Julius Grégr pochází z vesnice Březhrad u Hradce Králové, vystudoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a po doktorátu v roce 1859 působil jako koncipient a později jako ředitel advokátní kanceláře doktora Pulkrábka ve Frýdlantu.

V roce 1860 se v české společnosti v souvislosti s návratem mocnářství k ústavní formě vlády řešila otázka založení politického deníku prezentujícího názory české populace. Předáci české politiky jako František Ladislav Rieger a František Palacký hledali vhodnou osobu pro podání žádosti o koncesi na vydávání takového listu. Sami žádost podat nemohli, protože v roce 1860 nebyli vídeňskými úřady považováni za důvěryhodné osoby pro udělení licence. Profesor Emanuel Tonner tehdy doporučil svého spolužáka Julia Grégra. Jeho žádost o licenci byla schválena v listopadu roku 1860, do redaktorské práce se zapojil i Juliův bratr Eduard Grégr, lékař. A do publicistické činnosti se zapojil také další bratr Prokop Grégr, také právník, (* 27.6.1868 + 18.12.19126) a druhá Grégrova manželka Růžena (* 23.8.1858 + 20.8.1900), uváděná jako spolumajitelka. Ceny za tisk byly v té době dost vysoké, bratři Grégrové založili  s Františkem Šimáčkem vlastní tiskárnu a tak dosáhli rentability. Rieger sice podal ve stejné době vlastní licenci, ale ta byla zamítnuta. První číslo Národních listů vyšlo 1.1.1861. Národní listy se staly nejvlivnějšími českými novinami a Grégr přední osobností českého politického života. Vídeňská policie jej považovala za jednoho z nejvlivnějších českých politiků, na kterého je potřeba zvlášť pečlivě dohlížet.

V roce 1862 byl Julius Grégr jako osoba odpovědná za Národní listy a za autorství některých článků odsouzen k deseti měsícům vězení. Soud vzbudil veřejný ohlas srovnatelný s kauzou Karla Havlíčka Borovského, stenoprotokoly od soudu byly publikovány jako kniha. Devadesát českých měst a 260 obcí vyjádřily Grégrovi podporu. Při nástupu do vězení se proslavil větou: „Raději žalář a okovy, než volnost otroka.“ Poté, co mu byla odebrána licence, přepsal noviny na bratra Eduarda.

Kolem Národních listů a bratří Grégrů vykrystalizovala názorová platforma, která zastávala odlišné názory, než Palacký a Rieger. Národní listy se staly hlavním komunikačním prostředkem mladočechů.

V roce 1867 byl členem delegace vyslané do Moskvy (tzv. pouť na Rus).  

Grégr byl poslancem na Českém zemském sněmu v letech 1889-1895. V roce 1871 byl delegován nepřímou volbou do Říšské rady za kurii měst a průmyslu, ale kvůli dohodě českých politiků o pasivní rezistenci mandát nepřevzal. Stejně postupoval v roce 1873 poté, co byl do Říšské rady zvolen. Debaty o pasivní rezistenci pokračovaly až do roku 1873 a do založení mladočeské strany a prvních úspěchů ve volbách 1874, kde již Grégr prosadil aktivní rezistenci, v roce 1879 již byl aktivním poslancem v Říšské radě.

Julius Grégr zakládal s advokátem Karlem Sladkovským v roce 1874 Národní stranu svobodomyslnou a byl autorem jejího programu. V čele mladočechů byl nástupcem Sladkovského. Grégr inicioval účast mladočechů ve volbách do zemského sněmu v roce 1889 a voleb do říšské rady v roce 1991, ve kterých mladočeši přesvědčivě zvítězili.

Od roku 1881 se částečně distancoval od dosavadní politiky a polemizoval i s některými mladočeskými názory. Od roku 1891 mladočeská politika zcela převládla nad staročechy. V roce 1892 koncipoval ‚adresu‘ (rezoluci) k císaři, ve které se spolu s dalšími mladočechy (včetně Masaryka) postavil na obranu práv a rovnoprávnosti.

Z mladočeské strany vzešli politikové jako například Masaryk, Rašín a Kramář.

Zúčastnil se literárního zápasu za pravost RKZ, napsal řadu článků a spisů, např. Na obranu Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského (Praha 1886).  

Julius Grégr byl dvakrát ženatý. Jeho první ženou se stala Anna Eleonora Hulešová, s níž měl šest dětí a po její smrti se oženil podruhé s Rosou Nobackovou, s níž měl rovněž šest dětí.

Julius Grégr odešel z politiky těžce nemocný. Nemoci podlehl v roce 1896. Je pohřben v hrobce s jedním z největších pomníků na Olšanských hřbitovech. Hrobku na IV. hřbitově, oddělní 11, číslo hrobu 39-41, navrhl architekt Rudolf Kříženecký, o sochařskou výzdobu se postaral sochař Bohuslav Schnirch.