Je pátý leden roku 1923, zachmuřené šedivé ráno. Před domem v Žitné ulici č. 6 již nějakou dobu v šedivém raglánu a světlém klobouku přešlapuje devatenáctiletý mladík: „Ministr se měl druhého vrátit z Krkonoš, musí být doma. Jak to, že nevychází? Snad ještě neodjel. Je už osm hodin.“ Tváří se, jako když si prohlíží knížky ve výloze knihkupectví. Pravou ruku má v kapse kabátu. „Sláva, přijíždí pro něj ministerské auto!“ Mladík čeká další tři čtvrtě hodiny. Konečně z domu vychází ministr financí Alois Rašín. Když kolem něj ministr prošel přes chodník k autu, vytáhnul mladík z kapsy revolver. Dvakrát střelil, první rána šla do země. Druhá zasáhla ministra u auta ze dvou metrů do zad. Skácel se k zemi. Mladík se dal na útěk přes vozovku do protilehlé Příčné uličky. Chtěl zmizet v nějakém domě. K ministrovi na zemi přiskočil řidič, za chvilku vyběhl z domu syn Ladislav a sekretářky z ministrovy kanceláře. Chtěli ‚tatečka‘ zdvihnout, ale on nechtěl: „Jen mne trochu pozdvihněte zespod!“ a pak dodal: „To mám za svou poctivou práci! U nás není možno dělat politiku.“ Myslel, že ho střelil nějaký bývalý legionář.
Jenže hned za ministrem vycházel z domu číšník Emil Švitorka. Vše viděl a začal křičet: „Chyťte ho! Zabil člověka!“ Začal mladíka pronásledovat. Viděl, jak vběhnul do domu v Příčné 4. Na místo doběhli strážníci, kteří konali v těch místech hlídku a společně vnikli do domu. Útočníka našli, jak se schovává pod schody. Policisté jej vyzvali: „Jménem zákona, vzdejte se!“ Mladík se postavil a mlčky zdvihnul ruce nad hlavu. Byl vyveden ven zpátky do Žitné. Na místě atentátu byl již shromážděn úplný dav. Nebýt policistů, lidé by útočníka napadli. Ještě navíc prohlásil: „Jsem komunista, prospěl jsem proletariátu a pracující třídě! Zabil jsem nenáviděný symbol plutokracie! Reakce bude zastrašena, nastolíme spravedlivou společnost.“
Hned druhý den vydalo Rudé právo prohlášení KSČ: „Nestydíme se za to, býval-li kdysi v našich řadách hoch, který je ochoten dát pro myšlenku i vlastní život.“ Komunisté si jaksi nevšimli, že o život přišel ministr, nikoli jejich soudruh, který žil až do roku 1959. Těsně před atentátem totiž útočník vystoupil z KSČ.
V domě, kde Rašín bydlel, měl ordinaci doktor Weissberg. Přispěchal hned na pomoc a dal zraněnému utišující injekci. Pod jeho dohledem ministra odnesli domů a zabalili jej do deky. Bylo opravdu studené ráno. Ministr měl hrozné bolesti. Od pasu dolů zcela ochrnul. Měl nehmatný tep, srdce téměř nepracovalo. Projektil při nárazu do desátého obratle prasknul, rozdrtil jedenáctý obratel a způsobil strašná vnitřní zranění: přerušil míchu, poškodil střeva, močový měchýř a způsobil výron do hrudníku. Bolest vyvolala nervový šok. Později se přidaly infekce. Těžko si lze představit bolestivější zranění.
Ukázalo se, že útočník se jmenuje Josef Šoupal. Pracoval jako akviziční úředník v pojišťovně v Německém Brodu. Vstoupil do Sociální demokracie, ale hned při vzniku KSČ se stal komunistou. Aktivně působil jako člen skupiny ‚Proletkult‘. Na vraždu se připravoval dlouho. Podvodem si obstaral zbrojní pas a v Plzni si koupil malý sedmiranný browning ráže 6,35mm. Jezdil často do lesa u Zdic cvičit střelbu. Mnozí jeho soudruzi v německobrodském Dělnickém domě věděli, že chce Rašína zastřelit. Netajil se s přesvědčením, že pro dosažení revolučních cílů se má vykonat ‚individuální akce‘. Poprvé přijel Rašína zabít 11. prosince. Žádal o přijetí u ministra v Clam-Gallasově paláci jako údajný zástupce Mladé generace národní demokracie z Plzně. Ministr jej nepřijal, tak na něj dál čekal na chodbě. Když ale ministr odcházel, přistoupila k němu nějaká žena a tím ministra zachránila. Na ministerstvu si tedy zjistil soukromou adresu a číhal na ministra před domem. Ministr skutečně přijel na oběd domů, ale zase nebyl sám. Šoupal dokonce za chvíli vyšel až k bytu a zvonil u Rašínů. Syn Miroslav však ‚tatečka‘ nezavolal, věděl, že nikdy nepřijímá návštěvy doma. Po třetím pokusu Šoupal svůj záměr odložil. Podruhé do Prahy přijel pevně rozhodnut, že ministra zabije. Alois Rašín zemřel 18. února 1923 před jednou hodinou odpoledne. Byl první obětí komunistické ideologie u nás.

