První zmínka o této vsi nedaleko Hradce Králové má pocházet z roku 1360, ale ta zajisté musí být ještě staršího původu. Dříve tu musela navíc stávat malá tvrz, na jejíž základy se přišlo v roce 1911 na poli Josefa Bárty z čp. 88. Kromě nich byla nalezena železná ostruha, sekyrka, podkova, keramické střepy a zvířecí kosti. Z těchto nálezů se dá usuzovat, že tato malá tvrz zanikla na přelomu 16. a 17. století. Samotné osídlení je ještě staršího původu, protože na zahradě u „Stružných“ Vaňků (též zváni jako „Stružoví“) čp. 6 byly v roce 1902 nalezeny sídelní jámy z mladší doby bronzové. O 3 roky později se zase při přestavbě hostince Zavadilky nalezly pozůstatky novodobého osídlení – 6 stříbrňáků z 18. století a 1 z roku 1656. Záhadná je též podoba jména obce a její původ. Nikdo neví, zda pochází od slov svět nebo světit, případně ještě něčeho jiného. V letech 1369 a 1379 bylo Světí nazýváno jako Světy (psáno jako Svyety), roku 1402 Světín a o 3 roky později jako Svěci (Svyeczi a Svěczi). Teprve roku 1436 se objevuje současný název Světí (Světie). V letech 1365-1415 patřila část vsi a podací kostelní německým rytířům v Hradci Králové. O jejich dvoru zde jsou zmínky z let 1402, 1403 a 1408. Měli v něm koně, hovězí dobytek, vepře, ovce, drůbež a různé hospodářské nářadí. Ve Světí jim náleželi 2 sedláci Pešek a Hanuš a lazebník. Dvůr nemohl být žádný malý, protože ve zprávě o něm z roku 1408 se činí též zmínka o mlynáři, kováři, pekaři a bednáři. Jiná část Světí s částí Plotišť patřila v roce 1386 královéhradeckému měšťanovi Bertlu Rigvertovi, který ji o 2 roky později prodal královéhradeckému měšťanovi Janu Tristramovi, jenž se roku 1412 nazývá Světským. Během husitských válek opustil řád ves a ta následně připadla královské koruně. V roce 1436 byla část Světí s kostelem a farou, která dříve náležela německým rytířům v Hradci Králové, zapsána císařem Zikmundem Lucemburským Matěji Salavovi z Lípy. Jeho syn Matěj mladší byl horlivým zastáncem pod obojí a seděl ve Světí v letech 1454-1482. Soudí se, že právě za něj zde byla vybudována malá tvrz. Zápis na Světí, kterého se dostalo jeho otci od císaře Zikmunda, mu byl potvrzen králem Vladislavem II. roku 1478. V roce 1502 syn Matěje mladšího Salavy z Lípy Zdeněk, seděním na Heřmanicích, daroval městu Hradci Králové ve Světí kostel s podacím právem a k němu náležející dvorec řečený Fara nebo Farářství se 14 provazci rolí pro špitál malomocných na Střezině, aby se chudina z něho živila a měla potravu. Již o 7 let později patřila městu větší část vsi se selskými dvory. Toho roku mu z ní bylo odevzdáno 12 kop, 14 grošů a 1 denár pololetního úroku. V roce 1539 byl dvůr Farářství prodán městem Janu Pastorkovi Štěpánovi ze Světí za 310 kop grošů míšeňských se závazkem, že on a jeho nástupci budou platit chudým při špitálu malomocných u kostela sv. Pavla na Střezině 7 kop a 2 groše úroků ročně. Přesto ve Světí zůstal městu velký majetek, neboť z pozůstalé části bralo roku 1541 18 kop, 49 grošů a 3 denáry pololetního úroku. O vše však přišlo v roce 1547, kdy král Ferdinand I. jeho statky s podacím kostelním zkonfiskoval a prodal Janu z Pernštejna na Pardubicích. Od něho koupil následujícího roku Hamza ze Zábědovic, pán na Chlumu a Nedělištích, část vsi, dříve náležející městu Hradci Králové, s podacím kostelním za 928 kop, 44 grošů a 4 peníze české kromě luk, jež příslušely ke královéhradeckému špitálu sv. Anny, a kromě selských (kmetcích) dvorů s platem, jež v roce 1549 král Ferdinand I. s některými zkonfiskovanými vesnicemi, lesy a rybníky vrátil Hradci Králové k jeho kostelům a špitálům. Po smrti Hamzy ze Zábědovic se podělili o Světí jeho synové Jan Hamza mladší († 1579), Bořek (starší) a Petr. Každý tu měl svůj vlastní dvůr. Po Janu Hamzovi mladším připadl jeho světský díl synům Janu Jiřímu († 1607), který měl Chlum, a Hamzovi mladšímu (1586-1595). Po vzájemné dohodě roku 1593 Jan Jiří vykoupil od Hamzy mladšího jeho podíl, takže od té doby byl výhradním vlastníkem této části Světí. Díl Petra Hamzy připadl po něm Zdeňkovi (1607-1615) a Karlu Jaroslavovi, snad jeho synům. Naopak dvojici světských dvorů, z nichž jeden se zval jako Hubáčkovský, a díl Nedělišť držel Hamza Bořek starší ze Zábědovic (1567-1607). Jeho synové Bořek mladší, Mikuláš, Jan Ctibor a Myslibor Zdislav prodali své dědictví v roce 1612 svému strýci Mysliboru Hamzovi ze Zábědovic, který tu již roku 1589 nějaký movitý majetek vlastnil. Vedle toho tu měl v roce 1596 nějaký majetek též Kordule ze Sloupna. Majetková situace a rozdělení Světí je v této době opravdu nepřehledná, protože musíme zmínit též to, že Jan († kolem roku 1635), syn Mysliborova bratra Pavla Hamzy ze Zábědovic, zdědil po svém příbuzném Karlu Jaroslavu Hamzovi ze Zábědovic jeho majetky ve Světí a v roce 1626 prodal tu tvrz, dvůr k ní náležející a selské dvory Kateřině Maxmilianě Valdštejnové z Klinšteina za 9 800 grošů míšeňských. Mysliborovým dědicem byl jeho syn Pavel († 1631), který si roku 1630 stěžoval královéhradecké městské radě na to, že v noci na sobotu 11. května téhož roku 11 sousedů hradeckých, patrně řezníků, a jiných mnoho řeznických tovaryšů vpadlo do vesnice Světí na jeho grunty s ručnicemi a jinými zbraněmi, od masného krámu jeho, který v ní trvá od 50 let, zámek odrazili, dveře jeho otevřeli a z něho Václavu Antošovi, který krám ten měl najatý, maso i jiné věci pobrali. Od městské rady se mu dostalo 15. října 1630 odpovědi, že se to nestalo s jejím vědomím, ale že hradecký cech řeznický učinil tak o své újmě řídíc se císařským privilegiem jemu daným, podle něhož může nepořádným řezníkům v okolí Hradce Králové provozování řemesla zastavit a Václav Antoš mezi takovéto náleží, neboť se nikdy nevyučil řeznickému řemeslu. Světí bylo rozdrobeno majetkově i v následujícím století. V roce 1636 měl jeho část Jiří Malovec z Malovic. Jiné 2 díly držela počátkem 2. poloviny 17. století Magdalena Polyxena Mičanová z Valdštejna, podruhé vdaná za Parida Pavla hraběte z Ladronu. Jeden díl připojila k Nedělištím, druhý byl samostatný. V nedělišťském díle bylo roku 1654 8 chalup, 2 chalupy rozbořené, pusté a krčma. V roce 1662 tu 3 chalupy vyhořely. Ve druhém díle přibylo po roce 1654 9 nových chalup, 1 stavení bylo rozbořené, pusté a při něm bylo 30 korců polí. V té samé době tu měla 1 dvůr deskový s 200 korci polí Marie Melanová Libštejnská z Kolovat a druhý stejně veliký náležel Janu Růžovskému z Růžova. Nejspíše právě ten prodal František Karel hrabě Libšteinský z Kolovrat na Rychnově nad Kněžnou roku 1680 poručníkům Františka Antonína a Ferdinanda Leopolda, nezletilých synů v předchozím roce zemřelého Jana hrabětě Šporka. Tím se tento dvůr dostal k hořiněveskému panství. Roku 1698 prodal Ferdinand Leopold hrabě Špork mlýn, zvaný Lábův, Václavu Doležalovi. Další dvůr, dříve zvaný jako Farandovský nebo Košťálovský, koupili v roce 1644 hradečtí jezuité a o 40 let později ho prodali Arnoštu Maxmilianu Hozlauerovi z Hozlau. Do roku 1730 ho držela vdova Barbora Šnejdlová, jež ho kolem roku 1716 koupila od předchozího vlastníka Kanense. V době zhotovování tereziánského katastru tu bylo 34 chalup. V roce 1756 byl ve Světí hlavní stan císařského vojska, jež leželo u sousedních Nedělišť. O dva roky později u Světí a Stěžer leželo rakouské vojsko pod velením generála Dauna. Roku 1775 se zúčastnili Světští selského povstání. V roce 1790 Karel hrabě Špork koupil od Josefa Málka dřívější jezuitský dvůr, čímž došlo k úplnému sloučení vsi pod hoříněveským panstvím. Jemu poddanou obcí zůstalo Světí až do roku 1849, kdy vstoupilo v platnost zrušení poddanství a prozatímní zřízení obecní, čímž se Světí stalo samostatnou politickou obcí.

