V roce 1908 byla Bosna a Hercegovina (na základě Berlínské smlouvy z roku 1878) násilně připojena k rakouskému území a Habsburkové se zde stávají terčem nenávisti. Obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtějí smířit s nedávným připojením své země k Rakousko-Uhersku. Srbsko protestuje spolu s Ruskem a Osmanskou říší. Srbové napětí využívají a podporují odboj proti Rakousku.

Rakousko-Uhersko, Itálie a Německo uzavřely alianční dohody a vytvořily spolupráci zvanou Trojspolek. Francie se spojila s Ruskem a Anglií a vytvořily spojenectví zvané Centrální mocnosti. Zároveň vznikla Balkánská liga, ke které patřily Srbsko, Černá Hora, Řecko a Bulharsko. V roce 1912 byla poražena Osmanská říše a tak mělo najednou Srbsko kapacitu ohrozit habsburskou monarchii. V tomto kontextu bylo zřejmé, že manévry na srbských hranicích budou vnímány jako provokace, navíc v den svátku svatého Víta, který je pro Srby nacionálně citlivý. Za těchto okolností bylo nezodpovědné naplánovat okázalou jízdu otevřeným vozem přes město.

Do té doby se již odehrálo vícero útoků na příslušníky panovnických rodin (6 neúspěšných atentátů na ruského cara Alexandra II. až sedmý byl úspěšný v roce 1881, v roce 1898 na rakouskou císařovnu Sisi, v roce 1900 na italského krále Umberta I., v roce 1897 na španělského předsedu vlády Antonia Cánovase del Castillo, v roce 1912 na španělského předsedu vlády José Canajelase Méndeze, v roce 1881 na amerického presidenta Jamese Abrama Garfielda, v roce 1901 na amerického presidenta Wiliama McKinleyho, v roce 1903 na srbského krále Alexandra I. Obrenoviče, 1894 na francouzského prezidenta Maria Francois Sadi Carnota, v roce 1913 na řeckého krále Jiřího I. a dále podobný počet neúspěšných atentátů), bylo povinností policie předpokládat, že k útoku na kteréhokoli příslušníka panovnické rodiny může opět dojít.

Organizátor sarajevského spiknutí, Dragutin Dimitrijević, také známý jako ‚Včela‘, ‚plukovník Apis‘, ‚č. 6‘, nebo jen ‚Apis‘, v roce 1903 iniciátor zabití krále Alexandra a jeho ženy Dragy, šéf výzvědné služby v srbské armádě a vůdce nacionalistické skupiny Černá ruka, se v březnu roku 1914 dozvídá, že František Ferdinand plánuje v červnu návštěvu Bosny. Obává se, že federalizace Rakousko-Uherska, kterou Ferdinand jako nástupce na trůnu zamýšlí (navštívil Ameriku a inspiroval se americkou unií), by přinesla zklidnění, oslabila by nacionální emoce a znemožnila by opětné osamostatnění a sjednocení jižních Slovanů pod vedením Srbska. Proto kontaktuje dva členy Černé ruky, Nedeljka Čabrinoviće a Trifka Grabeze ze Srbska, aby Ferdinanda zavraždili.

O záměru zavraždit arcivévodu Františka Ferdinanda d' Este byl předem informován ruský velvyslanec v Bělehradu Nikolaj Hartwig a ruský vojenský attašé Viktor Artamonov. Rusko vyjádřilo s atentátem souhlas.

V rámci srbské vojenské rozvědky se na přípravě atentátu podílejí Dragutin Dimitrijević, jeho pravá ruka, major Vojislav Tankosić, a špion Rade Malobabić. V Bosně působí od května roku 1911 tajná srbská nacionalistická organizace nazývaná Černá ruka, kterou řídí rovněž Dragutin Dimitrijević. Kromě plukovníka Dragutina Dimitrijeviče, šéfa zpravodajského oddělení srbského generálního štábu, byli členy také major Voja Tankosič a Milan Ciganovič. Cílem bylo vytvoření velkého Srbska i za použití násilí, tzv. přímé akce. Ta vyškolila několik teroristických skupin. Například vyškolili  Muhameda Mehmedbasiče k provedení atentátu na generála Potiorka otrávenou dýkou, atentát se nakonec neuskutečnil. V roce 2014 měla Černá ruka 2500 členů, sestávala z nižších důstojníků, právníků, novinářů a profesorů. Výcvik a vyzbrojení atentátníků má na starosti major Tankosić a ten je napojil na tajnou podzemní dráhu (tunel), kterou byly na území Rakouska-Uherska pašovány zbraně.

