Antonín Turek (8. 12. 1861 – 30. 9. 1916) byl významný český architekt, stavitel, městský vrchní inženýr a později také starosta Královských Vinohrad. Byl především představitelem neorenesance a z něj vycházejícího historismu. Mezi jeho nejznámější pražské stavby patří např. budova Vinohradské tržnice, vinohradská vodárenská věž, Národní dům na Vinohradech, budovy škol v ulicích Na Smetance a Kladská, nuselská radnice či modlitebna evangelického sboru v Korunní ul.

Z jeho mimopražských staveb můžeme zmínit např. budovu školy v Holešově na Moravě, občanské záložny v Českém Brodě či pošty ve Vysokém Mýtě nebo Sokolovnu a školu v Sadské. Jako městský vrchní inženýr se významně podílel na stavbě kostela sv. Ludmily, pro nějž také navrhl hlavní a boční oltář či na výstavbě budovy divadla na Vinohradech.

Narodil se 8. prosince 1861 v Praze na Novém Městě. Po ukončení reálného gymnázia v Ječné ulici vystudoval na ČVUT v Praze u prof. Josefa Schulze obor pozemní stavitelství a architektura. V roce 1885 nastoupil na stavební úřad obce Vinohradské, kde pracoval jako výpomocný technik již od roku 1883. Od roku 1886 byl členem Spolku architektů a inženýrů.

V letech 1888 – 1892 řídil jako městský inženýr chod stavby Kostela svaté Ludmily na Královských Vinohradech, pro který navrhl i část vnitřního vybavení.

V roce 1899 byl jmenován vrchním městským inženýrem Královských Vinohrad. Byl přednostou stavebního oddělení a získal titul stavebního rady.

Zemřel 29. září 1916 a je pochován na Vinohradském hřbitově.

Od roku 1882 navrhl mnoho veřejných i soukromých staveb, z nichž většina se nachází na území bývalých Královských Vinohrad. Kromě kulturních, společenských i průmyslových budov, charakteristických pro tuto oblast (vodárenská věž, sborový dům ČCE, národní dům, divadlo, tržnice, banka aj.) to byly i školy v ulicích Na Smetance, Komenského, Čelakovského, Perunova, Kladská.

Od monumentálních staveb v novorenesančním slohu přešel později k dekorativnímu historismu po vzoru architekta Antonína Wiehla. Příkladem je novogotická hřbitovní kaple sv. Václava, v jejíž arkádách se nachází 14 hrobek, mj. hrobka rodiny Václava Havla.

Kromě Prahy navrhoval stavby v dalších českých a moravských městech (Český Brod, Holešov, Vysoké Mýto, Sadská). Většina jeho staveb je zapsána v Seznamu kulturních památek České republiky a je památkově chráněna.

Realizované projekty (výběr)
Vinohradská vodárenská věž, 1882, spolu s Josefem Franzlem
Škola Na Smetance, Praha 2 – Vinohrady, 1886–1888, spolu s Josefem Franzlem
Jiráskovo divadlo Nový Bydžov, 1888 (původní projekt spolu s Oldřichem Liskou)
Národní dům na Vinohradech, 1893–1894
vlastní vila, Dykova 960/4, Praha 10 – Vinohrady, před 1897; v roce 1928 přestavěna podle návrhu Ladislava Machoně
Kaple sv. Václava s arkádami v areálu Vinohradského hřbitova, 1897
občanská záložna, Český Brod, 1897 – 1898 (nyní nová radnice)
Vinohradská tržnice, 1902
Gymnázium Ladislava Jaroše Holešov, 1902
budova okresního výboru a pošty, Vysoké Mýto, 1902
škola se sokolovnou, Sadská, 1902
palác Obchodní a živnostenské komory, Praha – Staré Město, 1903 – 1905
sborový dům vinohradského evangelického sboru,Korunní (Praha) 60, 1904
Divadlo na Vinohradech, 1905 – 1907 jako jeden z autorů pod vedením hlavního architekta Aloise Čenského
Nuselská radnice, 1908
Vysočanská radnice, 1911

