1273 Strahovský klášter dle papežských privilegií držitelem Peruce, postupně získávány další obce, včetně Pátku (1374), kde byl brod přes Ohři vydlážděný velkými kameny.
1297 část Peruce vedle strahovských premonstrátů vlastní Dětřich Bořita z Peruce.
1374 emfyteutické (zákupní) právo pro Pátek, Radonice a Stradonice, doložena pátecká tvrz jako správní centrum strahovského panství.
1392 privilegium pro páteckou krčmu s lázní, tržiště.
14 st.  místní soudy v krčmě
Premonstráti vybudovali v Pátku tvrz, centrum panství.
1420 (po smrti Václava IV. 1419) vydrancován strahovský klášter, opat a hrstka mnichů utekla za hranice.
1420 vypálena tvrz v Pátku, klášterního panství se zmocnil Zikmund z Třebívlic.
Matyáš Louda - hejtman táborských polních vojsk, kališnický diplomat, člen poselstva do Basileje, za husity jedná ještě za Jiříka z Poděbrad. Studoval na pražské universitě, ale studium nedokončil. Založil Loudovu kolej sv. Apoštolů pro chudé kališnické studenty. Koleji odkázal svou knihovnu a polovinu vsi Smolnice.
1421 na Pátku Jakoubek z Vřesovic, hejtman na Bílinském hradě, během několika let za husitských válek zbohatnul. Ovládal Krušnohoří, Středohoří, Poohří. Podnikal s lounsko-žateckým svazem spanilé jízdy, které měly údajně šířit kalich, ale hlavně sledovaly získávání kořisti.
1434 Basilejská kompaktáta - pokus o nalezení náboženského kompromisu.
Bitva u Lipan, Jakoubek z Vřesovic a lounsko-žatecký svaz s oddílem 5000 vojáků čekali, jak dopdne bitva, aby se přidali k vítězům.
Krátce na to rozpory mezi Jakoubkem a lounsko-žateckým svazem. Jakoubek se spojil se saským vojskem a porazil lounsko-žatecký svaz v bitvě u Želenic.
Jakoubek z Vřesovic se cítil být hejtmanem dvou lantfrítů, litoměřického a žateckého.
15. stol. Pátek a Toužetín v držení rytířů Míčanů z Klinštejna.
1545 na Pátku Jan z Lobkovic (†1570), syn Děpolta Bílinského, ačkoliv o Pátek usiloval Strahovský klášter.
Jan z Lobkovic nejvyšší komorník, hejtman německých lén, president české komory, nejvyšší purkrabí.
Jeho manželka Alžběta z Roggenforfu se po ovdovění provdala znovu za Jana Bartoloměje ze Švamberka. V radonickém kostele nechala zřídit kazatelnu a 1574 mu darovala zvon ve staré zvonici u kostela, který „nákladem svým udělati pro památku a pro čest svou i také budoucích potomků svých, aby zvukem téhož zvonu v církvi křesťanské ve známost se uvozovaly schůze do chrámu Páně k poslouchání slova Božího a schválení jména jeho svatého“.
1545 se narodil syn Jana z Lobkovice Kryštof, studoval v Boloni, páže v doprovodu Rudolfa Habsburského na cestě do Španělska, později ve Vídni, 1576 Rudolf II králem, Kryštof se stal královským komořím, později president apelačního soudu, 1599 nejvyšším hofmistrem. Oženil se 1579 s Marií z Mollartu, dvorní dámou císařovny Marie Španělské, císař Rudolf pro svatbu uspořádal středoevropský turnaj. Na Pátku po jeho smrti jeho syn Jan Kryštof (†1614) bez dětí, panství prodáno (tvrz Pátek s předhradím a poplužním dvorem, štěpnice, zahrada, vinice ležící nad rybníkem, kovárna v Pátku, kolárna, krčma, vesnice Stradonice, Radonice, dvůr s ovčínem na Débři, Hřivčice, Vrbno, Bedřichovice, Smolnice, Hříškov, v každé vsi krčma, další mlýny, vinice a chmelnice).
1567 na Pátku postaven renesanční mlýn. Mlýnice vyzdobena sgrafity rostlinných ornamentů a postavami šlechticů a šlechtičen po celé fasádě. Stavitel Jakub Ventura, který pracoval pro Lobkovice. 1587 měl mlýn pět moučných kol. Bohatí pátečtí mlynáři prý měřili tolary 'na věrtele'.
1603 Jan Hollar z Práchně, úředník zemských desek, přijel obhlédnout hranice 'gruntův peruckých a páteckých'.
do 1614 Lobkovicové na Pátku, toho roku prodáno Jiřímu Štěpánovi ze Šternberka a spojeno s Libochovickým panstvím.
