MUDr. Bohumil Bouček, lékařský zakladatel poděbradských lázní

Dne 5. ledna 1850 narodil se MUDr. Františku Boučkovi, lékaři v Poděbradech, jako páté dítě, syn Bohumil, který se stal prvním poděbradským lázeňským lékařem. On to byl, který první budoval lázně po stránce lékařské. MUDr. Bohumil Bouček byl nad jiné povolán k tomuto dílu. Všestranný, zkušený, všechny přístupné obory medicíny dobře ovládající, praktického a při tom vědeckého založení nad průměr obyčejného venkovského praktického lékaře, to byl Dr. Bouček v létech 1908 a 1909, kdy se Poděbrady otvíraly prvním lázeňským hostům.

Dr. Bouček ihned pochopil význam poděbradských vod v zámku objevených, a ještě před založením lázní konal s vodou pokusy při léčení vředů bércových, při chorobách žaludku a j.

Když došlo k otevření lázní, byl to zase Dr. Bouček, jenž stanovil první indikace chorob, které možno v Poděbradech léčit. Na popud české kliniky dermatologické zkusil léčbu uhličitými vodami u ekzemů a dosáhl účinku fenomenálního podle slov prof. Dr. Janovského.

Domek v bývalé Panské ulici, který Bohumilův otec František Bouček zakoupil v roce 1857 za 1586 zlatých pro účely zřízení nemocnice, poději dům daroval městu,
budova sloužila jako nemocnice do počátku 20. stol. Nemocnice měla 6 lůžek, o pacienty se staraly řádové sestry.
Zde Bohumil prováděl první léčebné experimenty s poděbradskou minerálkou.

V tu dobu stál Dr. Bohumil Bouček na výši své obsáhlé životní práce, Měl širokou praksi, měl malou nemocnici skoro stále obsazenou, aniž při tom zapomínal na činnost vědeckou a publicistickou. Jeho rozpravy ve spolku českých lékařů, kam rád zajížděl, přiměly jej k napsání vlastních pozorování o počátcích činnosti lázeňské. Tak vznikly jeho „Indikace vod poděbradských“, „O ekzemu“ (o něm přednášel na dermatologickém sjezdu v Římě), „O arteriosklerose" a j.

Na přelomu svých mužných let stává se tak Dr. Bouček lázeňským lékařem. I v tomto oboru byl lékařem nevšedním. Pro toto odvětví měl již dost znalostí odborných ze svých zájezdů do lázní, měl dlouhou praksi vybroušenou pohotovost myšlení lékařského a znal cizí řeči. Dr. Bouček stál v čele poděbradských lázeňských lékařů po celou dobu, až skoro do svého skonu.

Smrtí Dr. Bohumil Boučka uzavřela se v roce 1926 první kapitola poděbradských lázní, a to důstojně a čestně. V témže roce začíná prof. V. Libenský ve Vyšetřovacím a léčebném ústavu novou epochu v rozvoji Poděbrad, v němž všemožná pozorování a přísně vědecké badání v celém rozsáhlém oboru balneologie umožňují specialisaci v léčení chorob srdce.

MUDr. Bohumil Bouček byl typem lékaře idealisty v plném významu toho slova. Svoje povolání konal vždy s láskou a neumdlévající dobrotou. Pomáhal bohatému jako chudému, vždy, za všech dob, nedbal vlastní tělesné slabosti, která se mu stále víc a více ohlašovala. Vzpomínáme-li stoletého výročí narození spoluzakladatele lázní Poděbrad, uvědomujeme si, jak upřímně by vítal dnešní dobu socialistického budování, jak radostně by se zapojil do práce pro zdraví pracujícího lidu a jaké uspokojení by měl z rozkvětu a úspěchu díla, které před 42 léty šťastně započal.

