V letošním roce si připomínáme nedožité 110.narozeniny pana profesora MUDr.Bohuslava Boučka, děkana lékařské fakulty Masarykovy univerzity, vedoucího farmakologického ústavu, zakladatele oboru lékařské etiky v naší zemi, bojovníka za lidská práva, účastníka 1. i 2. odboje, neohroženého a mravného člověka, který vždy dokázal bez bázně stát za svou pravdou.

Tuto všestranně vzdělanou a obdivuhodnou osobnost nám snad nejlépe přiblíží několik významných životopisných mezníků.

Bohuslav Bouček se narodil dne 2.dubna 1886 v Poděbradech. Jeho otec i dědeček zde působili řadu desetiletí jako lékaři a oba stáli u zrodu proslavených poděbradských lázní. Lékařské rodinné prostředí ovlivnilo m1adého Bohuslava natolik, že se sám později rozhodl studovat medicínu. Nebylo to však rozhodnutí lehké - Bouček miloval i hudbu a měl vřelý vztah ke kultuře - nějakou dobu studoval i na konzervatoři a na filosofické fakultě. Jeho vztah k humanitním disciplínám se pak výrazně odrážel ve všech jeho životních aktivitách.

Po dokončení studií na lékařské fakultě Karlovy univerzity v roce 1911 působil nějakou dobu jako lékař v Praze, po vypuknutí balkánských válek v roce 1912 však odešel do Srbska, kde se zapojil do léčení zraněných srbských vojáků, za což později obdržel vyznamenání sv. Sávy IV. stupně, Královský srbský Kříž Milosrdí a Řád srbského Červeného kříže.

Brzy po návratu z této cesty vypukla první světová válka. Bouček sloužil jako lékař na východní frontě a tam byl hned v listopadu 1914 zajat. V důsledku nedostatku lékařů a díky žádosti srbské strany byl brzy ze zajetí propuštěn a odešel do Srbska, kde vykonával podobně jako dříve své zaměstnání. Po pádu Srbska byl evakuován do Ruska, kde i nadále sloužil jako vojenský lékař. Na podzim roku 1917, v hektické době, kdy se v Rusku dostávala k moci luza, se mu podařilo vstoupit do československých legií. Zprvu v nich zastával funkci plukovního lékaře. Později byl jmenován dokonce i velitelem nemocnice v Omsku a potom ve Vladivostoku. Do vlasti se dostal po cestě kolem světa až v lednu 1920.

Brzy po návratu se Bouček vzdal slibné vojenské kariéry a nastoupil jako asistent na farmakologický ústav lékařské fakulty Karlovy univerzity, záhy však přešel do Brna, kde v roce 1923 převzal po profesoru Chodounském vedení brněnského farmakologického ústavu zprvu jako mimořádný profesor, od roku 1928 jako profesor řádný.

Profesor Bouček proslul mezi svými studenty jako vynikající učitel, který dovedl nejen předat nabyté znalosti, ale který také dokázal formovat své žáky, i po stránce mravní. Vždy zdůrazňoval, že práce lékaře není jen zaměstnáním, ale také posláním. Ke studentům měl vždy velmi vřelý vztah, podílel se na organizování různých kulturních akcí pro mediky a spolu s řadou svých žáků podnikal i četné exkurze, a to i do vzdálenějšího zahraničí. Adepty lékařství vedl i cíleně k vědecké práci -zavedl experimentální cvičení, na kterých bývala značná účast studentů, byť byla nepovinná. Krom toho založil profesor Bouček několik podpůrných finančních fondů, které byly určeny právě začínajícím vědcům z řad nejen studentů, ale i mladých asistentů. Věnoval se i popularizaci vědy -inicioval vznik časopisu Věda a život.

V letech 1933-35 zastával profesor Bouček ve dvou po sobě jdoucích obdobích funkci děkana lékařské fakulty. V této své funkci usiloval zejména o reformu lékařského studia - zdálo se mu, že studium je málo intenzivní, a proto chtěl zkrátit prázdniny. Navrhoval rovněž, aby se studenti věnovali vždy celý den do hloubky jen jednomu předmětu. Tyto myšlenky se v dnešní době jeví jako ještě aktuálnější než dříve.

