V únoru 1858 se vrátil do Prahy z téměř desetiletého exilu ve Spojených státech amerických Vojta Náprstek [1]. Vrátil se bohatší o zážitky i zkušenosti, které toužil doma zúročit[2]. Praha jej však příliš nenadchla; česká intelektuální společnost uzavřená do sebe,spolkový život nebyl ještě příliš rozvinutý, technický rozvoj se za deset let nezměnil a stejně tak i kulturní a společenský život. Náprstek, i když dostal amnestií možnost návratu, byl nadále policejně sledovaným „amerikánem“ s velmi omezenými možnostmi pohybu. Velmi záhy vytvořil z domu své matky Anny Fingerhutové centrum, kde se scházeli nejen jeho přátelé, ale všichni, kdo se chtěli něco nového dozvědět a stranili všeobecnému pokroku. Starobylý dům U Halánků na Betlémském plácku s výnosnou vinopalnou a pivovarem se tak během krátké doby stal známým politickým salonem, kde se scházeli nejen politici, ale také vědci, literáti, umělci i cestovatelé. V ryze mužské společnosti se pravidelněji objevovaly bez doprovodu pouze dvě ženy, a sice Božena Němcová a Karolina Světlá; pro ostatní vlastenky byla návštěva společensky možná jen v manželově doprovodu. Náprstek se z ciziny vrátil mimo jiné s přesvědčením, že ženám nepřísluší jen místo v domácnosti. V liberální severoamerické společnosti byly ženy veřejně i politicky činné, vedly školy, nemocnice, nadace a také se pochopitelně vzdělávaly. V českém prostředí ještě k takové přeměně názorů na postavení ženy nedozrály podmínky. Školy byly pro dívky jen základní, movitější měly možnost soukromých hodin, ale o středním, odborném natož pak o vysokém školství si mohly dívky jen nechat zdát. Přesto mnohé toužily po vzdělání, ale společenský diktát určoval ženě pouze roli manželky a matky.

Vojta Náprstek si z Ameriky přivezl velké množství knih, které daly základ jeho proslulé knihovně, jež byla k dispozici všem návštěvníkům domu. Náprstek knihovnu dál programově budoval, protože v osvětě a vzdělání viděl lék na většinu problémů společnosti. Kromě knih si přivezl z Ameriky také několik představ, které chtěl v Praze realizovat. Na prvém místě to byla jakási instituce, která by poskytovala nejrůznější informace široké veřejnosti a napomáhala bojovat s kulturním a hospodářským zaostáváním české společnosti. Po návštěvě světové výstavy v Londýně v roce 1862 a seznámení se s moderně pojatým muzeem v Kensingtonu nabyla Náprstkova myšlenka obrysů průmyslového muzea. Z Londýna přivezl Náprstek další knihy a časopisy, ale také názorné didaktické pomůcky a technické exponáty pro zamýšlené průmyslové muzeum. Ještě v tomtéž roce přivezené předměty vystavoval na Střeleckém ostrově na první průmyslové výstavě. Expozice byla doplněna odborným předváděním a zájem Pražanů předčil očekávání. Nejvíce pozornosti vzbuzovaly tzv. strojky pro domácnost, jako byly žehličky, pračky, ždímačky, ledničky, plynové sporáky, šicí stroje a Papinův hrnec. Výstava byla také doplněna odbornými přednáškami, kde mimo jiné V. Náprstek poprvé vzpomenul čas, který stráví ženy ruční prací v domácnosti a kolik by ušetřily používáním těchto novinek. Ušetřený čas by pak mohly věnovat studiu, protože jen vzdělané matky mohou vychovat kvalitní potomstvo zaručující dobrou budoucnost národa. První přednáška byla věnována strojům kuchyňským a pracím, druhá šicím a ledničkám. Třetí přednáška pořádaná již v roce 1863 se pro obrovský zájem konala na Žofíně, za účasti 1 000 posluchačů a Náprstek ji věnoval snahám o zlepšení postavení žen ve společnosti a sociálním problémům. Čtvrtou přednášku pak navštívilo 1 500 posluchačů, z nichž dvě třetiny tvořily ženy nejen z Prahy, ale i z venkova. Náprstek, aby podpořil návštěvnost výstavy ženami, stanovil vstupné jen pro pány a ženy měly vstup zdarma. Záměrem nebylo jen vybrání peněz, ale především přilákání žen k návštěvě, což se podařilo. Čtvrtou přednášku věnoval Náprstek ženskému vzdělání, vzpomněl snah ze 40. let kolem Budče[3] a nabádal k obnovení myšlenek ženské emancipace.

