S jakou bezohledností se proti domácímu obyvatelstvu postupuje, je často strašně trapné. Důstojníci neovládají řeč, nedorozumí se vůbec nebo jen nedostatečně, a z toho vznikají surové scény. Např. tehdy, jak jsme došli do Ležajsku večer. Pro kompanii, kde jsem stravován, bylo málo místa a umístění těžké. Lajtnant byl tím rozčilen a hledal byt pro důstojníky. Revolverem vynutil si na „zrádné pakáži“ násilně vstup do domku, kde byla pouze služka a paní stižená těžkou tuberkulosou. Náhodou jsem se naskytl k této scéně a vstup jsem tam zakázal. Ostatní místnosti byly zavřené. Lajtnant žádal otevřít, nikdo mu nerozumí. Mezitím přijde tchán té nemocné a hlásí, že domácí odcestoval. Ovšem zas mu nikdo nerozumí. Lajtnant ve vzteku a podezření, že místnosti obsahují něco tajemného, srazil starce k zemi a dal ho odvést hlídkou s nasazenými bajonety; stařec byl smýkán a tu a tam udeřen kolbou do hrudi. Musel jsem zakročit, třeba s risikem, že straním těm „zrádcům“. Později se ukázalo, že to vše bylo nedorozumění a stařec že byl poctivý rakouský vlastenec.

Momentálně nemáme co dělat, a tak si krátím čas vzpomínáním na domov, Mílu a dítě. Mezitím přinesli poplašné zprávy, že náš pluk je děsně zdecimován, což je pravda, odhaduje se že polovina zůstala ležet, a že je na útěku. Přišel s tím jeden kadet, úplně deprimován, plačky, a přivedl jednoho šikovatele na nosítkách, střeleného do hlavy. Šikovatel dělal dojem, jako když už už umírá. Myslel jsem, že za půl hodiny nebude žít. Vstřel je do pravého mastoideu, ale z velké dálky, a domnívám se, že mozek je úplně intaktní. Všecko asi sluší přičíst na vrub citlivosti. Uhři jsou hrozně citliví, i když dělají dojem a počínají si velmi brutálně. O jejich statečnosti mám velmi pochybné mínění.

Mrzutý velitel

Pluk se dal na pochod směrem k severu, stále lesy, nádhernými lesy. Už je mi zas dobře, jako vždy venku v přírodě, když lze poněkud zapomenout na válku. Pochodující pluk je přece jen kus pořádku - aspoň se to tak jeví navenek. S nikým nemusíš hovořit, sedíš si na koni a oddáváš se obdivu nádherné přírody. Příroda je všude krásná, utěšující. Potmě jsou ty husté jehličnaté lesy docela černé, jako ohromné perutě přikrývající bitevní linii, za níž souběžně táhneme kamsi dál, na nové popraviště tisíců lidí. Jak už to při nočním pochodu bývá - co chvíli zastávky, a nepozoruješ než právě těch několik čtyřstupů před sebou. Konečně se vyprostíme z lesů, v čiré tmě táhneme po nějakých loukách, k nějaké spálené, už jen doutnající vesnici. Kompanie, na níž navazuji, se zastavuje při vstupu do veliké vesnice na vršku. Jak jsem se dodatečně dověděl, jmenuje se Przędzel. Kol dokola zlověstné, mrtvé ticho - jen sem tam se zhroutí nějaký ten dohořívající krov, trochu jisker a ztlumené zapraskání živěji zaplápolavšího trámu. Masa vojáků přede mnou je nehybná, mlčící, za mnou už nikdo není, zadní část pluku se patrně někde odpojila. Ostatně to není nic nápadného, já jako lékař se svým personálem jsem vždycky na konci svého praporu, a tedy následující prapor se buď někde zdržel nebo nastupuje jiným směrem. Pojednou se setnina přede mnou rozestupuje, rozvinuje se do linie napříč cesty, a ztrácí se mezi dohořívajícími chalupami. Na cestě zbývám osamocen se svými několika lidmi. Vysílám na každou stranu po jednom ze svých lidí, aby přezvěděli, co se děje, jaké jsou disposice. Ale sanitáři zpravidla bývají lidé ke všem vojenským službám nezpůsobilí a k ničemu nepotřební, službě se vyhýbající a hloupí nebo u Maďarů zas příliš mazaní. Vracejí se tedy moji zvědové a oba souhlasně hlásí, že nikde nikoho nenalezli, že jen vzduchem občas zafičí nějaká kulka. To ostatně od jisté chvíle je nám všem velmi dobře známo; patrně nepřítel postřehl nějaký pohyb a jeho přední stráže asi obstřelují cestu, o které nepochybně dobře vědí. Proti nám z vesnice se blíží nějaká patrola a velící důstojník mi sděluje, že jsem v oblasti předsunutých stráží, a doporučuje vrátit se; jistěže celý pluk je někde v záloze a teprve ráno vyrazí do útoku. Rozumí se, že jsem uznal tuto radu za rozumnou a vracím se cestou, kudy jsme přišli. Odkudsi, z nějakého dolíku při cestě, nebo snad příkop to byl, najednou světélko kapesní lampičky elektrické a pošeptný hlas velí: „Halt! Wer da?“ To je zde zas nějaká hlídka a vedoucí důstojník mne informuje, že hořící ves a celá louka, po které se právě ubíráme, je ve dne cílem živého dělostřeleckého ohně, kde lékař nemůže nic dělat. Jednotlivé předsunuté předzvědné stráže, jako tato zde, jsou zakopané v zemi, zásobují se pouze za tmy a ve dne se dorozumívají a udržují spojení dozadu pouze znameními. A ukládá mi, abych se vrátil a hlásil to veliteli pluku, ale abych si pospíšil, poněvadž brzy se začne rozednívat, a já se svou skupinou bych prý vyprovokoval nepřítele a prozradil noční nástup nových předních stráží.

Tak tedy zostřený pochod. Jsme utrmácení, neboť jsme už 12 hodin bez oddechu na nohou, ani večeře žádná nebyla. Cesta po louce nás dovedla do lesa a brzy docházíme k jakési samotě, kde se usídlil velitel pluku, vlastně jej zastupující major. Štáb pluku je na nohou, nikdo nespí, a já hlásím adjutantovi sdělení o situaci, kterou jsem právě rekognoskoval, aniž jsem to záměrně chtěl. Domníval jsem se, že jsem se vrátil se zprávou do jisté míry cennou. Ale velitel byl mrzutý, a když jsem dokončil hlášení, obořil se na mne velmi rozhořčeně proto, že jsem označil situaci tam vepředu za nebezpečnou. Jsem prý zbabělý, voják prý nezná žádné nebezpečí, a já že šířím paniku - před válečný soud patřím. To mne dopálilo a upozornil jsem, že já jsem se nedopustil žádné chyby, naopak, nedostal jsem žádné instrukce, kde a kam mám odbočit z pochodujícího pluku, proto jsem se držel za setninou, kde jsem byl původně zařazen. Srazil jsem kramfleky a odešel. Za mnou přikvapil adjutant a utišoval mne, že je velitel unaven jako celý jemu svěřený pluk, abych si šel odpočinout, že z toho mraku déšť nebude, a vůbec abych si nedělal žádné starosti. Zkrátka - byla to jakási omluva.

Cholera

24.X.

Dnes se ukázalo, oč vlastně šlo. Včera jsem pozval na poradu staršího kolegu od jiného pluku k jednomu vojákovi, který mi byl podezřelý z cholery - ještě nikdy jsem choleru neviděl. Pověst o tom se donesla až do sborového velitelství, a to velmi rychle. Vznikl velký poplach; nemohl jsem zjistit, čím přičiněním se ta návštěva lékaře od cizího pluku tak rychle roznesla. Patrně strach rozdmýchává takové poplašné zvěsti. Cholera ve vojsku je ovšem hrozný strašák. Udivuje mne však, proč ten rámus zrovna s mým případem, když přece je známo, že některé pluky zamořeny jsou.

Po probdělé noci jsem převzal čtyři podezřelé cholerou, které nám zanechal jiný pluk. Myslím, že je to jistě cholera. Lidi jsou vyzáblí, vyhublí, zapadlé oči, špičatý nos, bezvládní, polomrtví. Do večera tři zemřeli. Co s nimi? Nejlépe by bylo všechny spálit, ale z ohledu na blízkost nepřítele a z ohledů náboženských nelze tak učinit. Jsem zvědav, co se strhne za bouři - hlásili jsme, že máme choleru.

Jako na zavolanou jsem se dověděl, že nablízku je pojízdná bakteriologicko-epidemiologická stanice z Vídně. Hned jsem se tam vypravil s podezřelým materiálem. Potvrdili mi, že podle vylíčených příznaků jde pravděpodobně skutečně o choleru. Epidemie vypukla téměř ve všech plucích tohoto rajonu. Na dotaz, jaká preventivní a terapeutická opatření mám zařídit, pokrčili rameny a poradili mi desinfekci a převařovat pitnou vodu. To je sice dobrá rada, ale nejsou ani desinfekční prostředky, ani nádoby na vaření vody.

Po návratu k pluku už se zde vědělo, kde a s jakým předmětem návštěvy jsem byl. Volal mne velitel pluku a pustil se do mne, že jsem bez jeho svolení opustil pluk, což mi propříště zakazuje. Podobná opatření, jako svolávání lékařských porad, by byla snad na místě v civilu, ale ne u vojska, za války(!). On prý má pluk, aby ho používal k boji, a ne aby mu lékaři znemožňovali výkon tohoto přirozeného poslání (jako bych lidem já tu choleru dával jíst nebo pít) a k tomu ještě roznášeli zprávy do cizích pluků a špitálů. A zase hrozil tresty. Pomyslil jsem si, že asi dobře obstojí armáda, má-li vyšší důstojníky těchhle názorů. Pro svou osobu jsem se ohradil odvoláním na své služební předpisy, které jsem pro daný případ neznal než povšechně; však také jsme nikdy žádné instrukce nedostali a žádné zdravotní instance se dosud nikdy o zdravotní stav pluku nezajímaly. A s ohledem na předcházející pohrůžky jsem se tentokrát sám hlásil k raportu se žádostí o poučení, kterak si mám ve zdravotních problémech počínat, anebo o zbavení osobní odpovědnosti. Velitel vzteky zmlkl a propustil mne beze slova, načež to adjutant zase uhlazoval. Ale to už jsem viděl, že moje akcie stouply; důstojnický sbor žádá o opatření na vlastní ochranu. Šéf-lékař, reservní nadlékař z Pešti v civilu asistent zubní kliniky, je někde s detašovaným praporem a tak všechna tíha zdravotní služby leží na mně - ovšemže k tomu nemám žádných prostředků, koše pro zásoby jsem převzal zející žalostnou prázdnotou a přes všechny žádosti nebylo nic doplněno. I s obvazovým materiálem jsem v nouzi.

25.X.

Dnes jsme pochovali tři naše nové cholerové pacienty a jeden další zemřel. Mimoto jsme pochovali tři do břicha a jednoho do hlavy střeleného. Momentálně je hlášen opět cholerový mrtvý a jeden do břicha raněný. Je to smutný úkol bojovat s cholerou a nemít k tomu než slámu v kůlně a opuštěném chlévu rozhozenou, a vnitřně nic jiného než čaj, který jsem narychlo sehnal. Z důstojníků nikdo dosud neonemocněl; poučil jsem je, jak zařídit životosprávu. Sám jsem se odstěhoval do svého baráku, kam si také dávám nosit jídlo. Obavy důstojníků, že bych je snad mohl nakazit ze svého styku s cholerovými pacienty, jsem si vzal za záminku, abych se od nich odloučil, což mi je jen příjemné.

26.X.

Předešlé dva dny bylo slyšet z blízka velmi čilý oheň, dnes sotva tu a tam se z děla vystřelí. Včera nám přinesli dalších 13 cholerových, celkem zemřelo 10, 6 je lepších. Ti mi působí náramnou radost; je ku podivu, jak rychle se zotavují, stejně jako sešli. Výraz v očích je směrodatný, je to radost vidět lesklé, živé oko, které dříve bylo vyhaslé.

Kromě vaření čaje pro cholerové není co dělat a necháváme se žrát blechami. Nečistí vojáci dostávají vši. Isoloval jsem z toho důvodu svého medika, nečistého Maďara; podezřele se podrbával, zjistil jsem bohatou zásobu vší v jeho prádle. Řádně jsem mu vynadal a nařídil, jak se musí čistit a mýt.

Zítra tomu budou tři měsíce, co jsem odjel z našeho milého hnízda v Podolí. Jestlipak tam Míla občas zajde? Myslím, že jí musí být smutno, když tam přijde. Zato ale až se vrátím, zatopíme, všecko rozsvítíme - a zlíbám ji! Pak zlíbám naši maličkou. Bože, a kdoví zda k tomu vůbec kdy dojde! Zatím se tu musím spokojit blikavou svíčkou, bídnou chatrčí, v cholerovém hnízdě maďarského pluku v necivilizované Haliči, bez jediné silné duše. Jen Jelínek je mi oddaným společníkem, jediným krajanem mezi samými cizinci. Mám zde v personálu sice několik Slováků, od muziky, ale jsou to zubožené, pokřivené a zakřiknuté duše; jako by se styděli za to, že nejsou Maďary. Maďaři - to jsou páni; Slovák - ten v jejich očích pomalu už není ani člověkem.

28.X.

Včera jsme zas dostali 14 podezřelých, je to příšerný dojem. A jsem si jist, že je to cholera, ač je označujeme jako podezřelé, neboť neznám nemoci, která by  v několika hodinách mohla pacienta tak zničit, tak rychle vysílit. Všechny jsem neohlásil, zejména ne od našeho pluku - co bych z toho měl, jen mnoho úředního jednání. Takto ubožáci v tichosti zemrou, ovšem pod falešnou diagnosou, ale při všech bezpečnostních opatřeních papírových. Celkem jsem jich měl 42, úmrtí 32. Obyčejně jsou doneseni naprosto bezvládní, vyhublí, slabí, oko vyhaslé, víčka se nedovírají, nos špičatý, líce zapadlé. Při chůzi se hroutí, ruce bezvládně skleslé, hlava jako by upadnout měla. Hrozný pohled.

Konečně také měly výsledek moje raporty. Dostal jsem dopravní prostředky k odeslání nemocných. Naše stodoly a chlévy jsou prázdné. Je taky trochu lepší počasí, tož snad se zdravotní stav zlepší. Myslím, že při posuzování prognosy celkového zdravotního stavu se nesmí zapomenout, že nyní střílení ustalo. Už tři dny je jakýsi klid.

Zase se mi zdálo o domovu. Že byla válka s Rusy kdesi mezi Poděbrady a Nymburkem. Já se stále potloukal mezi oběma vojsky, nemohl jsem trefit domů, a přece jsem však viděl v dáli naši zahradu a dům, odkud mi Míla stále mávala šátkem.

Opilý adjutant

V noci nás vzbouřili, že je ústup. Kdesi na severu museli jsme 50 km couvnout, následkem toho i u nás musí se prý linie pozměnit. Odtáhli jsme z dosavadního působiště. (Tehdy se mi nechtělo utíkat; jen několik hodin a byl bych u Rusů.) Opilý adjutant chtěl nás tam vypálit, vyhodit do povětří malý železniční vozík, pak zas chtěl být nóbl a nechal pro Rusy svíčky a zápalky. Mašírovali jsme přibližně kolmo na směr Sanu přes Novosiedlec. Já jsem byl zařazen v blízkosti velitele pluku do čela pochodové formace, a to znamená vskutku ústup. Najednou se ukazuje význam lékaře: jde tak, aby nebyl vzadu ohrožován nepřítelem. Zastupuji šéf-lékaře, je nás nedostatek.

Jinak není důležitých zpráv v posledních dnech kromě té, že naši kdesi na severu od nás, a patrně i Němci před Varšavou, utrpěli nějakou porážku, a v důsledcích toho museli jsme i my ustupovat. Kdyby aspoň té nečistoty nebylo! Začínám už dostávat do prádla vši. Onehdy jsem se celý umyl, oblékl čisté prádlo, a druhý den opět vši nalezl. Blechy zdejšího chovu jsou vzorné exempláře, výstavní kousky. Dnes jsem chytil tři, vypasené, těhotné, už s vajíčky, je to hnusné!

Naše cesta vedla přes Dunajec po ohromném dlouhém mostě do Radlówa a kus k severu podle Dunajce, do jakési vsi, v jejíž blízkosti byl náš prapor na feldvartách. Tam jsem také objevil báječné lůžko u faráře. Však ubohý farář měl z nás strach. Fara byla pečlivě zabedněná, dřevěné okenice zavřené, nikde známky lidského života. Jen z chlívku ve dvoře se ozýval štěbot husí; z toho Jelínek usoudil, že dům musí být obydlen i lidmi, když tu jsou husy. Myslím, že nás zachránilo po mnohém bouchání na dveře a okenice jenom to naše hlasité české klení. Farář otevřel a omlouval se strachem před Maďary, ti prý si počínají hůře než Moskali, ruští carští vojáci. Osadníci prý přinášejí těžce nastřádané groše s prosbou, aby sloužil mše za příchod Moskalů, kteří by osvobodili lid od nevítané invaze domácího vojska. Farář vypravoval, že celá Danklova armáda byla poražena, i Němci u Varšavy. Mimoto od jihovýchodu postupuje ruské vojsko k Tarnovu.

Máme horší pověst než Rusové. Maďaři prý kradou a i ženy znásilňují. Tak ve vsi Mokrzyska, kam jsme došli potmě v hrozném blátě, tloukli se mezi baráky cestou necestou, nás baba vpustila jen pod pohrůžkou násilí. Naši hostitelé stali se důvěřivými, když jsme s nimi jednali srozumitelným jazykem. Nakonec byli docela potěšeni, když jsem jim zaplatil víc než požadovali. To už je naše stará zkušenost, že se po dobrotě s těmi chudáky pořídí všechno, ale surové vystupování velkopanských oficírů nebo zvlčilých vojáků jen burcuje sympatie k nepříteli.

Kouzlo nočního Krakova

Do Podgórze jižně od Krakova jsme měli jen malý pochod. Cestou jsme viděli narychlo zrobená opevnění. Tak už i tady se to připravuje - stáhli jsme se notně dozadu. Byty jsme dostali v nové nemocnici pavilonového systému. Já měl skvostný pokoj, výborné lůžko čisté, i lázeň. Byl jsem jako na jiném světě, ani se mi nezdálo možné, že bych musel s vojskem ven. A skutečně,  v noci v 1 hod. auf!, ve 2 hod. abmarsch! Spícím Krakovem do Prądniku. Nepřítel je nedaleko, snad asi čtyři míle odtud je bitevní čára. Dál na severovýchod je všechno zpustošeno a spáleno. Zdá se, že nás čeká doba velmi trudná. Ráno ve 4 hod. v Prądniku alarm, pochod asi 16 km k  severovýchodu. Odpoledne hned naše divise musela zasáhnout v boj, ač jsme byli jako reserva. Nepřítel je silný.

Krakov

Pluk je rozložen ve vesnici, táhnoucí se zhruba ve dvou řadách domků kolmo na směr potoka, jenž tvoří zároveň rozmezí mezi námi a nepřítelem. Na konci vesnice, od potoka oddáleném, stojí pod stromy vozy plukovního trénu, koně vypřaženi, odpočívají přivázaní ke stromům. V posledním baráku, ještě za stanovištěm trénu, při cestě vedoucí z vesnice na silnici, jsem se etabloval s převazištěm. Boj se vede velmi energicky, soudě dle živosti ohně pušečného a explodujících šrapnelů nade vsí. Ranění docházejí nebo jsou přinášeni v dosti značném počtu. Ale stačím se svým personálem obstojně zmoci jich příval, i evakuaci dozadu.

Přes cestu  v louce, asi na 20 m od našeho baráku, se pojednou uhnízdily dvě baterie houfnic. Jen ale začly pálit, ihned dostaly odpověď z ruské strany. Dva nebo tři granáty dopadly do blízkosti našich baterií, a následující rána se uplatnila jako plná trefa. Přinesli mi v zápětí 12 těžce raněných, z nichž 5  v několika minutách zemřelo. Otřesem výbuchu se prolomily skleněné tabulky v okně, vedoucím právě k bateriím, odkudž jsem už od počátku chvílemi pozoroval počínání dělostřelců. Marně jsem protestoval proti vyvolení dělostřeleckého stanoviště v bezprostřední blízkosti převaziště. Teď je tu na nosítkách sám velitel baterií, velmi těžce raněn do hlavy. Rány jsou vesměs velmi zlé, do hrudníku, břicha, hlavy, a komplikované zlomeniny. Ještě ani neusedl prach ze sesypané omítky se stropu, a už se to znovu víří od pohybujících se vojáků a raněných. Mezi prací jsem zahlédl z okna, kterak se utrhali přivázaní koně a zběsile se rozutíkávají od vozů na všechny strany, nejvíc pryč od vesnice po volné louce. Vidím jedno převrácené dělo s rozbitým kolem. Byl to tedy plný zásah. Ruské dělostřelectvo přeneslo i šrapnelovou palbu na náš konec vesnice, přímo nad trénem praskaly šrapnely. Také z vesnice prchali jednotliví vojáci. Přikázal jsem sbalit naše věci, zatímco jsem dokončoval první pomoc raněným. Náhodou jsem tu měl vozy pro odtransportování raněných, a tak jsem mohl opustit toto ohrožené místo. Ostatně i pluk se stáhl hned za mnou.

Překročili jsme ruskou hranici. Cesta se táhla mírnou pahorkatinou, zcela pustou krajinou. Pole rozsáhlá, dobře obdělávaná. Kol dokola bylo vidět blesky naší i ruské artilerie a praskajícící šrapnely. Koule z pušek hvízdaly ustavičně. Ráno naši opět postoupili. Raněných jsme měli hodně, a to značným dílem těžce raněných.

Postoupili jsme asi 3 km k severu do vsi Glew. Měli jsme stále mnoho těžce raněných. Obrlajtnant si u mne zamlouval přízeň pro případ zranění; zanedlouho byl přinesen vykrvácený pro zranění do levého ramene a zemřel na převazišti. Vůbec byly velké ztráty, v některých setninách víc než 50%.

Výhled na Halič

Zde je tak bídný život, bezobsažný, většinou jen neuvěřitelné, neuspokojivé ubíjení času. Jsou-li ranění, je to jen první pomoc, kterou mohu poskytnout, a hlavně jen asistuji zkázonosnému a vyhlazovacímu dílu neúprosné války. Uprostřed cizího prostředí jsem brán a cítím se jako cizí element, nahodilý host - byť snad vítanější než domácí člověk. V nouzi je lékař vítanou osobností, ale jako člověk jsem jim lhostejný, ne-li dokonce nepřátelsky posuzovaný - jsem politisch verdächtig za to, že jsem byl v Srbsku a něčemu jsem se tam přiučil z válečné chirurgie!

Z Glewu jsme postoupili severovýchodně až do vsi Kowala. Rusové se rychle stáhli nazpět a byli našimi pronásledováni. Všude cestou bylo vidět plno zákopů, většinou velmi dobrých - což bylo také příčinou velikých ztrát našich. Některé setniny klesly počtem pod polovinu. Severně od Kowaly utvořila se linie paralelně sříčkou Szreniawa, kde byly rovněž velké ztráty, ne tak našeho pluku jako jiných (plzeňského 35., jindřichohradeckého 88. a 75., rovněž českého).

Tou dobou jsem pozoroval, že nálada nápadně poklesla, zmnožil se počet samozranění, obyčejně hloupě nastrojených - např. zranění ve dlani levé ruky se silně zbarvenými okraji rány od střelného prachu. I důstojníci nápadně mnoho se rozstonávají. Počínají si při tom nejapněji než mužstvo samo. Přijdou s jednou maličkostí, a neshledáš-li tuto za dosti vážnou, mají deset jiných v záloze, ovšem stejně malicherných - zácpa, průjem, revmatismus, bolesti hlavy, horečka (teploměr pod 37°). Každý přijde s písničkou statečnosti a udatnosti, pochlubí se, že vyhýbání se boji nesrovnává se s jeho ctí doloženou vyznamenáním statečnosti a označením k dalšímu vyznamenání nebo povýšení. Ale lehké zranění považuje nepokrytě za štěstí, které by mu mělo dopomoci k nějaké službě ve Vídni nebo v Pešti, nebo kdekoliv v týlu. Jeden mi ukazoval čepici a naříkal, že ho potkalo neštěstí, když projektil nešel trochu hlouběji. Jeden každý touží po míru, všeobecná nálada dá se vystihnout slovem: lhostejnost. Proto musí být sensačními zprávami nálada povzbuzována. Velmi nepříznivou okolností jsou mrazy; mrzne silně, takže  v koších z našeho materiálu všechno zmrzne na kost. Octan hlinitý, inkoust, jablka, ba dokonce i tekutiny v polních lahvích.

Abych se dostal dále: z Kowaly jsem byl nucen odejít za svým praporem. Dostal jsem za úkol přivést koně s municí, jezdecké koně a část trénu bitevního. Zkrátka tu největší pakáž, která vůbec je pod sluncem. Mašíroval jsem k jihu na Nowe Brzesko, odtud silnicí přes Chelbów, Smilowice, Dolany do Jakszyc, kde jsem se měl sejít s batalionem. Poslední část cesty se mi zdála velmi zajímavou; předně viděli jsme pod sebou Vislu a k jihu na horizontu nádhernou siluetu Karpat - terén je na sever od Visly značně vyvýšený a umožňuje nádherný rozhled do Haliče, obsazené Rusy a označené mnohými požáry. Ale v tom bylo také nebezpečí; naše cesta po boku této vyvýšeniny byla značně exponovaná, obzvláště baterií, na protějším břehu Visly se nalézající, která ve dne všechno sestřelovala, co se tudy ukázalo. Já prošel až za šera.

V Jakszycích jsem se pozdě z večera dověděl, že je třeba jít do kryté zdejší vesnice, ležící až za tou nebezpečnou vyvýšeninou, kam se uchýlil též náš prapor. Při buzení celé té společnosti jsem zažil ošklivé chvíle; ta holota že prý nebude vstávat, že tam beztoho je všecko obsazeno vojskem a není místa pro koně. Teď už mne ta pakáž dohřála, musel jsem to mlátit šavlí, kopat, křičet a... i revolverem ohrožovat. Je to zbabělá cháska - nikdo si nedovolil ani, aby mně zezadu odplatil. Zatím část mých koní odešla s průvodem, který byl vyslán od praporu, aby ukazoval cestu, a zatímco jsem já provozoval tu zupačinu, odešli, protože jim bylo zima, což jsem uznal, ale přesto klel dál. A když jsme je po dlouhém škobrtání ve zmrzlých kolajích původně blátivé cesty dostihli, musel jsem to bít znova. S průvodcem ta lupa šla svou cestou, mne nechali svému osudu v tmavé noci  v neznámém terénu, jen náhodou jsem je ve tmě objevil. Byli by mne nechali s klidem dojít po cestě až do ruských hlídek. Ve dne bych se toho nebál, ale takhle potmě to bylo náramně ošemetné.

Jsou to nepříjemné mrazy, zvlášť  v noci a k ránu. Včera jsem měl vousy hned plné ledu, jak jsem vyšel z teplé světnice. Co se navzpomínám nyní na Mílu! Blíží se Vánoce, za měsíc už bude po Štědrém večeru - a mám přece takovou jakousi předtuchu, že Vánoce oslavíme spolu. Totiž chtěl jsem si vrazit ruskou kulku do nohy; říkal jsem Jelínkovi, že na Vánoce musíme být buď doma, anebo v Rusku.

Dluh Hopfenbergerovi

24. listopadu odpoledne některé naše posice zakolísaly. Nebylo divu neboť naši byli  v křížovém ohni. Myslím, že tvořili klín vnikající do ruských posic. Šrapnely vykonávaly svůj známý zhoubný účinek; vojáci mi vyprávěli o velkých ztrátách. Když všichni, kteří byli ve vsi, začli utíkat, i já pomalu spakoval a připravil se k odchodu. Směrem k Modrzanům proháněli se po polích kavaleristi a honili tasenými šavlemi prchající nazpět; byl to ponejvíce 35. pěší pluk z Plzně. Tedy jsme se vrátili a pracovali dále. Najedl jsem se. Měli jsme pečené podsvinče, které jsem koupil (vlastně jsem dodnes Hopfenbergerovi dlužen za ně 6 K), aby se moji lidé taky jednou měli dobře, a připravil se ke spaní. Všeobecně důstojníci říkali, že naši postupují, ba vojáci od našeho pluku tvrdili, že náš prapor je 5 km napřed  v městečku Koszyce.

Ptal jsem se nadporučíka husara od brigádního velitelství, které bylo dva domky od nás, a ten mě ve své opilosti hrubě odbyl. Měl jsem tedy naději, že se krásně vyspím a že z rána dostanu rozkaz k postupu. Těšil jsem se na spánek - předešlé noci jsem nespal - a taky jsem blaženě usnul. V noci kdosi přinesl zprávu, že naši couvli; později přiběhl nadporučík Fiala, abych mu dal koně, že má jet naléhavě s rozkazem do Modrzan a já že se mám odebrat tamže. Jak to, on na mém koni - a já jakže? Odešel s nepořízenou; já však uznal za vhodné stáhnout se za ním.

Vypravili jsme se na cestu. Mrzlo vesele. V Modrzanech jsme zastihli dva pluky a nějakou artilerii, ale nijak jsem se nemohl dovědět, co a jak je. Všichni byli lhostejní, zmrzlí, nevyspalí, nikdo nic nevěděl. Až jsem natrefil na jakéhosi osamělého hejtmana; ten mi řekl, že naše brigáda se nalézá ve Smilowicích. My byli dle výpovědi domácích obyvatel hodinu cesty od této vsi, tedy jsem se rozhodl vyčkat do rána; zkonstruoval jsem pro případ válečného soudu, že mám horečku a hrozné apendikální bolesti. Ráno bylo nápadné ticho. Množství vojáků bylo poschováváno ve stodolách, barácích, sklepích. Já poslal Hopfenbergera s materiálem vpřed, neboť kdosi přinesl zprávu, že naši nastoupili všeobecný ústup. Sám jsem si dal sehnat vůz. Asi hodinu po odchodu Hopfenbergerově už bylo vidět ruské vojáky, kteří stříleli po našich ojedinělých, a skutečně i  v nejbližší chvíli vešli do našeho domu a nás zajali.

Kozáci vstoupili do naší světnice, kde jsem už napřed kázal vyrovnati na stůl zbraně, na vrch jsem položil svou šavli. Podle ženevské konvence jsem se předem postaral, aby se mi tu nepletli vojáci k mému oddílu nepříslušní. Jakmile totiž odtáhli, bylo tu ojedinělců plno. Ruským vojákům jsem řekl, že jsem doktor, odevzdal jsem jim revolver a šavli, nabídl jim cigarety, a už se nikdo mých věcí ani nedotkl. Jen jeden voják se mně - bárinovi - nabídl, že připne moje věci na sedlo, jiný mezitím pomohl Jelínkovi osedlat a už nás vedla hlídka zlatoústovského pluku na velitelství. Měli velmi na spěch.

Kozáci

Vedli nás nejprve oblastí působnosti kozáků - zde jsem je viděl poprvé. Nepočínali si nijak zvědavě, naopak s jistou nonšalancí a povýšeností. Bylo jich shromážděno asi 150 až 200, stále někteří přijížděli a jiní odjížděli. Oděni byli různě, mnozí působili svou visáží značně divoce. Však jsou namnoze úplní divoši. Dále nás vedli do komandýra polká (k veliteli pluku), který byl velmi laskav, nakrmil mě studenými jídly a čajem, a velmi přívětivě se mnou rozmlouval. Ukázalo se, že jeho oddíl to byl, který se proti nám v Kowale nalézal a nám tak blízko hilfsplatzu granáty posílal.

Od velitele pluku mne vedli s Jelínkem - jo, koně mně tu spakovali - na velitelství divise. Tu bylo shromážděno plno důstojníků, vesměs krásných, urostlých chlapíků. Zavedli mne k jakémusi generálovi, kde opět bylo pohoštění a vlídné přijetí, a opět výslech.

Dále pak přes Skalbmierz do Dzialoszyc, zde přibylo několik maďarských důstojníků, druhého dne do Pinczówa, kde byli přibráni další, a 29.XI. jsme přišli do Chmielnika. Tu opět zajatců přibylo, takže nás je 29 důstojníků a asi 1500 lidí. Naši lidi, jakmile ztratili vědomí, že jsou pod důstojnickou holí, stali se hordou protivných a bezcharakterních individuí. Dělají zvýšenou měrou totéž, co doma; jakmile vidí někde zahrabanou řepu, ženou se po ní, aby ji dychtivě jedli, pijí z každé louže, a vykonávají nepřetržitě svou potřebu. Nejednou jsem byl svědkem, jak se vojáci nás provázející nad tím vším pozastavují a vyslovují mínění, že takto nutno dostat bolení.

Odtud počínaje jsem psal stále svobodněji a upřímněji.

Je tu mnoho Maďarů, Němců, málo Čechů, dost Poláků. Dochází k ustavičným třenicím a národnostním potyčkám. Důstojníci vedou většinou hloupé řeči o zradě a proradnosti Čechů, Klofáč že je vlastním původcem a strůjcem války.

Cestou do Rakówa potkali jsme jeden sibiřský pluk, s velkými huňatými čepicemi. Dělali příšerně strašný dojem. Říkají nám, že brzy pojedeme vlakem do Brestu Litevského, kde nás definitivně rozdělí. Dnes máme před sebou 30 verst pochodu, zítra 20, a tak snad stihneme ke dráze.

Epilog

Zpráva generálního štábu, Petrohrad, 26. listopadu 1914:

Boj o Łódź trvá dál. V oblasti jižně od Koluszki se rozptýlené německé jednotky potulují bez cíle. Získali jsme zajatce a zmocnili jsme se několika těžkých polních děl. V bitvě mezi Čenstochovou a Krakovem získaly naše oddíly zřejmou převahu ...

 

II.

V ruském zajetí

Obrazy války

Do Brestu jsme se nedostali. Jeli jsme přes Baranoviči a odtud dále směrem k Moskvě.

Zde v Rusku vypadá vojna zas jinak. Zejména se vypráví o ukrutnostech Němců. Např. jedna selka měla doma čtyři krávy, všecky jí zabrali, i prosila ona, aby jí aspoň jednu ponechali, aby měla čím živit své děti. Prý ti nevěříme, ukaž děti. I přivedla ona jedno pětileté a jedno tříleté dítě. Zastřelili jí je, aby neměla prý starosti o živení jich, a všechny krávy odvedli. Nebo jednoho raněného plukovníka ruského uprostřed raněných v polní nemocnici ubili. Vůbec prý ubíjejí zajatce a raněné. Nevěřím tomu, takových válečných povídaček obíhá mnoho.

Vypravují se zprávy zcela opačné než u nás, že Rumunsko brzy opustí neutralitu (ovšem ve prospěch Ruska), že Francie je prosta Němců, z Belgie že Němci ustupují, na ruské hranici že rovněž štěstí přeje zbraním ruským - atd.

Omsk 1915

Zvěřinec

Jsem v pěkné bryndě. Není vyhnutí, musím jet s ostatními na Sibiř, do Omska. Není vyhnutí, 25 dní cesty ještě před sebou. A psát nemohu, ani Jardovi, ani domů; předně kopějky nemám, za druhé stojíme daleko všech budov, restaurace atd.

Jedeme dál k Penze. Chci tam naposledy zkusit, nebylo-li by možno se dostat kamsi do špitálu. Obávám se však, že Penzou projedeme v noci, anebo že mě vůbec ke komandantovi nepustí, a když, bude tento zas upjatý až na poslední knoflík a řekne mi: „Ničevo něbudět.“ Škoda.

Naše cesta by byla dost pohodlná, jen peněz není. Dostáváme denně buď jednou jídlo anebo, což je lepší, 75 kopějek. Na cigarety nezbývá než na nejlacinější (20 kusů za 6 kopějek). Pak naše společnost: zejména Maďaři, skoupí kde co vidí, a všechno sní. Mají peněz dost - patrně erární, o kterých kdysi řeknou, že jim byly zkonfiskovány! Nic jim nevyhovuje - jen ovšem to, že jsou od fronty zachráněni. Ale jsou vlastenci. Však jsem jejich vlastenectví poznal tam v Haliči! A nemají smyslu pro čistotu. Záchod vyhlíží pod obraz, když si čistí ústa, poplivají schůdky u vagonu, přechodný můstek a vůbec všechno. Viděl jsem i nejhorším způsobem pochrchláno okénko u dveří. Už dávno jsme provedli přísné rozdělení dle národností po jednotlivých odděleních vagonu. Jsou tři oddělení příčkami utvořená, prochází se prostředkem. V jednom jsme my s Poláky, uprostřed Maďaři, na druhém konci Němci. Máme taky všichni vši.

Vyvolil jsem si horní lůžko, které ve dne neopouštím; udržuji tam pořádek, pokud možno se čistím, umývám. Jelínek připadl na výtečný nápad, jak bojovat proti vším: večer na chvíli pověsí prádlo z okna, a zmrzlé vši po zatřepání vypadají. A tak mám ve svém „kvartýru“ čisto a pořádek.

Naši vojáci si vedou svrchovaně nedůstojně. Žebrají, kde se jim naskytne příležitost, i kradou. Maďaři olupují malé děti prodávající různé poživatiny, takže se stali tím pověstnými. Uzmou pod záminkou, že si vybírají, a zmizí. Smluvení kamarádi se přitlačí kolem prodavačů a umožní, že ti předchozí ve shluku a ze shluku zmizí. Nesčíslněkrát jsme viděli, jak děti před Maďary utíkají a nechtí jim ničeho prodat. Poznávají jich dle černožlutých pásků na nohavicích.

Na stanicích potkáváme obyčejně transporty vojáků, veselých, zdravých, svěžích lidí, kteří kurážně si troufají. Baví se tím, že hordám našich zpustlých vojáků házejí kusy chleba a cukr, a ti se rvou o ta sousta jako dravá zvěř. A ruští vojáci se baví jako obecenstvo ve zvěřinci. Říkají: „Eto ně charašo,“ ale baví se.

Naši důstojníci se stále jen rozčilují a naříkají, že se s nimi hanebně zachází. Bodejť, jsou zajatí. Nadávají na Rusy, a nyní by chtěli, aby jim zde dělali bůhvíjaké koncese. Jen jedno lituji - že Míle nemožno ničeho dát vědět.

V Penze se mi dostalo rozhodnutí, kterého jsem se obával: musím jet s celým transportem do Omska. Snad prý v Čeljabinsku mi bude možno prosadit, abych se dostal do nemocnice. Ale to dopadne tak jak obyčejně - nic nedostanu.

Nekonečno dne a nekonečno noci

Dnes jsme projeli ohromnými pláněmi sněhovými. Slunce zářilo nezvykle jasně a vrhalo intensivně modré stíny. Byla v tom zřetelná velkolepost. Místy vesničky, děrevně, šedé, s bílými okénky a zelenými střechami, nádhernými kostely; jak v ilustracích k ruským pohádkám od Bilibina. Včera v Penze bylo -24°R (tj. -30°C).

Projeli jsme Syzraní, večer do Samary. O půlnoci jsme jeli přes Volhu. Mrzlo, jen fičelo. Já stále čekal u otevřeného okna, abych nepropásl Volhu. Jedeme přes vysoký most, vlak příšerně rachotí. Obloha jasná, takže nocí dost dobře vidět. Pod námi při břehu nejprve ohromné kry nakupené, pak volně plovoucí, konečně mohutný pás černě se odrážejícího proudu vod. Jedeme dlouho, šíře ohromná! Byl jsem úplně konsternován. Dojem nezapomenutelný - největší řeka Evropy, matička Volha.

Jedeme dál k Uralu. Sníh skoro ustal, přece však veškerá doprava děje se po saních. Naši oficíři nadávají, že nás nepustí do restaurací. Všude na nádražích krásné restaurace, svůdné, osvětlené sály s bíle pokrytými stoly - a nás tam nepustí. Jaké hoře! Nerespektují zde rakouské oficíry!

Krajinné obrazy mnohdy skvostné. Ráno plno mlh, mezi nimi počaly se jevit veliké, strmé skály, zejména při vycházejícím slunci, které mlhy brzy rozptýlilo. Potkáváme stále velké transporty vojenské ze Sibiře jedoucí. Mezi nimi mnoho asiatských typů.

Tak nás Slovany vezou někam na Sibiř - bratři Rusové! Ještě před Uralem sami Rusové s útrpností dávali najevo jakousi hrůzu před nekonečnými kraji, divokými, neznámými, strašnými. Snad představa katorgy ještě zatemňuje představy o čemsi samým sebou neznámým. Už záměna vagonu vzbuzuje ve mně tesknou náladu, stísněnou. Až sem jsme jeli II. třídou,  v krásném - na naše poměry - a starém vagoně. Nyní jsme dostali vagon IV. třídy. Jsme jako opice v takových kastlíkách uloženi, ve třech etážích nad sebou. Tam pěkná měkká lůžka, a zde holé desky nevlídně šedivé, odřené. Ale štěstí mne dosud provázelo, doufám v ně i do budoucna.

Rakouští vojáci v zajetí na východní frontě 1915

Tót nem ember

Kurgan. Příjezd 8. čili 21. prosince dopoledne v 10 hodin. Konečně jsme vystoupili z vlaku po šestnáctidenní cestě. Němci a Maďaři se na nás sesypali s výčitkami zrádců, nejstarší hejtman nás služebně upozornil, že nás oznámí vojenskému soudu, neboť prý protekce, která vychází najevo z našeho vydělení z dalšího transportu, nás usvědčuje. Vzal jsem to na vědomí s naprostým klidem - dělejte si, co umíte! Dodatečně jsem si uvědomil tu hlavní asi příčinu našeho „zrádcovství“. Když totiž vstoupil do vagonu důstojník (ještě do toho dřívějšího v Čeljabinsku), aby zkontroloval náš seznam, žádal o sdělení, kdo z nás je slovanské národnosti. Napočítal nás osm Čechů a Poláků, a povídá: „Tak to tvoříte skupinu tam s těmi v předním oddíle.“ - Jak to? Vždyť přece mezi důstojníky už není žádných jiných Slovanů - „Co že ne? Tam až na jednoho všichni se přihlásili jako Slováci.“ - No ovšem že jsme protestovali; najednou nám bylo jasno. Rozumí se, že jsme objasnili ruskému důstojníku ten podvod. Bratři „Slováci“ už si skládali své věci, patrně si představovali, že přesedláním na nového národnostního koně vyzískali prospěch bezprostředně nadcházející. Místo toho trpké zklamání. Ruský důstojník je zle vyplísnil a seznam jejich jmen nepřipojil k těm, kteří jsou skutečnými Slovany. Za mylné označení národnosti budou potrestáni horší zajateckou stanicí, prozatím jsou dále deportováni s Němci.

Tak vida, čím jsme se provinili, obnažili jsme podivuhodnou novou národnost: maďaro-slovenskou! Za to my jsme byli v rakouských očích zrádci - před vojenský soud s námi!

Cestu jsem snesl velmi dobře. Sněhu dost, i mrazu. Vrzalo nám to vesele pod nohama. Město hned na mně udělalo příznivý dojem. Ve sněhu ty nízké dřevěné domky s bílými mohutnými kostely a zelenými střechami vypadaly velmi mile. Zavedli nás k náčelníkovi vojennoplenných (válečných zajatců), velmi přívětivému, starému sice, ale pružnému pánovi. Je to plukovník, Polák. Odtud, po přesném stanovení nacionálií, nás propustili. Byl to skvělý pocit. Celou cestu jsem těžce nesl, že jsem byl hlídán, ač mi dle konvence příslušela plná svoboda a právo, vlastně povinnost lékařské služby. Byli jsme ubytováni společně s ostatními, kteří jsou zde už déle, i měsíce. Hned jsem navštívil zdejšího cukráře, Čecha, který na můj dotaz po muzice mne doporučil do rodiny p. Hampla, majitele pivovaru. Odpoledne jsem telegrafoval Míle, tj. otci do Poděbrad, a Jardovi do Orla o peníze. U Hamplů jsme hráli trio (Mendelssohn) s dr. Rejholcem, tuším z Plzně, a paní Hamplovou. Zůstali jsme do 12 hod.

Rozšířily se poplašné zprávy, že lékaři půjdou na děrevni. Jak jsem se ale informoval, bylo to liché. Za dva dny pojedu do Petropavlovska. Dnes je u nás Štědrý den. V našem zajateckém bytě rozsvícený stromek, sváteční nálada. Živě si představuji, jak je u nás v Čechách všude smutno. Večer všest hodin jsem dostal z domu telegram. Byl jsem všecek zmaten radostí.

Velká Sibiř, velké město, velký jarmark, velká úmrtnost, velká zima, velká vojna...

Sibiř je úžasná! Je to prostě nekonečnost. Člověk je v tom moři jako ta pápěrka sněhová. Ty úžasné světelné efekty, hned všechno svítí nad pomyšlení a všechny představy oslnivé, stíny modré jak italská obloha. A ty západy!

Petropavlovsk je roztahané městečko, totiž působí dojmem městečka, ač má asi 450 tisíc obyvatel. Nízké domky, skoro vesměs přízemní, dřevěné. Ulice široké, skoro žádné stromy. Je tu jakýsi park - nějaké topoly nebo co to tam narostlo. Chodníky vesměs dřevěné, vyvýšené, patrně proti ohromným blátům jarním. Město nemá dlažbu ani vústředních ulicích, ani na ohromné ploščadi. Kde také by se nabral kámen? Je tu mnoho Kirgizů, Tatarů - mohamedánů, kteří zde mají čtyři mešity. Často se zde konají velké jarmarky. Jeden bude nyní před Vánoci.

Náš špitál je vlastně ubohý. Jinak je to škola. Zařízení už předem nevyhovuje. Pro naše nemocné jsou dvě světnice, ovšem přeplněné. Na dvou postelích leží vždy tři nemocní, výhradně zajatci, většinou velmi těžcí; tyfové epidemie, pneumonie, dysenterie - to vše dohromady. Horečky velké (39°- 40°). Úmrtnost veliká. Mohu si ale gratulovat, od té doby, co jsem já převzal pokoj, přestalo to umírat (dříve tři čtyři každý den). Myslím proto, že všichni byli v pravém smyslu slova otráveni medikamenty. Rázem jsem medikaci zjednodušil, většině případů jsem ji vůbec zarazil. Na druhém pokoji je denně aspoň jedno úmrtí.

Je velká zima, v závětří -29°R. Na větru to štípalo do tváří jak jehly. To jsem ještě nezažil; byl to nepoznaný dosud pocit. Slzy tekou z očí, řasy namrzávají ledem, kůže tuhne jak pergamen. Srst kožichu je za chviličku celá ojíněná. Je v  tom povětří cosi obdivuhodného, majestátního, co člověka může dle okolností okamžitě třeba i zničit. Kamkoli vítr má přístup, tam jako by přímo se zasekával do kůže mráz a led, prostě je to obdivuhodná příroda, jako vždy a všude člověku vysoko nadřazená. Sibiř je krásná, miluji ji.

Náš šéf dr. Diomidov nás pozval k sobě na čaj. Byla větší společnost; nejprve zákusky, ovoce, cukroví, čaj. Večeře začala ve 12 hod. Přišli jsme pozdě  v noci domů. Všichni byli velice pozorní a taktní, nakonec nás pozvali, že můžeme přijít, kdykoli libo. Hrálo se  v karty, zpívalo, anekdoty vypravovaly - všichni byli tak bezprostřední, jak by se o nic nejednalo. A přitom jsou všichni připravení, že válka potrvá jistě dva roky. Prý tak velká vojna se nemůže dříve skončit.

Ruské Vánoce

Začly ruské Vánoce. Byli jsme pozváni na snídani k mladšímu lékaři nemocničnímu. Byl přítomen kromě nás zajatců též staršij vrač Diomidov, apatykář a administrativní vojenský úředník. Společnost velmi taktní, milá, všichni byli ve výborné náladě, veselí. Kdyby mne tak byla Míla viděla. Jak by se obradovala, že je mi tak dobře! A napsat jí to nemohu, jistě by to bylo zkonfiskováno censurou a přitížil bych tím jí i našim. Stůl byl pln všelikých ryb, nakládaných, uzených, vařených, vrosolu, bylo máslo, husa, divoká kachna, sele se zvláštním smetanovým krémem křenovým, celé na veliké míse, různé pečivo, ovoce, vodka a všeliké likéry, čaj, pak káva a výborná cukrátka. Tomu říkali snídaně.

K večeru jsme hráli v gosťach smyčcový kvartet, kromě mne kolega Maďar, zdejší student právník a zdejší učitel hudby. Nebyla v tom ale česká krev. Všechno je docela bezstarostné, veselé, a je příjemno tak strávit čas. Nikdo ti hloupým způsobem neprojevuje strojenou hostitelskou pozornost jako u nás, dělej si prostě, co chceš. Jdi domů nebo zůstaň do tří do rána - všechno jedno. Chceš-li, dovezou tě po saních domů, nechceš-li, nedovezou. Řekneš prostě tak nebo jinak, a nikdo tě dál nepřemlouvá, nenutí. Pohostinnost všeobecně obdivuhodná - přijď kdykoli, a snesou ti plný stůl. Béřeš apoužíváš vlastně po tu dobu, cos hostem, celého majetku hostitelova.

Diomidov je opravdu veselý člověk; dobrý, milý, a dovede být nadšen. Např. když mi mluvil o ruské literatuře a divadle, o poměrech na ruském, specielně sibiřském venkově, nebo o budoucnosti Ruska. V úloze hostitele si počíná obzvlášť taktně, s pozorností a hladkostí nevídanou. Na oslavu jeho svátku a nového roku se jedlo, pilo, hodovalo. Nejprve čaj s pečivem, cukrovím, konfety, čokoládové věci velmi jemné kvality, všeliké dorty, pak byl bufet - sterleď, různé speciality - ryby sibiřské, jeseter, kaviár, různé rybičky konservované a uzené, šunka, máslo, sýry. K tomu koňak a různé likéry. Každý si béře bez ostychu, kolik mu chutná.

Hostů bylo podivuhodně mnoho, všichni ve dvou místnostech, a přece bylo dost místa. Tak mistrně bylo vše vedeno. Patrně v tom mají praxi. Každý se zcela volně pohyboval a bavil, jak mu právě bylo vhod. I já, zcela cizí člověk, jsem byl nesen všeobecnou náladou; hned jsem se cítil jako doma. Společnost - vesměs typy jak by je Čechov nakreslil. Obzvláště zajímavá byla jedna stará dáma, úžasně vážná, důstojná bych řekl, ale milá. Bylo báječné vidět ji při hře  v karty. Ke dvanácté hodině se počalo s večeří; přinesena byla pečená husa nadívaná jablky, pečená kachna divoká, a ještě cosi. Zase každý jedl, kde a kolik mu bylo libo, pily se likéry. Pak cukroví, čaj, jablka, ořechy, pak zmrzlina, jakési želé mražené, opět čaj - vsěgda skolko ugodno, káva. To vše dohromady a veselá nálada, příjemná zábava, působilo velmi mile na člověka, který pořád jaksi žil ve vzpomínkách na haličské vesnice a noclehy v zavšivené slámě na etapách zajateckých transportů.

Od Diomidova jsme přišli ve čtyři ráno.

