|
Ve svém příspěvku o dvou neznámých
Myslbekových návrzích na Žižkův pomník v Táboře (Dva Myslbekovy návrhy na
Žižkův pomník v Táboře a neznámé jeho dopisy, Umění V, 141-146) dotkl jsem se
názoru Miroslava Tyrše na výtvarné pojetí postavy
velikého husitského vojevůdce k Myslbekovu návrhu na čáslavský pomník. (Viz též Tyrš, O umění V.) Není to však jediný případ, kdy se Tyrš zabýval postavou Žižkovou a odborně radil při
jejím vytvoření českými sochaři. Nejen při Žižkově pomníku čáslavském, ale
již při pomníku táborském dává Tyrš pokyny jednomu
z tehdy mladých ještě sochařů, s kterým ho poutaly přátelské styky ze Sokola a s
kterým vedl dosud nezveřejněnou čilou korespondenci od roku 1867 až do roku 1876. Jak
o tom svědčí řada jeho dopisů, zachovaných v literární pozůstalosti sochaře
Bohuslava Schnircha, byl to sám
Schnirch, o jehož činnosti za jeho pobytu v Itálii, kde
dlel od roku 1871 do r. 1873, je toho zatím málo známo, a také dosud nikde nebylo
zmínky o tom, že by se byl za tohoto pobytu v Itálii dokonce zabýval návrhem na
Žižkův pomník v Táboře.
Tyrš byl poslancem kraje Táborského, když nabývala
aktuálnosti myšlenka postavení pomníku Žižkova v Táboře. Rád by byl viděl, aby
jeho vytvoření bylo svěřeno Schnirchovi, jak o tom právě svědčí některé z Tyršových dopisů, které jsem měl možnost prostudovat až
po vytištění zmíněného mého článku v tomto časopise. Tyto dopisy, které
můžeme klást do doby před 7. zářím 1872 za pobytu Schnirchova v Itálii, seznamují
nás nejen s názory Tyršovými na vytvoření sochy
Žižkovy, která měla zdobit Žižkův pomník v Táboře, jehož vytvoření se tehdy
pokládalo v oboru pomníkovém za úkol prvého řádu, ale i s tou skutečností, že
Schnirchovi ještě před Myslbekem bylo svěřeno zhotovení návrhu pomníku pro Tábor.
S Myslbekem Táborští jednali až roku 1874, když již předtím se vyjednávalo s řadou sochařů, o kterých se zmiňují protokoly iniciátorky postavení pomníku,
Občanské besedy v Táboře. Mezi nimi však jméno Schnirchovo není uvedeno ani o
jednání Tyršově s ním o zadání práce není zmínky.
Jak svědčí první z Tyršových dopisů, v kterém je
zmínka o vyjednávání stran Žižkova pomníku v Táboře (číslo 25), snažil se Tyrš, když vyjednávání nabývalo již určitého tvaru,
aby práce byla zadána Schnirchovi i přesto, že se mluvilo o konkursu, bez něho. Tyrš žádá v tomto dopise
Schnircha o sdělení, jak
vysokou asi sochu a podstavec by Schnirch myslil, co by stálo odlití v bronzu, či zda
by se snad nehodil bronzový ‚cink‘ - to jest galvanoplasticky bronzem potažený.
V dalším dopise, rovněž bez data (číslo 27), žádá již Tyrš
Schnircha, aby mu ihned sdělil, co by as žádal:
a) za malý model celého pomníku Žižkova 2' - 3' vysoký,
b) za model sochy o sobě 9' vysoký a k odlití připravený, k čemuž dodává, že s
občany táborskými není sice tak snadné jednání, ale že se přičiní, seč je o
to, aby Schnirchovi byla práce zadána.
Další dopisy jsou významnější již proto, že Tyrš v
nich nejen vyslovuje svůj názor, jak si sám představuje pojetí Žižkovy postavy, ale
dává také Schnirchovi pokyny, jaký má být podstavec sochy a jeho poměry.
