Labe bylo známé již za císaře Tiberia (42 př. n. l. až 16 n. l.), který chtěl jeho střední a dolní tok učinit hranicí římské říše. O tom, kde řeka pramení, tehdy nikdo nevěděl, ani si tuto otázku nekladl. Řecký geograf, astronom a astrolog Klaudius Ptolemaios (asi 85–165 n. l.), který sepsal za pomoci starších zeměpisných textů rozsáhlou Geographii čili Zeměpis, umístil prameny Labe na 39° délky a 50° severní šířky, do východní části Sudet. O to, kde „tyto“ Sudety hledat, se později vedly četné spory. Při popisu jednotlivých kmenů, které obývaly Germánii, což bylo tehdy území zahrnující také dnešní Čechy a Moravu, umístil Ptolemaios do dnešního Podkrkonoší kmen Korkontů. Z toho pozdější filologové prý vyvodili název horstva Krkonoše.

Na Labské louce, v Labském dole, na Stříbrném návrší a na Bílé louce leží řada pramenů, které se spojují ve Vrchlabí a pokračují jako jedna řeka. Dvě prameniště jsou považována za nejdůležitější.

První, dnes symbolicky deklarované za pramen Labe, se nachází v rašeliništích vzdálených asi 200 metrů od turisty uctívané studánky v nadmořské výšce 1386 metrů n. m. na horní části planiny dnes nazývané Labská louka pod vrcholem Violíku. Labskou loukou teče asi jeden kilometr a pak pokračuje Labským vodopádem a Labským dolem. U Dívčí lávky se spojuje s potokem pramenícím na Stříbrném návrší. Prameniště na Labské louce znali již staří Slované, protože nedaleko něho vedla jedna z nejstarších obchodních cest, po které se od pradávna z dnešního Polska do Čech dopravovala sůl.

Druhé prameniště se nalézá na Stříbrném návrší na planině mezi Luční horou, Studniční horou a Hraničním hřebenem, která se dnes nazývá Bílá louka. Z tohoto prameniště s průměrnou nadmořskou výškou asi 1465 m vytéká potok, dnes nazývaný Bílé Labe, který kaskádami a vodopády prudce stéká úzkým údolím a po více než 9 kilometrech se spojuje s potokem přitékajícím z Labského dolu. Právě toto prameniště je výrazně vyznačeno v nejstarší obrazové mapě Krkonoš z poslední čtvrtiny 16. století. K němu autor mapy připsal poznámku: „Labe pramení z jedenácti studánek, které vytékají na 50. stupni severní výšky.“ V podstatě odkazuje na Ptolemaia. Proč nakonec bylo toto prameniště „zavrženo“, přestože leží ve vyšší nadmořské výšce a potok, který z něho vytéká, na soutoku s potokem z Labského dolu má delší tok a větší průtok, má svůj příběh.
 

Kaple svatého Vavřince na Sněžce

Na nejvyšším vrcholku hor, na Sněžce, byla v letech 1665-1681 s velkou námahou postavena a vysvěcena kaple svatého Vavřince. Boží svatostánek dal v nejvyšším bodě svého panství zbudovat majitel statků na slezské straně Krkonoš hrabě Schaffgotsch. Kaple se stala nejen cílem poutníků z české i slezské strany pohoří, ale ještě v dobách hraničních sporů měla jasně ukázat vrchlabským Morzinům, kdo je skutečným pánem sporného vrcholu Sněžky.

Česká strana v čele s Pavlem hrabětem Morzinem (1615–1688), majitelem vrchlabského panství, vedla dlouhodobé územní spory o hranice svých panství se Slezskem, konkrétně hrabětem Schaffgotschem, majitelem panství Kynast ve Slezsku. Hrabě Kryštof Leopold Schaffgotsch si nárokoval rozsáhlé území na dnešní české straně s hraniční linií: Sněžku – prameniště potoka dnes nazývaného Bílé Labe, podél toku k Dívčí lávce u Špindlerova Mlýna, odtud přes Medvědín k pramenům Mumlavy a podle ní k Jizeře. Rozsáhlé území, které si hrabě Schaffgotsch nárokoval, mimo jiné zahrnovalo také Labský důl a Labskou louku a velký klín mezi Jizerou a Mumlavou na sousedním brannském a jilemnickém panství hrabat Harrachů. Česká strana, která prosazovala česko-slezskou hranici od Sněžky po hřebenu Krkonoš k Mrtvému vrchu nad Harrachovem a odtud až k Jizeře, své nároky opírala o ustanovení místosudího Království českého z roku 1600, aby při nedostatku průkazních písemných materiálů, hraničních znamení a věrohodných svědků se při hraničních sporech používaly přirozené hranice, kterými jsou mimo jiné hory a jejich hřebeny. Proto nechtěla přistoupit na vedení hranice po vodních tocích, jak navrhovala slezská strana. Soudní spory se značně protahovaly a nikam nevedly. Nepomohlo ani dobrozdání ve prospěch české strany, které v roce 1648 po prozkoumání mapových a listinných dokladů vypracoval Bohuslav Balbín (1621–1688), český historik a člen jezuitského řádu.