Srbský předseda vlády Nikola Pašić dostal informaci o přípravě atentátu a vydal rozkaz, aby byla skupina zatčena, čímž chtěl zabránit atentátu. Policie však jeho rozkaz neuposlechla.

V Sarajevu Čabrinović a Grabez setkávají s dalšími členy Černé ruky, Muhamedem Mehmedbasićem, Danilem Ilićem, Vasem Čubrilovićem, Cvijetkem Popovićem, Miškem Jovanovićem a Veljkem Čubrilovićem. Každý je vyzbrojen pistolí, výbušninami a ampulí s kyanidem. Všichni souhlasí, že po akci spáchají sebevraždu, aby zabránili odhalení dalších členů spiknutí.

V roce 1914 navštěvuje Danilo Ilić stanici zvláštní služby pro odposlechy v Užicích, aby si promluvil s velícím důstojníkem srbským kapitánem C. A. Popovićem. Ten po rozhovoru posílá Iliće do Bělehradu, aby záležitost projednal s náčelníkem srbské vojenské rozvědky, plukovníkem Dragutinem Dimitrijevićem (Apis).

O rozhovoru Danilo Iliće s plukovníkem Dragutinem Dimitrijevićem nejsou žádné zprávy, ale brzy po jejich setkání první náměstek major Vojislav Tankosić svolává setkání srbských nacionalistů do francouzského Toulouse. Setkání se účastní také Mehmed Mehmedbašić. Během tohoto lednového setkání v roce 1914 se projednává několik potenciálních cílů atentátu včetně Františka Ferdinanda. Účastníci se však rozhodují vyslat Mehmeda Mehmedbašiće do Sarajeva s cílem zabít guvernéra Bosny a Hercegoviny generála Oskara Potioreka.

Mehmedbašić cestou z Francie během policejní prohlídky ve vlaku přichází o zbraně a potřebuje je nahradit. To opožďuje jeho útok na guvernéra Oskara Potiorka, a než je znovu připraven jednat, Danilo Ilić si s ním domlouvá konspirační setkání v Mostaru. Dne 26. března 1914 Ilić informuje Mehmedbašiće, že Bělehrad zadmítl záměr zabít guvernéra Potiorka. Seznamuje jej se záměrem zavraždit arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este a Mehmedbašić má vyčkat na instrukce k nové operaci. Podle výpovědí Danilo  Iliće, Vaso Čubriloviće a Cvjetko Popoviće před sarajevským soudem, byli pro tento účel tito dva atentátníci navebováni Ilićem krátce po Velikonocích.

Čabrinovič, Ciganović a Princip v parku Topčider v Bělehradě před odjezdem do Sarajeva

Gavrilo Princip, Trifun Grabež a Nedjelko Čabrinović, rakousko-uherští bosenští Srbové žijící v Bělehradě, před sarajevským tribunálem později vypovídají, že touto dobou byli všichni již nedočkavostí bez sebe, aby mohli provést atentát. Kontaktují bývalého guerillového vojáka Milana Ciganoviće, o kterém bylo známo, že má dobrý přístup ke zbraním. Jeho prostřednictvím se spojili s majorem Tankosićem, který jim dal souhlas k přepravě zbraní do Sarajeva a k účasti na atentátu.

Svolení dostávají poměrně rychle, dodávka zbraní se však opožďuje o více než měsíc. Ciganović váhá a v jedné chvíli má v úmyslu celou akci odříct, když během jednoho setkání Grabežovi sděluje: „Nebudeme dělat nic, starý císař je nemocný a jeho dědic do Bosny asi nepojede.“ Jenže zdravotní stav Františka Josefa se zlepšil a operace je opět oživena.

Zbytek zbraní dostávají atentátníci 26. května. Tři atentátníci z Bělehradu před soudem později vypověděli, že major Tankosić prostřednictvím Ciganoviće kromě šesti granátů, čtyř poloautomatických pistolí Browning a střeliva poskytl i finanční prostředky na chod akce, kyanidové ampule, výcvik, speciální mapy s vyznačením umístěním četnických stanic, kontakty na podzemní kanál, kterým se na území Rakouska-Uherska pašovaly zbraně, a speciální průkaz ke vstupu do tohoto kanálu. Major Tankosić později novinářům a historikovi Magrinimu prozradil, že Principovi, Grabežovi a Čabrinovićovi skutečně poskytl pistole a výbušniny a že také stál za myšlenkou mít u sebe kyanidové ampule.