V předválečných letech (1936-39), se profesor Bouček začal věnoval vedle své akademické činnosti též boji za práva utlačených v zemích našich sousedů. Byl si vědom toho, že lidská svoboda je nedělitelná, a proto se podílel mimo jiné i na kampani ve prospěch vězněných rumunských intelektuálů, což bylo vnímáno našimi tehdejšími politiky jako věc nežádoucí Rumunsko se totiž tehdy jako člen Malé dohody počítalo mezi naše spojence. Vystupoval rovněž aktivně proti narůstající fašistické hrozbě.

Z toho důvodu byl o několik měsíců později, 1. září 1939, v den začátku druhé světové války, zatčen gestapem, vězněn přechodně na Špilberku a brzy poté odvezen do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Pro nemoc a snad i na základě intervence tehdejšího protektorátního prezidenta Háchy byl po nějaké době propuštěn, v prosinci 1941 byl však opět zatčen a několik měsíců vězněn v Kounicových kolejích. Po propuštění byl násilně penzionován. Navzdory tomuto těžko zvládnutelnému vypětí neztrácel profesor Bouček odvahu a snažil se pomáhat těm, na které dopadala fašistická hrůzovláda ještě výrazněji. Na našem farmakologickém ústavu se v této souvislosti traduje takřka neuvěřitelný příběh, jehož hodnověrnost nelze vzhledem k velkému časovému odstupu jednoznačně prokázat. Ještě před svým zatčením zaměstnal profesor Bouček na farmakologickém ústavu vynikajícího řezbáře židovského původu pana Roubíčka a pověřil ho tím, aby podle obrazů v atlasu vyřezal přesné napodobeniny jedovatých hub, které měly sloužit nejen účelům výuky, ale i osvětové činnosti a přípravě toxikologů. Panu profesoru Boučkovi se prý podařilo přesvědčit okupační úřady o tom, že tato práce je zcela nezbytná a že neexistuje nikdo jiný než pan Roubíček, kdo by ji mohl vykonávat. Na základě toho byl pan Roubíček vyňat z prvních transportů. Na modelech hub pracoval samozřejmě nesmírně pomalu a vyhrál si i se sebemenšími detaily. Tak se mu podařilo nějakou dobu přežít, až nakonec utekl do ciziny. Abychom zakončili tento příběh jako v pohádce - pokud pan Roubíček již nezemřel, žije někde v Izraeli až dodnes. Je vidět, že i houby mohou zachránit život. Především však odvaha toho, kdo se nebojí riskovat a nasadí se pro pomoc druhým, i když ví, že tím sám může utrpět újmu.

Po skončení druhé světové války se pan profesor Bouček do Brna přes četná naléhání již nevrátil a předal farmakologický ústav svému nástupci, panu profesorovi MUDr.Jiřímu Šteflovi, který proslul nejen jako farmakolog, ale i jako popularizátor medicínských témat a autor detektivek. Vždy se hrdě hlásil k tomu, že je žákem profesora Boučka, a snažil se pokračovat v jím započatém díle.

Profesor Bouček však neodešel do ústraní. Naopak se vrhl do další práce, možná s ještě větším nadšením než dříve. Od osvobození až do prosince roku 1945 zastával funkci děkana na nově otevřené lékařské fakultě v Hradci Králové, v roce 1946 pak zakládá na Karlově univerzitě v Praze první deontologický ústav, nebo-li ústav lékařské etiky. Stal se tak zakladatelem tohoto oboru v našich zemích. Správně pochopil znamení doby a poznal, že v souvislosti se zneužitím medicíny za války a s narůstajícím odosobněním lékařství je nutno věnovat velkou pozornost právě mravním stránkám medicínské problematiky. Byť sám za války mimořádně strádal, pochopil, že krize moderní společnosti nebyla způsobena jen Hitlerem, ale že „tkví v dobách předválečně mírových, materialisticky blahobytných, v náboženském nihilismu a skepsi“ .

Díky své nemoci se však mohl profesor Bouček věnovat těmto problémům bohužel jen relativně krátce, v roce 1952 odchází z fakulty a 22.1istopadu 1953 umírá. Doba komunistické moci jeho práci neocenila, teprve nyní, s odstupem více než čtyřiceti let, se k odkazu profesora Boučka s úctou a vděčností vracíme. Nečiníme tak s touhou oslavit vlastní minulost, ani s přáním dodat naší .univerzitě lesku. Osobností profesora Boučka se zabýváme proto, abychom si z ní brali vzor. Budeme-li dbát o to, abychom dávali studentům příklad nejen svou odborností a svými pedagogickými schopnostmi, ale celým svým životem, naplníme tak odkaz profesora Bohuslava Boučka nejlépe.