V roce 1681 nechal hrabě Kryštof Leopold Schaffgotsch vysvětit kapli na slezské straně Sněžky, aby tím dokázal příslušnost ke svému panství. O tři roky později, v roce 1684 vznikl plán, jak na to reagovat. Záměrem bylo připojit sporné území ke královéhradecké diecézi, neboť hranice diecéze je i hranicí zemskou a zemská hranice určuje hranice panství. Protože na české straně nebyla žádná podobná kaple, hodil se jako záminka pramen řeky Labe, který do té doby nebyl pevně stanoven a který jen bylo třeba „umístit“ na spornou Labskou louku, tam také vysvětit a tímto aktem potvrdit hranici vedenou po hřebeni Krkonoš na straně vrchlabského panství. Důležitého úkolu se zhostil na pozvání hraběte Morzina světící královéhradecký biskup Jan František Kryštof z Talmberka, který 19. září 1684 podstoupil cestu do Vrchlabí a dále přes Brannou, Jilemnici a Rokytnici nad Jizerou (Rochlici) starou zemskou stezkou na Labskou louku.

Jeho průvod byl velmi rozsáhlý, protože mimo jednoho jezuitu a kaplana se v něm nalézali ještě hejtman jilemnického panství Fridrich Heissler, několik vrchnostenských úředníků, rychtáři a konšelé z rochlického a vrchlabského panství, jakož i někteří poddaní ze všech těchto panství, celkem 45 osob. Vedle několika koní, jež byli určeni na nesení nákladu, byl veden na Labskou louku i velbloud, který byl darován biskupovi od hraběte Morzina. Ten ho získal po osvobození Vídně od tureckého obležení roku 1683 jako válečnou kořist. Tento velbloud nesl biskupův stan, v němž měl být při svěcení postaven oltář. Mrazivé počasí mu však nedělalo dobře, a tak v polovině cesty na Sněžce klesl k zemi a nehodlal dál pokračovat. Jeho náklad museli lidé donést k pramenům Labe na tyčích.

Jak strastiplná cesta plná nástrah osudu to byla, popisuje o měsíc později sám pan biskup v dopise hraběti Morzinovi: „... nedbaje špatného počasí, dal jsem se časně ráno na cestu. Mešní potřeby a stan odeslal jsem již večer napřed. Moji lidé šli však tak pomalu, že jsem je dostihl ještě v Rokytnici. Abych uspíšil cestu, najal jsem tamní lidi, kteří si náklad rozdělili a také stůl (pozn. oltář) nesli na Krkonoše. Stan jsem dal naložiti na velblouda. Sám s jedním páterem Jezuitou a s jedním z mých kaplanů, druhý se na poloviční cestě pro závrať vrátil do Rokytnice, a s několika lidmi jsem došel sice ve stálém dešti, leč šťastně k jedné hodině odpolední nahoru, kdež si s námi Krakonoš zahrál. Ač jsme měli s sebou vše k rozdělání ohně, nebylo nám možno před uplynutím půlhodiny jej rozdělati. Mezitím bylo takové chladno a ostrý vítr jako v zimě. Ale při tom nezůstalo. Cestou vprostřed hory upadl velbloud se stanem a nechtěl vstáti, takže lidé musili poraziti čtyři stromy, naložiti na ně stan a donésti jej nahoru. Jakmile jsme tam přišli, chtěli jsme stan postaviti. Nenalezli jsme však stanových tyčí, neboť moji nepozorní lidé je zapomněli v Jilemnici, a proto jsme byli nuceni použíti místo nich k postavení stanu jednoho z přinesených kmenů...“

S ohledem na situaci vybrali k posvěcení pohodlnější a přístupnější pramen. Sotva však byl stan postaven, přihnalo se velké povětří a vše bylo doslova rozmetáno. Vichr stan rozhodil a strom, k němuž byl stan upevněn, se rozštěpil ve dví. Konečně byl stan i s oltářem opět postaven, načež měl biskup exhortu (povzbuzující bohoslužebná promluva) k přítomným. Po ní odsloužil mši svatou a pak Labský pramen s příslušnými obřady posvětil. Při tom se prý stal ten zázrak, že se úplně zamračená obloha náhle vyjasnila a slunce krásně vysvitlo, takže bylo možno v jeho záři přehlédnout celé okolní horstvo.

