|
Novinář,
básník, spisovatel a politik narozený 31. října 1821 prožíval své dětství v
prostředí kupeckého krámu a malého hospodářství na Vysočině v nevelké vesnici
Borové.
Po otci zdědil houževnatost, podnikavost a svobodymilovnost. Protože rodiče chtěli
dát syna na studie, odešel Havlíček v devíti letech na rok do Jihlavy, aby se naučil
němčině. Tam začal chápat poprvé národnostní rozdíly.
Roku 1833 se rodina přestěhovala do Německého (Havlíčkova) Brodu, kde dokončil
Havlíček r. 1838 gymnasium. Již v této době se pokoušel o české i německé
verše. Dvouletá filosofie v Praze (1838 až 1840), jež byla vlastně dokončením
gymnasia, znamená pro Havlíčka významnou dobu národního uvědomování, zejména
při četbě spisů Kollárových , Čelakovského a
Šafaříka .
Otec z něho chtěl mít advokáta, matka kněze.
Protože Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu lidu, vstoupil do
semináře, poměry v semináři ho však zklamaly. Na podzim 1841 opouští seminář
bohatší o další zkušenosti: kněžstvo je vychováváno v konservatismu a v duchu
protinárodním. Z Havlíčka se stává až do konce života nekompromisní kritik
církve. V literární práci byl tehdy zcela pod vlivem četby polského romantika
Mickiewicze. Havlíček cestuje po českých krajích, po Slovensku a Haliči; nepoutá ho
však příroda, sleduje na těchto poutích co nejintenzívněji lid, jeho život a
názory.
V říjnu 1842 dostává prostřednictvím Šafaříkovým místo vychovatele v rodině
ruského profesora A. Pogodina a odjíždí do Moskvy. Zpočátku byl ruským prostředím
nadšen, zejména slavjanofilskou mládeží, o níž napsal obdivnou zprávu do
pražských Květů (vyšla 23. července 1843 jako první jeho tištěná literární
práce, později zařazena do Obrazů z Rus).
Po několika měsíčním pobytu však začíná poznávat pravdu o sociálních poměrech
v carském Rusku, opouští kollárovské iluze o slovanské veleříši schopné
osvobodit ostatní Slovany a stává se nemilosrdným kritikem carského absolutismu.
Objevuje Gogola a jeho obdiv k němu stále vzrůstá (překlad Mrtvých duší v
Národních novinách 1849), neboť v sobě nachází mnoho podobného.
Z romantika se stále více stává realista. V Rusku nalézá i přiměřenou výrazovou
formu pro své myšlenky - epigram. Zkušenosti získané v semináři i stykem s
tmářstvím ruské pravoslavné církve dávají jeho epigramům příkré
proticírkevní zaměření. Tak vzniká v Moskvě kolem 90 Havlíčkových epigramů. Od
Pogodinů odešel Havlíček do rodiny známého slavjanofila prof. Ševyreva. Nezůstal
tu však dlouho, v červenci 1844 se vrátil přes Vratislav, kde navštívil Čelakovského , domů do Německého Brodu.
Roku 1845 odchází Havlíček do Prahy s úmyslem věnovat se cele literatuře. V červnu
toho roku v České včele uveřejnil další část Obrazů z Rus a v červenci
pověstnou kritiku Tylova D románu Poslední Čech. Postavil se proti převažujícímu
povrchnímu sentimentálnímu vlastenectví, které nekladlo na literaturu umělecké
požadavky a samo bylo nesmělé a neúčinné. Havlíček požadoval od české
literatury pravdivost, původnost, národní charakter, a zejména uměleckou úroveň.
Vlastenectví se podle něho mělo vyznačovat skutečnou prací pro národ s jasným
politickým zaměřením. Tón Havlíčkovy kritiky je ostrý, místy ironický; zahájil
nový směr v českém literárním životě. Havlíčkova polemika s Tylem, který
chápal svou práci pro národ jinak, přinesla nakonec Havlíčkovi sympatie a popularitu
u značné části české veřejnosti.
Od l. ledna 1846 se Havlíček stal redaktorem úředních Pražských novin; které v
roce 1848 přeměnil na Národní noviny. První jejich číslo vyšlo 5. dubna. Byl to
první velký český politický deník. V úvodním článku vyslovil Havlíček důvěru
v český národ, že nezahyne, že dosáhne plného vzkříšení. Kromě redaktorství
byl Havlíček činný v Národním výboru, jako organizátor působil na
Slovanském
sjezdu a byl zvolen za poslance říšského sněmu. Po celý bouřlivý rok byly
Národní noviny orgánem pokrokové politiky národně uvědomělého měšťanstva,
jehož prvním mluvčím byl Havlíčkův příznivec a dobrý přítel
František
Palacký. Když na počátku roku 1849 se situace začala přiostřovat, Havlíčkův
satirický duch si žádal útočnějšího nástroje. Stal se jím satirický a
humoristický Šotek, příloha Národních novin, s obrázky Soběslava Pinkase. V
Šotku, jejž Havlíček vyplňoval téměř sám, objevovaly se ostré epigramy,
veršované i prozaické vtipy nejrozmanitějšího druhu, zaměřené na stále
reakčnější vládu. Havlíček tu otiskuje i parodické politické texty na nápěvy
známých národních písní (Sedmero vzdechnutí k ministerstvu, Šuselka nám píše
aj.). Život Šotkův byl velmi krátký. Asi po čtvrt roce (22. dubna 1849) byl
Havlíček nucen na základě nového tiskového zákona tuto přílohu zastavit. Rok 1849
stále stupňoval politický útisk, až konečně 18. ledna 1850 vyšlo poslední číslo
Národních novin.
