PhDr. Jaroslav svobodný pán Helfert (27. září 1883 Malacky – 14. září 1972 Potštejn) byl ředitelem Moravského zemského muzea v Brně a zakladatelem muzeologie na brněnské filozofické fakultě. Představoval čtvrtou generaci veřejně činných příslušníků rodiny Helfertovy.

Jaroslav Helfert vyrůstal v rodině vysoce kulturní. Už jeho praděd, Josef Helfert (1791-1847), profesor církevního práva na pražské univerzitě, byl zakladatelem terminologie dnešní památkové péče. Jeho děd JUDr. Josef Alexandr Helfert, stál 50 let v čele rakouské a tehdy i české památkové péče jako dlouholetý předseda Ústřední komise pro udržování historických a stavebních památek.

Studoval na státním gymnáziu v Táboře a na státním gymnáziu v Praze na Smíchově, kde 10 července 1902 složil maturitní zkoušku. Stejného roku nastoupil na právnickou fakultu české univerzity Karlo - Ferdinandovy v Praze. V roce 1903 přestoupil na fakultu filozofickou a začal studovat vědy historické. Roku 1904 odešel na filozofickou fakultu vídeňské univerzity, kde setrval do roku 1906. Byl mimořádným členem Ústavu pro rakouský dějezpyt. Po absolvování studií na české univerzitě v Praze roku 1907 zde udělal doktorské zkoušky. Jeho práce pojednávala o pražském biskupovi Danielovi I. Po vykonání zkoušek z českých a rakouských dějin a z filozofie, byl 20. června veřejně promován na doktora filozofie.

Vliv rodiny, a také působení přednášek profesora historie Jaroslava Golla a zvláště pak českého profesora Maxe Dvořáka, jehož přednášky navštěvoval v době svého studia na vídeňské univerzitě, určily jeho životní dráhu jednoznačně ve směru zájmu o kulturní bohatství naší země. Tento zájem upevnil i studijní pobyt v Itálii, kde se věnoval podrobnému studiu římských památek a sbírek.

Jeho cílem bylo rovněž pozvednout úroveň vzdělanosti lidu, a to za poměrů velmi neutěšených. Zejména na Moravě byl kulturní život jednostranně závislý na působení blízké Vídně.

Moravské působení

Helfertovo pracovní pole bylo velmi široké, nejvýrazněji se však projevilo jeho úsilí o vybudování moravského muzejnictví. Roku 1909 byl jmenován tajemníkem Zemského muzea Františkova v Brně. Zároveň se stal správcem tamní národopisné a galerijní sbírky.

Muzejní praxe, probíhající často za velmi nepříznivých podmínek, které ztěžovaly jeho práci, mu přinesla podněty k pozdějším reorganizačním plánům, které se uskutečnily po převratu, kdy byl postaven do čela svého ústavu od roku 1923 jako jeho první ředitel.

Jeho úsilí směřovalo zejména k převedení muzea do správy zemské. To se podařilo roku 1921. Teprve teď bylo možné provést rozsáhlý reorganizační plán celého muzea. Jednotlivá oddělení, pod správou odborníků se začínala vyvíjet podle vědecky zdůvodněného programu. K stávajícím ústavům se přidal ústav nový, a to hudební archív. Z dosud izolovaného muzea se postupně zemské muzeum v Brně stalo vědeckou institucí odborně vedenou a svým pracovním programem skloubenou do komplexu moravské kultury i vědeckého ruchu v celém světě. Byly položeny základy k soustavné evidenci moravsko – slezských hudebních památek a jejich odborné konzervaci, v nově zřízeném hudebním archivu.