Pak „napili se všichni přítomní z posvěceného Labského pramene, načež jsem podělil ze své i Vaší Lásky lidi (pozn. lidi hraběte Morzina) z mála svých studených zásob. Nechtěl jsem se déle zdržeti. Protože nebylo možno po kluzké cestě jeti koňmo, zřídili jsme ze stolu (z oltáře, na kterém byla právě odsloužena mše) nosítka a osm mužů stále se střídajících snášelo mne dolů. Když jsme již minuli les nad Rokytnicí, dva z oněch chlapisek klopýtli a já jsem sletěl s dosti vysoka, bohudík šťastně a bez úrazu, postaviv se na nohy. Asi o půl deváté jsme došli do Rokytnice.“ Biskupovi se nic nestalo, sklouznul nohama do bahna, jen si ušpinil od bahna rochetku (bílé obřadní svrchní roucho) a albu (bílou celotělovou tuniku). Náladu si biskup spravil při večeři v rokytnickém zámku.

Biskup ve svém listu dále psal, že hodlá na památku tohoto svěcení postavit kamenný sloup, na který by dal umístit obraz Panny Marie, jenž stál na oltáři u Labského pramene. Zdá se však, že k vyplnění tohoto slibu nedošlo, protože žádný sloup u pramene nikdy nestál a není o něm zmínka v žádném z písemných pramenů.

Hrabě Schaffgotsch nechtěl důsledky vyplývající z vysvěcení pramene Labe na Labské louce dlouho uznat. Ke konečnému soudnímu rozhodnutí, které padlo roku 1710 (od té doby je zafixována státní hranice), avšak „nestranné“ předchozí přispění církve v tomto sporu hrálo rozhodující roli. Labe tedy patří k několika řekám, které mají pramen určený úředně. A jak už to bývá, administrativní rozhodnutí se liší od samotné přírody. Hrabě Harrach, majitel sousedního panství Jilemnice a Branná, se však musel v západních Krkonoších vzdát velké části území mezi Harrachovem a prameny Jizery porostlého přibližně 4500 ha kvalitního lesa.

Vysvěcení pramene mělo být nejen znamením příslušnosti hřebenové oblasti Labské louky k východočeské diecézi a k českému panství hrabat Harrachů, ale také vítězstvím katolické církve v Krkonoších nad pohanským duchem hor i nad stoupenci protestantských myšlenek.

Při příležitosti dvousetletého výročí vysvěcení byl pramen vyzděn a znovu ‚liturgicky‘ ošetřen. V r. 1968 byla vedle symbolické skruže postavena kamenná zídka, na kterou bylo umístěno 24 erbů měst, jimiž protéká Labe od pramene až po ústí do moře. Původní výběr byl volen tak, aby zde bylo 12 znaků českých a 12 znaků německých měst. Protože ale některá německá města, na které se zde nedostalo, protestovala, byla zídka později doplněna o další 4 znaky. V České republice je tok řeky Labe dlouhý přibližně 370 km, celkem 1 094 km. Najdeme tu dnes i pamětní desky, související s připomenutím české organizované turistiky i sochu alegorie vody. Labe je u nás jediná řeka, jejíž český název není ženského rodu, ačkoliv do 17. století je doloženo používání i ženského tvaru ‚Labě‘. Jméno se odvozuje buď od keltského slova ‚Elb‘, které mělo znamenat velká řeka, nebo od antických zdrojů, kde byl používán název ‚Albis‘, bílý, světlý, čistý. Ačkoliv je Vltava delší (od pramene k moři 1329 km) a na soutoku mohutnější, prosadil se název Labe až k moři.

Přibližně kilometr od pramene přepadá Labe poblíž Labské boudy přes okraj Labského dolu a vytváří tzv. Velký labský vodopád, který překonává výškový rozdíl 35 m v řadě kaskádovitých stupňů. Pod tímto vodopádem Labe pokračuje asi 200 m v prudkém klesání na dno Labského dolu.

Vlastní Labská rokle, kterou si Labe při své cestě do Labského dolu vytvořilo, je zcela nepřístupná. Vodopád není po většině roku příliš vodný, proto v roce 1859 jeden z dřívějších majitelů Labské boudy, pan Šír, zřídil nad vodopádem menší nádrž se stavidlem. Pro pobavení turistů pak vodu za mírný poplatek z nádrže vypouštěl a předváděl vodopád v plné síle.

Uprostřed Labského dolu pod soutokem s Dvorským potokem najdeme na Labi druhý tzv. Malý labský vodopád výšky 17 m, který tvoří soustavu vodopádových stupňů.

Také na přítocích Labe v Labském dole je celá řada vodopádů, například na Pudlavě výšky 129 m, Dvorském potoce výšky 68 m nebo na Pančavě, který je se svojí výškou 148 m nejvyšším vodopádem v celé České republice. Také na horní hraně tohoto pančavského vodopádu nechal koncem 19. století pan Šír vybudovat stavidlo na zachycování a vypouštění vody.