Chrám sv. Ludmily

Základní kámen k pseudogotickému kostelu z režných cihel byl položen 25. listopadu 1888 k výročí čtyřicetiletého panování Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. Mimochodem císař sám se v roce 1891 přišel podívat, jak stavba pokračuje.Ludmila.jpg Stavbu prováděla ve své režii vinohradská obec podle plánů a pod dohledem Josefa Mockera, autora dostavby Svatovítského chrámu na Hradčanech. Chod stavby řídil městský inženýr a architekt Antonín Turek, Alois Bureš (pozdější starosta), inženýr Bohumil Staněk a Josef Víšek (rovněž pozdější starosta). Chrám byl vysvěcen 8. října 1893 kardinálem arcibiskupem pražským Františkem Schönbornem.

Trojlodní kostel s křížovou lodí zdobí v západním průčelí dvě štíhlé, šedesát metru vysoké věže. Postranní čtyři vchody ve formě portálů s volným schodištěm vedou do kostelních předsíní, nad nimiž se nalézají volně přístupné terasy. V kostele se původně zvonilo čtyřmi zvony: sv. Ludmilou (2960 kg), sv. Václavem (1300 kg), sv. Vojtěchem (800 kg) a sv. Prokopem (530 kg) z dílny H Diepolta. Během první světové války byly zvony rekvírovány a zbyl jen 78,5 kg vážící umíráček. V roce 1925 byly posvěceny nové zvony z dílny Richarda Herolda v Chomutově. Průčelí kostela, jehož římsy a okrasné detaily byly vytvořeny z hořického kamene, je postaveno z citolibských cihel. Jako krytina střech byla použita tmavá moravská břidlice a na ozdoby zelená železnobrodská břidlice.

Na vnější výzdobě se podílel kromě jiných umělců i Josef. V. Myslbek, autor reliéfu v tympanonu, znázorňujícího sedícího a lidstvu žehnajícího Krista, po jehož stranách jsou klečící postavy sv. Václava a sv. Ludmily. Myslbekovou prací je i výzdoba štítu nad portálem, reliéf Boha Otce se symbolem Ducha svatého, holubicí. Výzdoba hlavního průčelí je zakončena pěti hlubokými nikami, ve střední nejvyšší je socha sv. Ludmily (Ludvík Šimek), patronky kostela. Oba štíty křížové lodi jsou vyzdobeny sochami slovanských patronů sv. Cyrila (na straně severní) a sv. Metoděje (na jižní straně). Autorem soch je mistr Bernard Seeling. Emblémy čtyř evangelistů vyhotovil J. Čapek. Níže ve výklencích jsou umístěny sochy sv. Prokopa a sv. Vojtěcha od Františka Hergesella a Antonína Procházky.

Malovaná okna kostela financovali dobrodinci. Okna v křížové lodi k jižní straně daroval městský stavitel a pozdější starosta obce Alois Bureš, k severní straně Vinohradská záložna. Okna v presbytáři darovaly paní Anna Novotná, Anna Kocourková společně s Marií Kocourkovou. Okna v chrámových lodích jsou pak dary Jiřího a Anny, knížat z Lobkoviců, místního děkana Václava Hampeise společně s Vilémem Engem, páterem Františkem Dusilem a páterem Františkem Žákem, Josefem Háčkem s chotí Marií, Bohumily Vávrové a Marie Kadové. Malby na oknech navrhli František Sequens, František Ženíšek, Adolf Liebscher a František Urban. Kazatelna je dílem řezbáře J. Ziky, sošky byly vyhotoveny podle modelů Antonína Procházky. Boční oltář P. Marie se šesti holdujícími českými patrony a oltář Sv. Cyrila a Metoděje projektoval Štěpán Zálešák, profesor UMPRUM v Praze. Varhany na kůru se 3000 píšťalami mají 46 rejstříků rozdělených na tři manuály a pedál.

