Jen o málokterém politikovi se dá říci, že za ním zůstalo nesporné a všem viditelné dílo. Alois Rašín však takovým mužem byl. On to byl, kdo se v předvečer 28. října 1918 rozhodl, že nastala správná chvíle k provedení převratu - a spolu s dalšími ho potom v Praze řídil. V obnovené republice se stal prvním ministrem financí a počátkem roku 1919 vytvořil její měnu. Jako náš první politik také v únoru 1923 podlehl atentátu, spáchanému devatenáctiletým anarchistou. Ve vysoké politice se pohyboval méně než pět let, z toho byl ministrem dohromady necelý rok; přesto se do dějin země zapsal jako zakladatelská osobnost, v jejímž životopise se spojují rysy hrdiny s aureolou mučedníka.

Odmalička měl pověst tvrdohlavce a rebela, politického „jakobína“ a českého nacionalisty. Bylo mu sedmadvacet, když ho jako čerstvého absolventa práv odsoudili v procesu s Omladinou (protirakouským „velezrádným“ spolkem) ke dvěma letům žaláře. Po propuštění se živil jako advokát, zároveň se však zapojil v pokrokářském hnutí, které stálo v opozici nejen proti Rakousku, ale i proti české sociální demokracii. Stal se jedním z hlavních představitelů radikálního křídla české buržoazie; řídil vlastní malou státoprávní radikální stranu a psal do jejích Radikálních listů. Na počátku století se sblížil s mladočechy, hlavně s dalším čelným nacionalistou Karlem Kramářem; spolu s ním stranu zreorganizoval a začal psát do mnohem vlivnějších Národních listů. S takovou minulostí se po vypuknutí první světové války jen logicky zapojil do prvních řad české tajné organizace Maffie. V roce 1915 byl za svou činnost zatčen a spolu s Kramářem odsouzen k trestu smrti; jeho vykonání zabránila pouze amnestie císaře Karla. Času, stráveného ve vězení, využil advokát Rašín ke studiu ekonomie - a bylo to studium úspěšné, do dějin státu se nakonec zapsal hlavně jako národohospodář.

Spolu se Švehlou, Soukupem, Stříbrným a Šrobárem stál v čele Národního výboru, když 27. října 1918 dostal z Vídně zprávu, že se přiblížil konec války. Následujícího dne Praha zažila převrat; Rašín vlastnoručně sepsal první zákon ČSR a provolání o samostatnosti čs. státu.

Radikálem zůstal také v ministerské funkci. Revoluční doba žádala lidi, jako byl on, silné individuality ochotné nést odpovědnost a jít za svou vizí hlava nehlava. Měnovou reformu v únoru 1919 tedy Rašín provedl jako diktátor: nejprve se mu podařilo přesvědčit parlament, vládu a prezidenta Masaryka, že je nutný radikální řez a že on sám ho zvládne. Vymínil si, že po dobu, kdy bude reforma probíhat, musí mít úplnou volnost v rozhodování. Na dva týdny se pak skutečně stal prakticky neomezeným vládcem země; jeho pokyny na hranicích poslouchalo i vojsko.

Smyslem reformy bylo odpoutat měnu nového státu od rakousko-uherské, zmenšit množství bankovek v oběhu (zabránit tak poválečné inflaci) a podřídit emisní politiku nově vzniklé státní bance. Ještě téže noci 25. února 1919, kdy měnovou reformu schválil parlament, armáda obsadila hranice a několik dní izolovala republiku od okolního světa. Začalo horečné kolkování bankovek, jež skončilo až 12. března; při tom byla vyřazena zhruba polovina oběživa. Obyvatelům bylo pod pohrůžkou půlročního vězení uloženo přihlásit veškerý hmotný a nehmotný majetek. Češi a Slováci poslechli, viděli v tom pomoc mladému státu - a Rašín se pak mohl chlubit, že mu při sčítání neutekla „ani slepice“. V pohraničí, obývaném německým obyvatelstvem, však došlo ke krvavým srážkám s desítkami mrtvých.

Radikálním řezem Rašín zachránil měnu před hyperinflací, která v následujících měsících zasáhla hlavně Německo a Rakousko. Byl to však jenom začátek. V poválečné Evropě, kde - řečeno s Masarykem - „vývoj šel doleva“, se Rašín principiálně postavil proti socialistickým hospodářským experimentům. Byl revolučním romantikem a hektikem, přesvědčeným o správnosti své vize. Když se realita rozcházela s jeho představami, ignoroval realitu; vizi nechal v platnosti. Měl rozvinuté diktátorské sklony, avšak „vládl“ také v mimořádné době, kdy revoluce zachvacovaly celou Evropu.

V práci se řídil několika lapidárními hesly; nejznámější bylo „Pracovat a šetřit“, jímž navázal na masarykovské „nebát se a nekrást“. Velmi striktně nabádal k práci pro vlast a ke střídmosti v požitcích. Byl přesvědčen, že obyvatelé země za války odvykli práci, že se příliš spoléhají na záchrannou ruku státu a že svobodu v nové, demokratické republice chápou jen jako záminku k anarchii. Rozhodl se tomu všemu čelit.