Vojislav Tankosić informoval srbského ministerského předsedu Nikolu Pašiće o připraveném spiknutí. Premiér sice podporoval cíle Černé ruky, ale s atentátem nesouhlasil. Vydal rozkaz, že Princip, Čabrinović a Grabež mají být v případě pokusu o opuštění srbského území neprodleně zatčeni. Tajné služby však jim umožnily přechod hranice, takže rozkaz nebyl splněn. Předseda vlády Pašić nechal informovat diplomatickou cestou Rakousko-Uhersko o hrozbě atentátu, později to ale popřel a tvrdil, že o přípravě atentátu nevěděl. 

Princip, Grabež a Čabrinović odjíždějí 28. května z Bělehradu a jedou podél Sávy do Šabacu, kde kapitánovi Popovićovi předávají průkaz srbské pohraniční stráže. Kapitán Popović jim obratem předává dopis srbskému kapitánovi Prvanovićovi a tiskopis se jmény tří celních úředníků, které mají kontaktovat za účelem obdržení výrazně zlevněných vlakových jízdenek do příhraničního městečka Loznica.

Princip, Grabež a Čabrinović přijíždějí do Loznice 29. května. Kapitán Prvanović na základě dopisu ukládá třem svým podřízeným, aby naplánovali co možná nejbezpečnější plán přechodu státní hranice. Zatímco čekají na zmíněné tři úředníky, dochází mezi Principem, Grabežem a Čabrinovičem k několika hádkám kvůli Čabrinovičovým opakovaným nedbalostem ohledně bezpečnosti akce. Čabrinović nakonec předal Principovi a Grabežovi zbraně, které měl u sebe, a byl Principem vyzván, aby sám odjel do Zvorniku, kde měl oficiálně překročit státní hranici s Bosnou a Hercegovinou (Rakouskem-Uherskem) za použití Grabežova cestovního dokladu. K Principovi a Grabežovi se měl Čabrinović opět přidat ve městě Tuzla.

Dne 30. května v ranních hodinách opravdu přijíždějí Prvanovićovi podřízení. Seržant Budivoj Grbić souhlasí s převedením ozbrojených Principa a Grabeže přes státní hranici. Dne 31. května se přebrodí na Ostrov Isaković, malý ostrov nacházející se uprostřed hraniční řeky Drina. Grbić předává ozbrojené atentátníky agentům srbské Národné Odbrany, aby je převedli do Bosny, na rakousko-uherské území. Na území Bosny dorážejí až 1. června. Grabež s Principem jsou i se zbraněmi předáváni od agenta k agentovi až do té doby, než dorazí do Tuzly, kde své zbraně předají členovi Národné Odbrany Miško Jovanovićovi. Zde se opět setkávají s Čabrinovićem.

Agenti Narodné Odbrany informují o svých aktivitách prezidenta hnutí Boža Jankoviće, který zprávy obratem posílá tajemníkovi srbského ministerského předsedy, Nikolovi Pašićovi. Jedna ze zpráv uvádí jméno nového spiklence ze srbských vojenských kruhů, majora Kostu Todoroviće. Pačićovy ručně psané poznámky z porad zahrnují též přezdívku jednoho z atentátníků („Trifko“ Grabež) a také jméno majora Tankosiće. Rakušané se těchto zápisků a dalších souvisejících dokumentů později zmocnili.

Z Tuzly pokračují Grabež a Čabrinović ke svým rodičům, aby si odpočinuli do té doby, než dorazí arcivévoda Ferdinand na plánovanou návštěvu. Princip se ubytuje v domě Ilićovy matky v Sarajevu a později se zde všichni setkávají. Dne 14. června se Ilić vydává do Tuzly, odkud má zbraně převést do Sarajeva. Miško Jovanović zbraně schoval ve velké bedně od cukru a 15. června oba odděleně jedou vlakem do Doboj, kde Ivanović předává bednu Ilićovi. Později toho dne se Ilić vrací vlakem do Sarajeva a schovává zbraně v kufru pod pohovku v domě své matky.

Ilić 27. června postupně rozdává zbraně atentátníkům. Ilić se až do 27. června snaží držet jména aktérů z Bělehradu v tajnosti před těmi, kdo byli rekrutováni v Sarajevu. Ten večer řekl Mehmedbašić Albertinimu: „V předvečer útoků mě Ilić v kavárně Sarajevo představil Principovi se slovy „tohle je Mehmedbašić, který jde zítra do toho s námi.“

Do Sarajeva pozval arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho ženu Žofii generál Oskar Potiorek, správce rakouské provincie Bosna a Hercegovina, na přehlídku bosenských jednotek při manévrech. Manévry se provokativně konají při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijíždí na manévry a na jejich závěr plánuje okázalou návštěvu Sarajeva, hlavního města Bosny. František Ferdinand věděl, že tato návštěva může být nebezpečná, protože jeho strýce císaře Františka Josefa I. se Černá ruka pokusila zabít již v roce 1911. Neopatrně bylo zveřejněno, kudy se bude arcivévoda po městě pohybovat. Přitom rakouská rozvědka měla informaci o tom, že Srbové v exilu publikovali protihabsburský text. Generál Potiorek vedl spory s Vídní, zda je návštěva vhodná v den srbského nacionalistického svátku. Rakouská rozvědka indikovala rizika ze strany nacionalistických organizací včetně Mladé Bosny.