Postavení žen nebyla otázka, se kterou by se Náprstek setkal až v Americe. Naopak prvním zářným vzorem mu byla nesporně jeho matka, která ve 44 letech podruhé ovdověla (Vojtovi bylo šest let) a dokázala nejen vychovat své syny, ale navíc udržet pivovar i vinopalnu a nesmírnou pílí je dovést k prosperující živnosti. Od mládí toužila po vzdělání, kterého se jí nemohlo dostat a tak alespoň svým synům se snažila zabezpečit univerzitní vzdělání. V době Náprstkova návratu z Ameriky ještě nebylo zvykem, aby žena sama vedla tak rozsáhlou a náročnou živnost a navíc se s ní dopracovala velikého jmění. Anna Fingerhutová pocházela z chudých poměrů, a když se stala velmi zámožnou pražskou majitelkou vinopalny, nikdy nezapomněla na chudé[4]. Od mládí tak měl Náprstek ve své matce vzor ženy přirozeně inteligentní, pracovité, emancipované a navíc velmi štědré ke všem potřebným.

Reakce na Náprstkovy přednášky byla velká, nejen v novinách, ve společnosti, ale také mezi vlastenkami. Národně probudilé ženy se scházely u kněžny Jenny Taxisové a později u Karoliny Světlé, která jim tlumočila Náprstkovy názory. Po návštěvě Náprstkovy čtvrté přednášky se v Národních listech objevilo provolání „Češkám“, kde devět žen v čele s Jenny Taxisovou vyzývalo ženy k finančním příspěvkům na stavbu chystaného průmyslového muzea[5].  3. února 1863 obdržel Náprstek jak písemnou formou, tak i veřejným otištěním v Národních listech tzv. adresu českých paní s 300 podpisy uvědomělých Češek. Náprstek byl označen za prvního zastánce práv žen, který se nebál veřejně poukázat na požadavek ženského školství. Po těchto veřejných projevech se však nestalo nic neobvyklého. Ženy se dál scházely v soukromí salonů, česká veřejnost se věnovala sbírce na postavení Národního divadla a myšlenka průmyslového muzea jako by usnula. Náprstek ji však úmyslně neventiloval, nechtěl tříštit národní zájmy, divadlo bylo přednější. Dál se u něho scházela česká inteligence, dál bojoval s úřady za povolení průmyslového muzea a dál si dobíral K. Světlou za to, že české ženy se ozvaly sice novinovou výzvou, ale k nápravě svého postavení nic nevykonaly.

V domě U Halánků se na pravidelných dýcháncích kromě politických debat také objevovaly přednášky o nových objevech, nových literárních dílech, zajímavých zážitcích. 15. ledna 1865 se měla pořádat přednáška prof. Studničky o astronomii a pana Náprstka napadlo pozvat K. Světlou a její přítelkyně. Ty byly přednáškou tak nadšeny, že si nejen vymohly další pokračování, ale ještě téhož večera založily Americký klub dam. Bylo to dobrovolné sdružení Češek, které se chtěly vzdělávat podle nejmodernějších metod, tedy „po americkém způsobu“ a slovo „americký“ bylo v té době synonymem pro „moderní“. Americký klub tedy neměl nic společného s Amerikou v pravém slova smyslu, ani s Američankami, naopak, členkou mohla být jen Češka. Klub nebyl policejně zaregistrován a z toho záhy vyplynuly určité potíže, protože vše, co se dělo v domě U Halánků včetně Vojty Náprstka, bylo pro pražskou policii podezřelé.