J. Payne

Narodil se 18. října 1867 v Nechanicích, městě nedaleko Hradce Králové, jako deváté dítě Františka a Františky Rašínových. Otec František Rašín pracoval jako pekař a rolník. Byl také poslancem Říšské rady. Jako nejnadanější ze svých sourozenců studoval Alois na gymnáziích v Novém Bydžově, Broumově a Hradci Králové. Maturitu složil v roce 1886 a po ní začal studovat v Praze na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, odkud však ze zdravotních důvodů přestoupil na Právnickou fakultu UK. Zde byl také mj. členem tradičníku Spolku československých právníků Všehrd. Svá studia úspěšně ukončil v roce 1891. V tomto roce také napsal brožurku České státní právo, kterou úřady zabavovaly a za niž byl Alois Rašín vyšetřován. Už v době svých vysokoškolských studií se začal politicky angažovat. Tato angažovanost mu posléze vynesla ztrátu titulu a dva roky žaláře, ke kterým byl 14. února 1894 odsouzen v procesu s takzvanou Omladinou. Vězněn byl ve věznici Plzeň – Bory, v listopadu 1895 byl Rašín amnestován a dostal zpět i titul doktora práv. Během svých studií sympatizoval především s mladočechy.

S mladočechy se posléze rozešel a podílel se na založení Radikálně státoprávní strany (oficiálně Česká strana státoprávní) a přeměně Radikálních listů v deník. Roku 1900 se však z aktivní politiky stáhl, založil advokátní kancelář (zastupoval kupříkladu Živnobanku) a politické dění komentoval příležitostně na stránkách deníku Slovo. V roce 1907 vstoupil díky změnám vedení do strany mladočeské, kde se věnoval psaní do Národních listů.

Ve volbách do Říšské rady roku 1911 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Čechy 31 (Klatovy). Usedl do poslanecké frakce Český klub. Na Říšské radě působil ve finančním a rozpočtovém výboru. Mandát ztratil 30. května 1917 na základě pravomocného rozsudku z 20. listopadu 1916.

Po vypuknutí 1. světové války se aktivně zapojil do odboje jako člen organizace Maffie. Její vznik pravděpodobně navazoval na struktury zednářské lóže. Roku 1915 byl zatčen a v procesu, který trval od 6. prosince 1915 do 3. července 1916, spolu s Karlem Kramářem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství. Podle svědků vynesení rozsudku trest přijal nejstatečněji, dokonce se po vynesení rozsudku smál. Před popravou jej zachránil nástup císaře Karla I. na rakousko-uherský trůn. Trest si odpykával ve velmi tvrdých podmínkách ve věznici v rakouském Möllersdorfu, kde sdílel celu společně s Karlem Kramářem. Trest byl mu nejprve zmírněn na 10 let a červenci 1917 byl Alois Rašín amnestován spolu s dalšími odsouzenými v rámci snah o dialog s opozičními silami, ačkoliv o milost císaře nepožádal. Již během procesu se stal v očích české veřejnosti národním hrdinou. Po návratu z vězení se Rašín okamžitě aktivně zapojil do politického života. 22. září 1917 byl opět promován doktorem práv, protože rozsudkem z července 1916 již podruhé titul (JUDr.) ztratil. Podílel se na vzniku České státoprávní demokracie a stal se členem předsednictva Národního výboru.