Hrabě Harrach udělil volno svému hlavnímu řidiči Tomáši Dvouletému, který má právě svatbu. Proto opouští Vídeň 31. května 1914 ráno s řidičem Leopoldem Lojkou, vyjíždějí od Harrachovy vídeňské rezidence. Do Sarajeva doráží po dobrodružné cestě 18. června 1914.

František Ferdinand d´Este s manželkou vévodkyní Žofií Chotkovou-Hohenbergovou odjíždí 23. června 1914 autem z českého zámku Konopiště, další zastávkou je jeho panství v Chlumu u Třeboně. Míří do Vídně. Zatímco František Ferdinand z Vídně dál cestuje vlakem přes Graz k moři na inspekci nové vlajkové lodě v Terstu a na návštěvu Mostaru. Žofie s dámským doprovodem jede vlakem přímo do Bosny. Při odjezdu se ukáže, že salónní vůz č. 22 má poruchu, takže je nutné použít jiný vagon. Pro Žofii Chotkovou, kterou císařský dvůr pokládal za nerovnou vůči následníku trůnu, to je první veřejné vystoupení. Její účast na oficiální návštěvě byla do poslední chvíle utajována kvůli císaři.

Vlak s arcivévodou přijíždí na jižní nádraží v Terstu. Zde jej očekává s místodržitel Přímoří Konrad kníže Hohenlohe-Schillingsfürst, posádkový velitel generálmajor von Hinke, oblastní námořní velitel kontradmirál Alfred baron von Koudelka a dvorní rada a policejní ředitel Alfred Manussi von Montenole. Delegace pokračuje na molo San Carlo, kde přesedá na člun, kterým se nalodí na vlajkovou loď rakousko-uherského námořnictva S.M.S. Viribus Unitis.

František Ferdinand navštěvoval za deštivého počasí manévry.

Po skončení manévrů u Tarčinu za deštivého počasí odjíždí František Ferdinand do Ilidžy

Lázeňský hotel Bosna v Ilidže (Илиџа) Banjska 88 Sarajevo   43.8266792N, 18.3052739E

Příjezd do hotelu

Oba manželé se sešli v Ilidže (západní předměstí Sarajeva), kde jsou ubytováni v hotelu Bosna. Ani tam není zajištěna jejich bezpečnost. U hotelu je spatřen Nedeljko Čabrinovič, hotelový detektiv jej poznává a volá policejního velitele Dr. Edmunda Gerdeho. Ten tvrdí, že má čistý rejstřík trestů, avšak patrně si jméno spletl s jeho otcem, který působil jako prorakouský informátor.

Arcivévoda Ferdinand se zdraví s místními lidmi 

V předvečer den před oficielní návštěvou oba mnaželé ještě uskuteční neplánovanou návštěvu Sarajevského tržiště. Chtějí navštívit obchody se starožitnostmi. Kolem nich se shlukuje dav a do blízkosti arcivévody se v davu dostává i Princip. Policie doprovázející nástupce trůnu však přítomnost Principa nezaznamenává. Oba manželé se tak setkávají se svým vrahem.

Trh v Sarajevu v roce 1914

Večeří v hotelu s představiteli města a vojska. František Ferdinand kvůli špatnému počasí uvažuje o zkrácení návštěvy, zrušení nedělního programu a návratu do Vídně. Ráno má vykonat vojenskou přehlídku u kasáren naproti nádraží, pak má navštívit radnici, navštívit městské muzeum a zúčastnit se oběda na rozloučenou v sídle vlády a rezidenci guvernéra Potiorka tradičně nazývaném Konak (tj. turecky domov, palác). Odjezd vlaku je plánován až na devátou večer. Arcivévoda nechce ztrácet celý den čekáním na vlak. Potiorek však protestuje, že by to byla urážka věrných Bosňáků. Večer v hotelu místopředseda parlamentu  varuje - neúspěšně - guvernéra Potiorka a policejního ředitele Dr. Gerdeho před riziky doprovázejícími návštěvu. Separátně prosí Žofii, aby návštěvu s manželem ukončili.
 

Atentátníci odpoledne cvičí se zbraněmi za městem a večer popíjejí v hospodě, zatímco Gavrilo Princip jde ještě navštívit hrob revolučního hrdiny Bogdana Žerajiče, pravoslavného Srba, studenta práv v Záhřebu, svůj vzor.