Mešní potřeby daroval Jan Vokoun. Osvětlení chrámu bylo vždy elektrické.

Svou elegantní jednoduchostí a umístěním na mírném svahu náměstí tento „klenot vinohradského stavebnictví“ bývá mnohdy ceněn více než mnohé honosnější evropské novogotické chrámy.

Z knihy: Milan Polák, Jitka Slavíková - Město Královské Vinohrady, Praha, 2009

Městské divadlo Královských Vinohradů

V květnu 1902 vinohradští zastupitelé rozhodli postavit druhé kamenné divadlo na území Královských Vinohrad. Zpráva proběhla tiskem a u vinohradských občanů vzbudila nadšení.

První návrh řešení – přistavět divadlo k budově Národního domu (ze strany dnešní Blanické ulice) – se jevil jako praktický i ekonomický. Plán byl schválen a o přístavbě se jednalo s prestižní vídeňskou firmou Helmer a Fellner, která už měla za sebou téměř 50 úspěšných realizací divadelních budov ve střední Evropě. Vzápětí však začaly kritické hlasy upozorňovat na nevýhody zvoleného místa: omezený prostor by novou divadelní budovu značně limitoval a hlavně místo prý není dostatečně reprezentativní. A to bylo pochopitelně pro vinohradské měšťany velmi důležité! Kritiku vzbudila i volba vybrané stavební firmy – proč má české divadlo stavět vídeňská firma? Nemáme dost kvalitních českých architektů a stavebníků?!

Vinohradští radní dokázali s chvályhodnou pružností revidovat své vlastní rozhodnutí a hledali jiné řešení. To se naskytlo ve chvíli, kdy Vinohradská záložna koupila rozsáhlý pozemek na severní straně náměstí, bývalou usedlost zvanou Štikovna nebo Eichmannova zahrada, a nabídla ho obci ke stavbě divadla. Tento velkorysý počin si mohla dovolit – i když u jejího zrodu v roce 1874 stálo jen 49 vinohradských občanů, o 25 let později už činil počet jejích vkladů 7,5 milionu, čímž se stala největší záložnou v Rakousku-Uhersku.

Nové usnesení zastupitelstva potvrdilo umístění divadla na místě Eichmannovy zahrady a radní pod tlakem argumentů přehodnotili i otázku projektu. Přihlédli k vlasteneckému hledisku a v srpnu 1902 vypsali anonymní soutěž na projekt divadla pro „architekty slovanských národností“.

Soutěžní podmínky vyžadovaly: „moderní divadelní budovy úpravy takové, aby v ní s dokonalým úspěchem provozovati se daly především hry činoherní a hry výpravné, po případě opery. Divadelní budova, jejíž zevnější i vnitřní úprava celková se ponechává na vůli projektantově, budiž výborně akustická a ve svých rozměrech tak navržena, aby při normálním obsazení pojala do sebe 1250 až 1350 diváků…“

Podmínky specifikovaly i počet sedadel v parteru nebo prostor galerií, vyžadovaly také „náležitě dimenzované foyer, šatny a dva úpravné bufety s obslužnými výtahy ze sklepních prostor“. Jeviště mělo podle zadání „odpovídat všem moderním vymoženostem“ a důraz byl kladen na bezpečnostní hledisko, tedy zabezpečení proti požáru, řešení únikových komunikací atd.

K datu uzávěrky soutěže (30. listopadu 1902) se sešlo 12 návrhů. Porota byla skutečně reprezentativní – kromě tří vinohradských radních v ní zasedli renomovaní architekti Josef Zítek, Josef Schulz a Jan Koula, divadelní odborníky zastupoval F. A. Šubert, který jistě netušil, že se za pár let stane prvním ředitelem nového divadla. Porotci udělili tři ceny, zvítězil projekt architekta Aloise Čenského. Všechny návrhy pak byly vystaveny v zasedací síni radnice a vinohradská veřejnost se těšila na brzké zahájení stavby.

