Farní kostel sv. Františka z Assisi stojí na Husově náměstí a patří římskokatolické církvi. Kostel byl vystavěn v letech 1856-1858 děčínským stavitelem Josefem Perthenem v pseudorománském slohu a vysvěcen roku 1861. Základní kámen byl slavnostně položen 18. srpna 1856. Kostel byl opravován v letech 1974-1975 (elektroinstalace, úpravy interiéru), v letech 1992-1994 (nová střecha a fasáda) a od podzimu roku 1999 do dubna roku 2000 byla postupně pokládána nová dlažba kostela. Dne 19. dubna 2001 byl kostel pro bohoslužby uzavřen, aby se provedla rekonstrukce elektroinstalace, vnitřek kostela byl opraven a vymalován. Ke znovuotevření kostela za slavnostního nového osvětlení došlo v neděli 26. srpna 2001 v 8:30 při ránní mši svaté.
Kostel je jednolodní, s obdélníkovým půdorysem a s polygonálním presbytářem. K hlavní lodi přiléhají po stranách boční kaple, naznačené sloupy a výklenkovými vestavbami s pěti oblouky. Románské sloupy, které oddělují výklenky, jsou zdobeny hlavicemi s listy. Vnitřek kostela má rovný strop a klenutou apsidu pro hlavní oltář. V závěru presbyteria je osazena trojice barevných skleněných vitráží s motivy modlících se andělů od malíře J. Führicha.
Od roku 1958 se chrám honosí renesančním hlavním oltářem, který vyřezal roku 1605 saský řezbář F. Dittrich starší z Freibergu. Je vyzdoben reliéfní výzdobou a pobíjeným ornamentem. Náměty hlavních částí oltáře čerpají především ze života Ježíše Krista. Oltář sem byl přenesen z kostela sv. Michaela Archanděla (Děčín-Krásný Studenec). V současné době je restaurován.
Z krásnostudeneckého kostela pochází také kamenná křtitelnice z 2. poloviny 15. století. Sochy po stěnách kostela jsou novodobé, v boční kapli po pravé straně lodě je umístěn dřevěný polychromovaný oltář Nejsvětějšího Srdce Páně. Čtrnáct obrazů zastavení křížové cesty, malovaných olejem, jsou od ředitele školy Emila Maudera (kopie podle J. Führicha).
Od roku 1934 je tento kostel kostelem farním (dříve filiálním). V současné době se zde nachází centrum farnosti s farou.

Před založením farnosti Děčín - Podmokly, roku 1702, zde existovala již od roku 1384 plebánie. Matriky se dochovaly od roku 1506.