Na Pátku (s dalšími vesnicemi) pánem Štefan Jiří svobodný pán ze Šternberka se k stavovskému povstání přidal teprve po zvolení stavovských direktorů a hned po bitvě na Bílé hoře přešel opět do Habssburského tábora a přestoupil na katolictví. Odsouzen k manství na svých statcích.
do 1676 Šternberkové na Pátku.
Duben 1597 Perucké panství přešlo koupí do rukou rytíře Jana Hrušky z Března na Brodci a Selnicích. Měl potíže se splácením 22000 kop grošů míšeňských, přikoupil Toužetín s tvrzí, kde se usadil. Pozdeji získal i Pátek. V únoru 1610 sepsal kšaft ve prospěch své ženy Doroty a svých dětí Adama Henrycha, Jiřího Fridricha, Anny Sabiny. Jeho smrt podrobně popsal ve své kronice lounský měšťan Pavel Mikšovic: „... urozený a statečný rytíř pan Jan jinak Hanuš Hruška z Března na Toužetíně, na Peruci, Selmicích, Cítoliby a Pšanech, když jel na voze od pana Štefana Jiřího ze Šternberka z Postoloprt jsa velmi opilý, když přijel ke vsi Chlumčanům, poručil služebníku svému, aby z vozu z ručnice vystřelil. Když čeládka pana Hanuše prosila, aby se toho nedálo, že koně jsou mladí a plaší, on na to nic nedbal, nýbrž aby se to stalo poručil. Čemuž když čeládka odolati nemohla, jeden z vozu z ručnice kvůli pánu vystřelil. A koně se splašili, s kočím i s vozem na nějaký vrch prchli. Vůz se převrhl nazpátek, až se zdvihli. Pán velmi těžce jsa opilý z vozu vypad, jehož služebníci vzdvihli a zase do vozu vsadili. Však hned tu nic nepromluvil, když ho pak na Toužetíně do tvrze přivezli a z vozu vsázeli a on již bez duše byl. A tak život svůj dokonal, v uoterý po Božím těle se znamenitou pompou a slávou ve vsi Smolnici v kostele pochován. Správa se dávala, že velkými červy smrdutými se prolezl...“
Po třicetileté válce vesnice zpustlé, 20% půdy leží ladem, místa zkažená, spálená a zruinovaná. Rekatolizace polskými mnichy.
1694 stavitel Antonio Porta působí na stavbách v Pátku, Peruci, Libochovicích ve službách rodu Ledeburů, kteří vládli na Peruci 1673-1798. 1798 perucké panství prodáno knížeti Josefu Kinskému, pánu na Zlonicích.
1713-14 morová epidemie.
1716 Strahovští Premonstráti získali zpět do svého majetku pátecké panství s Radonicemi.
1756 v rámci sedmileté války Bedřich II. napadnul Sasko, Habsburkové jim táhli na pomoc, poraženi v bitvě u Lovosic. Rakouská armáda po porážce zůstala v dolním Poohří, 
1757 pruská ofensiva, utábořili 27.4. se mezi Pátkem a Stradonicemi, obě vesnice drancovány, následujícího dne táhnou Prusové na Prahu, kde opět zvítězili ve štěrboholské bitvě. Prusové na Pátecku ještě opakovaně. Poraženi maršálem Leopoldem Daunem 1759 v bitvě u Kolína.
1763 válka skončila mírovými dohodami
1771 hladomor
1775 robotní patent
1781 zrušení nevolnictví Josefem II.: svobodné uzavírání sňatků, stěhování a vzdělávání dětí z poddanských rodin.
1781 následuje hromadný přestup k protestantismu augsburského vyznání. 

REGIZ - KULTURNĚ HISTORICKÁ REVUE LOUNSKÉHO REGIONU - ARCHIV - HISTORIE

OSM SET LET PÁTKU NAD OHŘÍ

Tento rok tomu bude 800 let, kdy bylo poprvé písemně zaznamenáno jméno Pátek. Stalo se tak v roce 1196. Tvar tehdejšího jména vesnice byl „Patcha“ a byl uveden v listině, ve které kníže-biskup Jindřich Břetislav potvrzuje dar, který obdržel klášter v Mašťově od šlechtice Milhosta.
Mezi darovanými vesnicemi byl i Pátek. V posledních letech se o této listině v odborných kruzích vedou spory. Někteří badatelé tvrdí, že se zmíněný Pátek nalézal jinde a tedy se prý nejedná o Pátek nad Ohří.
Ovšem ještě před tím, než se jméno vesnice Pátek objevilo v listinách, žili zde lidé. Při výkopových pracích na stavbě železnice v roce 1901 bylo objeveno paleolitické ohniště se zbytky primitivních nástrojů, vyrobených ze sobích a jeleních parohů. U ohniště bylo prokázáno jeho opakované používání, což je důkazem, že místo bylo využíváno v rozmezí před 30-50 tisíci lety.