Teatr v Petropavlovsku

Itálie a Rumunsko jsou k válce úplně připraveny. Slovanům, Rumunům a Italům je dovoleno volně se pohybovat po městě, i do divadla smíme, ovšem v uniformě. Povolení došlo z Petrohradu. Z Maďarů a Němců najednou se stali Slovani, Italové, Rumuni. Ne že bych jim nepřál těch výhod, ale jsem-li Čech, tož zůstanu Čechem i přes nepříznivé okolnosti. Jeden, Němec Reis, se pro zajímavost a osobní výhody vydává za Itala a připojmenoval se Revere, druhý, „Rumun“, je ve skutečnosti německý Žid odkudsi ze severních Čech.

Hráli jeden kus od Ostrovského, ve prospěch gymnasistek. Bylo zajímavé jednak po měsících vidět zas společnost, a pak specielně ruské divadlo. Herci hráli poměrně dobře, já tolik nečekal. Mezi akty a po divadle ve foyeru byla promenáda a házely se konfety, papírové svitky a takové všelijaké legrace. Divné to zvyky. Nás (počtem pět) si všichni úžasně zvědavě z počátku prohlíželi, později ale začli se s námi kamarádit. Přišli jsme domů v 1 hod.

Naši lékaři zde se perou mezi sebou, urážejí, všiváků si nadávají, podloudně praktikují, a jeden druhému těch pár rublů závidí. Co bych za to dal, kdybych mohl bydlet sám a nemusel zasedat jako člen komise pro vyrovnávání četných afér. Kdy se to všechno skončí, kdy ustane to ponížení lidské důstojnosti. Je to odporné svou malicherností. Do našeho bytu přišli zajatí němečtí důstojníci a jeden Turek. Ten dělá ubohý dojem, jako by za to nemohl.

Nejmilejší jsou mi chvíle, když vyjdu večer ze špitálu, ze ztuchlého vzduchu do svěžího mrazu (máme nyní -36°R) s jistým uspokojením z vykonané práce. To nebylo za celou válku!

Přesídlil jsem - zbavil se rakouských „soudruhů“. Městská nemocnice je velmi milá. Několik dřevěných domků, čistých, útulných. Vypadá to jako nemocnice, a ne jako kasárny. V míru místa pro 60 lůžek, nynějšího času je lůžek 120. Já jsem v pokoji dostatečně prostorném, vzdušném, světlém, a co hlavní, tichém. Těším se, že zde bude možno číst, pracovat.

Kreščenije

Onehdy jsem byl na řece podívat se na Svěcení vody. Svátek ten připadá na totéž datum jako našich Tří králů. Stál jsem na vyvýšeném břehu, asi 50 kroků vzdálen, a tak jsem všechno dobře viděl. Malebný dojem. Nejprve se blíží z města zástup lidí. Šedé, ale ostře barvené domky, všecko zapadlo sněhem, a nyní se hrne černá masa klikatou cestou, docela sugestivní dojem. Popi v zlatých pláštích (asi 18), korouhve, kříže. v cerkvích se zvoní. Obřad sám vykonával se pod pestrým velkým stanem, ze všech stran odkrytým. Provázen byl staroslovanskými zpěvy, velmi zajímavými. Archiepiskop vyhlížel zcela imposantně;  v majestátním oděvu, s kontrastujícím bledým obličejem a černou bradou, křižuje se, uklání, čte z Písma, zpívá, opět kleká; noří v mezeru do vysekaného ledu ve formě velkého pravoslavného kříže zlatý krucifix. Světí vodu - po skončeném obřadu nahrnou se lidé k posvěcené vodě, umývají líce, křižují se a odnášejí vodu domů. Zúčastnila se celá městská honorace, gorodskoj golova (starosta města), vojsko. Pak se všechno nahrnulo do vyrojivších se izvozčiků a proudy ujíždělo domů. Zbyla tichá přítomnost a já  v ní... jako zajatec, byť svobody požívající.

Alkohol

V této pohnuté době se jeden reservní lajtnant a jeden medik, oba Češi, ve veřejném domě opili. Ztropili patrně doma i na ulici skandál. Bylo vyšetřování: medik se musí od nás vystěhovat, a lajtnant Zázvorka smí na ulici jen v průvodu konvoje.

Ten alkohol! Zákaz této velemocné složky ve společenském životě byl přímo historickou událostí. Myslím, že bez toho by vojna snad předem byla prohraná. Vůbec je zřejmo, že jsme byli o Rusku zcela špatně informováni. Na počátku války, vlastně už před jejím vyhlášením, byly v Petrohradě velké a ostré stávky, na ulicích barikády, všecko ohromeno. Okamžikem prohlášení války Německu všechno se vrátilo  v normální koleje, ba pracovalo se zvýšenou silou a nadšením. Státní zbrojovky z iniciativy dělnictva pracovaly i  v noci. Tak aspoň to líčí zdejší lidé. Němci počítali, že dříve než Rusko zmobilisuje, dostanou Paříž. Nyní jsou mi jasné ty naše oficiální zprávy o rezavých puškách ruských a šrapnelech pískem plněných.

Modlitby

Je zajímavo, jak naši oficíři dnes smýšlejí. Reservní důstojníci, kromě aktivních, jsou bezvýminečně toho mínění, že v Rakousku se dělaly hrozné koniny, největší ta, že se dalo zavléci jako ošlapek Německa. Aktivní blbnou jako vždy, ba stále víc a více. Dnes např. když vidí, že rakouská kampaň v Srbsku skončila naprostým fiaskem, vykládají, že u nich je to vysvětlitelno pouze zoufalostí boje, danou dilematem života nebo smrti. Hlupáci. Nevidí, že se někdo může bít za ideu, za otčinu, za vlast. Nevěří, že by mohly rakouské ztráty proti srbským býti v poměru 3 : 1, jak oficiální zprávy tiskové tvrdí.

Jestli se kdy naučím modlit, tož jedině nyní. A kdyby to mělo smyslu a měl bych tu víru, tož bych se modlil za zničení Rakouska. Ale mám ještě důvěru ve zdravý lidský rozum; jsem přesvědčen, že i sami Germánci jsou přesvědčeni o nemožnosti existence tak prohnilého útvaru, tak nemožné zrůdy, jako bylo Rakousko.

Jardovi jsem napsal, že jsem se rozhodl přiznat barvu, totiž dle možnosti, dle sil svých pomoci proti Němcům. Bude-li možno, dám se do služeb ruské armády, zvítězíme-li, vrátím se domů s čistým svědomím, že jsem jednal důsledně dle svého přesvědčení; prohrajeme-li, zůstanu v Rusku. Míla přijede za mnou a budeme pracovat zde. Pracovat možno všude. A konečně i v Srbsku by mne rádi přijali.

Mně, od té doby, co jsem se rozhodl, se stala vlast dvojnásob drahou. Ne že bych litoval svého rozhodnutí! Naopak; cítím, že jsem udělal zas jednou rozhodný krok, prostě nebylo možno jinak, nebylo možno hrát komedii, a jsem s tím spokojen. Ale vsadil jsem všechno na jednu kartu, zcela obdobně, asi jako když jsem se rozhodl pro Mílu.

Břicha nahoru

Počítám, že tak během půl roku nejdéle se vojna skončí. Nejhůře na mne působí, když zprávy z bojiště jsou buď skrovné, nebo dokonce nepříznivé. Nedávno byly velmi dobré, ale brzy byl konec. Nyní už nejsou tak jasně stylisovány, mluví se o „úporných“ a „velmi úporných“ bojích, a to na mne nedělá veselý dojem. Ještě dobře, že v dardanelách kampaň tak výtečně postupuje a že ve východní Haliči u Stanislavova Rakušáky tak potloukli a potloukají i v Karpatech. Tam ruská armáda za poslední měsíc nabrala víc zajatců, než sama čítala vojáků! 150 tisíc! A kde jsou ranění a pobití? Jak je to možné, že Rakousko může takové rány ještě vůbec snášet? Nebo už mají tak vynikající vojsko, které se nehodí k ničemu jinému než  v masách na porážku? Je to strašné, nikdy bych si nepomyslel, že se budu radovat z prolité krve. Tou prolitou krví zaleje se Berlín a Vídeň, Vilém Krvavý a Franz-Osip položí těžký účet o svém svědomí! Musí tak být, nelze přece, aby tak ohromný požár, dílo tak kolosálního významu zůstalo bez trestu! Vždyť přece je na světě ještě morální princip, vždyť Němci, a zvlášť ta bídná Austrie musí vzít odplatu za věkovitou svou podlost, nemorálnost, ba zločinnost. Ten evropský vřed se musí odstranit radikálně! A nic jiného, než takový hnusný vřed, ta cháska nebyla! Celý režim, samým zarputilým, nečestným a bezcharakterním panovníkem a všemi jeho vládami representovaný, byl založen na shnilých základech!

Před několika dny přišlo sem mnoho nových oficírů, kteří byli zajati začátkem února v Karpatech. Vypravovali příšerné věci. Rakouští vojáci trpěli strašně zimou. Mnoho jich vůbec pomrzlo, spousta utrpěla těžké omrzliny nohou a rukou. Jeden hejtman, Čech, vypravoval, že vojáci prostě odepřeli bojovat. „Dejte nejdříve jíst,“ volali z kompanie na hejtmana, položili se do sněhu, ukazovali na břicha a křičeli „jíst!“ Hejtman si stěžoval divisionérovi, prý má postřílet „ty psy“. Divisionér se ale přece ukázal - scéna se opakovala - a pan jenerál zmizel, nikoho nepostřílel. Vypravovali, že nálada je taková, že se zdálo mnohdy, jako by stačilo, aby jeden řekl NE - a vzdají se všichni. Dle zpráv novinářských se zdá, že už takové případy byly a že slovanští vojáci byli postříleni germánskými. Ostatně už za mých dob byly případy, že se houfně vojáci vzdávali. U 36. pluku cos takového provedli; ujišťovali mne, že jejich pluk prodal svou fangli a vojáci si za to nakoupili bulky.

Skutečně to, co se děje v Karpatech, a dle všeho na celé frontě, má charakter, jak důstojníci vypravují, za každou cenu něčeho docílit, stůj co stůj. Zoufalost se v tom zračí. Bezhlavost ve vyšších komandech je stále stejná, jako bývala za mých neblahých dob. Zdá se mi, že karpatská tragédie je vrchol lumpáctví a darebáctví, přímo bestiálnosti Vídně. A  v jakém zuboženém stavu sem zajatci přicházejí! Oblečení letní, v pouhé a ještě k tomu zedrané uniformě, zpravidla nemají ani teplé obuvi, jen ty tzv. komodky (letní boty poloplátěné); vyhublí, sumrzlými prsty. Atakuje se bez konce, a nechávají se padat lidi jako mouchy.

Osud

Bože, my stále ještě nevidíme, nemůžeme si prostě představit, jaká to ohromná doba právě vládne! Mnozí v Evropě naříkají, strádají - ale zakrátko bude všem jasno, že třeba bylo se radovat, jásat! Teď jsme ještě slepí, pouze vidět začínáme. Totiž my, masy; několik prozíravých bylo dříve. Jsem přesvědčen že nynější doba má větší význam než Francouzská revoluce.

Současné události mne tak zaujaly, že nejsem jiné myšlenky téměř schopen. Žiju vlastně strašně polovičatě, a mohu říci, dosti povrchně. Jsem stále zvláštním způsobem rozčilen, že nemohu se seriosně ničím jiným zajímat, než vojnou. Všechno ostatní se u mně ztrácí, mizí to jako pára. A v celé té divoké směsi, neuspořádané,  v horečné motanici mých myšlenek má místo jen - moje dítě. Neviděl jsem ho posud, ale tak ho miluju, že jsem si umínil vtisknout  v jeho duši znak této doby - a proto žít. Proto se taky někdy trochu bojím epidemií. Je nápadné, často jsem o tom přemýšlel, že to naše dítě svoje žití začalo právě v Berlíně.

Nevím proč, ale přivykl jsem tak trochu věřit v osud; aspoň doposud všecky důležité věci v mém životě se rozhodly tak nějak samy sebou, náhodou, neočekávaně, a vždycky  v můj prospěch. A stejným způsobem jsem byl ušetřen všelikých, nemalých nepříjemností. Doufám, že mi osud bude přízniv i dále.

Jeden den doktora Bohuslava

Zde jsem - ne v zajetí, ale přímo na nějakých to prázdninách. Ráno ještě v posteli, a už mi Jelínek nese čerstvé noviny, moskevské, sice šest dní staré, ale pro nás dnešní. Zběžně přehlídnu, co ve světě nového, vstanu, obléknu se, snídám. V tu dobu mi přinesou vskutku dnešní Priišinyje. Čtu telegramy, oficiální zprávy z bojiště, pouze dva dny staré. Ihned na své mapě praporečky vypíchám a vyznačím změny na bojišti. Pak jdu na visitu, to bývá v půl jedenácté. Za hodinu jsem hotov, a to ještě to prodlužuju jak jen možno. Zde je lékař velký pán, přijde k hotovému, a jen se podívá. Pak zevrubně čtu noviny, uvažuji, usuzuji, fantasii popouštím uzdu, a skoro vždy skončím ve svobodné Čechiji. Obyčejně mne stojí mnoho práce, abych si uchránil objektviní názor; mimovolně bych rád mezi řádky vyčetl, že už už Rakousko se rozpadá a Německo řítí se ve zkázu. S novinami obyčejně do oběda nebývám hotov, to tak bývají dvě i půl třetí. Pak pokračuji, pokud nemám hodinu ruského jazyka (třikrát v týdnu). Čtu, v šest nebo v půl sedmé večerní visita, a pak dle okolností: často pročítám dopisy, které jsem u sebe měl, když jsem se dal v plen, čítám ruské knížky nebo se připravuji na ruskou hodinu. Je-li mi smutno, což v posledních dnech ve zvýšené míře bývalo, tož pozvoním, jako např. dnes, kamkoli, zeptám se, jsou-li doma, a už v gosti.

U Kazancevých když Magdalina Kazimirovna dostala po telefonu zprávu, že Přemyšl vzat, hned nechala vyrukovat šampaňské - zde je to ohromná vzácnost; no, Přemyšl, jak doufám, už podruhé v životě Rusové nebudou obléhat. Připili jsme šampaňským na zdraví Rusi. Společnost byla úžasně veselá, a já s nimi. Většinou byly to staré dámy - ty jsou zde vůbec obzvlášť roztomilé - ale jak křepce tančily kozáčka, jak vůbec prováděly hlouposti, běhaly, skákaly, skotačily jak mladice. Vypravovaly se vtipy, anekdoty, pak se zas tančil valčík a já zas asi po dvou letech tancoval. Tak jsme se bavili déle než do tří hodin. Já přijel domů ve čtyři ráno.

Tyfus

Dostali jsme skvrnitý tyf. Doposud jsem té nemoci neviděl. Mluví se a všeobecný názor je, že to jest nemoc eminentně nakažlivá a zlá. Tak např. v Srbsku ze 60 tisíc zajatých více než 13 tisíc zemřelo touto nemocí, tj. skoro 20 %. Mnoho lékařů (150) tam pomřelo. A v Omsku nedávno zemřeli tři lékaři najednou. To se mi nelíbí. Ovšem, i když se infikuješ, můžeš se vystonat, ale je to onemocnění vždycky těžké.

Nebojím se, věřím v osud. Ten ale neznám. Rozstonám-li se - tož co možno dělat. Smrt - tož i za mne zaplatí krvavý Kaiser, a podlé Rakousko bude rozvráceno. Je zbabělé bát se smrti - je to vůle přírody, příroda sama určuje tyto děje, ničeho nenaděláš. Rozhodl jsem se pro všechny případy napsat Míle několik slov; přijde-li nemoc, rychle kalí se myšlenky a pak nelze psát.

Epidemie skvrnitého tyfu mezi zajatci začíná. Byl k nám dopraven dr. Streit z Vídně. Příznaky podezřelé. Je mu ale pěkně. Dosavadní případy nejsou tak nejhorší, jak se tyfus obyčejně líčí.

Záhy bude otevřen epidemický špitál, a tak doufám, že my zde budeme toho nejhoršího ušetřeni. Je totiž pravděpodobno, že zůstanu zde  v nemocnici; hlavní vrač aspoň pro to pracuje. Dostával bych zde i gáži - snad 100 až 150 rublů. Zároveň ale taky mne chce do svých služeb nový hlavní vrač nově zařizovaného lazaretu.

Kartářky

14. března  v noci. Právě jsem přišel domů. Zvláštní shoda okolností! Mám takovou radost, že se všecek chvěju. Nedávno mi  v kartách hádaly, že přemýšlím o daleké cestě, že budu mít co dělat s velmi vážným pánem, že jeho prostřednictvím se mi poštěstí dalekou cestu, kterou si přeju, vykonat, že budu jednat přímo s ním, že buď pojedu já k němu, nebo on za mnou přijde, že neočekávaně dostanu jakýsi vážný papír, dopis že to nebude. Dnes opět mi z karty hádaly, úplně totéž, skoro týmiž slovy, ač byla vykladačka úplně jiná a o předešlé nevěděla, pouze s tím rozdílem, že bumága mi přinese velkou radost, že bude očeň chorošo - a že velmi záhy tu bumágu dostanu, ba že už je na cestě.

Snad žert, nevážná věc, ale cestou domů jsem ustavičně musel na to myslet, myslel jsem na Jardu. Přijdu domů, na stole telegram - od Jardy: TELEGRAFUJ KAKOJ SERBSKIJ ORDEN POLUCIL NADEJUS SKORO UVIDIMSJA - JARDA. Mám nehoráznou radost. Patrně v dopisech, které jsem nedávno poslal Stajevićovi prostřednictvím srbského vyslance Spalajkoviće, četla censura o mé žádosti o přeložení do Orla. Takovou jsem sledoval fintu - a snad to mělo úspěch.

Přísliby jara

Jarda v posledních dnech, od zmíněného telegramu, nedal o sobě nijakých zvěstí. Byl bych strašně rád, kdybych se s ním - třeba jen na krátkou dobu - uviděl. Zde se potácím mezi těmi „sypňáky“ (sypnoj tyf = skvrnitý tyfus) a čekám, brzo-li se infikuji. Tak aspoň kdybych ještě dříve s Jardou se mohl uvidět, kdyby přec jen na Paschu sem přijel!

Sypňáků mám 10, skoro všichni  v lehké formě. Nejtěžší z nich je - kolega, dr. Streit. Bojím se, že ho nevytáhnu; dnes večer měl nepravidelný puls, třebaže temperatura poklesla (večer 37,8°). Sensorium zastřené; sotva mluví - jen nesrozumitelně blábolí, dýchá těžko. Dávám pozor na srdce, udržuju je v činnosti jak mohu a s náležitou opatrností.

Jaro začíná. Jaký skvostný vzduch je zde. Slunce přímo kouzelné! Vzduch - jen se chvěje svěžestí. Všecko jako by se v tom rozkošném vzduchu třepotalo radostí, celá příroda; jen lidi, ti jsou jako zařezaní, oni tomu pouze „pěkná pohoda“ říkají. Neslyší ten jásot jara, necítí. A stromy šíří kolem sebe radost místo nich. Jen to mi zde schází - skřivanů neslyšet.

Ve městě se projevuje jaro tím, že mizí saně a začínají kolesy. Po blátě se těžko jezdí na saních. Ty kolesky jsou komické: podvozek, značně dlouhý a vysoký, a na tom košatinka - jako skořápka. Je nepříjemný ten rachot proti tichému chodu saněk - ale konečně přivykneš, a ty komické figurky  v košatinkách připomínají cosi starodávného, rozhodně ale ne našeho.

21.III. čili 3.IV. 1915. Včera mi bylo 29 let. Snad ta třicítka mne zastihne v plném štěstí. Zítra začínají velkonoční svátky. Jsou to jarní dni sváteční, lidstvo jich vždy hluboko cítilo a udělalo si jich svým náboženstvím. Já ty svátky měl vždycky rád, už jako dítě. Vždycky jsem v nich cítil jaro, nový život. Hluboko se mi ty dojmy uložily dopaměti, a to nerozlučně s představou naší zahrady.

Večerní visita mne přivedla do normální míry. Viděl jsem před sebou 40 nemocných, kteří více méně těžce stonali neb stonají. Uvědomil jsem si, co asi ti ubožáci ode mne čekali a čekají. Naštěstí všem se vede dobře. Myslím, že se vyzdraví všichni. Byl jsem šťasten. Všichni už si na mne zvykli, i Maďaři odložili svoje zarputilé vzezření; kteří byli neurvalí, odvykli si to, a jsou všichni jako děti.

I náš doktor Streit, asistent kliniky Wertheimovy, se definitivně, jak doufám, polepšil; temperatura se ponížila, divoké blouznění, které ještě dnes ráno bylo trapně dojemné, rychle mizí, puls se opět upravil, je klidný, pravidelný. Jen jazyk je ještě jako kůra a těžko se pohybuje; při chtění mluvit dostavují se ataktické, ševelivé pohyby, skoro jen fibrilární chvění. Myšlení ještě těžkopádné. Přece však už ví, kde leží, ba dokonce po dlouhém a usilovném přemýšlení vybavil si jméno Petropavlovsk. Měl jsem z něho radost. Tak jsme na oddělení strávili předvečer svátků.

B.B. se osvobozuje

 

Už dlouho nebudu psát „v Petropavlovsku...“. Posledně, když jsem psal, jsem netušil, že v tu chvíli už snad oficiální bumážka byla tu, příkaz z Petrohradu, že jsem osvobozen z plenu a naznačen do Srbska. Podal jsem totiž asi před dvěma měsíci žádost o službu v Srbsku, trojmo vyhotovenou, pro Jeho Veličenstvo následníka trůnu Alexandra, dále pro srbského vyslance v Petrohradě dr. Spalajkoviće a konečně pro generálního gubernátora v Omsku, generála von Taube. V žádosti jsem se dovolal svých známostí z roku 1912, kdy jsem byl lékařem ve skupině prof. Jedličky v Bělehradě.

Náčelník městné komandy (místního velitelství), kapitán Zubov, mne pozval k sobě a tu mi nejprve blahopřál. Když jsem nechápal k čemu, dal mi přečíst rozkaz: PODLE ROZHODNUTÍ RUSKÉHO MINISTERSTVA VOJNY A VE SHODĚ S MINISTERSTVEM VNITRA A ZAHRANIČÍ: BYVŠÍ VOJENSKÝ LÉKAŘ RAKOUSKO-UHERSKÉ ARMÁDY B.B. OSVOBOZUJE SE Z PLENU A NAZNAČUJE SE LÉKAŘEM DO SRBSKA. NA CESTU VYPRAVIT SE DLE MOŽNOSTI BRZY, TELEGRAFICKY O TOM PODAT ZPRÁVU.

Byl to pro mne památný den, ten 8.(21.) duben. Z městné komandy jsem jel k Diomidovu do lazaretu, potom do nemocnice, a všude se představil už jako svobodný člověk. Jsem nyní pod ochranou a závazky srbského vyslance, resp. srbské vlády. S Austrií jsem definitivně skončil, tam je pro mne jen - šibenice. To nevadí, ale jsem poctivý člověk a budu s nadšením pracovat, věren svým principům, pro šťastnější budoucnost Míly a svého dítěte.

Míle jsem neprodleně telegrafoval, i Jardovi. Na poště došlo ke scéně, která mi objasnila, jak velkým dojmem jsem unesen. Když jsem podal telegram, jako osvobozený jsem měl k tomu právo, telegrafistka ho přijala s nedůvěrou a donesla k náčelníku pošty. Ten sám ke mně přišel, a ptá se mě, je-li to pravda, co telegrafuji do Orla, a podezřele se na mne zahleděl. Já ho ujistil, že jinak bych netelegrafoval. On opět, že mne upozorňuje na velikou nepříjemnost, která mi z toho vzejde v případě nepravdy mé depeše, že je mu celá věc divná, protože nezná podobného případu. Dělal na mne dojem, že se nemůže hned vzpamatovat, jsem-li blázen já, nebo on. Mne to však uráželo, představil jsem se mu celým důrazem a dal mu na srozuměnou, že odeslání telegramu a moje tvrzení je věcí mojí cti. On že to všechno zná! To značí, že zde jsou o všem informovováni. Slušně, ale rozhodně jsem ho upozornil na jeho povinnost a dávám mu radu, aby se telefonicky zeptal na městné komandě, na blanketu že má moje jméno a adresu, obrátil jsem se na podpatku a odešel.

Ani jsem nepozoroval, že jsem všecek upocen, na ulici na svěžím vzduchu sejmu klobouk, mnu si čelo, uvažuju krátce o tom všem, co se se mnou přihodilo, a několik sekund jsem byl v úplných rozpacích, nemám-li snad se vrátit, telegram odvolat a pro jistotu se ještě jednou přesvědčit, je-li to všechno pravda. Vždyť je to příhoda v pravdě neobyčejná. Tam ten papírový člověk byl jistě ještě víc zmaten než já nyní na rozpacích. Tak se mi zdálo, jako bych ten příkaz byl četl ve snách, jako bych byl dobře nerozuměl, co mi říká náčelník vojennoplenných, ale pak jsem si živěji představil, jak se po mne naléhavě sháněl neobvykle časně z rána, jak jsem mu vzkázal z postele, že přijdu hned k telefonu, ježto jsem právě u nemocného zaměstnán - jel jsem přece izvozčikem, náčelník komandy mi přece gratuloval, a tolik rusky přec jen umím, abych rozuměl, oč se jedná. Byl jsem prostě jako bych na okamžik ztratil svoje smysly. Však on ty telegramy odešle!

Ano, řekl jsem si, tedy pojedu do svého milého Srbska. Ovšem, už cesta nebude bez nebezpečí; jet v takové úloze dnes přes Rumunsko a Bulharsko není bez risika. Tam nebude toho příjemného života jako zde, ale to je všechno vedlejší, budu tam na svém místě, mezi těmi strádajícími, ale silnými a nadšenými Srby. Všechno jim věnuji, riskuji při tom všechnu svou budoucnost. Ale nebojím se, těším se.

Z Petropavlovska se mi bude těžko odjíždět, velmi těžko. Prožil jsem zde čtyři měsíce, našel mnoho dobrých známých, poznal zde část Ruska, ruského národa a jeho síly. Měli mne zde rádi, to vidím teď. Všichni projevili veliký zájem o moji historii. Vůbec odjedu z Ruska pod dojmem nepřemožitelnosti tohoto národa, obzvlášť dokud jej vede Nikolaj Nikolajevič. On zdá se postihl, že síla Ruska leží v národu, a ne v ministrech a intendanturách. Tomu porozuměl voják, proto jde za svým glavnokomandujuščím (hlavním velitelem). Rusko prožívá monumentální přerod, prosnutí z těžkého sna, z nemoci. A první tento jeho čin je obrovský; možno důvěřovat, že budou následovat další, ovšem jiné povahy.

 

Šibenice

Začíná se mne zmocňovat cestovní horečka. Nejraději bych byl už odtud pryč. A tam na mne čekají. Cesta bude nepříjemná. Především dlouho sedět ve vlaku; pojedu asi čtyři tisíce verst (4 200 km). S Jardou se dle všeho neuvidím; zdejší náčelník stojí na svém, že mi musí vystavit maršrutu přes Tambov - Kursk, že prý to je v rozkaze z Petrohradu. Bylo by mi strašně líto, kdybych se nemohl s Jardou uvidět.

Cesta přes neutrální země bude ošemetná; kdyby se tam některému rakouskému špionu podařilo poznat, kdo jsem a kam jedu, mohl by se tím vyznamenat, a snad i toho by dosáhl, že by mne neutrální orgány zajistily a snad i vydaly. Tím bych byl ovšem ztracen. V Rakousku po vojně pak už mne čeká jen šibenice; ale tu radost bych jim neudělal - zapřísáhl jsem se a živého už mne nedostanou.

Zvěst o mém odjezdu do Srbska zdejší rakouští aktivní oficíři ovšem přijali s nevolí. To chápu. Ale že se budou snažit mne denuncovat, a dokonce i po cestě nepříjemnost způsobit, to jsem přece nečekal. Psi! Je zde jeden polský feldkurat, dva hejtmani a jeden podplukovník - to jsou hauptšpioni, a s nimi pracuje náš Drettler. Vida ho! Ne bezdůvodně jsem měl z něj hned po příchodu do městské nemocnice špatný dojem. Ta udavačská společnost má zde se mnou štěstí - zrovna se tu vyskytla nějaká polská hraběnka, přivezla těm „hodným“ Rakušanům dárky, které zprostředkoval Švédský červený kříž. Ta asi pomůže dostat zprávy do Rakouska.

Poslední dny v Petropavlovsku vyznačovaly se jakýmsi chvatem. Se všemi nutno bylo se rozloučit, každý mne chtěl k sobě ještě na minutečku. Rozloučili se se mnou velmi mile, viděl jsem, jak mne měli rádi.

Večer před odjezdem jsem byl u Kazancevých. Bylo mnoho známých, mnoho se pilo, a všichni byli v důsledcích toho v přiměřené náladě. Do bolnice jsem přijel už za ranního světla, ulehl tak jak jsem byl, a v šest ráno už nutno bylo vstávat, zapakovat věci, v osm měl jet vlak. Jelínek se se mnou rozloučil s očima plnýma slz, a když se dal vůz do pohybu, dlouho se jej snažil ještě dohonit - ale nestačil už. Na nádraží přijel já včas, no zde dověděl se, že po novém jízdním řádu, který toho dne vstoupil v platnost, vlak přijede až v pět odpoledne. Tedy vrátil se do města, u známých v lazaretu pobyl, potom ještě Fadějevy navštívil, kde poobědval s Kazencevými, odtud odešli k Anně Ivanovně, kde my uznali, že vlak opozdil se a přijede až ve 12 hod.  v noci. Odtud mne celá společnost doprovodila na nádraží.

Prvním nepříjemným překvapením na nádraží v Petropavlovsku bylo, že mi dal Zubov lístek třetí třídy. Proč mi říkal, že pojedu II. třídou? Proč neměl tolik odvahy mi říci přímo, že mi vystaví lístek III. třídy. Vůbec je to člověk naprosto neinteligentní, horizontu a charakteru čistě feldvéblovského. Levicki ne nadarmo o něm říkal „člověk němnožko gramotný“. Zubov je typ služební duše, která si nějakými službičkami carskému režimu vysloužila v japonské válce důstojnickou hodnost; člověk zlý, falešný, závistivý, a hlavně byrokrat od kosti. Kdyby byl chtěl, mohl mi zcela klidně dát maršrutu přes Orel.

Tak jsem odjel z Petropavlovska.

Rozloučení s Volhou

21. dubna ve 4 hod. odpoledne jsem dojel do Čeljabinska. Zde bylo první přesedání. Náš vlak k Ufě měl přijet až večer. Využil jsem času ke koupeli. Před půlnocí konečně přijel náš vlak. Uložil jsem svoje věci ve II. třídě a vojáka poslal, aby mi koupil doplatek na II. tř. Později se ukázalo, že voják mně přidělený měl za úkol mne střežit. U pokladny nedali, leda prý po rozřešení komandanta stanice; ten nedovolil. Já tedy šel k němu sám. On ovšem se mnou nemluvil, ale poslal adjutanta. Já už byl nakvašen, a oznámil jsem, že nejsa více zajatým (bohužel mi Zubov vystavil listiny jako vojennoplennomu) mám právo za vlastní peníze koupit si lístek jaký chci, a nedají-li mi lístek, nepojedu dále a budu telegrafovat do Petrohradu, aby se celá záležitost vyjasnila. To pomohlo, a já lístek dostal. U pokladny hned jim bylo nápadno, že moje maršruta je „po duracki napisana“.

Nádraží v Čeljabinsku

Tak jsem ještě v poslední chvíli uspěl vše zařídit, rozložil se pohodlně a překrásně spal. Druhý den byla nádherná cesta Uralem. Zde už bylo nádherné jaro, břízy měly svůj první, jemný, zeleně zlatistý oděv, kvetly jaterníky, plicníky, petrklíče - jako u nás. Vzpomínal jsem na Mílu, na naše dítě.

Odpoledne jsme projeli Ufu, pak ráno v devět Samaru, a odpoledne ve čtyři Syzraň. Tentokrát jsem jel přes Volhu ve dne. Byla rozvodněná, už na kolik verst před mostem bylo všechno kolem pod vodou, jako malé moře. Plocha vodní byla tak rozsáhlá, že možno už bylo pozorovat kulatost země. Večer v 10 hod. jsme přibyli do Penzy, kde bylo druhé přesedání. Zde se muselo rozhodnout, budu-li moci jet přes Tulu - Orel. Zašel jsem ke komandantovi; zase takový nadutý, naškrobený osel, který se mnou téměř mluvit nechtěl. Pomyslel jsem si, že takoví osli ruský národ nespasí, odešel jsem, a za dveřmi jsem si od plic odplivnul.

Hostem na Rusi

Po cestě víceméně nepříjemné, nebo příjemné - jak libo - jsem dojel sem. Za celou cestu jsem ničeho nezapisoval, nechtěl jsem na stanicích a ve vlaku na sebe obracet pozornost; snadno by se mi mohlo stát, že by mi moje zápisky zkonfiskovali.

Už ve vlaku mi konduktér řekl, že v Ungenách není žádné paroplavební společnosti; já přece měl v Renách nasednout na dunajskou loď, a pak náhle Ungeny. Avšak rotmistr, komandant stanice, mně všechno objasnil: přes Ungeny musí jet všichni rakouští a němečtí poddaní, kteří nuceně vyjíždějí z Ruska, a nesmí přes Reni, aby neviděli, jak se odtud vypravují po Dunaji transporty s kontrabandem do Srbska. Ten rotmistr, jinak člověk velmi neochotný, mi radil jet s mými dokumenty přes Rumunsko - Bulharsko. To znamenalo návrat do Rakouska, protože by mně tam jistě zadrželi.

Rozhodl jsem se tedy jet do Ren. Rotmistr mne sice posílal do Kišiněva k jakémusi plukovníku, ale mně bylo ihned jasno, že to znamená zase den ztráty času. Tedy jsem mu přisvědčil, a když mi dal bezplatný lístek do Kišiněva, koupil jsem sám za zbytek peněz, které jsem měl, lístek pro sebe a svého vojáka, který stejně nevěděl, kde je a co se s ním děje, a jel jsem přímo do Ren. O vojáka jsem se dál nestaral, jako celou cestu, než že jsem ho dle potřeby nacpal do náležitého vlaku. Z Ungen jsem vyjel ve 3 hod. odpoledne, přesedání v Benděrách  v noci ve 12 hod., a druhý den ráno 29. IV. v 11 hod. jsem byl v Renách.

Byl jsem skoro jediný cestující, a hned se ke mně přihlásil a velmi zdvořile se choval mladý elegantní důstojník, že prý už na mne čekají a že má rozkaz mne hned uvést k jeho vysokoprevoschoditělstvu panu admirálovi. Admirál, velitel přístavu, byl velmi vlídný, uhostil mne hned papirosou, vyptal se na nějaké podrobnosti, koho v Srbsku znám apod., uložil adjutantovi, aby se postaral o moje pohodlné ubytování na lodi Rus, kde prý na mne čekají s pohoštěním. Vskutku skvěle mne pohostili. Byli tu už shromážděni důstojníci a jejich paní, na moje zdraví se mezi jídlem stále znovu připíjelo, až konečně mne propustili kodpočinku, kterého jsem po tom obědu potřeboval víc než po dlouhé cestě.

Tak skončila moje odysea. Včera odjel jeden, a předevčírem druhý parník do Srbska. Kdy bude další - není posud známo, a tak zde mohu sedět třeba měsíc. V jižní Besarábii už je hodně pokročilé jaro. Všechny stromy odkvetly, už i bez odkvétá.

Rus je černomořský parník, který prostředkuje spojení mezi Oděsou a Dunajem. Nyní ovšem nejezdí, protože černomořské pobřeží a ústí Dunaje je zaminováno. Parník je velmi pohodlný, čistý. Život na řece, v přístavu velmi zajímavý. Lodi velké, praví obři. Viděl jsem tu i ruské monitory, které konají jednak strážnou službu pohraniční, jednak provázejí ruské transporty do Srbska před nájezdy monitorů rakouských. Transporty bývají kromě toho ohrožovány rakouskými aeroplány, které metají granáty a spouštějí zvláštní šípy: hrot asi na 6 cm dlouhý je železný a ostatek (asi 12 cm) dřevěný. Takový šíp, spuštěný z výše 2 000 m, probije prý jezdce i koně.

Město samo ubohé; ani sobor a služby Boží na mne nepůsobily žádným zvláštním dojmem. Přístav je zajímavý. Život čilý, třebaže je to v Rusku. Ale i tak spousty lidí, vojáků i důstojníků, dělníků i nakladačů, kteří jsou docela zbyteční. Myslím, že by polovina, ba méně, tutéž práci zastala, ano i lépe. Jednokolejná trať denně dopravovala masy kontrabandu pro Srbiji, jako děla, munici, aeroplány, pak zásoby potravinné, mouku, obilí, kukuřici, fazole, maso konservované, atd. V naší dobu ve dvou dnech dopravili do Ren 2 000 koní, skoro vesměs krásných hřebců, kteří byli svěží, zdravým dojmem působili, třebaže přestáli dlouhou cestu na dráze, z Tambova, z přiuralských krajů. Líto mně jich bylo, když jich nakládali do lodi. Vehnali vždy jednoho koně do dřevěné klece, potom mu zkrátka přivázali hlavu, přes hřbet rovněž ho zajistili, aby nemohl vyskočit, a pak celou klec zvedli parním jeřábem a spustili do lodi. Koně byli uplašení, jen se tetelili, a když jich vynesli do výše, chudáci strašně udiveně se dívali kolem. Náramně rozumná zvířata! Mám rád ty ruské výborné koně.

Epilog

BOHUSLAV BOUČEK z Poděbrad, konal od 26. X. 1912 do 26. I. 1913 dobrovolnou lékařskou službu u poraněných z války balkánské ve všeobecné vojenské nemocnici v Bělehradě, jejímž šéfem byl té doby podepsaný. Pan Bouček spravoval samostatně velký pavilon o 120 - 150 těžkých nemocných. ... V této činnosti osvědčil se pan doktor jako lékař obsáhlého vzdělání a člověk vzácných duševních vlastností... V Beogradu dne 26. I. 1913 prof. dr. R. Jedlička

III.

Srbi

Na parochodě Odessa

Dunaj - velkolepá řeka! Bude to naše slovanská řeka, snad i my Češi se dostaneme na Dunaj, Prešpurk bude náš. Skvělá řeka, plná malířských půvabů. Velké řeky, vody, vždy na mne silně působily.

Charakter krajiny stále týž; pravý břeh většinou trochu vyvýšený, levý nízký, voda se tu rozlévá do nekonečnosti. Mnoho ostrovů, rozličných ramen. Většinou topoly, vrby, a taková vodní flora jako u nás na Labi, jen listnatých lesů není. Půda velmi bohatá.

Náš karavan je takto sestaven: napřed vlečný parník Graf Ignatěv a Bělgrad, bokem svázány vlekou tři barži (pontony). Oba parníky jsou ozbrojeny, a to jak polními děly, tak i speciálními vysokostřelnými děly proti aeroplánům i pulemety. My jsme svázáni bokem s parníkem Vilkovo a vlečeme jednu velkou a jednu malou baržu. Všechny barže jsou naloženy koňmi a senem. Jsme tzv. sročný karavan, tj. náš karavan má stanovenou lhůtu. Proto taky jedeme dobře 8 až 10 km za hodinu, takže celou vzdálenost projedeme za čtyři dny. Karavan, který jede za námi, pojede šest až osm dní.

Transporty až do poslední doby byly znepokojovány aeroplány, které metaly bomby a spouštěly šípové střely. Pouze jedna bomba dopadla na baržu, zaryla se vseno, které zapálila, pronikla palubou a pytlemi mouky až na dno barži. Seno naházeli do vody, a tím končila historie. Druhá bomba při předešlé jízdě padla před přídí Odessy do vody. Také jeden šíp pronikl ramenem srbského vojáka a vyšel v podpaží.

Už v Renách jsem se sešel se Srby. Přejímali si tu materiál. Sotva začli vypravovat o tom, co Srbija v této vojně prožila, poznal jsem ihned, že je možno Srby zničit pouze vyhladověním, ale nikdy zbraní. Chrabrý národ, kterému není rovno. A národ i jinak silný, mravně, hospodářsky i fysicky. O kolik jsou lepší Čechů! Srbu začneš mluvit o Srbiji - a oči mu září. A našemu člověku mluv o Čechách, bude rovněž cítit lásku k své vlasti, ale proto, že se tam dobře jí a pije, že tam má svoje děti nebo podobně - ale láska k vlasti to není. Za egyptský hrnec masa náš člověk svou vlast prodá. Psal jsem Jardovi, že už nemohu rozeznat, je-li tím znemravňující vliv rakouského jařma vinen, anebo je to už začínající degenerace. Což my už prožili svou dobu ve středověku a naše kultura 19. století byla jen posledním zábleskem našeho života? Jestli Němci vyhrají tuto vojnu, pak jistě je veta po českém národu; v opačném případě snad ozdraví choravý český organismus ve zdravém ovzduší svobody, vždyť přece jádro jeho je dobré.

Papírová skutečnost

Ze Sibiře jsem vyjel, byl ještě sníh, a v Srbsku už je léto. V Zaječaru 14. máje nastala křížová cesta kancelářemi. Protokol v divisi, pak  v náčelnickom okruhu, pak opět v divisi, kde nakonec sestavili protokol výsledný, se všemi nacionáliemi, kde a kdy a jak jsme se dostali do zajetí, co víme o rakouských vojskách atd. Já jsem udal, co jsem věděl o epidemiích v rakouské armádě, o mizerné výpravě sanitární, o špatném personálu. Komu asi prospějí tyhle dokumenty, kdo je bude studovat? Soudím, že se to uloží někde do regálu, aby se pomalu zvětšovala hromada papíru. Podle toho, co jsem uvedl v protokole, jsem oficielně pokončil se svou rakouskou příslušností.

Ze Zaječaru jedeme úzkokolejnou dráhou do Paraćina, odtud do Kragujevce, kde je sídlo vrchovné komandy. Cesta je - pokud se týče pohodlí - příšerná. Vagony jsou naplněny špinavým publikem, sám jeden člen našeho kvartetu, absolvent práv, je zavšiven. Je to vůbec živočich, otrhaný, špinavý, když jí - hrůza. Bradu má nepěstěnou, rozházenou. Intelekt jeho - velmi povážlivý. K dovršení nešťastného rázu této cesty nám bůh všemohoucí poslal jako spolucestovatele jakéhosi poloidiota sharmonikou. Ten už  v noci, ale zejména ve dne si věčně přehrává jeden jediný, prostinký motiv - víc neumí. Myslím, že mne ten dobrý člověk umučí. Vlak se šine jako hlemýžď, u každého hajzlu půl hodiny stojí.

V Kragujevci jsem prožil 24 hodiny, ovšem zcela zbytečně a nadarmo, jen proto, aby mne odtud poslali do Niše. Kolik času jsem já nadarmo promrhal v této vojně! Papírový život je všude stejný, v Rakousku, Rusku i Srbsku. Přičinil jsem se o výklad, že nemohu býti považován za zajatce, když mne srbské vojsko nezajalo, a naopak Rusko mne propustilo přes hranici jako volného člověka.

 

Niš

V Niši mi řekl komandant na komandu zajatců, že jsem svoboden a že si mohu dělat co chci. Konečně! A k tomu bylo zapotřebí prodělat tuto odyseu. Spal jsem nepřetržitě plných 14 hodin. Byl jsem dopoledne u Stajeviće, řekl mi, že budu v ruské nemocnici, kde budu mít byt, stravu a 500 fr. Pracovat budu u docenta chirurgie z Petrohradu. Těším se. Přivykám srbštině, zapomínám rusky. Je těžko oba ty jazyky ovládat, strašně se to plete.

Ministr vojny Bojović

Postupně seznávám, co prožila za vojnu nynější Srbija. Třikrát Austrijaci nastupovali, a třikrát byli vyhnáni. Nejstrašnější porážku utrpěli v prosinci při posledním, ale také nejvydatnějším nástupu. Tehdy neměli Srbi dostatek munice, zejména artilerijské. Vpouštěli tedy postupně Austrijaky do vnitra země (až po Arandjelovac, i Kragujevac se evakuoval), a tu v poslední moment, kdy Austrijaci se chystali k energickému úderu, dostali munici, předešli svou ofensivou o sedm hodin a nanesli srázu Švábovi strašnou porážku. Pražili do nich tak, že tito byli prostě zmateni a konfusně dali se na útěk. Byl to zběsilý úprk; zůstavovali všechno ležet, takže Srbové vlastní jich baterie pouze obrátili - rakouská munice byla tu v bojové zásobě - a z rakouských baterií smrtonosně do nich pálili. Útěk byl naprosto zmatený, takže i v Bělehradě nastala panika. V důstojnické zádruze Rakušani nechali nedojedené porce, někteří i čepice, a utekli. Tři pontonové mosty přes Dunaj nijak nestačily, a mnoho jich utonulo v řece. Zajato bylo tehdy několik desítek tisíců.

Tím se také zavlekla epidemie do země. Ve Valjevu např. nechali sta a sta případů skvrnitého tyfu bez lékařů, bez personálu. Ovšem, epidemie nabyla tu výbornou půdu. Všechno přeplněno, naprostý nedostatek lékařů. Zde v Niši umíralo 200 až 250 lidí denně, takže jich nestačili pochovávat. Ze 70 tisíc zajatců zemřelo 13 tisíc; z 560 lékařů 114. Nyní epidemie podstatně opadává. Očekává se cholera. Řádí difterie, ale to už nesnese porovnání s tím, co bylo. Působí zde mnoho lékařů francouzských, anglických a ruských.

Dnes už je Srbija z bídy venku. Nedostatek jeví se pouze v produktech monopolu tabáku a sirkách. Jinak jsou dostatečné zásoby mouky a obilí, šatů, bot atd., pak vojenských věcí: munice, děl (spousta rakouských).

V době nejhorší tísně navštívil ministr vojny Bojović lorda Kitchenera v Londýně. Anglie byla zcela bezpečně připravena na rozmetání srbského elementu, ale ubezpečovala Srbsko, že se všechno brzy obrátí k lepšímu. Bojović tvrdil, že on nepovažuje situaci za ztracenou, prosil jen, aby Anglie dala dostatek munice - a za 12 dní nato byl Bělehrad v srbských rukách.

Bylo mi už dávno jasno, že Srbija prokázala nedocenitelné úsluhy trojdohodě tím, že zadržela rakouský postup. V opačném případě důsledky byly by dalekosáhlé: spojenectví by se posílilo Bulharskem, čímž ovšem bylo by veta po neutralitě Rumunska, a Itálie, pokud by se nepřipojila ke svým dřívějším spojencům, tož jistě přinejmenším by zůstala neutrální. Prostě Německo a Rakousko by bylo docílilo silného bloku od Baltického do Středozemního moře, bylo by pánem situace. Dardanely a to všechno zachránilo Srbsko, ta malá zemička, na kterou se celá Evropa dívala jako na sídlo žebráků. Tím velmi pravděpodobně, sekundárně zachránila Srbija i nás Čechy.

Sešel jsem se též s jedním Srbem, právníkem, který v Praze studoval a byl tam do 15. ledna t. r. Potom prchl přes Ženevu sem. Vypravoval mi, že Masaryk musel z Říma, protože se tam po něm sháněli. Též mi vypravoval, že nálada je rozhodně protiválečná, jinak život normální. Mnoho se pije a vypravují vtipy.

Pracovní výlet

Onehdy jsem byl u jedné nemocné učitelky v sele Studena pod Suvou Planinou (Pozn.: 20 km jihovýchodně od Niše). Byl to pro mne nezapomenutelný den - poznal jsem opět po dlouhé době, že všechny ty naše sympatie k našim raněným v Bělehradě nebyly pouze vlastenecké, že nebyly snad vyvolané náhodnými chvilkovými poměry, ale že byly podmíněny dobrým srdcem srbským. Zvláštní je, jak dovede být Srb i barbarsky divoký, když se potýká s nepřítelem, i dětinsky dobrý a útlocitný.

Ona cesta do Studene byla i krajinářsky velkolepá. Jel jsem do té vsi automobilem; nejprve širokým úvalem řeky Nišavy k východu, až přibližně do těch míst, kde se řeka i dráha na Pirot zařezává do romantické úžlabiny ve vysokých skalách. Pak jsme odbočili v pravo k jihu, vzhůru podél jakéhosi potoka. Před námi se odkrylo skvostné panorama ostré kontury Suve Planiny. Na jasné, intensivně modré obloze rýsoval se její hřeben v celé své délce a fantastické nepravidelnosti, v rozkošné, čisté, jakoby chvějící se atmosféře. Velkolepá, řekl bych slavnostní scenérie; byl jsem všecek u vytržení. Pak jsme projížděli vysokými skalami, divokými, světle šedivými útesy, které se zvláštním způsobem blyštěly proti klidné obloze. Místy odrážely se od tohoto prostředí skupiny stromů nebo keřů tak syté zeleni, že to vyvolávalo přirozeně úžas, neboť zřídka se vyskytují takové barevné kontrasty jako tehdy při onom svrchovaně zajímavém osvětlení.

Ona učitelka stala se obětí svého milosrdí. Ve vsi měli pegavec (skvrnivku, skvrnitý tyf). Lékaře ovšem nebylo, ba ani jiné sebeskromnější pomoci. Ta dobrá žena, vdova, sama obětavě prolézala kuću za kućou a pomáhala radou i skutkem, jak jen mohla. Epidemie prošla, moje hrdinka si při tom uhnala chrlení krve, a nakonec sama dostala ten neblahý skvrnitý tyfus. Já ji zastal, když už se vzpamatovávala. Ubohá, bála se jen, aby se děti nenakazily! O sobě nic nemluvila - jen o děti se bála. Má čtyři, na první pohled je vidno, že měly tuberkulosního otce - a později i matku.

Jakmile se roznesla zvěst, že dojel lékař, bylo hned ve škole plno nemocných k prohlídce. A případy těžké: srdeční vady, nefritidy, různé nemoci dětské, oční atd. atd. Co by se zde bylo našlo práce! A všichni tito chudáci tolik byli vděční za každou radu. Když jsem se vracel, házeli mi z jednotlivých domků růže do automobilu. To ve mně zůstavilo neobyčejně silný dojem.

Dcera paní Sondermayerové

Myslím, že následujícího dne po onom výletu jsem se sešel s Jadjou. Myslel jsem si o ní vždy mnoho a vysoko jsem ji cenil, ale když jsem ji poprvé zas po dlouhé době spatřil, pocítil jsem, že je to stvoření docela zvláštního rázu. Myslím, že z následujících několika rozmluv jsem ji poznal více než kdykoli dříve.