Princip o Bogdanovi Žerajićovi prohlašuje: „Byl mým prvním vzorem. Když mi bylo sedmnáct, trávil jsem celé noci u jeho hrobu, přemýšlel jsem o našem bídném stavu a myslel na něj. Právě tam jsem se rozhodl, že dříve nebo později spáchám nějaké násilí.“ Princip psal také básně, v jedné z nich cituje právě Žerjajićův slogan Kdo chce ...

Teprve po návštěvě hřbitova se Princip přidává k ostatním v hospodě. Tam se všichni také seznamují s dalším atentátníkem Muhamedem Mehmedbašičem, který byl rekrutován a vycvičen zcela nezávisle, patrně pro případ prozrazení skupiny. Rozdělují si úkoly, kdo bude kde stát podél plánovaného slavnostního průjezdu městem. Rozdávají si zbraně, mají čtyři pistole a šest granátů, a také kapsle s jedem. Podle plánu má vždy jeden z nich vystřelit z pistole a v nastalém zmatku má druhý použít granát.

Jeho královská výsost korunní princ
František Ferdinand Karel Ludvík Josef Maria d’Este
arcivévoda rakouský
18. prosince 1863, Štýrský Hradec – 28. června 1914, Sarajevo

František Ferdinand d'Este se narodil 18. 12. 1863 v Grazu. Byl synovcem císaře Františka Josefa I. Po sebevraždě korunního prince Rudolfa a po smrti svého otce se stal následníkem trůnu. Česká veřejnost ho zná jako mnohdy tvrdého a lakotného majitele několika panství (Konopiště, Chlum u Třeboně), avšak byl to pozoruhodný politik, který měl svou vizi budoucího vývoje monarchie. Byl stoupencem silné státní moci, plánoval vytvoření federalistické monarchie, počítal se samosprávou Slovanů a chápal nutnost modernizace habsburské říše.

František Ferdinand se svým doprovodem a s chotí v neděli ráno 28. června 1914 o svátku svatého Víta, který Srbové považují za svůj národní svátek,  přicházejí na mši v hotelu, mají ten den 14. výročí od svatby, kterou si těžko vytrucovali. Po mši jdou pěšky necelé dva kilometry na nádraží. Vlakem v 9:25 se vydávají z lázní Ilidža do Sarajeva, které je vzdáleno asi 12 kilometrů. Počasí se vyjasňuje a je krásný prosluněný den. Na sarajevském nádraží jsou před desátou hodinou očekáváni guvernérem generálem Oskarem Potiorekem. Zaznívají dělostřelecké salvy. Poblíž nádraží vykonají přehlídku a vydávají se na seřadiště aut. Podle plánu má mít kolona šest aut. V prvním voze měl jet policejní šéf  Dr. Gerde, řidič, primátor Sarajeva a čtyři příslušníci osobní ochranky velkovévody. Kvůli nedorozumění do prvního vozu omylem nastupují tři místní policisté spolu s vedoucím bezpečnostní služby, takže ochranka zůstala na nádraží a nastupuje až do jednoho ze zadních vozů. Do druhého automobilu v pořadí nastupuje sarajevský primátor Fehim Čurčić a sarajevský policejní komisař doktor Gerde. Třetím automobilem v koloně je sportovní kabriolet Gräf & Stift Double Phaeton typ 28/32 r. v. 1911 s poznávací značkou A III 318 (A-CCCXVIII) se staženou střechou, ve kterém jede arcivévoda František Ferdinand, jeho manželka hraběnka Žofie Chotková na zadních sedadlech, generál Potiorek, guvernér Bosny, a generál Michael von Appel na prostředních sedadlech, a podplukovník Franz von Harrach vedle řidiče. Hrabě Harrach totiž Ferdinandovi na cestu do Bosny zapůjčil se souhlasem Vídně své auto i se svým českým osobním řidičem Leopoldem Lojkou z Telče. Ve čtvrtém autě jede Ferdinandův kancléř plukovník Karel von Bardoff, hraběnka Lanjusová, podplukovník Merizzi, pobočník Potioreka a hrabě Boos-Waldeck, kterému vůz patří. V pátém voze jede další doprovod a šestý vůz je připraven jako rezerva.

Prvním bodem v oficiálním programu arcivévodovy kolony je inspekce vojenských kasáren. Podle programu se kolona v 10.00 vydává od kasáren směrem k radnici třídou Appel.

