Strážnice

Kaplička poklony sv. Jana Nepomuckého stojí poblíž dnešního ramene řeky v místech, kde stál původní most,
asi 50 m od zámku.

Na místě zámku stála původně pevnost jako opěrný bod, stráž na moravsko-uherské hranici. Odtud vzniklo i pojmenování pozdějšího města Strážnice. Ve 14. století se připomínají první vlastníci - pánové z Kravař, kteří kolem roku 1450 provádějí první přestavbu a budují západní křídlo. V roce 1501 kupují panství Žerotínové, za nichž dosáhlo v 16. století největšího rozkvětu a zámek doznal další přestavby - bylo přistavěno východní křídlo a spojovací severní zdobené renesančními arkádami.

V době pobělohorské získávají panství zpustošené po předchozím válečném období Magnisové. František Antonín Magnis počátkem 19. století vysazuje zámecký park, buduje skleníky a připravuje další přestavbu zámku. V polovině 19 století dochází k poslední stavební úpravě do podoby novorenesanční s klasickými prvky, v níž se zámek dochoval do dnešních dnů.

Původně vodní hrad z 2. pol. 13. stol., snad v majetku Miloty z Dědic. Dalšími majiteli byli pánové z Kravař. Hrad byl často terčem nájezdů uherských a tureckých vojsk a později i protihusitských vojsk (Václav z Kravař byl významným husitským hejtmanem), proto jej Jiří z Kravař obehnal valem a příkopem a přestavěl v gotickém slohu. Roku 1466 zdědila strážnické panství Jiříkova dcera Alžběta, která se po smrti svého manžela znovu provdala za Petra z Rožmberka.V roce 1468 se tu odehrálo setkání uherského krále Matyáše Korvína s Jiřím z Poděbrad a byla zde uzavřena mírová smlouva. Když roku 1501 vymřel rod z Kravař, stala se Strážnice majetkem Žerotínů. Jan Jetřich ze Žerotína přebudoval hrad v renesanční zámek, bylo přistavěno východní křídlo a spojovací severní křídlo zdobené renesančními arkádami. V této podobě zámek přetrval až do pol. 19. stol.

Po bitvě na Bílé hoře se majiteli zámku od roku 1628 stávají hrabata Magnisové, kteří jej v polovině 19. století novorenesančně přestavěli, založili zámecký park a vybudovali skleníky. Nárožní věž u levého křídla vznikla za vlády hraběte Františka Antonína Magnise. Posledním majitelem strážnického zámku byl Antonín Magnis, který zemřel roku 1944. O rok později byl strážnický zámek zestátněn. Dnes je zámek sídlem Národního ústavu lidové kultury.

a jižní Moravě, jen kousek od Hodonína, leží městečko Strážnice. Při jeho okraji, uprostřed rozlehlého anglického parku, je dvoupatrová budova zámku, který určitě stojí za návštěvu. Budova zámku sestává ze tří křídel, tvořících písmeno U. K levému křídlu je přistavěna osmiboká věž s hodinami.

Zámek byl přestavěn ze strážního hradu, proto Strážnice. Dnes je majetkem státu a nachází se v něm muzeum s expozicí lidové keramiky, hudebních nástrojů, sbírka obrazů a knihovna. Zámecká knihovna registruje více jak 13 000 svazků i ze 16. stol. a je vybavena dobovým nábytkem. Z hudebních nástrojů jsou vystaveny trouby, bukače, ozembouchy a další. Na své si přijdou i milovníci zbraní. U zámku je anglický park založený v 1. polovině 19. stol. V prostředí zámeckého parku v několika přírodních amfiteátrech se vždy poslední víkend v měsíci červnu koná Mezinárodní folklorní festival.

Město Strážnice má jádro starého i nového města řadu chráněných památkových objektů: Strážnický zámek - při okraji města, uprostřed rozlehlého anglického parku, je dvoupatrová budova zámku, který určitě stojí za návštěvu. Budova zámku se sestává ze tří křídel tvořících písmeno U. K levému křídlu je přistavěna osmiboká věž s hodinami. Zámek byl přestavěn ze strážního hradu, proto Strážnice. Dnes je majetkem státu a nachází se v něm muzeum s expozicí lidové keramiky, hudebních nástrojů, sbírka obrazů a knihovna. Zámecká knihovna registruje více jak 13 000 svazků i ze 16. stol. a je vybavena dobovým nábytkem. Z hudebních nástrojů jsou vystaveny trouby, bukače, ozembouchy a další. Na své si přijdou i milovníci zbraní. V okolí zámku je anglický park založený v l. polovině 19. stol. V prostředí zámeckého parku v několika přírodních amfiteátrech se vždy poslední víkend v měsíci červnu koná Mezinárodní folklorní festival. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven na místě dřívější bratrské školy a sboru roku 1747. Čeští bratři byli ze Strážnice vyhnáni a hrabě František Magnis místo nich povolal r. 1633 italské piaristy. Strážnické brány - v době tureckého nebezpečí, ve druhé pol. 16. století byl majitel panství Jan III. ze Žerotína jmenován hlavním vojenským velitelem Moravy a podle nařízení opevňoval pohraniční města. Tehdy bylo dobudováno opevnění Strážnice. Věž s kostelem sv. Martina - k městu Strážnici neodmyslitelně patří věž s kostelem sv. Martina. Kostel byl postaven původně jako gotický lutheránský v 15. století, kdy vyhořelo Staré město. Strážnické náměstí bylo založeno po husitských válkách jako základ Nového Města. Staré Město (náměstí na západě města) bylo zpustošeno a ztrácelo na významu. Zámecký park - původně romantický park z 1. poloviny 19. století, který nechal vysadit tehdejší zámecký pán, hrabě František Antonín Magnis. Park skýtá příjemné a klidné prostředí zejména v létě jak pro místní obyvatele, tak i návštěvníky města. Černá brána - původní gotická brána, zbytek opevnění hradu z 15. století. Vedle brány se nachází branka pro pěší. Černá brána byla původně součástí šancí, které ještě v polovině 19. století společně s pěti bastiony ze čtyř stran střežily přístup k hradu. Památník bratrského školství - za kostelem P. Marie se nachází Památník bratrského školství ve Strážnici. Dochovaly se zde základy sboru, školy a špitálu. Škola byla vyšší i nižší, v r. 1604 - 5 zde studoval J. A. Komenský. Kaple sv. Rocha - podnětem k výstavbě nejstarších dochovaných památek v našem městě byla i morová epidemie v roce 1680. K tomuto roku se vážou stavební počátky kaple sv. Rocha.

