Výtvarné umění.

Konkurence na sochu svatováclavskou.

23. prosince 1894.

I.

Před několika léty odstraněna byla umělecky necenná jezdecká socha sv. Václava, která stála něco nad pasáží mezi Jindřišskou a Vodičkovou ulicí uprostřed Václavského náměstí, dřívějšího Koňského trhu. Když došlo k stavbě musea království českého, v ukončeni jmenované veduty položeného, bylo přáním všech kruhů, aby se socha »dědice české země« opět na representačním tom místě postavila a po případě s budovou, ve které se chovají jak památky země, tak i přírodní její poklady, v souvislost uvedla. Tak stalo se, že vedoucí architekt zmíněné stavby projektoval sochu jako architektonický střed spodku monumentální budovy, postaviv pomník na rampu schodiště k museu vedoucího. Myšlénka se líbila a byla přijata. Postupem doby změnily se některé detaily v úpravě schodiště naznačeného, i soudil asi architekt a dozajista i kruhy mající rozhodný vliv na stavbu, že přemění původně myšlenou jednu tu sochu v jakousi centrální disposici; v sousoší značící rozsah pojmu zemí koruny české a to upravením allegorie Čech, Moravy, Slezska a řek Labe a Vltavy pod ochranou sv. Václava, jehož jezdecká socha vznésti se měla uprostřed skupiny a nad ní jako ukončující motiv celku.

Leč, jak u nás často bývá, krásná myšlénka pochována byla tím, že se při provádění plánu nesáhlo ke svobodnému řízení všeobecné konkurence umělecké a tím k vykvašení celého plánu a že dala se přednost přímému zadávání po částech, čímž se žádné strany téměř ani ku poznání idey se nepřišlo a věc krásná nestala se bližší nižádné mysli.

Tak provedl Vagner sochy Čech, s Labem a Vltavou, a postavy Moravy a Slezska. O jezdeckou sochu sv. Václava mělo se jednati s Myslbekem, jehož socha jmenovaného svatého ministeriem kultu a vyučováni ovšem k jinému účelu objednaná, v té době asi provedená, se všestrannému co nejpříznivějšímu úspěchu těšila. Avšak jednání s výše zmíněným umělcem se rozbilo, hlavně pro námitku, že socha na schodišti nebude dobře viditelna a že ji z předu poněkud z větší blízkosti sousoší Čechie přikryje. V té příčině rozešly se náhledy do té míry, že, jak to již u nás bývá, povoláni za drahé peníze cizí umělci-znalci, kteří přidali se konečně k posledně vyřčenému náhledu a celá komise pak usoudila, že bude nejlépe, postaviti pod museem, někde nad Mariánskou ulicí samostatný pomník sv. Václava jako patrona země, také i z té příčiny, aby po případě procesí, od dávných dob ke staré soše konaná, opět mohla se k jeho oslavě znovu zavésti.

Tak došlo na sněmu českém a v zemském výboru k jednání o samostatné soše sv. Václavské na vrchní části náměstí stejnojmenného a k vypsání konkursu, jehož zúčastniti se mohli jen umělci v Čechách rození, aneb tu stálé bydliště mající. Nesáhlo se v tomto případě ke přímému objednání, u nás nyní tak oblíbenému, aneb k užší konkurencí, asi v první řadě z ohledu na německé členy výboru zemského, kteří dbajíce prospěchu umělců své národnosti, nebyli by k věci jinak svolili; umělectvo děkuje tedy všeobecný ten konkurs z valné části vlivu těchto poměrů.

Konkurs byl vypsán dne 13. června 1894 na dobu do 10. prosince téhož roku; model měl býti proveden v 1:5 skutečné velikosti, při přibližné velikosti 4,60 metru od paty koně k temeni jezdce.

Pro tři nejlepší práce ustanoveny ceny: 1. 3000 zl., ll. 2000 zl. a III. 1000 zl.

Složení umělecké poroty ku posouzení umělecké ceny soch, oznámeno bylo dne 28. července. V ní měli zasedali: Nejvyšší maršálek zemský jako předseda, tři přísedící zemského výboru, a to: prof., dr Kvíčala, Jul. Lippert, hr. V. Schönborn, delegát města Prahy starosta Č. Gregor, delegát České akademie předseda J. Hlávka, arch. J. Mocker a výkonní umělci sochaři Kašpar ryt. ze Zurnbuschů ve Vídni a prof. Bedřich Schaper v Berlíně.

Dříve než přistoupíme ke zprávě o návrzích, nebude asi od místa, připomenouti několik jinak všeobecně známých dat kronikářských ze života našeho národního svatého.