Život a dílo MUDr. Bohumila Boučka

Je nesnadný úkol předvésti si v krátké vzpomínce osobnost lékaře, který dělal v Poděbradech zdravotní službu 50 roků a při tom se živě účastnil veřejného života. Je to úkol tím nesnadnější, protože život lékaře není jen medicína, ale je to právě jeho život.

To je nadmíru názorně doloženo již v obrozenské době českého národa, kdy valná část máločetných českých lékařů nesla nemalý podíl na šíření národní osvěty kultury. Lékaři byli opatřeni nejen vysokým vzděláním a na rozdíl od ostatních povolání měli intensivnější styk s životem, s tím holým, těžkým a mnohdy krutým životem. Mnoho se věnovali i kultuře mimolékařské, a to nejen přírodovědecké, ale i duchové. Zejména si oblibovali pěstování českého jazyka a mnoho se pokoušeli anebo věnovali se krásnému spisovatelství a básnictví. Dokladem jsou lékaři kruhu Boženy Němcové, z nichž Nebeský ani nedokončil medicínské studium, ale ostatní byli význačnými představiteli tehdejší české lékařské obce: prof. Čejka, Staněk, Amerling, doc. Spott, nymburský Dlabač, Podlipský, Helcelet, Jurenka, Lambl později profesor v Rusku, Mošner, i J. E. Purkyně. Ten je obzvlášť významný, protože jako téměř otecký přítel Němcové vytrval při ní až do posledních dob jejího života; sám se věnoval českému národnímu životu tak extensivně i intensivně, že není možno ubránit se dojmu o jeho přesvědčení, že ten obecný český život byl důležitější než biologické objevovatelství, které jej ve světě proslavilo.

Taková byla tedy tradice, která potrvala i po smrti Purkyňově (1869), hlavně mezi lékařskými studenty, ale záhy potom se z velké části vyžila a postupně skoro úplně dozněla,

V generaci Bohumila Boučka byli, zdá se mi, poslední představitelé této blahodárné tradice studentské. Potom už se přihlásila k slovu jiná doba; začly převládat nové orientační směry, sobečtější a zmatenější a jen pozvolna nastalo tříbení ve směru mezinárodních proudů, sociálních reforem, odbornictví a vždy více převládající úcty, až zbožňování vědeckosti; problémy. charakterologické ustupovaly do pozadí.

Bouček se dal unést onou obrozenskou tradici, tím spíše, že se na ten způsob dal na cesty, jimiž se ubíral též jeho otec. Vliv a příklad otcův byl podle všeho mimořádně silný, neboť syn vzpomínal s úctou na ctnosti otcovy po celý svůj život. Sám vzpomíná v r. 1916, kdy psal svoje „Paměti“, určené pro rodinu: měl nějaké nepříjemnosti ve studentském spolku jako funkcionář a chtěl se vzdát funkce. Ale otec František jinak rozhodl: „To nejde, já jsem si musel nechat také mnoho líbit“.

Bohumila uchvátilo nejdříve české ochotnické divadlo, první představení viděl 1861; to mu bylo 11 let. Později jako student se vášnivě oddal ochotnictví, které studenti pěstovali s oddaností a láskou. Byl to mocný prostředek osvětové působnosti. „Nadšení, které tehdy ovládlo český národ, bylo nesmírné; pozdější generace si to ani představit nebudou umět.“ Velký úkol připadal zpěváckým spolkům, které mluvily k lidu českou písní a divadla českou mluvou; „obecenstvo se nemohlo nasytit“.

Bohumil zůstal věren divadlu i později jako lékař; dělal režiséra, byl jednatelem a posléze i předsedou. Staral se o vhodný výběr divadelních her, aby se povznášel vkus obecenstva, Hrálo se nejprve v zámku, v místnosti dnešního musea, potom v prozatímním zařízení v hostinci U zeleného stromu. Bohumil měl velkou zásluhu o vybudováni definitivního divadla „Jiříkova“, nedávno shořelého. Uzavřel činnost ochotníků v zámku slavnostní řeči také zahájil činnost v novém divadle samotném. Když pod tíhou povolání odcházel z divadelní činnosti, byl jmenován čestným členem. Jako funkcionář spolku napsal s Hrdličkou a vydal „Letopisy ochotnického spolku“.

