Karel IV. založil Nové Město Pražské v roce 1348 podle vlastnoručně zhotoveného plánu. Pamatoval na zásobování vodou prostřednictvím vodovodu zhotoveného z vrtaných bukových kmenů utěsněných smolou, včetně soustavy veřejných kašen, pamatoval na odvětrání velkých náměstí,

Během velmi krátké doby byla vně městských hradeb Přemysla Otakara II, chránících Staré Město pražské zastavěna plocha přesahující dva čtvereční kilometry (240 hektarů) a dimenze základních stavebních článků města, ulic či veřejných prostranství poskytují dostatečný prostor i v době současného životem kypícího velkoměsta s městskou hromadnou dopravou a automobilovým provozem. Plocha hlavních náměstí svým rozsahem přesahovala půdorysnou rozlohu průměrných středověkých měst tohoto období. Obdivuhodná byla délka (přes 750 metrů) či šířka (přes 60 m) náměstí a neobvykle velkorysých dimenzí dosahovaly i šířky hlavních ulic od 18 do 27 metrů.

Je zřejmé, že jimi nebyla města s hustou zástavbou, těsnými uličkami a drobnou parcelací, ale mohutná obchodní centra té doby v Pobaltí či střední Itálii. Nelze však zcela pominout zcela zásadní vliv pravidelných a velkorysých založení posledních Přemyslovců, na jejichž odkaz Karel IV. velmi rád odkazoval. Proces urbanistické koncepce rovněž vycházel z panovníkovy snahy koexistence obou městských založení, tedy již existujícího Starého a nově se rodícího Nového Města pražského. V neposlední řadě je nutno zmínit vliv symboliky a náboženských idejí na podobu světa středověkého člověka. Symbol pomáhal středověkému člověku pochopit smysl, souvislosti a tlumočil mu realitu. Město, podobně jako klášter, bylo místem řízeného společenského života se společnými prvky, kterým byla uzavřenost (hradbou či zdí), pravidelnost a řád – v tomto případě božský. Klášter byl předobrazem ráje, zatímco předobrazem středověkého města byl Jeruzalém – město nebeské.

Jedinečná politická a hospodářská koncepce města splňovala podmínky ideálního města se správně rozmístěnými areály, situovanými ulicemi a veřejnými prostranstvími, řemeslnickými oblastmi, obchodními centry či separovanými problematickými provozy, a to vše v místě vzdušném, správně vystaveném působení klimatických vlivů s dominantními geomorfologickými polohami vyhrazenými nejvýznamnějším sakrálním stavbám.

základní kámen Nového Města pražského položen 26. března roku 1348

Kromě antických tradic se konstrukční metody proporčních sítí opíraly i o nejnovější výsledky arabských aritmetiků z průběhu 10. až 12. století, ale také o symboliku čísel vycházejících ze středověké mystiky. 

K vlastnímu vyměření základních proporcí města v terénu muselo dojít v průběhu podzimních měsíců roku 1347, tedy mezi vyhlášením záměru výstavby Nového Města pražského křivoklátskou listinou v dubnu téhož roku a položením základního kamene v březnu roku 1348. Vzhledem ke skutečnosti, že většina pozemků určených k výstavbě města byla zemědělsky využívána, došlo zřejmě k faktickému vyměření města až po sklizni roku 1347. V podzimních měsících tedy do terénu vyrazily skupinky geodetů s jednoduchými přenosnými a na stativu osazenými úhloměrnými kříži (gromy), s jejichž pomocí byla vyměřena základní osnova města. Nezbytnou kostrou vlastního technického vyměření projektu do terénu byly dvě osy protínající se v pravém úhlu. Ta severojižní se podle římských geodetů nazývala „cardo“, na ni kolmá západovýchodní „decumanus“ a průsečík byl „terminus medius“ či „tetrans“. Podstatou vyměřování bylo s pomocí úhloměrného kříže (s okuláry či pomocí stojících kolíčků nebo svislých olovnic) na daném místě stanovit přímý a na něj kolmý směr a tyto směry vyznačit v terénu zatlučením kolíků do země či postavením dalších měřičských pomůcek. K vyměřování velmi pravděpodobně docházelo až po setmění, jelikož světelné zdroje poskytovaly na větší vzdálenosti výrazně přesnější orientaci a výsledky. Vyměřovat se tedy muselo za dobré viditelnosti a slušného klidného počasí. Od stanovení hlavních přímých a kolmých směrů již byl pouze krok k podrobnějšímu vyměření jednotlivých stavebních bloků na principu pravoúhlých trojúhelníků (s poměrem stran 3 : 4 : 5) skládajících obdélníky s proměnlivou délkou stran v konstantních poměrech (např. 2 : 3 a jejich násobků).