Václavu bylo 18 let, když dosedl r. 923 na knížecí stolec český, pokořil nedlouho potom odbojného vévodu zlického Radslava u Žitomíře; předvídaje však, že nebude mu lze ubrániti se císaři německému Jindřichu Ptáčníku, který se mocně štrojil do Čech, smluvil se rozvážně o mír, zavázav se platiti týž poplatek roční, který v starších dobách býval již placen a spravoval pak co nejmoudřeji v míru svou zemi až do roku 935, kdy byl ve Staré Boleslavi úkladně zavražděn. Památka jeho byla ctěna hned po násilném tom skutku. Líd vzývá ho jako dědice země české, jmenuje ho prvním svým ochráncem. Byl tedy sv. Václav mírný panovník, který sáhl k meči jen v nejnutnějším případě, více si váže moudrého jednání v míru, tak asi jako později Karel IV., otec vlasti, jemuž se povahou co nejvíce asi blížil.

Údaje tyto a podobné podmiňují správné pojmutí rázu, podoby, stáří a charakteru zmíněného světce. Vedle toho nabyla u vytváření světce velké důležitosti otázka úboru, kroje a postihnutí rázu doby.

V době naši pokročilo se ve studiu historickém a archaeologickém do té míry, že nebude vzdělance, který by mohl dobře představiti si sochu svatého ze století desátého snad v úboru rokokovém a v obleku královském ze století 18.; také jest již do té míry vybroušen vkus, že nebude lze představovati ho i jako rytíře v těžkém deskovém brnění století 15. a nebo v obleku jiné středověké a nebo i renaissančnl doby. Tak sochařům bylo se spřáteliti s myšlenkou představovati uvedeného světce archaeologícky co nejpřibližněji; bylo jim sáhnouti ke studiu památek, jež se z doby Václavovy na naše časy dochovaly a ke studiu té staré doby, jak se ve starých našich rukopisech a v dějinách kulturních ostatní střední Evropy zračí. Studium takové bylo tím obtížnější, čím starší a zastřenější je ta dávná doba, do které žití Václavovo spadá. Snešený archaeologický materiál je však začasté jen velikou tíhou, která volnému vzletu umělecké myšlenky vadí, neboť kostýmní a kulturní přídavky a příznaky nesmí se státi účelem, nýbrž zůstati jen prostředkem k vykouzleni uměleckého díla. Výtvarník nesmí tedy v archaeologii utonouti, nýbrž jí se povznésti k pravému ponětí umění historického směru. J. K.

25.prosince 1894

 II.

Návrhů na pomník došlo 9 s hesly: Sanctus; Klid; Sv. Vácslav; Sv. Vácslave oroduj za nás; Sancte Venceslae ora pro nobis; Araceli; kříž v kruhu; Blaník; Sv. Vácslave, vojvodo české země, nedej zahynouti nám i budoucím.

Porota sešla se 15. t. m. a rozhodla o cenách. Dne 20. t. m. měsíce uveřejněna úřadní zpráva, dle které zemský výbor se dne 19. t. m. usnesl, aby I. cena (3000. zl.) nebyla žádnému z konkurujících přiřčena, dále, aby z I. a II. ceny Jos. Myslbekovi a Boh. Schnirchovi dostalo se po stejném díle, totiž po 2500 zl. Třetí cena přiřknuta F. Rousovi v Pešti. Výstava soch ustanovena na dobu od 23. prosince 1894 do 3. ledna 1895. Ke zprávě té chladné a stručné, nebylo dáno nejmenší ho odůvodnění, ač mimořádný, konkurenčnímu řádu neodpovídající a slib v konkursu učiněný nedodržující, výsledek to zřejmě žádal. Mělo býti dozajista připojeno aspoň mínění odborných znalců a poroty. - Konkurence podniká se na slib, kterému obětuje umělec pověst svou, namáháni a čas, a běda mu, kdyby nedodržel podmínek, buď měřítka, či lhůty, či jiných ustanovení: čím lze omluviti ležerní chování se objednatele?

Umělecké poměry naše se tímto konkursem dozajista nezlepší a důvěra jen v poctivou snahu se dozajista od této doby v kruzích uměleckých nezvětší.

Jak již praveno, byl konkurs obeslán devíti návrhy, tedy poměrně malým počtem prací. což s podivením, an jednalo se o tak populární a čestný úkol. Ovšem, že na pohled tak jednoduchý pomník skrýval v sobě řadu těžkých nesnází, které, s úspěchem přemoci bylo lze jen všestrannému hotovému umělci.

Vedle figury o sobě vděčné, bylo postarati se o náležité historické přibarvení její, o pěkného, v každém směru případného koně a o nesložitý podstavec monumentálního útvaru.