Zatím to tedy bylo jen volné přátelské scházení, ovšem s určitými pravidly a zásadami. Náprstek, který byl podobně jako Purkyně zednářem (AKD se dá přirovnat k lóži pro dámy), dal klubu k dispozici svoji knihovnu a také své prostory, kde se dámy třikrát týdně scházely. V čele stálo ředitelstvo, tj. předsednice, jednatelka a pokladničná, které bylo voleno valnou hromadou vždy na jeden rok. Klub měl také svého protektora, kterým byl až do své smrti Vojta Náprstek. Nejen že Klubu dal k dispozici svůj dům, ale také své zkušenosti a kontakty a v neposlední řadě také své finance. Druhým velkým podporovatelem klubu se stala paní Anna Fingerhutová, která vždy podporovala myšlenky svého syna a Americkému klubu dam byla velmi štědrou mecenáškou.

Americký klub dam

Cíle Klubu byly stanoveny v následujících regulích:

1. vzdělávat sebe, získat tolik vědomostí a zručností, aby se každá členka v případě potřeby dokázala sama uživit;

2. podporovat dobročinné „blahodárné ústavy“;

3. propagovat nové myšlenky a stroje a jejich zavedení do domácností;

4. pečovat o děti a mládež.

Vzdělání žen bylo zabezpečeno jednak samostudiem v Náprstkově knihovně, pořádáním jazykových kursů[6] , výukou sborového zpěvu[7] a k zušlechtění těla sloužily i hodiny v pronajaté tělocvičně na Vinohradech. Nejoblíbenějším zdrojem informací však byly nedělní přednášky, které zajišťoval i financoval pan Náprstek a při kterých se střídali nejpřednější mužové politiky, vědy i umění té doby[8]. Přístup na přednášky měly výhradně ženy a muži, kteří samozřejmě o tyto přednášky měli rovněž zájem, mohli naslouchat z vedlejší místnosti pouze malým okénkem ve dveřích. Za třicet let činnosti, kdy byla přednášková činnost nejhojnější, se konalo 497 přednášek, jichž se zúčastnilo 28 000 žen. Tematicky přednášky zahrnovaly nejrůznější obory od astronomie, přes medicínu, psychologii, chemii, fyziku, geologii, ekonomiku, právo, filosofii, náboženství, historii, umění, literaturu až po poutavá vyprávění cestovatelů. Přednášky se konaly pouze v zimních měsících, na jaře, v létě a na podzim pan Náprstek organizoval exkurse a výlety za poznáním přírodních i historických památek a rarit. Výlety se pořádaly nejvíce v letech 1865-1884, uskutečnilo se jich 283, z toho 16 bylo vícedenních. Mimo výlety se pořádaly také exkurse, tehdy nazývané „poučné vycházky“ a v letech 1865-1888 se jich uskutečnilo celkem 271. Dámy navštívily historické objekty, paláce a kostely, školy, vědecké instituce, knihovny, muzea, výstavy, soukromé sbírky a obrazárny, továrny, cukrovary, tiskárny, sociální ústavy, nemocnice, věznice i hřbitovy. Na výlety i na vycházky si dámy s sebou braly doprovod z rodiny nebo přátele, ale často také děti ze škol, či chovance z ústavů a přišlo-li na akci jen padesát klubistek, pak s doprovodem to byl vždy úctyhodný zástup, který v pražských ulicích i na venkově vzbuzoval posměšky i údiv.

Pro léta 1865-1889 máme velmi podrobné statistické údaje týkající se činnosti Amerického klubu dam (AKD), které vyšly dokonce i tiskem. Za toto období se v klubu vystřídalo celkem 893 žen, což je značně vysoké číslo. Ačkoliv byl klub založen jen čtyřiceti devíti ženami, záhy měl kolem 200 členek a jeho obliba byla velmi výrazná. Kromě známých spisovatelek a žen veřejně činných jako byla Žofie Podlipská, Karolina Světlá, Eliška Krásnohorská, Věnceslava Lužická-Srbová, Tereza Nováková, Gabriela Preisová, Renata Fügnerová-Tyršová, Anna Holinová, Zdenka Braunerová, sestry Kalašovy, byly členkami ženy a dcery jak předních rodin české inteligence (Čelakovská, Havlíčková, Erbenová, Němcová, Purkyňová, Riegrová, Studničková, Šafaříková), tak i středních vrstev. Mezi zakládajícími členkami byla i Josefa Křížková, dcera sladovnického v pivovaře U Halánků, pozdější manželka Vojty Náprstka. Podobně jako většina svých vrstevnic, byla zapálenou vlastenkou toužící po vzdělání, ale také ochotnou kdykoliv pomoci trpícím, potřebným i českému národu. Po matce Anně Fingerhutové byla Josefa Křížková pro Vojtu Náprstka druhou výraznou osobností, která určovala jeho osud[9].

