Alois Jirásek se narodil ve východočeském Hronově č. p. 90. Pocházel ze starého selského rodu. Jeho otec Josef Jirásek (1822–1901) byl původně tkadlec a poté pekař, matka Vincencie Jirásková, rozená Prouzová (1821–1887). PJirásek měl starší sourozence: Helena, Josef, Emílie; po něm Rudolf, Žofie, Božena, Adolf a Antonín.

V letech 1857-1862 chodil do hronovské jednotřídky. Studoval na německém benediktinském gymnasiu v Broumově (1863–1867) a na českém gymnasiu v Hradci Králové (1867–1871). Na pražské univerzitě vystudoval historii (1871–1874). Oženil se 12.8.1879 s Marií Podhajskou (1859-1927). Čtrnáct let žil v Litomyšli, kde působil jako gymnaziální profesor českého jazyka, dějepisu a zeměpisu. O životě studentů v Litomyšli pojednává jeho novela Filosofská historie.

Roku 1888 získal místo na gymnasiu v Žitné ulici a přesídlil do Prahy. Bydlel krátce v Žitné ulici mj. spolu se královéhradeckým spolužákem Josefem Bašem. Přestěhoval se do Hálkovy ulice 6, kde bydlel od 1888 do 1899.

V letech 1899-1903 bydlel v dnešní Rumunské ulici (tehdy Vávrově) číslo 8, o patro výš bydlel Julius Zeyer. Od roku 1903 až do své smrti v roce 1930 bydlel v Praze v přízemním nárožním bytě domu č. 1 na rohu Resslovy ulice a nábřeží.

V Praze obnovil dřívější přátelské vztahy s Mikolášem Alšem, s nímž sdílel obdobné umělecké představy a plány, a se spisovateli lumírovského kruhu (J. V. Sládkem, Jaroslavem Vrchlickým a Josefem Thomayerem), navázal přátelství se Zikmundem Wintrem a K. V. Raisem, také s mladší generací (J. S. Macharem, Jaroslavem Kvapilem a Zdeňkem Nejedlým).

V rámci svého politického přesvědčení podepsal jako první v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa. Ve Smetanově síni Obecního domu přednesl 13.4.1918 Národní přísahu, jejíž text stylizoval František Soukup. další významný projev přednesl 16.5.1918 na shromáždění v Pantheonu Národního muzea v Praze u příležitosti 50.výročí slavnostního položení základního kamene Národního divadla. S Izidorem Zahradníkem (pozdějším ministrem železnic) se účastnil čtení deklarace vyhlášení československé samostatnosti dne 28. října 1918 v 11 hod. pod sochou sv. Václava.

V nově vzniklé Československé republice se stal poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé. V parlamentních volbách v roce 1920 získal za pravicovou Československou národní demokracii mandát senátora v Národním shromáždění. Senátorem byl do roku 1925. V parlamentu zasedal za výrazně pravicovou Československou národní demokracii, která byla pokračovatelkou mladočeské strany, jejímž přívržencem byl Jirásek před válkou. Byl velmi pečlivým senátorem. V politice setrval až do své nemoci, která mu také znemožnila psát.

Dne 23. září 1921 vystoupil z římskokatolické církve; zůstal sice nadále věřícím křesťanem, ale do žádné církve již nevstoupil, zůstal bez vyznání.

Ovdověl 1.4.1927, manželka Marie rozená Podhajská (1859-1927) zemřela na mozkovou mrtvici.

Dne 3. 7. 1890 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění a roku 1901 byl jmenován mimořádným členem Královské české společnosti nauk. V letech 1918, 1919, 1921 a 1930 byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Univerzita Karlova mu udělila 2. 4. 1919 čestný doktorát filozofie. Byl nositelem Československé revoluční medaile, v srpnu 1921 mu byl udělen bulharský Řád sv. Alexandra (Орден Свети Александър) a v roce 1926 jugoslávský Řád sv. Sávy. Od roku 1923 byl čestným členem PEN Klubu. Dne 20. 7. 1896 mu poslala Zemská školní rada přípis o udělení titulu školního rady a 4. 7. 1909 přípis o povýšení na vládního radu. Dne 30. 11. 1898 mu byl udělen Řád Františka Josefa.