Schnirch (Franz) Friedrich, Techniker. Geb. Patek, Böhmen (Pátek, Tschechien), 7. 6. 1791; gest. Wien, 25. 11. 1868. Vater des Vorigen. Entstammte ärml. Verhältnissen. Nach dem Besuch des Gymn. in Hörn, der phil. Lehranstalt in Krems sowie des k. k. Konvikts zu Wien kurze Zeit als Sekretär im gräfl. Daunschen Dienst, stud. er 1819–21 am Polytechn. Inst. in Wien höhere Mathematik, prakt. Geometrie, Land- und Wasserbaukunst, architekton. Zeichnen sowie Maschinenlehre. Anschließend als gräfl. Magnischer Privating. tätig, trat er 1827 als Straßenkoär. in den Staatsdienst, wurde 1839 prov. Amtsing., 1842 prov. Obering., 1842 zeitl. Unterinsp., 1848 der. Insp.Adjunkt, 1850 Oberinsp. und trat 1863 i. R. Vorerst bei der Baudion. für Böhmen verwendet, war er ab 1842 bei der Generaldion. für die Österr. Staatseisenbahnen tätig, fungierte dort ab 1850 als Stellv. des Vorstandes Ghega (s. d.) und tat ab 1852 in gleicher Eigenschaft bei der neugeschaffenen Zentraldion., ab Mai 1859 beim Dep. 11/Sektion 2 des Min. für Handel, Gewerbe und öff. Arbeiten Dienst, leitete ab September desselben Jahres das Dep. 13 B/Sektion 2 und war ab 1860 in der Ministerialkomm. für ältere Staatseisenbahnangelegenheiten beschäftigt. S. trassierte die Linie Olmütz–Prag (Olomouc– Praha) sowie die der nördl. Staatsbahn und war dann bis 1847 mit der Trassierung der gegen Westen auszuführenden Staatsbahnen, 1847 mit der Einrichtung der ersten Telegraphenanlagen, 1856 mit Vorarbeiten für die Bahnlinien in Siebenbürgen befaßt. Als Schüler Kudriaffskys (s. d.), des Begründers der Wr. Schule des Brückenbaus, widmete sich S. jedoch vornehml. diesem Zweig der Technik. Noch im Privatdienst stehend, schuf er 1824 die erste Kettenbrücke auf dem europ. Kontinent bei Straßnitz (Strážnice) in Mähren über die March und erstellte 1827 den Entwurf für eine Kettenbrücke über die Moldau in Prag, die trotz heftiger Widerstände 1838–41 unter seiner Leitung errichtet wurde. 1847/48 erbaute er eine weitere Kettenbrücke über die Moldau, die als Ind. Denkmal als einzige seiner Brücken erhalten blieb. In der Folge stud. er das Problem dieser Brückenart weiter und erhielt 1858 ein Privileg für ein von ihm entwickeltes System, das er 1859/60 mit der ersten Kettenbrücke für den Eisenbahn- bzw. Lokomotivbetrieb für die Wr. Verbindungsbahn (Franzensbrücke, 1884 durch eine Bogenbrücke ersetzt) und 1863/64 bei der im Zusammenhang mit der Anlage der Wr. Ringstraße entstandenen ersten Aspernbrücke über den Donaukanal realisieren konnte (1913 durch Bogenbrücke ersetzt). Das dabei angewendete Konstruktionsprinzip hatte er schon seinem 1826 entwickelten System feuersicherer hängender Eisendächer zugrunde gelegt. S. trat auch für die Interessen des aufstrebenden Technikerstandes ein, regte 1848 die Bildung einer Vereinigung der Ing. an, die noch im selben Jahr als „Oesterreichischer Ingenieur-Verein“ (seit 1864 „Oesterreichischer Ingenieur- und Architekten-Verein“) konstituiert wurde, der die Vertretung dieses Standes in wiss. und prakt. Belangen wahrnehmen und zur Beratung über öff. Bauvorhaben beigezogen werden wollte. S. wurde zum Stellv. Adalbert v. Schmidts (s. d.), des ersten Präs., gewählt und wirkte gem. mit diesem intensiv für die Entwicklung des Ver. wie auch für dessen Z., die sie beide zu angesehenen, noch heute bestehenden Einrichtungen ausgestalteten. S., vielfach geehrt, u. a. ab 1863 k. Rat, zählt zu den bedeutendsten österr. Technikern der ersten Hälfte des 19. Jh., trug wesentl. zum Fortschritt des Brückenbaus bei und regte auch die schon 1862 einsetzenden Festigkeitsversuche mit Natursteinmauerwerk im Hinblick auf dessen Verwendung für den Brückenbau an.

W.: zahlreiche Brücken und Eisendächer, u. a. Kettenbrücke über die Moldau bei Podolsko (Podolí), 1847/48, 1975 als Ind.Denkmal nach Stálec (Staletz) übertragen. – Publ.: Beytrag für den Kettenbrückenbau . . ., gem. mit J. Schnirch, 1832; Die K. Franzens-Kettenbrücke zu Prag, hrsg. von F. Hennig, 1842; usw.
