Hrad leží mezi Lomnicí nad Popelkou a Novou Pakou na strategicky významném místě, odkud je možné kontrolovat celou jičínskou kotlinu a Podkrkonoší. Hrad založili Markvarticové, v roce 1325 je zmiňován jako držba Markvarta z Vartenberka. V roce 1406 přešel hrad do držení Jana Krušiny z Lichtenburka (nejvyšší hofmistr a pražský purkrabí). Jeho syn Hynek Krušina (orebitský hejtman) hrad významně rozšířil a opevnil. V letech 1500-1515 patřil hrad Janu Žehušickému z Nestajova. V roce 1515 další majitel Bartoloměj z Minsterberka, vnuk Jiřího z Poděbrad) utonul v Dunaji. Od roku 1515 je vlastníkem hradu Jindřich Berka z Dubé. Po roce 1528 Trčkové z Lípy. V květnu 1607 zboží s Kumburkem odkoupil Zikmund Smiřický ze Smiřic. Po stavovském povstání v roce 1621 konfiskoval hrad Albrecht Eusebius z Valdštejna. V roce 1636 získal Kumburk a Jičín Rudolf z Tiefenbachu, který odkázal veškeré jmění Marii Evě Alžbětě ze Šternberka. Hrad byl považován za nedobytný a po třicetileté válce byl proto v roce 1658 vydán edikt císaře Leopolda, podle kterého měl být pobořen.

Skandál, který tato nešťastná osoba vlastním přičiněním vyvolala, byl na svojí dobu neuvěřitelný. O Elišce bychom dnes mohli říci, že jí ovládala sexuální posedlost. Vzhledem k tomu, že údajně nebyla moc hezká a měla zdeformovanou páteř - snad vlivem Pottovy nemoci nebo tím, že jí údajně služebnictvo upustilo na zem při koupání, nebyla ženichy vyhledávána. Možná za to mohl nějaký komplex z dětství ze strany matky, která jí kárala, že nedrží své tělo rovně a nikdy se nevdá a snad právě kvůli tomu vyhledávala sexuální dobrodružství. To ovšem mělo dva háčky. Prvním byl, že v té době panenství do svatby, byla naprosto samozřejmá norma. Druhým byl, že se spustila s tehdy "obyčejným" kovářem. To snad bylo ještě horší. Eliška již jednou měla problémy pro svoje smyslné chování, ale její matka, Kateřina z Házmburka z příšně katolického rodu, dala Elišku a její služebnou zmrskat.

To Elišku neodradilo, aby si roku 1607 vyhlédla jiného. Šlo o kováře Jiřího Wágnera, za kterým posílala svojí služebnou se vzkazy, aby za ní přišel. Ten však odmítal, protože mu bylo naprosto jasné, že v tomhle případě běží o krk a snažil se i prosit, aby ho již neobtěžovali. To ale Eliška obešla tak, že tu a tam poničila nějaké předměty, které si vyžadovaly různé zámečnické práce, takže Jiří nakonec musel stejně přijít...

Elišce se nakonec různými hrozbami povedlo svést Jiřího Wágnera, byla vykonána soulož, při níž Eliška přišla o panenství. Nakonec s ním chtěla utéct ze zámku, ale než se tak stalo, došlo k provalu. Její otec Zikmund, jí udělil okamžité domácí vězení na zámku Hrubá skála, dal uvěznit kováře Jiřího a služebnou Elišky. Otec však v následujícím roce zemřel a aniž by rozhodl o dalším osudu své dcery. Tak se stalo, že Eliška byla dál vězněna. Ztroskotal i pokus jí provdat za ženichy z nižší společenské vrstvy. Nakonec roku 1610 zemřela i její matka a buď za života nebo těsně po její smrti, byla Eliška převezena na hrad Kumburk, kde nehrozil žádný skandál.

Eliška mimo své mladší sestry Markéty Salomeny, měla další sourozence. Nejstarším byl Jaroslav - ten ale roku 1611 zřejmě umírá na tuberkolozu. Dalším byl prostoduchý a slabomyslný Jindřich Jiří. Díky jeho duševnímu hendikepu, se s ním v dědické posloupnosti nepočítalo...

Třetí syn byl vzdělaný a uznávaný Albracht Jan. Tento vynikající politik a hospodář, dohodl s ostatními českými pány ve svém pražském paláci druhou pražskou defenestraci. Po vyházení místodržících z oken, byl následně jedním ze stavovských direktorů a díky svému bohatství, financoval stavovskou, armádu. Možná se s ním počítalo jako s českým králem, nakonec takové ambice přenechal „zimnímu králi“ Fridrichovi, Falckému Kurfiřtovi. I Albrecht zemřel a to v listopadu 1618. Tím Smiřičtí po meči nevymírají, protože stále zbývá slabomyslný Jindřich Jiří, který byl nejspíš v péči Markéty Salomeny.

Na majetek si dělala zálusk chamtivá Markéta Salomena, která se mezi tím provdala za dalšího mocného pána - pana Jindřicha Michala Slavatu z Chlumu. Byla tu však ještě Eliška, internována na Kumburku již jedenáctým rokem. Její otec Zikmund, jí nestačil vydědit, protože vzápětí po propuknutí skandálu umírá.

