Národní divadlo - to je symbol české kultury dramatické, hudební a literární. Vlastní budova je však také galerií českého umění 19. století. A nejen umění, které tímto termínem rozumíme dnes, to jest malířství a sochařství. V druhé polovině 19. století se uměleckému dílu blížila práce řemeslníků, kterou dnes nejsme zvyklí s uměním spojovat, práce zedníků, štukatérů a řady dalších profesí^1). Tento fakt vystoupil do popředí, když bylo v roce 1976 schváleno usnesení vlády o rekonstrukci Národního divadla.
Celková rekonstrukce Národního divadla se připravovala velmi dlouho. Záměr je starý už dvacet let. Přes průběžné udržování maleb v interiéru hlediště a v prezidentských salóncích bylo zřejmé, že se na budově projevuje její stáří. Zvláště vnější plášť poznamenal vliv těžké dopravy v okolí. Působením otřesů a exhalací se během posledních let začal prudce zhoršovat stav kamenných článků exteriéru. Provozy v historické budově byly stísněné, zastaraly inženýrské sítě, divadlo přestalo odpovídat platným normám bezpečnosti provozu. Sto let stará budova bez technického zázemí již nedokázala plnit všechny na ni kladené požadavky. V červenci roku 1977 byla tedy rekonstrukce zahájena a prvním úkolem bylo „odstrojení“ historické budovy. Uměleckořemeslné části interiéru i exteriéru, které bylo možno demontovat, byly před zahájením vlastní stavby inventarizovány, uloženy nebo odvezeny do dílen k restaurování nebo zhotovení doplňujících kopií. Vlastní stavba byla zahájena v lednu 1978. Teprve v této fázi se ukázalo, o jak radikální zásah se jedná. Mnohá umělecká díla byla sice na dobu rekonstrukce bezpečně uložena, avšak velká část výzdoby (poprsně balkónů, štukatérská práce, malby zdí a stropů) musela zůstat na místě. Opravovala se střecha, z Schulzova domu zůstaly pouze obvodové stěny. Tam, kde dříve bylo jeviště, zela obrovská díra. Na dvě zimy se interiér změnil takřka v exteriér. Působením nízkých teplot a vlhkosti začaly interiérové malby rychle chátrat.
Právě v této kritické době se projevily nedostatky v zajištěnosti celé stavby. Vázlo jednání s mnoha dalšími subdodavateli speciálního technického vybavení jako je vytápění, klimatizace, divadelní technika či elektrické instalace, jejichž řešení při dodržení podmínek rekonstrukce historické budovy bylo velmi složité. V Národním divadle se hrálo do poslední chvíle. Závěrečné představení se konalo 2. dubna 1977. Stavebně technický průzkum budovy probíhal proto prakticky současně se stavebními pracemi. Na průzkumu závislý prováděcí projekt byl doplňován a zpřesňován až v průběhu stavby. Zpožďující se projektová příprava a problematická koordinace mnoha subdodavatelů stavby byla příčinou prodlužování stanovených termínů. Zásadní změnu v postupu rekonstrukce znamenalo jmenování vládního zmocněnce a ředitele Pozemních staveb, n. p., České Budějovice v květnu 1980. Stavba byla podstatně oživena, výrazně se zlepšila organizace a řízení. Stavební práce byly dokončovány v rychlém sledu. Pevné datum premiéry 18. 11. 1983 bude dodrženo i přes minulá zdržení, a to bez snižování vysokých nároků. Pro Národní divadlo byla předem stanovena kvalita prací vzorná. Že tento pojem není u nás vždy samozřejmostí a dokonce že i představy o tom, co vzorná kvalita znamená, se značně liší, vyplynulo ze zkušeností investorů při přebírání prací. Bylo třeba důrazným způsobem ukázat. že nekvalitní dílo do divadla nepatří. Spatně provedená práce se nemilosrdně rozebírala, bourala a opravovala, výrobky se do dílen vracely i několikrát, tak dlouho, dokud nedosáhly odpovídající kvality.
Původní krásu Národnímu divadlu v poslední etapě rekonstrukce vracejí umělečtí řemeslníci a restaurátoři. 19. století není sice naší době tak časově vzdálené, ale stavění od té doby prošlo bouřlivým vývojem. Změnila se od základů materiálová struktura i požadavky na řemeslnou výrobu. Záliba měšťanské společnosti 2. poloviny 19. století v nádheře vedla k napodobování historických slohů i vzácných materiálů. Tomu odpovídalo také rozšíření mnoha druhů řemesel. Zvláště v době módy neobaroka vzrůstala potřeba štukatérů, pozlacovačů, malířů jak monumentálních obrazů, tak oblíbených drobných motivů inspirovaných antikou. Uplatňují se znovu umělé mramory, složité kamenné dlažby, jemně tvarované mosazné lustry, hedvábné tapety.
