Antonín Wiehl 26. dubna 1846 Plasy 4. listopadu 1910 Praha, český architekt a představitel historismu.

Absolvoval Českou techniku v Praze, kde byl žákem Josefa Zítka a v letech 1871–75 zde působil jako asistent. Od roku 1873 byl samostatně působícím stavitelem. Byl také prvním předsedou Spolku inženýrů a architektů.
Wiehlova tvorba je ovlivněna italskou renesancí, a především tvorbou Andrea Palladia. V duchu českého vlasteneckého vzepětí konce 19. století však tuto architekturu kombinoval s prvky české renesance, bohatě členěnými štíty, sgrafitem atp. Při výzdobě fasád často spolupracoval s Mikolášem Alšem.
Působil především v Praze, kde projektoval mj. staroměstskou vodárnu – dnes muzeum Bedřicha Smetany (1883), arkády vyšehradského Slavína (1887), Průmyslový palác pro Jubilejní výstavu v roce 1891, budovu městské spořitelny (1991–95), vlastní, tzv. Wiehlův dům na Václavském náměstí (1895–96). Zúčastnil se i novorenesanční rekonstrukce Novoměstské radnice. Působil i jako zahradní architekt. Navrhl úpravu židovského hřbitova a sadů před Hlavním nádražím.

Antonín Wiehl * 26.04.1846 Plasy † 4.11.1910 Praha

Narozen 26. dubna 1846 v Plasích. Studium architektury u prof. Zítka na pražské technice v l. 1864-68, poté cestuje po Evropě. První zaměstnání u arch. Fr. Schmoranze ve Slatiňanech, pak v letech 1871-73 asistentem na české technice v Praze. Od roku 1873 samostatný architekt. Po jmenování stavebním radou je v l. 1882-94 členem Obecního zastupitelstva pražského. Stává se vyhledávaným pražským vlasteneckým architektem, brzy značně zámožným. Zvolen prvním předsedou českého Spolku inženýrů a architektů SIA. Od roku 1887 konzervátorem Ústřední komise pro zachování památek. Roku 1895 jmenován členem České akademie pro vědy, slovesnost a umění, v níž pracuje v uměleckých a archeologických komisích. Svůj dům na Václavském náměstí i značné jmění odkázal České akademii věd. Umírá 4. listopadu 1910 v Praze.
Po prvních dílech ovlivněných italskou renesancí dospěl k osobitému výtvarnému projevu. Ve svých novorenesančních stavbách se snažil zhodnotit typicky české architektonické tradice z konce 16. století - štíty domů, sgrafitová průčelí, členění oken apod. Patřil proto k nejtypičtějším představitelům české novorenesance. Na výzdobu svých domů povolával přední umělce tzv. generace Národního divadla - Alše, Ženíška, Myslbeka, Suchardu, Schnircha aj. Sám byl vynikajícím kreslířem a malířem a učitelem generace architektů, představované Polívkou, Balšánkem, Koulou, Stibralem, Kříženeckým, Zeyerem, Štechem aj.

Ing.arch. Kamil Dvořák, DrSc.

Projekty a realizace
Projekt Schnirchova domu v Mikovcově ul. čp. 548 v Praze-Vinohradech (1875, výtvarníci Schnirch, Ženíšek)
Dům čp. 1032 a 1033 v Divadelní ul. v Praze (1875-76, s J. Zeyerem, vlys u čp. 1032 J. V. Myslbek)
Dům čp. 307 v ul. Karoliny Světlé v Praze (1877, s J. Zeyerem)
Podstavec pomníku Jana Žižky z Trocnova na náměstí v Čáslavi (návrh 1879, realizace 1881, sochař J. V. Myslbek)
Nynější Muzeum Bedřicha Smetany, pův. vodárenský dům, čp. 201 na Novotného lávce v Praze (1883, sgrafita podle Alše, Ženíška a Kouly)
Novorenesanční dům čp. 1682 v Havlíčkově ul., roh ul. Na poříčí, v Praze (1885-86, s K. Gemperlem),
ve Smolnici u Loun: úprava barokního statku čp. 4 (1886, sgrafita Aleš, reliéfy Myslbek) a vlastní novorenesanční vila (1898, sgrafita Aleš, reliéfy Myslbek a Maudr)
Vila F. J. Daubka v Brněnci u Svitav (1887, sgrafita Fr. Ženíšek)
Novorenesanční hrobka rodiny Daubkovy v Litni u Berouna (1888, sochař J. V. Myslbek)
Ušlechtilý nájemný dům čp. 527 na nároží Jilské ul. a Skořepky v Praze (1888-89, s K. Gemperlem)
Slavín vyšehradského hřbitova s východními a severními arkádami (1889-93, sochař Slavína J. Maudr)
Novorenesanční býv. Duslovský palác čp. 203, dnes Osvětový dům v Berouně (1890)
Řada nedochovaných staveb na Zemské jubilejní výstavě v Praze (1891), zachována pouze budova dnešní Akademie výtvarných umění ve vstupní části výstaviště
Pražská městská spořitelna čp. 536 v Rytířské ul. v Praze (1892-94, s O. Polívkou, výtvarníci Aleš, Schnirch, Sucharda, Ženíšek), s vynikajícím interiérem
Fara u sv. Petra čp. 1137 v Petrské čtvrti v Praze (1893-94), patřící k nejušlechtilejším novorenesančním stavbám v Českých zemích
Vlastní tzv. Wiehlův dům, dnes nakladatelství Academia na Václavském nám. čp. 792, roh Vodičkovy ul. v Praze (1894-96, výtvarník M. Aleš)
Novobarokní administrační budova čp. 1991 při kostele sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Praze (1902-04)
Rekonstrukční práce na Novoměstské radnici na Karlově nám. v Praze (1904-05)
Restaurování renesančního býv. Sboru českých bratří, dnes okresní muzeum v Mladé Boleslavi (1905-10)
Zvonice u hřbitovního kostela sv. Ludmily v Mělníku (1906)
Býv. novorenesanční chorobinec u Trhanova u Domažlic (1907)
Novobarokní úprava kostela Nejsv. Trojice v Dobříši (1907)
Hřbitovní pomníky na vyšehradském a olšanském hřbitově v Praze (s J. V. Myslbekem, J. Maudrem a A. Poppem)
Řada článků ve Zprávách spolku architektů a inženýrů v král. Českém, v časopise Společnosti přátel starožitností aj.