Jadju především charakterisuje hloubka cítění a dívčí roztomilost její duše. Ačkoli jinak velmi bystře usuzuje a rozumově je značně vyspělá, přece jen mnohý rys naivnosti bije do očí. A jako všechno, i toto ona žene do krajnosti. Umínila si, že v této vojně, když její bratři, a myslím i předmět její lásky, nějaký důstojník, mohou za několik dní zhynout ve službách vlasti, že ona nesmí šetřit svůj život a své zdraví. Pracuje bez úpadu v nemocnici, bez zřetele na svoje otřesené zdraví - má jistě tuberkulosu. Přitom ale zapomíná, že vlastně její umíněnost je neracionální, momentálně trochu prospěje, ulehčí osud jistému počtu vojáků, většinou zajatců, ale spasí-li koho, to je otázka. A sama se zničí; ubíjí srbskému národu jednu znamenitou ženu, kterých tolik bude zapotřebí v Srbsku po vojně! A jak jsem řekl, žene tuto umíněnost do krajnosti. Je při tom trapné jakési pochybení a jistá nemohoucnost; a tu chce zlomit houževnatostí. A přece je jasné, že k předsevzatému plánu stačil by kdokoliv jiný. Ovšem, citová vyspělost tu hraje velikou úlohu, ale intelektuálních kvalit je škoda.

Samo sebou se rozumí, že úmrtí té dobré paní Sondermayerové na ní učinilo hrozný dojem. Zůstaly samy dvě v bělehradě v těch posledních, nejstrašnějších okamžicích jejího života; vím, jaká je smrt při karcinomu žaludka! A vím též, co to bylo pro Jadju obsluhovat umírající matku v době, kdy se Bělehrad evakuoval a bombardován byl Austrijaky. Sotva Jadja matku pochovala, jela přímo ze hřbitova na nádraží a opustila Bělehrad. Za několik dní nato došla naprosto nečekaně zvěst, že ubit byl její nejmladší bratr.

Jadja trpí občas svými starými bolestmi hlavy, je nervosní. Mívá svoje temperatury (až 39°), v zimě kašlala. Za poslední měsíc zhubla o 3 kg! V obličeji je vidět všechno to utrpení; její oči přirozeně získaly na oduševnělosti, hloubce. Zvláštní bytost.

Vzácný případ

Ke „příjemnostem“ zdejšího lazaretu přináleží, že sdílím pokoj s jedním srbským studentem, který poslouchal v Petrohradě orientalistiku a nyní zde funguje jako srbsko-ruský tlumočník. Petrović je neurastenik nejčistšího typu, hned z počátku mého pobytu zde se mi nabídl k vyšetření srdce jako medicínská zvláštnost, kterou v Petrohradě na klinice demonstrovali jako velmi vzácný a zajímavý případ - samo sebou se rozumí, že nález není nijak zvláštní. Petrović má svou zvláštní teorii životní; nebylo by nic divného, že nepije ani nekouří, ačkoli mezi Srby je pramálo takových výjimek, ale je také konsekventní vegetarián - ani vajíčka a mléko nejí. (Zdá se mi, že všichni principielní vegetariáni to nemají  v mozku v pořádku, aspoň bylo tak u všech, se kterými jsem se doposud sešel.) Nepřeje si déle žít než do 35 let, do kteréžto doby míní jedním jediným velkým činem se proslavit. Tedy jistý druh megalomanie; pohlavně předrážděný se zvýšenou citlivostí sexuální (to jsem poznal na první pohled), prostě psychopat. Přitom sobecký, zženštilý. Denně řeže dvakrát velmi neobratně dříví: ráno půl a odpoledne celou hodinu, na minutu přesně. Má jistý sklon ke komunismu: velmi rád, a docela jako by se to samo sebou rozumělo, užívá mých věcí. Spí v čepici, bojí se otevřeného okna. A k tomu tisíc různých dotazů z medicíny a dva tisíce různých svých - ovšemže jedině správných, třebaže běžné medicíně protichůdných - názorů a teorií. Těším se, až se ho zbavím.

Krajina lidí

Zůstanu zde v Niši, v VIII. reservní chirurgické bolnici u dr. Vuloviće z Bělehradu. Myslím, že mi tam bude lépe než zde v ruské bolnici. Vulović si mne přál kvůli muzice. Dobře hraje na housle a umí ocenit komorní muziku.

Společnost v našem špitále je velmi pestrá, sestává z osmi národností. Kromě nás Čechů, mne a zajatého medika Čermáka, jsou tu dva srbští lékaři a tři sestry, jedna ruská doktorka, Židovka ze Švýcar, a dvě milosrdné sestry, také ruské Židovky (studovaly chemii na universitě v Bejrútu v Palestině), pak jeden doktor Řek, který studoval na několika věhlasných evropských universitách, ale medicínu ovládá chabě, jeden Armén, jeden medik Polák, jedna sestra Belgičanka a jedna Chorvatka. Náš šéf Vulović je velmi sympatický člověk.

Přestěhoval jsem se. Obývám ohromnou místnost v 1. patře kasárenské budovy. Vzduchu a světla ohromné množství, vyhlídka k severovýchodu, na ty nádherné kopce. Bohužel - právě Suva Planina je zakryta korunou ohromné staré hrušně. Bezprostředně přes ulici skupina domků v zahradách, starých, tureckých, s typickými prejzovými střechami. Ticho a klid je zde absolutní, vůbec téměř všechny podmínky příjemného bytu, až na úplný nedostatek komfortu nábytkového. Mám zde stůl, který jsem umístil tak, že mám stále před očima krajinu, pak jednu židli, ještě jeden malý stolek mezi okny, a postel. Kromě starého železného umývadla úplně nic.

Podnikli jsme jednou výlet po dráze Sičevackou Klisurou. Překrásná krajina, ale méně pěkná společnost. Jest nás pět. Naše doktorka Švýcarka je náramně hřmotná, vousatá a má strašně nepříjemný drsný, ba surový hlas; jinak omezená, nemá vlastních myšlenek a originálnosti ruských žen; netopýr, obojživelník; jedním slovem nesympatická. Pak naše hlavní sestra, Srbkyně, naprosto prázdná a bez vzdělání, dostatečně hloupá - totiž jinak bystrá, temperamentní, jako zde skoro všecky ženy, ale úžasně prostá - zato obtěžuje svým žvaněním od rána do večera, bez oddychu. A pak naše dvě sestry, které žijí jako emigrantky v Paříži, úžasně milují svou Rus, jsou sečtělé, ledacos znají, ale není u nich ženské svěžesti; originelní jich duševní sféra není, a jako by se tušilo u nich staropanenství.

Jak jsem už poznamenal, krajinářské půvaby velkolepé.

Rennenkampf

Dle oficiálních zpráv švýcarského centrálního komitétu Červeného kříže bylo do konce máje 3 miliony zabitých a zemřelých a 12 milionů nezpůsobilých (tj. raněných, nemocných, zajatých). To jsou kolosální čísla! A kdoví kolikrát se ještě zveličí!? Všechny nejhorší hrůzy, které jsme si dovedli pomyslit, byly nekonečně malým zlomkem toho, čemu nás naučil prošlý rok.

Úspěchy německé ofensivy v Haliči jsou postupně větší. Proč ale si nechali Rusové v padnout v bok, pokud ještě drželi Karpaty? Nevím, co si mám o tom myslit. Nápadné jsou tyto analogie: po porážce Rusů u Mazovských jezer na podzim 1914 byl zatčen generál Rennenkampf; druhá velká porážka Rusů ve východních Prusích, a objevena byla rozsáhlá špionáž plukovníka Mjasojedova. Nyní ministr vojny se poděkoval; všeobecně byl uznáván jako výtečný odborník vojenský a čistý člověk, ale prý kdosi v jeho rodině, z příbuzných, byl jaksi kompromitován. To je mi hrozně nápadné. Byl už svrchovaný čas, že Rusové začli s vnitřní očistou.

Přestože posledních několik neděl mají Němci nesporné úspěchy, nálada je v Rakousku a Německu skleslá. Podle zpráv ze všech stran, ba i dle zpráv přímo z Berlína, je skleslost strašná, a národ, zejména ženy, se povzbuzují pitím. Nadutost německého tisku vymizela úplně.

Nemohu nenaříkat si na mizernou úroveň zdejší žurnalistiky. Takovou bídu neviděl jsem nikde; různých plátků jako smetí - a jeden je sensačnější druhého a lžemi překonává konkurenta. Nechápu, odkud se béře ta nesvědomitost. Včera dokonce byly takové fantastické zprávy, že už to šlo do nemožnosti: že Nikolaj Nikolajevič byl nucen opustit své místo glavnokomandujícího - to znamená, že by byl v Rusi někdo jeho mocnější - a tomu nevěřím, zejména nevěřím, že by byl Nikolaj Nikolajevič kompromitován.

Avšak i tu, zdá se mi, jsem našel příčinu. Především - Srbové milují takové sensace, a za druhé - zdá se mi, že je zde u velké části obecenstva, a to i u oficiálního, jistá špatně, nebo aspoň ne dost dobře tajená nechuť proti Rusům, jakási skrytá radost z neúspěchů. Určitě jsem postřehl jeden nepěkný rys srbského života: nadměrná domýšlivost a žárlivost. Oni přece nemají zcela čisté to svoje, jinak velmi vyspělé vojenské svědomí. Měli krvavé neúspěchy za Sávou, i zde se jim dostali Rakušani do týla, a to je přirozeně trápí; to znamenalo veliké ztráty a poškození reputace. O tom žádný Srb nechce mluvit. A vůbec žárlili a žárlí Srbi na Rusy, je v tom trochu velikášství.

Po vyklizení Varšavy (4. srpna) Němci pozvolna nastupují dál, ale jak se zdá, s velkými obětmi. Nelze nijak mluvit o porážce.

Trojdohoda, resp. Čtverdohoda podnikla rozhodnou diplomatickou akci u všech balkánských států za účelem vyjasnění situace. Bulharsku dle všeho nabízejí kompensace, které, dle novinářských zpráv, jsou Řecku a zejména Srbsku příliš veliké. Nerozumím tomu, ale Bulhaři zadarmo do vojny nepůjdou. Myslím, že Srbové příliš ohnivě chtí rozšířit své území. A dostanou-li Bosnu, Hercegovinu, větší část Dalmácie, Chorvatsko, Slavonii, Banát - jak budou moci zde uplatnit svou administrativu? O tom nikdo neuvažuje, aspoň se o tom nemluví ani nepíše. Stále jen se poukazuje na to, že Bulhaři chtí víc od Srbska.

Konec akademické dráhy

Poznal jsem, že je nejlepší zachovat si pokud možno ledovitou ležérnost a čekat spíš méně než více. Takovým způsobem nemůže být zklamání nikdy trapné. A vždycky být připraven na nejhorší. Divím se sám sobě, jak poměrně dobře snáším tuto strašnou dobu. Asi nejsem sto chápat, co se vlastně děje. Divím se, že netrpím více; je to patrně tím, že jsem jakoby omámen a nevnímám plnou silou. Je to vidět i z toho, že jsem přecitlivělý. Citově žiju jako dítě, kterému se stýská po domově. A po Míle.

Co bude se mnou, co bude s námi třemi po vojně? Kdy vůbec bude po vojně? Jisto je pouze to, že dočkám-li se konce vojny, že budu muset začít znova pracovat. Začínám nyní litovat, že jsem se dal k Jedličkovi. Kdybych byl zůstal u Zahradnického, mohl jsem dnes slušně ovládat operační techniku, ledacos jsem mohl znát z chirurgie; ztratil jsem pouze mnoho času. Budu se muset učit znova vnitřní medicínu, porodnictví a chirurgii. Práce bude nejméně na rok. Vzdal jsem se už dávno myšlének o vědecké akademické kariéře - to bylo vybudováno na špatných předpokladech, špatném poznání sebe, nedostatečné autokritice. Nehodím se k vědecké práci, a jako praktický lékař budu na místě zcela dobře. To, co chtěl Jedlička, to bylo živoření po celý život - to jsem mohl znát už před pěti šesti lety, že moje schopnosti a položení přímo křičí, abych pokračoval v díle otcově. A nepostřehl-li jsem toho sám, měl mi to někdo ostře postavit před oči. Byl tu otec, pak dr. Babák, zejména však Jedlička - ten to jistě nejlépe viděl; nechci tvrdit, že mu byl můj morální i hmotný prospěch lhostejný, ale jistě svoje zájmy stavěl výše. Avšak nyní je pozdě - nutno zachránit, co se zachránit dá.

Je to hrozné, tolikrát jsem měnil svoje životní plány! Stále jsem začínal, ničeho nedokončil, ba ani řádně se nerozpracoval. Nyní už není času na podobné experimenty. Mám ženu a dítě!

Ruské rozpoložení v září 1915

V Rusku je nálada, dle novin soudě, desperátní. Nedivím se tomu - Rusové jsou namnoze strašpytlové, sobě samým nedůvěřující. Jakmile nejde všechno podle plánu, hned ztrácejí hlavu. Nejnepříznivější zprávy se zde rozšiřují právě od Rusů, ba i vyslanectva. Není divu, jsou-li správné sluchy, že vyslanectvo je ovládáno stranou sympatisující s Bulhary, ne-li dokonce s Němci. A po zdejších nemocnicích je mnoho takových individuí, o kterých bych se nerozpakoval věřit, že to jsou špioni. Rozhodně však nemohou existovat v Rusku. Krátce, jsou to asi takoví Rusové, jako jsem já byl Austrijak.

Ale byl bych už opravdu rád, aby Němci někde dostávali pořádně nařezáno. Dosavadní zprávy z bojiště už mně začínají sahat na nervy jak se patří! A pak - už aby byly ucpány ty truby, troubící do světa, že je Rusko hotovo se svou mocí, že podlehne revoluci, že bude donuceno uzavřít s Německem mír, ba i spojenectví. To je sice cíl Německa, ale ne tak lehko dosažitelný, a proto se všichni germanofilové snaží za každou cenu vzbudit aspoň tu víru a rozšířit ji po celém světě. A ty zdejší beraní hlavy to blbě papouškují po germanofilské žurnalistice.

Přijel z Petrohradu dr. Pučálka, jenž v Rusku mnoho pracoval na organisaci českého vojska. Celý rok pracovali, a vždy některý byrokrat jim všechno zkazil. V petrohradských kancelářích vládne stále ještě starý duch. Duch všemu německému se hluboce klanící. Proto ruští Čechové obrátili se se svou myšlenkou k Srbsku. Zde je jinak přijali. Pašić při prvním vyjednávání s Pučálkou ihned pochopil situaci a zásadně souhlasí. Na základě informací českých spolků ruských (dle dopisů vojennoplenných, zpráv důvěrníků atd.) je možno počítat na 40 až 45 tisíc dobrovolců, ruská ministerstva proti jejich vývozu ničeho nemají. Pašić sám by se postaral o financování celého podniku: chce-li Francie, aby se srbská armáda zesílila, ať to zaplatí.

Prakticky je zorganisování českého vojska nutné vzhledem k tomu, že Saponov, a tím ruská diplomacie, neposkytl žádných důkazů, že by jim samostatná Čechije byla sympatická. Proto je tu snaha, aby tu otázku přijal za svou jiný diplomat - a tím je Pašić. A ten musí mít doklady, že český element sám chce mít svou autonomii a že sám se za ni svými silami zasazuje.

Sotva Pučálka pohovořil s Pašićem, a pak se Stajevićem, jenž praeparoval ministra vojny, celá věc se zhatila - jako hrom když udeří, tak na nás působila zpráva o mobilisaci v bulharsku. Srbija odpověděla ihned koncentrováním svých vojsk na bulharské hranici.

 

Ilustrace z časopisu Le Petit Journal 10.10.1915

 

Připlouvají

22. IX.

Včera odpoledne před třetí hodinou - právě jsem se holil - slyšíme z dáli dělové výstřely a brzy nato i zblízka. Ihned jsme se dohádali, že je tu aeroplán. Poněvadž přiletěl směrem šikmo na bulharskou hranici, ihned jsme pojali myšlenku, vzhledem k tomu, že do 6 hod. večer měla být podána Bulharsku odpověď na ultimatum čtverdohodě, že tato provokace je nutnou odpovědí. Byli jsme s dr. Pučálkou přímo konsternováni. Aeroplán proletěl kruhem nad Nišem a metnul sedm bomb. Zřejmě s cílem: načalstvo, most. Škod nenanesl žádných, totiž ve smyslu vojensko-taktickém, zato však byly ubity dvě děti, jedna stará žena a dva zarobljenici (zajatci), Češi. Večer jsme se poněkud upokojili, když jsme zvěděli, že aeroplán byl německý a připlul z Rakouska.

25. IX.

Němci vykonali první nápad na srbskou půdu. Již několik dní bombardovali různé přechody a pohraniční města na Sávě a Dunaji, zejména Bělehrad, na nějž bylo vystřeleno přes 500 ran. Dnes došly zprávy, zatím ještě neuveřejněné, že pokus o přepad na všech místech úplně ztroskotal. Byly vpuštěny i celé pluky, ba i divise (východně od Smedereva), a potom rozstříleny mosty a všechno zničeno. Pouze v bělehradě na Dorčolu se ještě bijí po ulicích. Celkem padlo 20 tisíc Němců. Zajatí důstojníci vydávají svědectví, že to byla část korpusu od Brest-Litevsku přepraveného, sestávající z rekrutů, úplně mladých hochů, a rakouského landšturmu - vše ovšem pod vedením německých důstojníků.

Velmi mne znepokojuje zpráva v dnešních novinách, že před Oděsou se ukázala německá podvodní loďka.

27. IX.

Rakouská ofensiva na severu započala. Byl vzat Bělehrad, ovšem po strašných bojích. Na ulicích nakupeny hromady mrtvol. Dunaj, po velkých ztrátách u Němců, na několika místech překročen. Na Bulharské hranici je zatím ještě ticho. Někteří soudí, že mobilisace bulharská byla jen demonstrativní, ale pravděpodobnější je, že armáda je připravena, aby mohla Srbsku zasadit citelnou ránu  v kritickém okamžiku. Nyní se zřejmě jedná o to, aby německý nástup byl zdržen do té doby, než bude zde zkoncentrováno dostatečně sojuzného vojska.

5. X.

Už před mnoha dny byl ohlášen příchod francouzských trup na určitou hodinu; bylo přesně určeno, kudy městem projdou. Obecenstvo se vyzývalo, aby jich na chodnících v počtu co možná největším s nadšením přivítalo, všechno se vyzdobilo prapory. Pak se slavnost ode dne ke dni odkládala, až konečně se prapory rychle uklízely. Příchod Francouzů se už nečeká.

Před několika dny jsme dostali první raněné. Měl jsem možnost zaměnit děžurného lékaře (právě to jedno z těch zvířat, řeckých lékařů), a tím způsobem zachránit nejtěžší raněné. Bez nadsazování a přehánění: i ten nejseriosnější je zvíře, a to je šéf-chirurg, oficiálně sem vyslaný. O morálce a etice stavovské nemají pojmu, šarlatáni nejhrubšího zrna, ignoranti prvního řádu, zloději nestydatější nejsprostšího haličského Žida, necitové vynikající nad nejproslulejšího maďarského husara! Před nimi jsem tedy zachránil, co se dalo; možná že by přišli ti srbští junáci o své údy,  v každém případě by strašně strádali.

Nejprve přišli z německého frontu, vesměs čičové, strejci okolo 50 let. Ti staříci drží Němce přes všechno jich úsilí pekelného ohně dělostřeleckého - budiž jim všechna čest. Byl jsem rozhořčen, když jsem viděl (poprvé ve všech těch vojnách!) účinky pravých dum-dum a explosivních projektilů. To je nesporně hnusná zvířeckost, pravé plivnutí ve tvář vší lidskosti. Vstřel zcela nevinný a výstřel - úplné roztrhání veškeré tkáně velikosti až dlaně. To je účinek explose. Mám tu jednoho narednika (poddůstojníka), u něhož vstřel je při lokti, a výstřel - utržený palec; palmární plocha předloktí má ránu zaujímající celou šíř a polovinu délky předloktí s vyhřezlými cáry svalovými, na dorsální straně na třech místech puklá kůže s malými svalovými výhřezy. Zastihne-li taková kule velikou kost, účinek je strašný. Z kosti nezbude ve velikém rozsahu nic.

Z bulharského frontu přicházejí vojáci ve věku od 25 do 28 let, většinou jsou průstřely úplně hladké, ale i tu jsou už některé rány explosivní. Tedy Bulhaři přijali od Němců všechnu jich zvířeckost.

 

Niš - Obrenovičova ulice

Niš se evakuuje, dnes se stěhují rodiny informovaných, zítra to vyslanectvo, pak zas ono, mimoto různá oddělení ministerská - ale to se vždy vysvětluje jako zařízení pro všechny případy. Buď jak buď, Niš se evakuuje. Obyvatelstvo je poplašeno. Koluje nečitatelných pověstí, versí nejfantastičtějšího rázu a nejpřehnanějších lží.

6. X.

Pro případ, že by Niš byl ohrožován, odjedu se Sondermayerem, to už Stajević vyjednal. Nemocnice totiž v žádném případě nebudou se evakuovat, a tak bych se mohl velmi snadno dostat do rukou bulharsko-rakouských. A to bych nerad.

12. X.

Dostali jsme opět návštěvu bulharského nebo německého aeroplánu. Srbové vyletovali už od rána co chvíli, patrně se nějaká ta návštěva očekávala. Je to vždy nádherné podívání na takový velkolepý přístroj. Mimovolně se vždy pozvedne nálada, když se objeví takový dokument technické vymoženosti i na straně Spojenců.

14. X.

Dnes odešli z naší bolnice zarobljenici, jen medici zůstali. Taky Řekové se poplašili a utekli; zítra snad už nepřijdou.

Při nahodilém setkání ve městě mi Jadja nabídla, abych se vydal s ní a Sondermayerem na cestu, že mi podrobnosti sdělí večer, na kdy jsme si smluvili schůzku. Ale Jadju jsem už nenašel. Ve zmatku obecně se vzmáhajícím každý myslel jen na sebe. Bylo tedy nutno starat se sám o sebe.

Srbský král Petar I Karadjordjevic odchází do exilu koncem roku 1915
 

16. X.

Moje dni v Niši sečteny. Kromě mne i dr. Čermák a dr. Pučálka byli naznačeni do Prištiny. Po mnohých konfusích a zmatcích konečně jsme se dnes v půl desáté vypravili nákladním automobilem z Niše. Zastavili jsme na vršku nad městem, odkudž jsem se steskem pozoroval překrásné panorama.

Ústup

V Niši jsem nechal skoro všechno svoje bohatství - nebylo ostatně příliš cenné: nějakých 20 l rakije, trochu knih a lékařských záznamů. Bylo nejisté, zda cestou dostaneme nějaký dopravní prostředek, a rozhodl jsem se tedy, že vezmu s sebou jen co unesu na zádech, především album, dopisy, zápisky, 2 garnitury prádla, 1 reservní boty, dešťový plášť z voskovaného plátna.

Odchod z Niše byl hrozně smutný, třebaže jsem byl přesvědčen, že Sojuzníci nakonec zvítězí. Cesta byla rozblácená, pocestní pěší se v té šedé kaši přímo brouzdali - byli to hlavně zarobljenici, mezi nimi i doktoři. Aspoň pro lékaře, kteří zadarmo a dobře pracovali a mnoho se napracovali, mohli dát jeden nákladní automobil jako nám. Ti doktoři stojí přec za to množství munice, co se na jeden vůz naloží.

Do Prokuplje jsme stihli asi po čtyřhodinovém tlučení se. Zde jsme našli dr. Rybnikara, kteréhož svého času operoval prof. Jedlička, a ten se o nás dobře postaral, uložil i nakrmil nás v bolnici. Sám se přistěhoval z Vranje, kterou opustil v posledním okamžiku, když už bulharská jízda byla ve městě.

Ústup srbských jednotek

Ráno jsme se vybrali asi v 10 hod. dopoledne na voze taženém dvěma slabými poníky. Přestože bylo podmračeno a asi tři hodiny vydatně pršelo, cesta se mi líbila. Jeli jsme údolím vroubeným listnatě zalesněnými vrchy.

Druhý den sliboval být veselejším, obloha byla čistší. Volovskima kolima (volským povozem) jsme pokračovali údolím značně stoupajícím ke staré hranici Srbije. Cesta byla stále příkřejší a zákruty ostřejší. Nebyla už rozblácená a ani déšť nás nesužoval. Byl jsem putujícím  v hlubokých horských lesích, podzimem přikrášlených. Jako by nebylo války; jen tu a tam jsme narazili na nějakou válečnou připomínku. Hned dole jsme minuli dva nákladní automobily, z nichž jeden uvázl  v hlubokém blátě, druhý v brodu divokou bystřinou. Válečné poměry se projevily na první pohled - nikdo se o ty dva vehikly nestaral. Dále nahoře opět jeden mohykán, zřítil se se stráně v ostrém zákrutu jako žok, řidič zřejmě nestačil vyrejdovat prudkou zatáčku.

Opět za tmy jsme dorazili do Podujeva, chudé arnautské vesnice. Je tu několik lepších domků, ovšem po tureckém způsobu vystavěných. Druhý den nás naložili na arnautská kola a v průvodu Arnauta - Albánce, který neuměl slovo srbsky, jsme putovali. Myslel jsem si, že před čtyřmi lety by se něco podobného nemohlo podniknout. Člověk tu může zmizet naprosto beze stopy. Ovšem i Arnauti znají pojem hosta, a koho jako hosta přijmou, toho uctívají pohostinně a veškerou svou ochranou.

Cesta byla dost fádní, holá poušť. A tak jsme stihli odpoledne ve 4 hod. do Prištiny.

Turecké lázně

Priština sama leží v dolíku; vzezření ovšem hned na první pohled čistě turecké, s typickými asi 20 džamijemi (mešitami). Jsme ve staré turecké škole, solidně z  kamene stavěné. Je tu asi 100 nemocných, ale většinou bezvýznamně lehce nemocných.

Chodil jsem po městě. Srbů je vidět málo, skoro samí Turci a Arnauti. Nejzajímavější byl bazar, kde se nahromadily spousty venkovanů. A kupčí se, hlavně se smlouvá. Turek sedí na krámku a nahřívá si nad žhavým uhlím ruce a nohy. Bazar je vlastně několik ulic a uliček pokrytých vysokou dřevěnou střechou, kde je jeden krámek vedle druhého. V panujícím přítmí dokonalá iluse dávno minulých století.

Velký Hammam v  Prištině

Odpoledne jsem byl v tureckých lázních - to bylo nejzajímavější. Vykoupal jsem se, lépe řečeno dal jsem se umýt. Amam je hygienické zařízení naveskrz turecké. Veliká kamenná budova kruhového půdorysu, s velikou kupolí. Vstoupí se do jakési svlékárny, prostorného to sálu klenutého, s diskrétním přítmím, neboť je málo oken, spíš jen okének, jako v nějaké středověké pevnosti, a všude je navěšeno koberců, různých pestrých látek a nikomu nepotřebných předmětů. Při stěnách jsou ve dvou patrech galerie s jakýmisi lóžemi, a  v každé takové kobce, odděleně uzavřené, je po jednom lehátku, a zase koberečky, závěsy z pestrých látek, zarámované výzdobné turecké ornamenty nebo výjevy z tureckého života.

Zpočátku jsem si nevěděl rady jak si počínat, všude plno obsluhujících mužů, vlídných, přátelsky naladěných. Postřehl jsem, že jde o jakousi takřka obřadní záležitost, které jsem se stal účastným, jakmile jsem vstoupil. A hned tu byl nějaký sluha, který mi donesl s úklonami prádlo, doprovodil mne do jedné z těch kójí  v horním patře, odkud jsem měl pěkný rozhled po celém zařízení. Můj sluha mi byl nápomocen při svlékání, virtuosně a elegantními pohyby mi navázal kolem beder jakousi hnědě a červeně pruhovanou látku, příjemně perfumovanou. Hlavu ovinul na způsob turbanu nějakou osuškou, a hruď opatřil různými osuškami. Potom zas jiný sluha donesl opánky, dřevěné to destičky s vysokými špalíčky pod patou a pod prsty, a oba mne společně odvedli takřka ceremonielně do klenuté kobky s vyhřátým vzduchem, pěkně čerstvým, příjemně dýchatelným. Nikde žádné potrubí, kanálky, nic. Stěny jsou obloženy krásným mramorem, a také sedátka jsou mramorová. Odtud mne po chvíli doprovodili do střední haly, vysoké, vzdušné, kde očekávala na hosty skupina lázeňských. Byli to většinou staříci sporého vousu, odění podobně jako vstupující hosté, jenže lehčeji a pro práci účelněji.

Služba těchto mužů není zahrnuta  v normálním vstupném a předpokládá zvýšení o půl dináru. Mne se ujal jeden z těch staříků, zavedl mne do jedné z početných postranních cel, kde nebylo nic jiného než mramorová jímka na způsob vany, do níž vytékala z jednoho kohoutu horká a z druhého studená voda. Stařík mi rozkázal usednout a procedura začala. Nejprve sedřel ze mne potem uvolněnou špínu. Udělal to suchou jakousi žínkou. Podivil jsem se, kolik toho s těla odstranil, celé kusy. Moje ruce a nohy si podával, jako by ani nebyly moje. Vůbec si počínal virtuosně i v dalších výkonech. Má 46 letou praxi, stále v tomtéž amamu. Mluvil trochu srbsky a měl potěšení z mého zájmu o jeho dovednosti. Potom  v jakési dřevěné káďce našlehal štětkou zdlouhanánského vlasu - snad ze žíní - kupu mydlinek, pak mne poléval z blízka z dáli množstvím vody různě temperované, prudce a hned měkce, a konečně mne ošlehal tou vlasatou štětkou plnou hustých mydlin. Potom následovala masáž, která byla mistrně provedena. Potom znovu mýdlo a oprání.

Osušování následovalo v centrální hale a záleželo v aplikaci velkého počtu ručníků a osušek, teple vyhřátých, a jednotlivé kusy jen lítaly sem tam  v neobyčejné rychlosti a nepřetržitém sledu. A zase mne do těch látek přioděli, usadili ve vlahé oddělené komoře ke krátkému odpočinku. Po chvíli mne doprovodili do mé lóže, kde jsem se při vstupu vysvlékl, zatáhli všechny záclony, položili mne na lehátko, dali poslední osušky a turban, a přinesli znamenitou černou kávu. Celá ta procedura stála nějaké dva dináry.

Češi a Srbové

Naši lidé jsou  v koncích se svým idealismem, nedostává-li se jim jídla. Zapomínají svého vlastenectví a národní hrdosti, hrozí-li jim pohlavek nebo rána holí, a jsou ihned ochotni se prodat. Ještě štěstí, že ty masy jsou slabé, aby mohly určovat chod událostí.

Poznávám ty lidi už s dost velkou bezpečností. To jsou ony typy, kteří  v mládí si libovali  v hrubostech, později v oplzlých a banálních vtipech. Dnes, kdy je jim těžko nalézt si dostatek lahodných potravin, zapomínají i na své sexuální potřeby. Ani žena je nedovede odvésti od těch věčně se opakujících nářků, že žaludek je prázdný. To je potvrzení mého dojmu, který jsem měl už jako mladý gymnasista. Pravda, Srbové jsou brutální a hrubě se mnohdy chovali a chovají k zajatcům, ale zůstal u nich při tom všem čistý národní ideál. U nich není toho osobního sobectví jako u nás, a to mi imponuje. Jest u nich sice mnoho lumpů jako všude na světě, ale to jsou polointeligenti, kteří neudávají charakteristiku národa.

Poslední dny

Já jsem byl v posledních dnech přeložen do nemocnice Divan Jol, kde je to ještě horší než v Osnovné škole, kde ale nadále bydlíme a jíme společně s dr. Kavčićem. Nepořádek hrozný, všude přeplněno, venerické případy promíseny s chirurgickými, očními i interními. Dojem z toho je těžký. Když se zejména večer vracím temnými, rozblácenými a skoro neosvětlenými a liduprázdnými ulicemi, mám naprosto nerušený pocit výletu do XV. století. Ve dne je ta iluse docela zkažena ohromnými spoustami lidu na ulicích. Priština je nad pomyšlení přeplněna vojáky i civilisty - je úzko na to pomyslit.

Věci jdou mizerně. Přišel sem další francouzský lékař, který unikl v poslední chvíli z Vranje. Ačkoli jsem už dost otrlý, přece mnou pohnuly jeho nepříznivé zprávy, takže jsem se dnes vypravil na velitelství se žádostí o povolení odchodu z Prištiny. Překvapilo mne dost nemile, že mne tam nikdo neujišťoval o „dobré situaci“, a dali mi bez okolků žádané svolení. Naplnilo mne hořkostí, že by mne tu byli snad nechali sedět, kdybych se sám nepřihlásil. Naproti tomu jsem rád, že vyváznu z prištinského ovzduší a ocitnu se na volné noze.

Priština

Nezbývá nám nyní než Prizren a proklouznout na Tetovo, které prý bylo před několika dny vysvobozeno zpět z bulharských rukou. Z Tetova dál na Bitolj a Soluň. Myslím, že nastává opět několik velmi nebezpečných dní. Ty arnautské kraje se mi nezamlouvají!

3. listopadu jsme se vydali na cestu - Pučálka, Čermák a já. Dr. Kavčić se opozdil pro svou lásku ke kufru - taková primadonská starost - shání v Prištině kola. Je taky hodně sobec. Pochází z Lublaně, studoval ve Vídni a hodně načichl ovzduším vídeňských Příkopů. Nabral do sebe vydatně toho ducha, kterým čpěli doktoři  v naší nemocnici jaroslavské.

S námi jde náš posilný Blagoje, hodný hoch, který se v těžkých dnech našeho příchodu dobře o nás staral a nás krmil, kde co bylo možno, to nám sehnal. Nocovali jsme u jeho matky v sele Lipljan. Lidé prostí, srdeční a jako srbští sedláci bystří. Ovšem jsou zatíženi starými tureckými poměry, stále ještě jaksi vyděšeni bývalým hrubým pronásledováním od Arnautů. Žijí ve strachu, že nadešly poslední jejich hodiny, nemají dost přesné představy o světě, a tak očekávají, že Švába zaplaví a pobije celý svět. Stará matka se nebojí o svůj, ale svých vnoučat život. Tři syny už ztratila, zbyl jí pouze Blagoje.

Před Štimljí jsme děsně promokli, byl úžasný liják, až na kůži. A to už před tím přívalem nás pohánělo vzdálené hřmění děl, doléhající od jihovýchodu. Bulhaři se nám tlačí do boku. Tedy dále, do hor, ve sněhu a mrazu. Šaty, totiž kabáty byly na nás zmrzlé jako prkenné, a tak jsme šli do noci. Jen dvakrát za celou tu cestu se naskytla možnost ohřát se u ohně v opuštěných kafanách (hospodách), kde odpočívali celníci. Nejedli jsme nic. Až za tmy jsme se dobrali na výšiny, měli jsme před sebou ještě kus cesty po náhorní, takřka nekonečné, zasněžené pláni. Únavná cesta po silnici málo povozy protažené, nyní potmě žádného náznaku osady nebo vůbec lidského života. Kdesi před námi blikavé světélko - snad konečně přístřeší. Ale světélko se nějak blíží... jsou to dvě světla, lucerny automobilu. Uhýbám mu z cesty a nemám už sil vyšplhat se vzhůru na silnici. Kamarádi pomáhají a vlečeme se dál, neznámo kam. Úplně vyčerpaní jsme stihli do Suve Rjeky. Tady po mnohém rámusení vymohli jsme na srbském velitelství, že nám přidělili nocleh u jednoho bohatého Arnauta. Dal nám každému talíř vařených studených fazolí, bez octa, bez jakékoli chuti. Pak jsme se položili ke spánku na tenkých rohožích, rozprostřených na studených dlaždicích. Unaveni po devatenáctihodinovém pochodu usnuli jsme jako zabití.

Situace je naprosto ztracená. Odtud se nemůže už ani do Soluně. Bulhaři se už tlačí z Tetova a Gostivara do Albánie, kde usilují podnítit povstání. Celé Srbsko, i stará Srbija, je zaplaveno Němci a Bulhary.

Do Prizrenu už byla cesta schůdnější, počasí teplejší, sestoupili jsme do krajiny beze sněhu. Jen pláň a nedaleko před námi ohromné hory. Jako příšery to trčelo do oblak. To je Albánie, a dál k severu Černá Hora, směr naší cesty.

Oproti původnímu plánu dostat se na jih do Soluně
kvůli zprávám o postupu nepřátel od jihovýchodu nakonec doputovali k moři do Drače

 

Achillova pata

8. čili 21. listopadu v 5 hod. ráno, před odchodem z Prizrenu.

Nastává pochod nejméně osmidenní přes hory až 2 000 m vysoké na Cetinj. Venku prší, nahoře nebude déšť, ale mráz a sníh. Doufám, že pochod dobře vydržím i přes onemocnění nohy (dostal jsem zánět šlach pravé nohy).

Téhož dne.

V půl páté překročili jsme černohorskou hranici, večer jsme došli do Djakovice.

Přechod přes černohorskou hranici mi zůstane v paměti. Hranice je tvořena Bílým Drinem, který vytéká ze soutěsky strmých skal do široké kotliny a překlenut je mostem, jejž vojáci zovou Španskim. Je to stará stavba ze dvou malých krajních a jednoho monumentálního středního oblouku, který se pne vysoko nad hladinou řeky. Most je uzoučký, těsně pro pár volů, s nizoučkou obrubou po stranách. Leze se přes něj jako přes střechu. Voli, když lezou nahoru, ukazují pozorovateli čistě jen hřbety, a když se spustí s nejvyššího bodu, je jim vidět zase jen břicha a celý spodek vozu. Ze srbské, druhdy turecké strany je arnautská karaula (strážnice). Z černohorské strany pak je karaula moderní. V ní jsme požádali o vodu a poněkud pohovořili s Černohorci. Už typ zcela odlišný od srbského; zejména dobrým dojmem působilo sebevědomí a sebedůvěra Černohorců proti zlomenosti Srbů. Ptám se například, zdali ty hory tam tvoří albánskou hranici - a voják mi odpovídá: „Boga mi, gospodine, nema više Arnauta...“ (Přísahám, pane, že Albánci už neexistují).

Vypravuji vojákům, že můj otec jim sem před 40 lety přišel s lékařskou pomocí v době jejich povstání proti Turkům, a vojáci hned, že jsme tedy pobratimové, dobří že jsou Češi, a to abych už u nich zůstal, nevláčel se dál po světě. Jak bych rád! - ale ani zde asi nebude bezpečno pro dobrovolce, bývalého příslušníka rakouské armády.

V Djakovici jsme spali  v kasárnách. Poněvadž jsme došli pozdě - já kulhal vzadu se svými zanícenými šlachami, každým krokem jsem si opakoval anatomii Achillových šlach, o kterých jsem nyní věděl víc než velmi dobře, a Čermák ještě byl stále po dysenterii - zbylo na nás místo na holé podlaze bez sena.

Druhý den ráno, když jsme se řádně najedli, vypravili jsme se dřív než celá karavana na cestu do Peće, zase 40 km. Před námi věnce vysokých zasněžených hor, příroda překrásná - ale mravní dojem ze současných událostí ničil všechnu vnímavost. Kromě toho moje šlachy se ozývaly povážlivě silněji. Přece však jeden voják se našel, který mi půjčil koně a sám šel pěšky, a tak jsem se dostal kupředu. Musím podotknout, že dnes je každý tak bezcitný, že kdyby viděl umírajícího, tož si ho nepovšimne, a s vozu sežene bičem. Bylo mi hrozně - přijel jsem do Srbska s takovým nadšením, a odcházel jsem jak kdejaký žebrák! Ani starý Subbotić mne nechtěl vzít na kočár, ani náš podplukovník, který vede karavanu, nemá dostatek ohledu, ačkoli vede s sebou prázdného koně. Jediná laskavost, které se mi v posledních dnech v Srbsku dostalo, bylo to že mi Sondermayer vymohl dovolení od Genčiće, že jsem směl utéci ze Srbska. Utekl jsem ze Srbska, z posledního kousku země, který dosud existuje pod srbským režimem, abych spasil hlavu - a dovolení k tomu mi bylo prokázáno jako milost.

Blátem hlubokým a hustým a přes kamenité strže (řeky a říčky si tekou kudy jim libo) jsme se dostali do Peće. Našel jsem tu  v jedné velké kafaně sobu (pokoj) se dvěma postelemi, svlékl se a nyní teprve uviděl, že prádlo, košile i gatě jsou černé, jak na ně pustila barva šatů při lijáku, který nás přepadl před Štimljí, před čtyřmi dny. Pět dní jsem se nemohl svléci. Ovšem, mám vši, ale málo.

Sotva jsem večer usnul, probudil mne jakýsi šramot pod postelí, a vidím při blikavém osvětlení, jak gazda, statný starý Černohorec, vytahuje zpod postele těžké truhlíky a dobývá ze svého skladiště příruční zásobu patron do pušky. Ptám se, co se děje. „Ništa“, povídá, „to Arnauti se přiblížili a chystají se k útoku na obecní zbrojnici, a tedy je zaženeme.“ Říkal to s takovou samozřejmou jistotou a bagatelisujícím tónem, jako by tam hledal čižmy na přezutí. Pokračoval jsem tedy v pocitu naprostého bezpečí ve spánku.

Němci se stále tlačí hloub a hloub k Mitrovici, vzali Rašku (nedaleko Nového Pazaru), a sem je slyšet hřmění děl. Arnauti se bouří, hlavně  v jižních krajích Albánie. Oddechnu si, až budeme dále odtud. Momentálně zde není žádného nebezpečenství, Černohorci se dovedou s nimi spravit.

Dcera je dnes 15 měsíců stará. Míla o mně neví, ba já sám nevím, jak vše dopadne. V žádném případě nemohu tvrdit, že jsem vyvázl životem. Austrijaci prý silně nastupují i na Černou Horu.

Poštmistr

Před rokem osvobozen - a dnes mi stále ještě není zabezpečena svoboda. Ale mám důvěru v osud, který mi vždy přál. Nežádám spasit se ze sobeckých důvodů, ale abych mohl pracovat pro svou vlast, abych mohl žít naší lásce, Míle a dítěti.

Po přenocování v Sele Bělucha (tj. 2 až 3 baráky) jsme se vybrali do vrchu, přes hřbet strmě vzhůru asi 400 m. Sněhu spousta a pěšina tak kluzká, že bylo velmi namáhavé dobrat se na hřeben (starou černohorskou hranici). Odtud strmě dolů do Sela Velika, kam jsme stihli v poledne. Byla to pro mne hrozná cesta, pro moje bolavé šlachy totiž. Ale pohoda překrásná a příroda velkolepá! A pak jsme putovali dále, až do tmy. Sotva se setmělo, nastal, už před Andrijevicí, nejobtížnější kus cesty. Hned balvany, mezi kterými se drala bystřina, hned zase bezedné bláto, a ta cesta jakoby vřezaná do strmé stráně. Hned nám malý vodopád skropil hlavy, neboť jsme se museli v čiré tmě držet co nejvíce od kraje cesty, abychom nesletěli se stráně, hned zase v blátě uvázli, až konečně rozsvítili jsme svíčku a pomalu, krok za krokem, se dobrali do Andrijevice. Zde zase ta stará historie: chleba není, spát není kde atd. atd. My ale máme podivuhodné štěstí, vždy se nějak dobéřeme nejnutnějšího.

Chtěl jsem telegrafovat Stajevićovi, ale dvakrát jsem se nadarmo pokoušel. Pouze úřední depeše se přijímají; i když jsem si přinesl text depeše potvrzený od predsednika opštiny, zase mi to nepřijali, že nemá zvanični karakter, úřední povahu. Zato ale jsem se seznámil s poštmistrem, velmi originálním Černohorcem a příslušníkem místní honorace. Vzal nás k sobě na nocleh a pohostil večeří. Jeho manželka pokryla stůl, pro každého přinesla dřevěnou lžíci. Hospodář majestátně zasedl za stůl a nám velitelsky přikázal, abychom sedli též. Hospodyně přinesla pak velkou mísu jakéhosi risota, postavila doprostřed stolu a odešla i s dětmi. Hospodář nabíral z mísy a chutě jedl, my ovšem následovali jeho příkladu. Vyptával se nás, my sdělovali svoje osudy, původ a přesvědčení, rozvinula se srdečná zábava. I kafa byla (bez cukru) i trochu rakije. Dověděli jsme se, že na Balkáně, ve Starém Srbsku i v Pazaru je všechno prohráno, ale tady zatím bezpečno, jen nouze doléhá. Že máme štěstí  v náskoku, který jsme získali, protože za námi táhnou velké houfy lidu, a ty všechno vyjedí. Zbytky vojska ustupují jižnější stezkou Albánií přímo do Skadru, kudy však by pro nás bylo nebezpečno projít, protože Albánci zákeřně ohrožují a okupují jednotlivé chodce, pátrajíce hlavně po prádle a oděvech. Ale na Podgoricu půjdeme bezpečně, ačkoli by nebylo radno prodlužovat pobyt na Černé Hoře. Proč? Prý snad nebude co jíst, a i jinak. Jaké jinak? Nechtěl povědět. Když jsme dosti dlouho poseděli, zavolal hospodář manželku, vyptal se, jsou-li lože připravena; zavedl nás do improvisované ložnice, přesvědčil se, jsou-li všechny věci správně opatřeny, a popřál nám dobrou noc.

Ráno na rozloučenou vyžádal si ode mne telegram, že ho přec jen odešle. Se srdečným přáním všeho dobrého dal nám poslední pokyny na další cestu.

Albánie

Nohy mi už lépe slouží. Statně jsme šli, a  v jednom chanu (zájezdním hostinci) si po čtyřhodinovém pochodu připravili čaj. Brzy po té jsme našli v následujícím chanu automobily s českými šoféry. Očekávali ruského vyslance a jeho průvodce. My jsme se spokojili s tím, že jsme se naložili na jakýsi formanský vůz.

Oním formanem jsme byli dopraveni až do Podgorice. Silnice je velkolepým technickým dílem. Vede opět přes jeden nepřetržitý hřeben horský, naprosto neschůdný. Serpentiny svou krkolomností překonávají vše, co předcházelo. Silnice se klikatí nejnemožnějšími směry, tu vtesaná do stěny, tu zase nákladnou podezdívkou zabezpečená. Na mnohých místech naskýtá se pohled jako s aeroplánu, kolmo do údolí. Zima byla strašná, k tomu ještě velice prudký vichr, ale už beze sněhu.

Když jsme stihli do Podgorice, měl jsem pocit, jako bych se octl v ráji. Ochotně jsme byli přijati, dostali dobrý byt s čistými lůžky. Umyli jsme se důkladně, oblékli čisté prádlo, oholili se - a už jsme lehli. Spali jsme od osmi večer do dvanácti v poledne druhého dne.

Nyní mi nastávají dvě velké starosti: oznámit Míle a našim, že jsem živ a zdráv, a pak nějakým způsobem zachránit si svobodu, aby mne zase nepovažovali za vojennoplenného. Obé, jak doufám, může zařídit Stajević. Už dvakrát jsem mu odtud telegrafoval do Skadru, kde je totiž ministr vojenství Bojović a tedy dle všeho i Stajević, ale doposud jsem nedostal odpovědi (předem zaplacené). Není přece možné, aby mne Stajević nechal v této šlamastice. Nemám žádného pasu, pouze průkaz, že jsem z Ruska puštěn na svobodu na vlastní žádost, abych se odebral jako lékař do Srbska. Které de facto neexistuje! Co tedy já budu dělat, to je veliký problém.

Ruský car slibuje, že jeho vojska co nejdříve stihnou na bulharské území - tedy ještě ani nepřišla! Na velkých frontech fakticky není žádných úspěchů.

V Podgorici jsme konečně 19. listopadu dostali dovolení odcestovat. Cesta byla strašná. Až do Plavnice to šlo dobře - kočárem. Tam však už to vázlo; uslyšeli jsme, že spojení se Skadarem dnes není. Přece však nás naložili okolo poledne do jakési plachetní lodě tureckého vzhledu a řekli, že nás odvezou asi na 2 km odtud, kde se vyloďuje benzinová loď, která nás dopraví dále. Ale tam jsme uvázli přes noc, protože loď naložena nebyla. Malá špinavá bárka, jiná naložená a nedostavené skladiště - to bylo vše, co bylo k disposici. My jsme zůstali  v naší bárce v podpalubí, kde jsem sedě prospal noc. Přišli kromě nás, kteří jsme loď přeplnili, ještě srbští důstojníci a roztahovali se tam s tím, že jsou z vrchovné komandy. Ukázali se bez škrabošky, bez důstojnosti, kterou jim ukládala uniforma. Jezerem jsme projeli  v mlze, takže jsme neviděli nic, ačkoli břehy jsou jistě velkolepé. Do Skadru jsme doputovali navečer.

Jsem tedy na podivné půdě albánské, ve městě obzvlášť zajímavém. Zde se vysvětlilo, proč z Podgorice nepouštěli dál. San Giovanni je již několik dní bombardován rakouským loďstvem, takže není žádné spojení s Itálií. Není tedy naděje, že  v nejbližších dnech bychom se odtud mohli hnout.

Město jsem vlastně ani neviděl pro stálé mlhy, ale je i tak patrno zdejší bohatství vzkvétajícího obchodu. Nejpevněji zde sedí Italiáni, což je vidět už z toho, že je vše přímo zaplaveno italskými produkty. Je tu i mnoho bohatých Turků, pak typičtí jsou Černohorci, hemží se i pravých Arnautů. Rozumí se, že plno je všelikých kapucínů, katolických kněží a mnichů, zejména jezuitů. To oni zde dělali tu proklatou rakousko-německou propagandu. Katolické kostely a kláštery jsou tu náramně bohatě zbudovány. Černohorci jsou ve značné menšině, ale zachovali si svůj původní charakter a povznešenou důstojnost. My se ubytovali u Nikoly Djordjeviće, bohatého pekaře, v tureckém domě vyznačujícím se naprostou čistotou.

Nejzajímavější jsou ulice, které udržely svůj turecký ráz: vysoké masivní zdi z velikých kvádrů omšelých, převislé nádhernými břečťany. Tu a tam prolomeny jsou mohutnou branou, nebo z hlavní úzké ulice vybočuje malinká postranní ulička, vlastně spíše chodba krytá onou břečťanovou vegetací, a tak lze jen velmi těžko proniknout do starých zahrad a mystických příbytků.

Při pátrání po Stajevićovi a sháňce po nějakých osobních papírech a průkazech jsem včera objevil Sondermayera; přišel právě s vrchovnou komandou. Vypravoval mi, že dr. Žerajić, už starší pán, který byl ve službách ruské armády a nastoupil v poslední době srbskou vojenskou hodnost majora, býval dobrým chirurgem. Dlouho ale nesloužil; zahynul spolu se svým bratrem, rovněž chirurgem, při zákeřném přepadení malého srbského oddílu, který nastupoval z Prizrenu přímo přes Albánii. Arnauti pobili celý oddíl čítající 200 vojáků. Dobře že jsme volili cestu přes Černou Horu. Obavy ze sveřeposti arnautské nebyly bezdůvodné. Albánci jsou  v náladě se vzbouřit; pokusy se dějí stále. A jak říkám - dokud nebudu na italské půdě, nepovažuji svůj život za spasena. A bude-li nejhůř, aspoň kdybych mohl pro Mílu zachránit zápisky.

Via Egnatia

S těmi pasy byla hotová komedie. Na italském poslanstvě žádali klausuli z ministerstva zahraničí, na francouzském za žádnou cenu nedali bez výslovného souhlasu ministerstva vnitra.

28. listopadu čili 11. prosince jsme odešli ze Skadru. Cesta zase svým způsobem hrozná. Boty se tak lepily v blátě, jako by nás ta země vůbec nechtěla pustit. Noclehy v arnautských chýších. Cestou se táhne mnoho zajatců, z ohromné většiny Češi, zbědovaní až hrůza, vyhladovělí - a opět utíkají před rakouským vojskem a touží jen po tom, aby už byli konečně na moři. Aby je kamsi převezli.