Židovská synagoga se hřbitovem - v severní části města stojí jako pozůstatek bývalé židovské obce židovská synagoga se hřbitovem. Židé byli ve Strážnici od nepaměti. Po vypálení Starého města přestěhovali svou obec za nové náměstí do "Židovské ulice". Průžkův mlýn - jedna z nejstarších dochovaných staveb Strážnice, o které se píše již v roce 1543, má historické architektonické prvky: mohutné nosné trámy a dřevěný mlýnský mučící pranýř s letopočtem 1601. Je zde také spousta jiných památek - pomníky, kříže, kapličky, muzeum atd.

Kostel Nanebevzetí P. Marie byl postaven na místě dřívější bratrské školy a sboru r. 1747. Čeští bratři byli ze Strážnice vyhnáni a hrabě František Magnis místo nich povolal r. 1633 italské piaristy.

Na místě dnešního kostela Panny Marie stávalo dříve působiště českých bratří. Ti odešli někdy v letech 1622 - 1624 a roku 1633 byli do Strážnice Františkem Magnisem povoláni první piaristé z Mikulova. Orientace původního kostela byla přesně opačná, než je dnešní: vchod do kostela byl ze strany od Baťova kanálu. Piaristé dlouho toužili postavit si na místě starého kostela nový, vlastní kostel.

Stavba, která začala až roku 1742, spočívala v obezdívání původního kostela, přičemž se orientace jeho hlavního oltáře přesunula na opačnou stranu. Roku 1743 byl dokončen presbytář, roku 1745 byla dokončena klenba a byly přeneseny zvony ze staré věže. Do roku 1744 stála na dnešním piaristickém náměstí mohutná věž, po jejímž úmyslném rozboření byl materiál použit na stavbu kostela. Dokončením stavebních prací roku 1746 byl prakticky postaven kostel v italském barokním slohu.

V jednolodním prostoru se nachází celkem 7 oltářů. Hlavní oltář Nanebevzetí Panny Marie tvoří srdce celého kostela. Svatostánek s dvojicí andělů, naznačujících nesení obrazu Panny Marie s Ježíškem, je částečně pozlacený. Retabulum sahá do výšky 10-ti metrů a tvoří pozadí sochám sv. Augustina, sv. Tomáše, sv. Vojtěcha a sv. Karla Boromejského. Další výzdobu tvoří andělé, okřídlené andílčí hlavičky a archanděl Gabriel nesoucí stuhu s nápisem. Vedlejší oltáře: sv. Josefa, sv. Jana Nepomuckého, sv. Antonína Paduánského, Čtrnácti svatých Pomocníků, sv. Václava, sv. Josefa Kalasanského.

Kostel byl vysvěcen 18. října 1750......

Zámecký park

Původně romantický park z 1. poloviny 19. století, který nechal vysadit tehdejší zámecký pán, hrabě František Antonín Magnis. Park sktá příjemné a klidné prostředí zejména v létě jak pro místní obyvatele, tak i návštěvníky města.

Kaple sv. Rocha

Podnětern k výstavbě nejstarších dochovaných památek byla však i morová epidemie v roce 1680. K tomuto roku se vážou stavební počátky kaple sv. Rocha. .

STARŠÍ OBDOBÍ

Osídlení zdejší krajiny začalo již od starší doby kamenné (paleolitu). Tehdejší vyspělejší lidé se živili zemědělstvím. Ke konci mladší doby kamenné (rozhraní 3. a 2. tisíciletí) pak přišli kočovníci -pastevci a lovci.

Kolem roku 1700 před n. l. došlo k hustějšímu osídlení a kulturnímu i hospodářskému vzestupu.

Krátce zde sídlili i Keltové (4. stol. před n. l.) a Germáni (od konce 1. stol. n. l.), kteří odtud vedli válečné výpravy proti Římské říši.

V 5. století n. l. zde Slované vytvořili rodovou osadu.

POČÁTKY MĚSTA

Počátky města Strážnice spadají do 2. poloviny 13. století a jsou spojeny s upevňováním hranic českého státu za vlády Přemysla Otakara II. Ještě v 1. polovině 13. století patřila tato krajina k uherskému království, po bitvě u Kressenbrunu (12. 7. 1260) po porážce uherského krále Bély, bylo již Strážnicko trvale připojeno k Moravě.

