Zdenka Havlíčková

Zdenka Havlíčková
* 23.12.1848, Praha – Staré Město † 20.9.1872, Německý Brod
možná stojí za povšimnutí, že má na krku tehdy obvyklou pánskou vázanku
Dcera Karla Havlíčka Borovského, přezdívaná ‚dcera národa‘.
V letech 1868-70 žila v rodině Aloise Pravoslava Trojana v Rakovníku v nedobrovolném vyhnanství
kvůli svému ‚vlastenecky‘ nepřijatelnému vztahu s polským důstojníkem rakouské armády.

1850 Havlíčkovi se stěhují do Kutné Hory, Zdenka prodělala choleru

1851 Havlíčkovi se stěhují do do Německého Brodu (Havlíčkova Brodu)

15.12.1851 otec Havlíček deportován do Brixenu, matka Julie Sýkorová Havlíčková se Zdenkou se stěhují do Prahy k Jarošům (Adéla Jarošová)

1852 matka Julie dostává povolení odstěhovat se do Brixenu, Havlíček má plat 500 zlatých ročně, služebná, jídlo z hostince

Zdenka v Brixenu prodělala černý kašel

Zdenka se učí německy

1854 Havlíček požádal o propuštění, hodně si sliboval též od amnestie, kterou vyhlásil císař František Josef I. u příležitosti své svatby se Sissi, milost nedostal

1854 Havlíček posílá Julii se Zdenkou do Brodu

16.4.1855 Julie umírá

1855 Havlíček se směl vrátit - přijíždí až po smrti Julie

V.1855 Havlíček smí na 8 dní do Prahy - lékařské vyšetření

29.7.1856 Havlíček umírá u Jarošů

1856 opatrovníkem ustanoven

1.8.1856 pohřeb - manifestační - Zdenka se nezúčastnila, smrt rodičů jí zatajili

Zdenka svou tetu Adélu Jarošovou oslovuje maminko

23.6.1861 navštívila hrob rodičů

1856-1860 u Jarošů, soukromý učitel, soukromý dívčí vzdělávací ústav, vyhýbala se hodinám náboženství, Zdeňčiným učitelem češtiny a dějepisu byl mladý Antonín Zeman, později používající literární pseudonym Antal Stašek

Jarošovi se opakovaně stěhují do levnějšího bytu

Zdenka se učí rusky a na klavír

1861 vydal Antonín Augusta v časopise Obrazy života Havlíčkův životopis spolu s Tyrolskými elegiemi (tehdy pod názvem Elegie brixenské)

I.1861 prodávají se busty Havlíčka s tím, že čistý výnos jí bude věnován - karlínský továrník Josef Seykora

5.6.1861 v Národních listech uveřejněna výzva „upřímné Češky“ ke sbírce věcných darů pro loterii, ve prospěch věna Zdeňky Havlíčkové - výzva k veřejné sbírce, publikovaná anonymně jako Zasláno v Národních listech v červnu 1861, anonymní dopis neznámé „upřímné Češky“, „nezkušené“, „skromné dívky“, který byl nadepsán „Lístek dcerám národa českého“, vyčítal, že mezi těmi, kdo se starají o malou Zdenku, dosud chybějí ženy: „A přece odkázal náš velký mučeník pravdy Karel Havlíček, když umíral, celému národu českému jediné své dítko, své blaho, svou Zdeňku. Nám všem ji odkázal, všem Čechům a Češkám, bysme o ni tak jak on otcovsky pečovali a o ni se starali. Protož jest i Zdeňka naše, my všichni jsme její bratří, sestry, otcové, matky a máme všickni stejnou měrou přispívati, když se o to jedná, malé naší sestřičce budoucnost pojistiti.“ Pisatelka přišla s konkrétním návrhem: „Nůže, milé sestry, i naší Zdeňky bude svátek, nedáme sestřičce naší žádného vázaného? O vím, že dáte, sejde se tu prací od Vás rozličných, drobnůstek, sošek a věcí ozdobných takové množství, že mezi nimi ani Zdeňčičku viděti nebude. Věci tyto pak dáme několika šlechetným mužům vlasti, by nám národní loterii zřídili, stržené pak peníze za losy dáme naší sestřičce Zdeňce a rozmnožíme tak, jak doufám, o hezkou částku.“ - Ve sbírce na Zdenku Havlíčkovou se vlastně rodil rituál, který byl později zopakován v organizaci sbírky na Národní divadlo.

