Bohuuslav Schnirch provedl v roce 1900 sochařskou výzdobu na Pražské městské pojišťovně dvěma sochami s názvem Volání o pomoc a Hašení! Jsou to jeho poslední provedené práce. Nesporně při tom vycházel z vlastní zkušenosti při požáru Národního divadla.

První socha zachycuje okamžik, kdy dívka  zosobňující Národní divadlo navzdory požáru se starostlivým výrazem v tváři žehná pravou rukou českému národu gestem ruky podobným tomu, jakým žehnal národu Schnirchův svatý Václav. Levou rukou chrání chlapce vedle sebe. Volající chlapec je personifikací samotného Schnircha a těch, kdo pro Divadlo pracovali. Volá se střechy o pomoc v podobě vody, ale symbolicky vlastně volá po duchovní obnovující síle. To Bohuslav zažil doslova na ‚vlastní kůži‘ při požáru Národního divadla. Dvojice jakoby byla parafrází postavy Čechie chránící své děti na přední straně zamýšleného soklu sochy svatého Václava.

Druhá socha znázorňuje hasiče, který k požáru dorazil pozdě a drží v ruce mrtvou postavu téže dívky, znázorňující vyhořelé Divadlo. Podobně, jako svatý Václav, drží svou ‚zbraň‘ v levé ruce. Jakoby se podle výrazu tváře tázal: k čemu je obyčejná voda, když chybí požehnání? Odkazuje tak ke stejné duchovní síle a k pravdě, která vysvobozuje, na kterou poukazoval Schnirch sochou svatého Václava s modlitbou, která měla být na soklu sochy:

Silou vyvolených svých od zahynutí vysvoboď nás, Pane!

Závěrečné období Schnirchovy tvorby je poznamenáno opuštěním neorenesančního realismu a přechodem k symbolismu či impresionismu. Do stejného období patří také návrh sochy ‚Komenský opouští vlast‘ k zamýšlenému pomníku Jana Husa na Staroměstské náměstí.