Zemská hranice, kterou dosud tvořila v této části řeka Morava a její soutoky s Veličkou na severu a na jihu Sudoměřický potok, byla přesunuta až na hřebeny Bílých Karpat. K ochraně této hranice byly po roce 1260 založeny tři nové hrady – Ostroh, Veselí a Strážnice. Na uherské straně byla s podobným obranným záměrem budována pevnost a později královské město Skalica. Tak došlo mezi léty 1261 – 1264 k založení hradu Strážnice, který byl budován po vzoru tzv. severoněmeckých kastelů s hranolovitou věží. Pojmenování Strážnice se zřejmě týkalo nejdříve nově založeného hradu, a později přešlo na celé město. Značí místo, které střeží nově nabyté území a jeho hranice. Tuto funkci zastávala Strážnice i v pozdějších dobách.

Uhersko – kumánské vpády a pohraniční nepokoje trvaly až do roku 1273, kdy Přemysl Otakar II. dobyl části západních Uher. Po bitvě na Moravském poli (1278), v níž král zahynul, docházelo opět k nepřátelským nájezdům. Zvláště kumánské vojska najímané do služeb uherského království plenily krajinu a vybíjely obyvatelstvo.

Strážnice byla zpočátku královským majetkem a sloužila k vojensko - strategickým účelům.

První písemnou zprávu o městě nacházíme roku 1302. Pochází od Miloty z Benešova, který na strážnické tvrzi vyhotovil dvě listiny. Milota byl poradcem a vojenským velitelem Přemysla Otakara II.. V bitvě na Moravském poli patřil spolu se svým bratrancem Vokem z Kravař k předním královským vojevůdcům.

Pohraniční spory se opět obnovily po vymření Přemyslovců roku 1306. Zmatků o trůn využil Matúš Čák Trenčanský, nejvyšší úředník uherský, a obsadil celou jihovýchodní Moravu, i Strážnicko. Porazil ho až roku 1315 Jan Lucemburský. Bojů se účastnil také Vok z Kravař, který za služby v těchto bojích dostal Strážnicko. Již roku 1328 ale zemřel a Strážnici zdědil jeho vnuk Beneš II., první písemně doložený majitel Strážnice.

STRÁŽNICE V DOBĚ KRAVAŘŮ

Rod Kravařů patřil k nejvýznamnějším a nejbohatším rodům v českých zemích. Ve znaku měl zavinutou stříbrnou střelu v červeném poli. Strážnici a strážnické panství vlastnil až do konce 15. století.

Počátkem 15. století měl dokonce takovou moc, že mu patřila pětina tehdejší Moravy. Kravařové zastávali vysoký zemský úřad, byli nejvyššími komořími olomouckými.

Strážnice se postupně vyvinula v město. Největší intenzita osídlení byla patrně v jižní části města (později Staré Město). Při městě byla malá židovská obec, která patří k nejstarším na Moravě, a vedle ní židovský hřbitov.

Benešův syn Petr byl vůdčí postavou husitství na Moravě. Strážnicko se stalo nejsilnější baštou husitství na Moravě.

Město bylo opevněno. Občané získali různá privilegia, např. tak zvanou odúmrť (právo odkazu majetku a dědictví) a v roce 1417 vydal pro celé panství tzv. horenské právo, důležité pro rozvoj vinařství. V blízkosti Strážnice založil novou vesnici, jež byla pojmenována po něm – Petrov. Postupně rostl význam města také jako kulturního centra.

V bojích s císařem Zikmundem byla Strážnice vypálena do základů.

Kraj byl obsazen uherským vojskem a moravští páni se Zikmundovi vzdali, i Petr z Kravař. Došlo ke smíru, který ale netrval dlouho. Zikmund odevzdal Moravu do plné moci svému zeti Albrechtovi Rakouskému a Petr z Kravař se opět postavil do čela moravských husitů.

Když bylo husitské revoluční hnutí nakonec poraženo, také strážnický Petr z Kravař se svými syny Václavem a Jiřím sjednali s vévodou Albrechtem příměří. Spolu s moravskou šlechtou podepsali 4. března 1434 v Brně „landfrýd“, podle něhož byl Albrecht uznán za vládce Moravy, na oplátku Albrecht potvrdil moravské šlechtě její privilegia. Tím vlastně na Moravě skončily husitské války.

Po husitských válkách zdědil Strážnici a panství Jiří z Kravař, poslední mužský potomek rodu, který se věnoval především výstavbě zpustošeného města. Město bylo obnoveno v původním rozsahu, ale hlavní váha osídlení se soustředila do části nazývané pak Nové Město.

Obyvatelstva tu zbylo málo, proto povolával nové osadníky z jiných svých statků a dával jim úlevy v poddanských povinnostech, aby mohli budovat zničené město. U věže, která hlídala přístup k hradu, byl postaven nový, dnešní farní kostel sv. Martina. Byl budován jako gotický, k zaklenutí gotickému však nedošlo, (při větší opravě v roce 1949 se přišlo na gotické portály po obou stranách a na gotická okna). Kostel byl stavěn z plochých kamenů. Na vnější zdi jsou dodnes tři kravařské znaky: boční je na původním místě proti faře, dva jsou přeneseny na presbytář pozdější přístavby. Kolem něho byl hřbitov, obehnaný zdí, která byla připojena ke strážní věži. Vedle hřbitova na straně k náměstí byla postavena škola.