Do sbírky se například sešly dary: kávový servis od kněžny Taxisové, stříbrný pohár s Havlíčkovým heslem od továrníka Kohouta, soška Schwanthalerovy Libuše, kterou daroval Jan Palacký, album spisovatelů od Taxise, koberce se zemskými znaky od slečen Doubkových, pouzdro se soupravou na rosolku od Ferdinanda Fingerhuta nebo zlaté hodinky, které anonymně věnoval Fügner, stříbrný tác od paní Králové z Rakovníka či váza z mušlí od českých vojáků z benátského pluku. Naopak, byly tu i krajně bizarní předměty: prasklá vázička, šálek s natlučeným ouškem, staré mýdlo, manžety na svícny, perlové košíčky, bezcenné obrazy apod.

1862 Brauner navrhuje umístit Zdenku u univerzitního knihovníka dr. Ignáce Jana Hanuše (1812–1869), otce pěti dcer

1863 Adéla Jarošová ve vězení pro nesplácení dluhů, novým poručníkem v červenci ustanoven František August Brauner

1863 čtrnáctiletá Zdeka píše babičce Josefě Havlíčkové do Německého Brodu: „Ani sobě pomyslit nemůžeš, jak nešťastná jsem, jak mě celý svět pronásleduje. Nemají na tom dost ty necitlivci, že o své peníze jako o almužnu prosit musím, ale připravili by mě rádi o zdraví, ba o život. Pomysli si, drahá babičko, nyní ještě ke všemu vzali Jarošovi poručnictví a mě chtějí dát někam jinam. Kam? to Bůh sám ví.“

Zdenka pobývá raději u Braunerů, než u Hanušů

1863 studuje na nově zřízeném Dívčím vyučovacím ústavu Heleny Svobodové - ředitelem dr. Vilém Gabler, spolupracovník Karla Havlíčka a Zdenčin kmotr - seznámila se spolužačkou Filipkou Hráskou z Poděbrad - příznaky tuberkulosy -

1864 celé prázdniny prožila u Filipky v Poděbradech, seznámila se s Jaroslavem Schnirchem a Josefem Obereignerem.

15.7.1864 hrabě Václav Kounic poprvé zahlédl Zdenku ve Štěpánské ulici, sledoval ji tajně až do Klementina, kde tehdy u Hanušů bydlela

1864 majetek Zdeňky Havlíčkové po zahrnutí výnosu veřejné sbírky a loterie ohodnocen na konci roku na více než 32 000 zlatých, z úroků měly být hrazeny „náklady na výživu a vychování“, jednu třetinu měla Zdeňka obdržet po sňatku jako věno (tato třetina jí měla být vyplacena i jako svobodné po dosažení věku 30 let

II.1865 díky Vojtěchu Fričovi se Kounic seznámil se Zdenkou

III.1865 je Kounic na večeři s maďarským houslistou Reményim a sedí vedle Zdenky

1865 opět prázdniny v Poděbradech, navštěvuje rodinu Boučkovu, pivovar, chodí si číst k Boučkům do glorietu na zahradě Dvora, považuje to za nejkrásnější prázdniny

Zdenka se v létě v Poděbradech potkává se statkářem Antonínem Svobodou ze Šnakova u Vysokého Mýta

20. 9. 1865 Kounic se se Zdenkou znovu setkává na bále v Poděbradech - začínají si dopisovat

29. ledna 1866, zahajovala s mladým Odkolkem, synem majitele mlýna na Kampě a potomkem staré vladycké rodiny, tanec na Žofině