Takže i Eliška měla nárok na polovinu majetku. Podmínkou však bylo, že zůstane zachováno její panenství do svatby. A to tak zřejmě nebylo, neboť se jak je výše napsáno, spustila s kovářem Wágnerem. Nastálého zmatku v zemi, kdy se po druhé pražské defenestraci přelévala moc mezi stranou Habsburků a stavů, využil nezámožný vojenský dobrodruh, Jindřich Otto z Vartemberka.

Jindřich Otto z Vartemberka, byl nezámožný člen kdysi slavného rodu. Jeho předci hrad založili a snad si z nostalgie na Kumburk vzpomněl. Možná jen chtěl obnovit slávu a zámožnost svého rodu, ale to si již přesně nedozvíme. Na hradě byla držena nevyděděná Eliška, která zřejmě neměla tak přísný režim, jak se některým romantikům mohlo zdát. Dalo by se i dodat, že byla v izolaci, aby neotravovala mužské...

Nejspíš měla povolen písemný nebo dokonce i osobní kontakt s vnějším světem, protože jenom tak si můžeme vysvětlit, že Otta Jindřich jí nočním přepadem roku 1619 z Kumburku vysvobodil, vzal si Elišku za ženu a dožadoval se poloviny majetku. Taková byla zřejmě dohoda. Ostatně Otta nebyl nejspíš žádný krasavec a měl přízvisko „Kulhavý" , takže skvělá partie ve všech ohledech. Ihned po svatbě, se manželé chopili správy Jičína. To se pochopitelně nelíbilo mladší sestře Markétě, která prostřednictvím manžela zažalovala oba z neoprávněného nabytí majetku, neboť nárok neměla žádný, jelikož pozbyla panenství před svatbou. Jindřich Otto pochopitelně oponoval a tvrdil pravý opak. Tedy že byl prvním, se kterým Eliška pozbyla panenství. Kdosi si vzpomněl na kováře Wágner, jež byl stále uvězněn. Ten do nejmenších podrobností potvrdil několik sexuálních aktů (k velkému zájmu postarších a nábožensky vzdělaných posluchačů...) Otázka, jestli byl Wágner podplacený a jeho svědectví bylo divadlo, je sice na místě, ale nelze se jednoznačně přiklonit k žádné variantě.

Jindřich Otto na výzvy k soudu nereagoval a snad se opevňoval na Kumburku. Situace v zemi byla stále zmatečná a snažil se vše zdržovat, neboť on, jako zkušený žoldák věděl, že za měsíc, mohla být naprosto jiná politická situace. Zdržovací taktika mu nevyšla. Byl povolaný k soudu samotným králem Fridrichem Falckým, který ho dal do vyřešení sporu pro jistotu uvěznit. Mezi tím přišla do Jičína komise, která měla projít veškerý inventář a předat ho Markétě, neboť Eliška byla uznána vinnou, že nabyla majetek neoprávněně.

Jičínská brána byla zamčená, ale manžel Markéty Slavata, měl vlastní klíč, kterým si otevřel a následně se rozprchlo vojsko, které mělo bránit město i samotnou Elišku. Zbylo jen pár věrných, které údajně hojně napájela vínem. To zřejmě způsobilo tragédii, neboť podle všeobecného podání, rozdávala ve sklepu se střelným prachem munici, která se vznítila a zdevastovala zámek. Bylo mnoho mrtvých a raněných. Mezi mrtvými královští notáři a manžel Markéty Slavata. Elišku Kateřinu vyhrabali občané ze sutin. Prý ještě dýchala, ale to nebránilo, aby dav z ní strhal všechno cenné včetně šatů a následně jí odnesli doprostřed náměstí, kde se nad ní smiloval jeden občan a přikryl jí plátnem, pod kterým zemřela a takto byla v tichosti pohřbena u Koštofránku.

Ani chamtivá Markéta neužila majetku dlouho. Roku 1620, po bitvě na Bílé hoře, utekla do zahraničí se „zimním" králem Fridrichem. Svého dementního bratra vzala sebou. Nakonec ho musela vydat Albrechtovy z Valdštejna, jelikož mu připadl majetek po Smiřických. Albrechtova matka, byla rozená Smiřická a on, jako opatrovník Jindřicha Jiřího, se tak stal fakticky majitelem celého dominia Smiřických. Roku 1630 Jindřich Jiří zemřel, a tím vymřel po meči jeden z nejznámějších rodů. Albrecht Jindřicha nepřežil o mnoho let. Byl úkladně zavražděn v Chebu v roce 1634.

Ještě hůře dopadl manžel Elišky Jindřich. Ten odprosil u nového krále a znovu se oženil. Získal po konfiskaci tvrz v Markvarticích, kde vládl tak strašně, že se jeho poddaní po dvou letech vzbouřili, vtrhli do tvrze a zavraždili jej. Jindřich neměl žádné legitimní potomky a jeho smrtí vymřel po meči rod Vartemberků, kdysi zakladatelů hradu Kumburk...

Během třicetileté války Kumburk obsazují Švédové. Používali jej jako moderní a těžce nedobytnou pevnost a své loupežné výpravy podnikali mnoho kilometrů od hradu. Prý se na hradě drželi ještě dva roku po ukončení války a tak byl z císařského rozkazu zbořen, aby se již nikdy nestal opěrným bodem nepřátelského vojska. Tím byl osud tohoto kdysi mocného a pyšného hradu definitivně zpečetěn a uzavírá se opona za sérií tragédií, která měla za následek vymření dvou kdysi mocných rodů a jednoho hradu.

Ondřej Krotil: Zřícenina hradu Kumburk