Pomník, ač nyní s musejní budovou jíž žádné souvislosti míti nebude, bude jí přece jen tak na hlízku, že se, při komposici s hmotou veliké té stavby počítati mělo.

Někteří z konkurentů také o tom vážně přemýšleli; jen že přišli v té příčině k rozličným výsledkům. Jedni soudili, že vhodnější bude velmi vysoký pomník a poněvadž sochy v rozměru měniti nebylo dovoleno, provedli obrovsky vysoké podstavce. V pohledu postranním věc nevyjímá se zle, avšak v této poloze nepřijde pomník v souvislost se zmíněnou stavbou, nýbrž jen v pohledu čelném, který presentuje v tomto pádu přemrštěně štíhle, tak že úzká jeho silhueta málo bude proti zadní masse výraznou. Nedostaví se tedy dozajista žádný výsledek, za to však vlastní postava pomníku, která bude z bronze, najmě její hlava, pozbude zdola veškerého, detailu, čímž se účinek pomníku zničí. Druzí umělci měli na mysli vzpomenutý již čelný pohled proti museu a hleděli koncipovat podstavec co možno plný a široký, který by byl s to, mnoho světla zachytiti.

Přihlédneme-li k vystaveným projektům, překvapí nás různosti krojového pojmutí; uzříme formy téměř všech století středověku. Některých anachronismů a hrubých chyb možnosti je ovšem vědomě užito; jiné jsou jen neznalostí a nedbalostí zaviněny. Malá část konkurentů přidržela se přibližné správnosti na základě historicko-kulturních studií založené a přec mohl tu podán býti doklad, kam jsme v tom směru v posledním čase přišli a jaké ovoce spisy dějepisců a archaeologů přinášejí, když z nich umění výtvarné čerpá.

Návrhy vystaveny jsou v budově musea král. českého ve druhém patře; některé z nich jsou poněkud vysoko postaveny, tak že vlastních soch není dobře rozeznati.

Všimněme si nejprve prací vyznamenaných. Projekt J. Myslbeka, s heslem kříže v kruhu,

představuje sv. Václava jako mladistvou postavu na silném těžkém koni v chodu se nalézajícím na vysokém úzkém podstavci, dole jakousi tombou prostoupeném.

Pomník, nehledě k tomu, že se nám zdá přehnaně vysoký, má tu nevýhodu, že již na modelu veškeré jemnější detaily uměleckého propracování sochy a koně ve výši se ztrácejí a nelze tvrditi, že by věc ta v přírodě se změnila; neboť by v přírodě měřil pomník tento na 15 metrů a postava nalézala by se as přibližně ve výši třípatrového činžáku. I tak vysoký pomník nemohl by se uhájiti oproti budově musejní proto, poněvadž působila by vůči museu jen úzká strana skupiny, a ta je tenká. Podstavec má dole jakýsi příčný tvar náhrobkový, což není věci ku ozdobě, Sv. Václava představil umělec v brni (brněné košili a nohavicích), která kryje celé tělo, přes něž oblečen látkový vafnrok, jak se tehdy vrchní volné roucho jmenovalo. Sáhl tedy sochař k tvarům století třináctého a to k tvarům až druhé polovice, kdy na brní počaly se objevovati desky a terče plátové ku větší ochraně proti útoku. Proč sáhl k formám takovým, nedovedeme si vysvětliti, není doba ta pro našeho světce nijak význačna. V pravé ruce třímá postava okázale kopí s křížem a korouhví; ač se dá s určitostí tvrditi, že kopí sv.‑václavské nebylo křížem ukončeno. Kopí jmenované bylo, jak lze se z děl příslušných přesvědčiti, do dob Karla IV. zachováno a sloužilo v starších dobách společně s praporcem sv. Vojtěcha za zázračnou standartu vojsk českých, kterou podníceni, Čechové vítězili. Meč, který sedí Svatému po boku, má tvar pozdně gothický. Nejméně slohový je široký řemenný opasek trochu národně slovácké formy a vévodská čepice tvaru docela barokního.

Mohutný kůň i jeho jezdec jsou myšleny ve velkém slohu, celek by se nesl dobře ve vzduch, jen kdyby tím tělo světce a výraz jeho hlavy příliš netrpěl.

Posa světcova, význačně energická, temperamentu bojovného a vznětlivého, neodpovídá mírné a moudré rozvaze, kterou sv. Václav dle soudu moderních dějepisců slynul. Spíše byla by význačnou pro Gotfrieda z Bouillonu anebo Pannu Orleánskou.