V roce 1856 rolník Jan Dušek postavil cihelnu. Roku 1863 shořelo 10 stavení na hořejším konci a střecha kostelní věže. V roce 1866 po bitvě u Hradce Králové, během níž hrdinské sebeobětování se rakouského dělostřelectva u Světí a Rosnic umožnilo poměrně spořádaný ústup pěchoty k Hradci Králové, se zde v kostele, na zámečku a pod stany na zahradě čp. 29 nacházely pruské vojenské lazarety. Padlí a zemřelí byli pochováni na místě nového hřbitova. O 2 roky později majitel smiřického panství Jan baron z Liebigů daroval světský dvůr se zámkem a se dvory v Lípě a v Dolních Nedělištích své dceři Gabriele jako dědičný podíl ve výši 400 000 zl. Ta byla manželkou Daniela Wenricha, vlastníka dobřenického statku. Roku 1872 byl z vyhořelých stavení a zachované sýpky dvora v Dolních Nedělištích vožen kámen na novou stavbu světského dvora. V roce 1876 zanikla Duškova cihelna. O 3 roky později byl zřízen nový hřbitov. Roku 1891 zařídil J. Šafka výrobu cikorky. V roce 1900 bylo povoleno zřízení telefonního spojení mezi světským velkostatkem a statkem v Nedělištích. Následujícího roku byla postavena obecní váha. 14. srpna 1908 byl světský dvůr koupen pro císařský fond rodinný. V letech 1913-1914 proběhla regulace části Melounky. V letech 1913 a 1915 byla stavěna okresní silnice ze Všestar do Světí. Během toho byla část dosavadní veřejné cesty ze Všestar do Světí zrušena a odepsána z veřejného majetku. Roku 1914 vyhořel tzv. Mlýnek. O rok později přibylo do obce 12 haličských uprchlíků. 7 sem bylo přistěhováno ze Všestar. K jejich odjezdu došlo v letech 1917- 1918. Roku 1917 došlo k rekvizici kostelních zvonů. Z front 1. světové války se nevrátilo 16 zdejších mužů (František Diviš z čp. 40, Jindřich Tomeš z čp. 26, Josef Dědek z čp. 50, František Petr z čp. 20, Josef Charvát z čp. 50, Jan Šedivý z čp. 13, Leopold Kmoníček z čp. 50, Josef Šup z čp. 1, Karel Šup z čp. 1, Josef Dus z čp. 37, František Satránský z čp. 29, Karel Samek z čp. 50, Josef Skořepa, Oldřich Dušek z čp. 31, Adolf Šafka, Jan Dus).

