Maffie, ilegální struktura působící během první světové války v důsledné konspiraci, fungovala jako zpravodajská síť, která poskytovala informace do zahraničí státům Dohody. V březnu 1915 bylo vytvořeno předsednictvo: Edvard Beneš, Karel Kramář , Alois Rašín , Josef Scheiner a Přemysl Šámal. Celkem bylo do Maffie zapojeno asi 200 osob.

V září 1915 se po emigraci Edvarda Beneše stal vedoucím Maffie Přemysl Šámal, téhož roku byli 21.5. zatčeni Karel Kramář a starosta České obce sokolské Josef Scheiner , zakládající člen Maffie. Oba byli eskortováni do vyšetřovací vazby ve Vídni. Důvodem zatčení byla činnost ve slovanofilských organizacích, kontakty udržované ve slovanských zemích a v USA, a aféra se sokolskými legitimacemi, které měli u sebe sokolové na ruské frontě.

Scheiner byl 21.7.1915 pro nedostatek důkazů propuštěn. Jeho obvinění však bylo jedním z důvodů, proč byla činnost České obce sokolské 24.11.1915 zastavena.

Počátkem července byl zatčen také poslanec novinář a právník Alois Rašín a byly zabaveny dokumenty při policejní prohlídce redakce Národních listů, které Rašín vedl. 

Kramář s  Rašínem byli v roce 1916 odsouzeni rakouským soudem za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti. Tento trest mu císař František Josef I. v listopadu 1916 změnil na doživotí. Po jeho smrti následník trůnu císař Karel I., všechny odsouzené v tomto procesu amnestoval, nicméně z dokumentů vyplývá, že si původně přál jejich co nejrychlejší popravu. V létě roku 1917 byli Kramář a Rašín propuštěni na svobodu.

Osoba císaře Karla I. bývá často glorifikována. V obtížně řešitelné situaci podnikl v roce 1917 pokus o uzavření separátního míru s dohodovými mocnostmi, ale po vyzrazení před Němci bylo jednání ukončeno. Jeho působení bylo nepřesvědčivé a nejisté [1] . Po rozpadu Rakousko-Uherska dožil Karel I. v exilu, podnikl dva neúspěšné pokusy o návrat na uherský trůn. Papež Jan Pavel II. jej vyhlásil blahoslaveným, čímž podpořil klerikální politické tendence.

Část domácí politické reprezentace (katolicko konzervativní kruhy) se domnívala, že by se císař Karel I. mohl nechat korunovat českým králem a že by tak získali větší politický vliv v rakouské monarchii. Maffie oproti tomu usilovala o vznik nezávislého samostatného státu.

V červenci 1918 zahájil činnost Národní výbor , který sehrál v následujících událostech hlavní roli. V jeho čele stanuli Kramář , Rašín , agrárník Švehla, za národní socialisty Klofáč a za sociální demokraty Soukup.  Národní výbor měl být politickým reprezentantem odboje a připravoval se systematicky na  převzetí moci.

V září byla ustavena Socialistická národní rada v čele se Šmeralem, která Národní výbor uznávala a měla prosazovat zájmy dělnictva. Uspořádala generální stávku 14. října.

Císař Karel I. se pokusil 16.10.1918 příslibem federalizace říše udržet monarchii. Masaryk na to reagoval sepsáním Washingtonské deklarace , kterou však doručil do Bílého domu a na State Department pozdě, takže neměla na historické události žádný vliv. V době, kdy se dostala k presidentu Wilsonovi už byla jeho odpověď Karlu I. odeslána do Vídně.

Předsednictvo Národního výboru vydává 28.10.1918 deklaraci nezávislosti , na základě které se v nově vzniklém státě ujímá moci na území českých korunních zemí.

V zahradě pražské usedlosti Demartinka nechal František Sís zřídit tajnou odposlechovou telefonní stanici, díky níž po zbytek války tuto linku spolupracovníci Maffie odposlouchávali a získané informace předával odbojové organizaci  Maffie , konkrétně Josefu Scheinerovi . Informace byly zčásti posílány dohodovým státům, zároveň sloužily Mafii k určení vhodného okamžiku pro vyhlášení samostatnosti.

Označení „Demartinka“ vzniklo zkomolením první poloviny jména svobodného pána z Velhartic a císařského rady Dona Martina de Hoef-Huerta (někdy se jméno komolilo také v podobě „Dermatinka“ nebo „Domartinka“ nebo „Dommarlinka“), jemuž deset let po bitvě na Bílé hoře připadla parcela (vinice) a původní budova byla buď přestavěný viniční lis nebo ji nechal vybudovat od základu. Za celou dobu své existence vystřídala řadu majitelů. V první polovině 18. století byla nemovitost zničena (po nájezdech bavorsko-francouzských vojsk) ale ještě v témže století byla znovu obnovena. Poté, co byla v polovině 19. století naposledy přestavěna, dožila do 20. století a přečkala i obě světové války. Nějaký čas byla v přízemí budovy provozována „Smíchovská akciová restaurace“, v 70. letech 20. století v přízemí sídlily dílny podniku Kovoslužba, a v letech 1980–1981 v jedné z dílen byla zkušebna undergroundové skupiny Křik. V roce 1980 byla Demartinka vyňata ze seznamu nemovitých kulturních památek a téhož roku se rozhodlo o demolici, ke které došlo mezi roky 1984 a 1986.