Na jedné straně se tedy stal rétorem nové finanční politiky čs. státu, na druhé byl pro svou tvrdost politikem zřejmě nejvíc nenáviděným. Jedni ho uctívali jako vynikajícího kormidelníka, řídícího hospodářství, druzí v něm viděli muže, který ožebračil široké lidové vrstvy. Přitom byl sám neuvěřitelně skromný, proslul například tím, že jako ministr chodil do sněmovny sice ve vyžehlených, ale přesto záplatovaných a šikovně vyspravených šatech a obuvi. „Tento buržoa a zaprodanec kapitálu byl jediným z ministrů prvního kabinetu, který neměl kožich a který stále ještě chodil pěšky, zatímco ostatní se vozili,“ napsal o něm jeho syn Ladislav Rašín.

Stejně jako byl pedantický a přísný ve svém jednání, byla stručná a oproštěná také jeho řeč. Nejtvrdší byl k těm, kdo mu byli nejblíž a kdo u něj chtěli nalézt podporu: státním úředníkům, stěžujícím si na drahotu, řekl, že právě od nich očekává největší loajalitu a mlčenlivé snášení příkoří. Byl přesvědčen, že pravým politikem je jen ten, kdo ignoruje potlesk davu, a sám skutečně potlesk - ale ani odpor - davu nevnímal. Byl přesvědčen, že se vlastní prací státu obětuje a že budoucnost takovou oběť ocení. Doslova se ztotožnil s čs. státem, se svým ministerstvem a s korunou, kterou vytvořil: její pevný kurs byl pro něho důležitější než odpor obyvatelstva.

Ačkoliv jeho hospodářská a měnová opatření byla tvrdá, inflaci přesto zcela nezabránila - přestože zdaleka nebyla taková jako v Německu, kde se dřívější haléřové položky počítaly v milionech a miliardách. V roce 1922, když se Rašín podruhé vyšvihl do ministerského křesla, se odhodlal k pokusu vytvořit z koruny tvrdou měnu krytou zlatem a začal zavádět sérii deflačních opatření. V praxi to znamenalo, že poměr koruny k západním měnám se sice postupně zlepšoval, avšak na úkor konkurenceschopnosti našeho vývozu. České banky bohatly, zatímco firmy a jednotlivci se zadlužovali. Když koncem roku 1922 krize, vyvolaná deflací, postihla i bankovní sektor a peněžní ústavy začaly krachovat, situace přerostla v katastrofu. Rašín, nedávno ještě uctívaný „muž 28. října“, se pro svou urputnou nechuť ke kompromisu dostal do izolace dokonce i ve vládě, jejímž byl členem. Jako obvykle dál přiléval olej do ohně svými prohlášeními: když ho v prosinci 1922 legionáři požádali, aby jim zachoval privilegia ve státní službě, odbyl je stroze, že „za práci pro vlast se neplatí“. Na konci roku ho přestal podporovat i prezident Masaryk.

O tom, že svými razantními postoji ohrožuje také vlastní politickou stranu, byli přesvědčeni i jeho kolegové z národní demokracie. Sílil názor, že jeho svévolné počínání v úřadě je třeba zastavit. Prezident začal uvažovat o jeho odvolání, když 5. ledna 1923 došlo k tragické události: před jeho pražským domem v Žitné ulici Rašína postřelil anarchista Šoupal.

Vyvrcholila tím vlna revolučních nepokojů, která se na republiku přivalila ze sovětského Ruska a z Německa a jejímž cílem bylo vyvolat zde revoluci. Už předtím jen taktak atentátu unikl ministerský předseda Kramář. Jak vrah později vypověděl, také on se rozhodl v Rašínovi zabít nenáviděný symbol „plutokracie“. Důsledkem atentátu bylo urychlené schválení zákona na obranu republiky a tiskového zákona, které opakování podobných činů v dalších letech první republiky zabránily.

Rašín žil po atentátu ještě šest týdnů; když 18. února 1923 (ve věku nedožitých šestapadesáti let) zemřel, v zemi byl vyhlášen osmidenní státní smutek. I jeho dosavadní kritici se shodli na tom, že byl mimořádnou osobností, vznešenou i ve svých největších chybách.

Pokud by žil dál, čekal by ho s jeho povahou a životopisem jistě napínavý osud. Jeho razance, přinášející sporné výsledky v klidnějších dobách, se osvědčovala v okamžicích krize, a je tedy možné předpokládat, že v hospodářském kolapsu roku 1929 by se Rašín angažoval s plným nasazením. Jeho soužití se spíše levicově orientovaným prezidentem Masarykem by asi v dalších letech také nebylo bez problémů. Nová doba by však jeho povaze s diktátorskými sklony připravila také nečekaná pokušení - jak naznačil Rašín sám, když na podzim 1922 s nadšením přivítal Mussoliniho puč v Itálii: „Ve všech státech jdou a půjdou poměry doprava,“ věřil tehdy neochvějně. „Nastává státnická zkouška buržoazie.“ Té, která by ho konfrontovala s Hitlerem, se však už nedožil.