Ale vraťme se do roku 1196. Protože se nezdařilo založení zmíněného kláštera v Mašťově, pro který byl Pátek darován, připadla ves jinému církevnímu řádu. Byl to řád premonstrátů se sídlem v Praze na Strahově.
Strahovský klášter vlastnil panství pátecké až do husitských válek. Za tu dlouhou dobu zde vybudoval centrum svého panství, pod které spadaly okolní vesnice Radonice, Stradonice, Volenice, Kystra a další.
O poměrech v samotné vesnici nám vypovídá urbář z roku 1410. Ten obsahuje popis vesnice. Žilo zde 26 hospodářů s rodinami. Každé hospodářství muselo každoročně vrchnosti odvést 72 grošů, šest kuřat, 60 vajec, 1 fůru sena a postavit 6 ženců, 4 na žatvu ozimů a 2 na jarní žatvu. Kromě toho musel každý hospodář platit 20 grošů královské berně, dále 33 grošů generální berně a z každého lánu půl groše.
Urbář povoloval poddaným volnou dispozici s movitým a nemovitým majetkem, pozemky však nesměli prodat žádnému šlechtici.
V urbáři je dále zmínka o dvou ostrovech na řece Ohři, mlýnském a klášterním, dále je zde první zmínka o jezu na řece Ohři a o mlýně a také o třech rybnících u Stradonic.
Jsou zde podmínky pro krčmáře, ten nesměl krátit míru piva, musel mít vždy dostatek masa a chleba a nesměl trpět hazardní hry.
Osudy Pátku v období husitských válek jsou spletité. Po roce 1421 je uváděn jako majitel Jakoubek z Vřesovic, který si panství přivlastnil. Král Zikmund však pátecký majetek nechal připsat Janovi z Vartemberka jako odměnu za jím poskytnuté služby při bojích proti husitům. Jakoubek ale svůj majetek Vartemberkovi nevydal. Vlastníkem zůstal i nadále.
V roce 1436 v Žatci přislíbil král Zikmund Jakoubkovi jeho pátecké zboží, ale jednalo se pouze o ústní slib, žádná listina podepsána nebyla. Proto při revizi šlechtického majetku v roce 1454 nemohl Jakoubek své vlastnictví nijak písemně dokázat a musel se tedy majetku vzdát a to ve prospěch Viléma z Konic.
Od roku 1474 je historie Pátku spojena s třemi generacemi Klinštejnů. Jednalo se o Jindřicha, jeho syny Jana, Čeňka a jeho vnuka Jana. Posledně jmenovaný dal roku 1523, se svolením krále Ludvíka, opravit páteckou tvrz. Ta byla postavena již v době, kdy pátecké panství vlastnil řád premonstrátů.
Dcera Jana Klinštejna, Magdaléna, přinesla Pátek věnem svému manželovi Janovi z Lobkovic. Ten dal přestavět dosavadní tvrz na renesanční zámek. Stalo se tak v letech 1544 až 1557. Tím stavební ruch na Pátku neskončil. V roce 1567 dal Jan pod zámkem vybudovat velký renesanční mlýn s bohatými atikovými štíty, ozdobenými figurálním a ornamentálním sgrafity. Část této výzdoby se dodnes zachovala na severním a jižním štítu mlýna.
Jan z Lobkovic na svém panství 14.-15. dubna 1586 hostil významné hosty: Viléma z Rožmberka, nejmocnějšího velmože Čech, a Jaroslava ze Smiřic, presidenta české komory.
Po smrti Jana získal pátecké panství Kryštof mladší z Lobkovic. Z oné doby se zachoval popis panství, sepsaný 15. června 1587 na popud Kryštofa. Panství tehdy obsahovalo: zámek Lusthaus, při témž zámku dvůr s ovčínem, louku, mlýn s pěti moučními koly, mlýn koreční s 2 koly s pilou, řeku Ohře, potůček z Dýbře, loužek, les proti Volenicům, dvůr Dýbeř, mlýn s jedním kolem, štěpnice.
Dalším majitelem panství byl Kryštofův syn Jan Kryštof, ten zemřel roku 1614 bezdětný. Majetek proto připadl Alžbětě z Lobkovic, Janu Libštejnskému z Kolovrat a Vilému mladšímu z Lobkovic. Ti roku 1614 prodali Pátek Jiřímu Štěpánu ze Šternberka.
Po jeho smrti v roce 1633 se o majetek rozdělili jeho synové Jan, Rudolf a Adam, posledně jmenovanému připadl právě Pátek. Ve stejné době vznesl řád premonstrátů žádost o opětovné nabytí svého bývalého majetku.