Studenti tehdy měli velký význam. Bohumil se svými kolegy pořádal lidově-vědecké přednášky, sám mluvil o činnosti srdeční, o trávení, o nových pokrocích v lékařství. Studenti soustavně zásobovali krajinský tisk, pořádali zábavy, šířili a byli mluvčími osvětového a národního hnutí. Sbírali a nakupovali české knížky a Bouček organisoval z nich knihovnu, kterou potom jako mladý lékař založil na základě zvlášť širokém. Radil se s Hellichem, již proto, že knihovna byla propanována jako součást musea, kam také byla později přenesena, když Hellich získal vhodné místnosti a museum instaloval.

Bouček se dával unášet tím památným obecným nadšením své doby. Píše o tom slovy: „Často jako student jsem míval sladkou, blaženou touhu, abych jednou byl na prospěch svému rodnému městu“. A tato láska k rodišti je další příznačný rys jeho osobnosti, který mu zůstal trvale,

Medicínu studoval zprvu v Praze, potom jej otec přesadil do Vídně. To proto, že pobledával druhdy vynikající věhlas pražské lékařské školy; vedení se přesunulo do Vídně a to přivábením celé řady výtečných profesorů českého původu. „Jsem otci povděčen, že mne dal do Vidně. On sám tam nabyl vzdělání a měl tam mnoho přátel, hlavně věrného Rokitanského. (Rokitanský pocházel z Hradce, František Bouček z Plotiště, Rokitanský byl o 6 let starší, 1804 a 1810.) Zažil tam nejblaženější chvíle a chtěl, aby se i mně tak povedlo. Tak se i stalo.“

Ve Vídni byl lékařský ruch mnohem živější než v Praze, vpravdě světový, Arci bylo tem i mnoho českých studentů. Bouček měl hojně příležitostí srovnávat přednosti i stíny obou universitních měst a lékařských škol. Nebyl jenom fascinován, ale i kriticky poznával pražské přednosti. Když před prof. Oppolzerem perkutoval, ten hned konstatoval: „to je pražský poklep, to je hned slyšet.“. (Poklep, Škodova zásluha do Prahy přenesl Hamerník, který v interní medicíně nejednu dobu předstihoval škodu.) Bouček musel dát na sobě ve Vídni záležet; byl tam na očích otcových přátel. Jednou dal Oppolzer Boučkovi vypracovat jakýsi úkol. Bohumil to nějak narychlo odbyl a hned z toho byla kousavá poznámka přede všemi posluchači: „Syn známého kolegy, který byl ale pilnější než on“.

Bohumil studoval dobře; učení mu šlo snadno do hlavy. To snad jej svádělo, že si někdy příliš důvěřoval. Ostatně studijní universitní doba mladého člověka není vyplněna jen samou vědou; jsou tu i jiné zájmy. Bouček při svých společenských sklonech se ovšem horlivě účastnil také spolkového života v české Besedě, kde byl po 2 léta členem výboru a knihovníkem. Pilně navštěvoval Sokol. I přednášel a vůbec spolupracoval s českými studenty.

Světovost vídeňské fakulty přinášela též určité stíny, a i jinak nebyly studijní podmínky ve všech lékařských oborech zcela ideální. Hlavně s porodnictvím byly potíže nepřekonatelné. Množství cizinců Rusů, Švédů, Španělů, Angličanů, Američanů se houfně přihlašovalo do praktických kursů a platili za ně závratné peníze. Na domácí studenty se pak arci nedostalo; kdo nemohl zaplatit, nedostal se ke praktickým cvičením. Také školní báby byly až urážlivě mrzuté. Přednostou kliniky byl prof. Karel Braun; také jeho bratr byl porodníkem to tedy dva Braunové, oba ve vídeňské praksi věhlasní. Profesor Braun ani vědecky nevynikal. A tu se ukazuje, že při veškeré světovosti se projevovaly sem tam i poměry dosti familiární, Braun byl předmětem vtipných narážek u svých kolegů-profesorů, kteří se tím ani před posluchači netajili.