O pojetí Žižkovy sochy zmiňuje se Tyrš ve svém dopise
č. 28, když Schnirchovi oznamuje, že byl včera v Táboře a že myslí, že dosti
dobře pořídil, a žádá ho zároveň, aby tedy poslal skicu, avšak do detailu
propracovanou a čistě kreslenou, neb pouhému náčrtku Táborští nerozumějí.
Píše:
„Myslím, abys Žižku pojal nikoliv co udatného hromotluka, zuřivce, nýbrž
co bystrozrakého a rozvážného vojevůdce. Snad by bylo dobře na místo plinthy dát
svršek vozové hradby s dělem (neboť dělostřelbou působil on snad první); mohl by
jednou nohou na něm stát a shůry dolů jakoby na průběh bitvy shlížet. S palcátem
by ovšem nemával, ale držel by ho snad na způsob tyče či berly vojevůdcovské. V
Římě myslím najdeš k tomu vzorů dost. Zda levé paži jakýsi rozkazovací pohyb by
slušel - socha by tím ovšem velmi na sebe poukazovala - nechci tu rozhodnout. Staří
měli v tom dobrý takt, přidržuj se jich.
Co do podrobností víš, že Žižka byl postavy složité, tváře kulaté, plecí
mohutných, nosu orličího, brady holené, kníry dlouhé a mocné (myslím, že i
část vousů na tvářích rostoucích a la Haynau2 se k nim připojila; aspoň Jiří Poděbradský má kníry takové).
Táborští si Žižku s takovými knírami přejí. Kroj nosil Žižka vždy
polský. Nevím jak to vyvedeš avšak myslím nech zatím podobu i v
obličeji i v kroji poněkud stranou a soustřeď sílu svou na pojetí.
Řeknu, že co do podoby a šatu vše poopravíš až Ti jen materiál k
tomu zašlu...“
V dovětku Tyrš ještě poznamenává, že Táborští
ustupují od malého modelu, že se jedná teď jen o skicu. Zároveň Tyrš Schnirchovi oznamuje, aby se nestaral o odlití a o
materiál podstavce, neboť výtečná a laciná žula je hned u Tábora, a že do
Mnichova a Norimberku se již psalo.
Na Schnirchem zaslané výkresy pomníku odpovídá Tyrš
nedatovaným dopisem (čís. 29) takto:
„Obdržel jsem všechno správně; avšak odpověď mi byla těžká. Myslil jsem
pořád jak to zaobalit, než řeknu to přec raději zkrátka a upřímně:
výkresy se mi nelíbí. Při čísle 1 a 2 se nezdržím avšak ani č. 3 mne
nikterak neuspokojuje. Jsou věci male provedené avšak přec velice
myšlené - jak „Vidění Ezechieolovo“3 ve Florencii a
naopak věci, které malé zůstanou, byť by se i v nejkolosálnějších rozměrech
provedly. Možná, že pouhá kresba mě mýlí, avšak tak jak jest, je Žižka malý,
velmi malý. Proporce jeho, které jistou odchylku od normálních ukazovati musí, jsou
praobyčejné a bezvýrazné; o obličeji ani nemluvím, brvy, nos, kníry, brada, vše je
bez síly. Je to herec, který včera něco zcela jiného hrál a dnes za Žižku je
převlečen. S tím pak souhlasí celý ten theatrální pohyb paží a postoj nohou.
Zpívá velkou arii avšak nevelí. V liniích a v rouchu není ani klid ani pohyb. Skrátka tak jak to jest není to nic co by se s pomyslem o Žižkovi vůbec a jakési
jen povšechné situaci jen poněkud srovnávalo.“
Tyrš pokračuje pak radou, jak by sám začal, a poukazuje
na to, že neví, zdali sám dobře radí. Píše:
„Nejdříve utvořil bych si jakýsi povšechný typus Žižky. Vymodeloval bych
z hlíny obyčejného člověka a pak bych tak dlouho proporce jeho měnil, tam ubíraje,
zde přidávaje, až bych si mysliti mohl jak mohlo to individuum Žižka tělesně
vypadat.