Vdova po Adamovi ze Šternberka, ten zemřel okolo roku 1657, se znovu provdala za Jana Karla Hložka ze Žampachu. Po jeho smrti připadlo panství opět podruhé ovdovělé Anně Františce. Ta několik týdnů po smrti manžela prodala majetek Lidmile Benigně hraběnce Šternberkové. Po její smrti prodal její dědic Václav Vojtěch hrabě ze Šternberka, roku 1676, panství Gundakarovi z Dietrichsteina.
V době, kdy byl Pátek v majetku Dietrichsteinů, došlo k další přestavbě zámku. Stalo se tak roku 1693, kdy byl stávající renesanční zámeček, který hrozil zřícením do řeky Ohře, stržen a na jeho místě byl postaven barokní zámek.
Projektantem a stavitelem byl Antonio Porta, který například stavěl zámek v Libochovicích a nebo barokní špitál v Lounech.
Rod Dietrichsteinů vlastnil pátecké panství až do roku 1710, tehdy jej znovu získal řád premonstrátů, který o to usiloval již celé století.
Na začátku 18. století na výzdobě zámku pracoval řádový premonstrátský malíř Siardus Nosecký. Postupně vyzdobil freskami místnost v přízemí, která tehdy sloužila jako letní jídelna a také strop zámecké kaple.
V 18. století byl Pátek sužován vojsky, která přes něj táhla. Bylo to v roce 1757, kdy pruské vojsko vydrancovalo okolí a v samotném Pátku se usídlilo na 600 vojáků, kteří požadovali „výpalné“. O dva roky později Pátkem táhlo opět pruské vojsko směrem na Louny.
V roce 1870 bylo na Pátku registrováno 74 domů a 436 obyvatel. Byl zde zámek, poplužní dvůr, pivovar, mlýn s pekárnou a zahradnictví. Kromě převažujícího zemědělství bylo na Pátku hodně řemesel a živností: čtyři ševci, dva krejčí, čtyři švadleny, holič, dva truhláři, sedlář, zámečník, hodinář, dva kováři, několik tesařů a zedníků, dva řezníci, dva hostinští, tři obchodníci, zahradník, zelinář.
V 17. a 18. století se na Pátku narodili a nebo žili zajímaví lidé, kteří dosáhli úspěchů daleko za hranicemi katastru obce. V sedmnáctém století to byl houslařský mistr Lanz, o kterém se nezachovalo mnoho zpráv. Více víme o další houslařské rodině z Pátku. Byla to rodina Bendů, jejichž výrobky dosáhli světové úrovně. Jeden exemplář jejich houslí je uložen v Národním muzeu v Praze.
Na konci 18. století v roce 1791 se na Pátku narodil Bedřich Schnirch, inženýr, projektant a inspektor c. a k. státní dráhy v Praze. Ten se stal předním evropským odborníkem na stavbu řetězových mostů. Podle jeho návrhu byl v letech 1823 - 1824 postaven první řetězový most na evropském kontinentu. Spojoval břehy jednoho z ramen řeky Moravy ve Strážnici. Další jeho projekt byl realizován v Praze. Pod jeho vedením zde byl postaven řetězový most přes Vltavu. Most byl pojmenován po císaři Františku I. a byl dostavěn v říjnu 1841.
Část oficiální technické literatury připisuje B. Schnirchovi autorství mostů v Lokti nad Ohří, Žatci, Poděbradech a Podolsku. U některých z těchto projektů lze nalézt přímé souvislosti s jeho osobou, u dalších byl pravděpodobně pouze inspektorem a nebo iniciátorem projektů.
V devatenáctém století byl Pátek spojen s několika cestovateli, kteří se zde sice nenarodili, ale prožili zde své mládí. Prvním z nich byl Benedikt Roezl, který se narodil roku 1824 v Horoměřicích u Prahy, kde jeho otec pracoval jako zahradník na panství Strahovského kláštera. V roce 1829 se Roezlova rodina přestěhovala na Pátek. Zde mladý Benedikt navštěvoval místní školu; to bylo jediné školní vzdělání, které získal. Následovaly jen tři roky učení v zámeckých zahradách v Děčíně.
Po vyučení v roce 1840 odešel z Děčína a několik let praktikoval v známých evropských zahradách a zahradnictvích. Osudovým rokem pro B. Roezla byl rok 1846. Tehdy získal místo v zahradnictví L. van Houtteho v Gentu, odkud odcestoval roku 1855 do Ameriky.
V Americe se nejdříve usadil v USA, ale nepříznivé podmínky jej donutily, aby přesídlil do Mexika. Zde, v hlavním městě, získal se svým francouzským přítelem L. Chabém hostinec. V té době podnikal první výlety do okolí, na kterých sbíral rostliny, které posílal do Evropy. To bylo jeho cílem po celou dobu pobytu v Americe. Tu procestoval i přes to, že si v roce 1868 poranil ruku, která mu musela být amputována.