V současné době prováděná přestavba železniční tratě a hlavního nádraží v Podmoklech přináší zdejším obyvatelům nemalé potíže zejména s dopravní obslužností a v mnohém připomíná období, kdy se zdejší železniční trať stavěla.
Ani tenkráte to nebylo pro zdejší obyvatele, podnikatele a správní úřady jednoduché, znamenalo to velký řez do řízení města, změnu v zaběhnutých denních zvyklostech mnohých obyvatel a trvalou změnu podmínek dosavadního způsobu života.
Vždyť stavbou drážního tělesa došlo k přetnutí a rozdělení města se všemi důsledky pro obchod a podnikání. Rozbělesy s částí Podmokel přilehlou ke trati sice spojily s jádrem předvídavě s dlouhodobou perspektivou budované viadukty, sloužící až do dnešní doby, ty však znamenaly ovšem také jedinou možnou spojnici s ostatními čtvrtěmi a části města Podmokel. Pro mnohé bude jistě zajímavé shrnout podmínky a dopady tehdejší stavby železnice i v oblasti podnikání.
V předstihu bylo nutno vyjasnit vlastnické vztahy k pozemkům v trase navrhované železnice a navrhnout opatření k jejich uvolnění. V první řadě se jednalo o objekty vrchnostenského pivovaru, který nechala postavit M. Adelheit z Thunů v roce 1707 i jako náhradu za vyhořelý v Těchlovicích. Komplex vrchnostenského pivovaru se nacházel na území mezi Jílovským potokem a dnešním muzeem. Vyráběly se zde i kořalky a likéry. Intervence a náhrada vyplacená státem při jeho zrušení byla zřejmě vítána, neboť jeho sklepní prostory byly při každé povodni na Labi zaplavovány. Nový panský pivovar v Podmoklech byl budován od roku 1860 v jeho nynějším místě, parou se v něm začalo vařit od roku 1897. V roce 1924 byl modernizován a přistavěna bednárna s lahvárnou.
Ze stejných důvodů musel být státem vykoupen a zrušen stávající obilní mlýn, ten se nacházel před viadukty budované dráhy. Původní jeho mlýnský náhon byl otevřený a přiváděl vodu Bělského potoka od rozcestí na Bělou podél ulice Teplické přes město až ke mlýnu. Nad původním mlýnem počal Wilhem Seele stavět velkou prádelnu a postupně sem od roku 1857 přemisťoval výrobu a provoz z Bynova. využil původní mlýnský náhon, ten byl později v roce 1902 vybetonován, ve městě zakryt a prochází pod některými domy a ulicí Čs. Legií. V místě dnešního OD Korál byl zaústěn do nově vybudovaného rybníka s parkem, který nechal zřídit Seele a voda poté odtékala do Jílovského potoka. Podnik byl v roce 1876 prodán Johanu Münzbergovi, látka se zde již nevyráběly. Továrnu v Podmoklech v roce 1920 zakoupila firma Makosa-Textilweke a. s. Po velkém požáru v roce 1935 se zachovala původní správní budova, ve které se dnes nachází zdravotní škola. ještě dlouho po roce 1945 byla přiváděna voda do místa původního rybníka využívána pro postřik ulic. Při levém břehu potoka a dole před mostem je možno spatřit zbytek přepadu vody z hořejší bývalé továrny.
Níže a před původním obilním mlýnem se nacházel rovněž mlýn na materiál a masu pro výrobu Siderolitu, umělého kameniva firmy Friedrich Vincenz Görbing se sídlem na Teplické ulici, kde byla dílna a keramická pec. U tohoto mlýna měla firma při potoce i svou plavírnu hlíny. Když společník Wilhem Lebercht Schiller od firmy odešel, zřídil si vlastní dílnu v Horním Žlebu. Náhradu za mlýn na masu, včetně plavírny hlíny u Jílovského potoka, který musel ustoupit dráze, našla firma Görbing náhradu v Dolním Oldřichově. Pec zůstala na Teplické ulici. V roce 1845 se již v Oldřichově vyráběly i potřebné barvy a glazury, zdejší provoz v roce 1860 vyhořel a tak si nový majitel, pruský obchodník Hermann Stephan ponechal pouze objekty na Teplické ulici. Ty pak vlastnila v roce 1903 firma Wolfrum, také NEW, jedna z nich dosud naproti muzeu.
Když byly podobně získány další menší provozovny a soukromé domy, nacházející se na trase železnice, mohlo být ve stavbě pokračováno. Ta se budovala ekonomicky a dávala do provozu po etapách. Dne 1. 6. 1850 byl zprovozněn první úsek z Prahy do Lovosic, v říjnu toho roku do Ústí nad Labem a dokončený úsek do Podmokel na Silvestra. Téhož dne byla současně uzavřena smlouva mezi Rakouskem a Saskem, dle které bylo dohodnuto, že společnou výměnou hraniční stanicí se stane zdejší nová železniční stanice Podmokly, a to s vlastní celnicí. Současně bylo dohodnuto, že část tratě z Podmokel na státní hranici v Dolním Žlebu bude pronajata Královskému ředitelství pro sasko-českou dráhu se sídlem v Drážďanech, která bude zajišťovat její provoz.
V roce 1851 bylo zprovozněno provizorní dřevěné nádraží v Podmoklech při trati u tunelu na Weiheru. Po třech letech budování byla dne 6. 4. 1851 uvedena slavnostně do provozu trať Praha - Ústí nad Labem - Podmokly - Drážďany. Z prahy i Drážďan vypravené zvláštní vlaky se setkaly na nádraží v Podmoklech, zde byly spřaženy a jako souprava o 18 vagónech odjely do Prahy. Zde byli sasští korunní princi Albert a Georg hosty arcivévody Albrechta na pražském hradě. Společně pak odjeli přes Podmokly do Drážďan, kde oslavy pokračovaly. Český vlak se vrátil zpět do   Prahy 9. dubna.
Pro zaměstnance saské dráhy a celníky působící na zdejším pohraničním nádraží, byly v Podmoklech v roce 1852 postaveny naproti pozdějšímu novému nádraží tzv. „Saské“ domy. Ty byly v dnešním parčíku před hotelem Grand (Töpfer) po druhé válce zbourány.
Když bylo postaveno a zprovozněno to krásné nové nádraží v Podmoklech v roce 1863, bylo to původní dřevěné na Weiheru strženo. Jeho existenci připomínal jen strážní domek s prodejem občerstvení a suvenýrů při turistické cestě na Pastýřskou stěnu.
V souvislosti s budováním železniční tratě v Podmoklech si připomínáme, že vlastně první most přes Labe, ten řetězový, spojující obě dvě města, byl dokončen a otevřen až 2. 12. 1855. Železniční most přes Labe byl vybudován a zprovozněn současně s dokončenou železniční tratí Varnsdorf - Děčín - Podmokly dne 10. 1. 1869.
Infrastrukturu města změnila i stavba další železniční tratě Podmokly - Duchcov (1871), kdy byl současně na železniční síť napojen i přístav Rozbělesy. Rozvoj železniční dopravy spolu s lodní dopravou předznamenal další rozvoj zdejšího průmyslu a hospodářský rozmach celého zdejšího regionu.

Autor : Emil Ovčáček z deníku Děčínsko, který vyšel dne 28. ledna 2002