II.1866 Zdenka si vyznala lásku s Karlem Petrem Kheilem, bratrem spolužačky Elvíry Kheilové - je šťastna - „Pro Vás drahý Karle mohu vše učiniti – i vlasy své Vám dáti! Já nevím, proč všude slyším, že se to nepatří dávat vlasy – ano že to jest hřích. Když to rozvážím, zdá se mi to být naopak poetické.“ - komunikují podle postavení květináčů ve Zdenčině okně

Zdenka o svém vztahu píše Filipce

1866 Zdenka se stěhuje k Braunerovým

Komunikaci s Karlem Kheilem zprostředkovává Bettina Ševčíková, vychovatelka u Braunerů, Karel dostává krycí jméno Božena

Karel navštíví Zdenku v Roztokách na statku Braunerů

VI.1866 budova školy rekvírována pro vojenské účely (lazaret)

1866 krátká návštěva Poděbrad - Brauner se syny pozván do Poděbrad na hon, Zdenka se k nim přidala

X.1866 Zdenka si stěžuje Filipce, že je nucena ke sňatku se Svobodou

10.11.1866 Zdenka si vyznává lásku s hrabětem Kounicem - ten začíná být pravidelným hostem u Braunerů - Karel Kheil se uraženě se Zdenkou rozchází

I.1867 po Novém roce Václav Kounic píše V. Fričovi dopis s žádostí, aby mu přes slečnu Betty (vychovatelku Braunerových dcer) domluvil korespondenci se Zdenkou

Filipka ukončila studium, Zdenka studuje dál, kontakty končí

Zdenka Havlíčková se právě rozešla se svou první láskou třiadvacetiletým učitelem na obchodní škole Karlem Petrem Kheilem, bratrem své přítelkyně a spolužačky

4.2.1867 se seznámila se na plese Národní besedy baronem Quido Battagliem (*1846 †1915), polským důstojníkem ve službách rakouské armády, láska na první pohled, Kounic ji chtěl na plese veřejně požádat o ruku

Quido Battaglio hledá nový byt v Praze a náhodou se s přítelem ubytuje v domě u Braunerů - dům zvaný U Racenbeků č.p. 352 na rohu Perštýna a nynější Národní třídy

1867 poté, co se Zdenka třikrát ukázala na ulici s Quidem propukl skandál - „nehodná dcera národa“, byla odvezena do Poděbrad k Hráským

Kounic jede za Zdenkou do Poděbrad, ta po něm chce, aby poklekl a prosil o odpuštění

IV.1867 s Quidem se rozešli, stal se úředníkem ve Lvově

1868 Zdenka chodí do divadel, na koncerty, na výstavy, na plesy, do lázní, dochází do Amerického klubu dam, podepisuje se jako „dcera národa českého“

1867-1870 Zdenka žije u Aloise Pravoslava Trojana v Rakovníku

Kounic navštíví v Roztokách Augustu Braunerovou, aby mu dala doporučení navštívit Zdenku v Rakovníku u Trojanů

chystá se svatba se statkářem z Vysokého Mýta Antonínem Svobodou (*1840 †1914), kterého jí vybral Brauner

XII.1868-XII1869 Zdenka si přestává dopisovat s Kounicem

Zdenka v Rakovníku navazuje vztah s Antonínem Pacákem, koncipientem u Trojana, snoubencem nedávno zemřelé Trojanovy dcery Milady

I.1870 Zdenka v Praze obnovuje vztah s Kounicem, navštívil ji u Braunerů v Praze i v Roztokách

po návratu do Rakovníka končí vztah s Pacákem

1870 opouští Rakovník, stěhuje se do Brodu k babičce Johaně

na počátku července odjíždí přes Prahu s profesorem Zeleným do Německého Brodu, ve vlaku k ní Kounic nečekaně přistoupí a doprovází ji až do Jeníkova

v Brodu Zdenka zapečetila Kounicův prsten a zřekla se ho

na konci srpna Václav alias Robert Kounic Zdenku nečekaně navštívil v Brodu, přijme ho nejdřív dost nevlídně, ale pak zjihne a je nečekaně šťastná