Na svých cestách navštívil Kanadu, USA, Střední a Jižní Ameriku. Objevil několik do té doby neznámých rostlin a stal se ve světě uznávaným cestovatelem. V Čechách se mu dostalo uznání až po jeho smrti, kdy mu byl v roce 1898 v Praze postaven pomník. Stalo se tak dříve než měli v Praze pomník jiní čeští velikáni, jako například Jan Hus, Jan Žižka nebo František Palacký.
Své cesty po americkém kontinentu podnikal B. Roezl v letech 1855 - 1875. Celkem podnikl tři výpravy, na některých z nich jej doprovázeli jeho synovci Eduard a František Klabochovi a Bohumil Houda. Když v roce 1875 Roezl opustil Ameriku a usadil se natrvalo v Čechách, zmínění synovci pokračovali ve sběrech rostlin, posílali je strýci do Prahy a ten zde organizoval jejich prodej.
Zajímavým dokladem o B. Roezlovi, jeho synovci Eduardu Klabochovi a dalším cestovateli Emilu Holubovi je část pozůstalosti E. Klabocha, která se nachází v Náprstkově muzeu v Praze. Jedná se o vzpomínky na mládí, které prožil E. Klaboch na Pátku u svého dědečka Vincenta Roezla, Benediktova otce. E. Klaboch byl spolužákem E. Holuba a vzpomíná na Emilovo kresebné nadání, vášeň pro sběr minerálů a archeologických nálezů a také na mnoho společných příhod.
V Náprstkově muzeu se zachovala i jiná zajímavá listina. Jedná se o překlad článku B. Roezla, psaný otcem E. Holuba. Dr. Holub starší se totiž zajímal o Roezlovy cesty a požádal jej, zda by mu neposlal zmíněný článek, který byl psán německy a on si ho poté přeložil.
Zmíněný cestovatel Emil Holub se narodil v Holicích v roce 1847. Rodina se však roku 1857 přestěhovala na Pátek. Emil Holub poté studoval na gymnáziu v Žatci a Praze a dále na lékařské fakultě. V roce 1872 odcestoval do jižní Afriky. Zde se stal lékařem na diamantových polích nedaleko Johannesburku a odtud podnikal výzkumné cesty do nitra kontinentu.
Na svých cestách sbíral etnografické předměty, přírodniny a jiné věci. Díky nim mohl uspořádat přednáškové turné ve Vídni a v Praze a také několik výstav, kde své sbírky představoval veřejnosti. Pokusil se zorganizovat africké muzeum, což se mu nepodařilo, své sbírky proto nabídl tehdejšímu Českému muzeu (nyní Národní muzeum). Tehdejší ředitel A. Frič toto však odmítl, a tak E. Holub několik tisíc předmětů nabídl některým muzeím v Evropě, která nabídku přijala. Holub sám se odebral do Vídně, kde rok u 1902 zemřel.
Roku 1862 se na Pátku narodil další významný člověk, malíř Václav Březina. Vystudoval pražskou Akademii, byl žákem slavné Mařákovy krajinářské školy. Jeho dílo je možné zhlédnout v Národním divadle,na jehož výzdobě se podílel. Další jeho obrazy zobrazují krajinu jeho rodného Poohří a krajinu z okolí Jindřichova Hradce, kam se odstěhoval a kde si otevřel malířskou školu. Zemřel roku 1906 a je pohřben v Bělohradě.
Jaromír Tlustý [REGIZ 4 / 1996]

* * *

V první části jsme se věnovali historii Pátku až do poloviny 19. století, včetně významných osobností. Nyní se budeme zabývat událostmi posledních 150 let.
V roce 1866 táhla Pátkem baterie pruského dělostřelectva, která se usadila v Košticích, a setnina pěchoty, ta zůstala v Radonicích. Ve vesnici tyto vojenské jednotky nenapáchaly větší škodu, ale po jejich odchodu vypukla v obci epidemie cholery. Nebyl to však první doložený případ cholerové epidemie, ta zde řádila již v letech 1831 a 1851.
V druhé polovině devatenáctého století došlo na Pátku k několika významným událostem. Bylo to založení hasičského sboru v roce 1883 a divadelního spolku, majícího jméno „Čtenářsko - ochotnický spolek Karel Havlíček Borovský“ v roce 1899. Nejvýznamnější událostí v životě vesnice však byla v letech 1858 - 1860 stavba první obecní školy. Do té doby se vyučovalo vždy v domech, kde bydlel učitel. Písemné záznamy se nám o tom dochovaly jak z roku 1699-1703, tak i z pozdějších let, od roku 1789 je můžeme sledovat nepřetržitě až do současnosti.
Roku 1855 bylo na veřejné obecní schůzi rozhodnuto, že bude zřízena škola, a to jednopatrová. C. a k. okresní úřad však stavbu schválil s podmínkou, že se bude jednat o přízemní budovu.