28. října 1918 spolu s Antonínem Švehlou, Jiřím Stříbrným, Františkem Soukupem a Vavro Šrobárem vyhlásil samostatný stát. Právě Rašín je autorem textu prvního zákona.

Původně se s Rašínem v Kramářově vládě počítalo na postu ministra vnitra, ale on raději přijal funkci ministra financí. V této funkci setrval až do 7. července 1919. Díky svému působení získal Rašín pověst budovatele státu a stabilizátora rozvrácených poválečných státních financí. Byl taktéž tvůrcem měnové odluky. Na základě zvláštních pravomocí, které mu byly uděleny, nechal v době od 26. února do 9. března 1919 uzavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo a část finančních prostředků nechal zadržet ve formě nucené státní půjčky.

Kromě toho v letech 1918–1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Českou státoprávní demokracii, respektive za z ní vzniklou Československou národní demokracii. V parlamentních volbách v roce 1920 získal za národní demokraty poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Po jeho smrti ho na poslaneckém postu nahradil Jan Kamelský.

Ministrem financí se stal znovu v první Švehlově vládě. Na tomto místě nahradil svého stranického kolegu, politického soka a odborného oponenta Karla Engliše. Nadále podporoval politiku rozpočtové úspory a deflace. Dostával se do sporu s některými legionáři, když použil výrok, že „práce pro národ se neplatí“.

5. ledna 1923 ráno byl Alois Rašín u svého bydliště v Žitné ulici střelen do zad. Pachatelem atentátu byl devatenáctiletý anarchokomunista Josef Šoupal, který si za tento čin odpykal 18 let vězení. Rašínův zdravotní stav byl podle lékařů beznadějný – kulka ho zasáhla do jedenáctého obratle, v němž uvízla. Poranění míchy způsobilo úplné ochrnutí dolních končetin a těžké poruchy střev a močového měchýře; po šesti týdnech utrpení došlo k infekci mozkomíšního moku, k bakteriální sněti a sepsi. 18. února ráno Rašín zemřel. Jednou z jeho posledních starostí bylo, zda atentát nesouvisí s jeho sporem s legionářskými představiteli, což by podle něj bylo tragickým nedorozuměním. V reakci na jeho smrt byl přijat zákon na ochranu republiky, který byl připraven již v předchozím roce. Pro svoji kontroverznost byl tento nepopulární zákon schválen až v reakci na atentát, který posloužil jako vhodná příležitost k jeho schválení.

Alois Rašín byl po celý život orientován nacionalisticky, v mládí zastával radikální postoje, ale postupem života se stával konzervativcem. Jako ekonom byl pod vlivem svého učitele Albína Bráfa stoupencem rakouské ekonomické školy (Carl Menger, Eugen von Böhm-Bawerk a Friedrich von Wieser). Jako ministr financí prosazoval striktní rozpočtovou politiku a snažil se zejména posílit československou měnu, čímž ovšem prohloubil i dopad následující hospodářské krize na tuzemský průmysl a export. Už mezi roky 1921 a 1923 se cenová hladina snížila o 43 %, export klesl o 53 % a nezaměstnanost vzrostla ze 72 na 207 tisíc osob. V době první republiky se stavěl kriticky ke skupině politiků okolo Hradu, ale k pravděpodobnému vyostření konfliktu s nimi vzhledem k Rašínově náhlé smrti nedošlo.