Kromě vzdělání měl Klub na druhém místě podporu ústavů a nemocnic. Klub byl svou činností v mnohém první a ukazoval cestu dalším spolkům a organizacím. Po jeho vzoru vznikaly další organizace, které začaly pořádat přednáškové cykly, jež tolik proslavily právě AKD. Mnohé členky Klubu se samy staly zakladatelkami nových spolků a v praxi dokazovaly to, co se v Klubu naučily. Podobně to bylo i s péčí o nemocné a postižené. Dámy chodily pravidelně do slepeckého ústavu předčítat a hluchoněmé děti braly z ústavu na vycházky, do muzea i na výlety. Prosazovaly tak zcela novou myšlenku, že také člověk postižený má právo žít (pokud je to možné) ve společnosti a ne celý život jen za zdmi ústavu. Dále měly dámy vytipovány nemocnice, kam pravidelně docházely o svátcích (včetně posvícení) a přinášely pohoštění, ale také podle našeho slovníku kulturní pásma. Nemocní dostávali cukrovinky, koláče, tabák a také rosolku z Náprstkova podniku[10].

Náprstkova čítárna a knihovna v domě U Halánků, ve které se konaly některé přednášky

Již rok po svém ustavení prokázal Klub svou schopnost rychle pomoci tam, kde je to zapotřebí a svou aktivitou se dostal do povědomí širší veřejnosti. V roce 1866 vypukla prusko-rakouská válka, která svými bojišti zasáhla i na naše území. Od dubna se dámy připravovaly na příjezd raněných šitím prádla (na 6 šicích strojích, které zakoupil pan Náprstek, a které byly k dispozici v čítárně Amerického klubu v domě U Halánků) a v červnu po kruté bitvě u Sadové byly pražské nemocnice doslova zaplaveny raněnými, pro které chyběly léky, obvazy, prádlo i obsluhující personál. Od června pak až do konce září chodily členky Klubu třikrát týdně do pražských nemocnic navštěvovat raněné. Celkem se vystřídaly při 66 návštěvách, kdy kromě prádla a obvazů přinášely pití (z Náprstkova podniku limonádu, víno a rum), karty, psací potřeby a něco ke čtení (rozdáno bylo 1 171 knih a 1 438 novin). Dámy raněným také předčítaly nebo psaly dopisy, kterých bylo celkem 518 v šesti jazycích[11]. Praha byla obsazena Prusy a byl vyhlášen výjimečný stav. Mimo jiné to znamenalo i zrekvírování veškerého kuřiva, po kterém však ranění nesmírně toužili. Dvě členky Klubu se tedy odvážily dojít na pruskou posádku okupující Hradčany a u nepřátelského velitele si tabák pro raněné vyprosily. Bylo ho 9 centů 71 liber, 102 571 doutníků a 488 dýmek. Za charitativní činnost dámám poděkoval i sám císař František Josef I. a vlastnoručním listem ze dne 26. 10. 1866 udělil uznání za věrnost, loajalitu a patriotismus projevený za války[12]. Válka pak zasáhla do klubového života ještě jednou, a sice přesně za deset let, v roce 1876, kdy se bojovalo v Bosně a Hercegovině. Klubistky pořídily z vlastních zdrojů devět beden prádla a 21 beden prádla a cupaniny nasbíraly a odeslaly do Záhřebu a Sarajeva.

Nedílnou součástí činnosti Klubu byla také péče o děti a mládež, a to jak nemocné a postižené, tak i o sirotky. Dámy pravidelně navštěvovaly děti v opatrovnách u Sv. Štěpána, na Hrádku a ve vlašském sirotčinci, o svátcích je obdarovávaly doma šitými a pletenými oděvy, ale také drobnými dárky, obutím, psacími potřebami, hračkami, cukrovinkami a ovocem. Pro všechny děti z těchto ústavů také chodily zdobit vánoční stromečky, což byla pro Pražany ještě nevídaná událost.