Když jsme se blížili k Medně a uviděli moře, zajásala celá má bytost. Přístav San Giovanni di Medna je naprosto primitivní, maličký, jeho spojení se světem velmi hanebné. Na břehu se povaluje udušené torpédo, které sem zabloudilo. Čeká se tu na jakousi loď americkou, která odveze ženy. My budeme čekat také, vezme-li nás italiánská nebo francouzská nějaká loď. Náš vůdce Sofoterov nic neví.

Tedy jsem se rozhodl jít do Drače, neboť po cestě riskuju snad oloupení, ale koneckonců přece snad zachráním život. Po mně se potom rozhodli i všichni ostatní dobrovolci, a konečně všichni muži vojenským věkem povinní. (Pučálka se rozhodl zůstat v Medně.) Všeobecně se tvrdí, že bulharští bandité ohrožují naši cestu. My Češi jsme se připojili ke dvěma dobrovolcům, důstojníkům, kteří už ze Skadru měli svého průvodce Arnauta a s ním najmutého koníka.

Před námi vysoký násep! V této pusté nevzdělané zemi ocitl jsem se najednou na krásné dlážděné silnici, na staré antické cestě, vedoucí opodál pobřeží, vyhýbající se bahnitému přímořskému terénu. Shodný systém, jak je vybudována Via Apia. První pozdrav z Itálie. Pohanská kultura  v křesťanském barbarství! Místy je stará silnice sice značně porušena, místy úplně zmizela, ale vždy se znovu objevuje. Silný pochod, jarní pohoda pod zasněženými blízkými horami, smokvoně, cypřiše, a nocleh ve stáji. Najatý koník dělá věrné služby.

Drač 1914 hlavní město Albánie
(albánsky Durrësi; řecky Δυρράχιο; srbsky Драч; italsky Durazzo; turecky Dıraç)

Drač (Durrës). První moje starost byla sehnat napoleondory. Měnné měřítko je mi záhadné. Mezitím však připlul jeden italský parníček, který zítra se bude vracet. Dopoledne 18. prosince, když jsme na italském konsulátu vyjednávali, strhl se poplach. Od severu, dosti blízko břehu, pod konsulátem pluje rakouská ponorka. Naše naděje, italský parníček kotvící asi uprostřed zátočiny, dosti daleko od břehu, je ohrožena. Z lodi se ozvalo rychlopalné dělo, od vladařského pavilonu bouchaly nějaké staromódní hmoždíře. Ale obrana parníčku byla účinná, ponorka se potopila a ztratila se.

Odpoledne jsme se nalodili. V trupu je dosud nevyložený náklad mouky, určený pro batalion italských myslivců, kdesi stranou města tábořící.

Nemůžeme vyplout, protože přístav je pod kontrolou rakouské podvodní lodi. Dvakrát, včera i dnes, velmi drze se procházela nebezpečně blízko. Čekáme na průvod dvou torpédovek, s kterými se vypravíme do Brindisi. Moře je neklidné, houpe se to. Mnoho lidí už je postiženo mořskou nemocí. Jsme tu natlačeni, takže nemocní často ani nemohou dost rychle k zábradlí a paluba je už znečištěna. A průvodní lodi nepřiplouvají. Přihnala se bouře a trvala až do noci.

Vypluli jsme 22. prosince přesně ve 12 hodin, v půlnoc. S pomocí Boží šťastně doplujeme.

 

Přístav Durrës - Drač 1918

 

Nedochůdče

Vyšplhal jsem se po železném žebříku na palubu. Je černá tma, nízké vlny bijí do lodi v pohybu, kučeravé jich hřebeny jsou tak bílé, že pronikají i tmou. Pojednou před přídí zcela blízko, skoro jako na dosah ruky, přeletí mohutný stín fantasticky příšerných tvarů, černější než sama noc, a bílá pěna stříká vysoko kolem. Je to jedna z torpédovek nás doprovázejících, druhá téměř v zápětí se přižene zezadu. Ty stíny a šum roztříštěné vody hned zase mizí. Co chvíli se znovu objevují naše ochranné stíny, stihají se, krouží. Jsou to živé příšery neznámého mořského života, odkudsi se tu vyskytly a provádějí svou smělou hru jako rozmarné nápady vždy nově a nově proměnlivé. Obíhají  v naprosté jistotě kolem našeho nedochůdčete, uhýbajíce sobě navzájem a bdíce nad bezpečností nedochůdčete. Stačila by chyba o vlásek - a nic by z nás nezbylo. Ale v divokém reji, jako šíp rychlých bílých čarách, je spolehlivá virtuosita, klid fysikální formule, kterému je podřízena i překážka noční tmy. Okřívám pocitem bezpečnosti, jakého jsem už dlouho na souši neměl. Jsem na světě. Vy příšerné stíny - konejte své dílo až do stanoveného konce.

Epilog

ALBUM VELEZRÁDCŮ, velezrádné rejdy Čechů za hranicemi: ... Bouček Dr. Rodopis neznám. Je možná totožný s MUDr. Bohuslavem Boučkem, nar. 2.6. 1886 v Poděbradech, příslušným tamtéž, bez vyznání, bytem posledně v Praze - Podolí č. 100. Dostal se do ruského zajetí a pracoval prý po svém dopravení z Ruska do Srbska s Bohdanem Koutkem na vytvoření české legie ze zajatých rakouských státních občanů, při čemž se mu podařilo pohnouti řadu zajatých rakouských důstojníků české národnosti k vstoupení do srbské armády. Svrchu zmíněný dr. Bohuslav Bouček nastoupil jako asistentní lékař u c. a k. pěš. pl. 36, byl později přeložen k c. a k. pěš. pl. 56, dostal se koncem listopadu 1914 do ruského zajetí. Od září 1915 není o něm zpráv.

IV.

Pařížská setkání

V Itálii

Jízda po moři ve dne byla nádherná; voda temně modrá s jasně bílými hřebínky vln, a bohaté scenérie oblačného nebe s překrásným osvětlením zářivého jasu slunečního. Vzduch svěží, krásně se  v něm dýchalo. Potkávali jsme mnoho válečných i transportních lodí, což jenom přispívalo mé dobré náladě. Dával jsem se unésti velkolepým dojmem z mořské krásy, vzpomínal na Mílu, a užil konečně zas po dlouhé době několik hodin klidného rozpoložení.

Vjezd do přístavu Brindisi učinil rovněž nezapomenutelný dojem. Byla tu shromážděna veliká flota, sestávající z lodí anglických, francouzských a italských. Poprvé v životě jsem viděl dreadnoughtky (neohrožence), křižníky atd. Těch obrů tu bylo osm, a ostatních nesčíslně. Takových torpédovek, jako nás provázely Otrantskou úžinou, bylo vedle sebe narovnáno jako šináglů na Smíchovském nádraží. Mezi tím vším i speciální lodě pro hydroplány shangáry na palubě, nemocniční lodě, transportní atd.

Přístav byl zaplaven sluneční září, čímž nesmírně získávala okolní příroda. Báječné zahrady v bujné zeleni překrásných palem a oranžovníků, v zahradách bílé, čisťounké vily - jaký to rozdíl ve srovnání s divokými kraji albánskými. Byli jsme ve světě civilisovaném. Byla to rozkoš.

Tím vším jsem byl tak uchvácen, že mne dost málo rozčilila procedura, kterou nás přivítali Italiáni. Věděl jsem, že jsem zachráněn, v bezpečí, a to byl můj hlavní pocit. Formálnosti byly ale zbytečně a přespříliš komplikované. Považovali nás patrně za divochy, kteří se sem nahrnuli z divočiny. Několikeré přepočítávání, zmatené vysvětlování, jeden křičel přes druhého, prohlídky bagáže. Jakási desinfekce: rozprašovali do vzduchu nějakou tekutinu, která by mohla mít účinek nejvýš pro uchránění nákazy těch, kteří se tu oháněli rozprašovači. Lékařská prohlídka: vzali nám puls, rozepli košili u krku a podívali se na kůži.

A té ouřadní papírové starostlivosti! My jsme měli ještě výhodu, že jsme putovali pod ochranou Ruského červeného kříže; dostali jsme se první z lodi, ale teprve o půl páté jsme se dostali na břeh. Procedura trvala čtyři hodiny. Zde nás opět rozdělovali. My Rusové, tj. asi 5 pravých Rusů, ale nelékařů, pak nás asi 8 „Srbů“ a asi 20 ruských Židů ze Švýcar, tedy my jsme utvořili jednu skupinu. Angličani druhou, vše pod záštitou bajonetů žandarmerie - a najednou se tu zjevily automobily nákladní, všecko to nalezlo zas docela bez pořádku do vozů, a tak nás odvezli na nádraží, kdežto největší část ostatních ubožáků zůstala ještě na lodi.

Byl jsem jako omámen. Všechno se ještě se mnou točilo a houpalo - to trvalo ještě dva dny. Pak dojem z civilisovaného světa, vlak opravdový rychlík, slušně odění lidé. Ve vagonu jsem klesl na lavičku úplně vyčerpán a nervově zcela vybit. Ačkoli byl vagon nemožně přeplněn, cítil jsem se zcela komfortně.

Apeniny na svých nejvyšších hřbetech byly zasněžené, k ránu za východu slunce byly ty sněhy překrásně rudé. Místy byla zřetelna spoušť, kterou natropilo poslední zemětřesení.

V Římě jsem byl hned jako doma. Ubytoval jsem se  v jednom druhořadém hotelu. Nastala sháňka po penězích. Štěstí, že jsem měl  v kapse dva napoleony draze koupené v Albánii. S těmi jsem obstaral nejnutnější věci pro sebe a pro Čermáka. Srbské peníze v bankách a směnárnách nikdo ani vidět nechce, nemění jich ani ruské konsulstvo, ba ani srbské. Situace kritická; nebylo možno koupit prádlo a zahodit staré zavšivené.

Z nejhoršího nás vysvobodil Pučálka, jenž se tu zjevil jako deus ex machina. Odešel ze Skadru po nás, ale šťastnou náhodou v Medně se dostal na loď, která právě přijela. Slíbil nám peníze, jakmile dostane od známých z Florencie.

Řím je krásný! Už jen to slunce a spousty květin všude, o Vánocích. Jen mít  v kapse aspoň nějaký ten groš do galerií a na skleničku vína. Oslavil jsem Štědrý večer s Pučálkou a s Čermákem u Fiorelliho v dost stísněné náladě. Sklepník mrzutý, nejsou výdělky. Od té doby, co vypukla válka, je v Římě bída, cizinci nepřicházejí.

28. prosince 1915  v noci odjezd z Říma. Lístek jsme dostali od ruského konsula.

La nation tcheque

První mojí starostí v Paříži bylo vyhledat pana Kepla. Po odchodu z ruského konsulátu jsem nasedl do taxametru a udal mu adresu Rue Boissonade 14... byla to maličkost, za chvíli jsem byl u cíle, ale jen zdánlivě. V  čísle 14 nikdo o žádném Keplovi nic nevěděl. Hned jsem pochopil, že jsem si špatně zapamatoval číslo domu - nebo jsem dostal vůbec falešnou adresu? Trochu ve mně hrklo. Co dělat? Nezbývá než prozkoumat Boissonade. Zanechal jsem tlumok u domovnice, kde jsem svým exotickým pláštěm se stopami albánského bláta, svou neznalostí frančtiny a srbskou příslušností, doloženou pasem, vzbudil pozornost celého domu. Lidé se scházeli podívat se na podivného člověka. Ve čtvrtém domě se jedna služka přihlásí, že zná to jméno, to že je šikmo naproti. Podivné, kterak pochopila o co jde, a ještě podivnější, že jsem já pochopil.

Kepl byl zrovna doma, v práci. Je tajemníkem La nation tcheque. Ujal se mne velmi přátelsky. Ještě týž den, hned po obědě  v jedné malé restauraci, mi Kepl vyhledal pěkný dvouoknový pokoj v postranní uličce Jules Chaplain ve III. poschodí, vyhovující také cenou. Sotva jsem se položil do postele, buší mi na dveře domácí paní a upozorňuje - bůhví kterak jsem porozuměl - že záclonami proniká světlo do ulice a strážník žádá okamžité odstranění závady. Jsou přísná nařízení pro případ útoku nepřátelských aeroplánů nebo zepelínu!

Den po mne přijel Pučálka zFlorencie. Vyložil Keplovi rozhárané poměry české kolonie v Rusku a překážky racionální práce spočívající v osobních neshodách. Usnesli se na tom, že - po schválení malíře Kupky jako předsedy české kolonie a profesora Denise jako protektora české věci - požádají Masaryka, aby sám se do Ruska vypravil, udělal pořádek a učinil směrodatné kroky v Rusku u činitelů diplomatických a politických. Pučálkova a Vondrákova myšlenka organisace českých legionů v Rusku zde našla plného souhlasu.

Zatím ještě jsem se nevzpamatoval a neaklimatisoval úplně, ale jde to rychle kupředu. Peněz nemám; Čermák mne zklamal. Když mi začal vykládat, že nepřijel do Paříže se uskrovňovat, viděl jsem, kolik uhodilo. Jak může někdo z našich lidí dnes chtít v Paříži užívat? Kromě toho nesehnal zde tolik peněz, kolik jsme očekávali, a tím pro mne selhala možnost půjčky. Nezbývá mi tedy než šetřit každý sous. Kepl mi půjčil otrhaný převlečník a některé věci na vaření čaje, a tím jsem pro nejbližší dobu opatřen. Byt mám zaplacen na měsíc. Musím tak vydržet asi dva měsíce, než se naučím poněkud francouzsky; pak budu se snažit získat někde v nemocnici místo - vždyť raněných je mnoho.

Viděl jsem už kousek Paříže. Událo se mi projít od Vítězného oblouku Napoleonova celou tou monumentální osou přes náměstí Svornosti, Tuilleriemi kLouvru. Byl jsem s Keplem v Trocaderu, viděl Eiffelovu věž, dnes nepřístupnou - slouží jako radiografická stanice, a pole Martovo, Hôtel des Invalides s válečnou kořistí děl, rychlopalných pušek, aeroplánů atd. a hlavní boulevardy. Vidět všude, že je vojna. Galerie a musea jsou většinou zavřena, nejcennější předměty a sbírky jsou uklizeny v sklepích. Naproti tomu je mnoho výpomocných hospitálů a lazaretů; na ulicích vidět často i ve skupinách uzdravující se raněné a rekonvalescenty. Přestože pouliční život klesl pod normál, přec jen ještě všude je vidět, že se jedná o cosi kromobyčejného. Strážníci ležérnější, ne tak vojansky strozí a komisní jako v pruském Berlíně. Policista obyčejně zasáhne nejvýš vtipem, ostrým pohledem nebo napomenutím; pořádek na ulicích,  v kinematografech, na drahách, tramvajích probíhá automaticky, tiše, zato co nejrychleji, beze ztrát času.

Zlatá Paříž! Učím se francouzsky a hledám cesty, jak možno žít co nejlaciněji. Musím se nyní trochu uskrovnit. Těch několik dní, co tu byl Pučálka, jsme poněkud hýřili, každý den večer  v hospodě, a ještě i  v kavárně, jednou dokonce  v kabaretním divadle za 1,50 fr., tak to musím teď někde ušetřit. Do hospody chodím jen výjimečně, mohu žít při studených věcech a čaji mnohem levněji, za tři franky a méně na den.

François Kupka

Byl jsem také u Kupky vateliéru. Vysoce zajímavý člověk; zevnějškem nezapře bodrého českého člověka, ale osvojil si tu za řadu let cosi zvláštního. Mnoho myslil a studoval, konstruoval si zvláštní svůj umělecký názor. Hledá a tvoří nové cesty. Ilustrování úplně zanechal. Ukazoval mi svoje plátna - pozoruhodné, že u něho jsem poprvé pochopil, že malířství hledá nové dráhy. Poprvé jsem porozuměl, že nejmodernější proudy mají své oprávnění. To, co tvoří Kupka, jasně mluví o tom, že se tu pracuje dle určitého plánu, cíle, a za pokrokem a čímsi novým. Nejvíc mne frapovaly jeho barvy - ta skvělost je docela překvapující. Ba je to pravda, jsme na rozhraní nové epochy kulturního života - to není jen  v malířství, to se jeví všude, ve všech oborech duchového života. A nynější vojna ten předěl jenom markantněji akcentuje. Plný význam oceníme tak za 10, 20 a více let.

Zepelín

Stále jsou Němci viniciativě! V posledních dnech podnikají prudké útoky na francouzsko - anglickou frontu. Aby i v Paříži vzbudili příslušnou náladu, navštívili ji svými zepelíny. Hodili asi 30 bomb váhy 70 až 200 kg a natropili mnoho škody. Bylo těžce poškozeno 9 domů. Ubito 29, zraněno něco přes 30 lidí. Jako obyčejně - utrpěli nevinní, ženy, děti a starci, jen málo mužů, vesměs nevojáků. Je to zákeřnictví. Co jim pomůže ubíjet nevinné oběti? A co kdyby taková bomba padla řekněme na Notre-Dame? Způsobí se tím jen barbarství. Viděl jsem fotografie demolovaných domů; účinek explose bomb je skutečně děsný.

Když byl první útok, byl jsem u Sýkorů. Právě jsme dohráli, když ozvalo se dunění, jakoby střelba z děl. Byla to patrně detonace některé z bomb. Z balkonu jsme prohlíželi oblohu. Několik reflektorů osvětlovalo oblačné nebe a tu a tam jako světluška mihnul se nějaký aeroplán. Občas dunění. Po ulicích se proháněli hasiči a dávali poplašné signály - trubky  v kvintách, kteráž frekvence se stále opakuje, nepřetržitě. Všechny uliční lampy už byly zhasnuty. Paříž je nyní osvětlena jen kolik je nezbytně zapotřebí, ale v nebezpečí se zhasne úplně všechno.

Docent Beneš

Já sám zcela určitě začínám dostávat výčitky svědomí, že tak nečinně utrácím čas - stýská se mi po práci. A doba je taková, že nepochybně učiním kroky k přijetí do armády buď francouzské, nebo ruské. Takto se cítím hrozně neuspokojen, příliš podléhám citům, láska k ženě, k dítěti mne sžírá. Nemá smyslu, abych v přítomné době oddával se malichernostem.

Česká otázka se rozvíjí pěkně. Všechno zásluhou Masaryka, jenž výtečně připravuje půdu pro mírová vyjednávání. Onehdy byl přijat v audienci u Brianda, jenž, dle referátů ve francouzském denním tisku, mluvil velmi pěkně v náš prospěch. Docent Beneš tvrdí, že bylo řečeno daleko víc a příznivějším ještě tónem, než se psalo v novinách. Beneš se vyslovuje velmi opatrně. Pochopitelně, musí se dát pozor, vždyť nejde o nějaký spolek nebo Červený kříž. A Beneš jistě ví všechno! Má Masarykovu důvěru - Kepl na něj žárlí, sám asi očekával, že se stane vlivným činitelem - a proto musí mluvit často až pythicky. Ptal jsem se ho, co bude dělat po válce doma - vědu nebo politiku? Odpověděl mi, že se patrně domů nevrátí, poněvadž asi bude působit v cizině. Napadlo mi, že tím asi míní nějaké vyslanectví. Tato narážka na mne zapůsobila hodně jednoznačně, protože přece tím nemohl myslit, že by se nemohl vrátit pro režim zavedený vítězstvím Němců! V dalším rozhovoru udělal též jinou ještě narážku, že totiž kromě Brianda jsou ještě také jiná želízka v ohni. To přece nemůže nic jiného znamenat, než že Masaryk něco připravuje s Anglií, kde má stálé své působiště, anebo že zpracovává ruskou diplomacii - ale carská diplomacie by asi těžko strávila Masaryka. Vždyť jeho spis o Rusku, před válkou vydaný, v Rusku nebyl censurou povolen. Nechtěl jsem na Benešovi vyzvídat, protože jsem se s ním sotva seznámil a bylo by nevhodné projevit příliš mnoho zájmu v choulostivých problémech.

Zatím je jisté, že diplomacie francouzská už začíná otvírat své uši pro naše požadavky a snad konečně začíná chápat, že samostatnost Čech a úplné anulování Rakouska je v přímém zájmu Francie. S Rusy to ovšem půjde obtížněji než s Francouzi. Také ale u veřejnosti se začíná šířit zájem. I Sorbonna nám otevřela své amfiteátry. Češi se dostávají do spravedlivého osvětlení - je na čase. Francouzi mají velmi slabé a spletené představy geografické a etnografické, nevyznají se v rakouské národnostní mosaice, přičemž les bohemes jim nebyli nic jiného než cikáni. Teď se to mění - já jsem v našem domě „monsieur le Tcheque“.

Dr. Edvard Beneš

Vídám se již s Benešem častěji. Jednak k němu občas docházím na pár slov, někdy mne vyzve ke společnému obědu. Obědvá  v malé restauraci na malém náměstíčku u kostela St. Germain za 1,50 fr., můj normální oběd, pokud vůbec jdu do restaurace, stojí 1 fr. i méně. Beneš bydlí ve vysokém poschodí  v malém bytu, kde je všude plno novin, stohy knih a časopisů. V této záplavě jako by ani žádný nábytek neměl, než jednu židli, na které sedí sám, a dvě až tři židle pro návštěvníky. Je tajemníkem české akce, oddaným spolupracovníkem Masarykovým. Masaryk žije v Londýně, kde úžasně mnoho pracuje, navazuje styky, přesvědčuje státníky, píše do novin, rozšiřuje a upevňuje svou autoritu a tím úspěchy české věci. Když došla do Anglie zpráva, že byl naň v Rakousku vydán zatykač a on zbaven profesury na universitě, byl vyznamenán v Londýně obzvláštní poctou ve způsobě jmenování profesorem na královské londýnské universitě. Takové úspěchy má Masaryk, což znamenitě usnadňuje práci Beneše a dr. Štefánika, který tu měl mnoho známostí již ze své mírové činnosti na hvězdárně mendenské. Proslul také pracemi na meteorologické stanici na Mont Blancu.

Beneš má mimo jiné na starosti vymáhat rozšiřování českých vojenských formací. Už před delším časem jsem ho požádal, aby mi vyžádal přijetí do francouzské armády, jenže tu působí jistou potíž, že zde figuruji se svým srbským pasem a ovšem i registrací na srbském vyslanectví jako Srb.

Beneš mi sdělil, že se připravuje všeobecná vojenská ofensiva, a proto také se dopravují reorganisované zbytky srbské armády do Soluně, kde je soustředěno více než 300 000 mužů anglo-francouzského vojska. Vyslovil jsem názor, že akce ze Soluně by mohla mít smysl pouze v tom případě, kdyby současně zahájili Rusové operace od Dunaje ze severu. Beneš to potvrdil a dodal, že se zcela určitě očekává kooperace rumunské armády. Zároveň také se začne útok na frontě francouzské a ruské v celém rozsahu. To by mohl být tanec!

Prof. Tomáš Garrigue Masaryk

22. února měl na Sorbonně Masaryk velkolepou přednášku O Slovanech a panslavismu. Dovodil, že strašný byl klam, jestliže Evropa bála se panrusismu.

Verdun

Čeho jsem se obával, už se začíná dostavovat. Útoky zepelínů byly, jako obyčejně, předzvěstí ofensivy. Němci zase převzali iniciativu. Po předcházejícím několikadenním bombardování hlavně těžkou artilerií zahájili ofensivu severně od Verdunu, na frontě 12 až 15 km dlouhé, masami 200 tisíc vojáků.

Dle všeho budu muset odjet z Paříže, na Korfu, znovu do srbských služeb. Tentokrát nedobrovolně a nerad. Ten nešťastný pas mne dělá Srbem v očích francouzských úřadů. Já srbské občanství nepřijal, jedu na Korfu jen proto, že mám srbský pas a figuruju jako srbský poddaný. Tož nutno hrát komedii dál. Budu vystaven znovu jistému nebezpečenství. Nejhorší bude cesta po moři, znovu se vystavovat nebezpečí ze strany ponorek. Není vyhnutí. Zápisky nechám u malíře Kupky (7 rue Semaitre), stejně i dopis pro Mílu a otce. Některé maličkosti, jako pár not a nějaké knížky, u p. Rud. Kepla (23 rue Boissonade). Zde rovněž budou deponovány dopisy pro Mílu a pro otce, též šátek, hedvábná šála turecká, nějaké výšivky albánské a jeden kabátec albánský, co jsem pro Mílu koupil za našeho útěku ze Srbska.

František Kupka: 9. května 1915 v 9:56 dopoledne
před Neuville St. Vaast
Bon B. na „Ouvrages Blanc“ (německé zákopy v křídové bílé hornině - Bílé dílo)
Smrt praporečníka Bezdíčka a dobrovolníka Šibala z Roty Nazdar

Nepomůže-li mi Stajević, budu muset dolů. Strašně se mi nechce. Ale s vojáky je těžko mluvit, něco jim vykládat, přesvědčovat. A ambasáda, politikové - to jsou srbské úřady. Už za doby útěku jsem bezpočtukrát pocítil hodně nepříjemně sobeckost a bezohlednost Srbů. Od okamžiku, kdy nás přestali potřebovat, začli s námi jednat bez rukaviček. A tu jsem je poznal. Tak, jak to řekl intendant našim důstojníkům Čechům, dobrovolníkům z řad zajateckých, když žádali o lístky pro koupi chleba: „Jděte na ulici, zdechněte (da crknete), to se mě netýče.“ Zde mně na ambasádě plukovník Michl div nevyhuboval, že jsem do Srbska chodil. Pustil se do mne proto, že jsem si dovolil se ho ptát, bylo-li by nějak možno, aby mi pomohl k povolení pobytu zde. A to je intimní přítel Stajevićův, bratr lékárníka Michla, se kterým jsem tak často hrával kvarteta a s nímž jsem býval v Niši v tak srdečném poměru! Divně s námi dobrovolníky jednali, s lidmi, kteří jsme jim přišli s nadšením na pomoc, kteří jsme jim dali vše, svoje životy nabídli a vystavili nebezpečí represálií své rodiny v Čechách. Je to trpká zkušenost.

Nejtrapnější je to, že už celá řada Srbů, jich vlastních poddaných, má povolení zde zůstat. Většinou jsou to individua podivné kvality, takoví darmošlapi, kteří se tu celý den od rána do večera v Latinské čtvrti povalují po kavárnách s děvkami. Doba mého odjezdu posud známa není; čeká se na odpověď z ministerstva vojenského. Od znění odpovědi závisí můj osud. Cítím, vidím, jak začínám často zabředovat do melancholie, jak mívám nálady a myšlenky stále výstřednější. Kdyby přítomná doba se skončila nějakou katastrofou, sotva bych si zachoval rovnováhu!

Ve Verdunu bitva znovu zuří, bitva hrozná, příšerná. Po prvním období, skončivším úplným neúspěchem Němců, spustili tito znovu celý aparát. Zahájen nový útok na prvnějších bodech, a mimo to na levém břehu Meusy, na úseku fronty západněji od původního.

Stajević v Paříži

9. března. Zůstanu v Paříži! Objevil jsem dnes lístek, jímž mne Svetislav zve dnes večer ke schůzce. Hned mi bylo jasno, že má věc je vyhrána. Tušil jsem to - znovu se osvědčila moje důvěra v příznivý osud.

Svetislav se hrozně změnil, sestaral. Vypadá špatně, ztratil svou pružnost chůze a veselou mysl. Jeho nálada je dost stísněná. Vojenské události, o kterých vždy mluvíval se zájmem a značným optimismem, byly v naší rozmluvě úplně vymýceny, aspoň Svetislav se jim zřejmě vyhýbal, anebo převedl řeč nějakou lhostejnou nebo černou poznámkou na jiný předmět. O tom, co se připravuje, ovšem ani zdaleka nebylo možno začít rozhovor. Svetislav často se zamyslil a nesledoval vůbec předmět našeho rozhovoru, většinou mu naprosto lhostejného.

Dostal jsem na základě ministerského nařízení průkaz, že jsem osvobozen od vojenské služby. Průkaz jsem předložil odvodní komisi francouzské, kam jsem už byl předvolán, a tím je vše skončeno. Michl je hloupý byrokrat, oficír, s jakými jsem se v Rakousku potkával skoro na každém kroku. Už před mnoha dny dostal úřední depeši týkající se povolení mého pobytu zde, ale nikomu ničeho neoznámil. Stále tvrdil, že se nedá nic dělat, že musím odjet. Svetislavovy dotazy, jak by se to dalo zařídit, byly naprosto cynicky a suše zodpověděny nepříznivě. Svetislav tedy chtěl požádat vyslance Nesniće o intervenci, ale na mou radu jsme se obrátili na kapitána Prediće, adjutanta vojenského atašé, a ten jednoduše vyhotovil onen akt a celá věc byla v pěti minutách vyřízena.

Dle posledních zpráv boje u Verdunu ztrácejí na své intensitě. Němci měli ztrát celkem na 200 tisíc, tedy asi 10 tisíc denně. Ale opakují znovu a znovu své útoky, zběsile a nadarmo. Rusové postupují proti Bagdádu. Prý se konají přípravy též na rumunské hranici, na Dunaji a severně od Ren a v bukovině. Věřím v sílu ruského elementu. Doba přítomná je přes všechny své hrůzy plna nových problémů a myšlenek. Chystá se lepší budoucnost Evropě a v ní i nám Slovanům, zejména rakouským.

Lucemburská zahrada

Naše otázka začíná dostávat kontury. Masaryk pracuje ohromně; mám příležitost poněkud do toho vidět. V Dumě mluvil o nás Kovalevski, předseda Dumy, v tom smyslu, že s 250 tisíci českých zajatců se musí zacházet jako s příslušníky budoucího svobodného státu, a v tomže smyslu mluvil i Miljukov, předseda progresivního bloku. To je úspěch politický prvního řádu. V Rusku se poprvé o nás promluvilo oficiálně!

Dostal jsem lístek od Muchina z Petropavlovska, kde mi nabízí místo v nemocnici za 300 rublů měsíčně. Do Petropavlovska pojedu, jestliže nebude překážek ze strany úřadů. Stajević mi k tomu radí jako ostatní. Já sám počítám, že tam bych měl společenské postavení vynikající, kdežto zde vězím v bídě. Obzvláště doc. Beneš mi to doporučuje, jelikož přijetí mé do služeb francouzské armády je dost problematické.

Přijel Pučálka se zprávou, že je příznivě vyřízena záležitost našich dobrovolníků. A v zápětí zmizel, pospíchal na Bleší trh. Schůzka s Pučálkou je v poledne. V den svých 30. narozenin snad tedy učiním nové rozhodnutí. Bude-li se česká armáda brzy formovat, vstoupím, jak se samo sebou rozumí.

Otázka našich dobrovolníků na Rusi se řeší pod protektorátem srbským. Bylo to velmi šikovně zařízeno, že jsme se jaksi svezli zároveň, neboť jinak by to byla vláda ruská ani nepovolila. Armáda takto formovaná je myšlena jako armáda okupační. Skládá se z jižních Slovanů a Čecho-Slováků. Až bude ruská armáda okupovat rakouské území, každá z těchto armád se odebéře do svých zemí. Pro plán velké české vojenské organisace se vyslovil Pašić i prestolonáslednik, souhlasí i Vesnić. Masaryk přirozeně shledává postup správným.

 

Čekám jen na peníze, jinak už bych byl z Paříže pryč. Abych si ukrátil čas a zapudil hrozný stesk, zajdu na boulevard, sednu do kavárny a vzpomínám. Kolem mne po chodníku přechází lhostejní lidé, kameloti vykřikují nová vydání novin, hřmotí a houkají automobily - to všechno se mísí a splývá  v jednu změť, neurčitou, nedeterminovanou. Je to prostředí konejšivé, ve kterém myšlenky jsou nerušené, ale člověk je ve víru velkého života, není sám.

Němci zuřivě útočí na sektor verdunský - jich krvavé útoky jsou systematicky odráženy. Plán můj je zatím velmi široký a nejasný: Rusko. Co se tam se mnou bude dít dále, o tom neuvažuji, je to bezpodstatné. To se musí vyvinout už samo sebou. Mám plnou důvěru. Poznal jsem Rusy a zamiloval si jich. Je to národ obdivuhodný, který bude jistě hrát brzy enormně důležitou úlohu v dějinách světových. Je to národ, který je hoden svých klasiků spisovatelů. Přes všechny surové přehmaty ruských úřadů jsem se cítil zde nevýslovně dobře. Snad pojedu do Petropavlovska, snad přímo do Oděsy jako vojenský lékař, snad prosadím, aby mi bylo dovoleno nějaký čas pracovat někde na klinice nebo v nemocnici. A za dva za tři měsíce vstoupím do řad našich dobrovolníků. Zde ve Francii bylo mým plánem studovat. Přirozeně nemohu zůstat nečinným. Jdu rád a s nadšením; lékařů bude zapotřebí.

Sešel jsem se s jedním Čechem, který byl v ruské armádě jako dobrovolník, a s jedním Rusem; oba byli v rakouském zajetí v Terezíně. Spolu s pěti jinými za pomoci českého obyvatelstva unikli. Vypravovali mezi jiným o žalostném stavu u nás v Čechách. O bídě, nouzi, persekucích - ale také o dobrém odhodlání našich lidí a jejich sympatiích zejména pro Rusy.

Jaro se rychle rozvíjí, Lucemburská zahrada je už zelená. Je škoda, že musím odjet nyní, kdy začíná jaro.

Anne Marie Kamieńska

Poznal jsem tu velmi zajímavou, vzácnou duši. Poznal jsem ji u jedněch Čechů, kde jsme svého času dělali trochu muziky. Poprvé, když byl první útok zepelínu na Paříž. Ona nám hrála klavír a sama zpívala, velmi pěkně, školeně. Zaimponovala mi tím, že výborně chápala klasickou hudbu a dovedla výborně, při čtení z listu, chytat naše ubohé smyčce. Zpívala francouzské věci, též klasické, a jako Polka po otci též Chopina. Její otec byl emigrant, lékárník, jenž prospekuloval dosti značné jmění  v jakýchsi medikamentech. Matka Francouzka. Ona sama polsky nemluví; asi že ztratila otce v útlém věku. Celá rodina je vysoce inteligentní. Jedna její sestra, provdaná za literáta - u nich se scházejí přední spisovatelé, teď ovšem mobilisovaní na verdunské frontě - pracuje jako fotografka a reportérka v redakci Excelsioru. Byl jsem v té rodině přijat z počátku zdvořile odměřeně, ale brzy jsem si získal sympatie, i u jejich matky, už - zdá se - značně pokročilého věku. Cítil jsem se tam, na rue de Seine, docela dobře.

U oné dívky, ne už docela mladé, ale francouzsky temperamentní, nadšené a velkolepě podivné v názorech a čisté v myšlenkách, jsem se učil francouzsky. Dvakrát v týdnu jsme pohovořili pár slov o různých věcech a někdy také muzicírovali. Napoprvé jsem jí přinesl nějaké takové salonní kousky a Beethovenovy sonáty. Ty salonní kousky s despektem odmítla a sáhla po sonátách. Sem tam někdy jsem byl pozván na večeři.

Jakmile jsem se domníval, že budu muset odjet, rozloučil jsem se - a znovu se vrátil. To se opakovalo ještě podruhé. Loučit se potřetí - to už se mi zdálo hloupé, tedy jsem napsal, že už více nepřijdu. Na to jsem dostal následujícího dne pneumatický lístek, že by si přála se mnou ještě jednou mluvit, abych ji očekával odpoledne. Přišla ke mně všecka vzrušena a vyprávěla s bezmeznou důvěrou a oddaností celou svou historii. Byl jsem skutečně dojat, kolik něžného nadšení bylo  v jejích slovech, kolik zdrcující lásky ke mně a kolik tragiky: ona je zasnoubená, prý s člověkem, jenž je dobrý, ale nemiluje ho. Přišla se rozloučit, vyložit své hoře. Jen mně by chtěla dát štěstí, kdyby mohla. Nemohl jsem v tomto dojmu nezlíbati její oči, čelo. Neočekávaně mne vyhledala ještě jednou.

Přišly mi peníze, abych mohl odjet, a dopis od sestry oné dívky, paní Mahnové, kteráž jest dáma vysoké inteligence, žena malíře, jenž je na frontě. Líčí mi povahu své mladší sestry a žádá mne, abych co nejdříve odjel, aby se co možná nejdříve uklidnilo hoře mé ubohé učitelky. Vyhledal jsem ji, vyložil, pokud jsem dovedl a mohl neovládaným jazykem, celou situaci. Bylo nám oběma jasné, že není jiného východiska než odcestovat. Je mi smutno rozepisovat se dále o této zvláštní příhodě, je mi záhadná a bolí mne. Jaký je v tom smysl a účel, že musel jsem to prožít před svým odjezdem tak bezprostředně?

Naposledy jsme chodili po ulicích, ona většinou stále zpívala přitlumeným hlasem. Druhého dne jsem dostal dopis. 1. máje jsem se rozloučil s Paříží tím, že jsem odpoledne vykonal projížďku automobilem v Bouloňském lesíku. Končím své poznámky, nechávám je tu v Paříži, v úschově u p. Rud. Kepla.

Epilog

Můj příteli, už se nikdy neuvidíme. Tvrdá povinnost mezi nás postavila překážku. Jste sám ve svém pokoji, má lásko. Odpusťte mi to, neměla jsem chodit. Myšlenka na Vaši osamocenost mne činí šílenou. Jsem s Vámi, převrátil jste celý můj život. Cítíte mou hlavu opřenou o Vaši, moje ruce kolem Vašeho krku. Nic mne od Vás nemůže oddělit. Scházím s Vámi po schodišti a moje ruka je ve vaší ruce a je to tak krásné. Řekněte mi, že mě cítíte u sebe. Čekám na Váš dopis a potřebuji ho jako vzduch k dýchání. Miluji Vás nade vše. Moje mysl láskyplně bude stále s Vámi. Vaše oddaná Anne Marie

V.

V ruském týlu

Máj, lásky čas

Na cestu jsem se vydal 2. máje 1916. Kvetly jabloně a bezy a byl nádherný slunečný den. Při posledních přípravách na cestu jsem teprve pocítil, jak těžko se budu loučit s Paříží. Mohl jsem ještě zůstat, a kdybych byl v té náladě jako dnes, možná že bych i zůstal. Ten nešťastný ruský týl jen denervuje moji důvěru. Ale tehdy mne cosi hnalo, měl jsem pocit, že musím odjet. Byla to snad Kamieńská? Nechápu smysl toho. Celá záležitost se vyvinula tímto nevysvětlitelným automatismem, jenž řídí všechny mé kroky. Vlak odjel asi v pět hodin, spoustou ulic a mořem domů se probral  v krajinu bohatou, vysoce kultivovanou. Podivné myšlénky mi vířily hlavou. Myslil jsem na Mílu a dítě, na naše osudy, na Čechy, domov. Jako vedoucí motiv v té spleti mi bylo vědomí, že Francouzi zorganisovali všechen svůj život na ochranu svých práv a lidství vůbec, že už nepodlehnou, naopak zvítězí, a to mi dodávalo ohromného klidu a důvěry.

V Havru, v čiré tmě, mne převezli elektrickou tramvají z nádraží do přístavu. Prohlídka zavazadel, zkoumání vezu-li zlato, a pas - to vše zabralo asi čtyři hodiny času. Mám v pasu napsáno, že jsem se narodil v Srbsku a ze srbských rodičů, ale nejsem si úplně jist po dobu putování neutrálními státy, nemluvě už o cestě po moři. U dlouhého stolu sedělo šest nebo sedm úředníků, každý svým způsobem prohlédl pas, každý se na cosi zeptal a zaznamenal z pasu různá data, porovnal s listinami, které už tu byly připraveny, předposlední dal razítko a poslední podepsal. Následovalo nalodění, kdež bylo nutno vyplniti zvláštní formulář, obsahující zevrubné otázky o účelu cesty, cíli a záměrech v Anglii.

Parník byl neveliký, ale úplně moderní. Celý přístav úplně ve tmě, bez všelikého osvětlení kromě signálních světel. A jedna elektrická svítilna osvětlovala nakládání zavazadel pomocí elektrického jeřábu a ohromné provazové sítě. Ve 12 hod. v noci zhaslo i toto světlo, všechna lodní světla, i  v kajutách, a odpluli jsme. Divné myšlenky mi vířily hlavou a skoro bych byl raději zůstal sedět v přístavu. Loď měla neobyčejně bystrý chod. Za sebou nechávala nekonečnou stopu zpěněné vody.

K anglickému břehu jsme dospěli mimo vojenský přístav Portsmouth, projeli jsme mezi dvěma ocelovými věžemi prošpikovanými děly a pak dál táhlým chobotem do Southamptonu. Asi v 9 hod. ráno jsme dojeli vlakem do Londýna. Londýn sám se mi nezamlouval docela nic. Fádní, kupecké město, špinavé, šedivé a hromadící zlato. Život po ulicích velkolepý, jako by vojny nebylo. Byl jsem najednom koncertě, tuším v Albert Hall, ohromné koncertní síni pro sedm tisíc posluchačů, příliš ohromné a akusticky prabídné.

V Newcastlu zase obšírné úřední řízení a potom už jsme se vypravili na nevelikém norském parníku na cestu mořem Severním. Nebylo zvláštní příhody.

V Kristianii i ve Stockoholmě jsme měli celý den na odpočinek a prohlídku. Nemohu se zbavit tísnivého dojmu z žen hrozně oděných, nevkusně a hnusně. Nelze nepřipomínati si Francouzky. Zdejší dámy v automobilech nesnesou konkurenci s nejprostší pařížskou prodavačkou. Sněhová bouře byla v Stockholmě, vůbec chladná pohoda, venku leží ještě sníh, aspoň na místech krytých před sluncem. Necítil jsem se ani dost bezpečným ve Švédsku, nálada byla tu víc germanofilská. Před několika dny byla tu zadržena skupina srbských důstojníků, civilně cestujících. Po formálnostech na finské a ruské hranici dojeli jsme konečně do Petrohradu. Počasí hanebné, město zablácené. Vůbec se mi v Petrohradě zcela nic nelíbilo, zdál se mi neruský a nějak maloměstský - měl jsem stále ještě v paměti Paříž. Teprve později, třetí nebo čtvrtý den, když slunce se trochu ukázalo, udělala na mne dojem Něva a Něvský prospekt.

V Orle mne čekal na nádraží Jarda se Zikou. Ubytoval jsem se hned u Jardy - následujícího dne mne probudil klavír ze sousední místnosti. Jarda mi hrál úryvky ze Smetanových věcí. Vyvolaly se tím vzpomínky na domov, zašlé časy. Když zavítal máj, lásky čas - a ukolébavky z Hubičky - tu už jsem plakal.

 

Ruská duše

26. května čili 9. června. Ve včerejších novinách byly první zprávy o odsouzení Kramáře spolu s Rašínem, Zamazalem a Červinkou. Rozsudek: smrt. To je neočekávaná zvěst! Ještě v Paříži jsem četl zprávu, že přelíčení bylo přerušeno pro nedostatek důkazů, a Beneš byl toho mínění, že Kramář bude v nejhorším případě odsouzen k pevnostnímu vězení. Nemohu se vzpamatovat z dojmu z  této zprávy - co to má znamenat, co si mám myslet? Přinejmenším to značí strašnou persekuci. A v Evropě to vzbudí velikou pozornost.

 

Císař František Josef I.

 

Jsou též zprávy, že španělský král uložil svému vyslanci ve Vídni, aby se snažil u císaře získat zmírnění rozsudku pro Kramáře a ostatní poslance. Zatčen i uvězněn byl Machar, Kramář, Choc, Bouříval, Klofáč, Rašín, Červinka, Zamazal, Netolický - a ta řada není úplná, kolik ještě ostatních politiků, poslanců, žurnalistů a lidí milujících svou zemi obětováno zoufalé zuřivosti Berlína a Vídně?

Zde v Orle mne pálí půda pod nohama dávno a v poslední době už sžírají výčitky. Těšil jsem se do Orla, chtěl jsem dát na nějakou dobu klid uštvaným nervům, s rozkoší jsem utekl před světem, ale lepší je vzrušující prostředí než takováto hniloba. Zde jen žiju a tyju. Nemohu dál takto žít! Telegram na srbskou legaci zůstal zatím bez výsledku. Psal jsem Pučálkovi - bezvýsledně.

Včera večer, když jsme šli s Jardou do kinematografu, slyšeli jsme provolávání davu, odkudsi zdaleka z města - manifestovali z příčiny ruských úspěchů, zřejmě v první řadě vzetí Černovců. Byl jsem značně překvapen, neboť jsem toho nečekal. Po celé cestě Ruskem, ba už na lodi z Anglie, jsem pozoroval u Rusů ošklivé známky pokleslé nálady, nedůvěřivosti ve vlastní síly. Německo prohlašovali za nezdolné, svůj osud považovali za nešťastný, sebe samy za neschopné své vlády, divochy, barbary, kteří bez cizinců (Němců!) nic nezmohou. „Na vojně se jistě budeme bít,“ říkali, „a dobře se budeme bít, ale víme, že bezúspěšně, neboť všechno je předem prohráno.“ V takovém smyslu mluvili důstojníci invalidové, vracející se z německého zajetí; v Německu prý považují za nejlepšího svého spojence Rusko - totiž své agenty v Rusku. „Hospodářsky nevydržíme, jsme v rukou spekulantů - vláda smýšlí germanofilsky.“ Snadno lze si představit, jak mne bolely takové rozhovory. Přijel jsem z Paříže pln odvahy a přesvědčení o příznivém postupu našich věcí, zejména o Rusích měl jsem nejlepší, přímo ideální představy. Štěstí, že vojenská moc drží všechno pohromadě, jinak by Němcům spadla celá širá Rus jako zralé jablko do klína.

Překvapilo mne, že lid s nadšením oslavuje vítězství. Lid, jenž reptá, že nemá dost cukru k  čaji, jenž je jednou nohou div ne na cestě krvavé revoluce pro drahotu, ten lid, který neostýchá se mít přesvědčení, že kdyby přišli „praví Němci“, nemohlo by být hůře. Jak si to vyložit? Duše davu? Snad - ale duše zvláštní. Snad ta nevyzpytatelná duše, mnohdy nepochopitelná i ruským lidem. Povaha, která se nepříliš zabývá tím, že blízcí krvácí a hynou, nemůže být k revoluci vznícena malými příčinami. Ona ví, má to  v krvi, že musí promluvit, že musí vybít svou sílu, aby ji sama poznala; probudí se sebevědomí, nyní uspalé. A potom běda těm, kteří přikládali pouta.

12. čili 25. června. Včera jsme byli u dr. Mjasisčava, kde jsme do 12 hod. pili, já potom ještě asi do půl třetí četl a - zde mají ještě takové zvyky, že telegramy roznášejí v noci - vzbudili mne ve čtyři hodiny telegramem od srbského posla Spalajkoviće. Mám zaručeno místo ve vlaku, konečně tedy mohu odjet. Potom jsem dlouho neusnul a špatně spal. A mám před sebou dvě noci v přeplněném vlaku.

V pered

Oděsa je velmi sympatické město - čisté, spořádané, bohaté.

Svaz česko-slovenský zaujal naprosto nepřátelské stanovisko proti srbské organisaci. Zdejší důstojníci Češi - je jich přes 90 a stále přicházejí noví - pokud jsem s nimi mluvil, jsou bezvýminečně rozhořčeni na Svaz a všichni se shodují v tom, že páni ze Svazu jenom srážejí náladu mužstva. Svaz má povoleno formovat brigádu, ale nemohou ji dokončit, nemají důvěru, protože už skoro dva roky vodí za nos zajatce.

Já jim mám za zlé, že se zabývají a prakticky chtí provádět vysokou českou politiku. Stále se ohánějí hloupými blýskavými hesly o českém státě, a dohromady nic nedělají. Politiku dnes smí dělat jen a výhradně naši poslanci.

Rozhodl jsem se působit zde v tom směru, abychom si sami, bez ohledu na Svaz a proti němu, organisovali agitaci mezi zajatci Čechy. Je to hrozná ostuda, jak jsme bezradní! A kdybychom aspoň byli ticho, ale to se zdejší páni nestydí nepokrytě projevovat nedůvěru k Srbům. To je darebáctví, když v Kijevě řekli srbskému vojenskému atašé, plukovníku Lontkieviću, že my, byvše 500 let pod jhem Němců a Habsburků, nepřejeme si dostati se pod jho Srbů.

Měli jsme schůzku českých důstojníků. Je těžko je dostat dohromady, mnozí mají různé služby, jiní děvčata a ostatní těžko lze rozhoupati k nějaké činnosti. Přece však podařilo se přimět je k tomu, aby byl položen začátek akce. Jedná se o to, aby Svazu česko-slovenských spolků na Rusi bylo zabráněno klásti odpor oněm Čechům, kteří chtí vstupovati do srbského vojska, kde dán byl rozkaz, aby započato bylo s formováním prvního českého pluku jako začátkové české divise. My bychom naprosto ničeho neměli proti Svazu, jenž chce zříditi české vojsko, ba podporovali bychom akci tu celou silou. Ale Svaz, resp. jeho vedení, to jsou lidé, kteří skoro jakživ v Čechách nebyli, náš lid neznají a posuzují nás ruskýma očima, ač si říkají, že jsou Češi. O praktičnosti a upřímnosti jejich plánů lze více než pochybovati - nemají zkušenosti a sledují osobní zájmy; chtějí si hrát na české státníky, tvoří české království, vymýšlejí si pro sebe ministerská křesla, uniformy a vůbec vedou si jako praví ruští byrokrati. Sešli jsme se tedy, abychom protestovali. Sestavili jsme resoluci, která odeslána bude prof. Masarykovi, Spalajkoviću, divisi a Svazu. Kromě toho jsme sestavili telegram Masarykovi, v němž žádáme o okamžité jeho zakročení.

Byl jsem zavolán náčelníkem generálního štábu maj. Maksimovićem, jenž zejména schvaloval telegram Masarykovi, aby přijel. Vůbec Masaryk je u Srbů vše - bůh. Toť se rozumí, že p. Potočnjak, chorvatský poslanec, ho prohlašuje za zrádce, protože vyzval Chorvaty na italské frontě, aby se vzdávali bez boje. Maksimović si pozval Freju a Mlčocha, aby s nimi určil několik důstojníků na agitaci a umluvili další postup. Já byl navržen také na agitaci. Jsem zvědav, jak se věc vyvine, jsme v tom uboze.

Strašně toužím po domovu a nevýslovně se těším na okamžik, až se vrátím domů jako člen protiněmecké armády! Až přijdu do Čech, nedám o sobě vědět a Mílu překvapím; zjevím se z nenadání. Němci běsní dál - hromadí pro svou nesmrtelnou hanbu zvířectvo na zvířectvo. Nestačí jim barbarské prostředky jako stříkání kyselinami na útočící, používání otravných plynů, explosivních kulí - tím vším oni nešetří v nynějších bojích - ale opět potopili v Černém moři loď Červeného kříže. Byla to loď zaměnivší asi před třemi měsíci potopený Portugal. Jmenovala se Vpered a uznána jako plovoucí hospital všemi státy. Byla potopena na cestě do Trapezuntu pro raněné. To je opět nový čin kulturträgerů.

Agitace

Ministři se mění, a front ne.