12. září roku 1899 se oženil s Karlou Janskou, dívkou z pražské vlastenecké rodiny. Jedním z jejích bratří byl Jan Janský, pozdější objevitel krevních skupin. Manželka byla Rašínovi vždy velkou oporou. Ze šťastného manželství se narodily tři děti – synové Ladislav a Miroslav a dcera Ludmila.

První úspěšný atentát: Komunista zastřelil ministra financí Rašína
ČT 5. 1. 2013

Praha - První atentát na politickou postavu v ČSR, tehdejšího předsedu vlády Karla Kramáře, se roku 1919 nezdařil jen díky šťastné náhodě. O necelé čtyři roky později se další přední český politik, ministr financí a místopředseda téže politické strany Alois Rašín, stal terčem dalšího atentátu. Dne 5. ledna 1923 byl postřelen levicovým radikálem Josefem Šoupalem. Po dlouhém boji zemřel 18. února.

Významný právník, národohospodář, místopředseda Československé národní demokracie a publicista Alois Rašín vyšel pátého ledna 1923 kolem deváté hodiny ráno ze svého bytu v Žitné ulici v Praze. Obyvatelé uslyšeli dva rychlé výstřely a následně zadrželi utíkající osobu. Rašín se skácel na zem a i přes veškerou péči lékařů atentát nakonec nepřežil.

Ochrnul, přesto si poručil donést doutníky a víno

Kulka, kterou Šoupal na Rašína vystřelil, uvízla politikovi v páteři a poranila mu míchu. Přesto ještě několik týdnu bojoval o život v podolské nemocnici. Lékaře udivil svou vůlí. Ačkoliv kulka zasáhla míchu a Rašín ochrnul, tak již po několika dnech si poručil donést doutníky a víno a zajímal se o politické dění. Přes veškerou snahu lékařů 18. února Alois Rašín zemřel.

Pachatelem atentátu byl sotva dvacetiletý Josef Šoupal, člen komunistické strany. Partaj však o jeho plánu nic nevěděla. Atentátník, rodák z Havlíčkova Brodu a úředník pojišťovny, jednal na vlastní pěst. Po zatčení se označil za anarchokomunistu a prohlásil, že svým činem chtěl prospět proletariátu. O půl roku později byl odsouzen k osmnácti letům těžkého žaláře.

Šoupal si změnil si jméno a dožil jako funkcionář KSČ

„Byl to mladý člověk, nebylo mu ani 21 let, který propadl určitým anarchistickým myšlenkám. Myslel si, že když odstraní Rašína a pak i Kramáře či Preisse z Živnobanky, tak tím pomůžeme obecnému blahu,“ vysvětluje historička Čechurová, která o Rašínovi napsala knihu. „Ministra financí si vybral jako prvního, kterého odstřelí. Zbraň si pořídil už několik měsíců dopředu a poprvé se za Rašínem vypravil na ministerstvo už v prosinci 1922. Tehdy ho ale k němu nepustili.“

Atentátník Šoupal byl pouhé čtyři měsíce po spáchání činu odsouzen k osmnácti letům těžkého žaláře. Vyměřený trest si odpykal v Kartouzích u Jičína. „Nedostal trest smrti, ale jen osmnáct let, protože z tehdejšího pohledu ještě nebyl plnoletý. Za protektorátu v roce 1943 ho pak Němci pustili, změnil si jméno a dožil jako funkcionář komunistické strany. Zemřel v roce 1959,“ popisuje jeho další osud Čechurová.

Atentát společně s dalšími událostmi mezinárodní politiky zavdal příčinu k masovým demonstracím proti levicovým stranám a také impuls pro vznik různých krajně pravicových hnutí. Kromě toho byl následně vytvořen a schválen zákon „na ochranu republiky“, který vládě udělil pravomoc ke zpřísnění trestů za rozvracení republiky.

Při hájení silné koruny byl až asociální a fanatický

Šoupal na Rašína zaútočil zřejmě kvůli jeho tvrdé měnové politice. Ministr a člen národnědemokratické strany se snažil stabilizovat rozvrácené poválečné státní finance. V březnu 1919 proto nařídil zavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo. Část peněz nechal zadržet jako nucenou státní půjčku.