Jenže městským radním se projekt začal zdát příliš rozsáhlý a drahý, a pověřili architekta Čenského, aby ho přepracoval do úspornější podoby. Ten s přepracováním nespěchal a definitivní plány předložil na jaře 1904. Roční odklad ale projektu pomohl – autor do něj zapracoval připomínky porotců, kritiků i kolegů. Změnil se i exteriér budovy, v přepracovaném návrhu Čenský využil výrazně větší počet secesních prvků, takže celkově budova přijala charakter secesní architektury oproti původně neorenesanční koncepci. V této souvislosti zní téměř jako historická anekdota úryvek z dobového tisku, popisující návštěvu císaře Františka Josefa I. na stavbě dokončovaného divadla 24. dubna 1907. Architekt Čenský prováděl císaře po stavbě a seznamoval ho s celkovým záměrem stavby i s detaily budovy. Mocnář reagoval slovy: „Je to velmi pěkný styl a těší mne, že to není žádná secese…“ Radní úspornější verzi projektu schválili, v únoru 1905 se začalo s kopáním základů a v den sv. Václava proběhla velkolepá slavnost položení základního kamene, při níž Alois Čenský provolal: „Kéž budova tato slouží heslu, které se zaskví na jejím čele: Pravdě, Kráse a Dobru.“

Národní dům Královských vinohradů

Vinohrady se rozkládá na území dřívějších vinic, které založil v roce 1348 Karel IV., český král a císař římský. Z původní obce byly v roce 1879 Královské Vinohrady povýšeny na město. Nebývalý hospodářský rozmach této přední pražské čtvrti umožnil nejen rozsáhlou výstavbu bytových domů, ale i budov vytvářejících nový charakter této městské části. Takovouto stavbou je i Národní dům.

O vybudování Národního domu rozhodli na počátku devadesátých let 19. století zastupitelé města. Vytvořením projektu monumentální reprezentační budovy v novorenesančním slohu byl pověřen městský architekt Antonín Turek, mimo jiné tvůrce vinohradské vodárny a městské tržnice. Nechal se volně inspirovat stylem svého učitele, Josefa Schulze, jenž je tvůrcem mnoha významných pražských staveb, například budovy Národního muzea, Uměleckoprůmyslového muzea či dostavby Národního divadla. Dne 10. listopadu 1894, již po patnácti měsících, byl Národní dům slavnostně předán do užívání veřejnosti.

Národní dům je čtyř podlažní budova s třemi velkými reprezentativními sály, čtyřmi společenskými salonky a řadou kancelářských i prodejních prostor. Spojením všech prostor vznikne celek schopný pojmout přes 1500 návštěvníků, čímž Národní dům na Vinohradech vybízí k pořádání velkých kulturních a společenských akcí a řadí se mezi největší české reprezentativní budovy. Zdejší restaurace i kavárna patřily k nejlepším na Vinohradech a velké oblibě se těšily i jejich zimní a letní zahrady. Veškeré prostory byly po celou dobu historie budovy četně využívány pro pořádání společenských a kulturních událostí.