Život v Oděse se mi začíná protivit. Panuje zde všeobecná lenost a uživačnost. Naši důstojníci i vojáci se tu mají dobře; každý má téměř denně, a ne jednu ženu. Známosti se dělají všude: na ulici,  v kavárnách, na promenádách, a velmi lehko. Ženy se zde oddávají napořád; služky, paničky, vdovy (skutečné i slaměné), gymnasistky, kursistky, Židovky, příslušnice všech možných národů.

V Petrohradě zatkli jakéhosi ohromného bankýře, Rubinštejna - je obviňován, že skupoval lacino papíry, prodával je do ciziny, a tak zaviňoval klesání ceny ruble. Měl prý přímo styky s peněžními závody nepřátelskými. Byl v předsednictví rusko-francouzské banky, měl svůj veliký kapitál v Nov. Vremeni.

Svaz začal těžkou střelbu po čtyřech pěti našich důstojnících, kteří dříve sloužili v ředitelství a pro nepořádky a nemožné vedení akce odtud přešli k nám. Obvinil jich ze špionáže, že odcizili plán formace české brigády, dopisní papíry (čisté), seznam důvěrníků po zajateckých táborech, že chtěli rozbít českou a srbskou akci. Divím se, že ruské úřady na taková dětinská udání vůbec reagují.

Největší surovostí Svazu, znovu opakuji, je znemožnění dobrovolníkům hlásit se do Oděsy. Dva důstojníci, kteří se Mlčochovi přihlásili, zmizeli. Tito dva dobrovolníci, když žádali dokumenty, že půjdou do plenu, byli Svazem  v kanceláři přemlouváni nejlíbeznějšími slovy, konečně poručík jim slíbil dokumenty během pěti dní, ale hned nazítří byli pod ostrým konvojem zatčeni a uvězněni. Spasili se později jen tím, že se jim podařilo přimísit se mezi Srby poslané do Oděsy.

Mlčoch za dva dny získal přes 1400 lidí. Toho se zhrozili ve Svazu, vyslali protiagitátora, jenž se hrubými a urážlivými frázemi snažil rozbít dílo.

Naši ubozí krajané! Po mnohých a dlouhých žádostech, prosbách a urgencích nedostávají se z ponižujícího zajetí. A když konečně - tož setkávají se s nepořádky, bezradností a špatností. Po jejich zádech se šplhají kariéristi. Křičí se jim, že Srbi chtí jich krev, že jich národní povinností je rozmnožovat řady českého vojska, nota bene docela ilusorního. A nedivím se, že někteří vidouce, jak jsou taháni napravo nalevo, rozhodnou se jíti raději zpět do zajetí.

Naše divise se stěhuje do Ren. Půjde svého času přes Dunaj do Bulharska, anebo po Dunaji přímo do Srbska? Zde zůstane pouze záložní prapor, a já s ním. Moje záležitost stále ještě není rozhodnuta. Peníze nemám. V náladě jsem pramizerné.

Petrohradští apači, nejvyšší vůle a ruská chvilka

Přišel i jakýsi prof. Písecký, jenž už dlouhou řadu měsíců pracuje na organisování českých zajatců - ovšem bezvýsledně, protože Svaz mu dělal všemožné překážky. Nyní ho Freja poslal sem. Zde nás všechny sehnal, napsal protest proti lajdáctví svazovému, sebral podpisy nás všech a dostali jsme rozkaz z divise, abychom s tím plavali do Petrohradu k Dürichovi.

2. srpna dopoledne jsme dojeli do Moskvy. Cesta až do Kijeva byla bídná, v přeplněném vagoně, neuspěli jsme vzít plackarty. Zato zKijeva do Moskvy jsme jeli nádherně. V Moskvě jsme měli do večera čas, spojení bylo až v deset večer. Použili jsme toho času k prohlídce Moskvy. Kreml a Moskva udělaly na mne ohromný dojem - tu je celá ruská historie, život, duše. Petrohrad je hrozně šosácký. A zde je poezie, třeba namnoze drsná, ba surová, ale ohromná. A historie tu vtiskla svou originelní pečeť. Architektura všude svá, původní, fantastická a monumentální. Celkové panorama nezapomenutelné: zlaté báně nejrozmanitějších variant, střídající se s pestrými, utápí se v zeleni stromů. Ale tu a tam ční nade vše banální červené cihlové činžáky a komíny fabrik.

V Petrohradu jsme byli 3. srpna. Jeli jsme ze dráhy hned na vyslanectvo. Měli jsme štěstí, že jsme tu zastihli Spalajkoviće - bývá na dače. Přijal nás velmi sympaticky, sám je velice milý. Tvář vysoce inteligentní, oko neobyčejně bystré, a jeví se v něm nervosní neklid. Kromobyčejné zajímavosti jeho hlavě dodává bohatý, silně prošedivělý vlas. Strpkostí mluvil o svých zkušenostech se Svazem - i zde, jak bylo vidno, vedli si neurvale a dávali znát svou moc, nevyhýbajíce se ani urážkám. Mezitím se však ukázalo, že právě nyní Brusilov by potřeboval na rumunské hranici ne jednu, ale dvě dobrovolnické divise, a právě české by bylo zapotřebí. Kdyby byly na rumunské hranici dnes dvě divise, to by se jinak mluvilo s Rumunskem, řekl Spalajković. Slíbil nám všemožnou podporu, naléhal na úmluvu s Dürichem, ale opakoval, že se vzdává veškeré iniciativy, aby nemohl být viněn ze sobecké politiky.

Potom jsme hned hledali Düricha. Byl jsem v Čechoslováku, kde jsem seznal, že právě v této chvíli Dürich odjíždí do Stavky (hlavního stanu). Mimochodem i v Čechoslováku je soustředěna smečka temných individuí, pravých dobrodružných apačů. Okamžitě jsme se vrátili ke Spalajkoviću, jenž nám poradil ihned prvním vlakem se vypravit do Mogileva, kde prý s Dürichem a Lontkievićem vše umluvíme a případně předložíme generálu Alexějevu.

Hned jsme si zařídili vše potřebné pro vjezd v carskou Stavku (dovolení v generálním štábu) a ubytovali se v Astorii. Je to úplně moderní hotel se všemi možnými technickými vymoženostmi. Byl zařízen německou akciovou společností krátce před vojnou, potom rekvírován a vyhražen pro důstojníky. Tam jsme se seznámili s předsedou české kolonie v Sofii, jenž se spasil odjezdem do Bukurešti, kde pracoval při srbském vyslanectví, a nyní spolu se sekretářem dr. Ninčićem přijel do Petrohradu. Povečeřeli jsme všichni společně... ještě s jedním srbským majorem, jehož jméno jsem přeslechl.

Do Mogileva jsme přijeli 5. srpna. Na nádraží nám oznámil major Ničić, že Lontkiević odjel do Kijeva, kde nás očekává. Dürich je tu, ale protože nás Ničić ujistil, že Dürich pojede zítra též do Kijeva, upustili jsme od svého naléhání mluvit s ním, a týmž vlakem - bez lístku a v posledním okamžiku - jeli dál do Kijeva.

Lontkievića jsme našli v Kontinentalu, v témž hotelu, kde jsme se ubytovali i my, i na téže chodbě. Lontkiević není v naší věci vůbec orientován a nejeví úmyslu se exponovat. Leká se našeho radikálního plánu, poukazuje stále na Nejvyšší vůli, která si nepřeje sporů mezi Srby a Čechy.

Zbytek dne jsme strávili ve společnosti ruských důstojníků Malinina a bratří Wojciechowských. Obědvali jsme  v gorodském soudu, na vysokém břehu Dněpru; překrásný pohled na mohutnou řeku a širý, širý kraj. Opět „ruská chvilka“. Odpoledne jsme byli v Lavře.

7. srpna. Vondrák, jenž přijel z Mogileva, sděluje Lontkieviću, že Dürich z Mogileva jel přímo do Moskvy, kde se zdrží nejméně tři dny. Jeho příjezd do Kijeva je vůbec problematický. Tušil jsem hned, že v této Vondrákově informaci je opět nějaký obman, vždyť on je dosti nečestný. Proto jsem radil, abychom vyčkali s odjezdem do Moskvy do telegrafické odpovědi Düricha. Avšak Lontkiević radil, abychom neztráceli čas a jeli hned. Podali jsme tedy sročnou depeši českému komitétu v Moskvě, že jedeme za Dürichem, aby ho zadrželi, a odjeli večer v 10 hod.

Druhý den ráno hledáme informace u moskevských Čechů. Velikáši, udělali z Düricha ohromné tajemství, nám nic neřekli, a my museli hledat adresu  v grandnačalstvě. Uznali. Hajdy do Metropola č. 258 - klíč ve dveřích, nikdo doma! V restauraci Dürich není, patrně odešel. Vracíme se a uznáváme, že Dürich včera odjel. Opět nová rána, opět nešťastných 24 hodin. Telegrafujeme na vyslanectví Kamenoviću do Kijeva.

12. srpna jsem konečně našel Düricha  v hotelu Praha. Dürich je přesvědčen, že funkcionáři Svazu jsou lidé nečestní. I jemu přímo snažili se dělat překážky (zamezit příjezd ve Stavku atd.). Dürich organisuje dobrovolníky pro Francii. Nebude však dělat nejmenších překážek ani pro ostatní armády (srbskou, ruskou). Dürich souhlasí, aby po dohodě se Spalajkovićem a s Paléologuem byla poslána část dobrovolců do Oděsy.

Dürichovy ruce

Jak se rodila česká samostatnost! A nikoho nelze přesvědčit, že naši lidé nemohou promluvit, že jednak jsou zavřeni a znásilněni Němci, jednak úpí v zajetí! Nikdo si nemůže učinit obrázek, co je to český národ. Nemáme representace, kromě Masaryka. Dřív jsme tu měli Svaz osobně ctižádostivých ruských Čechů, potom lumpů a dobrodruhů, a potom silně dementních figur.

Při odjezdu mi sděluje Písecký, co seznal od Štefánika: Dürich nemá čisté ruce. To neustále řve v srdci, které bolí, bolí. Ubohý český národ, nešťastný lid. A musí se hrát komedie dál, Dürich musí být náš oficiální representant. Stařec bez veškeré energie, bez ušlechtilého rozhledu, ovládaný lidmi, kteří právě jsou okolo něho. Ještě v Kijevě nám toto bylo jasno a ihned jsme si s Píseckým řekli: zde musí být několik lidí, kteří budou Düricha vodit jako loutku na pimprlovém divadle. V tom jsme se shodli se Štefánikem, jenž přišel do Ruska s týmž plánem.

Štefánik má od Brianda a Masaryka velkolepé plné moci, které viděl Písecký. Má kontrolovat, resp. znemožnit chybné kroky Dürichovi. Ukázalo se, že Dürichovy audience měly za následek jen diskreditování nás Čechů, a málem byli by nás hodili přes palubu. Štěstí, že gen. Alexějev nařídil, aby otázku dobrovolců Čechů řešila zvláštní komise ruských důstojníků. Dokud nebude komise ta sestavena a dokud dobrovolci nebudou pohromadě, nemůže jimi nikdo disponovati. Proto jsem dopis francouzskému generálu Janinu, Dürichem poslaný, neodevzdal a odvezu ho nazpět do Petrohradu. Dürich se musí držet na uzdě, aby nedělal ještě dále ostudu.

 

Car Mikuláš II

Štefánik byl pozván na oběd k carskému stolu. Po obědě car mluvil pouze s ním. Vyslovil souhlas se „shodou kijevskou“, přikládal jí velkou váhu. Ptal se jakého je mínění o Dürichovi, načež Štefánik odvětil, že všichni Češi ho míní podporovat jako svého represantanta a tak se dopracovati respektu. V otázce na jakou sílu odhaduje české dobrovolce odvětil, že to závisí od blahovůle a důvěry jeho Veličenstva. „Tu máte v plném rozsahu,“ odvětil car.

V Mogilevě jsem pak už víc nejednal. Zajímavý byl oběd a druhý den snídaně v jídelně důstojnického sboru štábu vrchního velitelství ruské armády. Přirozeně tu byli pomocníci všech vojenských atašé. Oni sami jsou při carské tabuli. Byl jsem představen generalissimu Alexějevovi, ovšem jako kurýr. Kromě toho příležitostně i některým generálům ruským. Při odjezdu seznal jsem, že mi bylo reservováno místo v první třídě, celé kupátko ve štábním vagoně. Na dveřích bylo napsáno: PORUČÍK BOUČEK, ČEŠSKOJ SLUŽBY. S touto parádou jsem jel až do Petrohradu. Ta „služba u českého vojska“ budila všeobecnou pozornost; chodili a ptali se, jaká je to armáda. Mnozí už o Češích věděli.

V Petrohradu už věděli o rozhodnutí Alexějevově. Výsledek své cesty jsem oznámil Dürichovi a Spalajkoviću. Byl jsem též u generála Červinky. Přijal mne dosti chladně; patrně proto, že byl o nás oděských stranicky zpraven. Sám to nazval škodou, že je tu tříštění sil. (Všichni se dívají příliš úzce na celou věc - vždyť tu máme na 300 tisíc zajatců!) Během krátkého rozhovoru však se mi podařilo ho přesvědčit o pravém stavu věci, o našem hledisku a významu našeho kroku. Loučil se se mnou už docela jinak. Bylo dobře, že jsem ho navštívil - jako všude i on se na nás díval jako na podvratný živel, neuvědomělý národní kázně atd.

29. srpna odpoledne v 6 hod. odjíždím do Oděsy. Však už mám toho cestování po krk. Resultát naší cesty není ten, který jsme si přáli, ale přece jsme značně prospěli naší i srbské věci.

Srbští vojáci

Dnes už nikdo nemluví o srbsko-české divisi. A vůbec my Češi jsme dobří, jen když jsme nevyhnutelní, když potřebují muziku, když je zapotřebí důstojníků na front. Když kdosi potřebuje udělat kariéru, apeluje na jich „vznešený úkol“ a vhodí je jako naprosto spolehlivou bojovou jednotku do největšího ohně, protože se ví, že je to jednotka, která musí vydržet vše, neboť nikdo se nesmí dostat do rukou nepřítele.

Nepořádky byly hrozné; začlo se soldateskou a skončilo se, myslím, plným krachem. Na dobrovolce se udeřilo terorem, vyvolal se u nich vnitřní odpor k vedoucím, a tak celá idea se zhroutila. První divisi se připravily jatky, ještě se jim zato spílalo a zacházelo s raněnými nelidsky. Zklamalo všechno, srbští vyšší důstojníci se ukázali neschopnými. Dobrovolcům najednou bylo poukazováno na to, že oni svým příchodem jsou vinni, že páni důstojníci nemohli nadále si sedět v Paříži či Londýně. Dělaly se i jinak boty, nesvědomitosti na denním pořádku - a potom se žádalo, aby se hrnuly nové masy pod prapory. Když to nešlo, přikročilo se k nedobrovolné „mobilisaci“ - u nás se tomu říká přelejvárna. Je to velmi jednoduchý recept, jak snadno a rychle udělat ze zarytých Maďaronů nadšené Jihoslovany, kteří rozbijí svou monarchii. Postaví se do řad, a kteří se nehlásí dobrovolně na první vyzvání, svěřeni jsou několika narednikům, ti jich bijí ve velkém tak dlouho, až se počnou vydělovat „vlastenci“. Řady Maďaronů řídnou, až i ti nejzarputilejší se pozvolna přerodí. A tak se koná mobilisace - ale nedejbože aby tyto nové voje byly postaveny do pole!

Novým rozhodnutím carské Stavky Češi nepřijedou, poněvadž prý bylo shledáno, že česká věc jde sice paralelně, ale ne společně se srbskou a že se české síly nebudou drobit. Češi v Kijevě, už úplně připravení kodjezdu, zde avisovaní, a pro něž už se hledalo umístění, byli odvoláni jedině proto, že se zjistil osud I. divise. Tím tedy je definitivně pochována myšlenka české vojenské akce se Srby - a dle mého přesvědčení zcela šťastně a ku prospěchu nás Čechů.

Byla to dlouhá historie s Čechy. Z počátku se slibovaly hory doly, a když byl dán Stavkou rozkaz, že sem mají přijít prozatím dva pluky (a dle všeho by se docílilo dovolení i pro další jednotky), a když už se zdálo, že není třeba nikoho se doprošovat a s nikým vyjednávat, pak se nám řeklo: „Vy jste srbští vojáci, vy nejste dobrovolci, vám se nedovoluje spolčování“ atd. To bylo rozčarování hrozné. A tu se naši lidi ukázali, vzali to na vědomí a řekli, že se nedá nic dělat - a každý si odnášel jen trpkost v duši.

Právě do té doby spadlo i moje přijetí pravoslaví, což mělo za následek - proti mému úmyslu - veliký efekt oficielní. Byl jsem pozván generálem na večeři. Seděl jsem vedle plukovníka dr. Žerajića, proti Kušakoviću, a hned vedle v čele byl generál. Pravoslaví jsem přijal 1. října, kteréžto datum jsem přijal i za svoji slavu, jména jsem nezměnil, pouze pozměnil na staroslovanské Bogoslav.

Vynucený nábor už nyní nese svoje ovoce. Kde to je možno, tam dochází k náběhům vzpoury. Vojáci utíkají, kozáci to honí zpět a v transportech vodí i do Oděsy. Vše je ve vsích okolo Oděsy. Naše komando posílá nazpět ozdravělé raněné z I. divise. Zůstalo zní v stroji celkem 1500 lidí, to není ani celá jedna desetina. Chápu, že se mnohým, velmi mnohým nechce nazpět, když prodělali ten trpký křest. Je mi jich opravdu líto. Jak jen trochu mohu, tož se snažím jich zadržet a léčit. Ale jak léčit? Prostředků není. Je lehko posadit se do pusté místnosti a poručit léčit. A naopak přicházejí do Oděsy, zdá se docela neslužební cestou, neranění. Nemohli prý nalézt svoje načalstvo, byli prý posláni na léčení atd.

Atentát

12. listopadu

Dnes odpoledne mne na ulici potkal Strutinský a smutně mne překvapil zprávou, že kapitán Štolfa byl ubit vlastními vojáky. Zpráva ta mne hrozně dojala, vždyť jsem byl se Štolfou v tak úzkých stycích.

Kapitán Štolfa došel o něco později než já. Jako bývalý aktivní nadporučík přihlásil se za dobrovolce, a to do I. srbské divise, poněvadž nemohl souhlasiti s kijevským šlendriánem v české Družině. Zde, jako obvykle ho přijali zcela lhostejně, a poněvadž v Kijevě mu cosi zapomněli vepsat v bumágy, tož dlouho a dlouho seděl bez platu a bez služby. Až konečně si sám musel zajet do Kijeva a svoje dokumenty přivedl do pořádku. Do uniformy kapitána II. klasy (ten čin si musel velmi pracně vybojovat) se oblékl těsně před mým a Píseckého odjezdem do Petrohradu.

Líbil se mi hned od počátku, a zejména když jsem ho poznal blíže, zaimponoval mi. Byl vysoce seriosní a jako aktivní důstojník těžce nesl, že dobrovolci jsou přezíráni srbskými lidmi a méně ceněni. Snažil se upřímně uplatnit své síly, a proto ho hryzlo a velice mu vadilo morální ponížení. Pozoroval jsem to na něm dobře. Službu konal svědomitě, ač se s ním zacházelo leckdy klukovitě, hrubě. Ještě před týdnem byl tu, předával žádost o převod do Kijeva. Adjutant, tuším divisní, mu navrhoval, aby zůstal už zde, že mu tam pošle zamenika (zástupce). Nezůstal, že prý musí četu přivést do pořádku, dříve než ji předá. Tak slouží naši lidé - kdokoli jiný by byl zůstal - a Štolfa si jel tam pro svou smrt.

Je  v jeho případě hodný kus tragédie. Dobrák, poctivec - a zákeřně byl ubit. Předevčírem večer byl  v menáži, ve tři čtvrti na devět odešel a za nějakou dobu ho našla patrola v bezvědomí. Byl poslán do Oděsy, na obyčejném voze ovšem, protože vojáci odepřeli ho nést, a zde, aniž by se probral z agonie, skonal včera večer. Zítra bude soudní sekce, pozítří pohřeb.

Nejsmutnější je to, že atentát byl připraven na jednoho srbského kapitána - a Štolfa se stal obětí. Do takového stadia se vyvinuly poměry v srbském dobrovolnickém korpuse.

15. listopadu

Byl jsem na sekci kapitána Štolfy. Byly mu zasazeny dvě smrtelné rány do hlavy, jedna na čele, druhá vpravo v týle, s rozdrcením tkáně mozkové a frakturami i base lebeční i klenby. Byl to smutný den; na sousedním stole ležel ďák Pokorný - s bodnou ranou do levého hrotu plic. Byl z osmého pluku. Bezprostředně po sekci byl pohřeb. Generál Živković se omluvil, že je služebně zaneprázdněn. Jinak účast důstojníků byla slabá. Srbů bylo několik, vyšších dva neb tři; našich bylo málo, neboť doba pohřbu nebyla včas nikomu oznámena. Byl to tragický případ. Nemohu dál psát, je tma a v Oděse se šetří elektrickým proudem, není uhlí.

Stürmer

Četl jsem kopii doslovného znění Miljukovovy řeči v Dumě. Řeč ta je formálním obviněním vlády a jejího representanta, současně ministra zahraničních záležitostí Stürmera z velezrady. Mluví se v ní o vyjednávání Stürmerova sekretáře ve Stokholmě s německým vyslancem o uzavření separátního míru, a o úplatcích, v nichž měl podíl i sám Stürmer. Upozorňuje, že za doby Sazonova nepřítel nebyl tak bezpečně obeznámen s tajnostmi ruskými jako nyní. Mluví se o špionáži ve prospěch Němců v takovém rozsahu, že se to může nazvat systémem, spojujícím Petrohrad prostřednictvím neutrálních zemí, hlavně Švýcar, s Berlínem. Miljukov mluví dokonce o záštitě, pod kterou pracoval Stürmer, vycházející z nejvyšších dvorních kruhů blízkých trůnu. Miljukovu je jasno, proč Němci triumfují v Rumunsku. Poukazuje na některé nápadné detaily, jako např. na nápadnou zanedbanost jednokolejné trati do Ren. Vzpomínám onoho nemocného oficíra ruského, jenž byl propuštěn z německého zajetí; tvrdil, že ruské úsilí, bylo-li by sebesilnější i sebepřipravenější, ztroskotá, protože je všechno už předem prodáno.

Stylisuji si raport, v němž prosím o dovolenou, abych mohl jet na Vánoce k  Jardovi. Mimochodem - celkem jsem mu dlužen 1250 rublů.

21. listopadu 1916. V dnešních novinách jsou uveřejněny řeči v prvním zasedání Dumy po devítidenním přerušení po skandálech se Stürmerem. Zasedání bylo značně bouřlivé. Leví i centristé obviňují ostře novou (Trepovovu) vládu, že je ještě horší Stürmerovy. Řeči byly tak ostré, že několik řečníků bylo vyloučeno na 8 až 10 zasedání a předseda dokonce se utíkal o pomoc policie. Puriškjevič mluvil velice radikálně, obviňoval vládu z podporování německých rejdů na Rusi, z protinárodního čachrování a upozorňoval na nebezpečí této hry. Pravil, že to hraničí přímo s vyprovokováním revoluce, a prohlásil: „Po vojně budem mluvit my.“

Charakteristické je, že se vymohlo, že řeči z Dumy jsou propouštěny censurou. Jen ty nejostřejší, nejskandálnější části censura nevydala. Ale ani to není nic platné. Zde v Oděse např. je dopodrobna známa řeč Miljukova, mluví se o ní veřejně, v tramvajích, kavárnách. O rejdech vlády se mluví bez ubrousku. Je skutečně obdivuhodná trpělivost národa, je v tom ohromná tragédie i sebezapření, ale zároveň bezpečně se cítí, že až to praskne, tak to bude strašné. Přijde pak na řadu účtování „snejsilnějším a nejnebezpečnějším nepřítelem“, jak to řekl Puriškjevič. Jen se mi zdá nepředvídatelné, dá-li se taková lavina potom ještě zvládnout.

Úžasné je pomyšlení, jak se hýří silami na prospěch Němců a jak by jim bylo strašně osudné, kdyby se skutečná síla Rusi mohla cele obrátit na bojiště. Myslím, že by dnes už bylo po vojně.

Po pádu Bukurešti rumunská i ruská armáda ustupuje na východ. Snad je to fantastická myšlenka, ale dnes už jsem ochoten připustit i takové kombinace: což nebylo-li předem dohodnuto, že pro případ nezdaru akce v separátní mír bylo by Rusko donuceno k tomu kroku nezdary vojenskými a nepořádky uměle zavedenými? Ztrácím své ideály. Rozloučil jsem se se svým optimismem. Začínám myslit na to, jak nejlépe spasit svou kůži v případě katastrofy Ruska. Ale Rusko je veliké, to už bych se někde ukryl.

Proč nemáme našich českých vojáků? Protože Stürmer po rozhodnutí Stavky, aby česká brigáda se formovala v Oděse, poukazoval na to, že je to urážka ruského sboru důstojnického - jako by nebyl schopen, nebo aspoň napůl jako Srbové, toho úkolu. A ovšem prosadil svou. My demokratičtí Češi ovšem najdeme uruských pravých vždy co nejméně přízně. Proto také nemáme vojska, proto se česká vojenská akce zhatila. Byla k tomu už předem odsouzena.

Rasputin

V Petrohradu řádí německá klika. Je vidět, že Němci starají se všemožně prostřednictvím svých lidí při petrohradském dvoře a vládě úplně desorganisovat týl, a to docela od základu. Projevem napjatých poměrů mezi německou byrokracií a živly pokrokovými ruskými bylo zavraždění Rasputina. Rasputin byl sibiřský mužik, původně pijan, pak náhle se z něho stal poustevník, zasvěcenec Boží, jenž obzvláště rád měl co dělat se ženami, které potom těhotněly. Prostě byl to šarlatán. A lidí hloupých vždycky se najde dost, aby se jimi podařilo vyzvednout lecjakého prochvosta - zvlášť na svaté Rusi. A tak milý Rasputin se dostal až do dvorních kruhů, kde dělal totéž co v Sibiři, jenže zde to mělo vliv na celý politický život vnitřní. Prý pro neslušné chování vůči vysoce postaveným urozeným dámám byl zastřelen ve společnosti velkoknížat. Střelili po něm pět ran, a nešťastnou náhodou ubili kromě něj i psa. V Moskvě, jakmile se donesla ta zpráva, bylo to právě večer, obecenstvo ve všech divadlech žádalo sehrání a trojnásobné opakování hymny.

Grigorij Jefimovič Rasputin (sám se dal přejmenovat na Novych)

Zastřelení Rasputina spadlo v dobu rozpuštění Dumy, což se stalo jakoby odpovědí na odkrytí úžasných skandálů se Stürmerem. Mimo to však i jinak ještě se odpovědělo: Boris Stürmer znova dostal jakési místo  v ministerstvě zahraničních záležitostí, jehož řízení bylo svěřeno Trepovu. Vnitřní ministerstvo Protopopovu. V poslední době Trepov s celým ostatním ministerským kádrem podali v odstavku, že s Protopopovem nebudou pohromadě zasedat. To už něco znamená: v Rusku ministři byli vždy krajně praví - a odkazují se od ministerského presidenta! A nejen oni, ale i všichni deputáti Dumy, i praví, a též i celý gosudarstvenný sovět (panská sněmovna), i dvorjanstvo na svém sjezdě vyslovilo se proti vládě. Tedy všechny vrstvy ruské společnosti, od socialistů a revolucionářů do krajně pravých jsou proti vládě, a vláda ještě stále stojí pevně a řádí a pracuje Němcům do rukou. V takové situaci světlý bod - ubití Rasputina zároveň se psem! Jsou sluchy, že Nikolaj Nikolajevič se ve vhodný moment stane regentem. Mezi vojáky se povídá, že car se rozvedl na Nový rok s caricí.

Protivní jsou Rusové svým pesimistickým filosofováním, vydrží hodiny prosedět planým žvaněním, ale přitom nikdo nehne prstem. Úžasná nevychovanost a nekulturnost; pověstná těžkopádnost a lenost - to jsou největší a nejspolehlivější přátelé, spojenci Němců.

Tíha doby

Opravdu zde hniju. Otráven jsem nadobro. Služebními poměry. Vojáci mrznou, a to ranění, o kterých svého času obecenstvo řvalo: „herojové“. Není pro ně prádla, šatů, bot, není prostředků zbavit je vší - a to pro nějaké darebáctví, bůhví čí! A já se na to mám dívat, mám je léčit? K disposici mám, a to ne vždy, asi 5 prášků. Při vyšetřování se mi nemocní třesou zimou, není čím topit a mrazy jsou silné (-10°/-12° R) při ostrém severním větru, který provívá každý kousek v našich dačách, letních domcích s jednoduchými namnoze rozbitými a papíry zalepenými okny. Zima je taková, že nám zamrzají roztoky  v lahvičkách. Sněhu napadlo mnoho. Ve městě skoro všechny trati tramvaje jsou v nečinnosti.

Dík německé zvířecí bezohlednosti vyvstává nový záštitník práva a spravedlnosti, totiž Spojené státy severoamerické - ať už motivem u něho jsou materielní stránky, přece jen je vidno, že Vilémem se celý svět komandovat nedá. Následkem germánské blokády přiostřily se poměry tak, že německý velvyslanec v Americe dostal svůj pas a vláda odvolala svého z Berlína.

Mrazy se umírnily. Dočetl jsem Dostojevského Bratry Karamazovy. A nové informace od prof. Masaryka znovu posvítily na černou ruku stařičkého Düricha. Seskupil okolo sebe skutečně temné osoby, přinejmenším dokázané agenty ruské policie. V rozhodném okamžiku zradil Svaz a přešel k černým. Situace je jasná: germanofilská strana. 7. února jsem dostal podrobný dopis od Píseckého. Dürich opravdu zločinně zasáhl ve vývoj české věci. Masaryka nařkl ze zrady na slovanské věci, z úplatků od anglické vlády, že vzal peníze od Šterna. Žádal od ruské vlády použití mimořádných prostředků proti Národní radě a její změnu, chtěl zařídit vlastní Národní radu pro Rusko, úplně nezávislou a nepodřízenou pařížské. Bože, je to trnitá cesta za českou samostatnost! Kolik lumpů jí kope půdu pod nohama! Ne, to už není možno, že by Dürich byl osel, on je jistě lump, darebák zaplacený rakouskými penězi. Skandál takový musí být potrestán Spravedlivostí - není přece možné, že by se pod sluncem dály takové hanebnosti! Dopis Píseckého na mne udělal hrozný dojem. Jestli neztratím rozum do konce vojny, tož bude to jasný průkaz, že mám silné nervy. Hrozná je doba - cítím celou její tíhu.

Měl jsem sen: byl jsem v Čechách doma, v srbské uniformě, viděly mne tety, o kterých jsem jistě věděl, že mne udají. Pamatuji se, že jsem přijel přes Bělehrad, Pešť a Vídeň. Sdělil jsem otci, Bertymu a Bohuši, že Masaryk docílil pro nás Čechy velikých úspěchů; na to všichni rozšířili oči a jednohlasně, ba divoce se udivovali: jistě? Pak se pamatuji, jak jsem v duchu vybíral front, kde by se dalo nejsnáze přeběhnout zpět ke Spojencům, uvažoval o možnosti prohlásit, že jsem utekl ze zajetí, ale tu mi zase bránila uniforma. Ale nejtrapnější byla tato scéna: na jakési ulici podobné některé z bělehradských jsem potkal matku v našem kočáře, byla značně omládlá, v černých hedvábných šatech, jasně žlutých rukavicích a černém klobouku s fialovými květy. Pranic se nedivila, ale také nezastavila kočár, jen zmírnila jízdu a letmo mi sdělila, že je Míla velmi těžce nemocná. Zůstal jsem stát uprostřed ulice, na parném slunci a v bílém prachu zvířeném kočárem, srdce se mi sevřelo a zmocnila se mne resignace. Uvědomil jsem si: nyní už není proč utíkat! Probudil jsem se; sen byl tak živý, že jsem se posadil a potmě hmatal kolem sebe, abych se přesvědčil, že jsem v Oděse na své posteli. Položil jsem se opět a pokračoval ve spánku.

Revoluce

Jaro se blíží. Mrazy konečně přešly, ráno bývá jen jeden stupeň, často vůbec nebývá mrazu. Vody všude spousty - bylo mnoho sněhu. Jarní nálada se cítí na frontech. Na západním frontu i Francouzi i Angličané zpravují o bombardýrovkách opevněných posic, tu i tam zaujímají rozrušené okopy. Na ruském a rumunském frontu je usílena rozvědná činnost. V Mesopotámii a Persii měli Angličané a Rusové některé pozoruhodné úspěchy.

Je svrchovaný čas, aby se hrdé diplomatické jednání Spojenců podepřelo i energickými činy na frontech - jinak ztratí mnoho na své sebedůvěře. A i z praktického hlediska - všude nastává veliká tíseň jako důsledek nenormálního života. Nejhůře je myslím v Rusku. Pověstná ruská těžkopádnost, nerozhodnost a neorganisovanost, vydatně vykořistěna klikou germanofilskou, mající pevnou oporu tak vysoko ve společenských kruzích, že oko normálních smrtelníků sotva dohlédne, to vše přivedlo život týlu do hlubokých patologických stavů. Spekulace bezmezná, už téměř neovládatelná, ceny si dělá každý jak se mu hodí; pokud mohu pozorovat, jedná si každý na vlastní vrub. Je pochopitelné, že právo a zákon ztrácí svou efektivní sílu, jestliže v nejvyšších státních zřízeních není respektován. Povážlivé zjevy jsou: nedostatek mouky a chleba stále citelnější, nouze o dříví, líh, petrolej atd. - to je už stará písnička. Dovoz vázne úplně, protože lokomotivy jsou zkažené a je veliký nedostatek uhlí. Železnice ani pro svou potřebu nestačí navézt zásoby uhlí! Tak to jde všechno naruby - jak dlouho to může trvat? Vždyť nakonec se celá ta mašina musí zastavit - a co když se zastaví dřív než bude konec války?

A toho dne vypukla revoluce.

24. února byla rozpuštěna i Duma i Sovět - právě v době, kdy se projednávaly nejdůležitější otázky. A 1. března se rozšířila zpráva, že předseda Dumy Rodzjanko převzal vládu do svých rukou, že  v jeho ministerstvo vešel Miljukov, Polivanov Ignatěv a ještě druzí progresisti a kadeti. Na jakémsi podkladě tyto zprávy byly, to bylo hned jasné - ale scházelo oficiální potvrzení. S tím vším se hned rozprostranily sluchy, že Protopopov i Ščeglovilov jsou zabiti nebo aspoň uvězněni, že carica je uvězněna atd.

Bylo mi jasno, do jakého stupně vzrostlo nebezpečí a úklady nastrojené germanofily. Jednalo se zřejmě o to rozvířit plnou zvůli všeliké nezákonnosti po celé Rusi, a v tom okamžiku měla patrně německá armáda přejít kútoku. A najednou - národ provedl převrat? Jeho Duma nerozešla se po příkazu carově, naopak uchvátila vládu? To značí, bez armády se takové převraty dít nemohou. Jinými slovy: situace se mi zdála zachráněnou. Jedná se očividně o boj za osvobození národa od germanofilské vlády. Bože, jaký to okamžik!

Zdá se býti věrohodnou zpráva tato, už určitějšího rázu: caru bylo postaveno ultimátum, velící abdikovat ve prospěch následníka, pro jehož nezletilost třeba jmenovat regenta. Carice střežena. Garda na straně nové vlády. Arestace celého dosavadního ministerstva. Vše to - dílo připravované už po ubití Rasputina za velmi vydatné součinnosti velkoknížat.

Stalo se cosi nepochopitelného, z čistajasna takový hrom, který rázem změní celou situaci - takové převraty jsou možné pouze v přítomné době! Vykonána byla velmi radikální operace, a to tak elegantně, jako by ji dělal Jedlička. V organismu už byla plná otrava, ale zdravý kořen ihned po odstranění zdroje otravy se omlazuje a okamžitě reparuje funkce. Myslím, že praskla poslední naděje Němců.

S tímto převratem jistě budou v úzké souvislosti i naše české věci. Dle posledního dopisu Píseckého je jasné, jak je Dürich bídný! Ruská vláda ho fedrovala, dávala mu tisícové subvence. On za to štval proti Masarykovi, proti Národní radě, spřáhl se s ruskou policií. Vyloučení z Národní rady sdělil Dürichovi Štefánik a setkal se, přirozeně, s neslýchanou cyničností.

3. března v 6 hod. večer dle souhlasu s hlavním stanem byl vyplněn v Oděse rozkaz nového ministra spravedlnosti o okamžitém osvobození ze žalářů všech politických vězňů. Ministr též nařídil, aby prokurorové jim vyslovili jeho jménem osobně pozdrav. Z toho jde hlava kolem - v Rusku se osvobozují političtí vězňové. V Rusku!!

Revoluční scény

Vyjasňují se poměry. V Petrohradě byly velmi krvavé dny. Revoluce začla tím, že byla vyprovokována policií; hladovící masy byly rozdrážděny. Vojsko postupně přešlo na stranu revolucionářů. Střílelo se ve dne v noci z oken a střech. Ukázalo se, že policie měla už dávno na veřejných budovách, ba i v soukromých bytech blagonaděžných (loajálních) připraveny veliké zásoby zbraní a střeliva, strojních pušek atd. Rodzjankova vláda se energicky uchopila úlohy. Její členové vše zorganisovali a všichni se podčinili, podrobili. Viníci, počínaje carem, byli arestováni. A to ostatní už se poddalo samo sebou.

Manifestace oděské garnisony byla nevídanou podívanou. Kozácký generál v čele svého pluku jede pod rudým praporem! Vojáci s červenými pentličkami na šinělích a štykách, korouhve. Ruský voják se svým důstojníkem vypověděl službu samoděržaví! Bylo to myslitelné? Po ulicích proudily zástupy vojsk v plném pořádku v čele se svými důstojníky. Kapely hrály marseillaisu. Byly to dojemné scény.

Denně je uveřejňována spousta prohlášení a výzev - vlády, společenských organisací, dělnických, vojenských. Všechny vybízí k pořádku a kuznání nové vlády. Po všech městech se organisují občanské komitéty, které zaměňují staré nespolehlivé orgány vládní, tvoří se národní miliční výbory. Po Petrohradu nebylo už žádných smutných případů. Jen v baltickém flotu bylo cosi ve velkých rozměrech. Na základě nedorozumění bylo ubito mnoho důstojníků, mezi nimi i admirál, stoupenec nové vlády, a byly potopeny nějaké lodě - které, to se ovšem nemůže napsat.

VOděse se postupuje dle všeobecného způsobu. Vojenské načalstvo pracuje v těsné spojitosti s občanským komitétem. Policie, ačkoli se připojila k národu, bude umenšena z 1100 na 600 mužů, dovoleno zbraň nosit pouze ve službě - a i tu bude pod dozorem miličních orgánů.

Vojna je zatím v druhém pořadí. Málo se píše, sotva oficiální telegramy se otiskují. Ruská armáda se reformuje. Zlepšila se železnice, drahota klesá. V Oděse zostřeny předpisy o prodávání vína a zahájeno úspěšné pátrání po nezákonných prodavatelích lihových nápojů; tento nebezpečný zlořád se značně rozmohl v předměstích, jakmile začal převrat. Skoro celá gorodská uprava za mřížemi! Byli to neuvěřitelní zloději. V pokladně se našlo 7 kopějek, za to už na sedmnáctý rok přes milion rublů dluhů.

Jinak, dle novinářských zpráv (a propos ruská žurnalistika všechna čest!) státní mašina pod vedením nové vlády stále lépe pracuje, celá organisace státní rychle zapouští kořeny. Jestli tak bude dál, a není příčin se znepokojovat, budeme svědky jednoho z největších, nejimposantnějších divů celé lidské historie.

Dürich padl se starou vládou. On a jeho smečka byli  v jejích službách. Stürmer Düricha držel všema čtyrma. Psal jsem Štefánikovi, aby nám poslal bližší vysvětlení a pokyny.

Černé moře

Čas letí. Nové jaro začíná - jaro smutné. Už třetí rok žiju bez Míly - a moje duše zmučená tolik po ní volá. Byl jsem několikrát u moře, z naší komandy je to zcela blízko. Není tu stopy po lidském životě, jen divoký, rozervaný břeh skalnatý. A moře hovoří, nekonečné, nemilosrdné.

Události ruské očividně otřásly celou Evropou. Francouzi se zřejmě báli anarchie a nepořádků, nejdříve ještě Angličani se chopili otevřeného slova a vítali změnu ve vládě. Značný dojem byl v Německu; Němci hned se starali využít situace přímo i nepřímo. Především - v náhradu za odklizené své stvůry - vpustili přes hranici do Ruska (několik dní zůstala finská hranice nechráněnou) celý systém špionáže. Začli koketovat s ruským proletariátem, že bojovali s carismem a ne ruským lidem - to byl hejl na separátní mír. A mezi Sojuzníky vstoupily i Severní státy americké.

V Petrohradě byl sjezd Sociálně-demokratické strany. Frakce bolševiků, známá svými lozungami (překrásné ruské slovo), např. Doloj vojnu!, vystavila několik řečníků, kteří ostře ryli do Vremenného pravitělstva, že je buržoasní a podobné nesmysle. Ale byli přehlasováni a umlčeni. Myslím, že při dost málo obezřetném jednání vlády by se snadno mohl demokratism zhroutit v anarchii. Leví šli do extrémů, ale vypadá to tak, že to byla rychle vzedmutá vlna, která se tříští o skálu nezměnitelných podmínek v soužití různorodých složek společenských.

V Srbiji propukla revoluce, v okolí Niše, Prokuplje a Leskovace. Došlo do velmi krvavých bojů. Dvě bulharské divise nestačily, musela být přibrána na pomoc třetí. Převahou početní, technickou a vůbec strategickou ovšem revolucionáři byli zmoženi. Represálie hrozné - platili životy i ženy a děti, Bulhaři se mstili strašně.

Sešel jsem k moři. Bylo chladno, studený ostrý vítr. Jednotvárně šedá obloha slévala se na horizontu s mořem, které čím blíže tím určitěji získávalo zlobný charakter. v dáli jen bílé hřebínky na černavošedé půdě, a blíže stále temnější, nepokojnější. Hrálo to v něm zlobně. Chvílemi kdesi vysoko se zředily mraky a úzký proud jasného bílého světla se protáhl po moři - tam povstával zvláštní studeně bílý světelný efekt. A ještě blíže k tobě moře už je rozbouřené, černé, a už se rozeznávají temně zelené zlověstné odstíny, a bílá pěna převracejících se pásem vzedmuté, valící se vody. A u břehu hřmot. Jedna vlna stíhá druhou, převaluje se, mizí a znovu se zvedá, jiná opět jako by ze dna byla vymrštěná, vří to, kypí a burácí. Nezměrná síla a nesvázatelná energie. A tak se žene jedna vlna za druhou jako dravé zvíře, pere do balvanů a skal, ječí. Každý náraz je provázen výkřikem divým, který se vřezává v duši. Úzko je. A roztříštěná bílá voda vymrští se do výše a zvrátí se zpět bezmocná. Od podvodních skal daleko od břehu vše je zčeřeno, nádherně bílé slehýnkým zelenavým nádechem, a vzduch je pln drobounké rozptýlené vody, vše jakoby pod závojem nevěstiným, tak skvělým, čistým, tetelící se!

Běsi

Ruské vnitřní poměry se značně zakalují. Dostávají se na vrch nezodpovědné nižší a nejnižší elementy, které, ničím neriskujíce, šíří podivné názory a terorisují. Hesla: Doloj vojnu! Mir bez aneksij! - stávají se majetkem zfanatisovaných mas. Došlo ke krvavým nepořádkům v Petrohradě na základě manifestací proti Vremennému pravitělstvu. Uspořádány i protianglické demonstrace. Sovět rabočich a soldatskich deputátů terorisuje pravitělstvo. Načíná se anarchie. Perspektivy ovšem velmi smutné. Jest jasno, že Rusům chybí patriotické cítění. Dělá to dnes dojem masy neorganisované, ovcí bez beranů, která se hrne vstříc vlastní záhubě. Osud opět nahrává příznivě Němcům. Ještě všechno není ztraceno, jestliže se uchopí vedení armáda jakožto výkonný orgán vlády.

Rozklad ve státní i vojenské organisaci je příšerný! Mimovolně cítíš hnus a kal, nečestné jednání, zpronevěření idejím. Stádo beranů - to je odporný pojem a pocit s ním spojený. Do toho klesla a znásilněna byla skvělá idea svobody, do toho došlo Rusko! Ukázalo celému světu svou slabost, prohnilost. Operace hnusného vředu provedena brilantně, ale organismus už byl prožrán zkázou.

Demokrati ve svém nadšeném omámení zašli do protiležícího extrému. Rozvázány ruce a jazyky všem. Masa národu nedisciplinovaná, divoká a nevzdělaná rychle byla zpracována organisovanou špionáží provokační činností germanofilských živlů a černosotněnců. V Petrohradě mluvila a mluví ulice dál. Sovět rabočich deputátů musel být zakřiknut vládou; chce-li vládnout, tož aby také vzal na sebe zodpovědnost. Sám Kerenský mluvil na frontovém sjezdu, že ztratil svoje síly, svou oporu, protože ztratil důvěru  v lid. Konstatuje, že má co činit ne se svobodnými občany, ale vzbouřenými otroky.

Masaryk

Přišli ke mně kapitáni Mlčoch a Breda a podporučík Makarius, že mne důstojníci II. divise žádají, abych odjel jako deputace, která by žádala u Národní rady rozhodné kroky k zachránění Jihoslovanského korpusu přikomandováním dostatečně silné jednotky, která by musela být úplně samostatná, aby nepodlehla režimu srbskému. V posledních dnech jsme se dověděli, že 3. května začíná sjezd v Kijevě a že snad už tam bude přítomen Masaryk. Tož jsme namířili tam.

O sjezdu nebudu se šířit. Věc v podstatě velmi prostá: hlavním jeho úkolem bylo odstranit Svaz, tj. vzít z jeho rukou co mu nepatřilo, totiž otázky diplomaticko-politické, vojenské, zajatecké i národohospodářské, takže zbývá tu jen obor konsulární a koloniální, a pak znemožnit neschopné a zlé lidi z dosavadní správy Svazu. Prosadit tyto požadavky bylo velmi lehké, obzvláště přítomností delegátů téměř všech,  v každém případu větších táborů zajateckých. Bylo to také nevyhnutelné, neboť až do toho okamžiku vláda s Čechy by nejednala a jednat nemohla.

O naší záležitosti jsme jednali s nově zvolenými a Masarykem potvrzenými členy Odbočky České národní rady, Čermákem, prof. Maxou a Klecandou. Náš návrh, sjednotit nejen vojenskou, ale i politickou akci naši s Jihoslovany, v té formě jak jsme my vypracovali, byl shledán do té míry závažným, že jsme byli vyzváni, abychom se odebrali do Petrohradu a tam vyčkali příjezdu doc. Beneše. Ten prý navštíví Rusko místo Masaryka.

Byla to patrně informace úmyslně nejasná, aby odvrátila pozornost nežádoucích činitelů, neboť 5. května hned z rána jsme byli u Masaryka. Přijal nás na pouhý dotaz u jeho hostitele, majitele oděvnického závodu v Morské ulici 13. Měl jsem určité obavy s ohledem na pokročilý věk 67 letého pána, ale byl svěží, bez nejmenší únavy; cestu dobře nesl, ač s ním zacházeli jak s každým jiným cestujícím. Jel až do Petrohradu úplně inkognito. Na hranici mu odebrali všechno, kdejaký kousek papíru, i nepopsaného - pověstná to averse ruských pohraničních úřadů, které měly již z carské doby hrůzu, aby se do Ruska nepronesly nějaké západní myšlenky. Masaryk potom sdělil, že v Německu, ale zejména v Rakousku, je zcela špatně. Situaci nepovažuje za ztracenou - všeobecné poměry mluví ve prospěch Spojenců.

V naší věci, stran níž jsme přijeli, není ještě orientován. My jsme navrhovali pomoc Jihoslovanů hlavně ve smyslu zdokonalené organisace vzájemných styků. Považovali jsme za velmi důležité, že vojenský systém srbský je mnohem demokratičtější než ruský. Představovali jsme si, že nejkratší cesta domů vedla by od břehů Sávy, a dokonce jsme si představovali, že by naše součinnost s Jihoslovany mohla položiti základ pro budoucí brannou jednotu mezi státem naším a jihoslovanským. Masaryk neshledával naše předpoklady nikterak fantastickými a pravil, že jsou rozsáhlé plány naší spolupráce, schválené Spojenci. Okamžitě však že nemůže se nijak vyjádřiti. Bylo příliš málo času, měl po nás objednanou návštěvu dr. Mandiće.

Pak jsme se odebrali v největším spěchu k srbskému vyslanci, k němuž jsem byli bezprodleně uvedeni. Dr. Spalajković uvítal naši zprávu s neobyčejným zájmem a označil Masarykův příjezd za veliký čin. Je toho mínění, že nyní nastává úloha společné práce, a to velmi plodné, Čechů a Jihoslovanů. Zmínil se o tom, že má široký program společné práce s Masarykem.

Večer jsme byli u dr. Mandiće.

 

Prof. Tomáš Garrigue Masaryk

Při druhé návštěvě u prof. Masaryka dal jsem plný průchod tomu zvláštnímu stavu, do kterého se člověk dostává při bezprostředním vlivu silné osobnosti. Masaryk je nesporně veliký člověk. Z jeho slov vane naprosté přesvědčení o úspěchu díla, jemuž on posvětil své síly nezištně. Cítí se ta ohromná jistota u vědomí dobré a spravedlivé věci, která vlastně už zvítězila: český národ vstoupil už na světovou scénu, uveden byv Masarykem. Jeho názory jsou zcela své, původní a nezávislé na všeobecně rozšířeném mínění. Masaryk zná dobře nejen všechny Slovany a jich kulturu - proto nebylo myslitelné, aby se zde vyskytl za carské vlády - on ovládá výslednici dnešní světové kultury a má příslušnou ke svému nynějšímu poslání schopnost diplomatickou i politickou, podepřenou praxí. Jak předvídal průběh války, tak se také udál až do tohoto okamžiku. Jistě má své důvody když tvrdí, že to dobře dopadne, protože je s námi historická spravedlnost.

Masaryk znovu si dával poskytovati podrobnější informace o našich poměrech v srbském armádním sboru, jaké byly počty přihlásivších se českých vojáků, jaká je mezi nimi nálada a jaké jsou všeobecné poměry.

Tehdy bylo stále okolo nuly, i sníh napadl a zůstal ležet. Z Oděsy jsme vyjeli za pěkné jarní pohody. Opatřil jsem se jen lehkou vojenskou pelerínou. Masaryk si toho povšiml, když nás doprovázel po návštěvě do předsíně; sotva jsme vyšli na schodiště, povolal mne zpět a starostlivým naléháním mne donutil, abych přijal nabízenou teplou spodní kazajku z jelení kůže, flanelem podšitou (fy Grant & Cockburn Ltd., 25 Piccadilly. W.); on prý je víc než dostatečně opatřen starostlivostí svých anglických přátel pro všechny případy. Nezbývalo než přijmouti tuto pozornost. Nedal jinak, dokud jsem se před ním neoblékl.