Jiří z Kravař začal přestavovat svůj hrad. Byla to jednoposchoďová obdélníková budova s hospodářskými staveními, opodál stála o samotě vysoká strážní věž s přilehlou strážnicí. Hrad byl obehnán pevným valem (dodnes z něho zůstaly zbytky zvané „šance“), v něm byla umístěna gotická brána (dnes zvaná „černá“). Do ní se vjíždělo k hradu přes most nad vodním příkopem. Práce na přestavbě hradu byly dokončeny roku 1453, jak hlásá deska, zazděná na rohu pravého křídla.

Ve dnech 8. a 9. února 1458 byl strážnický hrad místem schůzky Jiřího z Poděbrad s uherskými stavy, kterým předal nově zvoleného krále Matyáše Korvína, jenž byl v zajetí v Praze. Přitom byla také dohodnuta svatba mezi Matyášem a Kateřinou, dcerou Jiřího z Poděbrad. Mezi svědky byl i Jiří z Kravař.

Roku 1466 Jiří z Kravař zemřel a z pozůstalých čtyř dcer dědila Strážnici Alžběta, provdaná za Pertolda z Lipého na Krumlově, nejvyššího maršálka království Českého. V tom roce dal papež krále Jiřího z Poděbrad do klatby a na jaře 1467 byla vyhlášena křížová výprava. Přátelství mezi českým a uherským králem, zpečetěné ve Strážnici, zůstalo jen na papíře. První se k válce přihlásil Matyáš Korvín. V srpnu poslal na zpustošení Strážnicka - o jehož majitelích věděl, že jsou přívrženci Jiřího - svého vůdce Baláše. Ten vypálil Strážnici a osady na panství, odehnal stáda dobytka, zajímal lidi a vymáhal na nich vysoké výkupné. Hlavní útoky počaly v roce 1468, kdy Matyáš vyhlásil Jiřímu z Kravař válku a obsadil Strážnici i jiná větší moravská města. Náš kraj trpěl válkou až do roku 1477, kdy Matyáš dostal Moravu, Slezsko a Lužici s titulem českého krále.

Alžběta z Kravař s manželem museli Strážničanům pomoci a ulehčit jejich poddanské povinnosti. Lákali nové osadníky různými výhodami, aby se vypálené město zalidnilo. Obyvatelstva rychle přibývalo. Staré Město bylo rolnické, řemeslníci se usazovali v Novém Městě. Po smrti svého manžela – 1482 – se Alžběta z Kravař znovu provdala za Petra z Rožmberka a ten ji nakonec přesvědčil, aby panství r. 1486 zastavila za 15000 uherských zlatých Janovi ze Žerotína.

STRÁŽNICE V DOBĚ ŽEROTÍNŮ

Žerotínové náleželi k předním moravským rodům. Tento staromoravský rytířský rod měl ve znaku zlatého lva vystupujícího ze tří zelených pahorků v modrém poli.

Po smrti Alžběty r. 1501 zakoupili město a panství synové Jana ze Žerotína, bratři Jan II., Viktorín, Jiří, Bartoloměj a Bernard za dalších 15000 uherských zlatých.

Byl sepsán hradní inventář, který nám dovoluje nahlédnout do hospodaření té doby.

Za vlády Žerotínů prožívala Strážnice období největšího rozkvětu. K všestrannému rozvoji města a panství přispívalo i klidné období bez válečných nepokojů, které pro pohraniční města Moravy znamenalo vždy katastrofální následky. Na začátku 16. století měla Strážnice asi 1700 obyvatel.

Do roku 1532 pomřeli bratři Žerotínové a od tohoto roku do r. 1557 zde vládl syn Jana II. – Jan III. Zastával též úřad nejvyššího komorníka olomouckého. Věnoval velkou pozornost výstavbě města a opravě hradu.

V době hrozícího tureckého útoku r. 1543 byla Strážnice obehnána důkladným hliněným valem, zpevněným tzv. štachetami a palisádou – parkánem s vestavěnými malými baštami a vodním příkopem. Strážní věž u farního kostela byla přestavěna a zvýšena. Byl znovu postaven strážnický mlýn, neboť tudy byl snadný přístup přes řeku k zámku. Byla také vybudována ještě jedna strážní věž nedaleko klášterního kostela. Na hlavních přístupových cestách byly postaveny dvě brány s polokruhovými baštami, v té době v našich zemích prvek moderní a převratný. Brány byly strženy v r. 1876, ale bašty se uchovaly až do současnosti. Taktéž zámek byl přestavěn – přibylo další rovnoběžné křídlo, spojovací blok s renesančními arkádami a to vše zdvihnuto na dvě poschodí.

V dubnu r. 1556, kdy Turci obléhali Siget v Uhrách, bylo ve městě shromážděno vojsko Čech, Moravy a Slezska. V této době byla Strážnice decimována nejen pohromami válečnými, ale také přírodními, jednou z nejhorších byly kobylky z Uher.

Po Janově smrti se vlády ujal jeho syn Bernard – vládl v letech 1557 – 1568, zemřel svobodný ve věku 27 let, byl pochován v kryptě kostela sv. Martina, kde má dodnes 2m náhrobek. Nezanechal žádné potomky a tak panství připadlo potomku kolínské větve Janu Jetřichovi ze Žerotína. Dědici bylo teprve 14 let a tak do r. 1577 zastával panství jeho strýc Jan ml.

Roku 1596 Jan Jetřich vážně onemocněl, nechal sepsat poslední vůli, ve které vyslovil přání, aby vládlo pouze mužské potomstvo. Je pravděpodobné, že ze sklíčenosti ze své dlouhé choroby povoloval měšťanům velké úlevy. Zemřel r. 1599 a byl pochován ve strážnickém kostele.