Umělecké pojmutí sochy je pěkné a propracováni celku i jednotlivostí ušlechtilé a mistrné, kteráž mistrnost nově přichází k platnosti na reliefových poprsích patronů českých na podstavci umístěných. Tam umělec vykouzlil několik opravdu vzácně skvostných typů. Pod nimi stoji psáno: »Sv. Vojtěše, sv. Jene Nepomucký, sv. Ludmilo, sv. Anežko, sv. Prokope, sv. Zikmunde, sv. Norberte, sv. Víte orodujte za nás«. V čele podstavce nese anděl znak sv.-václavský, vzadu znak pražský.

Na projektu Schnirchově, pod heslem »Araceli«, chválíme v prvé řadě pravé pojmutí charakteru Václavova. To mírné mladistvé kníže vyjelo sice udatně v boj, leč hned po svém úspěchu odkládá kopí v levou roku a žehná lidu; chce mír. Také nestrojenost toho celého hnutí těla, spojená s jasností vyjádřené myšlénky se nám zamlouvá a konečně k nemalé chvále, projektu lze připočísti, že umělec spojil postavu

Svatého s nejpopulárnější naší pověstí o blanických rytířích, dle které sv. Václav vyjede na brůně v čele těchto mocných sborů vlasti ku pomoci, až přijdou doby nejhorší. Jde tu o populární naznačení ochrany nadzemské, která je pověstí vyjádřena. Škoda, že poněkud v dolejší části široce založený podstavec celou tu myšlénku propracovaněji nepodává. Na přední úzké straně podnože načrtnuta je Čechie v útrapách, jako Nioba se choulící, po obou stranách pak spějí vojska blanická, by ochránili její dítka. Za Čechií svítí veliká orlice svatováclavská, která dle legendy rozprostřela se v Uhrách u Kressenbrunnu jako obrovský fantom nad vítězící vojska česká.

Také po stránce archaeologické vykazuje projekt Schnirchův mnohý studovaný detail. Sv. Václav oblečen je v kožené krzno vybité dle způsobu 7. do 11. století v Evropě obvyklého, kovovými deštičkami, v tomto případě as tolarovými terči; což shoduje se se zprávami a obrazy, které z té doby na nás se dostaly. V té době nebylo ještě kroužkových brní, které - až válkami křižáckými ve známost vešly, nýbrž jen taková kožená těžká krzna, jimž kovové námětky značné pevnosti dodávaly. (Část takového velice starodávného koženého krzna zlatou pásečkou vyšívaného nalezla se v jednom z oltářů kostela vyšehradského, v němž pochováno bylo některé z knížat českých). Pod krznem zříti svatému dolejší lém sukně, která byla tehdy základním rouchem mužským, v ní bývá sv. Václav nejčastěji zobrazován. Na nohou nosívaly se tehdy polopřiléhavé nohavice, jejichž spodní části převazovány bývaly řemeny až ke kolenám; nohy vězely v nízkých střevících. Umělec dal Svatému přilehavé nohavice polovysoké, jakési kožené zdobené punčochy a střevíce, asi tak jak to na vyobrazeních některých knížat našich z 11. a 12. století přichází. Aby výraznost hlavy nerušil, ponechal sochař světcovu hlavu prostou a pověsil helmici, které dal úplně tvar helmice sv.-václavské, klenotu v kapli sv. Václava na Hradčanech dosud chované, k sedlu a to za koženou kukli, jaká na obrazech častěji přichází. Správný je též tvar meče i tvar kopí, které poslední odpovídá i tomu tvaru; jaký je na pověstném obrazu svatováclavském užit, který pocházeje z doby Karla IV., chován je v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně. O tomto kopí se praví, že forma jeho jest malována podle té doby ještě udrženého, pravého kopí jmenovaného Svatého. Při tom dovolíme si podotknouti, že žádnému z konkurujících nenapadlo použíti plátkového brnění, které z vyobrazení posledně uvedeného vysvítá; to mohlo také souhlasiti s dobou sv.-václavskou, bylo malováno asi na základě tradice, neboť ještě roku 1333 se udává, že odění jmenované bylo zachováno a každoročně čistěno. Ovšem že šupinovitý tvar brnění toho nebyl starým malířem pochopeně a jasně podán.

Modelace sochy světcovy projektu tohoto je výborná, posa koně, naznačující mírné zadržení v pohybu, prozrazuje jemný smysl pro toho druhu věci, a tvary jeho ukazují, že s úlohou takovou bylo autoru již vícekráte co činiti. Konečně neopomeňme uvésti též nápis vinoucí se kolem podstavce, jenž zní: Silou vyvolených svých od zahynutí vysvoboď nás Pane! J. K.