Byl pátek 12. srpna 1881, blížil se podvečer. Počasí příliš nenasvědčovalo tomu, že by léto mělo v této době kulminovat. Každou chvíli se zatáhlo a z olověných oblaků se spustil déšť. Voják konající službu na vyšehradské citadele zahlédl dým stoupající ze střechy právě dostavěného Národního divadla. Stejný obrázek spatřili zhruba o hodinu později dělníci jedné ze smíchovských továren. I přes veškeré úsilí hasičů bylo dílo zkázy po několika hodinách marného boje dokonáno. Střecha Národního divadla se zřítila, zůstalo jen obvodové zdivo. I to bylo na mnoha místech prudkým žárem popraskáno.

Většina sobotních vydání českých novin vyšla na titulní straně s černým, smutečním rámečkem. Požár byl tak intenzivní, že ho viděli až v Roudnici, Českém Brodě či Berouně. Přesto se na český venkov dostala tato tragická zpráva až následujícího dne – v sobotu dopoledne. Obyčejní, prostí lidé, kteří se za celý svůj život nikdy nepodívali do Prahy, byli zdrceni. Někteří z nich dokonce plakali. Okamžitě se ale také vzedmula obrovská vlna národní hrdosti. Během pouhých sedmi týdnů se podařilo v mnoha případech i po krejcarech vybrat milion zlatých na opravu Národního divadla. Ale samozřejmě by nestačily jen tyto malé částky. Protože již přispívali i na vlastní stavbu divadla, okamžitě po požáru přispěli také císař s císařovnou 20 000 zlatých a korunní princ s princeznou 5000 zlatých.

Většina lidí byla přesvědčena, že za požárem stojí pražští Němci, že žhář zapálil tuto národní kapličku Čechům navzdory. Hledání skutečného viníka ale bylo složitější. Obzvlášť, když vezmeme v úvahu, že soud se v tomto případě dopustil s největší pravděpodobností justičního omylu. Zkrotit přírodní živel v prvních desítkách minut po jeho vypuknutí byl úkol pro začínajícího hasiče. A tak je přinejmenším podivná i série zvláštních náhod a shod okolností, která tomu zabránila.

Hodně slov, málo peněz

Myšlenka na vybudování českého, skutečně národního divadla se zrodila dávno před tím, než se objevily na jeho střeše zlověstné plameny. Již v květnu 1846 se sešlo 90 vážených bohatých měšťanů a šlechticů nad myšlenkou vybudovat vlastní české národní divadlo. Ovšem až revoluční rok 1848 rozhýbal stojaté vody. Stále však chyběly finanční prostředky potřebné na akci takového rozsahu. V roce 1853 došlo k zakoupení pozemku na vltavském nábřeží a zároveň byla v jeho jižní části zahájena stavba Prozatímního divadla. To mělo po svém dobudování v roce 1862 sloužit jako provizorní národní kulturní stánek a později mělo být zakomponováno do objektu Národního divadla. V současné době se v této budově nacházejí šatny a zázemí technického personálu. Vybudováním Prozatímního divadla se tlak na zřízení skutečně reprezentativní národní scény poněkud utlumil.

Nový impuls přišel až v roce 1865. Tehdy v čele sboru zabývajícího se zřízením Národního divadla nahradil Riegra účastník revoluce z roku 1848, demokrat Karel Sladkovský. Skupina kolem něj, Tyrše, Nerudy a Hálka vyzvala tehdy 33letého profesora pozemního stavitelství na pražské technice architekta Josefa Zítka, aby vypracoval návrhy stavby Národního divadla. Ten také v dodatečném konkurzu zvítězil. Sbírky po celém českém království se opět rozeběhly naplno.

O dva roky později začaly první výkopové práce. Za nejslavnostnější okamžik můžeme označit položení základního kamene, ke kterému došlo 16. května 1868. Při této příležitosti se tehdy shromáždilo velké množství lidí. Celá Praha byla ve svátečním. Divadla hrála slavnostní představení. Do města přicestovali zástupci všech slovanských národností. Majitelé pivovarů, restaurací a kaváren byli požádáni, aby dali své prostory k dispozici ubytovací komisi. Vojenský velitel Čech uvolnil ze svého arzenálu 3500 pokrývek a 1300 slamníků. Slavnostní průvod městem pochodoval od karlínské Invalidovny na staveniště. Následovala řada až příliš optimistických projevů a samozřejmě také píseň Kde domov můj. V prozatímním divadle se navíc toho dne konala premiéra Smetanovy opery Dalibor. Původně měl být umístěn do základů pouze kámen z hory Říp. K němu se ale připojily základní kameny z celé řady dalších památných míst naší vlasti. Doprava každého z nich se stala nemalým svátkem.

