Odešel muž, jenž nežil ve zlatě a nepotřeboval toho. Byl sám ze zlata. Odešel muž, jenž podoben byl slunci, sypal všude jen jas a světlo, nebylo divu, že mnozí, slabšího zraku neměli o něm určitého obrazu. Nepatřil do svého okolí svým duchem, ale lpěl na svém rodišti a na svých krajanech, bohatých i chudých (a na těch zejména) svým srdcem. Jeho jediným náboženstvím bylo rozsévati všude dobro, a rozséval je všude slepě, jako by ani neviděl, že se to někdy nechápe. Byl především člověk, dobrý člověk za každou cenu a vždycky, jeho osobnost stane se v jeho domovině osobou mythickou. Nenajde sobě brzo sobě rovné. Před jeho dobrotou ustupovaly u něho všecky jiné ohledy. Čech, Slovan, svobodomyslník, odpůrce Říma, Vídně (když dostal za Rakouska záslužný kříž, nechtěl ho přijmouti; teprve s ohledem na hejtmana jej neodmítl, ale s podmínkou, že se nebude nic publikovati; nikdo ničeho, ani rodina, nevěděl) – byl nad tím vším nejprve člověk bez předsudku a bez stranickosti. Chtěl všechny lidi vidět šťastnými – a ve své velkomyslné dobrotě a moudrosti omezil se především na svoji domovinu. Člověk velkých myšlenek a dalekých plánů byl nejdříve praktik; dával přednost rychlé pomoci, okamžitému skutku nežli šedé teorii. Byl vyrovnaná harmonie. Jak mluvil, tak konal a žil. Spojoval u sebe všecky lidi dobré vůle. Z nich každý byl u něho vítaný host. Osobnost jeho byla dokonale zaokrouhlená – všemi směry souměrně působila; neusazovaly se na ní skvrny závisti nebo nenávisti, ani když svět se o to přičiňoval a všemi prostředky k tomu pracoval. On kráčel svou cestou jako světec, jenž může stoupnouti bos do trní a ono ho nebolí; může projíti ohněm, on ho nespálí; může jíti po jezeru, nepotopí se. Proto – ač život jeho nebyl lehký – nikdy si nestěžoval, ale naopak: ještě v posledních dnech, kdy cítil blížící se konec prohlašoval otevřeně, že jeho život byl šťastný, že mu slunce vždy zářilo na cestu. „Když jsem r. 1877 opustil Vídeň, a vystupoval v Poděbradech, v rodišti, abych zde nastoupil v praxi, vesele mi svítilo slunce cestou z nádraží; když jsem měl svatbu, svítilo nám zase slunce. A tak po celý život.“ Také v okamžiku, když umíral, oblačný den rozhrnul své mraky a slunce vyslalo polibek na chladnoucí čelo. A když ho krajané pochovávali, vybrala se poděbradská krajina ze své zasmušilosti a rozplála se svými rudými „slzičkami Panny Marie“, kudy od tak rád se procházíval. Tak odešel s jasem, v jakém po celý život chodil. Neboť jej nosil v sobě …

Byl v tom směru synem svého otce. Jako děti jsme se dívali s úctou k domu Boučkovu, neboť jsme slyšeli, že tam měli vzácného hosta, osiřelou dceru po Karlu Havlíčkovi. Neměli jsme sice jasného pojmu, kdo to je Havlíček, ale měli jsme nástěnný obrázek, nějakou rytinu, na níž mimo podobiznu všech tří členů Havlíčkovy rodiny, byl i Brixen i scéna, jak se Havlíček loučí, jeho náhrobek a nevím, co ještě. Pak jsme viděli tábory (v letech sedmdesátých) a vznikající Sokolstvo, a třebas jsem vše nechápali, cítili jsme v tom cos krásného a viděli jsme, jak „starý Bouček“ ač vždy jinak starostlivý, zúčastnil se všeho, kráčel vždy v čele, a potom podobně „mladý Bouček“… kterého jsme toho týdne pochovali v požehnaném věku 76 let.

Přes čtyřicet roků měl jsem štěstí, býti s ním v přátelství a řeknu jen tolik, že v rozpacích životních nevěda někdy, jak se zachovati, nacházel jsem u něho opory v ten způsob, že jsem se vpravil do jeho osobnosti a se tázal: jak by si nyní počínal dr. Bouček?

Jsa studentem, pojal jsem ho v lásku, poněvadž za války r. 1876 šel jako lékař na pomoc Černohorcům v těžkém zápasu. Ale sešli jsme se teprv, když mne písničkování vleklo slovanským světem. Mojí prací byl cele zaujat a když sem se vydával r. 1890 na Černou Horu, dal mi zajímavou úlohu. Působil v Šavnikách, ve vnitřní severní Černé Hoře blíže Dormitoru, ve skalnatém kraji, a tam se mazlíval s malou tříletou Julkou Pekičovou, kterou jsem měl pak – po 15 letech! – vyhledat, od něho pozdravovat a zlatý křížek jí jako vzpomínku odevzdat. Také všechny své známé mi udal, abych jim mohl vyřídit, že si na ně na všechny rád a mile vzpomíná. Přijal jsem rád toto poslání. Byla to výborná pomůcka pro snazší styk a sblížení s lidem. Vykonal jsem vše šťastně – pokud byl kdo na živu – a zejména jsem nalezl Julku, která se na svého přítele však stěží rozpomínala, v odvetu mu však za dárek poslala vyšívané čarapy (punčochy). Poznal jsem tam popa Miroslava z Prevyše, jehož děcku byl doktor za kmotra, a jaká byla radost dra Boučka, když jsem se loni vrátil z Balkánu a mohl mu vyříditi, že v Šavnikách si dosud – po 50 letech! – na něho rádi vzpomínají a že pop Miroslav je dosud živ!

To bylo poslední, co jsme spolu mluvili. Odešel, a já přišel o přítele, od něhož jsem nikdy nedocházel, než s obnovenou odvahou životní, než s jasnějším názorem na vše. Byltě on rozumný optimista. Zásadní. Za každou cenu! Byltě lékařem nejen tělesným ale i duševním.

O něm jako o lékaři budou psáti svoji lidé. Sem by se to ostatně nevešlo. Dosáhl jako odborník uznání i v cizině, v Mnichově, v Římě atd. Udržoval styky s kapacitami zahraničními, mnichovským Pettenhofrem, vratislavským Mikuliczem, o našich koryfejích nemluvě. Stále pokračoval a při své veliké zaměstnanosti dovedl býti i literárně činným ve svém oboru (napsal as 15 různých spisů, vesměs velmi ceněných). To třeba obdivovati tím více, že nebylo v Poděbradech veřejného důležitějšího počinu, aby se ho činně nezúčastnil a aby – většinou – ke všemu dával podnět nebo aspoň vzpruhu. Zejména je nedoceněna jeho zásluha o lázně nynější, neboť nebýti jeho, kníže poděbradský nebyl by nikdy býval dal vrtati. Jako vůbec za knížete Hohenloha, byl velmi vlivnou osobou, čehož využíval ve prospěch obce a občanů.

Při tom všem pak, ač zabrán nejdrobnější prací na svém okrsku jako lékař a do šířky, sledoval nejen slovanský svět, ale i světovou literaturu a dům jeho hostil stále nejen významné osobnosti české a slovenské, ale i Francouze, Angličany a j.

Byl to muž velkých rysů, vysokých stanovisek, zářných ideálů, naprosté ušlechtilosti a zejména – ryzí dobroty. Jeho význam poroste. Jeho odchod – jako člověka dobré, ba nejlepší vůle – se v jeho rodišti teprve pocítí …