Hlavu bych pracoval zvlášť a podobně bych ji znenáhla individualisoval, přitom ku
každé části zvláštní zřetel bera. Lebka, čelo třeba později přilbou přikryto,
obočí, oči, nos, tváře, ústa, brada, vlasy, vousy - u všeho bych se ptal - pakli
takto Žižkovi náležeti mohlo. Taková podrobná charakteristika antiku vyznamenává.
Prsty, předloktí, záloktí, záda, prsa vše je tu zvláště v úvahu vzato. Pak bych
teprv si vymyslil situaci snad jak jsem Ti ji navrhl. Jedna noha pozvýšena na kraji vozu
neb na děle stojící dodává živosti a důstojnosti - pamatuj na Venuši Miloskou; a
pevnost při pohnutosti jest oč přece zde hlavně běží. Žižka přehlížel klidně
průběh bitvy, teď uzřel rozhodný okamžik, vyhlídl místo rozhodnutí a pohyb paže
místo toto naznačuje. Hlava je poněkud skloněná, vždyť hledí shůry dolů, avšak
ne mnoho, nikoliv pod nohama jeho, alébrž v dáli je místo, jež pozornost jeho poutá.
Jakkoli moment je důležitý neruší přec imperátorský jeho klid neb spíše klid a
pohnutky (pohyb a zadržení) musí zde zároveň vyznačeny býti. Přemítej, v kterých
částech to, v kterých ono se zračiti má. Máš starých vzorů dost, které tentýž
problém rozřešily. Zkrátka mysli ve všem do podrobna a dívej se jak ten neb onen
problém je podobně snad již rozřešen, pak teprve přijde roucho. Ať není pouhý
oblek, ať ve všem napomáhá vyjádřit co se vyjádřiti má, především pohyb a klid
a to i řasami i liniemi svými. Historickým pedantem nebuď, stačí povšechná
podobnost s kroji současnými. Ať jednak přiléhá, jednak volné jest, ať plochy
velké s menšími se střídají.
Ti berani a co s nimi souvisí je ošklivý římský ornament. Pryč s nimi! Též místo reliefu raději nápisy; byly by zbytečné zdražení a dojem se nezvýší.
Především ale nekresli - to Ti patrně nejde - nýbrž modeluj z hlíny a nech model
ten fotografovat to bude lepší. Emancipuj se od dosavadního pojímání českočecháckého a neztrácej chuť, když se Ti věc hned nepodaří.
Mám jakous naději, že sejde z pomníku přibyslavského a že fond sokolský s
táborským se spojí; pracuji aspoň k tomu. Pak vše by rychleji šlo a peníze by byly
zde. Na podstavec je pěkná žula u Tábora, dobří kameníci též, myslí se tam dle
pomníku Komenského4, že by
víc než 600 zl. nestál.“
V dalším dopise číslo 30 odpovídá Tyrš na žádost
Schnirchovu o radu stran podstavce. Píše:
„Setkávám se u všech se stejnou vadou, že jsou buď příliš bohaté, aneb že
nemají proporce. Můj náhled je: podstavec k Žižkovi musí být přímý a
ne příliš štíhlý a jednoduchý. Pryč tedy se vším přikrajováním hran
a rohů, pryč se všemi pozdně římskými a skoro copovými ornamenty,
pryč se vším příliš podrobným rozčlánkováním částí jednotlivých a
zvláště říms, pryč se vší kulatostí a oblostí (a „svátovaností“) změkčelou! Mám-li odporučit
jakýsi sloh, je to sloh dorský a sice nejstarší a nejtěžší typus jeho (snad jako v Selinuntě)5; avšak sloh tento
musí být ve všem důsledně proveden.
Celek pak se skládá a) ze schodů, b) vlastního podstavce
a tento zase:
alfa) z paty,
beta) z trupu,
gama) z hlavice.