Z Ameriky si Náprstek přivezl také myšlenku vybudování dívčího sirotčince, kde by se dívkám dostalo potřebného vzdělání a zaopatření, aby odtud mohly odejít do života. V původních plánech měl být sirotčinec dokonce v budově široce koncipovaného průmyslového muzea. I když si tento úkol vzal za svůj také AKD a pořádal sbírky a dobročinné akce, patrně jako jediný z Náprstkových předsevzetí se neuskutečnil. Nashromážděno bylo přes 60 000 korun, ale v realizaci byli „předběhnuti“ arcivévodkyní Giselou, která otevřela na Hradčanech první dívčí sirotčinec. Klub proto založil nadaci a z úroků uloženého jmění byl v tomto sirotčinci vychováván určitý počet dívek[13]. Několik sirotků bylo také umístěno do náhradních rodin a Klub na výchovu a vzdělání dívek přispíval. Příkladem šel sám pan Náprstek, který se ujal pěti dívek a spolu se svou ženou se jim snažil vytvořit harmonické dětství a zabezpečit klidnou budoucnost. Podobně i některé členky Klubu přijaly do svých rodin sirotky, či alespoň na ně přispívaly[14].

Novinkou, která budila podiv a byla komentována i v novinách, bylo pořádání tzv. dětských zábav[15]. Byly to Náprstkem organizované a do nejmenších detailů pečlivě připravené školní výlety. Té první zábavy, která se konala v roce 1867 na Rohanském ostrově, se zúčastnilo 1 400 dětí z různých pražských škol, pro které pan Náprstek spolu s klubistkami připravili kulturní i sportovní vyžití. Pan Náprstek také zajistil veškeré potřebné hračky a sportovní nářadí a nezbytné bohaté občerstvení[16]. Všechny další zábavy (bylo jich za necelých dvacet let uspořádáno 50) byly již organizovány vždy pro žáky jedné školy z nejchudších částí Prahy, kde si děti neměly kde hrát a kde byly nejhorší životní podmínky. Výlety směřovaly do Hvězdy, Roztok, Bubenče, na Cibulku, Nebozízek a průměrně se jich vždy zúčastnilo kolem sta dětí asi z osmnácti pražských katolických i evangelických škol. Děti vždy spořádaně procházely se svými učiteli a dámami z Klubu Prahou a praporky v rukou, zpěvem a bubnováním budily pozornost chodců, kteří se často zastavovali a obdivovali zástupy dětí, za kterými vždy kráčel koník táhnoucí vozík s limonádami, občerstvením a cvičebním nářadím. Dámy vždy přesně připravily program doplněný plánky a seznamy žactva i dozoru a pan Náprstek pro ně vydal tiskem také zpěvníčky a nejrůznější kokardy a papírové odznaky, kterými se děti pro větší přehlednost označovaly. Po smrti Vojty Náprstka tyto zábavy zanikly, aby je objevilo až naše století jako vzor z Anglie a Francie.

Náprstek také spolu se svou ženou podporovali „Spolek pro pěstování květin školními dětmi“, když jim několikrát propůjčili dům U Halánků i novou muzejní budovu k „podělování květinami“. Při všech těchto akcích asistovaly členky AKD, které byly organizátorkami, i když původcem často skrytým byl pan Náprstek.

Zmiňujeme-li aktivity Klubu týkající se školství, je třeba vzpomenout ještě dvou důležitých činů. Několik členek AKD založilo v roce 1871 „Ženský výrobní spolek“ a v roce 1885 další členky spolu s Josefou Náprstkovou založily „Domácnost, první českou školu kuchařskou“[17].

Pro rozvoj dívčího školství měla velký význam snaha Elišky Krásnohorské, které se s podporou Vojty Náprstka podařilo v roce 1890 otevřít Minervu, první soukromou dívčí střední školu[18].

Zcela zvláštní aktivitou Klubu, s kterou začal jako první, byla péče o hroby význačných českých osobností. Dámy si mezi sebou rozdělily pražské hřbitovy a v předdušičkovém období hroby vyčistily a ozdobily. Zásluhou AKD byl také postaven pomník Boženy Němcové na Vyšehradě, jehož odhalení bylo 6. 6. 1869 velkou společenskou událostí. Později Klub organizoval sbírky a věnoval nemalé částky na pomníky M. D. Rettigové, O. Sklenářové-Malé, E. Krásnohorské a dalších žen. Finančními prostředky Klub podporoval také dostavbu chrámu sv. Víta, stavbu Národního divadla, Českého Průmyslového Muzea, Národního muzea, pomníku M. Jana Husa aj.
 

