Mezi osudová výročí, jimiž je vymezen zrod a trvání Národního divadla v Praze, patří bezesporu tragické datum 12. srpna 1881. Toho dne zmařena byla „naděje národa“, symbol jeho národní, politické i kulturní zralosti, divadlo, které bylo doslova a do písmene vystavěno z bezpříkladných obětí lidu této země, aby se mu v něm, podle slov Františka Palackého, „zjevovala a před oči stavěla všeliká mravní pravda a krása!“

V korespondenci spisovatele A. V. Šembery nalezeno bylo kdysi mnoho dopisů sochaře Bohuslava Schnircha, autora monumentálních trig nad průčelím divadla, z nichž dopis, datovaný z Vinohrad dne 14. srpna 1881, je nejotřesnější:

„Odpusť, že jsem Ti nepsal dříve, již včera, ale byl jsem zdrcen, neboť jsem navštívil chaos divadla, tak hrůzný a děsný, a vyhledal trosky svých trig ... Píši tedy až dnes a povím Ti, co jsem zažil v době tří hodin:

Pracuji od rána do večera na provedení trig. Je 6 hodin večer, tesaři dokončující lešení, právě odešli a já mluvím asi 10 minut se sochaři a dávám jim pro druhý den pokyny. Sejdu s věže na ulici a ve dveřích kavárny Slavie proti divadlu setkávám se se stavbyvedoucím Kusým; jdu kousek s ním.

U spořitelny, 200 kroků od divadla, někdo polekaně vykřikne, že nad divadlem je kouř. Kusý se obrátí a zděšeně volá: „Bože, to je u nás!“ a už pádí k divadlu, já za nim. Letíme nahoru na terasu, kterou jsem před chvílí opustil, pak do čtvrté galerie, do malířské síně. Tam kouř u stropu. Vytrháváme hadici z hydrantu, táhneme ji po schodech na střechu, Kusý dole, já se čtyřmi lidmi deru se s hadicí ven, a vysazujeme okno. Hadice prudce stříká, těšíme se, že oheň brzy uhasíme. Kouř vychází z jednoho kouta divadla dosti silně, ale dosud žádný plamen. Chceme stříkat dál, ale vtom - voda nejde. Děsný okamžik.

Je 6 hodin 25 minut, kouř je větší, ukazuje se plamének jako blesk, zmizí, vtom vyskočí druhý, větší, za ním tři, čtyří nové, už hoří. Vodu, vodu. Řveme všichni: Vodu! Běžím k otvoru, dým jako z komína nedovoluje nám vstup, řvu dolů, aby pustili vodu nahoru. Nic platno, slyším vodu hučet pod námi, pustili všechno, všechnu vodu po kulisách a provazišti, celé lijáky vody z rezervoáru pro 2000 hektolitrů, pustili všechny hydranty - a my tady nahoře nemáme ani kapky. Snad deset puten by stačilo všechno uhasit, ale nejsou. Před sedmou hodinou hoří dosud jen asi 10 m² střechy, jen vodu, vodu!

Řveme dolů marně, jsme na pustém ostrově, mezi nebem a zemí ... Lítám od zábradlí k zábradlí, vidím dole pod námi spoustu lidí, hlava na hlavě, a nikdo nemůže těm dole říci, aby zavřeli všechny kohouty a pustili vodu nahoru. Stojím nad zábradlím nad lodžií, hledím, kdy se na lodžii někdo ukáže, řvu, nic platno. Není nikdo, kdo by nás slyšel a tu nutnou zprávu jim sdělil. Je sedm hodin, hoří již třetina střechy, oheň hrůzně a rychle postupuje. Prožívám příšerné minuty. O sebe strach nemám, mohu se zachránit po drátě hromosvodu, ale zoufám, že nemohu pomoci, ač pomoc by byla snadná, jen kdyby byla voda. Ale já nemám prostředek, jak jim to dolů sdělit. Střecha je kulatá, vidím jen její kraje ... Doufám ještě stále, že přijdou hasiči na lodžii a po žebřících se dostanou sem k nám. Před půlhodinou to snad ještě bylo možné. Nechci jít zatím dolů, abych mohl hasičům ukázat cestu, ale nikdo se neobjevuje, všechno je uvnitř, všechno řve, nikdo o nás neví. Konečně hoří už polovina střechy, vidím, že není pomoci, že se musíme sami zachránit. Okenní tabule praskají a celá okna se na střeše žárem propadají. Musím dolů, střecha je ztracena, je nutno zachraňovat spodek. Dole je klenutí, tam se dá snad oheň omezit. Svolávám lidi, s nimiž jsem nahoře, ukazuji cestu dolů, bojí se, nevědí, jak to pod námi vypadá, jak dál. Lezu tedy napřed po hromosvodu, vtom se vytrhnou dva háky, letím kus ve vzduchu, ale jen asi 2 metry, narážím nohou na něco pevného, stojím. Pode mnou zeje železný, čtyřmetrový komín o průměru skoro jednoho metru. Kdybych byl do něho spadl, upekl bych se později jako zajíc.

Seskakuji na balustrádu a volám nahoru, aby lezli za mnou, lezou, pomáhám jim. Chodíme po římse 7 metrů pod námi jsou věže pro trigy, a konečně slezeme až tam. Je už osm hodin, běžíme zase do malířské síně, kde už všechno hoří, pouštíme do ulice hadice ke stříkačkám, řveme znovu: Vodu, vodu! Nic, lezeme dolů na ulici, voda není ani v hydrantech, posílám lidi, aby šli k řece, ale hadice nestačí ...

Jen hrůza a hrůza a pomoc žádná, to už vidím. Zpět nahoru již nemohu, stojím před kavárnou a pozoruju, jak začíná chytat lešení na věžích pro mé trigy. Je půl deváté, celá střecha i s věžemi a lešením je v jednom plameni, jeden kovový kůň padá s hromovým rachotem dolů a strhává s sebou záplavu hořících trámů. Obracím se od této příšerné podívané a běžím jako beze smyslu domů, aby o mne neměli strach. Pálí mne v očích od kouře i od pláče, protože vím, že nejlepší práce mého života je zničena, že do rána zbude ze všeho jen popel a hromada beztvárného kovu!“

Potud Schnirchův dopis, líčící s tak dramatickou opravdovostí počáteční příběh katastrofy. Co bylo potom, ví každý český člověk. Hladové plameny zachvátily za okamžik celou nádhernou budovu, veškeré lidské úsilí zůstalo marné a do úsvitu nového dne hleděly jen holé, zčernalé zdi ...

Co se stalo v příštích dvou letech, byl snad zázrak, neboť na rumišti zničeného divadla vyrostlo nezměrným úsilím nové, hrdé a ještě krásnější!