Jardovi jsem napsal, že Masaryk je jednou z nejmarkantnějších figur současné doby a z největších naší historie vůbec. Nejsem si jist ještě, dovede-li působit na masy - totiž bezprostředně ano, o tom jsem viděl důkaz v Paříži při jeho přednáškách - ale myslím dovede-li nadchnout lidi do té míry, že by šli a nasadili za ideu všechno. Prostě - uměl-li by jich elektrisovat, rozplamenit, že by se šli bít za jeho dílo, za českou samostatnost. Neboť mnoho našich lidí je desorientováno, rozčarováno a otráveno pesimismem.

Bílé noci

Začínají bílé noci. Ve dvanáct v noci je šero, že se dají téměř číst noviny, a ve dvě už začíná den. Z počátku, první tři noci to na mne tak působilo, že jsem nemohl spát, ale nyní už jsem přivykl. Petrohrad se mi nelíbí. Špinavé, protivné město, hnusné, prohnilé. Trochu života na Něvském, a všechno ostatní předměstský charakter. Ba řekl bych, vzhledem k velikému návalu „doblestných“ zemljaků (statečných rodáků), velkovesnický. Byl jsem v Pavlovsku na koncertě. Zase nic jiného než divoká Asie. Zlodějství, bující po celém Petrohradu, vládne i zde,  v kumštu. Koncert byl více než ubohý. Program bídný, provedení chabé. A byli jsme v muzikálné dramě, na Oněginu. Divadélko pěkné, obecenstvo nekultivované, orchestr prostřední, síly slabé. Jen scéna byla dobrá. Ale na Oněgina už víckrát nepůjdu. Dělal mi sice dobře, bylo mi příjemné poslouchat tu rozmazlenou muziku, ale celkem je to v porovnání se západní operou věc lehoučká, jen pro polechtání uší, jak se u nás říká.

Po pěti dnech povolal nás Masaryk znovu a oznámil, že česká otázka dobrovolnická se řeší v tom smyslu, že Češi budou převezeni do Francie, která je ošatí a ozbrojí. (Ovšemže naši se umyjí sami). S tímto plánem, schváleným Spojenci, souhlasí i ruský hlavní štáb a nově ustavená vláda. Otázka je tak dalece vyřešena, že zbývá jen poslední dohodnutí s šéfem generálního štábu gen. Alexějevým. Masaryk myslí, že za týden, nejdéle za dva bude to hotová věc, načež ihned a pokud možno rychle, protože severní přístavy zamrzají, započne se s transportováním do Archangelska a Alexandrovska a dál do Francie. Tuto zprávu sdělil Masaryk rozhodným tónem, takřka jako se vydávají vojenské příkazy, a nezbývalo ovšem nežli prostě vzíti na vědomí jeho určitá slova. Se vřelým pozdravem a pamětlivi jsouce nadějné řeči vůdcovy, vypravili jsem se ke svým do Oděsy.

Masaryk rozhodl naši krisi zde. Rusové nás bili, smáli se našemu patriotismu, a když se naši dobrovolně hlásili na práce, okrádali je o těch několik kopějek mzdy, týrali, nekrmili a nechali umírat bez pomoci v epidemiích. Tak vypadá ruský panslavismus! Za starých pořádků měli jsme aspoň nějakého toho generála a vyššího úředníka a několik lidí z aristokracie, kteří o nás aspoň věděli - a dnes nemáme nic než nevděk. Ale přijde čas..., že Rusové polezou k nám!

Masaryk pracuje dle svého plánu přísně logicky a systematicky, a proto věřím, že se dopracuje výsledků. Nyní je obdobná situace jako před časem, kdy v Paříži vydal manifest protiněmecký, podepsaný všemi Čechy západní Evropy a Ameriky. Masaryk pracuje na vybudování českých dobrovoleckých řad ve velkém slohu, a jakmile my „arnauti“ dostaneme jeho příkaz, půjdeme za ním třeba do pekel.

Psal jsem Jardovi, aby přijel ke mně do Oděsy, že pojedeme spolu na vojnu, a naznačil jsem mu, že to bude do Francie.

Aviatici a zemljaci, Angličani a Francouzi

Strašně smutné jsou poměry. Angličani a Francouzi se bijí na svém frontě jak lvi, a Rusko nejenže nemůže udeřit, ale je tak slabé, že Němci mohou ze zdejšího frontu stahovat libovolné síly a přehazovat je na západní front. Ba dokonce mohou nastoupit, a vítězství je jisté. Kerenský, nyní námořní a vojenský ministr, vydal už rozkazy k pozvednutí disciplíny, proti desertérům má se užíti trestů nejpřísnějších. Při nastoupení nového svého úřadu prohlásil, že „víc mluvit nebude“, teď že bude jednat. Zajímavý detail: přišli k němu deputáti aviatikové s prosbou, aby povolil všearmádní sjezd aviatiků. Nedovolil, nýbrž poukázal na to, že už dost je sjezdů, ruská aviatika nedostihuje německé a místo aviatiků je v armádě, a ne na sjezdech. Taky oděská rada vojáků a dělníků rozhodla, že se má při zavádění pořádku užíti proti jeho rušitelům nejostřejších prostředků, nevyjímaje eventuelně ani zbraně.

Kdybych nevěřil v zázraky, musel bych být přesvědčen, že v nejbližší budoucnosti zavládne všeobecná anarchie; nyní zatím jest jen částečná. Ale je dost nebezpečné, že už se projevuje. V týlu i na frontě. Dělníci jsou do té míry krátkozrací, že nerozlišují už inteligenční kvalifikaci vlastní a inženýrů, jejich výbory dosazují a sesazují vedoucí síly. Tu je pochopitelno, že za takových poměrů vyrobené granáty za krátkou dobu ve skladištích explodují, a tak se způsobují ohromné ztráty v reservách munice. Smutné je, že zjevy takové jsou všeobecné. Platební podmínky vyhnány do nesmyslné výše; zde v Petrohradu začáteční plat úplně nevycvičeného, negramotného mužika obnáší 10 rublů denně (tedy stejně jako mám já). Tiskařské stroje vyrábí peněz donekonečna.

A armáda v plném rozkladu. Vojáci si putují domů, terorisují na drahách, lodích. Jsou případy, že ubijí náčelníky staniční, když jim nevypravují vlaky dle jich přání. Důstojníci francouzští a angličtí přijeli podívat se na front. Artileristi jich nadšeně vítají, zemljaci tupě přihlížejí. Po výzvě zúčastnit se uvítání vystupuje jeden poddůstojník - filosof, a řeční, že to jsou zástupci buržoasie, která nutí Francouze i Angličany, ovšem i Rusy, válčit. „A my už dost válčili, víc válčit nechceme a kdo chce, tak ať se pere.“ Za nějakou chvíli zemljaci žádají, aby byli Francouzi a Angličani arestováni, a sebrali se s ručními granáty provést usnesení. Podařilo se naštěstí zavčas dostat automobil a důstojníky odvézt. Zemljakové běželi s granáty za automobilem, ovšem nedostihli ho.

Němci chystali se k velkým operacím na ruském frontu a proti Petrohradu hned po začátku revoluce. Francouzi a Angličani začali tehdy své velké operace, což mělo za následek, že Němci museli stáhnout z ruského frontu více než 30 divisí a vůbec oslabili celý ruský front značně. Všeobecné je mínění, že nyní silný nástup Rusů ukončil by vojnu nebo aspoň enormně zkrátil. A zemljakové dělají mítingy, stojí na ulicích a vejrají, koušou slunečnicová seménka, občas si zakradou a říkají „tovaryšči“ - a tak dělají vojnu. Všude vidět bezstarostnou zábavu, dobře se žije, nemorálnost všeobecná plápolá, živena starodávnými zvyky a způsoby.

Kéž bychom měli štěstí, že by se nám podařilo zavčas vyvést svoje lidi! Jen pryč, pryč z té země temné, zrazené a zrádcující, nečestné a prokleté! Hluboce se pokloníme západní Evropě. Nechtěl bych být ubit jak zvíře anebo zhynout bídně mezi vzbouřenými otroky. Chci žít a budu se bránit smrti, budu se s ní rvát strašně. Ale jsem též každou chvíli hotov posloužit svým ideálům, třeba svým životem. A jsem si také vědom ceny svého života - ten je příliš cenný, než aby propadl zde mezi tou nízkou zatemnělou chátrou, znající jen své zvířecí vášně.

Čekání v Oděse

Při návratu našel jsem svou komandu přesně v tom stavu, jako když jsem odjížděl: co bylo uděláno do té doby, to bylo, co uděláno nebylo, to počkalo na můj návrat. Tím ovšem trpěli jen nemocní; mnoho jich mělo odjet na léčení limanské, druzí opět mechanoterapeutické, jiní kvůli protézám do Kišiněva, opět jiná skupina čekala na některé operace, bez nichž každé další léčení nemělo by smyslu. Mimo to vše jeden den jsme ztratili visitací generála - a resultát toho všeho, že jsem zas celé dny běhal po městě a hledal pro vojáky, co je zapotřebí.

Nyní bude zas klidněji - na jak dlouho? Budu se připravovat kodjezdu, dle všeho do Francie - čekáme jen na definitivní výzvu Masaryka. Francie! To slovo mi zní  v mozku od ráda do noci. Kdy už to bude, kdy sedneme do vlaku, kdy uvidíme Severní moře a kdy rozvine se červenobílý prapor v teplé Francii? Šťastní ti, kteří přeplují severní vody, a stokrát, tisíckrát šťastní, kteří přinesou domů svobodu.

Dostal jsem Samostatnost Paříže (březnové číslo!). Je vidět, že se na západě stále víc a více počítá s naší samostatností. V každém případě dostali jsme se už na evropskou scénu a doufám, že svou armádou sehrajeme význačnou úlohu. Zde hyneme bez prospěchu jakéhokoli - Rus je nám macechou.

Rus! Dlouho jsem vší silou zavíral oči nad nedostatky zdejšími, omlouval a zamalovával si je jak to jen šlo. Chtěl jsem násilím si konstruovat obraz té Rusi, o které mluví ruská literatura. Ale dnes už dál nemohu - pozlomena je silně moje víra a důvěra. Stačí podívat se na blbou tvář ruského vojáka, jenž na tebe vejrá jako převlečená opice.

Už mne to zde netěší. Stále jen tytéž řeči, nové republiky, velká hesla o „zajištění svobody vítězstvím“, mezitím opětovné zprávy o vzrůstajících výdajích státní pokladny a neplacení daní, opětovné vytrubování západních socialistů ruským mozkům všeliké moudré zásady formou více méně zoufalou. Němci nejsou v stavu na ruském frontu udeřit, a naopak maskují svou nedostatečnost sympatiemi k továryščám. A nezodpovědná, zabedněná mizivá menšina sedla na vějičku německých „bratří demokratů“, které „nespravedlivě ubíjí kapitalisti“. Oh, blbosti lidská!

Kupí se skandály. Jedním z nich je kronštadtská „republika“, neuznávající Vremenného pravitělstva. Kronštadtští troubí na Rus to, co jim nabulíkovali němečtí agitátoři, že totiž nynější vláda je zaprodaná buržoasii, zradila demokracii atd. Ta pakáž už nezaslouží žádného pardonu - ale zde jsou dvě ohromné překážky: předně na Kronštadt se nijak nemůže a zadruhé, a to je hlavní, trest smrti je zrušen. Kerenský rovněž je prohlášen za zrádce. Nejprve sám, jak se mi zdá, hrál na stranu duše davu, ale tato dvojsečná zbraň se nyní obrací proti němu samému.

Němci bez ostychu jásají, že se jich teorie o inferioritě ukázaly správnými. A právem. Kampak svobodu - Slovanům! Bič na ně, nahajku - tak s nimi mluvit a tak je učit! Jaká nesvědomitost v takové válce, kde Rusové za tolik mají co děkovat Spojencům! A oni ještě kromě zjevné zrady na frontě budou poučovat „bez aneksí a kontribucí“! Ohavný zjev! Je mi přímo nevolno, jako bych se ocitl v bahně někde, jako bych měl před sebou cosi špinavého, hnusného.

Od Masaryka stále ještě žádné vyzvání, žádné rozhodnutí! A řekl zcela určitě (12.V.), že otázka o převezení českých dobrovolců do Francie byla už přijata francouzskou vládou, ze strany ruské že věc záleží od Alexějeva. Ale zde je asi kámen úrazu: v tu dobu právě Alexějev odvolán a zaměněn generálem Brusilovým. Brusilov asi sotva bude naladěn rozpustit jen tak beze všeho Čechy, kteří přec jen vykonávají zde v Rusku velikánskou práci (ale přesto se s nimi namnoze zachází jako s vojennoplennými Němci neb Maďary). A další překážka - „světové“ názory továryščů. Pro ně národnostní otázky neexistují.

Dostal jsem bohatou korespondenci: lístek od Míly ze 17. dubna 1915, tedy více než dva roky starý, ale přece nekonečně milý. Kromě toho jsem dostal psaní od Jelínka - odpověď na můj dopis před rokem, po příchodu do Oděsy odeslaný. Chce ke mně zpátky jako děnščik, důstojnický sluha; odpověděl jsem mu, aby počkal několik dní, dokud se nevyjasní otázka mého odjezdu do Francie. Pak jsem dostal dopis a lístek od Kamieńské z Paříže. Nezapomíná na mne a bedlivě sleduje události. Jadja a ona - jediné dvě ženy v cizině, které se čímsi podobají Míle. A všechno ostatní, a sešel jsem se s pořádným počtem, je všední, často docela podprostřední a namnoze nemorální zboží.

Od té doby, co je u mně Jarda, jsem ustavičně zaneprázdněn: chodíme ke známým, inž. Jirásek nás vozí v automobilu, chodíme se koupat do moře, hrajeme, a tak příjemně ubíhá čas. Pilně čteme noviny.

Kerenský a Kornilov

Stalo se, co je možné jen v Rusku. Továryšči si vzpomněli, že budou nastupovat - ostatně agitace v tom smyslu začala už před měsícem výjezdem Kerenského na front - a rozbili Němce. 18. června zahájili útok po dělostřelecké přípravě po celém haličském frontu a zdá se, že všude, kde nastoupili, měli úspěchy. Útok byl nejživější podle drah lvovských, u Berežan, Zborova a Galiče. Němcům se ruský nástup velmi málo líbí. V parlamentě už dávno jsou hlasy volající po uzavření čestného míru. Německé dráhy zas konají své dílo; nyní převážejí se divise zase ze západu na východ.

Ruský nástup brzy ale utichnul. Toť se rozumí, vzplane to jako sláma, do toho začnou bolševiki svou propagandu - a zas je po vojně! Bylo už podle oficiálních zpráv vidno, kdo vlastně spolupůsobil nejvydatněji při útoku: Finlandci a Češi! Naši až doposud působili jako rozvědčíci, nyní poprvé vystoupili jako samostatná jednotka - brigáda (patrně o třech plucích), a hned takový úspěch! Dle oficiálních zpráv vzali v plen skoro 4 000 vojáků, přes 20 děl a mnoho pulemetů atd. Dle soukromých zpráv byla kořist daleko větší. V posledních dnech vyznamenával se generál Kornilov; Čech ho vyvedl ze zajetí a sám to zaplatil životem.

Zdejší noviny zcela chladně konstatují, že se sráželi Češi, ale nic víc. Nanejvýš že zaslouží pozornosti tím, že nebrali plenných, leda Slovana - tj. Němce, Maďary a Turky dobíjeli. To má zřejmou tendenci - poštvat továryšče. Však také brigáda těžce nese nedocenění své práce - ostatně už před srážkou podali Masarykovi resoluci, ve které žádají, aby byli - se zřetelem na neblahý stav v ruské armádě - odvedeni do pozadí a ihned aby bylo přikročeno k přípravám k převezení do Francie.

Organisování transportů do Francie už je v chodu. Přibyli francouzští důstojníci, kteří kontrolují koncentrování dobrovolců. Napsal jsem Masarykovi žádost o přijetí spolu s Jardou do prvních transportů. Náš korpus také se hotoví do Francie a snad dál na Soluň. Podaří-li se mi dostat se do Francie, dál nepojedu. Třeba sběhnu ze srbského vojska - chci sloužit s našimi. Pokud se týče naší dobrovolecké otázky, psal mi dr. Pelikán z Petrohradu. Z počátku dělal obtíže Kerenský, potom náčelník kijevského vojenského okruhu, který se stavěl strašně příkře proti. Konečně i toho Masaryk získal. A potom se přenesla komedie zas do francouzské tóniny. Francouzi zatím si zvykli myšlence, že jim Amerika pošle vojáky a že tedy Čechy nepotřebuje. Masaryk však pracoval na plánu francouzském a poslal v té věci svoje rozklady do Francie; a nyní se čeká konečný resultát.

V Petrohradě ve dnech 3. a 4. července byly nepořádky. Soukromé zprávy mluvily o velikém krveprolití. Jisto je tolik, že bolševiki, leninci, ve spojení s kronštadtci, chtěli vyprovokovat občanskou válku. Očekávaly se podobné nepořádky i v Oděse. Naši vojáci, i slabosilné komandy, byli ozbrojeni puškami pro případ nutnosti sebeobrany. Bolševikové uspořádali ozbrojenou demonstraci, žádali svržení dočasné vlády a předání státní správy  v jich ruce. Prozatímní vláda našla dle všeho dostatečně silné elementy v armádě, aby se mohl zavésti aspoň nějaký pořádek. Demonstranti ukázali se v ubohém světle: na první výstřely zahazovali pušky a vydávali pulemety, ba dokonce i civilisty se dávali odzbrojovat,  v jednom případě tlupa bab odzbrojila automobil se strojními puškami. Agitace byla namířena hlavně proti Kerenskému, jenž však mohl včas ujet na front pro vojenské posily. Bolševikové opozdili se příjezdem na nádraží o čtvrt hodiny.

Předčasně bylo opublikováno, že agitace bolševiků je organisována z Berlína. Vláda prohlásila, že bylo  v jejím úmyslu vyšetření provésti do konce, zarestovat viníky s Leninem & Trockým v čele, a pak teprve opublikovat doklady o německých penězích a spojení bolševických center s Berlínem. Ale i tak byly provedeny aresty mnohých, ale hlavní organisátoři, Lenin, Trocký, nebyli nalezeni. O některých je dokázáno, že uspěli odjet do Stockholmu.

Rusové jsou zbabělci do nemožností! Kronštadtští - kolik hřmotu natropili, a když jim vláda pohrozila zbraní, konečně utichli! To bylo skandálů, ultimát vládě, hrozeb, násilí nad bezbrannými, a sotva uslyšeli o zbrani, vydali se vládě. V Kamenci Podolském bylo arestováno na sta vojáků se zbraní, kteří se prohlásili bolševikami a Kornilovu vzkázali, že jich dostanou leda po boji. Kornilov lakonicky rozkázal: „pět minut na rozmyšlenou, potom střílet“. Po tomto rozkazu vzdali se všichni bez výminky, ani jednu ránu nedali. To je úplně v souhlasu s petrohradskými příhodami.

Na haličské frontě po bolševické agitaci celá řada pluků opustila zákopy a odešla do týlu. Resultát jasný: Němci zaňali opuštěné posice. Rusové odstupují velmi bystře. Na sto verst v pozadí potulují se zběhové. Rozkazy kokamžitému vyslání posil se po celé hodiny posuzují na mítingách. Armáda je shnilá, prožraná. Zdá se mi, že je jen malinký krok k vypuknutí všeobecných nepořádků a občanské války. Vláda však věří v sílu zdravých elementů ruského národa.

Z Petrohradu nemám žádných zpráv. Několikrát jsem prosil Masaryka, aby mne převedl do českých služeb, zejména bych rád do Francie. Odpověděl mi v tom smyslu, že po principiálním rozhodnutí francouzské vlády.

Výpověď

Moje duše nádherná, má lásko jediná,

ocitl jsem se náhle před velikým obratem v chodu událostí mého přítomného způsobu života. Včera se vrátil do Oděsy kapitán Mlčoch a sdělil mi, že Srbové jsou dopodrobna informováni, s čím jsme vlastně byli u Masaryka. Stalo se tak podlostí. Kdosi byl tajně  v mém bytu zde  v komandě a odcizil koncept spisu, určeného pro Národní radu, který u mně zapomněl Mlčoch. Z toho konceptu bylo jasně zřejmo, že my ostře kritisujeme činnost a divoké, přímo středověké jednání a zámysly Srbů. Že dokument znají, to vyplývá z toho, že jej našel Mlčoch ve věcech Smetanových, jenž je Srby koupený spolu s Frejou. Vůbec od určité doby začal proti nám režim velmi ostrý. Provinilcům našeho způsobu měří se asi jako Štolfovi, totiž ubitím, nebo-li jak tomu Srbové říkají: „Sprovodi go kroz jedan sat u Beograd!“ (Doprovoď ho za hodinu do Bělehradu.) A to Štolfa byl ještě neviňátko, a my jsme se dotkli politických poměrů, za něž nedávno byli popraveni někteří vyšší důstojníci na Korfu (s generálem v čele).

A já jsem komandován v pluk; tam mohu zmizet bez nejmenších příčin k podezření.

O těchto věcech jsem nikdy nic nepsal, bál jsem se, že každé chvíle mi mohou zkonfiskovat zápisník, a to by bylo choulostivé. Nyní mám odjet do pluku, ale budu žádat, aby mi dali čtyři dny dovolenou, že pojedu k Masarykovi, ať on rozhodne, co mám dělat. Já jsem odhodlán i k nejostřejším prostředkům - v případě nedovolení odjedu do Kijeva (odkud se eventuelně nevrátím), uteku aneb se předám k disposici ruským vojenským úřadům.

Mám hrozně omezený čas, proto zatím jen tolik, aby aspoň nejdůležitější bylo zaznamenáno pro případ, že bych musel tyto zápisky zítra uložit a skrýt. Vždyť ony se musí pro Tebe dochovat, aby Ti vypravovaly o mně.

Napíšu Ti ještě dopis. Zatím se s tebou loučím a připomínám Ti, že jsem Tě vždy miloval a milovat budu do posledního dechu. Poslední moje myšlenka nemůže býti, než Tvoje.

V Oděse, v noci ve 2 hod. na 21.VII. (3.VIII.)

Dal jsem Srbům výpověď, hned na minutu. Je to poněkud nezvyklé. Ve válce, po obdržení rozkazu jít k pluku připravenému do pole, a dávat výpověď! To nejlépe svědčí o tom, co je to náš korpus.

To není armáda, to je bordel! Opilí důstojníci, i podplukovník Živković, poručíci, podporučíci pijí drahé víno s prostitutkami před očima invalidů, kteří byli zmrzačeni ne pro ideu, ale pro jich osobní kariéru. Před svými invalidy, pro něž nemohou prý dostat žádnou potravu, naopak stále jim umenšují, před těmi invalidy, které nejprve bili jak psy, potom stříleli po desítkách, potom neošetřovali a nechali hynout pro nedostatečnou lékařskou pomoc - protože za celé léto sanitní šéf neměl času organisovat sanitní službu a jen se kurvil s oděskými prostitutkami - a potom je nechávali celou zimu v chatrných letních dačách, kde strádali bez otopu a slámy.

V souvislosti s projektovaným účastenstvím naší I. divise v bojích vojáci odepřeli, nyní se nějak uspokojili a souhlasí. Ovšem ti, kteří prodělali a na své kůži pocítili masakr v Dobrudži, dočista bezsmyslný, kteří v posledních dnech slyšeli, jaké zradě propadla česká brigáda, ti ovšem do boje se nepohrnou. Generál byl v divisi, patrně tam dělal náladu.

Zprávy o úplném zničení české brigády potvrzují se stále víc a více. Po slavném proryvu 18. června byli vzati do pozadí, měli zůstat údernou jednotkou k bezprostřednímu použití samým Brusilovým. Ale při té katastrofě byli spolu s kozáky vysláni ke krytí ústupu. Konali tu pravé divy a hrdinnosti, ale byli úplně obklopeni, protože bratři Rusi je úplně isolovali. Češi způsobili Němcům ohromné ztráty - to věřím, vždyť byli před smrtí tváří v tvář! - a konečně zabíjeli se navzájem, aby se nedostali do zajetí.

Až doposud jsem tu seděl, vyčkával rozkazu Národní rady, abych ukázal disciplínu, ale dál je to nemožné. V neděli 23.VII. jsem si po dlouhém jednání vymohl dovolenou k cestě do Kijeva aspoň na čtyři dny. Jednalo se mi hlavně o to docílit spojení s Čechy. V případě, že by mi nedali udostověrení, byl bych šel k ruským vojenským úřadům a dal se jim k disposici. Žádost o vystoupení ze srbské služby není dosud vyřízena. Sanitní šéf ji poslal k vyřízení komandantu s poznámkou: „...nevezme-li se zřetel ke tomu, že dr. Bouček podal žádost o poddanství, není jiných překážek“.

Hotel Praha

Kijev. 26.VII.

Včera a dnes jsem mluvil s Maxou a Klecandou, sekretáři Masarykovými. Od nich a dr. Foustky jsem se dověděl, že se formuje už VIII. pěší pluk. Nyní není takticky možno převezení do Francie, prý až bude kompletně zformován korpus - to ale je dle všeho jen zástěrka. My už uvázneme tu. Masaryk pojede do Stavky, aby žádal o rozkaz formovat korpus: kompletní, tedy s artilerií, vozatajstvem, technickými oddíly, aviatikou, sanitní organisací atd.

U nás doma je nálada povznešená. Plný souhlas s činností zahraniční. Maxa přinesl ze Stockholmu, kde se sešel na socialistické konferenci s českými delegáty, velice povzbuzující zprávy. Prý na mnohých místech, například dle zkušebního zjištění v kladenském revíru, jeví se ochota v případě potřeby sáhnout ke směru krvavého odboje. V Praze ustavičně se opakují demonstrace.

Zato se svatou Rusí to jde hodně kostrbatě. Finančně je Rusko rozbito na hadry - díky socialistickému vedení státní správy a „experimentům“ se svobodou. Vláda socialistická padla, tak tak že zůstal Kerenský, jenž právě sestavil nové ministerstvo národní - koaliční, v němž jsou zastoupeny všechny hlavní politické strany kromě velkoprůmyslníků. Verchovným velitelem je Kornilov - člověk ohromné energie - ale jak dlouho zůstane? Zde se to všechno střídá jak fusekle.

„Rus nás spasí, Rus je s námi“ - oh, té krvavé ironie! Kolika tisícům našich dobrých lidí bratři Rusové připravili bídný konec! Ale to ještě zdaleka nestačí, abychom ztratili víru v sebe. A je štěstí pro nás, že za svou svobodu nebudeme muset děkovat žádným „bratřím“.

Odpoledne jsem byl u prof. Masaryka; zřejmě ho potěšilo, že chceme „domů“, jak to nazval, ale též mu je nemilá celá věc tím, že třeba by se náš odchod udál zcela hladce, přece jen u Srbů to vyzve jakýsi stín, vržený námi. Ale oni, položí-li ruku na srdce, musí doznat: mea culpa. Odejdou-li Češi, pocítí Srbové, co jsme jim znamenali. Pokud se týče mé záležitosti, tož dostal jsem od Masaryka dopis, ve kterém žádá za moje propuštění ze srbských služeb, poněvadž v českých formacích je ostrý nedostatek lékařského personálu. Doufám tedy, že Srbové mne pustí bez vážných nepříjemností.

Byl teplý večer. Seděli jsme na střeše hotelu Praha. Slušně upravený restaurant. Jako obyčejně předmětem rozhovoru byly naše české věci, mluvilo se o Praze, o prošlých dobách, byli jsme doma. Vykládali o podrobnostech návštěvy Masarykovy v českých plucích, bylo to tklivé a nadšené. Zpěv, hudba, květiny. Seděli jsme dlouho do noci, prof. Maxa a Klecanda, já, dr. Foustka, Vinař a sympatický kluk Medek.

Hned druhý den po příjezdu do Oděsy mi sdělil adjutant generálův, že jsem propuštěn ze služby. Velmi jsem se obradoval a všude oznámil, že v nejbližších dnech odjedu do Kijeva. Za dva dny nato, když jsem myslel, že už si vyzvednu potřebné papíry, mi řekli, že generál k tomu neměl práva a že věc musí rozhodnout ministr. Vůbec jsem se přesvědčil víc než dostatečně, že jsem v lumpáckém circulus vitiosus, i rozhodl jsem se podat žádost štábu oděského vojenského okruhu. Odtud ji poslali do štábu korpusu. Tam budou mít radost! Darebáci, čtyřikrát jsem jsem přijel okamžitě, kdykoli Srbové potřebovali pomoci, nešetřil jsem času ani peněz, obětoval kariéru - a nyní mne nechtí pustit, když naši krvácí! Rozumím tomu, bojí se, abych nemluvil; a pak ta nešťastná závist, která mne bodla hned na prvním kroku v Srbsku roku 1912. Přepočítal jsem se, když jsem ještě věřil jejich slovům o slovanských bratrských cílech atd. Ale zadržet mne nemohou!

Sodoma a Gomora

Rusko je zemí divů docela nepochopitelných. Kdyby to byl evropský stát, už by skončil. A zde ještě stále ohromné reservy energie, bohatství, a současně malátnost, babství a žebrota. Desorganisace - vlastně zde nikdy žádné organisace nebylo. Neuvěřitelné! Člověk soudný bojí se nyní o svůj zdravý rozum, aby nezešílel, a zde obecenstvo je tupé, nerozčílí se, filosofuje si svým obvyklým způsobem, zahálí a flámuje, hraje  v karty a flirtuje, a mrhá se národní energií. K zbláznění - s jakým klidem a nemravností celý ruský národ si libuje v pohlavním požitkářství. Oděsa - to je učiněný ohromný nevěstinec.

Kornilov zavádí pořádek v armádě. Kromě pověstného příkazu o trestu smrti vyšel nový, ve kterém se přikazuje za účelem podňatí disciplíny obnovit cvičení v reservních jednotkách, dbát na vojenský vzhled vojáků atd. Zde v Oděse až doposud nic se z  toho neuskutečňuje.

Je nesporné, že se ruská armáda poněkud vzpamatovává, ale zbývá ještě mnoho, mnoho práce! Však na rižském frontu, dík odstupu jednoho ruského „vlastenecky“ nadšeného „doblestného“ pluku, Němci bez boje dostali se kupředu na několik verst. U Novoselce zase továryšči provedli statečný kousek: pod ohněm německé artilerie odešli z posice tak důkladně, že se i reservy rozprášily. Mimo jiné tam nechali jednu těžkou baterii.

Skončilo se moskovské sověščení (porada). Proneseno bylo mnoho řečí, z nichž vysvítá dávno známá věc, že nutno odstranit sověty, vláda že musí být pevná a opatřena náležitou exekutivou, že se musí zarazit v armádě zločinná agitace, že se musí zavést disciplína, uspořádat železniční provoz atd.atd. Ovšem zástupci tzv. demokracie protestují. To vše značí pro ně kontrarevoluci, to jsou výplody „buržujů“. Buržuj - to je totiž v Rusku dnes každý, kdo umí číst a psát. To slovo dnes slyšíš všude; a jak si to Rus pěkně vysloví, jak pěkně si polibuje na těch „u“ a „j“ na konci - mám pocit, že zabučel vůl.

Jeden z ministrů na moskevském sověščení uvedl tato data: Moskevská strojírna, nehledě k tomu, že zvýšila platy dělníků některých kategorií až na 52 ruble denně, což značí deficit přes 90 milionů rublů, ztratila na své výkonnosti. Místo dřívějších 26 vyrobených lokomotiv za měsíc dodává nyní 6.

Kornilov se pozvolna dostává do nesouhlasu s Kerenským - zdá se, že se cosi takového odehrává v zákulisí. Kerenský vyhuboval už kozáctvo, že střílí z kanonu po bratrech, když se vyslovuje pro nezaměnitelnost Kornilova. Sověty prohlašují Kornilova za organisátora kontrarevoluce, že prý chce uchvátit místo Kerenského. Rozklad pokračuje. V Izmailu továryšči ubili, docela sprostě utloukli francouzského aviatika. Načíná se série explosí zbrojovek a požárů továren. Už dlouho čekám, že začnou lítat do povětří mosty - ale možná, že si to Němci nechávají až na tu dobu, kdy Američani dodají objednaných deset tisíc vagonů a několik set lokomotiv.

Stále se mi zdá, že to všechno je halucinace, že jsem v zakletém kruhu, kde se mi to všechno našeptává, vždyť to není možné jinak! A přece! Světová válka ve 20. století. Rusko si zachvátilo svobodu.

Konečně jsem dostal svoje papíry od Srbů. Když jsem je měl  v kapse, srdce mi veseleji zatlouklo, neboť bez jistoty, to jest dokud není všechno černé na bílém, s razítky a podpisy, jsi stále jako ve vzduchu. Okamžik historický: 24. srpna odjíždím na službu v české vojsko. Rozloučil jsem se velmi lehce. Jediné, co mne v Oděse vábilo, bylo moře.

Epilog

T.G. Masaryk: Světová revoluce za války a ve válce 1914-1918 (čl.50): ... Srbům srbský vyslanec Spalajković snadno vymohl povolení, aby z rakouských zajatců formovali srbskou legii. ... Hned v roce 1915 posláno do Srbska několik transportů. V Oděse byl srbský generál Živković, jemuž byli posláni srbští důstojníci a poddůstojníci, a tak v roce 1916 byla formována prvá srbská divise. Do této divise přešlo mnoho našich důstojníků a vojáků, protože se českého vojska dočkat nemohli. Srbové našim slíbili, že utvoří samostatný oddíl český, ale k tomu nedošlo; z Kijeva proti tomu agitováno, dost značný počet našich pak srbskou divisi opustil. Osud této srbské divise a našich hochů v ní byl smutný. Proti německému postupu pod Mackensenem udatné boje v Dobrudži zůstaly strategicky neplodnými. ... Není zde místa vykládat, jak se počalo s formováním druhé srbské divise a jak pro vnitřní spory a boje musila být rozpuštěna. ... Na počátku roku 1917 (v dubnu) byli naši ze srbské legie od srbského komanda propuštěni a vrátili se do Kijeva, aby mohli vstoupit do armády naší.

 

VI.

Mezi svými

Kijev za války

 

Poslání

V Kijevě jsem byl ihned přijat. Za jedno dopoledne jsem dostal už i maršrutu ke IV. pluku; všechno, kromě peněz.

Náhodou jsem se sešel s plukovníkem Srbem. Disidentská akce jihoslovanská zkrachovala. Plk. Srb je tím značně deprimován. Zaváděl se patrně úmyslem sjednotit elementy vypadlé ze srbského korpusu - a nyní se ukazuje, že elementy nejsou dosti solidní. Mimo to mi vypravoval ohromně zajímavé podrobnosti o Kornilovu. Seznámil se s ním v Turnu Severinu ihned po jeho uprchnutí z rakouského zajetí. Stali se prý dobrými přáteli. Srb je nyní přidělen Kornilovově Stavce (hlavnímu stanu). Přijel do Kijeva s důležitým posláním, týkajícím se dalekosáhlých vnitřních ruských událostí. Prý se odehrají v nejbližších chvílích a budou rozhodného významu. Nemohu tomu věřit, ač není to nepravděpodobné - ale snad se Srb příliš unáší svým entusiasmem. A pak - což se takové věci vypravují tak málo známým? Ovšem na mne je možno se spolehnout - ale přece já bych byl opatrnějším.

Kornilov toho dne (26.VIII.) požádal Prozatímní vládu, aby se zřekla úřadu  v jeho prospěch. Kerenský vydal proti tomu rozkaz o odstávce Kornilova. Z toho vyplývá nyní veliké nebezpečí. Občanská válka se všemi příšernými komplikacemi. Obávám se, že Rusko upadá v definitivní zhoubu. Bojím se, že zvítězí nevědomost a zaslepenost mas. Jsem přesvědčen, že se nyní rozhoduje osud Ruska, pádem Kornilova mizí naděje na zavedení pořádku.

Kijevská mysl nadává Kornilovu o všechno pryč, nazývá ho zrádcem atd. Ale je vidět, že mají z něho strach. Zmiňují se o telegramu Kornilovově, rozeslaném po celé Rusi - Kijevská mysl cituje z telegramu velmi málo: např. pasus, kde Kornilov obviňuje vládu, že pracuje v plném souhlasu s německým generálním štábem, druhý pasus, v němž Kornilov zapřísahá se, že porazí Viléma a stát dovede do učredítělného sobrání (ústavodárného shromáždění), kde si národ sám rozhodne o svých dalších osudech. Jsou též nejasné zmínky o kornilovských vojskách, vyslaných na Petrohrad.

Masaryk pracuje nyní na sblížení Čechů s Poláky a sjednocení jich akce. Byl v Moskvě velkolepě přijat centrální polskou organisací.

Polonnoje, volyňská gubernie

Novoje Polonnoje je špinavé městečko s bizarními koutky, shrbenými a křivými domky, roztrhanými chalupami. Poněkud připomíná orientální turecké město v Makedonii. Špína a ubohost přímo nemyslitelná. Jen málo chalup je přibližně čistých. Já mám štěstí, že bydlím v rodině přímo zázračně čistotné, u dobrých Židů. První noc jsem měl živý sen: ocitl jsem se doma a všichni se na mne vyčítavě dívali. Nic se nemluvilo, ale zachytil jsem dojem, že mne obviňují, že jsem tak dlouho nechal Mílu samotnou. Jako bych ji byl opustil. Viděl jsem Mílu kdesi daleko, dívala se na mne hluboce, s trpkou výčitkou. A já nemohl mluvit, nemohl jsem nikomu objasnit, že jsem byl na vojně.

Začíná podzim. Dny se krátí. Venku skučí meluzína. Sedím při svíčce, není petroleje. Obklopen jsem prostředím úplně cizím,  v hluboké temné Rusi, sám se svými sny a ideály, se svou láskou a vzpomínkami.

A zas jsem neobyčejně klidný, cítím se velice dobře uprostřed našich lidí. Nyní, po tak dlouhém zmítání světem, začínám chápati v celém rozsahu a hloubce vyspělost a vzácné kvality našich lidí. Cítíš sílu, vidíš element spořádaný. Prostě oasa v nekonečné poušti. Jsem nyní úplně zaujat myšlenkami o organisaci zdravotní služby ve svém pluku. Chtěl bych ji mít ideální. Každý pluk je zařízen na malou nemocničku. Můj pluk je v nejprvnějším stadiu formování - ještě není ani oficiální příkaz k jeho existenci. Bude to trudná práce za nynějších ruských poměrů formovat pluk. Naše důstojnictvo překvapuje nízkou úrovní, zato mužstvo slibuje vysoké hodnoty. Vyšší důstojníci jsou Rusové, kteří nemohou rozuměti a chápati. Z největší části jsou to kariéristi - jak už tak obyčejně bývá, že po hřbetech dobrovolců mnoho se šplhá. Budiž, je to nutné zlo, nemáme svých a musí se do jisté míry někde ukázat, že jsme součástí ruské armády. Nižší důstojníci nejsou v celku na výši situace. Schází jim náskok inteligence v porovnání súrovní mužstva, někteří nezapomněli ještě rakouské manýry.

Poznal jsem i obyvatelstvo. Mužici jsou šibalové na nejnižším stupni kulturního vývoje. Ženám při svatbě ostříhají vlasy, dělají z nich jakýsi věneček obšitý látkou... a tento věneček už nikdy z hlavy nesdělají! Při vdavkách se konstatuje panenství nevěsty. V positivním případě nosí se nevěstina košile potřísněná krví po návsi, v negativním se vyvěsí nade dveřmi červený prapor! Jakživ se nepřevlékají, spí v zavšivených šatech, nemyjí se. Záchodů neznají. Vinu za zubožený stav lidu nese starý režim svou středověkostí a zločinným oblbováním pomocí vodky a pravoslavného popa, ale neméně též ruská inteligence, která vlastně je polointeligencí, nadutá městská cháska bez nejmenšího pochopení pro lid.

Málo nyní čtu noviny. Dostávám je nepravidelně. Ačkoli vnitřní události ruské jsou nesmírně důležité, přece necítím nedostatek novin obzvlášť těžce. Je úžasné, jak Rusko, už beztak hluboko rozložené a otrávené, silné otřesy přežívá. Kornilov se vzdal. Zřejmě jeho akce nebyla dostatečně zorganisována. Kerenský ho předešel, potlačil rozprostranění jeho provolání a rozkazů, a tím byla otázka rozhodnuta. Vláda prožívá opět ostrou krisi. Hlavním velitelem armády je Kerenský. Náčelníkem jeho štábu Alexějev. Chvála Bohu, vnitřní krise prozatím neměla vliv na front. Němci nemají dalších úspěchů, naopak dochází zprávy o ruských úspěších na rižském frontě. Ale bojím se, že ruští vlastenci v okopech nebudou tuze rádi souhlasit se zimní kampaní. Bojím se katastrofy - pomyšlení na zimu mne div nepřivádí z rovnováhy.

Alexějev byl brzy zbaven úřadu, protože zastával program Kornilova v otázce zlepšení disciplíny. Vláda v nové krisi. Bolševiki nabývají vrchu.

Kdo skolí kance?

Dotrkává prý už i Kerenský; můj sluha Petr mu říká Kredenský. Tancoval jak mezi vejcemi, hned napravo, hned nalevo, a dnes prý už je v base. Kornilov zas na svobodě, prý bude zachraňovat Petrohrad. Je to motanice. Kdybych nebyl mezi našimi chlapci, tak bych si zoufal.

5. října odjíždím do nového sídla našeho pluku - Romanova, na 40 verst od Polonného směrem k Žitomíru. Romanov je městečko ležící stranou železniční linie, špinavé, rozblácené do nemožností. Většinou židovské obyvatelstvo. V místě nalézá se iměnije poměščice (usedlost statkářky) hraběnky Stetské, varšavské polské aristokratky.  V jejím zámku bydlím po evropsku. K zámku přilehá na umělém ostrůvku letní pavilon, jenž jest námi rekvírován pro důstojnické sobrání. Všechno solidní, pěkné. Hraběnka sama starší dáma, velmi energická, nám však ne nakloněná - vždyť její zeť je důstojníkem rakouské armády.

Byl jsem ve schůzi, kde se volili zástupci do ústavodárného sněmu. Bylo shromážděno asi 50 až 60 kresťaninů (sedláků), docela nevinných, dobromyslných strejčků. Ale to nepasuje do německého programu, proto byl přítomen z Kijeva vyslaný agitátor, bolševik jakýsi, sám prázdná hlava, ale nahučená kýmsi v tom smyslu, že „my všemi silami bojujeme za vybojovanou svobodu, proti kontrarevoluci...“ atd. Začal mluvit takto: „Neohlížejte se na to, bude-li váš zástupce gramotný, nebo ne. Pamatujte, že gramotný vás prodá, dnes vám slibuje hory doly, mluví k vám laskavá slova, šmajchluje se, ale jak od vás odejde, tak vás zradí a vrátí se k vám s karabáčem, aby vás bil dle starého pořádku. Proč? Protože je pro program monarchistické kontrarevoluce, monarchistické Anglie, monarchistické Francie. Vy musíte mít v tom ústavodárném shromáždění člověka svého, chudého, aby chránil vaše zájmy, člověka, který rozumí politice, tedy takzvaného sociáldemograta. Já jsem k vám přijel z Kijeva, nešetřil sebe, spěchal jsem, na koni jsem přijel, jen abych vás uchránil, abyste neprovedli žádnou hloupost“ - a tak to šlo dál. Stále jen pustá demagogie, vypočítaná na zabedněnost hloupých hlav, které ani tolik nedovedou pochopit, že přijet sem z Kijeva na koni není možné, aspoň že to neznačí úsporu na čase - vždyť je to osobním vlakem 12 hodin jízdy. Svatá máťuško Rusi, budeš pěkně zastoupena v ústavodárném shromáždění!

Měl jsem protivný sen. Byl jsem v uniformě s červenobílou stužkou, na lékařském kongresu v berlíně. Sny toho druhu jsou nepříjemné a komické, jako sny o maturitě. Zdálo se mi, že hledám v berlíně úkryt u známých, pletly se mi do toho mnichovské ulice, hledal jsem Mílu. Anebo se mi zdálo, že u nás hořelo. Stál jsem na verandě a díval se, jak oheň proráží z bývalých chlévů. Bylo to na podzim, asi v tuto roční dobu. Zašel jsem na půdu a vyhlížel hasiče.

Báječný podzim v těch hlubokých lesích! Beru vintovku a jdu se brodit za zvěří, posledně jsem zastřelil divokého kance - vážil 150 kg, krásný exemplář. Je to nádhera vymknout se tak na chvíli a osamotit se. Jdeme sice tři čtyři, ale každý většinou pro sebe, nemluví se a jen se oddáváš té tiché, nerušené kráse. Jsme tu úplně odřezáni od světa, tvoříme si do značné míry svou malinkou republiku. Jsme zde opravdoví Sirotci. Náš pluk se mi stává nade všecko drahým. V letním zámku máme v I. poschodí dvě krásné místnosti pro nemocné, převazárnu, lékárnu spolu se skladištěm. Docílil jsem spolehlivého personálu, a tak je radost zde sloužit.

Chceme vytvořit jednotku, která by co nejméně trpěla chybami starších pluků. A to je těžká úloha. Největší překážkou jsou mizerné poměry ruské. Nikde žádný pořádek; organisovanost jeví se pouze v činnosti špionské a provokátorské. Od určité doby se rozmnožují zlé klevety mezi davem, že my jsme kontrarevolucionáři, a tím způsobem se stáváme populárními. Bohužel příliv dobrovolců zklamal očekávání. Ze zapasných (záložních) pluků převádí se nyní dobrovolci do Francie. Jeden batalion už je na místě, druhý, dalších tisíc lidí, se připravuje, a pak mají následovat ještě čtyři tisíce. A dokud to nebude hotovo, nebude se doplňovat ani u nás.

Lenin, Trocký, nové příšery

Bolševici vyvolali a provedli ozbrojené povstání s cílem arestovat Prozatímní vládu a předat státní správu v ruce sovětů. V Petrohradě barikády i okopy na ulicích, boje. Mezi kandidáty ve vládě se jmenují: Lenin - ministerský předseda, dále Trocký, Lunačarský, Kolontaj; vůbec vesměs bolševici, jinými slovy Německem zaplacení agitátoři. Němci, nemajíce vojáků na frontě, vyvolávají občanskou válku. Bolševici opanovali situaci. Avšak pochodem vládních vojsk, v čele s Kerenským, a jednotnou stávkou všeho personálu vládních a ministerských úřadů prohráli. Zatím došlo pod Petrohradem u Carského Sela a Gabčiny k několikadenní bitvě mezi bolševickým garnisonem petrohradským a Kerenským, což se končilo příměřím, kdy se vyjasnilo, že dochází k dohodě mezi bolševiky a menševiky v tom smysle, že se vytvoří jednotná socialistická vláda. Kerenský vyžádán, aby se dostavil na soud do Petrohradu, avšak mezitím, co kozáci pro něho sestavovali osmičlennou stráž, práskl do bot. Převlékl se v námořnickou uniformu a utekl.

Vladimír Iljič Uljanov

 

31. října večer jsem dostal rozkaz jet do Kijeva na lékařské shromáždění. Vypravil jsem se, a už na nádraží v Romanovce - máme tam 12 verst cesty - jsem se potkal s pomocníkem velitele našeho pluku Čečkem, jenž se právě vracel z Kijeva. Od něho jsem zvěděl, že události v Kijevě jsou zcela jiného rázu, než jsme se domnívali. Jednalo se skutečně o vyšlehnutí občanské vojny, ale rázu národního, o realisování ukrajinské myšlenky. Došlo do srážky ozbrojených sil bolševiků a Ukrajinců. Náš 2. pluk se zde ukázal zcela nemístně a nevhodně. Situace se tím jen zapletla: ani jedna ani druhá strana nevěděla si rady, nač přišli Češi, s kým půjdou? Prostě naše vystoupení končilo se blamáží a pluk byl odvolán. Poštvali jsme na sebe obě strany. Někteří z našich dobrovolců, kteří jednotlivě se ukázali na ulici, byli arestováni na den na dva, dokud se situace nevysvětlila. Plnomocník Národní rady prof. Maxa prohlášením v novinách vyjasnil, že naše úloha zdaleka nespočívá ve vměšování ve vnitřní záležitosti ruské. Příkaz o 2. pluku vyšel od vyšších vojenských úřadů, a na jeho zakročení  v generálním sekretariátu ukrajinském byl anulován. Tím se naše stanovisko precisovalo a konflikt skoro se vyhladil.

 

Kijev - Nikolajevská třída

Ve skutečnosti v Kijevě to bylo dost divoké. Vrchu nabyli Ukrajinci. Dnes už se situace vyjasnila natolik, že vyhlášeno bylo generálním ukrajinským sekretariátem, že se Ukrajina prohlašuje samostatným státním elementem ve Svazu ruské federativní republiky, nikterak však nemíní se odtrhovat od Ruska, a zároveň prohlašuje se nutnost pokračování ve válce, reorganisace a zásobení armády.

V Moskvě bolševici rovněž zařinčeli zbraní. Došlo do krvavé vojny současně s Petrohradem.

8. čili 21. listopadu. Anarchie úplná! Po bojích na ulicích petrohradských, moskevských, kijevských a oděských se celková situace jen zakalila. Nová vláda doposud se neutvořila, jsou stále jen zmatené zprávy o situaci v Petrohradě: neví se, bude-li vláda bolševická nebo jaká, o Kerenském jsou zprávy, že táhne s novou armádou na Petrohrad, nebo zas Kaledin z jihu přes Charkov na Moskvu a Kornilov prý že je s ním, líčí se už dokonce bitvy, v nichž pobito bylo 13 tisíc bolševiků odporujících Kaledinu a kozácké jeho armádě. Ukrajina se prohlásila republikou. Z fronty jsou rozesílány oficiální zprávy o velmi ubohém stavu armády, která nemá co jíst a není oblečena. Až se ta masa hne a v nepořádku obrátí do země, chraň Bože všecko a každého, na koho padnou! Vždyť to budou zdivočelé hordy raubířů a žhářů! I my se ocitneme mezi tím, naše pluky budou muset chránit své životy jednak před divokými hordami Rusů, jednak hlad dolehne a zima.

Je hrozná perspektiva. Kdy a jak se skončí vojna? Říkají, že Němci vydrží sotva do jara. Věřím, že Spojenci jsou silní a převyšují dnes Němce. Ovšem, Němci jsou už uštvaní, ale přec mají úspěchy. Rozbili Rusy pod Rigou, opanovali rižský záliv a skoro současně měli velkolepý úspěch v Itálii. Tyto úspěchy pravděpodobně vysadily na koně válečnou stranu, která už byla dost skrovná, a nyní asi znovu zvednou náladu válečnou. Znovu a dál se bude prolévat krev řekami. Což skutečně hlíza ve formě militarismu otrávila svět do té míry, že se nemůže ani tou úžasnou bouří a strašlivou lidskou krisí paralysovat? Všude jen kříže a hroby, Moran běsní a slaví své úspěchy, pálí se a drancuje, národy hynou a vymírají. A z teplé lidské krve rodí se jako v pařeništi nové příšery.