Horší bylo, že se vtipem nesrovnal vyučovací nedostatek Braun nerad přednášel, nebavilo jej to také asistenti neradi viděli neplatící studenty. Bohumil se musel vzdáti naděje na praktický výcvik v porodnictví; ani později jako sekundář se k ničemu v porodnictví nedostal. Teprve když se usadil v Poděbradech, byl mu v tomto oboru učitelem jeho otec. Tehdy byl zase o jeden důvod víc k úctě otcové.

Bohumil dokončil studium promoci 4. VII. 1873. To mu bylo 23 let. Byl ve skupině 20 kandidátů. Promoční akt na něj nezapůsobil nijak povznášejícím dojmem. Bohumil píše: „Někdo něco přečetl, nevím ani kdo a co, podali jsme ruku na znamení slibu a šli jsme domů; nemohlo být ošumělejšího udělení nejčestnější funkce lidské společnosti“. Tento citát příznačně charakterisuje vysoké hledisko Boučkovo na poslání lékaře nejčestnější funkce! Charakteristika hlavně proto příznačná, že prof. Thomayer a ten věru pečlivě uvážil slova uznání napsal o Boučcích a na ně vztahoval Diderotova slova: „A kdyby člověk i jen špendlíky dělal, má své povolání milovat“.

Po promoci se Bohumil odebral domů na poslední svoje prázdniny. Uzavřel svoji studentskou činnost při oslavě 100. výročí Jungmannových narozenin. Bohumil kráčel v čele průvodu jako předseda studentů do Obory, kde se slavnost konala. A zase Boučkovi imponoval neobyčejný den národního nadšení a zejména, že se studentům podařilo dovršit studijní nadaci na obnos 1.000 zl. Vedle toho vyplatili divadlo z dluhů. Když se začlo se sbírkami na vytčené cíle, Bohumil nevěřil, že se cíle dosáhne. Nadace měla velký význam svým posláním, aby bylo ukázáno na potřebu podporovat nemajetné studenty. Jiná je otázka, jak se pokračovalo v tom směru. Avšak laudanda est voluntas. (chvályhodná je vůle).

V souvislosti se studentskou činností Bohumil píše: „Všeobecné vzdělání bylo na nízkém stupni, studentů také málo. Za svou osvětovou činnost byli ctění a obyvatelstvo se těšilo na jejich prázdninový pobyt doma. Snažili jsme se o povznesení lidového vzdělání. Hlavně divadlem a přednáškami jsme působili.“

Studentské období tedy založilo u 23letého Boučka jeho životní linii, kterou držel ustavičně po všechen svůj život.

Po svých posledních prázdninách se vrátil do Vídně na místo sekundárního lékaře ve všeobecné nemocnici, kde setrval čtyři roky v přípravě na lékařskou praksi. Jeho otec, tehdy 63-67 let, zřejmě trpělivě vyčkával ve svém osamocení nenaléhal na synův návrat. Nepochybně sám vykonával vliv na délku doby doškolování. Moudře se podřídil zásadě, že mladý lékař se musí odborně zdokonalit dříve, než nastoupí životní boj, který bývá příliš skoupý, než aby dovolil napraviti mezery nezarovnané v době soustavného školení.

František Bouček se cítil dostatečně silný, aby sám zažehnal nějaké ty nedostatky synovy. Tento názor starého Boučka na povinné postudijní školení je také příznačný, neboť oficiálně zevšeobecněl u nás teprve nyní po druhé světové válce.