V 10:12 přijíždí kolona šesti aut po Appelově nábřeží k uhelnému mostu Čumurija. Zástupy lidí kvůli slunci stojí na chodníku proti řece. Podél řeky je rozmístěno asi 120 policistů. Mezi lidmi u mostu již stojí pět atentátníků ze sedmičlenné skupiny. Další dva stojí u následujícího Latinského mostu. Rozmístění určil a kontroloval Danilo Illič. Ke skupině se přidává do té doby nezávisle se připravující Mohmed Mehmedbašič.  Každý z atentátníků má instrukce pokusit se zabít Ferdinanda, jakmile jeho auto dosáhne k jejich stanovišti.

V další části plánované trasy, nedaleko řeky Miljacka, stojí devatenáctiletý Nedeljko Čabrinović, ozbrojený bombou. Ve čtvrt na jedenáct, když kolona aut míjí hlavní policejní stanici, na arcivévodův vůz hází odjištěný granát. Řidič Lojka si však všímá, že na něj cosi letí, a zrychluje. Popisuje to takto: „ ... zpozoroval jsem na pravé straně chodníku (u jednoho sloupu elektrického vedení) dva mladé hochy ... Chování obou zdálo se mi velmi podezřelé a v témže okamžiku vzal první z kapsy jakýsi předmět ve velikosti 10 krát 10 centimetrů a zaměřil bombu na vůz, v němž seděl následnický pár. Ihned se obrátím a vidím obláček dýmu a zároveň vidím, jak arcivévoda bombu, která se dotkla krku Jeho Výsosti a dopadla na střechu vozu, shodil dolů. Měl jsem tolik duchapřítomnosti, že jsem rychle odjel odtud, když po několika vteřinách následoval strašný výbuch.“ Granát se odráží v záhybu kožené střechy a padá zpět na silnici pod následující vůz. Zpoždění časovače bomby zapříčinilo, že vybuchuje až pod koly následujícího vozu, který je tím okamžikem vyřazen z provozu. Výbuch způsobí v silnici asi 30 cm hluboký kráter.  Dva lidé uvnitř, Eric von Merizzi a hrabě Boos-Waldeck, jsou vážně zraněni, zhruba desítka dalších přihlížejících je taktéž zasažena střepinami z granátu. Střepina lehce škrábla také Žofii Chotkovou na pravé tváři. Podle agentury Reuters zranil výbuch celkem dvacet lidí. Exploze zastavuje zbytek kolony, ale auto řízené Lojkou si ničeho nevšímá a zrychleně pokračuje na radnici. Na místě výbuchu zaznívá názor, že oficielní program má být zrušen. Vůz s arcivévodou pokračuje zrychlenou jízdou po nábřeží řeky Miljačky až k radnici (na nábřeží o kilometr dále), kde se má uskutečnit protokolární přijetí. Text vystoupení, které má Ferdinand přednést na radnici, však zůstal u jednoho ze zraněných. 

Čabrinović, aby se vyhnul zadržení, polyká připravenou ampulku s kyanidem a vrhá se do řeky Miljacky. Čabrinovićův pokus o sebevraždu je ale neúspěšný, protože ampule s kyanidem způsobila pouze zvracení. Jelikož je řeka Miljacka velmi mělká, nemohl se v ní ani utopit. O chvíli později je zadržen davem přihlížejících svědků a předán policii. Zdá se, že se atentát nezdaří.

Kolona zbývajících vozů rychle pokračuje bez zničeného vozu za prvním autem dále směrem k městské radnici, kterou mimochodem projektoval český architekt Karel Pařík. Cvjetko Popović, Gavrilo Princip a Trifun Grabež se neodvažují zaútočit na velmi rychle projíždějící kolonu. Po Čabrinovićově neúspěchu ztrácí zbylých pět atentátníků šanci zaútočit pro velký zástup lidí a zvýšenou rychlost arcivévodova vozidla.

Arcivévoda s chotí usedají na zadní sedadla. Na sedadlo vedle řidiče si sedá generál Potiorek a na levém stupátku vozu stojí hrabě Harrach.

Gavrilo Princip se dozvídá o nezdaru atentátu a celou akci považuje za ztracenou. Jde si prý do kavárny a obchodu s potravinami ‚Moritz Schiller's delicatessen‘ koupit něco k jídlu, což ale mnozí zpochybňují. Měl mít podle původního plánu své stanoviště na křižovatce u Latinského mostu naproti lahůdkářství Moritze Schillera, avšak nyní stojí úhlopříčně naproti přes křižovatku. V horku se šel schovat do stínu stromu naproti. Nemůže svléknout kabát, protože v něm má pistoli a granát. Před obchodem potkává svého známého Michajla Pusara, se kterým chvíli hovoří, ale neprozradil záměry atentátníků.