Před sto lety i dnes pracovali na Národním divadle lidé stejných profesí, ovšem přístup tehdejších a dnešních uměleckých řemeslníků k tomuto dílu je rozdílný. Neobvyklá nádhera interiéru je pro nás nevšední, kdežto pro současníky byla práce na divadle sice vrcholem, nebyla však od běžné produkce tak propastně vzdálena²⁾. Přístup dnešních uměleckých řemeslníků proto musí být daleko pečlivější. Zvláště pohled diváka zblízka se stal důležitým kritériem hodnocení. Pracovníci družstva Štuko si toho byli dobře vědomi při opravách štukové výzdoby poprsní balkónů a jejich zlacení, proto byl upraven i rub plastické výzdoby viditelný při pohledu shora. (Stejně i čalouníci ÚUŘ při čalounění madel poprsní upravovali milimetrovou vzdálenost mosazných hřebíčků tak. aby při pohledu z boku vytvářely přesnou tenkou přímou linku.)
V Národním divadle bylo využito i mnoha zdobných prvků, které byly ve své době běžně vyráběnými průmyslovými výrobky, vybíranými pro stavbu podle katalogu. V současné době jsou právě jejich kopie, používané někdy ve značných množstvích, tvrdým oříškem. Např. vstupní vestibul Národního divadla zdobila krásná, dnes již prošlapaná dvoubarevná dlažba s mozaikovou sítí, kterou bylo nutno nahradit kopií. Výrobky dodávala před sto lety firma Villeroy-Boch. Firma, která je dnes na území NSR, výrobu už dávno pro velkou pracnost zastavila a zakázku proto odmítla. Při řešení tohoto úkolu se Výzkumnému ústavu keramiky v Plzni podařilo vyvinout technologii na úrovni dnešní produkce. Výsledkem je nejen přesná kopie historické dlažby, ale i zájem firem z USA a NSR o prodej licence. Dalším výrobkem, který se opakuje v interiérech 19. století, jsou litinové prvky, zvláště zábradlí. Na doplnění zachovaného podkovovitého schodiště a na zábradlí nově zřizovaných schodišť v Schulzově domě bylo třeba vyrobit kopie litinových sloupků. Toto zábradlí bylo zcela výjimečnou zakázkou pro podnik ČKD Blansko. Podobně tomu. bylo i s břidlicí na střechu Zítkovy budovy, která byla obnovena v původní barevnosti a vzoru. Pro celou rekonstrukci je typická snaha používat originální materiály, i když původní lomy pískovce a zčásti i sliveneckého mramoru jsou už vytěženy.
Vnější podoba Národního divadla zůstává nezměněna. Architektonické články na fasádách jsou z nejrůznějšího materiálu. Pracovníci ÚUŘ restaurovali a znovu pozlatili litinovou korunu Zítkovy budovy, vikýře, na kterých původní zlacení nebylo už téměř patrné, a rohové vázy. Fasáda byla očištěna a poškozené články a sochařská výzdoba byly opraveny, restaurovány nebo nahrazeny kopiemi. Kamenické práce byly prováděny stejnou ruční technologií jako před sto lety, pouze kuželky na balustrádě jsou soustružené. Nové prvky byly barevně sjednoceny patinováním. Pracovníci ČFVU také provedli podrobnou revizi a restaurátorské zásahy u bronzového sousoší trig.
Rekonstrukce divadla je už ve svém závěru. Největší část prací spojená s restaurováním uměleckých děl je hotova. Divadlo zažilo už také svoji „premiéru“. 22. prosince 1982 byl spuštěn hlavní lustr. Na této malé slavnosti za přítomnosti účastníků výstavby, tisku a televize zazněl poprvé od posledního představení v hledišti potlesk pro restaurovaný zářící lustr.
Dobrá věc uměleckých řemesel se podařila. Rekonstrukce Národního divadla se stala jednou z těch náročných „zakázek“, které poskytují řemeslům nové impulsy a vysoká kvalitativní měřítka.

Poznámky:
1) Anonymní kritik v Národních listech na podzim roku 1866 napsal: Aby tedy řemesla naše vědou vedena a uměním zušlechtěna k zvýšené povznesla se činnosti a nejpokročilejším pěstovala se způsobem, k tomu také příspěti má stavba Národního divadla, stavba to, jakáž tímto způsobem v Praze posud vyvedená nebyla. zpět

2) Dnes překvapují některé „odbyté“ detaily. Jistě svoji roli hrála i krátká lhůta od vyhoření do znovuotevření divadla. Spěch se projevil i v řešení některých prostor. Po prostudování původních náčrtů, skic a výkresů našli dnešní projektanti mnoho náznaků řešení provozu, které nebyly dotaženy. zpět