Členky Klubu byly horlivými vlastenkami a je jisté, že při každé možné příležitosti vystupovaly veřejně se svými názory. Veřejnou manifestací bylo již odhalení pomníku Boženy Němcové a určitým vrcholem byla perzekuce Klubu poté, co několik členek umístilo v roce 1867 na Bílé Hoře v Praze věnec s trikolórou a nápisem „Nedáme své vlasti zahynouti!“ Přímé účastnice akce včetně Žofie Podlipské byly odsouzeny k 48 hodinám vězení a byla to i záminka k přísnému policejnímu sledování klubové činnosti a k snaze toto sdružení zakázat. Náprstek byl několikrát policejně předvolán a mezi členkami se objevila i udavačka. Policejní tažení proti AKD vyvrcholilo 15. 2. 1870, kdy byl Klub oficiálně zakázán, protože neměl registraci a neodpovídal zákonům spolčovacím[19]. Členky se však nedaly, nadále se scházely pod hlavičkou Bývalý americký klub českých dam a činnost pokračovala v neztenčené míře. Kromě přednášek[20], vycházek a výletů to byla práce se školními dětmi, podpora ústavů a především snaha získat finanční prostředky nejen pro potřebné a postižené, ale také pro nově vznikající Náprstkovo muzeum.

Americký klub dam 1871

To bylo pod názvem České Průmyslové museum otevřeno v roce 1874 zatím v provizorních prostorách a členky AKD si vzaly nad ním doslova patronát. Nejen že pomáhaly instalovat předměty, ale také provázely návštěvníky, podávaly odborný výklad a zajišťovaly dozor.

80. léta jsou také dobou, kdy se poprvé objevují v Praze Češi, kteří v 50. letech minulého století a později emigrovali do Ameriky. Přijížděli poprvé do nově otevřeného Národního divadla, na sokolské slety, Jubilejní výstavu či jen na návštěvu. Pan Náprstek dal napsat nad dveře svého domu nápis: „Co srdce pojí, moře nerozdvojí!“ a toto heslo plně vystihovalo zaměření Náprstkova domu a jeho muzea. Zahraniční krajané byli vždy v domě U Halánků vítáni, věděli, že pan Náprstek shromažďuje archiválie o jejich životě v cizině i knihy jimi vydávané a mnohdy také posílali zajímavé exponáty pro průmyslové muzeum. Vítáni byli nejen panem Náprstkem, ale také dámami z Amerického klubu, které je často provázely po městě a podávaly potřebné informace.