V 80. letech 19. století patřila usedlost Demartinka panu Leovi Gotliebovi z Tannenhainu a poté (od roku 1888) ji vlastnil rakouský a český advokát a politik – smíchovský starosta JUDr. Alois Koldinský. Pod vlivem tehdy obecně rozšířené pověsti, že z Demartinky vede na Bílou Horu (nebo do některého kláštera) tajná chodba ukrývající ve svém nitru uloupené válečné poklady, provedla skupina čtyřiceti „hledačů“ (s vědomím a požehnáním Koldinského) průlom do zazděného průchodu, ale „objevila“ jen desetimetrový sklípek.

Na počátku 20. století koupil od F. Zellera zahradu Demartinky inženýr Bohdan Bečka a Ludvík Očenášek – český konstruktér a vynálezce, který významně přispěl především k rozvoji raketové techniky.

Sokol Ludvík Očenášek byl zapojen do činnosti Maffie , realizoval několik odposlechů přímo na telefonním vedení využívaným úředníky „monarchie“. Na jaře roku 1918 se mu podařilo po dvanácti týdnech usilovného hledání objevit tajnou vládní telefonní linku spojující Vídeň (hlavní město monarchie) s Berlínem. Hledáním této linky jej pověřil šéfredaktor Národních listů František Sís . Nikdo v té době nevěděl, kudy zmíněná linka tehdejší Prahou vede. Při hledání vycházel z hypotézy, že linka musí být přivedena na Hradčany. Očenášek hledal linku většinou odpoledne na cestách kolem Prahy v oblasti Bílé Hory. Připojování kapesním telefonem během dne ve skrytých místech (úvozy, stromořadí) ale budilo nežádoucí pozornost venkovanů. Připojoval se proto v noci na místech, která si před tím vyhlédl.

Telefonní sloupy byly 12 metrů vysoké. Očenášek používal olověná závaží upevněná na motouzu. Nejprve (poblíž sloupu) „nahodil“ nacvičeným pohybem nahoru na vedení provaz a pomocí něj pak vytáhl vzhůru i vodič k němu upevněný. Tak se „odposlechový vodič“ dostal do galvanického kontaktu s telefonním vedením.

Když mezi Břevnovem a Hradčany konečně narazil na hledané telefonní vedení, postupně je prozkoumal po celé jeho dostupné délce, protože prvotní místo, kde na linku narazil nebylo pro dlouhodobý odposlech vhodné. Jako nejvhodnější místo pro odposlech nakonec vytipoval klikatou úzkou uličku v úvoze na cestě mezi Břevnovem a Košířemi. Ulička vedla mezi zahradou Klamovkou a usedlostí Demartinkou. Vlivem křivolakosti uličky dráty vedení vedly v některých místech korunami několika stromů v Klamovce a jindy také korunami stromů v zahradě Demartinky.

Několika riskantními improvizovanými odposlechy se Očenášek a jemu pomáhající inženýr Malý přesvědčili, že nalezená linka je opravdu vojenské spojení Vídeň – Berlín. Po tomto ubezpečení Očenášek spolu s inženýrem Bohdanem Bečkou složili 40 000 Korun a pozemek (zahradu) Demartinky od F. Zellera odkoupili. K pozemku ale nepatřila žádná budova a tak si Očenášek pronajal (a elektrifikoval) dvě místnosti v malém domečku (bývalém chlévě) „k uložení zahradnického náčiní“. Pod záminkou budování plotu kolem „zelinářské zahrady“ a v rámci „osvětlení zahrady“ položil Očenášek nenápadně potřebná vedení do země až ke hrušce, která měla být místem napojení na telefonní linku. Telefonní sloup stál přímo u zdi pozemku Demartinky. Vlastní napojení bylo provedeno za pomoci speciálně upraveného (prodlouženého) rybářského prutu tenkými „odposlechovými“ dráty. „Vlasově tenké“ dráty nebylo vidět ani ze vzdálenosti půl metru protože byly kryty větvemi v koruně košaté hrušně.

Odposlech vojenských štábů i členů císařské rodiny maskoval Ludvík Očenášek „pilnou“ prací na zahrádce. V této „podzemní“ činnosti se Očenášek střídal s inženýry Bohdanem Bečkou a Malým. Pomáhal i Očenáškův jedenáctiletý syn Ludvík. Telefonní linku odposlouchávali tito „maffiáni“ po zbytek první světové války, získané informace zapisovali a předávali do Švýcarska.

Usedlost Demartinka byla zbourána, ale na budově Litevské republiky (Pod Klikovkou 1916/2, Praha 5 Smíchov) je umístěna pamětní deska s textem:

V této zahradě usedlosti Demartinky zřídil za světové války léta 1918
se sokolskou odvahou vynálezce Ludvík Očenášek
tajnou telefonní stanici a na vojenské lince Vídeň – Berlín
zachycoval rozhovory, které oznamoval Mafii.