Zpětně je možné tuto událost hodnotit jako největší politickou akci na území Čech v 19. století. Měla charakter slovanské demonstrace. Svůj podíl na tom mělo nesporně také to, že předešlého roku došlo k známému rakousko-uherskému vyrovnání, na základě kterého získali Maďaři v císařství postavení, o jaké Češi dlouhá desetiletí marně usilovali.

Místo tří třináct

Původně mnozí věřili tomu, že Národní divadlo by do dvou tří let mohlo stát v plné své kráse. Stavbu ale od samého začátku doprovázely problémy. Ty technické, jako je pronikání vody z Vltavy na staveniště, případně problémy se získáváním potřebného materiálu je možné označit jako méně složité. Mnohem problematičtější byly finanční otázky. Zítkova stavba spočítaná na přibližně 450 000 zlatých patřila mezi předloženými návrhy jednoznačně k těm nejdražším. Navíc už během výkopových prací bylo zřejmé, že tato částka nebude ani zdaleka stačit. Také Zítkův honorář byl více než velkorysý. Na rozdíl od ostatních architektů, kteří většinou pro národní kapličku pracovali zadarmo, požadoval 5 % z prostavěných nákladů. Do toho měl být v běžných cenách započítán i darovaný materiál a služby. To všechno samozřejmě dokončení stavby oddalovalo. Nezbývalo nic jiného než vypisovat další sbírky. Problém byl ale s jejich věrohodností. Organizátoři opakovaně tvrdili, že se jedná již o tu poslední, na základě které bude stavba dokončena. Vše nakonec pomohla vyřešit třistatisícová zemská subvence, která ale na druhé straně rozdělila národ na dvě polovičky. A při každé návštěvě Prahy přispíval v řádu tisíců zlatých také císař František Josef I.

Když se v roce 1880 začalo hovořit o zásnubách korunního prince Rudolfa s belgickou princeznou Stefanií, vyhlásili organizátoři nové datum dokončení stavby. Divadlo mělo být otevřeno u příležitosti svatby následníka trůnu, který až do té doby trávil svou vojenskou službu v Praze. Od samého začátku ale bylo zřejmé, že ani tento termín se nepodaří stihnout. Nakonec tedy došlo 11. června 1881 k prozatímnímu otevření ještě ne zcela dokončeného divadla. I to ale bylo fiasko. Manželský pár dorazil do Prahy s dvoutýdenním zpožděním. Princezna Stefanie se pro údajnou nevolnost představení vůbec nezúčastnila a princ Rudolf odešel krátce po zahájení druhého dějství. Hrála se Smetanova Libuše. Ani to ale nebylo zcela jednoznačné. Smetana tuto operu původně složil pro uvažovanou korunovaci císaře Františka Josefa českým králem. Nejen toho při jednáních o repertoáru využili někteří jedinci k nejrůznějším intrikám.

Veškeré rozčarování nakonec shrnul ve svém fejetonu Jan Neruda. Tím se dostal do takového rozporu s organizátory stavby, že do Národního divadla do své smrti již nikdy nevstoupil – údajně ze zdravotních důvodů.

Osudový pátek

Podívejme se ale podrobněji na onen osudový den 12. srpna 1881. Po prozatímním otevření se v divadle odehrálo pouze 12 her, a pak došlo k jeho opětovnému uzavření. Tento čas měl být využit k dokončovacím pracím a v září mělo být definitivně otevřeno. V pátek 12. srpna se v divadle pohybovala celá řada osob. Pracovali zde stále ještě řemeslníci a umělci. Do budovy se dostali i někteří zájemci o prohlídku. Byli zde ale i lidé, jejichž důvod návštěvy se nepodařilo objasnit. Když to shrneme, divadlo v té době bylo volně přístupné v podstatě komukoliv.