Kounic ji přesto znovu navštíví o vánocích, společně stráví Štědrý večer a ujišťují se o své lásce

V. 1870 rozchází se s Kounicem - Brauner je názoru, že „je prospěšnější upustit od K. [Kounice] – než mít s ním poměr“

Zdenka oznamuje Braunerovi, že si vezme Svobodu

VI.1871 sepisuje závěť

1872 poručník Brauner požádal o prohlášení Zdenky za zletilou (nebylo jí 24) kvůli sňatku se Svobodou

1872 zásnuby

VI.1872 sepisuje novou závěť

VIII.1872 ji v Brodu navštívil Boleslav Trojan

IX.1872 v Brodu ji kvůli závěti navštívil Brauner

20.9.1872 Zdenka umírá

pohřbena v hrobě rodičů v Havlíčkově Brodě

22. srpna 1937 zásluhou „Okrašlovacího spolku“ v Poděbradech byla na bývalém domě Hráských Zdeňce Havlíčkové odhalena pamětní deska, nyní v Polabském muzeu

Jan Neruda píše v nekrologu: „Jako bychom byli tou smrtí vinni! Učinit ji, sirotka, dcerou národa, připojit osud její ku kletbě naší – odkud se jí mělo štěstí dostat! Nad námi burácí stálá bouř, rozestírá se dlouhá, dlouhá noc.“ ... „Hrob Zdenčin je odevřen, sem pojďte, dcery české, zde složte slib, že dcerami národa nebudete jen dle rodu…“

Trpký osud Zdenky Havlíčkové

Martina Bittnerová 20.01.2009 Rozhledy

Zdenka Havlíčková se narodila jako jediné dítě K.H. Borovskému a jeho ženě Julii. Její matka si do manželství přinesla tuberkulózu, kterou onemocněl časem Karel Havlíček a nakonec jí podlehla i Zdenka 20.9. 1872 v necelých 24 letech života, který jí stejně nedopřál příliš radostí.

Nejprve přišla o matku, ještě dříve, než se Havlíček vrátil z Brixenu, záhy však umírá i on. Naštěstí měla tetu, sestru své matky, provdanou Jarošovou, u níž bydlela naproti dnešnímu Masarykovu nádraží, přičemž poručníkem jí byl určen strýc F. L. Jaroš. Roku 1861 se konala veřejná národní loterie ve prospěch Z. Havlíčkové (tehdy jí bylo 13 let), která vynesla 30 596 zlatých, budoucí nevěstino věno. Národ se totiž rozhodl, že nebude jeho dcera dále trpět. Bohužel skutečnost ukázala, že paradoxně trpěla snad o to více. První ránu jí zasadili, když jí odstěhovali od Jarošů, kde přitom vyrůstala v láskyplném prostředí. Jenomže strýci hrozilo vězení pro dluhy, a tak putovala k novému poručníkovi Dr. F. Braunerovi, otci malířky a grafičky Zdenky Braunerové. V jeho domácnosti se příliš šťastná necítila, samotná Zdenka, o deset let mladší, na ní vzpomínala jako na smutnou a mlčenlivou dívku.

Ale pod zdánlivě chladnou maskou skrývala Zdenka opravdové city, a když vzplanula k polskému šlechtici a zároveň důstojníkovi rakouské armády Quidu Battagliovi, vyprávěla si o tom celá Praha. Dr. Brauner a druzí ochránci dcery národa všemožně bránili, aby se s ním scházela, natož aby se za něj provdala. Česká společnost de facto uspořádala hotovou štvanici jen proto, že by si jediná dcera Havlíčka Borovského měla vzít Poláka, přitom ten se chtěl učit česky a založením byl ryzí vlastenec. Sám Battaglia brzkého rozchodu velmi želel. Protože později chtěl vyvrátit všechny dohady a klepy, napsal článek: “Wieczór w złotej Pradze“, kde uveřejnil i polské překlady Zdenčiných dopisů.