V této době se kulturní život města soustřeďoval především na školách, které souvisely s evangelickým luteránstvím a jednotou bratrskou. Strážničtí bratři založili za podpory Jana III. ze Žerotína nový sbor a ze starého sboru upravili v r. 1579 školu, která měla dvě oddělení, nižší a vyšší. Ve vyšším stupni se vyučovalo také jazyku německému, latinskému a svobodným uměním.

Po smrti Jana Jetřicha se ujímá poručenství jeho nezletilých dětí - Fridricha a Veroniky -Janova druhá manželka, macecha dětí, Alžběta z Chlumu a Košumberka. Spoluporučníkem byl Karel st. ze Žerotína. Alžběta ovšem umírá v r. 1605.

V době správy panství Karlem st. ze Žerotína vzniklo opět válečné nebezpečí v Uhrách. Zvláště roku 1605, kdy proti císaři Rudolfu II. povstal smělý šlechtic Štěpán Bočkaj. Ten napsal vlivnému moravskému pánu Karlu st. ze Žerotína, aby se s ním spojil a společně tak svrhnou Rudolfovu vládu. Karel st. Uhrům neodpověděl a list nechal poslat nejprve zemskému hejtmanovi a po té samotnému císaři, za což mu byla slíbená obrana země. Zemská obrana ale zůstala při útoku Bočkajovců nepřipravena, karpatské průsmyky byly volné a celá jihovýchodní Morava byla zpustošena včetně Strážnice.

V roce 1609 převzal zpustošené panství Jan Fridrich ze Žerotína. Došlo k obnovení spálených a ve zmatku ztracených listin. Panovník uděloval obyvatelům hodně privilegií, aby se alespoň z části vzpamatovali z válečných útrap. V této době navštěvoval vyšší bratrskou školu Jan Amos Komenský a to v letech 1604 – 1605. Při jeho pozdějším úkrytu u větve Žerotínů ve východních Čechách mu pomohly kontakty s tímto rodem, které získal právě při studiu ve Strážnici. Bydlel zde u své tety. Komenský nedostudoval ve Strážnici ani dvě léta, neboť mezi 4. – 9. květnem 1605 bylo město vypáleno, i příbytek mladého studenta. Jako celé město, též bratrské školy utrpěly velké škody, vyučování bylo přerušeno.

Na začátku 17. století patřila Strážnice k nejlidnatějším městům Moravy. Měla tehdy kolem 700 domů, počet obyvatel se odhaduje asi na 4500. Nejstarší městskou pečeť známe z r. 1607.

Poslední Žerotín ve Strážnici Jan Jetřich II. se ujal panství v r. 1622 a vládl zde do r. 1628. V této době mu, jakožto nekatolíkovi, hrozilo vypovězení ze země. Poddaným uděloval až přehnaná privilegia. I ta měla podíl na velkém zadlužení panství. Peníze si Jan půjčoval jak z Uher, od poddaných, tak i od Židů ze Strážnice. Roku 1627 se sešli věřitelé a sepsali své požadavky. Jan prchá do Uher. Jeho panství je na úhradu dluhů prodáno císařskému důstojníkovi, svobodnému pánu Františku z Magnisovi.

STRÁŽNICE V DOBĚ MAGNISŮ

František Magnis koupil panství 21. 11. 1628 za 200 000 zlatých. Jeho rod pocházel ze Švédska a Itálie a v Čechách se usadil již v době předbělohorské. Rod ve svém znaku nesl šikmý modrý pruh na stříbrném štítě uprostřed s menším štítem s obrněnou rukou a mečem.

Františkův bratr Valerián, mnich kapucínského řádu, byl odpůrcem jezuitů a proslul jako soudobý diplomat a filozof. Bývá nazýván „souběžníkem J. A. Komenského“ s nímž vedl filozofické a náboženské debaty, ačkoliv měl rozdílné náboženské vyznání.

František Magnis zde vládl v letech 1628 –1652 a proslavil se svou vojenskou kariérou, kdy ve funkci plukovníka císařského vojska přispěl k porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře r. 1620 a v roce 1636 byl povýšen na říšského hraběte. Strážnici koupil ve značně zpustošeném stavu. Jako vyhraněný katolík započal se svým bratrem Valeriánem katolizaci města a panství.

Na faru dosadil katolického faráře a v r. 1633 povolal do města italské piaristy, kteří pak v listopadu r. 1634 zahájili ve škole vyučování. Jejich kazatelská a pedagogická činnost však zpočátku přinášela jen malé výsledky. Piaristé si stěžovali, že strážnický lid je zatvrzelý a nechce slyšet o nové víře. Teprve v letech 1640 – 1641 začali přestupovat jednotlivci ke katolictví - většinou přední měšťané a studenti piaristické školy.

V roce 1643 obsadili Moravu Švédové. Samotná Strážnice byla tentokrát ušetřena, ale okolní vesnice byly napadeny. Hrabě František Magnis byl tehdy důvěrníkem císaře Ferdinanda III., který ho jmenoval svým polním maršálem. Aby zachránil strážnické panství, navazoval zrádná jednání s polským králem Vladislavem IV. a dosáhl vystavení tzv. salvaquardie - ochranného listu, která skutečně v r. 1645 ochránila Strážnicko před Švédy. Přesto však město podlehlo jinému nepříteli – v roce 1645 zde propukl mor, který v krátké době zachvátil na 1500 osob.

František Magnis zemřel 6. 12. 1652 a nezanechal žádné potomky.