Nyní již zbývá pouze stanovit ono „cardo“ či „decumanus“ a narýsovat si půdorys Nového Města pražského tak, jak jej na podzim roku 1347 v průběhu klidných večerů za svitu loučí a hlasitého pokřikování vyměřovali dvorní geometři Karla IV. do neklidného terénu mezi hradbami Starého Města a Vyšehradu až po Psárské návrší v prostoru dnešní Pankráce. Panovníkova snaha založit „jedno město jednoho těla se Starým Městem“ podmínila nutnost jejich vzájemného pevného kompozičního propojení. K tomuto navázání se jako nejpříznivějším jevil specifický pravidelný útvar Havelského města vysazeného poměrně pozdě (nejstarší zpráva z roku 1265) do jihovýchodního segmentu Starého Města pražského s přímočarou osnovou a kolmým navazováním ulic a náměstí.

Tento nejmladší, nejpravidelnější a nejblíže Novému Městu pražskému se nacházející útvar se spojil v jednotný kompoziční celek s dolní částí Nového Města pražského a jeho hlavním tržním prostorem Koňským trhem (Václavské náměstí), které je trasováno kolmo na Havelské město a okolní ulice jsou na něj kolmé či rovnoběžné (Příkopy, Jindřišská, Opletalova, Panská a Politických vězňů). Porovnáváním jednotlivých vzdáleností mezi hlavními komponenty novoměstského založení dojdeme ke stanovení základní měrné jednotky jednoho zemského provazce používaného v průběhu 14. století (cca 30,8 metru). Vodorovně s hlavní osou Havelského města (Rytířská ulice) byla vedena ve vzdálenosti 12 provazců hlavní západovýchodní osa novoměstského založení, kterou se stala severozápadní strana Jindřišské ulice se středem (cardem) v místě kde se protnula s jihovýchodní frontou Václavského náměstí (dnešní roh s Vodičkovou ulicí). Podobně jako Václavské náměstí spojovalo Staré Město přímým směrem s jednou z hlavních městských hradeb v prostoru dolního Nového Města, byla trasována Ječná ulice jako hlavní kolmá komunikační osa spojující Dobytčí trh s další důležitou městskou branou.

Jednalo se především o nařízení upravující výstavbu, a to jak dispozičně, proporčně či materiálově (omezení půdorysu či výšky staveb; z důvodu častých požárů preference staveb z kamene), tak i termínově (zahájení stavby a její dokončení). Významným faktorem se rovněž jeví snaha panovníka o prosperitu města, přičemž jeho snahou bylo omezení hypotéčního zadlužení jeho nových obyvatel formou časově omezeného osvobození od daní v případě realizace kamenných novostaveb či rozdělování stavebních parcel přímo z rukou panovníka, který byl jejich vlastníkem. Většinu pozemků získal Karel IV. ještě před zahájením výstavby města výkupem či směnou pozemků s řádem křižovníků s červenou hvězdou, kteří byli jako oblíbený řád posledních Přemyslovců majiteli velké většiny pozemků na pražském pravobřeží před hradbami Starého města pražského.

Pravidelné vyměření Nového Města pražského nám umožňuje jeho členění do čtyř logických a jasných urbanistických celků s různými projevy integrace starších sídelních forem, pravidelnostmi založení, hustotou zástavby, využitím plochy, situování funkčně-provozních areálů a dalších komponent urbanistického záměru.

Spekulace s pozemky byla vyřešena jejich soustředěním do rukou stavebníka, tedy panovníka a mohla být předložena finanční rozvaha, materiálová bilance a urbanistický koncept. Projekční a přípravné práce byly zahájeny nejpozději v roce 1345 a snad i dříve v roce 1344. Finalizace projektu spadá do pro Karla hektického roku 1346, kdy se stal římským králem, přišel o otce, a tudíž se stal i králem českým. Není tedy divu, že se po otcově smrti na čas uchýlil do cisterciáckého kláštera ve francouzském Ourcamp, kde velmi pravděpodobně dokončil velkolepé zakladatelské dílo.