Kabaret s výbuchem

Lenin obrací se s nótou ke spojeneckým vyslancům, aby celým svým vlivem zasadili se okamžitě o přerušení války, a dovozuje velmi nejapně, že je to přání demokratických mas lidových, dokonce i neutrálních států. Jím určený vrchní velitel ruské armády, praporčík Krylenko, jenž dosazen byl na místo generála Duchonina, protože týž nechtěl zahájit mírová vyjednávání s Němci, vydal rozkaz, aby každý plukový komitét dle své vůle zahájil mírová vyjednávání s Němci. Tito ovšem nechtí na cosi podobného přistoupit prohlásivše, že mohou vyjednávat pouze slegitimní vládou neb zákonodárným shromážděním. Přirozeně. Jim není nic jiného zapotřebí, než čeho dosáhli; dostali na špici svého agenta Lenina, jenž v nejkratší době přivede Rusko do stavu už úplného rozvratu.

Na frontě a v blízkém týlu začínají pohromy, nastává smutný rozklad. Ani spojeneckými, ani neutrálními státy bolševici nejsou uznáváni jako zákonná vláda. Anglický atašé jménem všech spojeneckých misí prohlásil, že v případě zahájení mírového jednání s Germánií zodpovědnost padá na Rusko, přičemž následky mohou být krajně těžké. Amerika ohlásila Duchoninu, že zastavuje všeliké dodávky do Ruska, poněvadž za stávajících poměrů neví, do jakých rukou se dostanou. Tak odpovídají Spojenci na dětinské fantasie ruské revoluce.

Všekozácký sjezd v Novočerkasku prohlásil, že neuznává vládu Leninovu, že mír se může uzavřít pouze za souhlasu se Spojenci, že neuznává se jako vrchní velitel praporčík Krylenko, jehož příkazů kozáctvo poslouchat nebude. V našem pluku je vroucí přání, abychom byli vyvedeni v území donských kozáků. Budeme-li se stěhovat, bude to tragické. Pluk má k disposici koně jen špatné a nedostatečně postrojené. Jak se všechno vyveze?

Lenin, Trocký, Krylenko vládnou, ale jen polovinou říše, a to ještě bez respektu zdola. Armáda z části se dala do bratříčkování s Němci, z části do mírových vyjednávání, z části obstruuje a manifestuje pro Prozatímní vládu. Rumunský a perský front například protestují proti zrušení centrálního armádního výboru Krylenkem a žádají socialistickou vládu a Duchonina. Ukrajinská republika nabízí spojenectví donským kozákům, Kubáni a ostatním kozáckým kmenům, které vypovídají jakékoli styky s nynějším systémem vládním a vyhlašují samostatnost Jihovýchodního národního svazu. Rusko se rozpadá.

Bolševici za vedení Lenina pracují vytrvale a surčitou tendencí ve prospěch pruské militaristické politiky. Ruský tisk - kromě ovšem bolševického - otevřeně viní bolševiky, že utíkajíce před anglickými a francouzskými buržuji zrazují Rusko a vhání ho do spárů Viléma, což se všeobecně uznává za horší než vláda Nikolaje II. Volby do zákonodárného sněmu se kolíbají a to také bylo jedním z hlavních cílů bolševiků a germánských agitátorů. Duchonina ubili námořníci. Ve slepé vášni, jako rozlícená zvěř.

Onehdy v neděli jsme měli divadlo, vlastně kabaretní večer; pořádala ho telefonní komanda. Mají tam dva neb tři dobré komiky. Dobrý humor. Na večeru byli přítomni zástupci zdejší honorace, Rusové, Poláci, francouzská vychovatelka u hraběnky - všichni byli velmi spokojeni, ač nerozuměli ani slova a program byl dlouhý. Večer byl přerušen zvláštní příhodou. Směrem k Pečanovce, kde jsou naše sklady, ukázal se požár a silné explose, takže se okna silně třásla až na vzdálenost 15 km. Panika nevznikla, ač  v městečku už se Židi splašili a začli se stěhovat, že jde Germánec. Ačkoli se nevědělo, na čem jsme, nijak to nevadilo našemu plukovníku, aby po vyčerpání programu hrál na flašinet, kdežto jeho povinností bylo ihned učinit opatření na zjištění pravého stavu.

Byl jsem v Pečanovce v úterý. V pondělí večer ještě byly silné explose, zde slyšitelné velmi jasně, silou vyrovnávající se nedělním. Menší výbuchy slyšitelny byly celý den. Domky nalézající se blízko skladu byly částečně úplně smeteny. Vagony rozmetány, viděl jsem kola odmrštěná na vzdálenost až 300 metrů. Těžká vrata topírny byla prolomena jako škatulka od sirek. Na místě samém bomby se válely  v masách, patron rozházených bylo jako zrní. Jámy na 20 m v průměru, 6 až 8 m hluboké. Stěny kráterů tvořeny jsou směsí zprohýbaných travers, plechů, hořících trámů a doutnajících dřev - a mezi tím neexplodovavší těžké granáty. Když jsem toto viděl, obrátil jsem se a odešel raději opodál. Co chvíli se výbuch mohl opakovat. A skutečně... při zpáteční cestě jsme ještě jeden slyšeli.

Není pochyby, že se jednalo o atentát, patrně namířený i na kornilovský pluk, jenž se měl právě v dobu první silné explose nakládat do vlaku a odjet ke kozákům na Don. Kornilovci nebyli hotovi, a tak se atentát zdařil jen částečně. Zato však postižen byl transport jiných vojáků, který právě projížděl. Chytlo to poslední vagony; obětí bylo na 60 mrtvých a dva vlaky raněných, odvezených v pondělí sanitními vlaky.

Masarykovi lidi a nemlčící Mlčoch

Zpráva o revoluci v Čechách se nepotvrdila. Kramář měl být zvolen presidentem republiky, podařilo se prý zabrat Škodovky. Bylo mnoho takových provokací. Je jisto, že nějaké nepokoje byly na frontě a že bylo použito ozbrojené moci kuklidnění a obnovení pořádku. Jeden z mých kočů dostal zprávu ze Žitomíru, že se tam nachází kompletní 54. pluk, který v posledních dnech, za příměří rusko - rakouského, odepřel poslechnout příkaz jít na francouzský front a přešel na ruskou stranu. Maxa, komisař našeho korpusu, byl zde před dvěma dny a sdělil, že naše vojsko ve Francii je uznáno Spojenci úplně za samostatné se všemi právy a povinnostmi; v Americe je připraveno 120 tisíc českých dobrovolců, a bude-li možno nás převésti do Francie, tož naše armáda vzroste nejméně na 200 tisíc.

Zato u nás, v našem tzv. vojsku, to vázne. Rusové se bojí o svá místa a tedy se snaží vyhovět i dolů, i nahoru Národní radě, která nemá ve svém středu ani jednoho odborníka - vojáka. Organisace je tak volná, že se to skoro blíží našim veteránským sborům. A tak jsme na tom dohromady špatně. Kdyby nebylo nadšení a dobré vůle našich lidí, tož by se náš korpus tak rozbil, jako srbský. Samo sebou se rozumí, že dokud určitá část důstojníků pije, shání se po holkách a karbaní, dotud si nezískají mezi vojskem vážnosti a přirozeně pořádku.

Byl u mne kapitán Mlčoch. Zvláštní je jeho osud: výtečný voják, znamenitý organisátor, člověk vzdělaný a inteligentní, poctivec od kosti - a v přítomnou dobu nemůže se uplatnit. Proč? Protože vyniká nad průměr. Naši důstojníci, diletanti, se ho bojí. Ještě svého času v Družině chtěl položit základ demokratické armádě, a jak se samo sebou rozumí, při starém carském režimu a za shnilé vlády starého Svazu narazil a měl být poslán na Sibiř jako špion.

Byl zde u mne několik dní, ale už za tu dobu roznesla se o něm zpráva, a mnozí z vojáků prohlašovali, že ho do roty nepustí, aby nám tu nedělal pořádek. Čeček, pomocník velitele pluku, pamětník Mlčochovy aféry v Družině, rozšířil zprávu a zahájil agitaci, že Mlčoch je bolševik - to je dnes největší urážka. Bolševik, jinými slovy německý agent. Proti němu byly důstojnické schůze bez mého vědomí a účasti, ačkoli byl u mne jako host. Lépe: právě proto. Je to zbabělost.

Mlčoch všechno velmi dobře chápe. Vypracoval zde svůj dávno už vynalezený a nyní prakticky podepřený plán na reorganisaci českého vojska. Projekt znamenitý. Já jsem mu k tomu dal jako přílohu obrázek našeho vnitřního stavu v pluku ve formě dopisu komisaři prof. Maxovi a předsedovi Národní rady prof. Masaryku. Napsal jsem, jak se pracuje  v komitétech, jaké zkušenosti mám o mužstvu a jak naproti tomu je netečné, nezkušené a nesvědomité důstojnictvo. Zmínil jsem se též o případu s českou státní půjčkou, kdy v rotách už upsali a vybrali veliké sumy, a mezi důstojníky dosud nebylo ani zdání.

Mlčoch celou dobu, co byl u mne, si mátl hlavu tím, co mu řekne Masaryk a jak ho přijme a nevyžene-li ho. Zvláštní člověk: jde s dobrou věcí, kde s kterým vojákem se dohodne a najde pochopení, a bojí se neúspěchu u Masaryka! Právě Masaryka! Ujišťoval jsem ho ustavičně, že špatně rozsuzuje. Nakonec se rozhodl, že  v každém případě, i kdyby byl přijat vojenským odborem i generálem a všemi, že nejdříve musí promluvit s Masarykem a upozornit ho, že on pro své vysoké požadavky ve službě a vzhledem k úrovni našich důstojníků pravděpodobně bude mít ostrý konflikt se svými podřízenými důstojníky, ale že nemůže přijmout službu bez záruky sankce Masarykovy. A bez provedení svých principů také službu dělat nemůže a nebude.

Byl jsem přesvědčen o úspěchu Mlčochových kroků, že ho Masaryk nemůže neocenit. Ale Mlčoch měl správnou předtuchu. Ještě v Romanově jsem dostal dopis od Mlčocha. Přivezl mi ho Domín. Potvrzuje se, že Masaryk ve vojenských otázkách je úplně ve vleku svých lidí: Maxa & Co. Byl praeparován, pokud se týče Mlčocha. Mlčoch to zatím úplně prohrál. Ale neodstoupil - to by nesměl být Mlčoch! Udělal si svou stranu - mimo jiné z kapitána Fuky, adjutanta velitele korpusu, a prý i francouzský atašé major Vergé jde za jejich principy. A na korpusném sjezdu, který se bude konat v nejbližsích dnech, se bude projednávat otázka reorganisace českého vojska.

Mlčochův dopis je dokument. Je úžasné, jak se může tak riskovat osud naší vojenské organisace. V čele, ba vůbec v celé organisaci není odborníka, není organisátora. Jsme vybudováni na shnilých základech staré carské armády, a ty jsme úzkostlivě chránili a vlečeme je s sebou a říkáme tomu pořádek. A zatím klopýtneme a možná padneme.

Ostrovskij

Všude samá kořala! Vyrábějí si ji sami z mouky, je to utrejch. Zlodějství, lupičství... a naši lidé se kazí. Poměry mezi místním obyvatelstvem jsou kuriosní: čistě pěstní právo. Nemůže se říci „dělat si ze soudu kašpara“, protože žádného soudu není. Např. včera se vystěhoval náš V. batalion z vesnice Stolpova - a dnes už tam nadobro vykradli poměščika (statkáře). Totéž se bude opakovat i zde: hraběnka Stetská ještě bude cenit „českou svoloč“. Naši důstojníci jí připíjeli na zdraví za šestnáct lahvic medoviny.

Ve Stolpově nám ubili 25. prosince praporčíka Tomka a střelce Šaška. Byl tam též jakýsi oddíl sibiřského zemského sojuzu. Pověstná po širokém okolí banda lupičů se pokusila o vyloupení pokladny. Naši byli přivoláni na pomoc. Byli napadeni při pochodu na místo zločinu - v noci a zezadu. Viníci však byli většinou pochytáni a potrestáni smrtí, z části hned na místě zastřelením a oběšením, z části při převodu jich do Romanova - „pokoušeli se o útěk“. A hauptraubíře, kterého chytli zde v Romanově, posadili do díry, kde ho naši arestanti oběsili.

Hauptraubíř, nějaký Ostrovský, šéf jádra bandy, sestávajícího z pěti bratří Ostrovských, byl týž, který zabil naše dva hochy. On jediný střílel nevojenskou puškou, oba byli zabiti jedinou ranou - olověnou koulí. Za naše dvě nešťastné oběti padlo osmnáct raubířů.

Arestanti při tom počínali si s příšerným cynismem: dvakrát ho povytáhli, a když začal modrat, zbili ho, aby znovu přišel k sobě, a teprve potřetí ho dodělali. Po bídné smrti ho hodili pod led, a když se o tom dověděli důstojníci a dělali rámus, zas ho vytáhli a zakopali v chlévě pod krávy.

Deus ex machina

Ať už nás dají kamkoli, jen abychom byli tak nějak umístěni, kde by už víc netrpělo naše mužstvo morálně. Nechce mi jít do hlavy myšlenka a tato kombinace: bude se formovat II. korpus. Kde vezmou zbraň pro nové formace, obleky a potraviny? Nebylo by lepší to všechno zde nechat pro II. korpus a nás poslat do Francie? Nebylo by možné dostat vlaky a vézt nás z Kijeva přímo do Vladivostoku? To by byla naše spása! Co jinak? Neodvezou-li nás nyní, pak je jisto, že už zde v Rusku dohnijeme, protože jinak už by bylo pozdě. Hořím nedočkavostí navrátit se domů. U nás doma velké věci! V Praze zahájilo přes sto tisíc dělníků všeobecnou stávku. Vyrukovala policie, potom dva maďarské pluky, konečně i artilerie. Teče krev.

Nás zde v Rusku může spasit jedině deus ex machina. Náš I. batalion odešel do Polonnoje. 8. ledna odešel i II. batalion a štáb pluku. Měl jsem odejít i já, ale poněvadž jsem měl ve v rublevském lazaretu velmi nebezpečně tyfem stiženého nemocného, Millera ze 6. roty, který nebyl transportábl, a lazaret byl před odstěhováním, tož jsem Millera dal přenést na náš lazaret plukovní, kde za pomoci jedné sestry jsem ho ošetřoval až do smrti. Mimochodem, ve V Rublevce jsem měl dvě vzorné sestry, Lydii Alexandrovnu Niedermüller a Alexandru Porfyrjevnu Kostinovovou, obětavé a svědomité do krajnosti.

Stěhováním se náš pluk přivedl do hrozného nepořádku. Mužstvo trpí, není chleba. A oficíři se honí za kořalou a prostitutkami. V našem vojsku se vzmáhá lupičství a zlodějství, mravní úroveň vůčihledně upadá. Množí se případy loupeží na silnicích, přepadávání v bytech, dokonce ubití sekyrou docela nevinného starce. Půjde-li to tak dál, dojde k bouřím. Uvažuji o tom, nebylo-li by lépe pracovat na zahájení revoluce raději hned. Kdyby tu byl Mlčoch, rozhodl bych se pro to okamžitě. Mlčoch měl pravdu, předvídal to. Mlčoch je vůbec mimořádný člověk.

V Národní radě vyvinul se během doby patologický stav neomylné, přímo božské nedotknutelnosti  v kruhu lidí seskupených okolo Masaryka, kteří mají patent na suverénnost ve všech oborech českého života zahraničního. Tak například čistě lékařské záležitosti, když se jednalo o volbu korpusního lékaře, a vůbec otázky naší organisace se musely prosazovat skoro oposicí z naší strany, přičemž v Národní radě není ani jeden lékař. Totéž je v otázkách čistě vojenských, organisačních i jiných. Zde ovšem je to daleko choulostivější. V Národní radě není vojenských odborníků kromě nějakého toho zkostnatělého a neenergického generála starého režimu, jenž nechápe našeho vojáka, nezná ho, počítat s ním neumí a nikdy nebude. Dle toho potom vypadá všechno náčelnictvo až po takové kreatury, jakou je např. náš plukovní velitel. Nižší důstojnictvo ovšem není v stavu udržet úroveň ani mezi sebou, natož mezi mužstvem, a tak se to rozpadá. To jsou resultáty toho, že nás formovali a formují úzkostlivě dle ruských předpisů vojenských, vymyšlených na němou tvář starými carskými katany. Tím přirozeně slabší povahy přímo silou se nutí na koleje života zemljackého, a tak se skutečně stává oprávněnou výtka, že se v našich plucích rozvíjí bolševism. To všechno Mlčoch předvídal a na to upozorňoval prof. Maxu a Masaryka, ale ovšem marně, neboť oni jsou zahaleni kadidlem svých lidí, kteří nepustí než zase jen svého. Jsme na tom jako Srbové, ne-li hůř. Spása před evropskou ostudou - jedině deus ex machina!

Z Kijeva není zpráv - vládne tam velmi zuřivá občanská válka mezi Ukrajinci a bolševiky. Naše Národní rada se přestěhovala do Žitomíra. Občanská válka v Kijevě i na západ od nás. Vlaky i přes nakradené dříví pro vytápění lokomotiv se nemohou dostat kupředu, protože jsou všude vyrvané kolejnice, zničené mosty, přervaná vedení telefonní i telegrafní. Celá divise se odstěhovala do rajonu žitomírského, jen náš pluk zůstal. Žijeme bez positivních zpráv a spojení. Noviny nemáme už přes dvě neděle. Kvetou a šíří se nejrůznější zprávy a pověsti - provokace připravující půdu další agitaci.

V posledních dnech často vzpomínám na Mílu, na dítě, na domov vůbec. Podléhám dojmu vzpomínek tak silně, že upadám ve stavy čistě somnambulní. Není divu - při úplné vybitosti nervů. Jedině cit lásky k ženě a dítěti udržuje se jak červená niť současného mého života, tak ubohého. I niť naší národní práce bledne díky demoralisaci našich lidí.

Blíží se konec války. Tušil jsem a cítím ho velmi jasně. Snad to bude ten „deus ex machina“, který nás spasí. Atmosféra je plna čehosi velkého. V berdičevských novinách je otištěna zpráva o prohlášení Čech samostatnou republikou. Sám jsem ještě nečetl ty noviny. Nedovedu si představit, jak by nyní v Čechách prohlásili odtržení. Dle soukromých zpráv Angličani jsou už v Oděse.

Ústup před Němci

7. čili 20. února 1918, Romanov. Předevčírem večer byl naléhavý příkaz vydat se na cestu do Žitomíra. Vyšli jsme v poledne z Polonného. Náš přechod se dál ve velkém nepořádku. Výstup byl bez precisního rozkazu, jen tak přibližně se řeklo. Stihli jsme sem v 9 hod. večer. Tedy 36 km za devět hodin. Zámek je pustý. Všechno vyvezli. Jinak by to bylo nadobro z ničeno. Ubytoval jsem se v zámku. Můj personál (20 lidí) spal  v mém bývalém bytě, a já  v hraběcích komnatách. Němci jsou v Rovnu.

8. února Vysoká Pec. Dnešní pochod byl nádherný, zajímavá krajina, lesnatá, nádherné slunce. Mráz. Naši vojáci kradli a loupili koně, které patrně potom prodávali. Kradli u chudých sedláků.

10. února. Žitomír. Včera večer jsme přišli. Jsme umístěni v ťurme, kde byl před námi zapasný pluk. Uvítal nás zdejší reservní pluk nepěknými pověstmi: že už náš pluk oplakávali, že jsme už zajatí. Sami už před třemi dny měli spěšný rozkaz ustoupit do Kijeva. Dnes co chvíli byly nové a nové poplašné zprávy: že Němci už jsou od nás na 30 verst, že vysílají obrněné automobily, že dokonce nám odřezali odstup, že jsme dohráli atd. atd. To všechno přivedlo naše velitelstva do úplného zmatku. Každý ztratil hlavu. Jak jsem tvrdil už dávno, naše vojsko pro úplnou neschopnost velitelství je neškodné. To přičítám za těžký hřích Národní radě, že tohle neviděla a vidět nechtěla. Při každé nové poplašné novince naši páni bratři zčervenali, zrudli, hlásky se jim zatřásly, a ztratili hlavu.

12. února. Selo Kočerovo (po cestě ze Žitomíru do Kijeva). Pluk náš je při pochodu roztažen na mnoho verst, máme hrozně velké vozatajstvo. Vezeme mnoho věcí. Mužstvo v náladě dobré. Sem tam sice ubijí nějaké prase, spakují krávu, ale není se co divit, protože důstojníci se nestarají o zásobování. Cesta byla nádherná, hlubokými lesy. Včera bylo namrzlo, koně hladkého kování padali. Vzduch byl prosycen chladem, takže ho vidět bylo, mraky těžké, jako ocel modré, a do nich se zachycovala lehce rudá zář zapadajícího slunce.

Němci nás tísní, jsou nám stále v patách. Zřejmě nás šetří, jinak by nás mohli rozbít kteroukoli chvíli. Jsme zde úplně prodaní a zrazení. V Rusku úplný rozklad. Ukrajina ho dovršila.

16. února čili 1. března. Vygurovščina (proti Kijevu, na levém břehu Dněpru). Včera jsme projeli Kijevem. Celou cestu jsme měli v patách nepřítele - Němce, Rakušany, Ukrajince. První pluk měl po cestě neveliké srážky, a dnes ještě chrání si ústup před Kijevem a vstup do města. Celá naše divise přešla na východní břeh Dněpru a budeme ještě ustupovat dále.

Kijev před válkou, bulvár Kreščatyk

V Kijevě jsem se sešel s Vinařem. Vypravoval mi, že Masaryk odjel k Trockému vyjednávat o vlaky, které by nás odvezly do přístavu a dál do Francie. Rusové uzavírají mír, i Ukrajina i Velkorusové, takže zde nemáme co dělat. Jen těžko bude dostat vlaky. Kromě toho mi sdělil, že Francie nám dala 60 milionů franků ve zlatě na vydržování našeho korpusu. Potvrdil mi, že v Čechách je revoluce. On sám zůstává v Kijevě.

Za Kijevem už jsou cesty bídné. Tam silnice, a zde strašný písek.

2. března. Celou noc bylo slyšet z Kijeva střelbu. Vyšší důstojnictvo a štáby ztratily hlavu a všechny schopnosti usuzovací, kterých ostatně nikdy neměly mnoho. V každém řádném boji úplně postrádáme samostatnosti, sloužili bychom jenom za dělostřelecký objekt. To se ukázalo dnes. Bolševická vojska chránila přechod přes most do Darnice. Kdosi vystřelil a utekli. Přišel na řadu náš 2. pluk. Ten se dostal do úplné paniky.

3. března. Městečko Gogolev. Několikrát vystřelili a „jeho prevoschoditělstvo“ pan generál se naložil do automobilu a ujel, nikdo nevěděl kam, a jeho štáb následoval jeho příkazu. A protože do dvou hodin štáb nefungoval, tož jsme seděli. A potom ihned na pochod, po bídných cestách, většinou přímo vodou. Zima, vlhko, mlha. Došli jsme na místo ve čtyři ráno, roty přicházely v osm i později. Byla to hrozná cesta - tma, neznámá krajina, pustá, nevlídná, a syrová zima do kostí pronikající.

Po cestě jsme se dověděli zajímavé zprávy, dost věrohodné, vycházející prý od zástupce komisaře Národní rady: Angličané v Černém moři, my putujeme ještě asi 150 verst, a potom vlakem prý do Sevastopolu a do Francie. Ukrajina naléhá na nás, abychom se rozformovali. Divoká doba  v každém ohledu. A přece snad brzy oslavím s Mílou shledání.

4. března. Vesnice Svjatilno. Jestli by cesty nezmrzly, uvázli bychom s vozy a neštěstí hotovo. Rozhodl jsem se nevěřit už žádným pověstem. Ani poslouchat jich nebudu. O světě nevíme ničeho. Jsme úplně jak ve střední Africe. Zdá se mi, že Praha, Paříž, vůbec Evropa už ani neexistuje, a jen samá temnota, hloupost a darebáctví.

7. března. Veprik, černigovská gubernie. Cesty jsou strašné, totiž ruské. Dokud jsme stáli, nebylo čím krmit, koně jsme dostali na kost vyhublé. Cestou nám i padali, ale díky dobré cestě až do Kijeva a dostatku krmiva nyní se znamenitě popravují. Kočové dokazují skutečnou virtuositu  v kradení krmiva. V těchto krajích je lid zcela jiný než před Dněprem. Tam nám byli zjevně nepřátelští, a zde, přes vyloženou agitaci temných elementů, je lid pohostinný. Krmí nás a uhosťují skutečně po slovansku. Němců se bojí, že jim budou brát obilí. Od nás očekávali ochranu, a my odcházíme z Ukrajiny. O centrální radě ukrajinské nic neví, o míru také ne. Prý jim jen dali hlasovací lístky a řekli, aby psali to a to číslo, a víc se nikdo o ně nestaral.

Ukrajinci prý nás chtí odzbrojit. Naši parlamentáři ovšem odepřeli. Proto nás nepřítel pronásleduje. Je to očividně německá inspirace. Němci sami sotva by se odhodlali na nás udeřit, ledaže by to znamenalo velmi laciný úspěch.

Předpokládá se, že se v nedaleké Ičně naložíme a že patrně pojedeme kamsi do přístavu a dál do Francie. To jsou tak nedostupné zdánlivě perspektivy, že o tom netroufám si ani uvažovat. Je mi podobně jako před dvěma roky v Albánii. I nyní mám tak nevýslovnou touhu dostat se do kulturního světa jako tehdy. Jenže tenkrát to byla otázka přece daleko prostší. Co se děje jinde ve světě, to je ovšem pro nás naprostá záhada. Jsme zde jako polární medvědi.

Stanice Bachmač

První zprávy ze světa, třeba velmi nedalekého! Náš 6. pluk vzal Bachmač, důležitý železniční uzel, který je nám nevyhnutelně nutný k dalšímu ústupu po dráze z  Ičně. Němci se sem tlačí od severu, po dráze z Minska. Vede se boj na sever od Bachmače, asi 40 verst, na stanici Měna, před mostem přes Děsnu.

9. března jsme došli do Monastyrišče, 10. března jsme prošli Iční a tam jsme se večer naložili. Byly zprávy, že stanice Bachmač už je pod obstřelem dělostřeleckým, a byla slyšitelna odtud značná kanonáda. 11. března za svítání jsme přijeli do Bachmače. Vzhledem k nepořádkům v našem vojsku a převaze, kterou měl Němec v síle své organisace, a úplné pasivnosti zdejšího lidu, jsem se obával o výsledek.

Náš 6. pluk zaňal Bachmač, a 4. pluk Ičňu. Od západu se Němci přiblížili na několik verst ke stanici Bachmač, čímž ohrožovali tento železniční uzel i náš přístup na pomoc 6. pluku. 6. pluk ukázal starou zkušenost. Hoši se drali jako draci a udrželi se proti přesile. V noci se náš I. a II. batalion vyložily na mezistanicích z Ičně a začly nastupovat z pravého boku na Němce. Ti rychle ustoupili a vyslali parlamentáře s návrhem příměří do 13. března 20 hod., abychom měli čas projet bachmačským uzlem.

Historický moment: poprvé po 300 letech Češi konají samostatný vojenský pochod a samostatně vstupují v boj s Němci, kteří za celou vojnu nikdy neuzavírali příměří. Poprvé nabízejí příměří Čechům!

12. března se zdá, že jsme proklouzli Němcům. Příměří ukázalo se ilusorním, byly slabé boje, avšak přec jen byly. Byl den plný rozčílení, vlaky naše projížděly ne dost rychle za sebou. Dostali jsme sanitární pojezd č. 107, ve kterém se nalézám. Patrně už bez nepříjemností proklouzneme.

Už abychom byli z Ruska venku! Zase ruský obrázek. Máme zde jednoho raněného do břicha, sanus praeternaturalis. Sestře je zatěžko ho převazovat, proto ho doktor chce někde po cestě nechat ve špitále. Holota líná - mají všeho patnáct raněných a už jim to nevoní! V mém oddělení je pěkně: ticho, teplo, příjemně. Dosti prostorno; je to oddělení I. třídy. Jedna pohovka odstraněna a na jejím místě psací stolek, skřínka a jakási knihovnička; byt lékaře sanitárního vlaku. Na stole mám tabák, cigarety, pak mapy, jeden díl sebraných spisů Tolstoje, který jsem našel mezi starými papíry ve špinavé kanceláři bachmačské stanice, kde jsme měli převaziště, kromě toho čajník - a tím se dovršuje můj blahobyt. U mně na podlaze spí Jarda; jede s námi jako jeden ze šesti ochránců vlaku.

Jedna potěšitelná pověst, škoda jen, že doposud pouze pověst. Z Jelce snad pojedeme dál, snad do Francie. Dle jedné verse přes Vladivostok do Ameriky, kde budeme organisováni. A velení nad korpusem prý přejímá Francouz, major Vergé. Ti Rusové nám pijí krev, kéž bychom mohli zbavit se jich co nejrychleji. A v nynější době - vždyť my jsme značně závislí na bolševicích, kterých můžeme udržet v respektu jedině vintovkami a vůbec silou.

Jednotvárná, nekonečná krajina, tvořená rozoranými poli, nikde ani stromečku ani jiné známky lidské kultury, tu a tam špinavá rozdrchaná vesnice. A v této poušti jakoby kouzlem vetknutý nádherný park, bohatý dvůr a více méně pěkný zámeček, vila. A to vše zničeno. Ušetřili jedině stromů, protože to je spojeno s prací je kácet. Ovšem, proč se namáhat, když krovy, schody, rámy okenní a dvéře skýtají dostatek suchého dříví topivého! Všechno zničili, i kamna rozbili, kachlíky vylámali a roztříštili. Koně a dobytek rozkradli, hospodářské stroje zničili, spálili kolny. Nebo aspoň rozbili kola a odnesli je, aby např. secí stroj nebyl k potřebě. A nehledě na tu dřívější zločinnost carského bezpráví, přec jen jsou to divoši. Zničili ohromné národní jmění. Všechny pozemky a nemovité jmění bylo už dříve prohlášeno lidovým majetkem. A tak se sami ochudili. Z jara nebudou v stavu obdělat ty rozsáhlé komplexy půdy. Jako vichr to táhne celým nekonečným prostorem: ZNIČIT A VYHLADIT!

Bolševici a Tolstoj

Jsme z Ukrajiny venku, jsme v oblasti bolševiků. 15. března stojíme před Kurskem. V noci a ráno byl silný mráz. Stojíme a nemůžeme kupředu. Kursk je přeplněn vlaky. Mám dojem, že se dělá s námi pasivní resistence. Bojím se, že tento nepořádek je uměle podporován. Nejsme tak daleko od Němců. Nyní je to všechno rozdrobeno a rozházeno, jeden neví o druhém; v takovém stavu by nás Němci snadno dostali. Na mnohonásobné depeše dostávám z Kurska odpovědi neurčité: váš vlak je první na řadě, není lokomotiv, atd. Vyslal jsem rozvědku do Kurska, abych se dověděl něco positivního. Maršrutu do Francie máme, ale sedíme ještě před Kurskem. Budeme pamatovat na máťušku Rossiju!

Z Ryškova jsme se hnuli 16. března v poledne, projeli jsme nádražím Kursk. Zde bylo skutečně všechno nacpáno našimi vlaky a z části i bolševickými. Zde byl i štáb divise. Dověděl jsem se, že skutečně bolševici dělali překážky našim vlakům, jich glavnokomandujuščí Antonov zejména. Snažil se všemi prostředky, i penězi, znemožnit náš odchod. On nás obviňoval, že jsme „obnažili front“. Jisté je, že jedině my jsme kladli Němcům odpor, bolševici utíkali hned při prvních výstřelech, nebo ještě dříve než padly. Teprve v noci na šestnáctého bylo docíleno dohody a Antonov v příkaze „po celé ruské armádě“ - to je nyní sebranka nečetná, ale zato vybraná nejhorší svoloč - praví, že „tovaryšči“ Češi odcházejí, bratrsky předávají část zbraně, a že se nám má po všech stanicích prokazovat největší pomoc. Rozhodnuto bylo však, že každý náš voják má právo vzít s sebou 1 vintovku, batalion 1 patronní dvoukolku, pluk 20 vozů a 24 pulemety, baterie 2 děla. Náš sanitární pojezd patrně zůstane při divisi a jede do Tambova, kde se shromáždí I. divise, II. divise v Penze, odkud vyjedou vlaky v definitivním uspořádání na další pouť.

Náš korpus má 72 vlaky. Počítám, že se to číslo dá snížit na 40, 45. Tyto vlaky mohou být vypraveny během patnácti dní, v nejhorším případě tří neděl. Cesta do Vladivostoku může trvat šest až osm neděl, když to půjde dobře. Ale dokud nebudeme aspoň za Uralem, nevěřím tomu. Je to skličující obraz - taková stanice, plná vlaků, všude špína, nepořádek, stanice zpustošené a mrtvo; vlaky stojí po celé dny a žádný život. Sem tam pár odraných továryščů, hlasitě vykládajících o socialistických idejích, jak ony povládnou světem. Na nás se všude dívají s úžasem: dávno už neviděli vojsko, jedoucí  v jakémsi takovém pořádku, kde se vystavuje stráž a nese služba atd. Každému je líto každého dne zde v Rusku utraceného, každý by chtěl hodně rychle kupředu. A tak už samo sebou ty dlouhé zastávky deprimují, a ještě rozlaďují nejasné zprávy o situaci, jako by v našem zadržování byl zlý úmysl Ruska. Právě prošla zase jedna taková zpráva, že prý je vydán příkaz nepropouštět naše vlaky dál na východ pro zostření poměrů s Japonskem.

Jasná Poljana - dům Lva Nikolajeviče Tolstého

Jasnou Poljanu sedláci vyloupili a zničili, zničili též pomník Tolstojův - „vždyť byl buržuj!“ Je s podivem, že podobný osud nestihl i komnatu, kde zemřel. Je to přízemní domek několik kroků od hlavní budovy stanice Astapovo, byt přednosty stanice. Šel jsem tam s hlubokým dojmem. Z chodby vedou do komnaty široké skleněné dveře. Dovnitř nikoho nepouštějí. Bylo už hodně temno a komnata jen spoře osvětlená lihovou lampou, hořící před okny na ulici. Po levé straně komnaty železná postel, za ní v rohu skříň. Při posteli vysoké boty a malý jednonohý stolek bíle pokrytý, s lákovkami a ještě jakýmisi věcmi, které není možno rozeznat pro nedostatek osvětlení. V pravém rohu knihovna a vedle ní nízká skleněná skříň, na způsob musejních vitrín. Vpravo při vchodu lůžko, patrně pro ošetřovatele. Na posteli Tolstoje na podušce, zdá se, věnec. Domek je dřevěný, nádražního stylu. Kolem dokola obývaný. Samo sebou stojíš na místě, kde zemřelo tělo světového velikána, bez něhož nelze představit si Rusko.

Duše pláče smutkem. Vzpomínám na Orel, tam je statek, jenž je předmětem líčení Šlechtického hnízda Turgeněva, je tam park a lávka, kam Turgeněv chodíval a psával - a tupý národ se nezatřese při vzpomínce na svou chloubu. Místa pustá, divoká a špinavá, jako by nikdy zde nebylo nic jiného než ta tupá luza. A tak je to se vším v Rusku - a proto hyne. Jak nadšeně jsem psával o Rusích na začátku války, ba ještě donedávna!

Vlak č. 3

V novinách se dočítám, že prý na Sibiři jednu důležitou stanici obsadilo 200 tisíc dobře vyzbrojených zajatců; říká to Trocký, ale sám přidává, že to jsou asi jen pověsti, které mají sloužit za záminku zakročení Japonska. Zároveň ilustrace poměrů - ani Trocký nemá spolehlivých zpráv o tom, co se děje na Sibiři.

Jednotky 5. pluku v Penze odevzdávají zbraně bolševikům

Penza, cíl mé cesty, kde je štáb korpusu, vůbec prý nepropouští naše vlaky kupředu. Překážka za překážkou. Je nesporné, že se vede proti nám kampaň. Je to velmi lehké, neboť dnes skoro každé město je samo pro sebe autonomní jednotkou, přinejmenším demokratickou republikou. Jsou zprávy, že začíná proud zajatých Němců a Rakušanů opačným směrem. Jsou silné mrazy, večer -14°R, sněhu spousty. Stojíme vytrvale dál. Všechny telegramy nic nepomáhají.

A jsme na trati, kterou už znám z cesty roku 1914 na Sibiř. Dnes je mi 32 let. Míla na mne vzpomíná. Mám nový úřad: jsem náčelníkem sanitního vlaku č. 3. Vlak ten mám teprve udělat. K disposici mám čtyři rozbité vagony III. a IV. třídy, pár vagonů nákladních a 250 lidí úplně nedisciplinovaných, bez načalstva. Jsou to lidé z II. divisního lazaretu a peredového otrjadu, kde to vedli Rusové, kteří si toho buď nevšímali, anebo vůbec utekli a všechno vedly komitéty. Nepořádek hrozný, skoro všechen inventář nepotřebný. Vypadá to přibližně tak jako v ruském vojsku. Když něco podobného vidím, bodne mne cosi a jako bych slyšel hlas, který mi praví, že jsme přec jen blízcí Rusům a nejdeme-li jich cestou? A za takových poměrů mám formovat celý sanitní vlak.

Starost s mým vlakem je nekonečná; především vyklidit přebytečný personál. Čistě ruská bolševická manýra: jedná se o kamínka ve vagonech - „to je naše“, zásoby potravin - „to je naše“, vůbec vedli si tak, jako bych jim to bral pro sebe. To je české vojsko! Ani tolik nemají úrovně, aby si uvědomili, že musí něco udělat pro své nemocné bratry.

V Samaře našim říkají, ať jedou, my je přijmeme, v Penze říkají - Sibiř nepřijímá. A tak se táhne schovávačka, jako pohádka o Červené Karkulce. Prozatím ještě máme co jíst, a co bude dál? První naše vlaky už stihly do Omska a poslední stojí ještě v Kozlově! Vůbec den ze dne víc a více pochybuji o dostižení našeho cíle, Vladivostoku, aspoň v organisovaném stavu. Pracuje se proti nám všemožným způsobem, dnes nám všechno ještě není známo. Je logické, že se tak děje. Němci jsou pány situace v Rusku. Dnes, kdy se tvoří internacionální Červená garda, kdy Maďaři a Němci (zajatci) se organisují a vyzbrojují, kdy „buržujům“ se zmenšuje denní dávka a o to se zvětšuje lidem „pracujícím“ - nemůžeme počítat se sympatiemi.

Vláda - to jsou předáci politické strany se změněnými jmény: ze všelikých těch Apfelbaumů a Blochů na Blochiny atd. Její počínání víc než bezpečně pracující v německý prospěch jasně ukazuje,  v jaké jsme situaci. Nesmí a nemůže nás udivovat horda agentů Čechů, kteří nás v novinách ostouzí, že jsme kontrarevolucionáři, že jedeme na pomoc francouzskému a anglickému kapitalismu a imperialismu, že se musí naše cesta za každou cenu zmařit. Titíž agitují i na stanicích, kde stojí naše vlaky. Nyní se ukazují všechny chyby napáchané na našem korpuse. Kdybychom byli vojsko, nemuseli bychom se bát ničeho a všichni by se museli bát nás a nesměli by si s námi tak hrát, jak dnes na ruských drahách.

Vlak jsme vyčistili. Cítím se až nezvykle: cosi čistého uprostřed bahna, je to docela kuriosní. Velení vlaku jsem předal dr. Pelikánovi. Nemocných máme asi 50. Stojíme tu, v Syzrani, právě abychom přijímali nemocné. Ale nemocných je málo, z vlaku přebíráme po jednom po dvou. Naše ešelony, neboli jak tomu říkají naši hoši - „šalouny“, přijíždějí stále tři nebo čtyři denně. Zbývají ještě asi čtyři, a máme jet my. Jarda odjel napřed do Samary, koupit struny a noty. Dostali jsme nástroje na kvartet, ale chybí struny.

Hned za stanicí bylo vidět Volhu, brzy jsme se přiblížili těsně k ní. Začíná stoupat, ledy už odešly, plovou už jen ojedinělé kry na temně hnědé, dmoucí se vodě. Z počátku vidět jen jakési rameno. Brzy však se ukázala řeka v celé své šíři a velikosti - je skutečně velkolepá. Přejezd přes most jsem vykonal na střeše. Projeli jsme za šest a půl minuty.

Začíná první jaro. Vzpomínám na Mílu. Chtěl jsem jí psát ze Syzraně, ale nemohl jsem se nijak rozhodnout. Docházejí stále nové a nové zprávy o krutých mstách Němců nad těmi, kteří mají jakýkoli vztah k nám dobrovolcům. A u nás doma jsou protivládní demonstrace - tož jsem se rozhodl nevydávat Mílu a naše v nějaké nepříjemnosti. Mílo, jsi a zůstaneš moje vesna. Nyní jedna za druhou míjí a já stojím jaksi stranou. Letos už potřetí budeme prodělávat přechod zimy  v jaro: na Ukrajině, pak v centrálním resp. východním Rusku a po třetí po projetí Uralem. A to myslím už brzy vletíme do letních sibiřských veder. Sněží. Rozdíl času máme už skoro dvě hodiny v porovnání místního s petrohradským časem.

Profesor Prokop Maxa

Z Čeljabinsku náš vlak jede až do Omska. Já slezl podívat se na Petropavlovsk. Májová slavnost - je tak smutná! Moji známí se celkem nezměnili. Jenomže tentokrát jsem se díval jinýma očima. Tehdy jsem byl ve slavnostní rusofilské náladě, byl jsem tím jasem své nálady tak zaslepen, že jsem viděl všechno jen z povrchu, a nyní jsem to viděl už spíš v pravé podstatě, tu ubohou nahotu jsem viděl. Tehdy jsem v Rusku viděl naši spásu - a dnes největší nebezpečí. Demokracie, či lépe řečeno několik darebáků vedoucích bolševickou stranu přivedlo stát do úplného krachu hospodářského a mravního. Hlad šíří se po celém Rusku. Spojenci, kdyby začli z východu, mohou být za několik málo neděl pány celé Sibiře až kUralu, ale patrně zase nemohou se sjednotit, pokud se týče kořisti.

Nejnovější zprávou je, že máme se obrátit na západ a jet na Archangelsk. My odzbrojeni, a máme se zmítat zase zpět na třínedělní cestě do oblasti působnosti německé vlády. To jsou resultáty Maxovy vyjednávací taktiky: tak dlouho jim dělal ústupky, dovoloval odzbrojovat, až se přesvědčili, že si nás mohou osedlat. Nejprve částečně odzbrojili, pak uviděli, že jsme roztaženi po celé sibiřské dráze, tož i rozdělit. A Maxa to nevidí? Stále ještě se nás bojí - a proto na nás útočí intrikami a agitací.

Průkopník, list českých „socialistů-komunistů“, střílí už z těžkých kusů, zcela dle manýry Lenina: pod praporem demokratických idejí volá do zbraně a do svých řad naše dobrovolce a zajatce, a zrazuje před zaprodanou cestou na pomoc francouzským kapitalistům, aby pod vedením třídně zaujaté české buržoasie vykrvácely desítky tisíců nejlepších českých synů na podporu francouzského kapitálu. Táž metoda, kterou zničena byla armáda ruská. A naši to nevidí, naši neumí s tímto německým trikem bojovat!

Na schůzi důstojnictva vlaků nalézajících se v Omsku Maxa podával vysvětlení o současné situaci. Jeho referát byl dost jasný, ale obsahoval některé vážné rozpory, a celkem svědčil o neschopnosti lidí vedoucích náš podnik, jich neprozíravosti a vůbec o neutěšenosti našich poměrů. Dnes, kdy první naše ešelony jsou už ve Vladivostoku, dovídá se naše velení, kde a jaké jsou vládní úřady, jaká jest jejich kompetence, kde se dály jaké chyby. Např. odzbrojení v Penze stalo se následkem nedorozumění, neboť v Irkutsku polekal se sovět, že jedeme na pomoc Japoncům, a vyslal zoufalé telegramy po celém Rusku, aby nás za každou cenu odzbrojili a nepouštěli dál. A o tom mluví Maxa, jako by se tam v Penze odevzdalo snad špinavé prádlo nebo něco podobného významu. Naproti tomu ale mluví o možnosti, že se budeme muset probíjet buď na Archangelsk, nebo Murmaň.

Vlastní příčina zastavení našeho pohybu leží v podniku esaula Semenova. Ten totiž znemožnil spojení Ruska s Vladivostokem po mandžuské dráze, kde na hlavu poráží sovětská vojska. Boje jsou velmi surové a kruté. Kozácký ataman Semenov nám prý překážek nečiní - to je pochopitelné, neboť on naším projezdem by jen získal. Největší překážku nám činí sověty, bojující proti kontrarevolučním vojskům Semenovovým a opírající se o sílu 3 500 krasnoarmejců, kteří jsou sestaveni skoro výhradně ze zajatců - Němců a Maďarů.

Semenov nastupuje. Prý za Irkutskem zabajkalská dráha nepřijímá žádných vlaků, jsouc zaměstnána vojenskými transporty - tj. bolševici se stahují do Irkutska. Proto také nás z Krasnojarsku nechtěli pustit - bojí se, že se spojíme se Semenovým. Ubozí, jako kdyby někdo z nás měl ještě chuť zůstat v Rusku! Náš vlak prohlíželi, je-li vskutku „sanitární“. Ovšem zbraní nenašli, neboť na tu chvíli, co nás prohlíželi, pušky se přenesly do sousedního dělostřeleckého ešelonu.

Další pohyb je značně problematický. Boje bolševiků se semenovci jsou na vzdálenost asi 100 verst od uzlové stanice, kde odbočuje amurská dráha. To je už značně blízko, a proto zastavili další pohyb našich vlaků. Jediná naděje spočívá v tom, že by nám, sanitárnímu vlaku, dovolili mimořádně projezd. Šli to vyjednávat naši „komisaři“ Národní rady ke generálnímu štábu.

Bajkalské jezero. Největší sladkovodní jezero světa, kromě dvou amerických. Dráha objíždí jižní cíp z Irkutska podél dosti mohutné, křišťálově čisté horské řeky Angara, která přímo vytéká z Bajkalu; její údolí, úzké a stísněné, vyúsťuje bezprostředně do ohromné kotliny jezera. Hory, zasněžené a studené, spadají příkře do jezera, takže trať prorývá se spoustou tunelů. Příjezd k jezeru nezapomenutelný. Ohromná hladina vodní už prostá ledu, kolem a v dáli zasněžené hory jakoby v něžném závoji červenavého světla vycházejícího slunce, voda příjemně hraje vlnami, průhlednými, zelenými a s bílými hřebínky.

V přístavu stojí ohromný parník Bajkal. Jsou dva takové, které převážely vlaky, než byla zbudována kruhobajkalská dráha. Bajkal pojme 25 vagonů naložených, a kromě toho 150 cestujících; může i lámat led.

Národní rada, resp. několik civilistů, z nichž každý chce být spasitelem národa, nijak nechce si uvědomit, že vojsko není rejdištěm osobních zájmů několika ctižádostivců a intrikánů a že se nedá organisovati laiky. Došlo to tak daleko, že situace dospívá ke krachu dosavadního systému. To, co Maxa povídal na schůzi v Omsku 7. května, se ukázalo docela nereálnou informací, a vůbec je jasná neschopnost Národní rady, pokud se týče organisace naší cesty. V Penze na základě „nedorozumění“ byl vydán příkaz vydat zbraně. Už tehdy všeobecně se žehralo na málo sebevědomé a důrazné vystupování našich „ministrů“. Už tehdy se poukazovalo veřejně a všeobecně, že by se mělo těm všelijakým vládám poukázat na možnost, že poteče krev a potom že mohou být následky nedozírné. Ale to měla Národní rada vždy jen výtku, že jsme pesimisti.

Ukázalo se, že Národní rada přec jen nemá patent na rozum, že není papež a že tedy je omylná, ale bohužel následkem těchto vlastností padlo, nakolik je posud známo, 15 českých dobrovolců a 5 zůstalo s amputovanými nohami, kromě ostatních 20 těžce raněných. Hned ten den, kdy jsme přijeli do Vladivostoku (30.V.1918), byly rozšířeny pověsti, že v Irkutsku došlo ke srážce Čechů s krasnoarmejcami. Během následujících dvou dní se celá záležitost postupně vyjasňuje. Jsou doslovně uveřejněny rozhovory přímým drátem s Irkutskem. V Irkutsku měli být naši odzbrojeni, vložili se do toho provokátoři a došlo ke srážce. Současně, 40 verst západněji, byl jiný náš ešelon napaden ozbrojenými internacionalisty, Němci a Maďary, a opět tekla krev. Ale je též známo, že došlo ke srážce i v Mariinsku a v Čeljabinsku.

První divise rozhodně odepřela zvolit cestu na Archangelsk. Sibiřské vlády mají z našich ohromný strach, nabízejí všechny možné dopravní prostředky, na amurské dráze dva vlaky denně, a ne jeden za dva dny, jak vyjednával Maxa, nabízejí parníky po Amuru, vysílají na amurskou dráhu 20 lokomotiv a prosí, jen rychleji pryč s Čechy. Prosí, aby se nic nedávalo na podobné provokátory.

Maďaři

Jedeme zpět do Irkutska, pro raněné. Deset dní jsme stáli a čekali, než se ve štábu Východočeské skupiny a v kolegiu Odbočky Českosl. národní rady dohodli po mnoha schůzích a poradách, že máme jet. Je nádherný čas. Skvostné květy, u nás nerostoucí: temně modré kosatce, jasně žluté lilie, ohromné oranžové pryskyřníky, divoké bílé pivoňky, zvláštní fialová květina bujných hroznových květů nádherně kreslených, myslím, že liliovitá - toho je plno podél trati. Zcela zvláštní flóra.

Komandant Vergé viděl naše na stanici v Irkutsku. Řekl prý, že věděl, že naši se umí bít, ale tohle už prý nejsou vojáci, to jsou čerti. Irkutsk měli už skoro celý. Šéfa Červené armády, barona von Taube, bývalého generálního gubernátora v Omsku, který akci řídil, chtěli za každou cenu dostat. Zachránili ho jedině vmísivší se konsulové americký a francouzský. V Čeljabinsku naši měli nádraží ve svých rukou za pár minut, a za dvě hodiny celé město. Sovětské vlády na některých místech padly. Situace využilo místní obyvatelstvo a způsobilo převrat. Naši „ministři“ a „diplomati“ z odbočky Národní rady teď vidí, že to myslíme trochu jinak, než jak si představovali, že si kluci sami vymohou pohyb na východ, bez jejich „vyjednávání“ - ohýbání hřbetů a doprošování se. Maxu jim arestovali v Moskvě a oni ve Vladivostoku se nezmohli ani na papírový protest!

Přejeli jsme potřetí Amur, po ohromném mostu o 18 gigantických obloucích, dlouhém bezmála 3 km. Krajina nádherná. V Urulgě jsme dostali dovolení Centrsibiře k návratu do Vladivostoku a skoro současně Raše byl vyzván centrální sibiřskou vládou, aby přijel do Irkutska jako parlamentář. Převzal jsem velení vlaku. Nedojeli jsme daleko, do stanice Kseněvskaja, kde byla pro nás depeše, že máme očekávat naše raněné v Kuengě, kterou jsme už projeli. Rozhodl jsem se čekat v Kseněvské. Bylo to krátce před půlnocí. Na druhý den ráno, asi o deváté hodině, za velikého lijáku mi najednou hlásí, že jsme obklíčeni Maďary, kteří nepozorovaně přijeli na stanici. Pod záminkou, že naši lidé prodávali pušky a patrony, vykonali nezákonnou prohlídku, bez předložení jakýchkoli dokumentů, tím méně úředního rozkazu. Jejich legitimací bylo jen to, že jsou „internacionalisti“ - ale v rakouských uniformách! Při prohlídce i kradli, toť se rozumí!