V červnu roku 1858 byl slavnostně položen základní kámen nové stavby. Ta byla dostavěna v květnu roku 1860 a tehdy byla také slavnostně vysvěcena.
V té době byla pátecká škola obecním majetkem. V listopadu roku 1860 však podepsala obec Pátek dohodu s opatem strahovského kláštera, podle které patronát nad školou přebral řád premonstrátů. To například znamenalo, že řád měl právo dosazovat učitele. Tak tomu bylo až do roku 1869, tehdy opět škola přešla do správy obce. Nová školní budova sloužila až do roku 1904, kdy byla postavena škola nová.
O této stavbě se začalo uvažovat již na konci 19. století. Stávající budova již totiž nestačila pojmout školní děti, kterých bylo některé roky až sedmdesát.
Zajímavá je rychlost práce na stavbě školy. Jednopatrová budova byla postavena za šest měsíců. Stavba, která stála na pozemku budoucí školy, byla bourána v březnu a již v září byla nová škola vysvěcena. Celý následující školní rok však trvalo její úplné zařízení, chyběly totiž tabule, katedry, židle a jiné věci.
Na začátku našeho století proběhla nedaleko Pátku ještě jedna velká stavba. Byla to stavba železniční tratě spojující Louny a Libochovice. Se stavbou se začalo roku 1901 a příští rok byla bez velkých oslav otevřena.
Do osudu Pátku pak nepříznivě zasáhla první světová válka. Postupně bylo do války odvedeno asi 100 mužů. Z nich 12 padlo a 7 vojáků vstoupilo do legií. Obec postihly i nucené rekvizice a poukázkový výdej potravin.
Konec války a vznik republiky v roce 1918 byl oslaven všeobecným nadšením.
V meziválečném období byl Pátek klidnou vesnicí, která si žila svým vlastním životem. Zlom nastal okupací Čech německou armádou. Ta změnila poklidný ráz Pátku.
Ve zmíněném období byli dva zaměstnanci velkostatku, příslušníci německé národnosti, povoláni do německé armády. Jeden pátecký občan byl umučen v koncentračním táboře Osvětim.

***

Bouřlivě prožívali pátečtí první květnové dny roku 1945. V zámku na Pátku byla ubytována malá německá posádka - 47 důstojníků a mužstvo. Ta byla 5. května místními obyvateli odzbrojena a společně s německými uprchlíky byla internována v místním hostinci. Pravděpodobně z důvodů jejich osvobození a dopravení do Loun přijela na Pátek 7.5.1945 tři nákladní auta s německými vojáky. Po jejich příjezdu byli zadržovaní Němci osvobozeni.
V té době byli v mlýně zajati dva příslušníci odboje Ing. Vratislav Voral a Karel Strejc, kteří byli posléze zastřeleni. Po obsazení Pátku německá armáda hlídkovala po obci. Došlo dokonce k několika incidentům, při kterých němečtí vojáci zahájili palbu na obyvatele. Ale v samotné obci již ke ztrátám na lidských životech nedošlo.
Jinak to dopadlo při přestřelce, která se rozpoutala na poli mezi Pátkem a Strádonicemi. Zde šlo několik občanů z Peruce na pomoc Pátku. Narazili však na německé vojáky, kteří jejich postup zastavili palbou z pušek a kulometů. Na místě zůstalo šest mrtvých Čechů. Po tomto incidentu Němci odjeli zpět do Loun. V okolí vesnice se ještě několikrát v následujících dnech objevili ustupující němečtí vojáci. Vše skončilo příchodem Rudé armády 10. května.
Další poválečné dění v obci bylo poznamenáno událostmi celostátního charakteru. Majetek premonstrátského velkostatku byl vyvlastněn a rozparcelován. Jednotlivé části byly rozděleny malorolníkům a sousedním obcím.
V samotném zámku byla umístěna Okresní politická škola, následoval Oblastní zemědělský archív, jehož jednu část tvořil bývalý rodinný lobkovický archiv. Od roku 1961 byla v zámku úřadovna MNV, knihovna a vývařovna JZD. O několik let později zde byla umístěna mateřská školka.
Jednotné zemědělské družstvo bylo na Pátku založeno v roce 1951, ale i přestov obci zůstalo několik soukromých zemědělců. V letech 1955 - 1956 ze zemědělského družstva vystoupilo několik členů, protože nebyli spokojeni s jeho hospodařením. Po několika letech však většina z nich opět do družstva vstoupila.
Následně bylo družstvo sloučeno s okolními družstvy v Radonicích a ve Strádonicích a takto vzniklý celek byl o několik let později připojen k zemědělskému družstvu na Peruci.
Podobný osud měl i Místní národní výbor. Nejprve byl Pátek samostatnou vesnicí, později k němu byly připojeny Radonice, Strádonice. Dnes spadá pod Obecní úřad Peruc.
