Karel Jaromír Erben * 07.11.1811 Miletín u Hořic v Podkrkonoší (okres Jičín) - † 21.11.1870 Praha Český básník, spisovatel, historik, archivář, překladatel, sběratel a spisovatel lidových písní a pohádek. Literární historik a překladatel. Hlavní představitel české romanticky orientované literatury (český romatismus), která vychází z folklóru a národních tradic.

Narodil se v Miletíně u Jičína. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové, kde měl na jeho národní uvědomění vliv prof. J. Chmela a prázdninová studentská společnost ( zvláště J. N. Lhota).
Během filosofických a právnických studií v Praze (1831-33) poznal Františka Palackého, se kterým pak po celý život spolupracoval. Aktivně podporoval liberální politický program Palackého. Nejbližšími přáteli za pražských studií byli J. Rybička a K. Havlík, s nímž jezdíval v polovině 30. let na prázdninové pobyty do Žebráku, kde účinkoval v ochotnickém divadle a seznámil se s pozdější manželkou Betynou Mečířovou.
Roku 1837 se stal praktikantem u hrdelního soudu při pražském magistrátu, o rok později (1838) nastoupil k pražskému fiskálnímu úřadu.
Od roku 1843 se stal spolupracovníkem F. Palackého v Národním muzeu. Karel Jaromír Erben měl za úkol sbírat, prozkoumávat a třídit lidové písničky, říkadla, pohádky v mimopražských českých archívech (Tábor, Domažlice… - moravské archívy měl na starosti František Sušil.) Při této činnosti se mu dařilo přesvědčit řadu měst, aby některé písemnosti darovala Národnímu muzeu.
Roku 1848 se stal redaktorem Pražských novin; této funkce se vzdal po vydání ústavy (březen 1849).
Roku 1850 se stal sekretářem a archivářem Národního muzea. Na tuto funkci po necelém roce (1851) rezignoval a stal se archivářem města Prahy. Lze říct, že to byl právě Karel Jaromír Erben, kdo pražský archív konečně uspořádal.
Roku 1867 se účastnil Moskevské výstavy. Onemocněl plicní nemocí, později i tuberkulózou.Zemřel v roce 1870 v Praze.

Byl sekretářem 'Českého národního muzea' a prvním archivářem města Prahy. Od 50. let byl členem literárních porot a prováděl jazykovou revizi matičních překladů Shakespeara. Po celý život se věnoval historii a národopisu, pracoval jako archivář. Byl spoluzakladatelem řady spolků, např. Hlaholu a Umělecké besedy (1863 byl jejím místopředsedou).

Dílo:
1842-1845 Písně národní v Čechách, vydal u Pospíšila v Hradci Králové.

Těžiště svého odborného zájmu Erben spatřoval v edicích folklórních materiálů, především českých lidových písní. Srovnával jejich varianty a vyhledával mezi nimi text, který nejlépe odpovídá předpokládanému původnímu tvaru. Na písně se díval jako na zpívané texty, přihlížel proto i k nápěvům, které rovněž vydával.

• Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865) – jakási „slovanská čítanka“

• Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869) – „slovanská čítanka“ ve zkrácené úpravě a v českém překladě

• Kytice z pověstí národních (1853, rozšířené vydání 1861) – jediná sbírka básní, kterou vydal; podkladem Kytice jsou staré české lidové báje

• Písně národní v Čechách obsahuje 500 písní

• Prostonárodní české písně a říkadla (1864) – pětidílná sbírka folklóru z Čech. Toto dílo je velmi ovlivněno romantismem, ten předpokládal, že lidová slovesnost je projevem nedochovaného prastarého mýtu, který vyjadřuje jakousi národní povahu (charakter). Tento mýtus měl vyjadřovat ucelený soubor představ o vztazích mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a přírodou. Karel Jaromír Erben se tento mýtus pokoušel znovu sestavit.

Erben se nespokojil s tím, že by lidovou tvorbu pouze sbíral, snažil se ji kriticky zkoumat a tím ji i ovlivňovat.

Neocenitelné jsou jeho sbírky českého a slovanského folklóru (Prostonárodní české písně a říkadla, Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských a nářečích původních, České pohádky). Srovnáním různých variant pohádek se dobral k jejich základní podobě – jakémusi jejich pratvaru. Snažil se rekonstruovat původní podobu lidové slovesnosti.
1853 Kytice z pověstí národních. Vrcholem jeho tvůrčí činnost je básnická sbírka Kytice z pověstí národních.

Obraz dávných lidových představ a lidového názoru na život. Vliv bájí. Základní motivy: boj člověka s přírodou, víra v nadpřirozené síly, základní vztahy mezi lidmi, zvláště vztah matky a dítěte. Osudovost – jedinec často nucen volit, ale nevyhne se tragédii (neúměrně vysoký a navyhnutelný trest). Sbírka, vycházející z českých mýtů, bájí, pohádek, legend a historických pověstí a týkající se nadčasových vztahů ženy a muže či ženy a dítěte ohrožovaných nezájmem a smrtí, se stala vrcholem obrozenecké poezie.

jazyk: lidové prostředky, zvukomalba, živé dialogy, metafory, líčení krajiny - názorně (jedním veršem), okolo lesa pole lán, okolo hřbitova cesta, úvozová
popis osob - stručnost, ale názornost - Polednice: malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba
Zlatý kolovrat: vyšla babice kůže a kost

1862-1864 Prostonárodní české písně a říkadla.
1865 Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních.

K vydání připravil řadu památek staré české literatury, mj. kritické vydání Husových spisů, Výbor ze starší české literatury, díla J. Husa, T. Štítného, J. A. Komenského aj..