V roce 1919 Josef Bárta zařídil výrobu cikorky. O 2 roky později byla zřízena obecní knihovna, místní Církev československá a postaven pomník padlým v 1. světové válce. Roku 1922 byla založena místní osvětová komise, spolek divadelních ochotníků „Jirásek“ a zvýšena byla silnice na dolní konec obce. O 3 roky později postavil Josef Bárta při mlýnku čp. 56 malou elektrárnu. V roce 1926 došlo k parcelaci zdejšího státního velkostatku. Téhož roku se obec dožadovala odškolení od Všestar. Kvůli odvolání této obce bylo povolení od zemské školní rady v Praze ministerstvem školství zrušeno. 11. června 1927 velké krupobití zničilo veškerou úrodu. V témže měsíci došlo k ustavení družstva pro rozvod elektrické energie. Roku 1933 byla na Zavadilce založena Mládež sociálních demokratů. V témže roce bylo rozhodnuto o ustavení SDH. Roku 1940 zanikl spolek divadelních ochotníků. 16. června 1946 byl otevřen dětský útulek. V roce 1957 bylo založeno JZD, které se 1. ledna 1960 stalo součástí JZD Bříza. 1. července 1960 bylo Světí přiřazeno k Všestarům. V letech 1964-1965 byla vybudována autobusová čekárna. V letech 1973-1975 byla postavena zdejší prodejna se smíšeným zbožím, v letech 1978-1980 došlo k vybudování kanalizace a v letech 1979- 1981 k adaptaci hostince. V roce 1983 se na nové bytovce čp. 44 utrhl balkon a paní Čecháková i s dcerou s ním spadly dolů nazem. Obě se ze svých zranění naštěstí vyléčily. 23. listopadu 1984 se prohnala obcí větrná smršť. V letech 1987-1988 byla zřízena další část obecní kanalizace. Od 24. listopadu 1990 je Světí opět samostatnou obcí. V letech 1995-1997 byl opraven kostel. V roce 1998 byla dokončena plynofikace obce.