Podle pozdějšího vyšetřování hasičů se zárodek požáru objevil pod kovovou konstrukcí střechy někdy kolem 16. hodiny. V té době také jako první spatřil voják z vyšehradské pevnosti stoupající dým. Nikdo z lidí nacházejících se v budově divadla ale ještě minimálně dvě hodiny neměl o požáru nejmenší tušení. Půl hodiny poté opustila budovu dvojice, kterou později za tento požár odsoudili: zámečníci německé firmy Deckert a Homolka. Jenisch a Ziniburgr instalovali na střeše Národního divadla nový hromosvod. K letování měděných drátů používali malá kamínka s dřevěným uhlím. Po skočení práce údajně zalili žhavé doutnající uhlí vodou a vysypali do dešťové roury, která byla rovněž plná vody. Toho odpoledne se nejednalo o jediné řemeslníky, kteří pracovali v divadle s otevřeným ohněm. Na II. galerii upevňovali ventilační roury klempíři firmy F. Suda. Také oni údajně uhelníky zalili vodou a uschovali na uzavřeném záchodě. Klempíři toho dne letovali i v podkroví sousedního Prozatímního divadla.

Až kolem 18. hodiny se k divadlu přihnali dělníci ze Smíchova, kteří spatřili dým zhruba o hodinu dříve. V té době se také nad střechou Národního divadla objevily první plameny. Přesto hasič Kořínek, který se nacházel jako hlídka přímo v Národním divadle, stále ještě nic netušil. Mezi prvními dorazili také vojáci z pěších pluků 72 Dormus a 21 Mondel, kteří pomáhali hasit. Národní listy vojáky chválily: „Při hašení uvnitř divadla zejména se tak vyznamenal rytíř Eisenstein, c. k. nadporučík pluku Mondlova, který odloživ šavli, s bezpříkladnou odvahou k uhašení požáru napomáhal.“

Kolem tři čtvrtě na sedm přijeli první hasiči. Všude vládl hrozný chaos. Nikdo nevěděl, jak vypadají plány budovy. Chyběla jakákoliv koordinace. Hasičům scházely proudnice, hydranty neměly tlak, nebylo čím stříkat. V nedaleké Vltavě přitom teklo po deštivém dni vody dostatek.

O hodinu později dorazila k divadlu parní stříkačka. Než se ale podařilo sehnat uhlí a dříví a začít s ní hasit, uplynula další hodina a čtvrt. V 20 hodin se do divadla zřítil lustr a požár zachvátil krovy. Zanedlouho se zřítila i střecha. Oheň hořel dlouho do noci.

Příliš mnoho nešťastných okolností

Práci hasičů v té době ovlivnilo několik naprosto nepochopitelných událostí. Automat instalovaný v budově divadla, kterým se v případě požáru měla dát zpráva na hasičskou centrálu, nemohl být použit. Byl totiž uzamčen a klíče od něho si odnesl nadhasič, který se vydal na pohřeb svého kolegy Čeňka Diviše. Tento velice oblíbený pražský hasič a školitel se v důsledku rodinných problémů zastřelil pouhé dva dny před požárem. Jeho pohřeb se konal právě v pátek 12. srpna odpoledne. Většina hasičů z Prahy a okolí se tohoto smutečního aktu účastnila. Toho samého dne dopoledne se zkoušela nová, na svou dobu velice výkonná parní hasičská stříkačka. Po tomto testu ji hasiči nejen z důvodu čistění rozebrali, ale někdo pro jistotu odklidil i dřevo a dřevěné uhlí, bez kterého se nedalo zatopit pod kotlem a tedy ji i spustit.

V pátek se shodou okolností rovněž v Myslíkově ulici opravovala prasklá roura novomlýnského vodovodu, který zásoboval hydranty v Národním divadle. V důsledku toho došlo k poklesu tlaku a potažmo nedostatku vody. Divadlo bylo vybavenou železnou protipožární oponou. Tu však nebylo možné stáhnout, protože přímo pod ní měli štukatéři postavené vysoké lešení. Další protipožární opatření představovaly čtyři nádrže, z nichž každá byla o objemu téměř 20 000 litrů. Ty ale z přehnané iniciativy krátce po zjištění požáru vypustil předčasně na jeviště člověk, který měl na starosti instalaci vodovodních potrubí, inženýr Zelený.