Vestfálským mírem r.1648 byla sice ukončena třicetiletá válka, krajinou se stále potulovaly houfy propuštěných vojáků, kteří loupili a vraždili obyvatelstvo. Vyvrcholením všech útrap Strážničanů byl požár, založený v červnu r. 1652 najatými uherskými žháři, jemuž podlehla většina města.

Dlouhodobými válkami došlo k úbytku obyvatelstva a město bylo v zuboženém stavu. Byli proto povoláni noví osadníci z různých částí Moravy, hlavně ze Slezska. Spolu se zbytky starého osídlení se tehdy vytvořila skladba, která dala základ dnešnímu obyvatelstvu.

Nový majitel, synovec Františka, Štěpán Alexandr se snažil opět vyhojit rány zasazené panství udělováním výsad a úlev nově usedlým poddaným a řemeslníkům, avšak jeho snahy znesnadňovaly pohraniční spory a vpád Tatarů a Turků v r. 1663. Úpadek se dotknul také podpory školství a piaristů, která klesla téměř na nulu.

Druhá polovina 17. století však znamená všeobecně období utužování poddanství a zvýšený sociální útlak. Utiskování poddaných vyvrcholilo za panování neblaze proslulé Anny Kateřiny ze Žďáru. Ta spravovala panství za svého nezletilého syna Josefa Antonína Magnise. Zástupci města rozesílali prosebné dopisy samotné hraběnce, příbuzným Magnisů i císaři, vyslané komise však nadržovali vrchnosti. Zoufalství poddaní obsadili hradby a požadovali vpuštění do zámku pod pohrůžkou, že jej dobijí. Hraběnka ze strachu o svůj život prchla i se synem do Prahy a dožila ve Vídni.

Do 18. století vstoupilo strážnické panství ve zpustošeném stavu. Od roku 1605 Strážnice prožila strašných 100 let, které jí přinesly velký úpadek a poznamenaly ji:

1605 vpády Bočkajovců

1618 – 1648 třicetiletá válka

1663 vpády Tatarů a Turků

1680 mor

1683 vpád povstalců

1703 – 1709 kurucká ( křižácká ) válka

Rodina Magnisů se nakonec rozhodla panství prodat. Roku 1702 tedy bylo panství prodáno Dominiku Ondřeji Kounicovi za 438 000 zlatých + 1000 zlatých klíčného. Nevýhodnost koupě však roku 1716 dovedla majitele opět k prodeji a po těchto prodejních epizodách se panství nakonec vrátilo zpět Magnisům.

Na začátku 18. století povstaly opět celé Uhry proti habsburské nadvládě. Pod vedením Františka Rákócziho se shromáždilo početné vojsko. Uhři vyzývají také Moravany, aby se k povstání připojili. Moravská šlechta však byla zcela oddána císaři a výzvy odmítala. Zemská obrana byla natolik slabá, že kuruci – křižáci – snadno vtrhli na Moravu a začátkem ledna 1704 dobyli i Strážnici, kterou nemohli obyvatelé pro velkou rozlehlost uhájit. Tehdy vyhořelo 181 domů, kostel s farou, škola, špitál, radnice, obecní a panský dvůr.

V dubnu roku 1704 byla podruhé přepadena a zbytek města vypálen. Drobné nepokoje a střetnutí obou stran pak trvaly až do roku 1708, kdy byl uherský odboj potlačen v bitvě u Trenčína.

26. července 1718 bylo město zachváceno velkým požárem, který poničil všechno kromě Starého Města. Vyhořel znovu i farní kostel s věží, na níž se dokonce roztavily zvony, radnice s archívem a obyvatelstvo bylo připraveno o právě svezenou úrodu. Hned nato, 8. září, vyhořelo přes 40 domů i ve Starém Městě. Po těchto katastrofách ležela Strážnice z valné části v rozvalinách. Obyvatelstvo hladovělo a nemělo prostředky k obnově svých obydlí. Kromě hmotných ztrát docházelo také k úpadku duchovní kultury. Školství bylo na nízkém stupni, množily se násilné činy, loupeže a vraždy. Zaostalost a příznačná pověrčivost dovedla zubožený lid k přesvědčení, že město upadlo do moci ďábla. Napsali proto prosebný list do Říma papeži, jenž jim poslal své požehnání. Udělené prostřednictvím milotického děkana. Strážnická kronika však zaznamenává celou řadu dalších velkých požárů, které ničily město v letech 1737, 1745, 1747, 1749, 1753.

Během 18. století však přesto město pozvolna dostávalo novou tvář, z této doby se dochovalo nejvíce architektonických památek. Byl renovován kostel s věží, morová kaple, panský dvůr a četné měšťanské domy. Okolo poloviny 18. století vybudovali piaristé v barokním slohu chrám Panny Marie s přilehlou klášterní kolejí a později budovu gymnázia. Obyvatelstva přibývalo, osazovaly se pusté usedlosti a vznikaly nové ulice. Obnova města však probíhala neuspořádaně, takže půdorys dnešní Strážnice, který se vytvářel právě v tomto období, se nevyznačuje uceleným urbanistickým uspořádáním.

Na obnovu a rozvoj města působilo příznivě i klidné období bez válečných nepokojů. Jen v r. 1742 prožívalo obyvatelstvo strach před pruským vojskem, které obsadilo Strážnici, ale po 16 dnech odtáhlo s vysokým výkupným a rukojmími.

Reformy císařovny Marie Terezie a Josefa II. přinášely postupné zlepšení politických, hospodářských i náboženských poměrů.