U Latinského mostu před kavárnou Moritze Schillera (Schiller´s Delicatessen) stojí mezi lidmi Gavrilo Princip stojí. Právě tady má shodou okolností delegace opustit původně plánovanou trasu ulicí Franze Josefa I., a má pokračovat po nábřeží.

Řidič Urban z prvního vozu, který nezná nové instrukce, zahýbá doprava na třídu Františka Josefa. „Ty idiote, měl jsi jet dál rovně. Zastav a vycouvej.“ Druhý vůz v koloně také odbočuje z Appelova nábřeží do centra v souladu s původním plánem. Kolona je rozdělena. Automobil s následníkem trůnu sice odbočuje za nimi, avšak Generál Potiorek volá: „Jedeme nesprávně, máme jet rovně po nábřeží!“ Auto s arcivévodou brzdí a řidič Lojka chce zařadit zpáteční rychlost. Auto a arcivévodou stojí několik vteřin na místě. Přitom následující auto s ochrankou arcivévody jede v příliš velké vzdálenosti od nich.

Gavrilo Princip vidí, jak nedaleko od něj projíždí kolona. Limuzína s arcivévodou u kavárny také odbočuje, ale na rohu zastavuje a chystá se couvat. Na stojící cíl je mnohem snadnější zaútočit. Vystupuje z davu a dostává se k autu z pravé strany. Z necelého metru se musí trefit. Nedovede si představit, jak by vysvětlil, že nic neudělal.

Útočníci jsou po činu zadrženi. Na místě jim hrozí lynčování. Očekávali, že vyprovokují veřejnost, aby povstala proti Habsburkům a mezinárodním dohodám o rozdělení Balkánu. Jenže situace dopadla obráceně, veřejné mínění se hned po atentátu snad pod vlivem smrti nevinné hraběnky Chotkové postavilo proti Srbům. Danilo Ilić a Mohmed Mehmedbašič však z místa utekli.

Leopold Lojka je vyslán, aby telegraficky odeslal zprávu o smrti následníka trůnu císaři Františku Josefovi I.

Podle některých popisků trosky auta po prvním atentátu,
pravděpodobně však spíš jde o snímek z protisrbských nepokojů, které se po atentátu rozpoutaly.

Zanedlouho po atentátu propukají v Sarajevu protisrbsky zaměřené pouliční nepokoje. Muslimští obyvatelé Sarajeva organizují na Srby pogrom a vypalují jejich obchody a byty. Poslanci bosenského parlamentu dr. Jozo Sunarić, Serif Arnautović a Danilo Dimović jdou okamžitě za Oscarem Potiorkem a žádají, aby zakročil a zabránil rabování a rasistickým útokům. Na uklidnění situace jsou použity vojenské síly. Další desítky lidí přicházejí do vězení.

Všichni zadržení členové skupiny jsou uvězněni, jsou pod rakousko-uherskou jurisdikcí, budou souzeni společně s komplici a členy tajné podzemní dráhy, přes kterou byly do Sarajeva doručeny zbraně použité při atentátu. Jenom Mehmedbašić utekl v muslimském oblečení do Černé Hory, kam dorazil 4.7., dne 12.7. byl v Nikšiči zatčen a v Černé Hoře uvězněn. Měl být vydán do Rakouska, ale dva dny před tím uprchl z vězení, možná s vědomím černohorských úřadů.  Uprchl do Srbska, kde se připojil k majoru Tankosićovi. Avšak v roce 1916 byl na základě úplatku vydán úřadům a opět uvězněn.

Gavrilo Princip nebyl členem skupiny Černá ruka, jak se často uvádí, ale skupiny s názvem Mladá Bosna, do které vstoupil roku 1911. Hnutí Mladá Bosna bylo tvořeno Srby, Chorvaty a bosenskými Muslimy, kteří usilovali o nezávislost Bosny.

U obvodního soudu v Sarajevu začíná 12. října 1914 proces s Principem a s dalšími dvaceti čtyřmi obžalovanými, pozatýkanými během vyšetřování atentátu. Na lavici obžalovaných sedí pouze místní účastníci. Opravdoví viníci, jak se všeobecně věřilo, se nacházejí v Bělehradě  za nepřátelskou linií, takže nepodléhají stíhání. Když se soudce ptá Principa, zda se cítí vinen, odpovídá: „Nejsem zločinec, jen jsem odstranil zlo. Chtěl jsem udělat dobrý skutek.“ V průběhu líčení také objasňuje, že jeho motivem bylo zabránit federálním reformám, které Ferdinand d' Este plánoval, které by redukovaly vliv srbských nacionalistů. 

Měl-li mít Gavrilův sen o Velkém Srbsku podobu jako pozdější Jugoslávie, pak tento sen vedl v devadesátých letech dvacátého století k další válce.