Ze zdejších pamětihodností je památkově chráněn pouze koncem 17. století zbarokizovaný kostel sv. Ondřeje, který je v jádru gotický ze 14. století, a to od 24. ledna 1964. Při něm se nachází novoklasicistní náhrobek s andělem od M. Ježka z Hradce Králové z roku 1870. Od památkové ochrany druhého objektu - pamětní desky levicového táboru lidu z roku 1922 na hospodě Zavadilce čp. 53 od kameníka Šraibra z roku 1953 - bylo upuštěno 16. ledna 1996. Tzv. Zámeček z 1. poloviny 18. století byl zbourán v roce 1989 a na jeho místě je od té doby sportovní hřiště. Z dalších památných objektů je možno jmenovat: kapličku u Zavadilky od kameníka Josefa Rychtery, kterou nechali v roce 1945 postavit manželé Josef a Anna Slivkovi; kapličku z roku 1872 při cestě do Nedělišť, jíž dali vybudovat Jan a Marie Černí; řadu pomníků z prusko-rakouské války v roce 1866; sochu sv. Václava ze 2. poloviny 19. století; pomník padlým v 1. světové válce od kuklenského sochaře a kameníka Jana Mertlíka, který byl odhalen v roce 1921 a zvoničku Církve československé u sochy sv. Václava z roku 1937. Nejvýznamnějším zdejším rodákem je Jan Satranský (24. ledna 1863 Světí - 16. dubna 1929 Praha; podle Věstníku čs. profesorů a Národních listů zemřel 8. dubna téhož roku), spisovatel, překladatel, folklorista, novinář, pedagog a ředitel státního gymnázia na Žižkově. K obci se též vztahuje pověst o věčném Židovi, která byla mnohokrát literárně zpracována.

Věčný Žid

Za sychravého listopadového dne přišel do Světí o holi divný muž: suchý jako hrábě, sehnutý, jako když nese nůši hříchů, zarostlý jako Krakonoš, oblečený jako hastroš – s vtlačeným širákem na hlavě, že mu ani do očí viděti nebylo.

Šoural se bojácně a těžkým krokem po kamenité cestě bos, na nikoho nepohleděl, věšel hlavu, jakoby hledal troník nebo grešli, těžce oddychoval a stenal.

Kdo si ho mohl lépe prohlédnouti, zděsil se. Oči měl vyděšené, ale vyhaslé, jako mrtvola, tváře a ruce bez masa, jen holé kosti, potažené popelavou, šupinatě bolavou koží. Tvář zarostlá dlouhým, zmechovatělým vousem, který přecházel po stranách hlavy v kroucený, popelavý a nečesaný vlas. V otevřených ústech černalo se několik vyklajících se kolozubů. Na těle měl nepranou košili, otřepené, odřené a bezbarvé spodky, přes to dlouhý, promaštěný a rozedraný černý kabát, splývající téměř až na paty.