Vedle nově zřízeného Karlova mostu byl nadále v permanenci strategický bubenský brod na severovýchodním okraji Nového Města, kde se křižovaly významné dálkové komunikace (saská, srbská, polská a trstenická stezka) vedoucí severozápadním, severním a severovýchodním směrem (Morava, Krakov, Balt, Magdeburg, Most, Lounsko).

Zakládacím privilegiem z 8. března 1348 proto Karel rozhodl o založení Nového města pražského. Ve spojení se stávajícím městem mělo jít o „největší městský areál soudobé Evropy”, přičemž jen prostor Nového Města „zaujímal plochu asi 360 hektarů“,

Symbolicky právě Karel IV. položil základní kámen hradeb Nového Města 28. března téhož roku.

Že na rychlé výstavbě města Karlovi obzvláště záleželo, svědčí pár zvláštních nařízení. Například král na 12 let osvobodil od daní všechny ty, kteří se na Novém Městě chtěli usadit. Zároveň i určil, aby se veškerá hlučná řemesla (s určitými výjimkami), například kováři, přestěhovali právě tam, aby bylo území co nejrychleji osídlené. A ani to nebylo vše.

Karel také zavedl ustanovení, že „každý, kdo získá potřebný pozemek, musí do jednoho měsíce začít se stavbou domu a dokončit ji pod pohrůžkou přísného trestu do osmnácti měsíců“,

Novému Městu byla vystavena i radnice, disponovalo tak vlastními konšely a rychtářem

Některé obchodní trasy, tehdy za hranice Prahy, se však dochovaly dodnes. Třeba v místech brány Na poříčí dnes prochází Sokolovská ulice, která spojuje Vysočany a Karlín právě s Novým Městem. A obdobně se dá hovořit o Vinohradské ulici, v místě Koňské brány, která do určité míry kopíruje středověkou obchodní cestu. Dnes spojuje Olšany a Vinohrady opět s centrem Prahy.

Dobytčí trh (nyní Karlovo náměstí), je dosud největším pražským náměstím, má rozlohu 8 ha. Ulice, jež do něj ústily, dosahovaly šířky 23–27 m.

K rychlému rozvoji města přispěl zejména králův slib, že majitelé pozemků, kteří do 18 měsíců postaví na nich své domy, budou osvobození na 12 let od všech daní. Během prvních čtyř let bylo postaveno na 600 domů. O velkorysosti Karlovy fundace svědčí mimo jiné i to, že Nové Město bylo plně zastavěno až v 19. století. Podle hrubého odhadu bylo Nové Město koncipováno pro 50 000 obyvatel, žijících přibližně v 5000 domech, to však nebylo ve středověku nikdy dosaženo. V celé Praze žilo v závěru Karlovy vlády 40 000 obyvatel ve 3000 domech. Nejvýstavnější domy, patřící většinou obchodníkům, stály v okolí náměstí. Byly postaveny na úzkých parcelách z kamene, kombinovaného často s hrázděným zdivem. V přízemí domu se nacházelo podloubí obrácené do náměstí a tzv. mázhaus, k obývání sloužilo patro, ty nejbohatší domy měly i soukromé kaple. Méně nákladné domy řemeslníků se nacházely v ulicích vedoucích na náměstí.

Panovník Novému Městu udělil privilegia obvyklá v královských městech, jako například právo trhové či várečné, ale také právo mílové, což znamenalo, že v okruhu jedné míle od města se nesměl usídlit cizí řemeslník, právo hradební a hrdelní. V blízkém okolí města poručil panovník vysadit rozsáhlé vinice.

Mimo trhová prostranství, avšak v těžišti souvislé nové zástavby dolního i horního města, bylo vyhrazeno místo pro dva nové farní kostely, které hrály v organismu města důležitou roli. První byl zasvěcen sv. Jindřichu a Kunhutě, druhý pak sv. Štěpánu Většímu. Prvomučedníka Štěpána Karel velmi ctil a vlastnil i jeho relikvie. Zasvěcení kostela sv. Jindřichu může odkazovat na to, že pražští arcibiskupové byli v době Karlově vizitátory bamberské diecéze, jejímiž patrony byli svatí manželé císař Jindřich a jeho manželka Kunhuta. Stavba obou kostelů započala roku 1351, kdy byly také vytyčeny jejich farní obvody. Staré osady na území Nového Města zůstaly však nadále podřízeny dosavadním farnostem, jichž bylo celkem devět. V první fázi výstavby (1348–1353) bylo v oblasti mezi kostely sv. Jindřicha a sv. Kateřiny zbudováno asi 650 městských domů.

