Němcová stála - spolu s K. H. Borovským, J. K. Tylem a K. J. Erbenem - v popředí české literatury ve 40. a 50. letech 19. století a také její dílo má zakladatelský význam pro českou prózu. Navíc se osud této osobně statečné ženy stal inspirací pro další generace, včetně básníku 20. století.
Němcová, dívčím jménem Barbora Panklová, se narodila jako dcera české služky a panského kočího, rakouského Němce. Krátce po jejím narození se rodina přestěhovala do Ratibořic u České Skalice na statky kněžny Zaháňské. Školní vzdělání Němcové bylo nevelké. V dětství na ni však silně zapůsobila její babička Magdalena Novotná, tkadlena z Náchodska, a také pobyt v německé rodině panského správce, kde poprvé přišla - prostřednictvím německých knih - do styku s literaturou. V 17 letech byla provdána za Josefa Němce, úředníka finanční stráže, který měl velký podíl na jejím národním uvědomění. Němec byl za své vlastenectví často překládán, od svatby až do roku 1842 se mladí manželé stěhovali téměř každý rok a v té době se Němcové narodily čtyři děti. Poté zakotvili v Praze (1842-45), kde Němcová přišla do styku s vlasteneckou společností a stýkala se téměř se všemi představiteli tehdejší české kultury. Zde také začala, zvláště pod vlivem Bolemíra Nebeského, psát. V časopisech uveřejňovala básně, které však neměly v dalším díle větší význam. Roku 1845 se rodina přestěhovala na Chodsko a Němcová se věnovala sběratelské činnosti a zajímala se i o sociální podmínky lidu.
Za vlasteneckou aktivitu byli manželé Němcovi policejně sledováni. Jejich situace se ještě zhoršila po porážce revoluce 1848-49 za nástupu Bachova absolutismu tím spíše, že Němcová ani v této době neskrývala - na rozdíl od mnohých - své přesvědčení. Roku 1850 byl její muž přeložen do Uher a Němcová s dětmi se odstěhovala do Prahy. Odtud podnikla čtyři cesty za manželem na Slovensko (tehdy součást Uher), jichž využila na sbírání materiálu ke svým pohádkám.
V Praze žila Němcová s dětmi doslova v bídě, odkázána na nevelké literární honoráře a podpory od přátel, mj. J. E. Purkyněho a K J. Erbena. Patřila mezi ty ne mnohé, kteří v ustrašené Praze doprovodili na poslední cestě K H. Borovského, jemuž položila na hrob mučednickou trnovou korunu. V roce 1861 odjela do Litomyšle redigovat své spisy, ale nemoc už jí nedovolila práci dokončit.
Ve svém díle učinila Němcová hlavním hrdinou prostý venkovský lid, jehož život zobrazila z různých stránek: jako sběratelka a vynikající vypravěčka dodnes čtených pohádek (Národní báchorky a pověsti ad.), jako autorka národopisných a cestopisných črt (Obrazy z okolí Domažlicka) či autorka povídek (Babička, V zámku a podzámčí, Divá Bára aj.). Národopisný ráz měla i Němcové publicistika, do které pronikala také aktuálně politická témata (Selská politika). Dílo Boženy Němcové - zvláště pohádky a povídky, a zejména Babička - bylo povědomím širokých vrstev národa včleněno do zlatého fondu české literatury a své oprávněné místo tam má dodnes. (fu)

V Nymburce žila rodina Němcových od července 1848 do února 1850. Němcovi bydleli v předměstském domě čp. 243 u boleslavské silnice. Dům postavil (přestavěl) po požáru města (1838) bývalý purkmistr Vincenc Brzorád. Rodina obývala přízemní byt – v korespondenci si Němcová stěžuje, že nevidí do kraje.

Ve městě se Němcová seznámila s dcerou místního krejčího Marií Votovou, která pak v rodině sloužila v letech 1850–1856 a je známo, že mívala neshody s Josefem Němcem. Služba skončila žalobou kvůli dluhům za služné.

Nymburský pobyt Němcových je doprovázen přátelstvím s rodinným lékařem Janem Dlabačem (1809–1873), jehož osoba má cosi společného s postavou lékaře v povídce V zámku a podzámčí (1858). Nymburské okolí bylo rovněž zdrojem motivů a příběhů pro povídku Divá Bára (1856).

V Nymburce nebyla Němcová spokojena. Odpuzovalo ji místní maloměšťáctví, s nímž se vypořádala v satirické povídce Kávová společnost (1855). Spolu s manželem se znelíbili některým obyvatelů Nymburska svou kritikou mcelského zázraku, o němž psali do Národních novin jako o jezovitských kejklích. (V Mcelích se zjevovala Panenka Maria.)

Z nymburského domu Antonína Brzoráda (1809–1877) se rodina stěhovala do Liberce. Od roku 1920 však stojí před domem pomník spisovatelky, který nechal zbudovat ženský čtenářský spolek Lada.