Činnost Klubu citelně poznamenala v roce 1894 smrt Vojty Náprstka, s kterým skončilo první a na činnost velmi bohaté období v historii AKD. Aktivity se zaměřily na práci pro knihovnu a muzeum, shromažďování financí na dobročinné účely a nepočetné přednášky si zajišťovaly členky samy. Bylo to možné, protože již vyrostla generace mladých žen, které byly vzdělané a schopné své vědomosti dále předávat. Mezi členkami již byly i ženy samostatně pracující jako učitelky, vychovatelky, ošetřovatelky, sekretářky a dokonce i naše první lékařky. Největší akcí AKD po smrti jeho protektora bylo zbudování památníku k jeho nedožitým 70. narozeninám. Pomník ve tvaru kamenného stolu byl postaven na Nebozízku a dodnes připomíná Náprstkovy zásluhy v péči o školní mládež[21]. Po dvou letech byla otupena bolest nad ztrátou Vojty Náprstka a pokračovatelkou jeho snah se stala paní Náprstková. Její největší zásluhou se stala přestavba muzejní budovy, která byla rozšířena do dnešní podoby. Spolu s členkami Klubu se tedy opět stěhovalo, uklízelo, opravovalo a opět instalovalo. Zároveň však paní Náprstková přišla s myšlenkou pořádat pro pražské služky kulturní pořady, které by je vzdělávaly i pobavily. Přípravy zabraly dva roky, bylo třeba najít sál, sehnat úřední povolení, zajistit dozor i úklid, ale velké úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem. Akce byla oficiálně nazvána Nedělní dýchánky pro dělné ženy a dívky všech odborů[22] s cílem: „ušlechtilou zábavou zjemňovati mravy dělných žen a dívek“. Hlavními prostředky k dosažení cíle toho, mimo vhodnou četbu jsou zpěv a hudba, jež mocný mají vliv na mysl lidskou“[23]. 17. 11. 1901 tak první Nedělní dýchánek zahájil řadu, která skončila až v roce 1913. Prvním místem konání byla největší učebna svatohavelské školy v Praze, ale zájem byl tak obrovský, že se musel hledat sál větší, a tak po provizóriích v Měšťanské besedě se Nedělní dýchánky natrvalo přenesly do velkého sálu Konviktu[24]. Program všech dýchánků byl pevně stanoven: „1. četba rázu mravoučného a vlasteneckého, 2. deklamace básní; 3. scénické provedení jednotlivých vhodných prací dramatických; 4. zpěv sólový a sborový; 5. zpěv národní za účastenství všech shromážděných“[25]. Na první dýchánek přišlo 420 žen a dívek a jako památku si odnášely tištěné provolání, ve kterém Českoamerický klub dam vysvětloval účel dýchánků a uváděl nejbližší termíny příštích. Druhého dýchánku se zúčastnilo již 750 žen a návštěvnost stále stoupala jistě i díky tomu, že vstup byl zdarma a termíny byly navíc předem oznamovány v tisku[26]. Od roku 1910 byly tištěny programy, které na zadní straně většinou uváděly texty národních písní, jež se nakonec hromadně zpívaly. Paní Náprstková i dámy z Klubu byly přesvědčeny, že pracující ženy si zaslouží nejlepší možný program, a tak zprvu vystupovaly pouze umělkyně z Národního divadla, známé literátky a básnířky (H. Kvapilová, H. Benoniová, M. Hübnerová, O. Sklenářová-Malá, V. Pittnerová a další) a teprve později také muži, většinou však proslulí svým uměním i v zahraničí (České pěvecké kvarteto, mužský sbor pražského Hlaholu, S. Ondříček, F. Kmoch a další). Svým projevem, ať již dramatickým nebo hudebním působili na posluchačky a seznamovali je přístupnou formou se světově proslulými díly hudebními i literárními. Později se na program dostávaly také přednášky, většinou k výročím slavných osobností nebo u příležitosti návratu slavných cestovatelů. S velkým ohlasem se setkaly především přednášky P. Aloise Svojsíka[27] o jeho cestách do Palestiny, což doprovázel ?světelnými obrazy nebo vyprávění Josefa Kořenského o Žaponsku. Dámy z Klubu, které měly na starost organizaci a dozor při dýcháncích, měly ještě jednu velkou zásluhu a sice seznamovaly s historií Náprstkova muzea, upozorňovaly na dny otevřených dveří a prováděly expozicemi. Pořádání této záslužné činnosti bylo ukončeno v roce 1913, kdy byl sál Konviktu přestavěn na biograf a napřesrok vypuknuvší světová válka ukončila činnost zábavných podniků.  

Roku 1907 postihla AKD druhá velká ztráta, 13. 9. zemřela paní Josefa Náprstková a to znamenalo konec soukromému sdružení, které na veřejnosti reprezentovala právě ?paní Pepička. Ještě téhož roku byl policejně Klub zaregistrován pod názvem Český americký klub dam[28] a Kuratorium, které nadále vedlo, Náprstkovo muzeum Klubu potvrdilo používání knihovny i čítárny každou středu a sobotu.

Za první světové války se činnost Klubu zaměřila jednak na práci pro muzeum a na řízení nadací, které Klub spravoval. Byl to především Fond Českého amerického klubu Dam z Náprstkova domu pro dělné ženy a dívky, jehož úroky byly každoročně rozdělovány dvěma ženám ?k práci neschopným a do Prahy nepříslušným[29]. Dále se pořádaly přednášky, novoroční dýchánky[30] a dámy se vzdělávaly v knihovně a také z vlastních zdrojů kupovaly knihy pro knihovnu. Ještě v roce 1905 zavedly novinku, a sice vyhradily určité dny a hodiny v týdnu pro dětské čtenáře. Dámy vždy připravily vhodné knihy, obrázkové časopisy a podle předem stanoveného plánu se v čítárně střídali žáci jedenácti pražských škol. Po první světové válce se k činnosti přidala ještě finanční podpora spolků a dobročinných akcí, která se záhy stala převládající aktivitou Klubu[31]. Takto existoval Klub až do května roku 1941, kdy byly schůzky přerušeny a ještě před tím musel Klub změnit své označení na Naprstek‘s Damenklub in Prag.