Soudy a tresty pro pachatele

Rakousko-uherské úřady stíhaly a uvěznily pachatele sarajevského atentátu (kromě Mehmedbasiće, který uprchl do Černé Hory a následně do Srbska) společně s agenty a pomocníky, kteří jim pomáhali s přípravou. Hlavním bodem obžaloby bylo vlastizrádné spiknutí, do kterého byly zapojeny i oficiální srbské kruhy. Sarajevský tribunál se konal od 12. do 23. října, konečné rozsudky byly vyneseny 28. října 1914. Plnoletí pachatelé, jimž hrozil trest smrti, se před tribunálem snažili vykreslit jako nevědomí spolupachatelé činu. Například Veljko Čubrilović, který organizoval dodávky zbraní pro atentát, vypověděl: „Princip na mě velmi ostře pohlédl a prudce na mě vyjel slovy ,Jestli to chceš teda vědět, víš o našem plánu zavraždit dědice trůnu, takže buď zticha. Jestli nás podrazíš, bude to konec tebe i tvé rodiny.’“ Během výslechů Čubrilović začal blíže popisovat svůj strach z fyzické likvidace, který ho měl přinutit ke spolupráci s Principem a Grabežem. Čubrilović uvedl, že měl velký strach ze spikleneckých sil stojících za Principem a bál se o život své rodiny. Když byl dotázán, proč se odhodlal riskovat právní postih za svůj čin a nevyužil raději právní ochranu státu, odpověděl: „Měl jsem daleko větší strach z teroru než z práva.“

Bělehradští účastníci atentátu, jimž z důvodu nízkého věku nehrozil trest smrti, se účelově přiznávali a přizpůsobovali své výpovědi u soudu tak, aby jim byl udělen co nejmenší trest. Princip během křížového výslechu vypověděl: „Jsem jugoslávský nacionalista a věřím v myšlenku sjednocení všech jihoslovanských bratrů a vytvoření jejich samostatného, na Rakousku nezávislého státu.“ Když byl poté Princip dotázán na prostředky, jakými by toho chtěl dosáhnout, odpověděl: „Prostřednictvím teroru.“, dále uvedl: „Ve vaší snaze naznačit, že atentát podnítil někdo jiný, odcházíme od pravdy. Ta myšlenka vznikla v našich vlastních myslích a my sami jsme ji provedli. Milovali jsme lidi. Nemám co říct na svou obranu.“

Konečný verdikt zněl podle Albertiniho následovně: „Soud na základě vyšetřování shledává, že do tohoto zrůdného činu byla zapojena jak Narodna Odbrana, tak i vojenské kruhy Srbského království prostřednictvím tajných agentů.“

Přelíčení skončilo 23. října a šest dní poté vynesl soudci rozsudek. Princip, Čabrinović a Grabež byl shledáni vinnými z vraždy a velezrady. Jako mladší dvaceti let nemohli být popraveni. Dostali maximální možný trest dvacet let vězení.

V případě Gavrilo Principa se řešila otázka, zda se na něj vztahuje zásada vyloučení trestu smrti pro nezletilost. Atentát vykonal 27 dní před plnou trestní odpovědností, avšak v době soudu by již pro něj tato zásada neplatila a mohl být popraven. Nakonec soud tuto zásadu uplatnil a Princip se tak díky svému věku absolutnímu trestu vyhnul, byl však držen v Malé Terezínské pevnosti na samotce v krutých podmínkách ještě zhoršených válkou. Měl zakázáno číst knihy. Například byl dlouhé dny v okovech zavřený v cele v naprosté tmě. Několikrát se pokusil o sebevraždu. Musela mu být amputována pravá ruka. Zemřel na tuberkulózu 28. dubna 1918 v českém pevnostním vězení Terezín. V době smrti vážil pouhých 40 kilogramů. Gavrilo Princip se však v pozdější Jugoslávii, za niž bojoval, stal národním hrdinou.

Před soudem vyjádřil obviněný Čabrinović lítost nad spáchanými vraždami a následně po vynesení rozsudku obdržel dopis s odpuštěním od tří dětí, jejichž rodiče během atentátu zahynuli.

Čabrinović a Grabež také zemřeli ve vězení ještě před koncem války, kterou pomohli rozdmýchat. Čabrinović na tuberkulózu, Grabež na chronickou podvýživu.

Ilić a čtyři další dostali trest smrti, dvěma z nich byl po odvolání zmírněn na vězení. Popravy byly vykonány v únoru 1915. Menší tresty dostalo osm dalších obžalovaných, devět bylo zproštěno viny.

Tresty odnětí svobody, smrti a osvobozující rozsudky byly následující: