Po obdržení privilegia ke stavbě železnice ustanovil F. A. Gerstner svůj stavební štáb. Za sídlo štábu vybral zámeček v Římově. Po nalezení tří silných finančních partnerů byly 28. července 1825 u Netřebic, zhruba v polovině severního úseku trati, zahájeny stavební práce. Stavitel Gerstner však musel čelit různým obtížím. Jednou z nich byly neshody s místním obyvatelstvem, které předvídalo budoucí snížení zisků plynoucích z dopravy soli a ostatního zboží po silnicích.

·         Na 62 km dlouhém úseku Budějovice – Leopoldschlag pracovalo najednou 4000 až 6000 lidí a kolem 1000 koní. Trať byla rozdělena na pět stavebních úseků: I. Včelná (Budějovice – Kamenný Újezd), II. Velešín (Kamenný Újezd – Zvíkov), III. Kaplice (Zvíkov – Omlenice), IV. Rybník (Omlenice – zemská hranice), V. Leopoldschlag (zemská hranice – Pramhöf).

·         Trasa dráhy z Českých Budějovic do Lince v délce 128,7 km byla rozdělena stanicemi na přibližně stejné úseky, které odpovídaly polovičnímu výkonu jednoho koně: Č. Budějovice–Holkov (18,23 km), Holkov–Bujanov (21,78 km), Bujanov–Kerschbaum (22,88 km), Kerschbaum–Lest (22,56 km), Lest–Oberndorf (21,42 km), Oberndorf–Linz (19,25 km).

·         Z Lince do Č. Budějovic byla přepravována především sůl, která tvořila 60–75 % z celkového množství přepravovaného zboží. Dalších 14–25 % tvořily výrobky přádelen z Rakouska a Švýcarska a ocel, železo a plech ze Štýrska. Zbylých 10–15 % zboží tvořila mouka a sádra. Jedna třetina přivezeného zboží byla prodána v Č. Budějovicích. Opačným směrem se vozilo uhlí, chemické výrobky škrobáren v Plzni a Chebu, též obilí a sladovnický ječmen, ze severních Čech pak bavlna a z Č. Budějovic železářské výrobky, zápalky a místně i cihly.

·         K hlavním odpůrcům stavby koněspřežky patřili formani, kteří byli před jejím zprovozněním jedinými přepravci mezi městy a vesnicemi. Podněcovali proto odpor vůči budoucímu konkurentu podél celé linecké silnice. Přes všechny tyto snahy na ně zbylo po uvedení dráhy do provozu 10–23 % přepravovaného nákladu, a to díky nižším přepravním cenám. Tuto újmu dokládá dobový zápis z velešínské farní kroniky: „… Naproti tomu škodu mají na celé silnici z Budějovic do Lince hospodští, pekaři, sládci, rozliční řemeslníci, kteří po vyhlazení houfních formanech, málo cestujících hostů majíce, málo též užitku popadajíce, železnici zažehnávají.“

·         Dobová zpráva jednoho z cestujících uveřejněná v časopise Květy roku 1840: „Na druhý den o páté hodině, sjednav sobě lístek, pustil jsem se v pohodlném voze na Linec. Společnost tu nebyla příliš příjemná. Ospalý, v houni a plášť zabalený pán, jedna upejpavá a jedna štěbetavá slečna. Zpočátku to šlo na dráze velmi zdlouha, pak ale o něco rychleji po oklikách jejích, až jsme k polednímu dorazili k hospodě u Třešně (Kerschbaum), kdežto jsme za dosti drahý peníz nevelmi chutně obědvali.  Ba právem říci mohu, že jsem jaktěživ, ač pohodlně, avšak dlouhotrvajícně necestoval, než po této železné dráze. Vpravo jsme měli ustavičně hory a skály vlevo, ale za dlouhý čas totéž, ač pěkné oudolí, vesničky jsme as dvě nebo tři, a to jen za humny objeli. Na večer o půl deváté dostali jsme se do Lince. Na dráze jsme potkali množství vozů naložených solí a kamenným uhlím. Dráhaři jsou naskrze až do Lince samí Čechové, kočí a koně jsou všecky od pana Lany z Budějovic. Podivná to věc, že na hranicích a v samých Čechách červená barva jiné převládá, tu uzříš červený hovězí dobytek a prasata, červené střechy, cihly a domy, červené sukně a punčochy u ženského pohlaví. Oproti tomu v Rakousích vše bílé nebo bělavé jest.“

·         Vzpomínka Jana Papíra na slavnou první zkušební jízdu z Holkova do Č. Budějovic 7. 9. 1827 přetištěná v roce 1906 v časopisu „Musea království českého.“ „… Sotva nás pan Gerstner uslyšel hrát, žádal nás, abychom s ním do Budějovic jeli, že nám dá 60 zlatých. Zastaviv všechny vozy, posadil nás na soudky se solí. Později jsme dostali opět zprávu, abychom jeli s hudbou z Holkova do Budějovic (dáno nám zas 60 zlatých), protože tehdy přijeli ti vzácní hosté (princ Karel, bratr císařův, s chotí) po císařské silnici až do Holkova a odtud po železnici do Budějovic."

