11. června 1881 bylo slavnostně otevřeno Národní divadlo, které během své premiéry uvedlo operu Bedřicha Smetany – Libuše. V divadle se odehrálo ještě dalších 11 představení, než 12. srpna 1881 skončilo v plamenech. Dodnes není jisté, jednalo-li se o nešťastnou náhodu či pomstu německých buršáků.

Stánek české kultury byl navržen Josefem Zítkem, kterého k tomu vyzvala skupina českých osobností, v jejímž čele stáli např. Jan Neruda, Vítězslav Hálek nebo Miroslav Tyrš.

Bylo zahájeno několik národních sbírek, ke kterým značně přispěli členové císařské rodiny, ruský car a významná česká šlechta.

16. května 1868 byl v Prozatímním divadle slavnostně položen základní kámen. Bylo jich celkem devatenáct a byly dovezeny ze všech koutů naší země, například z Radhoště, Řípu, Blaníku či ze skály z Vyšehradu.

Monumentální budova pomalu vyrůstala v historické části Prahy a teprve v roce 1877 byla dokončena střecha. Zlatou kapličku dokončil stavitel František Havel.

Na výzdobě se podílela řada umělců, především sochaři Uzel a Widt, oponu navrhl František Ženíšek, který se společně s Mikolášem Alešem podílel na úchvatných malbách.

Národní divadlo bylo na počest návštěvy korunního prince Rudolfa poprvé otevřeno 11. června 1881. Pro tuto událost byla připravena dlouho utajována opera Libuše od Bedřicha Smetany, která měla poukázat na slavnou historii a velikost našeho národa.

V divadle se odehrálo ještě dalších jedenáct představení, než jej během dokončovacích prací 12. května 1881 zachvátil požár. Ten měl na svědomí měděnou kopuli, hlediště, oponu a jeviště divadla.

Požár kulturního svatostánku, na jehož existenci se podílel celý národ, byl vnímán jako “národní katastrofa“.

Během necelých dvou měsíců bylo po celé zemi vybráno neuvěřitelných milión zlatých na obnovu divadla. K tomu přispěla i První česká vzájemná pojišťovna, která za škodu vyplatila 300 000 zlatých.

Za dva roky, 18. listopadu 1883, bylo divadlo znovu otevřeno a opět se v jeho zdech rozléhala Smetanova Libuše.

Oponu tentokrát namaloval Vojtěch Hynais a nad jeho dílem dodnes visí nápis “Národ sobě“. Ten je upomínkou pro nadšení a pospolitost lidí, kteří za tímto velkolepým projektem stáli.

Nedbalost klempířů nebo studentští žháři

Dodnes panují dohady o tom, jak k tragédii došlo. Podle tehdejšího vyšetřovaní mohli za vznik požáru klempíři Emil Jenisch a Václav Zinniburg, kteří 12. srpna instalovali tehdy módní novinku – hromosvod.

Stalo se jim osudným, že v kamínkách na letování špatně uhasili dřevěné uhlí. Uhlíky totiž vysypali do žlabu a zalili vodou. Ovšem v dřevěném uhlí zůstalo žhavé jádro, které se rozhořelo. Podle vyšetřování uhlíky zapříčinily rozžhavení měděného okapu, od něhož chytilo dřevěné bednění střechy.

Když se na druhý den po požáru hledal viník, mezi lidmi začalo padat obvinění na pražské Němce – buršáky.

To byli členové nacionalistických německých studentských organizací, kteří provokovali a pořádali pochody městem. Ovšem důkazy o jejich pomstě, kdy začátkem června dostali od Pražanů za vyučenou, chyběly.

Vina padla na dva již zmiňované klempíře. Ti vyvázli s mírným trestem, a to týdenní vězení s dvoudenním půstem.