Zdenku nicméně raděj uklidili do Rakovníka k dr.Trojanovi, protože v Praze se o ní vyprávěly naprosto hrůzyplné historky, jako že utekla s důstojníkem a čeká s ní dítě apod. V klidném Rakovníku prožila krásné tři roky. Cítila se tam svobodná, zapojila se čile do kulturního a veřejného dění. Poté se odstěhovala k babičce a tetě do Německého Brodu, kde také završila o dva roky později svůj mladý život, aniž by se stihla provdat, přestože se o ní ucházel hrabě Václav Kounic, a statkář Antonín Svoboda.

Zdenka Havlíčková

Dcera národa

17. května 1862 se v pražském Novoměstském divadle, které stávalo v místě dnešní Státní opery, konal koncert českých pěveckých sborů na počest Karla Havlíčka Borovského. Tehdejší redaktor František Schwarz, který s Janem Nerudou vydával časopis Rodinná kronika, popisoval atmosféru v divadle takto: „Kam vstoupíme, všude nalézáme člověka v cestě a v divadle samém dostaneme se jen s velkou obtíží ke svému sedadlu… Nikdy nebyly ale obrovské prostory Novoměstského divadla tak přeplněny, jako v tento památný den. V lóžích, sedadlech a na galeriích, všude těsnala se hlava na hlavu, dávajíc celému shromáždění ráz nejpestřejší… Vyšší policejní komisař pan Dedera zastával službu a byl v úředním obleku, maje na prsou rozličné řády. Podivuhodná to byla náhoda, že tentýž pán, který doprovázel Havlíčka na osudné cestě do Brixenu, a který zvěčněn jest v památných elegiích jeho, ustanoven byl též za komisaře při slavnosti, jejížto hlavním účelem bylo oslovení velikého jména Havlíčkova a přijetí jeho dcery za dceru národa.“

Kdopak to ještě seděl v sále ze známých osobností? Bylo možné vidět tu například Karolínu Světlou, manželku vůdce pražského Sokola paní Kateřinu Fügnerovou, vedle které seděla její dcera Renata. A samozřejmě hlavní hrdinku dnešní slavnosti, která tu skromně seděla se svou tetou Jarošovou a několika dalšími příbuznými. Třináctiletá Zdenka Havlíčková zůstala po smrti obou svých rodičů sama, její otec Karel Havlíček Borovský byl uctíván coby národní mučedník. Finanční prostředky na její vzdělání a případné věno a výbavu měla přinést národní loterie, ve které bylo 150 000 po 20 krejcarech. Šťastlivec na ně mohl vyhrát některou z 5800 drobností, které sehnaly dámy z pořadatelského sboru. Nejrůznější skleničky a porcelánové předměty, manžety, mýdla, svaté obrázky, ale i věci starožitné a skutečně cenné od těch bohatějších. Po odečtení nákladů vynesla loterie 24 848 zlatých, které větší peněžní dary zaokrouhlily na částku 30 000 zlatých. Dcera národa se tímto dnem stala bohatou nevěstou. Zatím žila v rodině matčiny sestry Adély, ale brzy po shromáždění věna, o které však bylo dobře postaráno, byla teta vězněna pro dluhy. Její manžel František Jaroš, Zdenčin poručník, to s penězi také neuměl. Jeho neúspěšné spekulace přinesly rodině dluhy ve výši 50 000 zlatých. A tak bylo poručnictví zrušeno a Zdena byla svěřena do péče dr. Františka Braunera. Ten ji nalezl rodinu univerzitního bibliotekáře Ignace Hanuše v pražském Klementinu, kde byla vychovávaná a vzdělávaná společně s jeho dcerami.