Velmi důležitý je teď ovšem poměr částí těchto. Dovoluji si tobě v té
příčině navrhnout, abys celek a pak části dle poměru zlatořezového dělil, který
ve formě nejjednodušších proporcí 3 : 5 = 5 : 8 je vyjádřen. Tak se všade dělení
na části nestejně veliké dle poměru 3 : 5 děje a ne v poměru jakéhos multipla 2 x
3 : 5, 3 : 2 x 5 a podobně. Zdali se větší část shůry neb zdola nanést má v
každém jednotlivém případě povaha věcí rozhoduje. Bližší udání najdeš ve
Försterovi6 Přidávám jen, že Parthenon dle poměru toho je zbudován. Jelikož pak věc na počátek zcela snadná
není, pokusil jsem se sám o výkres dle zákona toho. Jsou to ovšem
jen nejdůležitější části, další rozčlánkování by náleželo tobě;
pakli návrh tento za svůj přijmeš.“
V další části dopisu doporučuje Tyrš
Schnirchovi
vůbec zákon zlatořezový k pilnému studiu, přičemž uvádí dále:
„Měřili jsme velmi mnoho dle něho i krásné motivy a všude až k
překvapení se osvědčil. Belvederský Apoll jest přísně dle něho stavěn.
Kovové ozdoby zdarma by pomník zdražily. Zůstaňme při tom, aby vprostřed byl
věnovací nápis a dole bitvy, jak ve výkresu naznačeno. Tím zároveň ty dvě
největší plochy se oživí. Bitvy až nahoře v metopách by se špatně přečtly;
jsouť dále jaksi fundamentem slávy jeho a patří tudíž na nejnižší část
vlastního podstavce.
Poměru sochy k podstavci se týkaje myslím ať je 10 : 12 rovná se 2 x 5 : 4 x 3 to
jest socha 10' a podstavec 12'. Co do šířky mám za to, že návrhy tvoje jsou skoro
příliš štíhlé. Dal jsem v návrhu svém šířce a délce trupu též poměr zlatořezový a sice co možná nejstejnější 2 x 3 : 5 = 6 : 5 dle šířky trupu pak
vše ostatně přirozeně se řídí.“
Tyrš uvádí dále, že je to ovšem jen vodítko,
kterého má použít, pakli nic lepšího nenajde. Zároveň však ale prosí
Schnircha:
„... Jen pro bůh žádný eklekticismus - tuším, že Ti v Mnichově z něj
něco vštípili jak z Tvého 'curiculum vitae' si vzpomínám - ani v soše ani v
podstavci. V Římě pak snadno člověk se dá k tomu svést.
Není to žádná 'všední' úloha, je to v oboru pomníkovém umělecký úkol prvního
řádu před čímž stojíš. Ad vocem Belvederský Apollon - je to ovšem zdaleka a co
do situace zčásti úloze té podobného v levé ruce pohyb v pravé
zadržení, v hlavě pohnutost v rouchu klid.“
Zároveň Tyrš doporučuje, aby
Schnirch studoval v
antice nejen krásu formy, ale především i to, jak staří v hlavě, v trupu, v
končetinách a tu zase v každé nejmenší části jejich charakterisovali a zároveň
jak klid, pohyb neb obé každou maličkostí vyjadřovali. K tomu pak Tyrš dodává „Kdo takto nečiní je myslím
zbůhdarma v Římě.“
V dovětku pak Tyrš dodává, aby
Schnirch hleděl na
konturu jak při soše, tak při podstavci, neboť tím každý pomník z dálky působí.
Jak svědčí další dopis bez data (číslo 31), nová skica Tyrše
již mnohem více potěšila, zvláště když ji spatřil ve stereoskopu plasticky.
Píše:
„Vystoupila z dosavadní všeobecnosti má již ráz a život avšak upadnul jsi
v druhý extrem: rázu a živosti je příliš mnoho. Žádáš mne abych chyby tobě
vytknul; činím to tedy s obvyklou upřímností:
a) Žižkovi schází imponující klid vojevůdce. Myslil jsem si ho, že se železnou
chladností průběh bitvy věhlasným okem pozoroval, nyní, že uzřel jak nastává
okamžik rozhodný kde jakýsi pohyb vojska bitvu rozhodne; k tomu nikoli v zuřivě už
vítězstvím hrdě jsa jist vydal své velení.
b) Takový Žižka nesmí chodit jako Tvůj. V nohou vůbec nesmí být pohyb žádný.