Schůzky byly obnoveny až v roce 1944 na Žofíně[32] a první poválečná schůzka v domě U Halánků byla 20. června 1945. Činnost se s přibývajícím věkem členek omezila na vypůjčování knih, podporu spolků a ústavů a rozhodování o nadačních místech. Chybou členek tohoto období bylo, že nezajistily dostatečný počet mladých členek, které by mohly převzít vedení a dále rozvíjet činnost. Pravidelné schůzky Klubu začaly v roce 1947, kdy se opět měnil název Klubu, tentokrát na Americký klub českých dam. Než však mohlo dojít k výraznému oživení činnosti, přišel Únor 1948. S ním i noví lidé do vedení muzea, začaly neshody s ředitelstvím, které v polovině roku 1948 Klub z muzea vyhodilo[33]. Nemožnost volně disponovat spolkovými penězi, politické klima, které rozhodně nepřálo klubu, který měl ve svém názvu slovo ?americký, nepochopení ze strany muzea a v neposlední řadě i pokročilý věk členek ukončil činnost spolku. V listopadu 1948 byly úředně zrušeny spolkové nadace, které se rozplynuly spojením s mnoha podobnými[34]. Zpráva o činnosti knihovny Náprstkova muzea za rok 1948 uvádí: ?3. III. 1948 oficiálně ukončil činnost Americký klub dam, požívající pohostinství v knihovně Náprstkova musea vůlí jeho zakladatele od roku 1865 až do zmíněného data. Posledními dosud nalezenými archiváliemi je korespondence, z níž vyplývá, že se členky Klubu ještě sporadicky scházely zhruba do roku 1950[35].

Uzavřela se tak jedna z kapitol dějin ženského hnutí v českých zemích. Americký klub dam byl prvním, byť neoficiálním sdružením žen, které připravovalo podmínky pro změnu názorů na postavení dívek a žen ve společnosti. Členky Klubu byly průkopnicemi na poli kulturním, osvětovém a politickém. Svou prací denně dokazovaly, že žena nepatří jen do domácnosti a má své plnohodnotné místo i ve společnosti.

Zušlechťování ducha četbou, přednáškami a hudbou, studium cizích jazyků, aktivní cvičení a turistika, přijímání technických vynálezů a jejich prosazování do života to jsou zásady nadčasové, které přijal za své i znovuobnovený Americký klub dam, který při Náprstkově muzeu pracuje již od počátku roku 1996.

Max Švabinský: Vojta Náprstek, největší český demokrat. Perokresba, 1898. Originál v majetku Náprstkova muzea

Čítárna Amerického klubu dam U Halánků

Jan Neruda popisuje Náprstkovu knihovnu 27.10.1861 po přednášce o školních učebních pomůckách: „Po stěnách visí anglické barvotisky, školní to pomůcky pro školy zhotovené. Jsme jakoby v nějaké anglické škole, kde nejrozmanitější mapy a obrazy pozornost žáků stále poutají a je stále poučují. A vskutku i na stole zde stojí skříně, malá to školní musea přírodnická a průmyslnická, skrovnější skříňky obsahující ještě menší systematicky a přesně sestavené sbírky mineralogické, dvě skříňky obsahující sádrové modely lučebně rozložených látek potravních, jiná skříňka obsahující látky k vyrábění skla potřebné a naznačující celý pochod vyrábění toho atd. Jedná se o to, abychom seznali pomůcky pokročilých anglických škol a výtečnost rozvinutého vyučování názorného.“

Jan Maloch: Čítárna - lavírovaná kresba, 1875

Slavnostní odhalení pomníku Boženy Němcové na Vyšehradě postaveného nákladem Amerického klubu dam dne 6. 6. 1869
Z improvizované kazatelny požehnal shromáždění vyšehradský kanovník Václav Štulc, přítel Boženy Němcové