Prvý den ještě trvala hluboká zaraženost po celém vlaku, ale na druhý den už to zase šlo obvyklým pořádkem. Dělali jsme pro místní obyvatelstvo koncert, hry uspořádali, naši hoši pomáhali vydatně při osvobozování mostu ohrožovaném povodní, načež odmítli všelikou odměnu. Vůbec získali jsme na celé čáře sympatie místních lidí, zejména železničních zřízenců, kteří už dávno mají bolševiky náramně na mušce. Přijeli konečně naši ranění a s nimi Raše. Předal jsem mu velení.

V Chabarovsku se stávala situace nesnesitelnou. Náš vlak na nádraží přímo provokoval. Zažili jsme odeslání jednoho ešelonu Rudé armády na front - proti našim. Všechno to bylo zpito, mezitím Maďaři stále provokovali naše, zpití sedláci neumí zacházet zbraní a v opilosti co chvíli vystřelí. Bylo to k večeru, už se silně šeřilo. Stačil jeden provokační výstřel ze strany našeho vlaku, a už byla by dána Maďarům příležitost, aby se na nás vrhli a poštvali na nás i ruské továryšče. A při náladě, nám tak nepříznivé, to s námi mohlo dopadnout velmi zle. Specielní štváči přijížděli jakoby z frontu, rozdávali letáky, jak Češi kradou, loupí a znásilňují děvčata. Toť se rozumí, že za takových okolností půda pod námi hořela. Kdybychom byli sami, nebylo by tak zle, už bychom se nějak vytáhli, ale s raněnými?

Proto jsme naléhali na sovětskou vládu, aby nás dle možnosti poslali přes front (Nikolsk Ussurskij) do Vladivostoku, nebo aspoň nás uklidili někam do nemocnice. Vláda sama nevěděla co s námi: zadržet nás jako rukojmí, anebo se nás zbavit co nejrychleji? K nám se chovali ne dost upřímně: na jedné straně nám tvrdili, že Němců ani Maďarů - internacionalistů na frontě ani v chabarovsku není, ale my sami jsme viděli a víme, že jsou. Nemocnice už nám byla vyhledána, zcela obstojná, ale v tom mi napadla jiná alternativa. A ta se konečně prosadila. Rozhodlo se, že pojedem po Amuru do Nikolajevska a odtud po moři do Vladivostoku. Sláva Bohu jsme na lodi Rybák, mimo dostřel Chabarovska!

A pak sedíme na východním pobřeží asijském, naproti severnímu cípu ostrova Sachalinu. Polovina července - a mlhy, chladno, nevlídno. Protivná severní krajina, smutná; stráně sotva se zazelenaly, ještě vidět tu a tam sníh. Tak vybity jsou už nervy! V poslední dobu jsem nějak neklidný. I v noci špatně spím. Co noc se mi zdává o domově, ale nikdy nemohu ulovit nic, žádnou přesnou vzpomínku. A zvlášť zde! Žádné zprávy ze světa, nevíme co je s našimi vojsky ani ve Vladivostoku, ani v Irkutsku. Jsou jen nejasné zprávy, že naši rozbili internacionalisty pod Irkutskem, pobili tam přes tři tisíce Maďarů a zmocnili se Irkutska. Směrem od Vladivostoku prý též nastupují, vzali Nikolsk Ussurský. Aspoň být pohromadě s armádou! Je to nyní skoro celý můj život. Naše armáda - to je naše všechno.

Mírové delegace

K naší veliké a všeobecné žalosti nás provází „vojenský ministr“ Houska už z Chabarovska, kde nás dohonil po nezdařené mírové výpravě k našim na irkutském frontě. Naši ho tam vyhodili, ani s ním mluvit nechtěli. Vojsko si tam ustanovilo, že už se chce spravovat samo, a ne papeži z odbočky Národní rady, že už je dost vyjednávání. To ovšem Housku urazilo  v hloubi duše. Nezmizí-li se svou „mírovou delegací“, mohlo by se mu velmi lehce stát, že by ho naši hoši zabasovali, jakmile jen bychom se dostali z dosahu vlády sovětské, se kterou je naše mírová delegace jedna ruka. Houska sám o sobě je člověk rozhodně pranepatrných schopností rozumových, vzdělání vojenské minimální. Kdysi prý vynikal jako volební korteš. Důstojnosti hledí si získati ustavičným urovnáváním a přihlazováním pečlivě zastřižené brady, důležitosti mu má dodat zápisník s tužkou vždy připravenou k všelikým poznámkám; tušíš, že tento zápisník zcela určitě obsahuje osudy a celé příští československého národa.

Tento vynikající muž nás bohudíky opustí - aspoň zdá se to pravděpodobným! Spolu s tou svou suitou. A s nimi má odjet do Vladivostoku ještě jedna veličina. Člen sovětské vlády Dálného východu - pan Malkin. Malkin žil v Americe před revolucí, kšeftoval tam, za revoluce se stal bolševickým činitelem. Nyní, kdy se kácí sovětská vláda ve všech sibiřských centrech, provází pan Malkin nás pro naši „bezpečnost“ do Vladivostoku, ale přitom má  v kapse papíry na cestu do Ameriky za účelem nákupu hospodářských strojů pro sovětské Rusko! Oh, vy ideoví socialisti! Proč prcháte ze svých zodpovědných míst, když to páchne bojem? Proč voláte dělníky a sedláky do zbraně a posíláte je na smrt „za svobodu“ a sami ujíždíte? Kdybyste zůstali u nás déle, bručeli byste i s tou „mírovou delegací“.

Jsme na parolodi Stavropol. Je to neveliká nákladní loď, příslušná do Vladivostoku, stavěná v Německu, jak se samo sebou rozumí, a špinavá, přímo hnojník, jak se taky samo sebou rozumí v Rusku svobodném. Loď se houpe nemožně. Je to báječné. Zejména na přídi; po několika valech loď dostane tak veliký kyv, že příď konečně vyleze kýlem nad prohlubinu mezi dvěma valy, načež rychle se skloní a padne na val následující. Dech se přitom zatají jako při padání. Val se rozstříkne pod přídí za velikého třesku a po obou stranách lodi se rozvalí zelenobílá pěna. Jsou to ohromné obrazy a barvy. Voda je tu ocelově modrá, skoro černá.

Po velikém houpání přišly nám cestou husté mlhy. Chvílemi sice shora prodralo se slunce, ale při vodě mlha se nerozptylovala a často bývala tak hustá, že stěží se dalo dohlédnout z jednoho konce lodi na druhý. Mlha nás také o celý den zdržela na moři. Jednu chvíli, byli jsme už blízko břehu a parník se pohyboval jen velice opatrně, co noha nohu mine, znenadání na nějakých 100 m před námi vysoké skály! Zůstali jsme stát celé odpoledne a celou noc, čekali jsme na rozjasnění. Ráno skutečně na chvíli se mlha pozvedla a kapitán se mohl orientovat: stáli jsme před vjezdem do vladivostockého průlivu.

Ve Vladivostoku mnoho novinek. Naši trpí nedostatkem organisace. Nemáme lidí, kteří by uměli vést akci ve větším slohu. Ale přece tak krátkozrace, přímo hloupě by se nemuselo postupovat. Naši na to doplácejí životy a krví. Vlastní vystoupení našich na pomoc irkutským se událo zase silou tlaku zdola. Národní rada a štáb byl by ještě dnes toho mínění, že s vládou se musí vyjít po dobrém. Tak nechávali ze skladů pomalu vydávat bolševikům zbraně, a ti pomalu ozbrojovali zajatce! Mužstvo si vede válku ve svém stylu, rve se jak může a umí, krev teče. Zajatci se neberou, a tak to jde surově a neracionálně. „Spojenci“ zatím si mnou ruce, koukají, jak se bijeme, ale pomoc neposílají. Japonci jsou hotovi, každou chvíli se mohou vysadit  v libovolném množství, ale Amerika tomu brání.

Ztratil jsem zájem o mnohé. Žiju v poušti, poušť a zima, zima a poušť. A konce nevidět. Jsem sám a sám, na východním pobřeží asijském.

Američani

Po cestě do Mandžurie je dysenterie a tyfus, my tam poslali svoje vojska bez všelikého předběžného opatření. Sedím ráno v charbinu ve vagonu, kde bydlím díky laskavosti amerického konsula, protože nejsou byty. Doléhají sem zvuky českých pochodů - je paráda, vítají japonský štáb! Prožíváme slavné dny po nótách spojeneckých vlád, v nichž se mluví vřele o Češích. Celým světem rozlétla se o nás slova uznání, a my sami zde neumíme si zjednat náležitého uznání. Vládne námi pár omezených lidí za pomoci smečky ruských lumpů - oficírů.

Rudolf Geidl - Radola Gajda

Na začátku září Gajda obsadil Čitu, hned na to Karymskou a pospíšil do Olovjané, a tím se spojil s východním oddílem. Generál Dieterichs ani tolik neuměl docílit, aby Gajdu uvítali naši; byl to Semenov, který první narazil na Gajdu, a ne Češi! Dieterichs chce nyní spolknout celou slávu za to, že Češi rázem se stali světoznámými a vyvolali zakročení Spojenců v Sibiři. Je to docela sprostý kariérista a nic víc, generálský prostitut! Už plave. Stručná depeše hlásila, že Gajda požádal Dieterichse, aby se k němu dostavil, načež Dieterichs podřídil se „vrchnímu veliteli“. Gajda se podpisuje generálmajor. První český generál! Lituji, že Mlčocha odmítli, byl by nám býval cestou Sibiří neméně prospěšný. Očekávám, že Mlčoch svou úlohu ještě sehraje.

Spojené státy prohlásily, že nás považují za samostatný stát, českou vládu za kompetentní, lid a armádu za spojenecké, a že tedy jsou ochotny s českou vládou vyjednávati a v boji ji podporovati.

Americký červený kříž se vyznamenal! Zcela jinou představu jsme měli o Američanech. Ti zdejší červenokřížní jsou lidé sehnaní z celé Číny, kde až doposud byli ve službách všelijakých misionářských podniků, vedou to lidé z Ameriky, kteří zde jsou jednak kvůli kšeftu, jednak kvůli reklamě, druzí aby vedli boj se šířícím se vlivem japonským, jiní opět s úmysly docela neznámými, ale dojista osobně velice samolibí. Mnozí z našich důstojníků jim dokonce nedůvěřují.

Šéfové se střídají jak špinavé prádlo. Každý dostal od nás zprávy, co je nám zapotřebí, ale žádný nic neudělal, ani nereferoval nástupci. Sklady jsou skoro prázdné a co mají věci, tož velice špatně volené: jednoho mnoho, druhého nic. Z Ameriky není nic, objednávají se věci teprve odtud v Japonsku neb dokonce v Rusku! Nejsou vzácné případy, že věci, určené pro japonské doktory pracující na našem venerickém oddělení, byly pod mou adresou, v bedně pod jiným číslem než bylo v seznamech. Vůbec, co je  v k teré bedně, to se dá zjistit teprve tím způsobem, že se bedna otevře.

Tragikomické je to jejich slibování. Všude v našich nemocnicích říkali, že jsme příliš skrovní, abychom žádali cokoliv, že peníze nehrají žádnou úlohu - a minuly dva měsíce, ta pomoc se seschla na minimum, jen zmatku nanesli, protože každý se spolehl na ty americké cifry. Blázny si z nás udělali!

Poměry v tom nešťastném Rusku jsou skutečně nejhorší. Naši jim shodili bolševicko-maďarskou vládu, a oni se nyní perou mezi sebou. Zde v Charbině jsme zase téměř na nepřátelské půdě. Bylo už takové ustanovení, abychom byli odzbrojeni. Číňané jsou rozezleni, že tu disponuje Gajda a jím ustanovený plukovník Kadlec, a Japoncům to jde do programu, aby jednoho krásného dne mohli se odvolati na nepořádky a začít zde hospodařit podle svého, bez ohledu na Spojence, zejména Američany. Gajda a Kadlec udělali rozhodně velkou chybu, že tak vyzývavě přezírali Spojence a tak odmítavě se k nim chovali.

Most přes řeku Onon

Právě jsme přejeli provisorní most přes řeku Onon. Definitivní most sestává ze čtyř polí na vysokých pilířích; železná konstrukce dvou polí je vyhozena. Jednu část zřídili bolševici při odstupu před Semenevým, druhou nyní Semenov, aby překážel pronásledujícím ho bolševikům, neboť první pole bylo zničeno tak, že se pomocí výpomocné dřevěné konstrukce mohlo snadno po mostu jezdit.

Nyní se jezdí po mostu provisorním, konstruovaném na nízkých pilířích z naházeného kamení do řeky a trochu ovroubených trámovím. Pilíře jsou velmi blízko sebe, takže stačí spojit je položením travers. Tak také je konstruována většina mostů na amurské dráze.

Myslím, kdy se skončí válka? Jedeme zasněženými pláněmi, místy stepi jsou proloženy nekultivovanými lesy. Vlak tiše hučí, pomalu drkotá, příliš neznepokojuje svou rychlostí, takže se dá psát. Doufám, že brzy uvidíme osvobozené Čechy, že proběhnu s Mílou, jako kdysi, naše polabské lesy, jako tehdy, když jsem jezdíval do Libice a Míla mi chodívala naproti. Nyní je jistě nádherná podzimní nálada - a zde taková poušť! Co se navzpomínám nyní na domov, ve dne v noci, ráno i večer, vskutku vstávaje lehaje. Dříve to byl náš boj za svobodu, moje hlava byla zaujata myšlenkami o našem protiněmeckém boji. Cíle naše jsou dosaženy, německá zpupnost se kácí. Žiju jen domovu, jen po něm toužím.

Do konce roku nám zbývá více než dva měsíce. Do Nového roku bude mír. Bude ale v Rusku? Bez zakročení spojeneckých vojsk nikoli. Národ je příliš netečný, než aby se vzchopil, vlády střídají se jako slunce a měsíc, příliš slabé a příliš málo svědomité a poctivé. Inteligence prohnilá! Bolševici řádí v území obsazeném nemilosrdně: loupí, kradou, vraždí, znásilňují. V Kazani například přepadli kliniky a utloukli tam téměř všechny profesory! V Samaře prý vyvraždili největší část inteligence. Z Povolží táhne proud běženců na Sibiř; prchají před hrůzovládou bolševiků.

Dokonáno je dílo - Německo poraženo! Nyní jen rychle se dostat na českou hranici. Doufám, že s pomocí Spojenců z černomořského pobřeží a z Archangelska to půjde poměrně dost lehko. Ale otázka je, což lékařský personál? Ten asi z velké části bude muset ještě zůstat zde a evakuovat nemocné a raněné. Jako bych tušil, že budu s nimi.

Zbývá 90 verst do Čeljabinsku. Co nás tam čeká? Podaří se mi nějakým způsobem vyváznout z dosahu té modlivé společnosti Amerického červeného kříže? To jsou misionáři nejčistšího zrna, totiž jen by se modlili a nic nechtí dělat. Nyní projeli celou Sibiř a nikde nemohou nalézt vhodného působiště: tam je jim to daleko od frontu, tam zase tuze blízko.

Od Čeljabinsku si neslibuji mnoho. Jen nový nepořádek. Poslední sjezd, to byla zase jen řada experimentů, dostali se k vládě zase lidé zelení, nezkušení, a to nemůže se neukázat svým vlivem na vojsko, beztak už vyčerpané a přetížené půlletým válčením v podmínkách mimořádně těžkých. Slibovali jim pomoc Spojenců, a ta nepřichází. A tak si myslím, že by to nebylo zcela nic zvláštního, kdyby došlo k nějaké nepředvídané události: odhlasování vojska, že pustí front nebo podobně. Nově pečení generálové už zas plavou, např. Čeček, vždyť je to zelený zajíc, hysterik.

Tak už jsem si zvykl myšlence, že se brzy pojede domů, že se mi zdá absurdní, že naši s velikým napětím sil drží frontu uralskou a povolžskou (zde ustupují). Na ruská vojska, ač jich je početně značná síla, není spolehnutí, utíká to a přebíhá, důstojníci jsou naprosto neschopní.

Generál Švec

V tom nešťastném Rusku není možno dožíti se nějaké situace, nechci říci klidné, ale vůbec ani lidské. V Čeljabinsku se stalo známým, že náhle zemřel jeden z nových generálů, Švec. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo. Jeden z našich důstojníků, jedoucí s námi, vypravoval, že byl ubit vlastními vojáky. Úplný bolševický rozklad v českých vojskách! Lidé se potulují po celou dobu války po světě, byli hrdinové v bojích, smrt jich tam nenašla - a nakonec, když už zvítězila skvělá jich myšlenka, ubiti jsou vlastními!

Čeček sliboval, že přijde spojenecká pomoc, musel pryč, včas ujel, a jeho nástupce byl zabit za něho! Co dál? Z toho může být katastrofa. Kdo se odhodlá pro příště být vedoucím? Kdo udrží masy? Nezbývá věru než doufat a spolehnout se na štěstí, které nás vlastně vždy zachránilo a spasilo. Zde se může doufat jedině v něco nepředvídatelného, např. v krach bolševismu anebo něco podobného.

           Josef Švec

29. října cestou do Ťumeni se dovídám, že se Švecem bylo to tak, že se zastřelil sám, když první divise nechtěla nastupovat; vojáci prý ho ohrožovali. Ostatně i Čeček byl prý podroben nějakému násilí; už to stačí, že se mohou rozšířit takové zprávy, že byl vojáky ubit.

Únava ve vojskách je zřejmá. Slibovali pomoc spojeneckou, a ta nepřišla. Nastala skleslost. Druhá divise vyslala deputaci ke Gajdovi, k Odbočce Národní rady, že nebudou bojovat, aby jim dali oddech, a tak dnes se koncentruje celá divise v Jekatěrinburku a na frontě to drží Rusové. Špatná vojska, ještě špatnější než naši. Nálada, všeobecně se může říci, proti nám se přiostřuje i u ruské vlády. Ovšemže nikomu není lhostejné, když vidí, jaké kapitály mají naši, jak hýří a spolupůsobí při zvyšování cen. Krabička sirek rubl! Ale co to je pro vojáka, jenž upisuje na českou půjčku 60 tisíc, druhých 60 tisíc utratí s prostitutkami. Krade se - proto jsou peníze.

Naši dnes vypovídají poslušnost a odchází z fronty, a zítra se bijí jako lvi. Jsou mezi nimi boháči z nahrabaných peněz u zabitých a současně nádherné silné povahy. Bolševici nabízí našim doma mír a chtí nás propustit domů, a my zde odpíráme. Hlava z toho jde kolem a nic nechápeš, to už je nad normální lidské síly. Teď už jen kam proud tě zanese. Nechápu, proč zde utrácet české životy a mrzačit lidi i nadále, když už se může na Němce bližšími cestami (přes Bělehrad a přes Oděsu). A když Spojenci chtí, abychom drželi tento front, a záleží jim na tom, proč nepošlou pomoc?

Odjezdem z Ťumeni jsem byl zbaven velké nepříjemnosti, totiž společného pobytu s modláři Američany. Myslili si jednoduše, že za pár set tisíc rublů, jinými slovy pár desítek tisíc dolarů, se v Rusku nakoupí pár věcí a za to že my budeme jim ruce líbat. Už ta šílenost - chtít dnes něco v Rusku nakupovat! V Ťumeni se ukázalo, že si nemocnici představují co postel a doktory. Kuchyně, zásobování, dokonce i lékárna, vojenský pořádek, koupelny apod. - na to vůbec zapomněli, anebo myslili až v několikáté řadě. Pec chtěli stavět holýma rukama, kuchaře nechat spát v pekárně, sanitáře (Čechy) bydlet  v místnostech nemocných nebo pohromadě se zajatci, domnívali se, že kancelářský personál bude sestávati z jednoho člověka, který zároveň bude sekretářem hlavního lékaře a tlumočníkem, správcem atd.

Tedy toho jsem byl zbaven, ale strčili mne do horšího. Byl jsem telegraficky povolán do Čeljabinska, kde mi Konopásek dal rozkaz, abych se odebral ke štábu I. divise a od Pánka přejal službu divisního lékaře. Věc sama o sobě lichotivá, a služba třebaže zodpovědná, přece velice zajímavá a mně dost odpovídající. Rekvírovalo se totiž o všechno pryč a lékaři, zejména Pánek, neodváděli věci do centrálního skladu, nýbrž rozdělovali ve své divisi dle svého absolutního názoru. Konopásek má těžké postavení, je voják a poctivý voják, a má být šéfem takových hasičů á la Foustka, Raše, Pánek.

Ty nekonečné ruské pláně působí strašným dojmem. Tak málo života, poušť a poušť, a nyní ta zima teprve začínající. Ta ohromná prostora jako by ti přímo vnucovala vědomí své síly, že jsi ničím proti ní, že stačí vydat se do jejího objetí a zahyneš.

Přijal jsem tři mrtvé bratry. Připadali mi jako velikáni, jichž možno těžko ocenit a pochopit. Přivezli je z frontu vzdáleného na 50 km; cesta sem trvá celý den. Zmrzli nadobro. Jeden důstojník raněn  v krajinu srdeční, jeden údarník raněný do stehna a vykrvácelý, a jeden při útoku padl na bombu, která explodovala a rozervala mu břicho a stehna. To budou nyní ty nejsmutnější oběti, když už máme svůj stát, svou republiku. Profesor Masaryk na zvláštní schůzi v Ženevě zvolen prvním presidentem České republiky a dr. Kramář vicepresidentem.

14. listopadu došla zpráva o příměří, podepsaném Německem. Nejprve Rakousko a deset dní později Německo. Všichni jsme se stali do té míry nevěřícími, že se ani nechce věřit, že by už mohlo býti po válce. Už jsme zvykli tomu válečnému životu. Já sám těžko si mohu představit klidný život - vždyť ani nevím, kdo z mých je živ.

Řídím ve stanici Belebej evakuaci raněných z bojiště. Je velice obtížné zde pracovat, dráhy špatně fungují, vzdálenosti ohromné - front máme odtud 60 km - lenivost a darebáctví Rusů, unavenost našich. Ale s velikým zadostiučiněním a hrdostí konstatuji, že naši hoši se drží znamenitě, nálada se opět povznesla a každý pracuje, jak umí.

Naši se stahují. Bolševici byli rozbiti a ustoupili tak, že není možno je dostihnout. Stáhli se víc než na 80 km směrem k Volze. Čechoslováci obsadili Oděsu, Kijev a nastupují na Žitomír. Bylo by správné vyslati nám naproti na východ oddíly české. Nyní jsou česká vojska rozházena po celé trati z Vladivostoku až na západní ruskou hranici. Všude, po celém světě ztichly boje - doufejme, že i v Rusku Spojenci brzy zjednají příměří. A zas nová situace: admirál Kolčak dal zavřít ruskou vládu a prohlásil vojenskou diktaturu nad Sibiří.

Jel jsem s II. batalionem 1. pluku, důstojníci mezi sebou se baví výhradně jen odbornými výrazy československého vojska: blbe, pitomo, vole, koni, já ti naplácám držku, naseru do krku atd. Zpíjí se do němoty - a tito hrdinové jsou náčelníci mužstva, které dle toho vypadá. Železniční služba obstarává se principielně lidmi, kteří znají jen tolik, že vagon má 4, 6 nebo 8 kol. Nádraží přecpaná, ruský personál si dělá co chce, a naše vlaky stojí nebo se pohybují rychlostí minimální. Hledáš-li plukového komandanta, zcela určitě ho nenajdeš na stanici, ptáš se po jeho vagoně a voják ti vagon ukáže, ale s úsměškem poznamená, že tam bývá jen když chce užít holky. Nebo vojáci zatknou prostitutku, oblečenou ve vojenský plášť a čepici s českými odznaky, i provážejícího ji „bratra“, který ji oblékl - a je to pomocník komandanta stanice! A to komandanta, který byl jako četař vyhozen ze sanitárního vlaku pro krádeže a opilství. A za takových okolností zde žijeme. Neřekneš si nakonec, že Švec jako čestný člověk se musel zastřelit? A naproti tomu si řekneš - neměl raději zastřelit ty břídily, kteří to mají na svědomí? A lékařský sbor... o tom až podruhé, mám už toho svinstva dost.

Štefánik

Jsem zas před cestou do Vladivostoku. Cestování jest osud můj - ale tentokrát se na cestu opravdu těším. Zde jsou - a teprve budou - poměry nesnesitelné. Pelikán je taky určen do Vladivostoku. Tedy služba bude příjemná, bez rámusu a prázdné nabubřelosti a nesmyslnosti. Těším se, zbývá jen přeplout nějakých 7 000 km, což není maličkost za přítomného, téměř minimálního provozu na drahách a v panujících mrazech. Jedu jako náčelník vlaku č. 4. Reparatura vlaku skončena, jsem s vlakem na zkušební cestě 100 km, aby se vyzkoušely osy. Zítra naložíme invalidy ze zdejšího špitálu a k večeru vypadneme. Pojedeme přes Jekatěrinburk na Omsk. Budou-li poměry na dráze jen trochu snesitelné, můžeme býti na Nový rok ve Vladivostoku.

Jekatěrinburg nádraží v roce 1918

Včera přijel ministr Štefánik. Konopásek byl u něho a vypravoval mi, že mluvil velice pěkně; zejména prý jemně, ale výrazně mluvil o poměru našem k vládě ve vlasti a o odpovědnosti před ní. To se ještě neřeklo! Z toho, kdo porozuměl, asi bylo teplo mnohým - ale oni mají hroší kůži! Mluvil též o tom, že se zde musí držet front.

Konopásek si vyžádal soukromou audienci. Raše tím byl velice pobouřen a „jako nadřízený“ (Konopásek byl odstaven, nade vším je Raše, pomocník referenta zdravotnictví při Odbočce Národní rady) zakázal zmiňovati se o poměrech. Ti ubožáci, směšné figurky z Gogolova Revizora! To je to, čemu oni říkají, že se ministr musí informovat lidmi rozumnými a zkušenými a že to obstará politické a vojenské vedení. Chtí provádět dále starý osvědčený systém pozlátkový, zasypávání očí a čínské zdi, což zavedl Maxa vůči Masarykovi. To jsou ti vůdcové, velikáši, kteří si hrají na světové diplomaty a napoleony, kteří se hrdě chvástali, že to Rusko přivedou do pořádku sami, a odmítali jednou už vyžádanou spojeneckou pomoc.

Když někdo si chce stěžovat na nynější stav ministrovi, byť by to byl zdravotní šéf, tedy nesmí. „Kdo má informovat ministra než vrchní činitelé, a kdo má informovat presidenta než ministr?“ Masaryk v Americe prohlašuje, že jsou to intriky a klevety, jestliže se dějí stížnosti na vraždy a loupeže, a že „naši hoši“ zabíjí jen nepřítele se zbraní v ruce.

Tak se u nás postupuje. Nejprve se roztroubí, že Spojenci „už jdou“, a když se ukáže, že to byl jen prostředek k povznesení nálady a docílení slávy jednotlivcovy, a když za to si zlámal vaz taky generál br. Čeček, tak se to obrátí, a aby se zalichotil jiný, pustí mezi lid zprávu, že nás Spojenci „nechali sedět“.

Tak zase nové místo! Když už jsem měl vlak úplně hotov k jízdě a mohl začít s nakládáním nemocných, dostal jsem vyrozumění, že musím zůstat v Čeljabinsku. To byla msta za audienci Konopáskovu u Štefánika. Měl jsem přijít jako osobní lékař ke Štefánikovi, ale Raše protestoval a naznačen byl Mandaus. To je dobře, odejmuli ode mne kalich hořký. A zase mám jít do Omska, a ne do Tomska.

Rusové dobyli Perm, ztratili Ufu. Odjíždím v noci do Omska jako šéf nemocnice a garnisonní lékař. Nový rok jsem očekával ve službě, byl jsem děžurný z 31. na 1. Jest jisté, že při nejbližší příležitosti se bude náš armádní sbor hýbat: zda-li na východ, nebo na západ - probíjet si cestu bolševiky, nemůže se soudit podle žádných vodítek. Jisté je, že něco visí ve vzduchu.

U levých ruských stran přízeň nemáme pro naše vystoupení, a u pravých pro náš demokratismus. Ruský bolševismus je zpátečnictví, jakého dosud nebylo. Jisto je, že bolševici prokazují velikou živost, a povídá se, že jsou dobře organisovaní a disponují velikými silami. O zákroku spojeneckém se rozšiřují nejrůznější zprávy, pro i kontra. Nemůže se přece dopustit myšlenka, že by ta Amerika, která s takovou pompou rozhlásila po světě svoje zásady, do té míry se dala vésti touhou po zlatu a obohacení, aby za účelem zisku dovolovala delší ještě stav rozvratu v Rusku. My zde nic nezmůžeme, ztrácíme jen to dobré, co v nás je. Ministr Štefánik to prý označil obrazem, že naše vojsko, původně čisté jako panna, se zde zvrhlo díky zbahnělým okolnostem.

Zapečetil jsem svoje staré poznámky a některé fotografie, a vše pošlu po Stanislavovi Míle. Vidím v tom způsobu nejbezpečnější doručení těch věcí domů, neboť dokud nebudu aspoň v Irkutsku, nepovažuji situaci za zachráněnu. Zde jsou poměry tak nejisté, že není možno ani poněkud se spolehnouti, že za několik dní nebudu pod zemí nebo někde v arestě.

22.I. 1919 Omsk

Moje drahá Mílo,

uzavírám své zápisky. Jsou suše psány, potřebují vysvětlivky a mnohého doplnění ústním vyprávěním. Tak jsem je původně myslil, že mi budou sloužit k osvěžení paměti. Ale posílám Ti je přece - budeš míti aspoň přibližnou představu o tom, jak a co jsem prožíval.

Epilog

Tajný telegram zachycený 25. května 1918:
 

Lev Davidovič Trockij

 

VII.

Prodloužený návrat

V Omsku

Bolševici se organisují. Nejenže udržují své posice, ale rozšiřují úspěchy. Pokud se týče nás, tedy i Rusové už o tom mluví, že brzy pojedeme. Jeden můj felčar prodával zemljanku, řekli mu přímo, že to prodat musí, že pojedeme dál. Dostal jsem telegram, že duševně nemocné nám budou evakuovat v polovině března. Pluky se stěhují, ale zdlouhavě. Málo lokomotiv. A prý zdejší vláda štve dělnictvo dráhy do stávky, snad za účelem ztížit aneb zmařit náš pohyb. Vědí, že po našem odchodu velmi pravděpodobně to bude zde hořet. Zdejší dílny vypouštěly z opravy za Kerenského 7 lokomotiv měsíčně, za bolševiků 0, potom 2, nyní za nás 20.

MUDr. Bohuslav Bouček byl velitelem nemocnice v Omsku na Sibiři,
zast. na železnici č. 36, fotografie z pozůstalosti

Byla u mne delegátka Švédského červeného Kříže. Velice si stěžovala na ubohý stav zajatců. Žádala vlastně mou součinnost, aby mohla být převedena jedna německá ošetřovatelka ze zajateckého táboru do města k jiné sestře, která byla z táboru nedávno propuštěna na mou intervenci pro velmi těžkou formu plicní tuberkulosy.

Naši měli kdesi u Krasnojarska boj. První pluk si musel probíjet cestu. Je už na čase, aby dráha do Irkutska byla námi obsazena. Američani se stále s Japonci nemohou dohodnout o Sibiř, a my zde v té kaši sedíme a nemůžeme ven. Dr. Mandaus se vrátil, přinesl zprávu, že Štefánik bude bombardovat nejvyšší spojeneckou vojenskou radu, abychom byli odtud vytaženi. Dej Bůh! Jinak není naděje a vypadá to, že bychom zde měli pozdechat.

V Jekatěrinburku byl zabit stráží generála Kolčaka praporčík Tichý. Příhoda vyvolala nesmírné vzrušení v našich řadách. Zabit byl zezadu. Někteří z ruských důstojníků schvalovali jednání stráže: „tak patří té germánské svoloči“, nazývali nás zajatců, kteří „vyžírají“ Rusko. Celá záležitost se nyní vyšetřuje. Důstojníci, kteří náleží k monarchistické straně, proti nám štvou všemožným způsobem a nevidí, že nepomohou-li jim po našem odchodu japonské bodáky, že budou bolševiky smeteni.

Nedávno nás napadli v oficiálním listě Russkaja armija ve sprostém fejetonu, kde se mluví o „pohostinských hercích válečné scény, kteří zpiti slávou se rozhýčkali, bez výstrahy utekli ze scény a dávají přednost životu ve vagonech a spokojují se lacinými úspěchy na peronech“. Ubožáci! Sibiř jsme jim osvobodili, jich zlatý poklad vyvezli z Kazaně, nyní peníze pro ně tiskneme! Co byli by bez nás? A ti lumpové nám předvídají, že zahyneme jako nepotřebný chlam (haraburdí). Darebáci, jako fiakristi nadávat umějí, v tom jsou hrdinové! Videremo.

Je mi 33 let. Věk, ve kterém obyčejně budoucí dráha životní už bývá úplně vymezena. Já nevím, co budu dělat. Po domovu toužím nesmírně, jsem tím nemocen. Zdá se mi, že bez Míly můj život je zbytečný, bezpředmětný. Jsem hrozně unaven, jakoby vyčerpán. Ani myslit se nechce.

1. května jsem dostal dopis z domova. Cestou pro něj jsem byl velice rozčilen, najednou mi vyvstaly představy, co všechno se mohlo doma stát za téměř tři roky, co jsem neměl vůbec žádných zpráv z domova. Otvíral jsem dopis třesoucí se rukou; první bylo, že jsem se podíval na rukopisy, vidím otcův, matčin a Mílin. Srdce jako by veseleji začlo bít. Zprávy byly dobré! Dopis byl poslán z Čech 28. prosince, z Ameriky 28. února.

Vojsko prodělává těžkou nemoc. Bolševičtí agenti pracují plným úsilím. Těsně před velikonočními svátky, ruskou Paschou, odhalili tajný sjezd bolševický zde v Omsku, který měl zorganisovati povstání, a zavřeli to. Krátce před 1. májem ruská milice odhalila bolševické spiknutí proti vládě Kolčakově. Větvilo se z Jekatěrinburku a Omska po všech větších městech Sibiře. V Jekatěrinburku bylo z té organisace zatčeno mnoho našich vojáků. V Jeniseji naši syfilitikové prý spálili špitál, protože byli umístěni za řekou a nemohli do města. Doposud je to nákaza jen povrchní a vymizí, jakmile se dostaneme do spořádaných poměrů. Ale zůstaneme-li tu dlouho, propadneme úplně.

Nástup sibiřské armády na Volhu se jaksi zastavil. Finové nastupují k Petrohradu, generál Juděnič, Estonci, Poláci a Ukrajinci vystavili frontu protibolševickou; na jihu donští kozáci, Denikin, orenburští kozáci. Tedy „Bolševizija“ je obklopena dokonale! Jenže to jsou všechno fronty, z nichž kterákoli zítra se může ukázat bolševickou. A tak se ta operetka krvavá táhne dál. Dokud nebudu za hranicemi této nešťastné země, nevěřím, že jsme spaseni.

Jízda

Vlak nepřijel, ba dokonce se ukázalo, že je vůbec nezvěstný. Vyslal tedy velitel stanice lokomotivu se třemi vojáky hledat ho po trati. Našli ho 40 km před Omskem, na malé staničce, odkud ho nepouštěli, protože prý žádný ze sanitních vlaků se nemá hýbat z místa. Mezitím mají hned u Omska, v Kulomzinu, plné vlaky nemocných, kteří bez pomoci umírají, načež se vyhazují mrtvoly prostě pod vagony a trochu přikryjí slámou, a na omské stanici stojí čtyři nebo dokonce pět ruských sanitních vlaků prázdných, bez práce. A my nemůžeme osvobodit nemocnici, kam mají přijít Rusové.

Kde je ta jejich vychloubaná obětavost, známá z Červeného kříže? Není prý dopravních prostředků k převezení nemocných. A v Omsku se po městě prochází a prodává spekulantům nebo cizím důstojníkům spousta bab „z lepších kruhů“, a lesík za městem, kde ministerští úředníci a důstojníci pořádají se svými favoritkami pikniky, je plný erárních automobilů. Není prý špitál, ale kinematografů a šantánů dostatek. To je dnešní Rusko nesovětské! Zlodějství a darebáctví.

Z Omska jsme vyjeli 30. července v noci, pár minut před dvanáctou. Jedeme pomaličku. Z Omska vysílají 30 až 40 vlaků denně, v N. Nikolajevsku jich přijímají denně 10, přirozeně je celá trať zacpána vlaky. Organisace čistě ruská: kdo víc zaplatil za vagon, ten jede. Před námi za námi stojí nahromaděno vlaků běženců. Je mezi nimi mnoho důstojníků. Důstojníci - běženci, to je ruská kuriosita! Všecko uteklo a schovalo se před vojenskou službou. Každý normální stát by celou tu bandu považoval za desertéry.

Co chvíli se podél trati válí rozbité vagony; obyčejně dochází ke srážkám tím, že lokomotiva následujícího vlaku vjede na konec předcházejícího. Na jedné stanici byly zbytky shořelého vlaku. Lokomotiva narazila na zadek, kde byly cisterny s benzinem, vítr šel ve směru jízdy a všechno rychle se vzňalo. Uhořelo a těžce popáleno bylo na 250 lidí.

Strojvedoucí a vůbec zřízenci jsou často opilí. Pije se všecko, co obsahuje špiritus. Sebrali jsme po cestě opilého, který ležel mezi kolejemi, ve rvačce ho vyhodili z vagonu. Byl tak zpitý, že zůstal ležet bez pohnutí na trati, ale nůž z ruky nepustil.

Okolo Tajgy krajina lesnatá, nyní se objevují políčka. Chudá pšenice žloutne. Místy začínají žně. Viděl jsem klidit žito. Kladou ho s bodláčím a travou, vážou do snopečků, a poněvadž je to ještě zelené, nechávají dozrát na poli v panácích. Několik snopečků pokrývají jedním rozčechraným klasy dolů, aby voda dobře stékala. A tak to zůstane stát na poli, až třeba přes zimu.

Cestou patrny stopy činnosti bolševické práce. Obyčejně pod kopcem zbytky rozbitých vagonů z vyšinuvšího se vlaku na místě rozšroubovaných kolejí, pod náspem převrácená lokomotiva, nově postavené sloupy telegrafní na rozsah 100 až 200 metrů. Viděl jsem transport zajatých bolševiků z Permi: vyložené kriminální typy. Však také pocházeli z věznice! A mezi takové typy zavírala ruská vláda i nevinné, např. v noci při hromadných prohlídkách na ulici zatčené, potom bez všelikého vyšetřování vězněné a po pořádku snad i popravované. Také prý podobným způsobem se postupovalo s podezřelými esery a socialisty.

Před naším příjezdem do Krasnojarska tam bylo povstání v táboře zajatců, spolčených s místními bolševiky a jedním ruským plukem. Organisaci provedli Maďaři. Krátkým úderem ruského vládního vojska a italského batalionu byl zaveden zmatek mezi povstalci a panika po třech explosích šrapnelových. Nastalo vraždění. Kozáci pobíjeli kdekoho. Onen ruský spolčený pluk, když viděl, že zajatci nižádných úspěchů nemají, obrátil se proti nim a pálil jim do zad. Položeno bylo 700 povstalců. Rusové (vládní vojsko) uvádějí ztrátu deseti na zabitých a raněných. Náš soud měl v rukou 17 Maďarů, inteligentů - právníků, doktorů, aktivních důstojníků, kteří organisovali povstání, jehož cílem bylo poškození mostu a obsazení strategických bodů. Úkolem Maďarů bylo specielně rozbití Čechoslováků. Povstání se zúčastnilo prý přes tři tisíce zajatců. Likvidace trvala šest nebo sedm hodin.

Na břehu bajkalského jezera čekáme na lidi a věci z Irkutsku, tam bylo potřeba ledacos získat a pro přetížení nádraží nás vyslali sem. Jezero nádherné, božské. Jezdili jsme na loďce.

Mohutnou serpentinou probéře se dráha na hřbet, tvořící jakoby překážku v cestě. Je to zároveň předěl v úvodí Tichého a Severního okeánu. Na východ k Čitě se spouští trať příkrou dvanáctikilometrovou serpentinou. Pro případ, že by brzdy a jiná technická opatření byla nedostatečná, je po cestě výhybka vedoucí slepě do prudkého kopce. Náš vlak je hodně těžký. Bylo mně úzko podívat se ze střechy vagonu na výškový rozdíl mezi lokomotivou a koncem vlaku. Znám příliš dobře šlendrián ruských drah a chatrnost našeho vlaku. Ke konci, před stanicí Jablonová se ze všech brzd už kouřilo, od brzdy lokomotivy sršely proudy jisker, lokomotiva už pracovala protiparou.

Projeli jsme Mandžurii a jedeme tedy už zase na půdě „nebeské říše“. Zatím samá poušť. Nebeští synové se uplatňují skoro jako jediná a výhradní pracovní síla. To bylo možno pozorovat už ve východní části ruského území. Rus na práci není; ještě tak na kořalu a někde nějakou tu zlodějnu. Mezi těmi čínskými městečky potkali jsme delegaci z Čech. Poslanec Krejčí měl krátkou řeč, celkem uklidňující, zajímavou tím, že kategoricky prohlásil náš odjezd domů jako otázku čistě technickou, dopravní.

V Charbině a okolí řádí cholera; není divu, Číňani jsou hrozně nečistí, a Rusové nemají do nich daleko. V čínském předměstí zemřelo toho dne, kdy jsme projížděli, 600 Číňanů. Tu a tam po linii dráhy prý se ukazuje i mor. To jsme ještě neměli!

Do Vladivostoku jsme dojeli 28. srpna. Pomaličku připravujeme budovu k rozšíření nemocnice. Naše vojenské úřady zde vyvíjejí činnost ještě zdlouhavěji a těžkopádněji než kdekoliv jinde. Jinak se mi zde líbí. Úplný klid, tichá, volná a nerušená příroda. Nervy se zotavují vůčihledně. Začínám se učit anglicky.
 

                   Návrat legionářů zajišťovala od roku 1919 Kancelář evakuačního úřadu ve Vladivostoku

 

Plavba

22. listopadu ráno po deváté hodině vyjela Italy-Maru z Vladivostoku za překrásného počasí ². Loď je pěkná, nová, poměrně dost pohodlná. Ovšem při obsazení více než tisícem lidí je jistá stísněnost. Otepluje se rapidně, přijeli jsme do teplých proudů. Slabé houpání - a už mnoho mořské nemoci. Pod povrchem vody mnoho velikých neforemných ryb, dlouhých dobře na 2,5 metru. Prorážejí stěnou vodní, ocitají se obnažené ve vzduchu, a padají s velkým plácnutím do vody.

Pronajatá japonská loď Italy-Maru s 980 legionáři Vladivostok 22.11.1919 - Terst 6.1.1920
11. lodní transport nemocných a invalidů z celkových 36 transportů
později 27.12.1942 loď potopena

Se špitálem jsem se loučil dost těžko. Měl jsem rád ty lidi, co se mnou déle sloužili. Jinak se cítím velmi dobře, že jsem mohl zmizet z Vladivostoku. S ošklivostí a odporem vzpomínám na vladivostocké poměry.

Viděl jsem kousíček Japonska, a říkají, že všechno ostatní je na vlas stejné. Krajina s borovicemi, kopce sopečného původu s boky pokrytými malinkými políčky. Na břehu domky jako škatulky. Podivuhodný dojem z kultivované přírody ve srovnání s Ruskem! Odpoledne jsem byl ve městě. Ulice uzoučké, domky malé, lehoučce stavěné, všecko ze dřeva, ale přesně opracovaného, všude čistota. V krámech se pracuje dlouho do noci, a ne jako v Rusku do 4 hod. odpoledne. Po ulicích mnoho lidí, spousty dětí. Dopravní prostředek je velocipéd a dvoukolky s lidským potahem. Večer má každý povoz a velocipéd lampion, všude jsou spousty elektrických světel.

1919 Návrat na lodi - kapitán, Dr.Bouček a další velitelé

Doprohlížel jsem mužstvo: sem tam nějaká syfilis a pět svrabů. Pěkný present do lodi! Čert mne béře, když se nahromadí těch čumilů okolo při vyšetřování. Není zvláštní místnosti pro ambulanci, musím vyšetřovat na palubě. Projíždíme z Východočínského do Jihočínského moře, průlivem mezi Formosou a čínským břehem. Blížíme se k obratníku. Fičí monzun. Vlnění se zvětšilo, časem se vytvoří vlny, že by se mezi ně slušný barák schoval. Loď, ač je vysoká, je vlnami velmi vydatně olizována.

Singapore, město pěkné, dělá příjemný dojem nádhernou tropickou vegetací. Ty vzdušné místnosti, skoro úplně otevřené do ulic, s vrtícími se elektrickými větráky! Večer jsme byli pozváni k projížďce v automobilech palmovými háji a gumovými plantážemi. Přístav přeplněn nejrůznějšími loďmi.

Jeden z našich hochů zde přišel o život svou lehkomyslností. Koupal se při zakotvené lodi, bylo to asi hodinu před odjezdem, a nehledě na to, že byl místními lidmi a japonskými důstojníky upozorňován na nebezpečí, odplaval daleko od lodi. Najednou bylo pozorovat, že vykřikl a zmizel pod vodu. Hned zase se vynořil a kolem voda zrudla. Zmizel podruhé, a opět se vynořil. To už připlavali okolní nakladači, prodavači a rybáři, ale vytáhli už jen vykrvácelé tělo. Žralok mu vytrhl všechny měkké součásti na zadní ploše stehna a v podkolenní. Vykrvácel. Já jsem se právě vracel z města, kde jsem měl objednány medikamenty, a potkali jsme už na loďce odvážené mrtvé tělo. Mladý člověk, a tak nešťastně sešel při návratu ke své staré matce.

Za dva dny spadl jeden japonský plavčík do moře (93°52´ Greenw.). Loď ihned zastavila svůj chod, spuštěn záchranný člun, loď obloukem vrátila se na původní místo, ale nebohého nenašli. Bylo těžko ve vlnách rozeznati tak malý předmět jako plovoucího člověka. Projeli jsme kolem severního cípu Sumatry a plujeme přesně na západ přímo k jižnímu cípu Ceylonu.

Byl jsem v 5 hod. ráno na můstku, kapitán už tu byl s dalekohledem, pátral po horizontu ve směru jízdy. Odzvonili 6 hod. V tom okamžiku objevilo se na horizontu světlo, přesně nad přídí lodi, a hned se zas schovalo, aby po chvíli znovu vylezlo, jak loď se houpala. Kapitán zazářil. Trefil dobře. Po dvoudenní plavbě nalezl osamělý korálový ostrůvek zcela přesně. Za chvíli byl jasný, teplý den jako předchozí a následující. Krátkost soumraku a rozednívání je docela nápadná.

Za tři dny Štědrý večer. Slunce lije masu světla po celé širé pláni vodní. Moře - snad taky miluje, má daleko svou milenku a vzpomíná na ni. Za 25 dní můžeme býti doma! Za 25 dní snad už políbím Mílu a uvidím svou pětiletou dcerku. Jak mne asi přivítá? Nezklamu-li její představy? Míla jí vypravovala pohádky o mně, a ona snad vidí ve své fantasii tátu jako poloboha, a vrátí se jí docela všední jakýsi člověk, který je zcela jako ostatní.

Životní událost! Oblékal jsem se do civilních šatů. Koupil jsem v Singapore letní bílé šaty, a dnes jsem se do toho strojil. Nejvíc práce mi dala kravata. Neumím v tom chodit, všecko se mi zdá volné, nějak odstávající, nezvykle pohodlné. Na horizontu jsou vidět hory afrického pobřeží.

Nádherná noc, hvězdy jako diamanty. Šesté Vánoce v cizině! Každý rok, počínaje rokem 1914, jsem myslil, že jsou to poslední Vánoce v cizině. Snad už teď se to nezkazí, ale kdo ví? K ránu znamenitě byl viditelný Jižní kříž.

7. ledna 1920. Po projetí Otrantským průlivem nás bombardovaly italské námořní úřady telegramy, že musíme do L. Piccolo pro lodivoda. Později se vysvětlilo proč: nejsou ještě vyloveny miny, ani rakouské ani italské, a my měli namířeno přímo přes ně. Když se o tom dověděl kapitán, dodatečně zbledl, zezelenal a byl nesmírně rozčilen.

Terst

Před Terstem nás překvapila kosa, mrzli jsme. Přístav sám moderní, velmi pěkně zařízen. Život přístavní malý, jen tu a tam se pracuje, nějaká loď vykládá. Večer odjíždíme. Cesta do Prahy trvá prý čtyři dny.

Epilog

Já, níže podepsaný MUDr. Bohuslav Bouček, universitní profesor, prohlašuji tímto místopřísežně, že v době od 1. IV. 1911 do 31. III. 1912 byl jsem ve vojenské presenční službě, v srpnu a v září 1913 byl jsem činný jako lékař ve vojenské nemocnici v Bělehradě v Srbsku, v době od 1. X. 1913 do 26. VII. 1914 pracoval jsem jako asistent chirurgie a roentgenologie u prof. dr. Rud. Jedličky v Praze, od 26. VII. 1914 po mobilisaci byl jsem v aktivní službě vojenské jako asist. lékař u 36. pěšího pluku, v době od 26. XI. 1914 do 21. IV. 1915 byl jsem v zajetí v Rusku, v době od 21. IV. 1915 do 22. VIII. 1917 působil jsem jako smluvní dobrovolný lékař srbské armády v hodnosti nadporučíka zdravotní služby, v době od 22. VIII. 1917 do 20. I. 1920 působil jsem u čsl. vojska na Rusi v hodnosti majora zdravotní služby, a od 20. I. 1920 byl jsem činný jako podplukovník zdravotní služby ve vojenské reservní nemocnici v Praze-Karlíně. V době své služby v československém vojsku resp. v armádách spojeneckých byl jsem vyznamenán srbským řádem Sv. Sávy IV. tř., řádem Srbského červeného kříže, Křížem milosrdí, Kosovskou medailí, Srbským válečným křížem, Čsl. revoluční medailí a řádem Sokola s hvězdou. Prohlašuji dále místopřísežně, že veškeré dokumenty a potvrzení, prokazující shora uvedené skutečnosti, ztratily se v době okupace při bytových prohlídkách německé tajné státní policie (Gestapa) v době mého zatčení a uvěznění. Potvrzuji též, že jsem si vědom všech důsledků, které by mne podle zákona postihly v případě nesprávnosti tohoto mého prohlášení. B.B.

 

1920 po návratu do Prahy

Dcera Roberta, která se narodila měsíc po odchodu otce do války, vyprávěla, že pro ni byl ‚tatínek‘ něčím podobným,
jako pohádkové bytosti - všichni o něm mluví, ale nikdy není k vidění. Bylo jí téměř šest let, když se vrátil z války.