Šel od stavení ke stavení a prosil skuhravým nesrozumitelným hlasem aby mu dali jísti. Lidé se ho však báli a zavírali před ním vrata i dveře.

Přišel na návsi do velkého statku M–ova. Prošel otevřenými vrátky na dvůr, šoural se po zápraží do síně a prosil, aby mu dali jísti.

Hospodyně chtěla ho odbýti, že nemá na rozdávání, ale muž ji předešel, slitoval se nad unaveným podivným mužem, zavedl ho do čeledníku a poručil, aby mu dali jísti, píti a nechali ho na senníku přespati.

Druhého dne časně ráno potkal hospodář divného muže ve vratech, kterýž mu řekl: „Dobré jitro, sedláče! Jsi dobrý muž, ale lituji tě, neboť se zlou jsi se potázal, že popřál jsi přístřeší a poskytl pohostinství mně – věčnému židu. Nesu jho strašného trestu: věčně musím blouditi světem, hnán od lidských prahů o neukojitelném hladu a neuhasitelné žízni. Od této chvíle bude tě stíhati jedno neštěstí za druhým...“

Udivený sedlák hleděl za potácejícím se věčným židem. Chvíli přemítal o strašném proroctví, pak ale pohodil vzdorně hlavou, šel po hospodářství a myslil si: „Hm, nějaký pomatenec..!“
 

V poledne se nápadně oteplilo, odpoledne přihnaly se mraky, s ní zlá listopadová bouřka, jaké nebylo v kraji pamětníka. Strašnou hromovou ranou otřásla se ves, blesk sjel do M–ova statku, který rázem stál v plamenech a shořel do základů. Průtrž mračen zatopila kraj a M–ovi pobrala s pole osení i s hlinou, luka zanesla na loket vysoko pískem a kamením. Ohromný vítr vyvrátil mu kus lesa.

M–k byl v několika hodinách dokonalým žebrákem.

Nešťasten pracoval bezradně celé dny na pustých polích a ve zničeném lese. Jednou se vracel se skloněnou hlavou přes doubravu do útulku, který jeho rodina nalezla v obecní pastoušce.

Z nenadání zjevil se před ním věčný žid, příčina jeho neštěstí a bídy. Zvedl motyku, již nesl na rameně, aby jedinou ranou ho zabil.

Žid se vzpřímil, napřáhl ruce a zaskuhral: „Co činíš?! Což nevíš, že kdo by mne zabil, nastoupí místo mne se všemi strašnými mukami, jež bude mu snášeti věčně!?“

Chuďasovi sklesla ruka.

Věčný žid se opět shrbil a slabým, úplně jiným, tajemným hlasem řekl: „Umiň si však vykonati nějaký dobrý skutek a s tím pevným úmyslem jdi kopati tamto pod obrovský dub, který stojí uprostřed doubravy, a budeš opět šťasten. Nesplníš-li však, co jsi si umínil, stihne tě ještě větší trest.“

Žid se obrátil a zmizel v lesní houštině.

M–k tentokráte věřil slovům židovým; chvíli o nich přemýšlel, pak si umínil, že bude-li mu opět pomoženo, koupí do kostela nový zvon, protože starý je prasklý. Poslechl, šel k dubu, kopal, pilně kopal, až nalezl veliký poklad – truhlici velkých zlatých peněz, skvostných nádob a drahého kamení.

Zaplesal v duchu a poděkoval Bohu, který ho těžce zkoušel. Manželce Barboře zjasněla líc a omládla, když slyšela, jak muž přišel k celé truhle zlata a kterak si dopomohou zase k dřívějšímu majetku.

Hned druhého dne šel do Hradce k vyhlášenému zvonaři Simeonovi a dal za veliké peníze ulíti zvon ke cti a chvále Panny Marie, kteréž byla jeho manželka velikou ctitelkou, již po celou dobu utrpení prosila za pomoc.“

Ve filiálním kostelíku sv. Ondřeje visí vskutku zvon (78 cm vysoký, v průměru 82 cm) s nápisem: Leta Panie MDCIII slit tento zvon ode mne Simeona, zvonaře H. K. N. L. – Ant. Cechner: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu královéhradeckém; str. 180.)

František Ladislav Sál: Pohádky, pověsti a národní písně Královéhradeckého kraje