V této době vládl na panství ve Strážnici František Antonín 1777 – 1848. Od zrušení nevolnictví r. 1781 bylo pro vrchnost stále těžší přinutit poddané k plnění poddanských povinností.

Podle tvrzení mnoha zdrojů byl František člověk osvícený, podporující umění. V jeho době byla na zámku vydržována kapela a hrála se divadelní představení. Hrabě sám maloval,dosud se dochovala jeho rytina zámku. Mezi jeho největší koníčky patřilo zahradnictví. Bývalé ovčí pastviny nechal zvelebit tak, že zahrada patřila mezi nejkrásnější na Moravě. Zřídil skleníky, v nichž pěstoval citrony, ananasy a jiné tropické rostliny. Také v parku byly vysázeny cizokrajné stromy. Přes řeku Morávku byl postaven v roce 1824 technicky výjimečný řetězový most. V panském dvoře dal postavit dům, který měl také celou konstrukci se železa.

Hrabě se proslavil snahou o osvětu poddaných. S veleckým farářem Suchým psal brožury v českém jazyce, které rozdávali do škol i jednotlivcům, aby se poučili o očkování proti osýpkám, o ochraně proti vzteklině psů, o pěstování brambor, o první pomoci při úrazech a vydal poučný katechismus o výchově mládeže. Smrt tohoto mimořádného muže 16. února 1848 byla symbolickým ukončením feudální epochy – další strážničtí Magnisové byli již pouhými velkostatkáři, resp. obyvateli zámku. Velkostatek se zámkem byl později zkonfiskován. Potomci rodu dodnes žijí v Německu.

V letech 1776 – 1777 probíhaly tereziánské reformy školství směřující k oslabení církve, zvláště jezuitů a také školy strážnických piaristů byly podřízeny státnímu dozoru. Nižší oddělení bylo proměněno v tzv. normální školu – stejnou funkci měla i farní škola nazvaná kantorka. Gymnázium bylo ponecháno, protože bylo jedinou vyšší školou pro celou jihovýchodní Moravu. Ke studiu byli určeni ovšem jen synové šlechty a měšťanů, chtěl-li studovat rolnický syn, musel mít zvláštní povolení vrchnosti. Mezi významné osobnosti gymnázia patřil zejména J. E. Purkyně, který zde vyučoval v letech 1805 – 1806.

V 1. polovině 19. století se měnil vzhled města. Městské opevnění se již neudržovalo, brány chátraly a zůstávaly otevřené. Na rozvezených valech a zasypaných příkopech vznikaly nové ulice. V ulicích se rušily zahrádky před domy, překážející dopravě. Hlavním zaměstnáním obyvatel zůstávalo zemědělství, zdrojem určitých příjmů bylo hlavně vinařství. Řemeslná výroba začínala stagnovat, i když v té době byla Strážnice považována za hlavní středisko řemesel na Slovácku. Obchod byl většinou v rukách židovských obchodníků. Počátky průmyslu byly nevýrazné: k cihelně, pivovaru a pálenici přibyla potašovna na výrobu sody, mydlárna a lihovar. Hospodářská stagnace a kulturní zaostalost Strážnice se prohlubovala zvláště po stavbě železnice, která bohužel město minula. Přesto byla Strážnice stále největším městem Slovácka – v roce 1840 měla 5077 obyvatel.

V 2. polovině 19. století nastává bouřlivý rozvoj národního hnutí. Z původně německy orientovaného města se stává kulturní středisko strážnického Dolňácka. Čeština pronikala do úřadů, škol a Češi zvítězili nad německou menšinou také při volbách. Významnou událostí bylo otevření české měšťanské školy v r. 1887, která byla první v celém hodonínském okrese. Německé piaristické gymnázium bylo pro nedostatek žáků zrušeno v r. 1884. České gymnázium bylo otevřeno v r. 1897.

Zemědělství se věnovalo více než tři čtvrtiny obyvatel a dalo městu přívlastek „rolnické“. Styk se světem zprostředkovala konečně od r. 1887 železnice z Veselí přes Strážnici do Uherské Skalice s odbočkou na Rohatec. Město tak získalo spojení s hlavní tratí na Vídeň, kam měla tehdy jižní Morava hospodářský spád.

STRÁŽNICE V DOBĚ SVĚTOVÝCH VÁLEK

Na začátku první světové války byla většina mužů povolána do vojsk. Ve městě probíhalo zabavování potravin, krmiva, barevných kovů. Obyvatelstvo bylo nuceno upisovat válečné půjčky. Rozmohla se bída a hlad, protože veřejné zásobování nestačilo a mnohdy úplně selhávalo. Zvláště v posledním roce války byla zásobovací situace katastrofální a lidé se bouřili proti překupníkům.

Po válce začíná stavební rozvoj města, rozsáhlá výstavba rodinných domků a bylo postaveno i několik činžovních domů. Byla zřízena kanalizace a vydlážděny některé ulice. Společenský život města se soustřeďoval v četných spolcích. V r. 1936 bylo založeno i městské muzeum.