Nebudu Vás unavovati množstvím lékařských záležitostí Boučkovy vídeňské doby a jen zcela letmo poznamenávám, že Bouček si uvědomoval v celém dosahu oběť, kterou mu přinášel starý otec. Nešlo sice již o hmotnou podporu, ale o to, že přec jen bylo pomýšleti na ulehčení otci v praksi. Tím horlivěji tedy pracoval o svém zdokonalení a staral se i o obecné vzdělání. Tato horlivost v lékařské práci stala se mu v jistém smyslu osudnou. A tu je třeba aspoň poněkud zevrubněji se zmíniti o věci, která byla po nejedné stránce zajímavá a příznačná, totiž o tehdejším problému hnisání ran, které dělalo z chirurgických nemocnic, „Dantovo peklo“, jak to Bohumil obrazně nazýval ne k vůli sobě, ale s ohledem na nemocné.

Na jaře 1874 vykonal Bouček první amputaci končetiny ve stehně, což se tehdy považovalo za jednu z velkých operací. Odpoledne při preparaci odňatého nemocného údu byl přítomen i jeho šéf prof. Dittel, který se dal sám do pitvání. Při tom se mu vysmekl nůž, který Bohumil sám nabrousil, a vjel Boučkovi do palce levé ruky. Druhého dne se přihlásila vysoká horečka, hnisavý zánět se rozšiřoval a zachvátil celé předloktí. Byly 3 operativní zákroky, celkem 8 velkých řezů, pokaždé v etherové narkose. Úleva žádná. Když dostal František Bouček zprávu o neštěstí, neprodleně se vydal na cestu do Vídně a „objevil se jako anděl spásy“ píše Bohumil. Otec byl ovšem velmi znepokojen a sklíčen, neboť mu tanul na mysli smutný případ jeho přítele prof. Kolečka, který před 27 lety zemřel po zcela stejném poranění při pitvě a za stejného průběhu nemoci. Onemocnění Boučkovo vyvolalo značný rozruch také v lékařských kruzích, a i mezi jeho přáteli. Rokitanský naléhavě radil Františku Boučkovi, aby si odvezl syna domů, že není radno jej nechat v nemocnici. Příznačná to rada velezkušeného pathologického anatoma, který přece je jen živým svědomím všech klinik a ústavů: má-li se zachovat naděje na záchranu, musí nemocný pryč z nemocnice!

Nemocniční lékaři ovšem důtklivě varovali před chystaným převozem. Přesto však dal František Bouček dopravit syna v nosítkách až do vlaku a dopravil jej domů. Doma se Bohumil rychle probral z nejhoršího, ale úplné zotavení nastalo až po třech měsících.

Kolečkův výstražný případ má svou historickou důležitost. Kolečko byl mimořádným profesorem soudního lékařství; pocházel z Chrudimska. Jeho smrt zapůsobila nesmírně hluboce zvláště na Semmelweise, Kolečkova přítele. Semmelweis bezpečně rozpoznal, že Kolečko zemřel stejnou nemocí jako zmíraly rodičky, postižené poporodní horečkou. Právě v tom spatřoval tragické potvrzení svého poznání, že omladniční horečku přenášejí nejen lékaři a studenti na znečištěných rukách, ale že nákazou je mrtvolný jed, který byl Kolečkovi naočkován přímo v pitevně. Překvapující bylo zvláště to, že nemoc, považovanou do té doby za typicky porodní, najednou Semmelweis prohlásil za totožnou jako u Kolečka. Určitá část lékařů, hlavně porodníci, považovali a rozhlašovali ten názor div ne za bláznovství.