Když bylo Havlíčkovi znemožněno vydávat jakékoli noviny v Praze, odstěhoval se do
Kutné Hory a zde již v květnu roku 1850 začal vydávat svůj poslední časopis
Slovan. Své názory oživuje Havlíček v knižním vydání Ducha Národních novin
(výběr nejdůležitějších článků z Národních novin), vydává Epištoly
kutnohorské (stati o reakční úloze církve) a některé své drobnější
překladatelské práce (např. Voltaira). Historie Slovana byla jedinou řadou zápasů s
policií a soudem, neboť Slovan byl v té době jedinou veřejnou opozicí vůči
vládě, ačkoli už mluvil jen za veřejné mínění, nikoli za politickou organizaci.
Úlohu politicky vychovávat lid plnil však do posledního čísla, které vyšlo 14.
srpna 1851.
Havlíčkův boj ve Slovanu měl svou dohru před porotním soudem v Kutné Hoře.
Havlíček byl obžalován pro dva články: Proč jsem Slovan a Správa záležitostí
obecních. Tenkrát naposledy mohl hájit veřejně své názory. Jeho obhajoba dopadla
slavně a jeho vítězství bylo naprosté. 12. listopadu 1851 všichni porotci
jednohlasně vynesli rozsudek: Nevinen!
Havlíček se vrátil k rodině do Německého Brodu. Měl v plánu studovat, psát
užitečné knihy pro lid a hospodařit na venkově. Tento jeho úmysl se však
neuskutečnil. 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní byl deportován do
tyrolského městečka Brixenu, který se stal po několik let jeho nuceným bydlištěm.
Koncem jara 1852 se za ním sice směla přistěhovat manželka s dcerkou, avšak
nejtíživější bylo pro Havlíčka odloučení od českého prostředí.
S údělem vyhnance se vyrovnával po svém, především intenzívně pracoval:
překládal z polštiny, pořizoval výbor historického čtení pro lid, studoval českou
lidovou poezii, a hlavně básnil. Tu, daleko od vlasti, vznikají tři jeho
nejzávažnější satirické skladby, v nichž si vyrovnal se svými vězniteli,
vídeňskou vládou, účty své i svého národa. Jsou to Tyrolské elegie, Křest sv.
Vladimíra a Král Lávra.
Tyrolské elegie vznikly jako přímá odezva deportace do vyhnanství. Útok na rakouskou
vládu je zcela otevřený. Elegie vyjadřují nejhlubší opovržení této despotické
vládě. Ironie přechází místy v sarkasmus. Havlíček nemilosrdně odhaluje
pokrytecké fráze oblíbené u absolutistických vlád o „otcovské“ péči o
poddané. Myšlenka napsat satiru, v níž by se objevil zesměšněný král, vznikla za
Havlíčkova pobytu v Rusku. V Brixenu potom četl pohádku německého spisovatele
Moritze Hartmanna (1821-1871) o irském králi s oslíma ušima. Tak vznikla skladba Král
Lávra. Jinotaj byl průhledný, cíl jasný: vysmát se hlouposti a kruté omezenosti
korunovaných hlav. Osel na trůně je velmi nebezpečný, má-li neomezenou moc nad osudy
Nedokončený Křest sv. Vladimíra je zaostřen proti politickému absolutismu spojenému
s reakční církví. Plán ke Křtu podobně jako ke Králi Lávrovi vznikl rovněž v
Rusku. Křest je také do carského Ruska situován, avšak poměry jsou vylíčeny tak,
že tato satira postihuje každý absolutistický systém, především rakouský. S
domovem udržoval Havlíček styk korespondencí s přáteli, jejichž okruh se zužoval
úměrně s tím, jak sílil policejní útisk Bachův. Slova dopisů dávají nahlédnout
jak do atmosféry Havlíčkovy internace, tak do stále se temnící Prahy, ale odhalují
i pevnou víru v šťastnější budoucnost národa.
Již v září 1854 musela Havlíčkova manželka s dítětem opustit Brixen, protože
její tuberkulóza se opět zhoršila. Když se Havlíček na jaře roku 1855 vrátil
domů, jeho žena již byla mrtva. V Čechách ho potom obklopilo politické dusno;
přátelé, kromě několika, se mu vyhýbali. Havlíček zemřel na tuberkulózu 29.
července 1856 v Praze.
Jeho pohřeb na Olšanské hřbitovy se stal protirakouskou manifestací pražského lidu
a je dobře znám symbolický čin Boženy Němcové, která nikdy své přátelství k
Havlíčkovi nezapřela.
Po roce 1860, po pádu Bachova absolutismu, kdy český národ vstupuje znovu do
politického života, stává se Havlíčkův odkaz velmi aktuální. Vycházejí
životopisná pojednání, hodnotí se jeho politické zásluhy.
Zejména strana mladočeská prohlašuje Havlíčka za svého předchůdce. Tak vstupuje
Havlíček do povědomí národa jako hrdina a je také tak celým národem uctíván.
Jako spisovatel, básník a novinář se stává v mnohém vzorem pro generaci
Nerudovu.
Poezie:
Tyrolské elegie (1870), Král Lávra (1870), Křest svatého Vladimíra (1876)
Publicistika: Obrazy z Rus (1843-46 v časopisech), Duch Národních novin (I851),
Epištoly kutnohorské (1851)
|