Wiehl: W. Antonín, vynikající architekt český, c. k. stavební rada (* 26. dub. 1846 v Plasích), absolvoval r. 1863 českou reálku a r. 1863 techniku v Praze. Prohloubiv své odborné vědomosti studijními cestami po Německu, Italii a Francii, vstoupil do praxe k staviteli Frant. Schmoranzovi v Slatiňanech, načež stal se assistentem při stolici architektury na české technice. R. 1873 zahájil samostatně činnost jako architekt a stavitel v Praze. Záhy snažil se ve svých stavbách oživiti tradice domácích památek řadou budov, počínaje stavbou domu č. 1035-I. v Poštovské (nyní Kar. Světlé) ulici, načež následovaly domy č. 94 a 548 na Král. Vinohradech, č. 542 na Smíchově, č. 527-II., 1682-II., 792-II., staroměstská vodárna, farní budova u sv. Petra, vesměs v Praze. R. 1891 navrhl společně s architektem Osvaldem Polívkou a vedl stavbu budovy pražské městské spořitelny. Na hřbitově vyšehradském provedl stavbu Slavína, hřbitovních arkád a některých náhrobků; v Libni rodinnou hrobku Doubkovu. Pro jubil. výstavu r. 1891 W. navrhl tyto objekty: budovy pro administraci a poštu, umění a retrospektivní výstavu; pavillony zahradnický, rybářský a lesnický, dále pavillon pro Živnostenskou banku, slavnostní bránu, světelnou fontánu a českou chalupu. Tato rázovitá stavba a v ní instalovaná výstava lidového umění českého zavdala podnět k uspořádání českoslovanské výstavy národopisné r. 1895. Roku 1902 W. navrhl administrační budovu při kostele sv. Jana na Skalce, kteráž jest vzhledem k tomuto kostelu postavena ve slohu barokním. W. zasedal po celou řadu let ve sboru obecních starších a v městské radě v Praze, od r. 1384 až 1894 i na sněmu zemském; r. 1385 byl zvolen jednatelem městského musea pražského, a zastává tento čestný úřad doposud Od r. 1395 jest dopisujícím členem České akademie cís. Frant. Josefa pro vědy, slovesnost a umění. R. 1887 W. byl jmenován konservatorem c. k. ústř. kommisse pro zachování uměleckých a historických památek ve Vídni, čímž mu často poskytnuta byla příležitost obhajovati ohrožené české památky. Jmenovitě podařilo se mu na základě objevených zbytků bývalé radnice Nového města Praž. zjistiti původní stav její. W. snažil se, účinně byv podporován obci pražskou a Spolkem architektů a inženýrů v kr. Českém, aby vláda – které bývalá radnice nyní náleží, tvoříc součást budovy trestního soudu – postavila radnici v původních tvarech, kterážto snaha měla aspoň do jisté míry zdárný úspěch. Také literárně W. byl činný, napsav řadu článků ve »Zprávách Spolku architektů a inženýrů v kr. Čes.«, v »Časopise výstavním« z r. 1891, v »Časopise společnosti přátel starožitností«, v »Mitteilungen der k. k. Centralkommission für Erhaltung der Kunstdenkmale« a j. Architekt W. může býti zván obnovitelem české renaissance. Až do doby jeho působení měly renaiss. stavby postavené v Čechách, zejména v Praze, ráz kosmopolitický; mohly zcela dobře býti připsány kterémukoliv z měst středoevropských, ve kterých v té době – v 2. pol. XIX. stol. – stala se renaissance slohem všeobecně užívaným. W. byl z prvních, jenž postřehl zvláštní, od vlašské, francouzské i německé renaissance odlišný ráz českých památek tohoto slohu a ve svých návrzích vyšel od těchto staveb českorenaissančních, přizpůsobiv je požadavkům nové doby. Průčelí svých budov se zálibou W. zdobí sgraffity, malbami neb sochami a svěřuje tyto výzdoby malířům: Mik. Alšovi, Fr. Ženíškovi a Jos. Fantovi, neb sochařům: Jos. Myslbekovi, St. Suchardovi a j. Ladnými poměry a ušlechtilou výzdobou řadí se práce W-ovy mezi nejlepši pražské stavby z 2. pol. XIX. stol. Působení W-ovo vyvolalo celou řadu mladších následovníků jeho směru, k nimž náleží architekti Jan Zeyer a Jan Vejrych a v některých svých stavbách i Jan Koula, Ant. Balšánek, Rudolf Kříženecký, Jiří Stibral a j. A. Cechner. (Ottův slovník naučný)