V roce 1922 se rozhodl pro další důležité posilnění koruny, z níž chtěl vytvořit tvrdou měnu, krytou zlatem. Jeho reformy ale začaly přerůstat v katastrofu. S růstem koruny klesala konkurenceschopnost našeho vývozu, podniky se prudce zadlužovaly a rostla nezaměstnanost.

Rašínova politika sice pomohla podnikům, ale tvrdě dopadla na chudší vrstvy. „Při hájení silné československé koruny byl až asociální a do určité míry fanatický. Měnová politika pro něj byla priorita a sociální aspekty odsouval stranou s tím, že to lidé musí ještě chvíli vydržet,“ myslí si historička Jana Čechurová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Na Rašína kvůli jeho politice útočili novináři, po chuti nebyla jeho tvrdost ani prezidentu Tomáši Garrigue Masarykovi. Jeho smrti však litoval. „Násilí spáchané na doktoru Rašínovi je nelidské, nečeské…,“ řekl prezident Masaryk. Komunistická propaganda proti strážci státní kasy rozpoutala kampaň, ve které Rašína označila jako hlavního nepřítele lidu.

O milost nežádal, při rozsudku se smál

Šoupalův atentát nebyl první případ, kdy Alois Rašín bojoval kvůli politice o život. Jako člen odbojové organizace Maffie si už v roce 1916 vysloužil trest smrti za rozvracení mocnářství. Zachránila ho až amnestie nového císaře Karla I. Rašín ale o milost nežádal, jako jediný se prý dokonce při vynášení rozsudku smál.

„Rašín byl člověk tvrdý, principiální a v něčem opravdu fanatický. Zároveň ale s velkým smyslem pro odpovědnost a s mimořádnou láskou k československé republice. Stát pro něj byl takovou hodnotou, že se domníval, že se všichni podřídí v zájmu obecného blaha,“ přibližuje jeho charakter historička Čechurová. Rašínova láska k vlasti podle ní přecházela až k radikálnímu nacionalismu.

„Kompromis s Němci by v jeho případě nebyl možný. Je otázka, jak by se vyvíjel jeho vztah k fašismu, kdyby se dožil třicátých let. Ale na rozdíl třeba od Kramáře byl schopný najít kompromis s Hradem, našel nakonec cestu k Masarykovi i Benešovi, byl ostatně členem Pětky,“ dodává Čechurová.

Ještě radikálnější nacionalista byl Rašínův syn Ladislav. Za první republiky vystupoval ostře protiněmecky. V roce 1938 byl jedním z nejvýraznějších kritiků mnichovské dohody, později se výrazně zapojil do odboje. Už v prosinci 1939 ho proto zatklo gestapo a věznilo jej na řadě míst v Německu. V březnu 1945 pak Ladislav Rašín zemřel v Frankfurtu nad Mohanem.

Jeho dcera Jana Rašínová zůstala doma s matkou a roku 1968 odešla do emigrace. „Moje vzpomínky na dědečka jsou pouze zprostředkované z vyprávění maminky a babičky. Ty mi říkaly, že ačkoliv se na veřejnosti jevil jako velice přísný až výbušný, tak v rodině to byl ten nejlaskavější člověk. Měl tři děti, kterými byl milován a jeho skon byl pro všechny tragická rána,“ vzpomínala vnučka Aloise Rašína Jana Rašínová.

Kramářovi zachránila život kovová přezka šlí

Alois Rašín nebyl jediným prvorepublikovým politikem, na něhož byl spáchán atentát. Počátkem ledna 1919 vystřelil levicově orientovaný Alois Šťastný na tehdejšího předsedu vlády Karla Kramáře. Střela jej zasáhla do hrudi v místech, kde nosil peněženku a pouzdro na cvikr. Definitivně se zastavila ale až o kovovou přezku šlí, která tak Kramářovi zřejmě zachránila život.