Věno, které se vybralo, bylo jištěno smlouvou, pod kterou byli podepsáni František Palacký, František Ladislav Rieger a Jan Purkyně, tedy mužové vážení a důvěryhodní, spolu s advokáty. Tato smlouva určovala úroky na hrazení nákladů na Zdenčinu výživu a vzdělání. Kdyby se vdala, dostala by vyplacenou třetinu částky, pokud by zůstala svobodná, měla dostat třetinu po dovršení třiceti let. Kdyby zemřela, přešly by její nároky rovným dílem na děti. Kdyby zemřela bez nich, měly podle smlouvy připadnout ve prospěch českých spisovatelů. Pamatovalo se snad úplně na všechno. Radost jí ty peníze nepřinesly skoro žádnou, protože až do konce života platila za tu sbírku neustálou pozorností všech, kteří si mysleli, že je jejich povinností mluvit jí do života. A do ženichů. Co kdyby se peníze dostaly do rukou toho nepravého! Nakonec byl ženich vybrán a stanoven. Šlo o Antonína Svobodu, statkáře ze Šnakova u Vysokého Mýta. Peněz se však nedočkal. Zdenka Havlíčková zemřela ještě před svatbou v září 1872 v necelých čtyřiadvaceti letech. A tak se staly základem jmění spolku Svatobor pro podporu nemajetných českých spisovatelů.

1866

Zdenka Havlíčková národ zklamala

Zdeňčina matka, o pět let mladší Julie Sýkorová, s níž se Havlíček oženil na začátku března 1848,byla jemná, štíhlá a velmi krásná dívka. Svého muže opravdu milovala a trpělivě snášela nejen jeho cholerickou povahu, ale i nelehký úděl ženy vyhnance a politicky nespolehlivého člověka. Zdenka se narodila den před Štědrým dnem v revolučním roce 1848.

Zdenka se narodila před Štědrým dnem roku 1848. Ještě v Kutné Hoře prodělala choleru. Těsně před Zdeňčinými třetími narozeninami - na začátku prosince 1851 - odvezli otce do Brixenu. Po půl roce povolili jeho manželce i dceři, aby jej tam následovaly. Do Brixenu je doprovázeli Juliina sestra Adéla Jarošová se svým manželem. Ti se po krátkém pobytu vrátili do Prahy. Julii se v Brixenu moc nelíbilo – tesknila po domově a příbuzných. Prostředí tyrolského městečka však pozitivně ovlivnilo její zdraví. Už když se vdávala, měla tuberkulózu a čistý horský vzduch ve vyhnanství jí vlastně prodloužil život. V roce 1854 požádal Havlíček o propuštění, hodně si sliboval též od amnestie, kterou vyhlásil císař František Josef I. u příležitosti své svatby se Sissi. Doufal marně! Na něj se amnestie nevztahovala. Ženu a dceru ale poslal do Čech. Ti tři se už nikdy společně nesetkali. Následujícího roku se Juliin stav povážlivě zhoršil. Havlíček nakonec dostal povolení k návratu do Čech, ale manželku už nezastihl mezi živými. Byl zoufalý!

A Zdeňka? Zatím vyrůstala u tety a strýce Jarošových. Bylo jí šest a půl, matčinu smrt jí zamlčeli. Nebyla ani na pohřbu. Šetrně jí sdělili, že odjeli. Zdeňka prý dál nepátrala…

U Karla Havlíčka, který se nakazil v Brixenu od své ženy, propukla však tuberkulóza v nezdravém českém prostředí naplno a on jí v létě 1856 podlehl. Okolnosti ostře sledovaného vlasteneckého pohřbu, kterého se Zdeňka rovněž neúčastnila, jsou dostatečně známé. A nejspíš už tady byl položen základ ke glorifikaci Havlíčka jako mučedníka národa. Jeho součástí se brzy stala i jeho jediná dcera Zdeňka.

Zatím ale vyrůstala u tety a strýce, který byl jmenován jejím poručníkem – podle tehdejší legislativy to musel být muž. U Jarošů byla šťastná, prostředí bylo láskyplné a Zdeňka dokonce začala tetě říkat „maminko“. I když na tom nebyli Jarošovi finančně nejlépe, svým třem dětem, ale zejména Zdeňce se snažili dopřát kvalitní vzdělání. Na jedné ze soukromých škol byl Zdeňčiným učitelem češtiny a dějepisu mladý Antonín Zeman, později používající literární pseudonym Antal Stašek, jinak Havlíčkův veliký obdivovatel. O rodičích se doma nemluvilo, pravdu se Zdeňka dozvěděla až ve třinácti letech, kdy poprvé navštívila hrob rodičů. To se psal se rok 1861. Tehdy se česká společnost „probudila“ a připomněla si Havlíčkovy nedožité čtyřicáté narozeniny.