Ten patří jen do paže a do hlavy a i tu smí být jen mírný. Malé namáhání velký
účinek toť pravá velikost. Koukej však ve všem na kontakt a rytmus. Stran rytmu
studuj - mimochodem řečeno Sauroktona7
ze všech soch antických je u ní eurytmie8 nejkrásnější. O Apollonovi
jsem jen všeobecně podotknul, že je problém klidu a pohybu zároveň v něm
rozřešen. Ostatně je v něm jak známo znázorněn náhlý zjev. Gallové svatyní
delfickou utíkají, on s Egidou v levé ruce před nimi se zjevuje; strach barbary
pojímá a prchají. Malé namáhání velký účinek - toť druhá ovšem zas jen
povšechná podobnost. Ostatně přední noha Apollonova zaráží na okamžik pohyb
úplně, což u Tvého Žižky není.
c) Jednotlivostí se týkaje má obličej Žižky Tvého sice charakter, avšak schází žulovost a inteligence. Trup není dost mohutný, ramena a prsa nedosti vyklenutá - jak
přece skutečně byla; pravá paže s tím nešťastným palcátem má dobrý charakter -
svaly ve velkých masách vzklenuté a železné - avšak účel pohybu je velmi nejasný, ukazujeť někam vzhůru do nebe. Buď pravdivým! Levá paže s tou vztekle zaťatou
pěstí je docela neimperiátorská; snad by bylo lépe postavit ji na štít, tím by se
více klidu docílilo; taktéž silueta by se pomocí roucha upravit dala. Nebo ať se
podpírá na palcát na vyvýšenině spočívající. Nohy by mohly mít snad hezčí
formu, lýtka a stehna jsou vzhledem k sobě nepoměrná, stehna příliš tenká. Levá
noha nevychází aspoň na fotografii z boku nýbrž téměř z prostředku těla.
d) Na roucho si mohl Žižkovi snad přece poněkud lepší látku dopřát, než tak
tvrdou houni drotařskou. Následkem toho je příliš neoživené samé jednostrané
plochy. Vím, že jsi v tom dosud slabý. Sleduj mezi jinými též roucha Rafaelova
kontrast oživenost, rythmus ploch řas lemů a krajů - nikdo ho v tom nepředstihnul. Ductus ovšem však nekopíruj.
Ta ramena nad tím brněním se mi nelíbí jakoby z nouze, tak otrhané a jakoby se
nechtěl nastydnout. Polské rukávy u pláště jsou dobré.
S tou holzmütznou pryč! Přilbu nikoli nádhernou, ale mocnou.
Ty boty na nohou jsou jako punčochy, které se svezly.
Nedej se všemi těmito výtkami odstrašit. Půjde to přesto, vždyť již
v tom co si podal je velký pokrok, vystoupil jsi se šablonovitostí
koncepce, jsi teď příliš malebný a něco theatrální, staň se
plastickým.“
V dopise číslo 32 zmiňuje se Tyrš jen krátce, že
Schnirchovi posílá aspoň to, co jen poněkud autentického mohl sehnat, k čemuž
poznamenává, že zvlášť hoření panák tuze rekovně nevypadá, avšak že snad
přece si něco z jeho munduru může vybrat. Na místo štítu, který vždy
překážívá, mohl by Žižka snad se opírat o sekyrku.
V posledním dopise ze dne 7. září 1872 (číslo 33) projevuje Tyrš velkou radost ze zaslaných fotografií návrhu. Píše:
„Zračí se v nich značný pokrok a věřím teď v konečný zdar celého
podniku. Pojmutí a postavení jsou dle mého přesvědčení takové, že k oběma již
jen opravy a propilování je zapotřebí, k čemuž Ti k žádosti Tvé dle sil svých
nápomocen býti chci. Co se tedy především celé postavy týče, mám levou paži za
nejdokonalejší část, pohyb její je velmi určitý a energický, taktéž tvar je
velmi přiměřený.