Spolková činnost v poválečném období postupně upadala. Do počátku 90. let zůstal činný Sbor dobrovolných hasičů, Tělovýchovná jednota a několik menších zájmových organizací.
Do školy, která byla v určitém období centrem života obce, dnes dochází jen dvanáct dětí. Část mladých rodin v uplynulých letech Pátek opustila a k začátku roku 1996 uváděla matrika na Pátku 223 trvale hlášených občanů s poměrně vysokým věkovým průměrem. Převážná část z nich jsou bývalí i současní členové zemědělského družstva. Svým charakterem se Pátek neliší od okolních vesnic.
Jaromír Tlustý [REGIZ 4 / 1996]

AD: OSM SET LET PÁTKU NAD OHŘÍ [REGIZ 1 / 1997]
Ke článku Jaromíra Tlustého, uveřejněného v REGIZu č. 3 a 4 / 1996 mám několik poznámek. Pátek nad Ohří zaujímá klíčové postavení v životě a vývoji našeho prvního a největšího cestovatele po Africe, dr. Emila Holuba. Víc si ho sice přivlastňují východočeské Holice, ale tam byl Holub jenom do svých deseti let. Pak se otec lékař přestěhoval s rodinou (manželkou a jedináčkem Emilem) do Pátku.
Dle mého názoru akci vymyslela, zajistila a realizovala cestovatelova matka, jíž patřil dům Na Pohořelci č. 8 (dnes Archív Národního muzea) a která pracovala pro premonstráty, kterým patřil i Pátek. Ti nabídli cestovatelovu otci výhodné místo a tak Holubovi v roce 1857 přesídlili. Emilovi bylo v té době, jak jsem již říkal, deset let. Bydleli v neoznačené uličce, lidově zvané Kozí. K řece Ohři to bylo tři minuty, k zámku, kde otec ordinoval, deset. Malý Emil za ním chodíval, cestou se toulal podél řeky, obdivoval velké kolonie vran (jež tam dodnes přežívají) a samozřejmě slavný mlýn. Pátek byl tehdy silnou obcí. Holubovi zde bydleli již tři roky, když při sčítání, roku 1870, zde bylo zaznamenáno 74 domů, 436 převážně v zemědělství pracujících obyvatel, ale i výjimečně řemeslníků a živnostníků: 5 ševců, 4 švadleny, 3 obchodníci, několik tesařů a zedníků, po dvou truhlářích, kovářích, hostinských, řeznících. Dále tu žil holič, sedlář, zámečník, hodinář, zahradník a zelinář. Dětí zde bylo sto. Holubovi se samozřejmě také často stýkali i s geniálním projektantem a stavitelem mostů Beřichem Schnirchem, který sem dojížděl.
Dvaadvaceti řádková charakteristika Emila Holuba v článku J. Tlustého je podána vcelku dobře. Citelně tu však chybí, případně nedostatečně je vylíčeno, že lovil africkou zvěř, jakož i jeho ohromná přednášková činnost po mnohých evropských městech (přednáškové pražské a vídeňské turné) stejně jako jeho činnost výstavní (rozhodně ne jen „několik výstav“). Mezi zajímavosti patří také obrovská, donedávna nepřekonaná africká výstava, která byla do Prahy dopravena v sedmdesáti (!) železničních vagónech. Emil Holub ji posléze nabídl Národnímu muzeu, jehož představitel, prof. Antonín Frič, ze řevnivosti Holubův dar odmítl s tím, že pro něj v Praze není místo. Poněkud zkreslující je také tvrzení J. Tlustého, že Holub několik tisíc předmětů nabídl některým evropským muzeím. Ve skutečnosti největší část svých sbírek Emil Holub rozdal. Dost jich obdržela nejen zmíněná muzea, ale i školy a města, která ho finančně podporovala při jeho cestách do Afriky.
Holub ze svého platil i zásilky a jejich dopravu, a na vídeňská nádraží je vozil koňským spřežením, které si k tomuto účelu opatřil. Poněkud scestně vyznívá i věta: „Holub se pak sám odebral do Vídně...“ - vždyť ve skutečnosti tam byl již mnoho let, od návratu z první cesty, tedy od roku 1879. Stěží dát Jaromíru Tlustému za tyto řádky absolutorium, nicméně unzávám, že Holub je pro badatele těžkým oříškem.
Po Holubových cestách jsem se sám vydal při psaní své první knihy Jihoafrické cesty Emila Holuba, která vyšla v Mladé frontě roku 1956 a o rok později slovensky v bratislavských Mladých letách. Tím jsem podnítil i pracovníka a nynějšího ředitele holického Afrického muzea a Památníku dr. Emila Holuba, pana Pavla Hladíka, k podobné cestě, jakož i ke korekci tvrdošíjně přežívajících názorů na vztah Holice - Holub. V Holubových stopách na Lounsku a Žatecku jsem se vydal opakovaně, nicméně o tom, o mé velké lásce k Lounsku, jež stále roste a sílí, ale i o dalších „objevech“ až v některém z dalších čísel REGIZu.