 Helfertovy snahy směřovaly hned zpočátku k vymezení působnosti všech muzeí v zemi a ve státě. Jako člen muzejního poradního sboru při ministerstvu školství a národní osvěty, z něhož se později vytvořila organizace Svazu česko-slovenských muzeí vlastivědných, usiloval, aby byla provedena jednotná organizace muzejnictví v celé republice. Přispěl i k vyjasnění poměrů k muzeím venkovským. Helfertovi se podařilo zavázat je k systematickému výzkumu Moravy po stránce přírodovědecké a historické. Úsilí o povznesení moravského muzejnictví jej pak vedlo k převzetí lektorátu muzejnictví na filozofické fakultě v Brně. Přednášel v prostorách muzea, mezi sbírkami, v laboratořích, depozitářích, v expozicích. Teoretický výklad tak přímo spojoval s praktickými ukázkami. Nemohl-li toto prostředí posluchačům zajistit, pak raději nepřednášel. Učil posluchače správným zásadám katalogizace i evidence.

Vědecká činnost Helfertova a jeho bohaté odborné zkušenosti se uplatnily při výstavbě Zemské galerie, která se stala za jeho vedení z více méně nesystematické a náhodné sbírky ústavem s určitým, vědeckými důvody podepřeným programem. Velkou zásluhu má také o vznik hudebního archívu. Odborné vybudování tohoto oddělení převzal jeho bratr, univerzitní profesor PhDr. Vladimír Helfert.

Kromě práce v muzeu se působil i na jiných polích kulturní činnosti. Hned po svém příchodu do Brna se zúčastnil práce v Klubu přátel umění. Jeho vztah k hudbě jej vedl po převratu k práci v četných brněnských hudebních institucích, zejména ve správě národního divadla a v Orchestrálním sdružení. Bohatá byla i jeho činnost poradenská, referentská a přednášková, s níž se vedle lektorských cvičení a přednášek na konzervatoři spojuje i zajímavý a podnětný pokus o soustavné kurzy z dějin umění pro

Život po Druhé světové válce

Ve vědecké a vlastivědné činnosti zabránila Josefu Helfertovi okupace. Byl odstraněn z Moravského muzea a od roku 1944 vězněn v Terezíně. Po osvobození roku 1945 se znovu ujal funkce ředitele moravského muzea, a po krátké aktivní činnosti odešel roku 1948 do výslužby.

Od roku 1945 do roku 1948 byl členem národní kulturní komise, její muzejní sekce.

Po svém odchodu se uchyluje na odpočinek do Potštejna. Jedná se o kraj bohatý historií, s nebývalým počtem barokních plastik, které se také staly objekty jeho zájmu. V Potštejně konkretizoval Helfert některé ze svých nejosobitějších plánů a předsevzetí. Už v roce 1945 s pomocí místního národního výboru zajistil zámecký archiv, od roku 1948 se pak ujal přímo jeho správy a utřídil jej. Podařilo se mu rekonstruovat původní stav archívu z konce 18. století. Vytěžil z něj bohatý matriál k dějinám Potštejna, o nichž konal přednášky. Po svém trvalém usídlení v Potštejně začal Helfert shromažďovat materiál pro místní pamětní síň. Zachránil tak v poslední chvíli mnoho důležitých hmotných pramenů k minulosti Potštejna a zvláště pak tamního plátenictví a barvířství.

V roce 1951 byl jmenován Konzervátorem památkového ústavu pro okres Rychnov nad Kněžnou. Dočasně pracoval i v rychnovském muzeu, pro které zpracoval libreto jednotlivých expozic. Seznámil se i se sbírkami a prací ostatních muzeí v okrese. Výsledkem komplexního rozboru situace byl návrh na ustavení Okresního vlastivědného střediska.

I přes svůj vysoký věk a špatné zdraví se zajímal o činnost muzeí, sledoval rozvoj muzeologických aktivit i památkové péče. Rád a ochotně předával své zkušenosti mladším pracovníkům.

 Oficiálního ocenění se mu dostalo vyznamenáním Za vynikající práci, které mu udělilo 4. dubna 1968 ministerstvo kultury. Zemřel roku 1972.