O tom, jak se to stalo, hovořil jeden ze svědků sochař Bohuslav Schnirch. Ten onen osudný pátek, jako ostatně jiné dny, pracoval na trigách, které měly ozdobit postraní pylony Národního divadla. Když se krátce po 18. hodině vracel domů, zahlédl dým. Pokoušel se tedy v nejvyšších patrech Národního divadla lokalizovat ohnisko požáru. „Bude to těsně pod střechou, zvolal pan Kusý i jal se rozvinovat hadici v malířském sále uloženou,“ řekl později zpravodaji Národních listů. Pak společnými silami vyvlekli hadici po točitých schodech až k otvoru ve střeše. Zde narazili na hasiče, kterého pro Národní divadlo ustanovil zemský výbor. Zjevně o požáru věděl již delší dobu a snažil se ho odvrátit pouze vlastními silami. Požádali ho, aby protáhl hadici okenním otvorem a stříkal na střechu. Hasič však neuměl ani otevřít okénko, a tak ho rozbil sekyrkou. „V tu dobu šel hadicí ještě mohutný proud. Podotýkám, že v okamžiku tom ještě nebyl plamen k pozorování. Nato vylezl hasič na střechu, aby zevně stříkal v ohrožené místo. Sotva však vytáhl za sebou hadici, přestala voda téci. V okamžiku tom bylo slyšeti šuměni vody v provazišti. Tím byl osud divadla rozhodnut. Inženýr Zelený vypustil vodu v nádržce, z které čerpáno na jeviště, a tím byla veškerá hasičská práce na střeše, která pořád ještě, a to jen v malém prostoru, doutnala, učiněna nemožnou,“ vzpomínal sochař Schnirch.

Víme, kdo je nevinen

Po požáru divadla byla v Praze a potažmo v celých Čechách atmosféra značně rozjitřena. Pro Vídeň to byla nepříjemná situace, a proto se ji snažila uklidnit. Bylo potřeba co nejrychleji najít viníka. Pouhé dva měsíce po požáru – 20. až 22. října – se konalo přelíčení se zámečníky firmy Decker a Homola. Soudce nepřipustil účast soudního znalce, ani případnou rekonstrukci činu. Oba obžalované odsoudil za způsobení požáru Národního divadla z nedbalosti.

V 80. letech minulého století se tímto případem zabýval Miroslav Ivanov. Ten sto let po události inicioval modelovou zkoušku ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu v Letňanech. Na jejím základě se mu podařilo vyvrátit, že by odsouzení zámečníci mohli způsobit požár Národního divadla uvedeným způsobem.

Kdo tedy zapříčinil tuto tragédii? Mnozí lidé si tehdy mysleli, že za vším stáli pražští Němci. Buďto si někoho na zapálení divadla najali, anebo sami škrtli sirkou. Tuto teorii by mohla podporovat skutečnost, že krátce před požárem nebyla v Praze národnostní otázka právě ideální. Koncem června 1881 došlo k zájezdu buršáckého spolku Austria do Chuchle a následně ke střetu mezi českou a německou stranou. V následujících dnech a situace vyhrotila, pouliční bitky byly na denním pořádku. V důsledku toho muselo dojít dokonce k výměně místodržícího. Není také žádným tajemstvím, že Češi rozbili okna nejen v několika německých restauracích, ale i v německém divadle. Důvodů k  revanši bylo tedy více než dost.

K založení požáru Národního divadla se později přihlásilo dokonce několik osob. Jejich výpovědi ale byly velice nevěrohodné. Najít odpověď na naši otázku se nám tedy nejspíš nepodaří. S velkou pravděpodobností ale můžeme říci, že za požárem divadla nestáli němečtí zámečníci Jenisch a Ziniburg. Chatrnost důkazního materiálu v tomto případě ostatně cítil i samotný soudce. Nejspíš proto je odsoudil pouze k trestu jednoho týdne vězení.

Zdroje: Bartoš, J.: Národní divadlo a jeho budovatelé, Praha 1933; Černý, F. a kolektiv: Dějiny českého divadla díly I. až III., Praha 1968, 1969 a 1977; Ivanov, M.: Požár Národního divadla aneb příliš mnoho náhod, Praha 1983; Národní listy srpen 1881.