RNDr. Ctibor Votrubec
Roztoky u Prahy

Autor dopisu, doc. RNDr. Ctibor Votrubec (* 8.6.1925), je významným afrikanistou, geografem, geologem, etnografem, atd. V Africe strávil téměř čtyři roky, z toho ponejvíce jako Lecturer in Geography na univerzitě v Ghaně (Legon). Napsal o Africe několik knih, včetně šestisetstránkové vysokoškolské učebnice. Afrika je jeho láskou - podle jeho slov - stejně jako Lounsko. Vzpomíná, jak navštívil lounský antikvariát ihned po jeho otevření a za dnes již směšnou cenu koupil první anglické vydání Livingstonových cest. Má v Lounech řadu přátel, zná plno výborných lidí. Poslední dva roky je těžce nemocen, nesmí opustit nemocniční pokoj, ale je ochoten si s kýmkoli popovídat, případným zájemcům snad i předat řadu neocenitelných zkušeností. Zájemci, kontaktujte naši redakci, velmi rádi vám předáme adresu.

Strádonice nad Ohří

Vesnice Strádonice leží ve východní části okresu Louny. Její historie spadá až do dob Keltů, ti totiž měli nedaleko vesnice v místě, kde se dodnes říká Na valech, hradiště.
První písemná zmínka je až ze 14. století. Přesněji z roku 1374. Tehdy byla ves majetkem Strahovského kláštera. Další osud Strádonic byl spjat s páteckým panstvím. Postupně se tu vystřídaly šlechtické rody Lobkowiczů, Sternbergů, Dietrichsteinů a v roce 1710 panství opět získal klášter premonstrátů v Praze na Strahově.
V období, kdy panství patřilo Strahovskému klášteru, se nedaleko vesnice začalo s těžbou uhlí. V srpnu 1873 byl pozván horní rada z Prahy, jehož jméno se nám nezachovalo. Byl požádán, aby se vyjádřil k možnosti těžby nedaleko Strádonic v Débeřském údolí. Po prozkoumání pozemku sliboval, že uhlí bude dobré kvality.
A tak se tedy začalo s těžbou. Byly raženy tři štoly, pojmenované po svatém Josefu, Janu a Václavu. Nejnadějnější se zdála posledně jmenovaná štola sv. Václav. Proto zde byly raženy tři odbočky, každá dlouhá asi 5 loktů, tedy 295 cm. V každé z nich havíři nalezli uhelnou vrstvu silnou 7-14 palců, tedy 18-36 cm. Vytěžilo se zde na 60 strychů*) uhlí.
Po tomto úspěchu následovala zkouška, která měla dokázat kvalitu uhlí. Dobová zpráva říká: při zkoušce hořelo sic toto uhlí, ale žáru nevydávalo. Když o tomto pokusu podával správce páteckého panství Schnirch zprávu na Strahov, napsal: „...uvařilo se maso vepřové a uzenice dosti brzy“.
Podobných zpráv poslal správce do Prahy mnoho a dále řídil těžbu i přes to, že uhlí nebylo nejlepší kvality. Dokonce byl sestaven pro uhlokopy pracovní řád. V něm mimo jiné byl ustanoven plat uhlokopů následujícím způsobem: havíř za 1 strych vydolovaného uhlí dostal 5 krejcarů, štajgr 6 krejcarů. Do té doby bylo vytěženo 600 kbelíků, což přepočtu na dnešní jednotky znamená 42 120 litrů. Jeden kbelík se měl prodávat za 9 krejcarů.
Správce si v té době stěžoval na Strahov, že jeho písař se celému podniku pouze vysmívá, a tak vzniká statku škoda. V další své zprávě píše, že o uhlí se zajímali někteří kováři a zámečníci z okolí a nabízeli za jeden strych 12 krejcarů. Dále v dopise navrhl využít uhlí a to tak, že lepším by se vytápěly světnice na páteckém zámku a horší by se použilo na pálení vápna a cihel.
Zda-li se na návrhy správce přistoupilo, nevím, nedlouho po jeho dopisech se totiž s těžbou skončilo. K tomuto kroku vedlo několik důvodů. Jedním byla nízká kvalita uhlí a dalším byly spory o vlastnictví štol. Ty se totiž nacházely na pozemku, na který si dělal nárok majitel panství na nedaleké Peruci. Strahovský klášter tedy raději předešel tahanicím a sporům a těžbu zastavil; muselo to být pravděpodobně v roce 1887.
Jaromír Tlustý [REGIZ 3 / 1996]
*) strych neboli korec = 93.6 litru. Stará obilní míra