Největším a nejkrásnějším sálem Národního domu na Vinohradech je Majakovského sál, který má plochu přes 500 m2 a pojme až 750 návštěvníků. Jméno sál získal v padesátých letech 20. století po ruském básníkovi Vladimíru Majakovském, který zde v roce 1927 přednášel své verše. Malířskou výzdobou sálu byl pověřen Adolf Liebscher, autor spolupodílející se na výzdobě Národního divadla. Liebscherova třídílná nástropní malba zobrazuje apoteózu založení Vinohrad císařem Karlem IV. Na římského panovníka poukazují rovněž po celém sále hojně rozmístěné královské koruny. Nejen v Majakovského sále, ale po celém domě jsou na různých místech umístěny znaky Vinohrad – na hradbách stojící postava svatého Václava, držící vinnou ratolest s hroznem – dle legend tento světec osobně připravoval mešní víno. Znak městské části lze mimo jiné spatřit na velkolepých lustrech Majakovského sálu, které patří vůbec k nejhodnotnějším památkám 19. století v celé České republice. Zajímavé jsou také plastiky 23 národních buditelů, jež lemují Majakovského sál. Jejich výroba byla zadána uznávané dvojici sochařů Josefu Strachovskému a Antonínu Poppovi, s jejichž tvorbou se můžeme setkat opět na budově Národního divadla či Národního muzea. Sochař Antonín Popp je také autorem alegorických soch Nadšení a Ušlechtilosti nad hlavním portálem Národního domu.

Z dobových reálií vychází i přízvisko druhého největšího sálu, Raisova. Český spisovatel Karel Václav Rais na Vinohradech nejen bydlel, ale byl také ředitelem nedaleké školy. Předsálí Raisova sálu, dříve zvaného jako Divadelní, výzdobou ještě navazuje na honosnou nádheru Majakovského sálu nebo foyer, samotný sál je však pojat ve zcela odlišném duchu. Umělecky stále setrvává v neorenesanci, nicméně výzdobou se zcela odlišuje od ostatních sálů, byl totiž zbudován pro divadelní a filmová představení a v tomto duchu byl využíván nejen divadelními soubory, ale také orchestry a kapelami. Dekorativní prvky sálu jsou elegantní a úsporné – zubořez na stropě i na předscéně, květinový ovocný pás či série masek dle vzoru antického divadla, jež pravidelně zdobí slepé arkády po stranách místnosti.

Třetí hlavní sál, zvaný Společenský, vznikl později a byl vybudován z původní zimní zahrady, díky které má svůj jedinečný prosklený strop. Co do osobitosti se nijak neliší od Raisova či Majakovského sálu. Výzdoba setrvává v duchu historismu devatenáctého století, v dekorativních hlavičkách na arkádách podél stěn se odrážejí první nesmělé náznaky nadcházející secese. K výtvarnému vybavení sálu patří především čtyři obrazy z cyklu Zlatá Praha od Otakara Nejedlého, malíře – krajináře a jednoho z nejvýznamnějších tvůrců první poloviny dvacátého století.

Od samého počátku se stal Národní dům centrem pražského společenského života. Ne nadarmo se mohutné budově o bezmála čtyřiceti místnostech, se zimní a letní zahradou a vyhlášenou restaurací přezdívalo „Vinohradský městský salon“. V sálech Národního domu častokrát vystupovala Česká filharmonie, orchestr Národního divadla a další přední umělci, takže se záhy stal kulturním centrem nejen Vinohrad, ale celé Velké Prahy. V roce 1899 se Národní dům zapsal zlatým písmem do dějin českého filmu. Fotograf a průkopník české kinematografie Jan Kříženecký zde promítal své první nejzdařilejší „oživlé obrázky“.

V průběhu historie zde mohli Pražané navštívit také tělocvičnu Sokola, místnost Měšťanské besedy, Hlaholu či Řemeslnicko-rolnické besedy. Od roku 1897 působila v prvním patře Městská knihovna na Královských Vinohradech. Pod střechou Národního domu našla útočiště i Pištěkova operní a operetní scéna, v té době vedle Národního divadla druhé zpěvoherní divadlo v Praze. Působilo zde Avantgardní divadlo, kabaret Červená sedma, v srpnu 1913 zde zahájilo svá první představení první vinohradské kino Minuta a rok na to básník a prozaik Karel Mašek zde otevřel populární Loutkové divadlo. Správu Národního domu si ponechala vinohradská obec ve své režii.