Stojí-li však Žižka na hradbě vozové musí směr paže o něco níže jíti, leda
kdyby se předpokládalo, že se rozhodná akce na protějším návrší děje. Záloktí
nezdá se zcela správně v rameni zasazeno býti avšak možná že fotografie v tom
mýlí. Pohyb krku a hlavy je o něco slabší než pohyb paže. Hruď není dosti mocná,
ba přímo slabá. Linie obvodu jak plášť je tvoří, jsou příliš paralellní a
jednotvárné. Nutno zajisté, aby socha již zdaleka pěkný contour podávala. Co do
věcí více vnějších s přílbou, se štítem a s dělem nesouhlasím. Přílby se
týkaje opusť předce tu řekl bych cynickou jednoduchost jaká ve věcech těchto u nás
žel! zavládla. Takový až na nos spadající hrnek s plochou úplně neoživenou činí
dojem věru šeredný; není třeba přehánět ale něco rozmanitosti a vojenského vkusu
přec možno celku dodat. Štít v té formě rovněž jednoduché podobá se cihličce,
(přilba prý náprstku!), a nesmí při celém tom realistickém pojetí nikterak jen
naznačen nýbrž v plné velikosti proveden býti. Ten malý kanonek vzbudil by u
obecenstva přímo smích a to věř, že vším právem. K tomu pak vezl Žižka hlavně
dělové především na hradbě vozové, ne tak na lafetách. Myslím, aby jen část
ústí dělového jaksi z hradby vozové vykoukalo, nejsouc však zašlápnuto a z polohy
své nápadně pošinuto jinak by to spíše naznačovalo, že Žižka nepřítele děly
ozbrojeného přemohl. Dětská hračka se k hrdinovi nikterak nehodí.
Poprsí líbí se mi méně než celá postava. Krk a tváře mají jakýsi
výraz železné energie; brada však zdá se mi přehnaná a nos zas
příliš malý. Žižka měl 'nos orličí', z čehož ovšem nevychází, žeť
jako sůva vypadati musí. Kníry mohou snad býti něco mocnější. Přiber
k nim též vousy na tváři ve směru kníru rostoucí a nech špičky něco
dolů viset. Seidanův Jiřík pro Staroměstskou radnici tak vypadá, to
tuším způsob polský a činí to přiměřený dojem. Oči z fotografie
posoudit nemohu. Obočí mohou být snad něco mocnější taktéž kolmé
vrásky nad nosem. Čelo a zvláště vlasy jsou příliš moderní. Podívej
se na vlasy barbarů na antikách a tělo více modeluj.“
V dalších Tyršových dopisech není již o Žižkově
soše žádné zmínky. Zdá se, že původní návrh kritisovaný Tyršem je zachován. U syna
Schnirchova
Jiřího nalézá se
model Žižkovy sochy (302 mm vysoký), který odpovídá připomínkám Tyršovým v dopise čís. 31. V katalogu výstavy na paměť
Jana Žižky z Trocnova, uspořádané r. 1924 v Národním museu v Praze uveden jest
bronz (čís. 348) celá postava Žižkova, stejně vysoký datovaný kolem r. 1880.
Reprodukována je v Sborníku Žižkově, vydaném r. 1924 k pětistiletému výročí
jeho úmrtí. Od zmíněného patrně původního návrhu liší se přepracováním
štítu.
Jak jsem ve svém příspěvku v Umění uvedl, Táborští, nesvěřili vytvoření
Žižkovy sochy Schnirchovi, nýbrž Josefu Myslbekovi. Proč nebyla práce svěřena
Schnirchovi, o tom není ani v archivu města Tábora, aspoň pokud jsem dosud mohl
zjistit, zmínky.
Schnirch se vrátil znovu k postavě Žižkově později až roku 1877; tím rokem je
datováno jeho poprsí Žižkovo, o němž sám Tyrš
pronesl kritiku ve svém referátu o výstavách z roku 1879 v srpnovém čísle Osvěty (R. Tyršová. Dra Miroslava Tyrše:
Úvahy a pojednání o umění výtvarném. Díl II. Praha 1912 str. 84). V referátu o
Umělecké výstavě na Žofíně zabývá se tímto poprsím Žižkovým v Poslu z Prahy
16. června 1878 Otokar Hostinský. |