L.: R. H. Kastner, in: Bll. für Technikgeschichte 27, (1965), S. 56 (mit Bild); G. Wacha, in: Oö. Heimatbll. 47, 1993, S. 117, 120; Exner, Gewerbe und Erfindungen 2, S. 137; Wurzbach; J. Fanta, Die erste Kettenbrücke für den Lokomotivbetrieb von F. S., 1861, S. 5ff.; ders., F. S. . . ., 1861; F. Heinzerling, Die Brücken in Eisen ( = Schule der Baukunst 2/4), 1870, S. 197, 200f., 205f.; Enc. des gesamten Eisenbahnwesens . . ., red. von V. Röll, 6, 1894; C. Stoeckl – F. v. Krauss, Der Oesterr. Ing.- und Architekten-Ver. 1848–98, 1898, bes. S. 3, 38; Beschreibender Kat. des k. k. hist. Mus. der österr. Eisenbahnen, 1902, S. 149ff.; Männer der Technik, hrsg. von C. Matschoss, 1925; M. Wehdorn, Die Bautechnik der Wr. Ringstraße ( = Die Wr. Ringstraße 11), 1979, s. Reg.; J. Jetschgo, Südböhmen, 2. Aufl. 1991, S. 135; AVA Wien.
 

Schnirch (Franz - nejmenoval se Franz) Friedrich, technik. Narozen v Pátku, Čechy, Česká republika, 7. června 1791; zemřel ve Vídni 25. listopadu 1868. Otec předešlého (nebyl otcem Bohuslava Schnircha). Pocházel z chudých poměrů (ne docela, dědictví mu umožnilo studovat ve Vídni). Po absolvování gymnasia v Hörnu a po filososii v Kremži a k. k. Konviktu ve Vídni působil krátce jako sekretář u hraběte Dauna, studoval v letech 1819-21 na Polytechnickém ústavu ve Vídni vyšší matematiku, praktickou geometrii, pozemní a vodní stavitelství, architektonické kreslení a strojírenství. Následně působil jako soukromý inženýr u hraběte Magnise, v roce 1827 nastoupil jako silniční komisař pro státní služby, stal se 1839 provinčním úředním inženýrem, 1842 prov. vrchním inženýrem, 1842 dočasným mladším inspektorem, 1848 asistent inspektora, 1850 vrchní inspektor, a vstoupil 1863 do služeb prozatímního stavebního ředitelství pro Čechy, od roku 1842 působil u vrchního stavebního ředitelství pro státní dráhy v Rakousku, kde od roku 1850 působil jako náměstek ředitele Ghegy (s. d.), a kde působil od roku 1852 ve stejné funkci na nově vzniklém ústředním ředitelství, od května 1859 vedl odbor 11/sekci 2 na ministerstvu obchodu, průmyslu a veřejných prací, od září vedl odbor 13 B/Sekci 2 a od roku 1860 byl zaměstnán ve vrchní Ministerské komisi pro záležitosti státní dráhy. Schnirch trasoval trať Olomouc-Praha i severní státní dráhu a pak byl odpovědný až do roku 1847 trasováním západní státní dráhy, v roce 1847 zřizoval první telegrafní systémy, v roce 1856 vedl přípravné práce pro železniční tratě v Transylvánii.  Jako žák Kudriaffského (s. d.), zakladatele Průmyslové školy mostního stavitelství, se Schnirch věnoval především tomuto odvětví technologie. Ještě v době, kdy působil v soukromých službách, postavil v roce 1824 první řetězový most na Evropském kontinentu u Strážnice (Straßnitz) na Moravě přes Moravu a v roce 1827 vytvořil návrh řetězového mostu přes Vltavu v Praze, který byl přes urputný odpor postaven v letech 1838-41 pod jeho vedením. V letech 1847/48 postavil přes Vltavu další řetězový most, který se jako jediný z jeho mostů zachoval jako průmyslová památka. Následně pokračoval ve studiu v problatiky této konstrukce mostů a v roce 1858 obdržel privilegium (patent) na jím vyvinutý systém, který v letech 1859/60 použil při výstavbě prvního řetězového mostu pro železniční a lokomotivní provoz pro Vídeňskou spojovací dráhu (Franzensbrücke, nahrazena obloukovým mostem v roce 1884) a 1863/64 v souvislosti s výstavbou Vídeňského okruhu realizoval Aspernský most první přes Dunajský kanál (v roce 1913 nahrazen klenutým mostem). Na konstrukčním principu, který používal, založil již svůj systém ohnivzdorných závěsných železných střech, vyvinutý v roce 1826. Schnirch navrhl v roce 1848 vytvoření „Spolku inženýrů“ (od roku 1864 „Rakouský spolek inženýrů“), který byl téhož roku založen jako profesní sdružení reprezentující zájmy techniků ve vědeckém a aplikovaném oboru, který se měl stát poradním orgánem při projektování veřejných staveb. Schnirch byl zvolen náměstkem prvního předsedy Vojtěcha von Schmidt (s. d.), prvního předsedy, se kterým intenzivně pracovali na rozvoji spolku a na vydávání spolkového časopisu, který stejně jako respektovaný spolek existuje dodnes. Schnirch byl mnohokrát vyznamenán, kupř. od roku 1863 se stal císařským radou, je jedním z nejvýznamnějších rakouských techniků první poloviny 19. století, významně přispěl. přispěl k pokroku ve stavbě mostů a také s ohledem na jeho použití pro stavbu mostů podnítil pevnostní zkoušky zdiva z přírodního kamene, které začaly již v roce 1862.