Erben Karel Jaromír. Odkaz Erbenův je stále živý, hlásí se k němu česká básnická tradice nejlepšími jmény (Neruda, Hálek, Heyduk, Quis, Sládek, Wolker, Durych). Literární dějepis za uplynulých 40 let učinil dost, aby vysvětlil složitý Erbenův zjev básnicko-učenecký, ale mnoho ještě Erbenovi dluhuje. Badatelský zájem soustřeďuje na sebe hl. básník „Kytice”, dále sběratel písní a nár. báchorek, méně se věnuje pozornost Erbenovým pracím o staročeské literatuře a příspěvkům k názvosloví zejména právnickému. Látkoslovné zkoumání ozřejmila poměr básníka Kytice k lidovým pověstem, závěrečné slovo zde promluvil Jan Máchal v „Lit. čes. 19. stol. II.” (1903). Zásluhou St. Součka: Příspěvek k poznání Erbena básníka, ČMM 1915 probrány Erbenovy rané začátky a naznačena cesta, po níž došel básnické osobitosti. Vedla od Máchy k Čelakovskému a k lidové poesii. V poslední době se studují zvláště podmínky estetického účinu balad Erbenových. Podle Otakara Fischera „význam a zásluha Kytice záleží v tom, že dovedla v úplně konkretních a barvitých podobách ztělesniti některé základní stavy člověka, jeho vztahy k vůkolnímu světu a k znepokojivým tajemstvím”, a to slovem neumělkovaným a formou odposlouchanou z lidového podání. Obecně se však cítí, že básnickou osobnost Erbenovu lze vykládati jen v souvislosti s jeho činností lidovědnou. Ukázalo se to při sporu o prosodii básní Erbenových, v němž filologicky strohé stanovisko Josefa Krále (nyní v souboru: O prosodii čes., vyd. J. Jakubec, 1923) uváděl na správnou cestu Otakar Hostinský poukazem na prosodii a rytmiku lidových písní (Čes. světská píseň lidová, 1906). Dokazují to dále soustavné studie J. Horáka v Národopisném věstníku československém. V zásadách básnicko-badatelských snah, směřujících k oživení lidových zpěvů a pověstí, v duchu Rousseauově, Herdrově a bratří Grimmů usiloval Erben vytvořiti „systematický obraz národa českého”, zamýšleje vydati sbírku písní, svazek národních pohádek a sborník zvykoslovný. Uskutečnil pouze první dva úkoly. Vydal Písně národní v Čechách (1. vyd. 1842-45, 2. vyd. 1852-53). Třetí vydání s názvem Prostonárodní české písně a říkadla (1862-64) obsahovalo již přes 2200 textů, zapsaných celkem věrně s četnými varianty a nápěvy. Svobodněji, zejména v kombinaci různých znění, počínal si Erben při národních báchorkách, ale jeho jadrné a prosté podání odpovídá vždy lidovému materiálu. Sto prostonárodních pohádek a pověstí (1865) a Vybrané báje (1869) jako první sborníky lidové prosy slovanské probouzely sběratelský zájem tam, kde se lidovým básnictvím potud nezabývali (Bulhaři, Kašubové) a sílily doma slovanské povědomí. V souhlase s romantickým názorem evropského národopisu věřil také Erben ve vědecký dosah lidových podání, obsahujících dokumenty o pohanském bájesloví, svědectví o staré národní vzdělanosti. Nikdy však nepopřel umělce pro výklad mythologický. Proto Erbenovy soubory mají svou nepomíjející cenu, i když srovnávací novodobé badání lidovědné dávno vyvrátilo názory o původnosti slovanských tradic a o jejich mythologických základech. Ve své době byl Erben vynikajícím lidovědným odborníkem; právem tudíž se nazývá období národopisu od konce let 30. do poč. let 70. obdobím Erbenovým.

Z četných vyd. Kytice: 1891 nákl. „Uměl. besedy” s úvodní studií Jar. Vrchlického; 1901 ve „Svět. knihovně” s úvodem L. Quise a cenné vyd. s pozn. R. Schenka a J. Straky v Zábřeze t. r.; 1924 v Nár. knihovně s úvodem Jar. Durycha; 1930 s úvodem a důl. pozn. Ot. Fischera. Veškeré spisy básnické, přinášející vedle drobných básní také veselohru Sládci, uspořádal 1905 Jar. Sutnar. Samost. otiskl Sládky s čet. různočteními C. Zíbrt 1912. Sto prostonárodních pohádek v čes. znění s úvodem vyd. V. Tille ve Svět. knih. 1905, týž opatřil 1905 cenným výkladem České pohádky ve Zni z literatur sv. 7. Významné je vyd. Vybraných bájí a pověstí nár. se studií a poznámkami J. Horáka a J. Polívky ve Žni z literatur sv. 60 (1925). Hynkovo vyd. Prostonár. čes. písní a říkadel z 1886-88 je nekritické, jiného však není. Biogr. data přinášejí životopisy V. Brandla 1887 a Jos. Karáska ve Chvilkách sv. 49 (1911). Korespondenci připravuje k vyd. Jiří Horák. Týž se také soustavněji [Erben Karel Jaromír]-em obírals „[Erben Karel Jaromír]-ova sbírka čes. písní lidových”, Národopis. věstn. čsl. 1912; „Lid. podání ukrajinská” v díle Jos. Ign. Hanuše a K. J. [Erben Karel Jaromír]-a, tamže 1921; „Příspěvek k dějinám liter. čes.”, L. F. 1915; Ot. Ficher, K čes. a něm. baladice, L. F. 1929. Gr.