·         Vzpomínka na stanici Holkov emeritního budějovického učitele Merbellera při jeho cestě, jako dítěte, koněspřežkou z Budějovic do Lince: „… Ráno se muselo vstát dřív a jít na nádraží … přijedeme přes známé oblouky u Plavnice asi k osmé hodině do první stanice Holkova. Zatím už byl slunný den a se zájmem pozorujeme přepřahání koní. Jinak ve stanici nebylo nic. Po odjezdu z Holkova nás nalevo zdravil impozantní sv. Jan.“

·         Zpráva z novin Bukvoj z roku 1871, ačkoli pochází až z doby zahájení provozu parní železnice, dokumentuje špatný stav dopravní návaznosti většiny stanic koněspřežky: „…. To nejhezčí jest, že na nádraží nevede cesta, po které by se zboží přiváželo a odváželo. Nedávno musel jeden vozka, chtěje odvézt uhlí z nádraží, zaplatiti 5 zlatých za to, že občané kamenoújezdští nechali jej jezdit přes pole k nádraží.“

·         Při vší úctě k osobě F. A. Gerstnera je třeba podotknout, že se dopustil při stavbě několika omylů, které si bohužel nikdy nepřiznal. Byly to příliš velké sklony svahů náspů a zářezů. Malá hloubka odvodňovacích příkopů, které pak při větších deštích neplnily svoji funkci. Největším omylem však bylo zesílení tělesa náspů kamennými zdmi pod kolejištěm. Zdi v náspu působily jako trativody svádějící vodu k patě náspu. Tím se kolejový rošt deformoval a navíc zdi o tloušťce 1 metru a výšce až 13 metrů nebyly nijak stabilní. Opravy stavbu velmi prodražily.

·         Až 21. července 1971 byl prohlášen český úsek bývalé koněspřežní železnice za národní kulturní památku.

·         Dobový záznam o technickém stavu přepřahací stanice Veselka z roku 1996 vypovídá: „Přepřahací stanice je ve velmi špatném stavu, střední trakt zřícen, krovy se propadají, dochází k destrukci zdiva a kleneb. Stáj v zadní části v celkem dobrém stavu, v přední části dochází k praskání zdiva a částečnému propadu klenby, která byla staticky zajištěna vyzděním cihlového pilíře.“

·         V současné době je objekt stanice Veselka na Holkově v soukromých rukou a probíhá v něm rozsáhlá rekonstrukce se záměrem zde zřídit ubytování, hostinský provoz a formanskou expozici.

Srovnání transportu soli koněspřežkou s obyčejným koňským spřežením.
Kolejová doprava podle obrázku přepraví trojnásobný náklad.

Objekt zájezdního hostince čp. 8 v Holkově, nazývaného Veselka, byl pro potřeby koněspřežky zadaptován a sloužil jako první přepřažní stanice na českém území ve směru od Č. Budějovic. Byla zde zřízena kancelář železniční společnosti, byty pro úředníky a zřízence dráhy, kovářská dílna a pomocné stáje pro koně. Zájezdní hostinec má však historii daleko starší, vztahující se k vladyckému rodu Holkovců z Holkova, jejichž erb nesl na štítě tři okouny. Ti tvrz, dvůr a ves Holkov prodali v roce 1513 Kunášům z Michalovic, kteří ho drželi až do roku 1640 a pak ho kvůli dluhům prodali Mariáně Kořenské z Terešova. Statek Holkov již tehdy zahrnoval krčmu, tvrz, všechna stavení, podluží a pivovar. Od roku 1765 je dochována první smlouva o pronájmu „hostince v Holkově u zemské silnice“. Přesná lokalizace dvoru a hostince Veselka včetně koněspřežné dráhy a císařské silnice byla provedena prvním katastrálním měřením na indikační skice k. ú. Prostřední Svince v roce 1827. Přímou spojitost s Veselkou mají stáje čp. 20 nalézající se naproti přes silnici z Římova do Č. Krumlova. Byly vystavěny přímo pro účely koněspřežky v letech 1826 – 1832 pro ustájení přibližně čtyřiceti koní. Ještě jedno holkovské stavení se váže přímo ke koňské dráze. Jde o zemědělskou usedlost čp. 18 vlevo od zemské silnice z Č. Budějovic do Dolního Dvořiště, která byla využívána jako vozové depo neboli kočárovna. Holkov a hostinec Veselka je nutné spojovat nejen se samotným provozem koněspřežky, ale také s nejstarší historií dopravy soli a dalšího zboží z Lince a Freistadtu do Budějovic. Výhodná poloha na takto frekventované cestě umožňovala rozvoj poskytování pohostinských služeb nebo na základě poněkud protichůdném ve vybírání legální či nelegální daně z přepravovaného zboží při průjezdu panstvím za udržování stezky či za „ochranu“ bezpečnosti na ní.