Wiehl Antonín (* 26. 4. 1846 Plasy, + 4. 11. 1910 Praha) - český architekt

Antonín Wiehl, čelný představitel české novorenesance, byl mladším kolegou J. Schulze. Studoval u J. Zítka na pražské polytechnice, kterou ukončil roku 1868. Pak cestoval rok po západní a jižní Evropě, po zemích oplývajících renesančními stavbami, které mu zcela učarovaly. Po návratu nastoupil stavební praxi ve Slatiňanech u Chrudimi u novogotického architekta Františka Schmoranze. V letech 1871-73 působil jako asistent na Českém vysokém učení technickém v Praze, poté se osamostatnil. Byl prvním předsedou Spolku inženýrů a architektů, načas předsedal i výtvarnému odboru Umělecké besedy a v letech 1882-94 byl i členem Obecního zastupitelstva pražského. Navrhoval však nejen budovy, ale tvořil i architekturu hřbitovních plastik (výstavba Slavína na Vyšehradském hřbitově), pracoval jako konzervátor, restaurátor (rekonstrukce Novoměstské radnice na Karlově náměstí v Praze) a byl i vědecky činný. Působil i jako místopředseda soupisné komise a archeologické komise České akademie věd. Jeho vlastenecké zanícení ho vedlo i k účasti na celkovém projektu výstaviště pro Zemskou jubilejní výstavu v roce 1891 ve Stromovce.

Jeho novorenesanční stavby byly zpočátku ovlivněny italskou renesancí, ale záhy hledal vzory v domácím renesančním prostředí 16. století. Tvořil v době velkého rozvoje české měšťanské buržoazní společnosti, která si přála, aby se jak v osobních, tak ve veřejných stavbách odrážela jejich hospodářská moc a zároveň i historické reminiscence. Ve své tvorbě, především úpravě fasád, spolupracoval velmi často s M. Alšem (například jeho vlastní dům na Václavském náměstí, kde sídlilo nakladatelství Academia), který pro něho nenavrhoval pouze malby, ale i sgrafita. Wiehlovou nejvýznamnější stavbou, vedle řady velmi výstavných domů (dům v Sadové ulici čp. 94 mezi hlavním nádražím a divadlem, stará městská vodárna - dnes Smetanovo muzeum, dům čp. 1035 v ulici Karoliny Světlé ad.), je Městská (Pražská) spořitelna (1891), která byla realizována jako první veřejná pražská stavba pouze českými umělci (B. Schnirch, S. Sucharda, Antonín Procházka, Ludvík Wurzel, F. Ženíšek, M. Aleš, Karel Vítězslav Mašek a další) a z českého materiálu a na níž spolupracoval Wiehl především s Osvaldem Polívkou. Konkurs byl obeslán 25 návrhy a Wiehlův návrh ve vlašském stylu vyhovoval svou monumentálností i charakterem tvůrce.

Svým domácím pojetím novorenesance založil Wiehl školu, do níž patřili Jan Zeyer, jeho blízký přítel, Rudolf Štech, Jiří Stibral, Jan Vejrych, Osvald Polívka a Rudolf Kříženecký.
(jv)
Wirth Z.: Architektura v českém národním dědictví, Praha 1961; Poche E.-Líbal D.-Reitharová E.-Wittlich P.: Praha národního probuzení (čtvero knih o Praze), Praha 1980