A vzpomněla si na sirotka Zdeňku. Musí se přece o dceru brixenského mučedníka postarat! Najednou se o ni všichni začínají zajímat a chtějí zlepšit její trpký osud. Zdeňka je nazvána „dcerou národa“ a je vyhlášena veřejná národní loterie, jejíž výtěžek má být základem jejího budoucího věna. Do akce, která vynesla 30 595 zlatých, se zapojila tehdejší vlastenecká elita. Bylo by to na dlouhé povídání, jak to probíhalo … Jisté je, že se Zdeňka stala bohatou nevěstou. A končí její relativně „bezstarostné dětství“. Dostává se pod drobnohled „vlastenců“. Teta a strýc začínají být podezíráni z možné budoucí defraudace Zdeňčina jmění, protože jejich finanční situace se radikálně zhoršila. František Jaroš je zbaven poručnictví, Zdeňka je nešetrně odvedena od příbuzných. Je ustaven nový poručník a Zdeňka je umístěna do rodiny univerzitního profesora Hanuše. Nelíbí se jí tam. Po třech letech se stěhuje do liberální rodiny doktora Františka Braunera, tehdejšího vrcholného představitele českého politického života. Tam má sice relativní volnost, ale i tam se vyskytují problémy. Protože je Zdeňce už osmnáct let, začínají se Braunerovi ohlížet po vhodném ženichovi.

Jaká vlastně Zdeňka byla? Především duchaplná a vzdělaná. Určitě ne taková krasavice jako zemřelá maminka, ale na vzhledu jí záleželo. Měla krásné oči a vlasy, dobře tančila, ráda se hezky oblékala. Byla tak trochu marnivá, ostatně Braunerovi jí nebránili, tam o peníze nouze nebyla. Ztráta rodičů, láskyplná péče u Jarošů, tvrdá disciplína u Hanušů, liberální výchova u Braunerů, to vše se na její povaze podepsalo. Už to není ta tatínkova poslušná holčička z Brixenu. Má pořádně tvrdou hlavu. Po kom asi? A začíná jí lichotit obdiv ctitelů. Je jich několik. Student techniky, mladý hrabě, statkář a další…

Největší pozornost vzbudil její vztah s baronem Quidem Battagliou, rakouským důstojníkem polského původu sloužícím v Praze. K jejich seznámení došlo na plese Národní besedy. A byla to prý láska na první pohled. Brzy se začali scházet, dopisovat si. Když se spolu objevili na procházce, byl to skandál! Dcera národa a polský šlechtic! Proti byli všichni – Braunerovi, Quidova rodina a hlavně celá „vlastenecká“ veřejnost! Zdeňka byla odklizena do Rakovníka do rodiny notáře Trojana. Po Praze se začaly šířit zvěsti, že s milencem utekla a že čeká dítě.

Pobyt mimo Prahu jí prospěl. Znovu se objevují bývalí i zcela noví ctitelé. Zdeňka se jejich lichotkám nebrání, jako by tušila brzký konec…

Poslední dva roky prožila u babičky v Německém Brodě. To už se začíná naplno ozývat dědictví po otci i matce – tuberkulóza. Navštěvuje ji neúnavný hrabě Kaunic s žádostí o ruku. Zdeňka nakonec dává pragmaticky přednost sňatku z rozumu se statkářem Antonínem Svobodou. Toho jí vybrali Braunerovi a „národu“ se zamlouvá. Zůstane však jen u plánů. „Dcera národa“ umírá 20. září 1872. Nebylo jí ani dvacet čtyři let …

https://zena-in.cz/clanek/zdenka-havlickova-narod-zklamala