Hrozba fašistického nebezpečí vyvstala zvláště zřetelně po mnichovském diktátu. Tragickým dnem byl 15. březen 1939, kdy městem projížděla německá okupační vojska a část zůstala ve Strážnici. Na okraji města byly zřízeny dřevěné baráky pro ubytování pohraniční stráže, která střežila nedaleké protektorátní hranice. Okupační úřady zakázaly veškeré akce veřejného života, zrušily spolky a společenské organizace. Začátek druhé světové války přinesl povinné zemědělské dodávky, zavedlo se vázané hospodářství a příděl na lístky. Občané byli nasazováni na nucené práce, především ve zbrojním průmyslu. Koncem března 1945 se válečná fronta přiblížila na dosah města, které bylo přeplněno ustupujícím německým vojskem. Dne 13. dubna zuřil od rána boj u samého města. První osvoboditelé pronikli do města v odpoledních hodinách a zakrátko je obsadili. Boje však pokračovaly, protože Němci se pokoušeli o návrat. Velitel města řídil obranu a teprve 18. dubna se podařilo vojskům zatlačit Němce za řeku Moravu.

POVÁLEČNÁ STRÁŽNICE

Po osvobození se objevilo mnoho úkolů, které bylo potřeba vyřešit a to zejména na poli hospodářském. Předně to byla parcelace zabavené půdy. Zámek a přilehlé pozemky získala Československá státní tabáková režie. Část uměleckého a historického inventáře dostalo městské muzeum a archív. Finanční komise se starala o rozšíření dosavadních hospodářských podniků, zvláště průmyslových a o zakládání nových. Potřebná byla i sociální péče.

Po skončení druhé světové války nastala pro Strážnici éra rozmachu. Město v centru Moravského Slovácka nejen pečovalo o rozvoj lehkého průmyslu a zemědělské výroby, ale i navazovalo na své kulturní tradice.

Na začátku roku 1948 nastává krize ve vládě republiky. Velké podniky, které měly více než 50 zaměstnanců, byly znárodněny. Na veřejných schůzích bylo obyvatelstvo seznamováno s programem Gottwaldovy vlády. Od 1. 1. 1949 patřila Strážnice ke kraji Gottwaldovskému.

V roce 1951 zde již byly přebudované velké národní podniky. V červenci roku 1959 bylo ukončeno sjednocení zemědělství. Peněžní ústavy byly sloučeny v jednu státní spořitelnu. Mnoho změn nastalo i ve školství.

Strážnice se vždy snažila o zachování kulturního dědictví a to zejména díky Mezinárodnímu folklornímu festivalu, který je největší akcí tohoto druhu v republice. Strážnice se stala synonymem pro rozvoj a pěstování lidové kultury našich národů.

O toto poslání se stará Ústav lidové kultury, který sídlí na zámku od roku 1960, což je instituce, která se zabývá lidovou kulturou, metodickou činností, prací s folklorními soubory.

Prameny:

Čtení o Strážnici - Jan Skácel

Strážnice - Jan Souček a kol.

Staré pohlednice města - J. Pajer

Na místě zámku stála původně pevnost jako opěrný bod, stráž na moravsko - uherské hranici. Odtud vzniklo i pojmenování pozdějšího města Strážnice. Ve 14. století se připomínají první vlastníci - pánové z Kravař, kteří v polovině 15. století provádí první přestavbu a budují západní křídlo. V roce 1501 kupují panství Žerotínové, za nichž dosáhlo v 16. století největšího rozkvětu a zámek doznal další přestavby - bylo přistavěno východní křídlo a spojovací severní zdobené renesančními arkádami. V době pobělohorské získávají panství zpustošené po předchozím válečném období Magnisové. František Antonín Magnis počátkem 19. století vysazuje zámecký park, buduje skleníky. V polovině 19. století dochází k poslední stavební úpravě zámku do podoby novorenesanční s klasicistními prvky, v níž se zámek dochoval do dnešních dnů.

V době tureckého nebezpečí, ve druhé pol. 16. století byl majitel panství Jan III. ze Žerotína jmenován hlavním vojenským velitelem Moravy a podle nařízení opevňoval pohraniční města. Tehdy bylo dobudováno opevnění Strážnice. Stará strážní věž byla důkladně přestavěna a zvýšena. Celé město bylo obehnáno valem a vodním příkopem.

Největší péče byla věnována zabezpečení příchodů do města na hlavní cestě od Skalice do Veselí. Byly zbudovány dvě brány s věžemi a bočními baštami. Brány dostaly jméno "Veselská" a "Skalická". Jejich pojmenování přetrvalo dodnes. Z obou bran se zachovaly pouze boční bašty.

Strážnický zámek - původně vodní hrad, založený ve 2. pol. 13. století, kdy hrad a město patřilo Milotovi z Dědic. Měl strážní funkci (od něj také název města) . Na začátku 14. stol. jej obdržel za odměnu Vok z Kravař. Panství bylo často terčem nájezdů uherských a tureckých, později i protihusitských vojsk, proto jej Jiří z Kravař přestavěl v gotickém slohu a obehnal valem a příkopem; zbytky se dochovaly jako tzv. Šance.

Nejvíce změnil tvář zámku Jan Jetřich ze Žerotína, přebudoval hrad v renesanční zámek s arkádami, který přetrval až do 19. stol. Od 19. stol. je v novorenesanční podobě. Posledními šlechtickými majiteli byla od rekatolizace po Bílé hoře až do konce 2. světové války hrabata z Magni. Poté zámek znárodnil stát.

Nyní v něm sídlí Národní ústav lidové kultury, jehož zřizovatelem je MInisterstvi kultury. Návštěvníci si zde můžou prohlédnout zámeckou knihovnu, kapli, stálou expozici lidových hudebních nástrojů. V okolí zámku je anglický park založený v 1. polovině 19. stol. Za zmínku stojí i sousední Černá brána a platanová alej.