Nové Město během dvou let obklopily hradby dlouhé téměř 3,5 km a vysoké 10 m. Jejich součástí bylo 21 vestavěných věží a čtyři brány, z nichž zvláštní výstavností vynikala brána Špička, umožňující přístup ke Koňskému trhu. Ke zboření hradeb, které svíraly plochu více než 2,4 km čtverečních, došlo až v poslední čtvrtině 19. století. Z důvodu posílení obrany Pražského hradu a Malé Strany byla v na příkaz krále v letech 1360–1362 postavena na Petříně pověstná Hladová zeď. Byla 6 m vysoká a 2 m široká a měla 8 bastionů. Vinula se po západním okraji Strahovského kláštera, kolem kostela svatého Vavřince na Petříně a z Petřína k Vltavě. Fakticky tak připojila Újezd a Strahov do pražského opevnění. Na konci Hladové zdi stála Újezdská (původně Kartouzská) brána.

Radnici umístil na Dobytčí trh Karel IV. v rámci založení Nového města. Nejstarší částí radnice je východní křídlo (Vodičkova ulice), jehož stavba probíhala v letech 1377–1398.

Po roce 1411 bylo pod vedením Martina Frička a mistra Kříže postaveno jižní křídlo s průčelím na Karlovo náměstí. V přízemí hlavního jižního křídla je z let 1411–1418 dochován dvojlodní sál o šesti klenutých polích, nesených dvěma válcovitými pilíři, který zabírá plochu téměř celého křídla. Je obnoven v původní gotické podobě. Síň je 23 metrů dlouhá, 11 metrů široká a výška stropů síně je 7 metrů.

Roku 1451 byla založena stavba věže na jihovýchodním nároží. Stavba pak probíhala v letech 1452–1456. Věž je vysoká je 69 metrů a na její vrchol vede 221 schodů. Má šest podlaží. Přízemí věže sloužilo jako věznice. V prvním patře věže Novoměstské radnice se od počátku nacházela gotická kaple, později zasvěcená Nanebevzetí Panny Marie a patronu české země sv. Václavovi. Na věži byl umístěn Novoměstský orloj.

V letech 1520–1526 Benedikt Rejt renesančně přestavěl jižní křídlo a hlavní průčelí opatřil vysokými renesančními štíty, které byly obnoveny v letech 1905-1906.

Po požáru v roce 1559 bylo postaveno křídlo západní a severní a Bonifác Wohlmut renesančně upravil východní křídlo (Vodičkova ul.), ve kterém však zachoval původní síň s gotickou žebrovou klenbou na renesančních podpěrách. Radnice má od té doby čtyři křídla, arkádový dvůr a věž.  

Byla roce 1722 přestavěna v barokním stylu, ze kterého se zachovala např. klenba uprostřed zdobená freskou alegorie Práva a Spravedlnosti a vstupní profilovaný portál.

Kaple v prvním patře věže sloužila jako poslední útočiště odsouzeným na smrt. Na stěně je freska s námětem Práva a Spravedlnosti. Barokní úprava věže je z let 1722 - 1725, její ochoz se schodištěm z r. 1732.

Nejvyšší patro věže sloužilo od r. 1738 jako byt hlásného.

Jako správní budova sloužila Novoměstská radnice do roku 1784, kdy za panování Josefa II., došlo ke sjednocení čtyř pražských měst a veškerá správa města se přesunula do Staroměstské radnice. Budova Novoměstské radnice se změnila v sídlo kriminálního soudu, na kancelářské prostory a na žalář.

Pro tyto potřeby byla v letech 1806–1811 podle projektu Karla Schmita část radnice přestavěna v empírovém slohu. V přízemním vězení (mimo jiné) pobývali: vůdce rebelujících Chodů Jan Sladký Kozina, účastníci revoluce z roku 1848, a v roce 1894 zde probíhal proces s příslušníky pokrokové mládeže sdružených ve spolku Omladina.

Po mnoha dalších dostavbách, přestavbách a opravách udeřil roku 1559 do věže blesk a radnice byla poničena požárem. Báň věže byla později poničena bouří.

V letech 1905–1906 provedli částečnou rekonstrukci do původního stavu Antonín Wiehl a Kamil Hilbert.

 Nové Město mělo privilegium pořádat pravidelné trhy, proto byl na radnici na veřejně přístupném místě umístěn (průčelí v dnešní Vodičkově ulici) délkový etalon -  pražský loket. V metrické soustavě je 591,4 mm dlouhý.