Omladniční horečka bývala příšerná nemoc. Přihodívalo se, že zmíralo i více než polovina žen v plném rozkvětu života. Ostatní ženy, čekajíce svoji hodinku, vidouce kolem sebe tu hrůzu, často prosily na kolenou se sepjatýma rukama, aby byly propuštěny z porodnice dříve než dojde k porodu,

Tož Semmelweis objevil příčinu, jak vzniká a přenáší se choroba a stanovil též značně účinné opatření, které záleželo v zákazu návštěvy piteven pro lékaře a studenty, pokud se dostanou do styku s porodnicí, a požadoval pečlivé mytí rukou mýdlem a potom chlorovou vodou, což je energický desinfekční prostředek. Těmi opatřeními snížil na svém oddělení úmrtnost rodiček z 18% na 2-1%, některé měsíce mu nezemřela ani jedna šestinedělka. Porodníci valné části neuznávali Semmelweisovo učení, které se jen postupně vžívalo a bylo v celém rozsahu potvrzeno teprve Listerovým objevem 1865, že desinfekcí, v daném případě karbolovým roztokem, se zničí hnisavá nákaza ran a operačních ploch. Listerův objev již spočíval na Pasteurových mikrobiálních nálezech a zbavil chirurgické nemocnice hrůz z takzvané nemocniční neboli chirurgické snětí, což byla v podstatě stejná nemoc jako omladniční horečka; ale Listerovy vymoženosti v Boučkově době ještě do Vídně nepronikly.

S toho hlediska obával se právem Bohumil Bouček a hlavně František Bouček těžké pohromy. František Bouček tím více, že on sám byl přesvědčen již 1846, t. j. rok před publikací Semmelweisovou, že horečka omladnic je nemoci sdělnou, krajně nebezpečnou; pozoroval totiž, že ženy, obsluhované určitou bábou, onemocněly, kdežto jiné porodní báby neměly toho onemocnění mezi svěřenými rodičkami. Když nakažlivá bába byla donucena, aby na čas zastavila činnost, vymizela i nemoc. V tom je ten lékařský ostrovtip Františka Boučka, jak to charakterisoval Thomayer: „bystré a otevřené oko a kritická soudnost i moudrost osamělého praktika“. To mohli stejně dobře odpozorovat i profesoři porodníci, ale stavovská reputace kázala, že profesor byl neomylný a že bloudí ti neprivilegovaní samozvanci na pažitech oficiální vědy. Tak na př. ještě 1869, tedy již v době publikovaného objevu Listerova, posměšně upozorňoval pražský profesor Streng Bohumila Boučka, že jeho otec je na omylu a že nemá pravdu.

Tolik na ukázku, kterak Boučkové pozorovali, co se jim pod rukama a na očích dělo a jak to probíhalo jinde. A pochopili, že nemoc nepochází z povětří, zda je venku severní či jižní vítr, ani z nějakých těch „krasí“, t. j. rozmísení krve, což bylo jen lživědecké slovo, neboť nikdo nikde neviděl, jak taková rozmísená krev vypadá a jakými vlastnostmi se vyznačuje. Naproti tomu byla skutečnost, že u jedné báby ženy stonaly a umíraly a když ta bába ustala v činnosti, ustala i nákaza.

A to byla ta nákaza, která postihla 1847 nešťastného prof. Kolečko a 1874 Bohumila Boučka.

Bouček se po zotavení vrátil do Vídně, kde setrval ve všeobecné nemocnici až do 15. července 1877, kdy se vrátil 17. července do rodných Poděbrad. Ten den byl svět zaplaven plnou září sluneční a Bouček si to bral ve svém nepřekonatelném optimismu za dobré znamení. Při tom setrval a v posledních letech svého života nejednou si připomínal, že jasná pohoda životní jej už neopustila.

Boučkova touha po proslavení města se splnila, když byla objevena minerální voda. Jeho místní patriotismus ihned vzplanul do výše předtím nebývalé. Jakoby najednou měl v hrsti předpoklady, obhajoval možnosti pro vznik lázní. Sám měl vděčné zkušenosti s Karlovými Vary, a tak hned objednal analysy a horem pádem jel se podívat do Nauheimu. Z té cesty posílal domů ohromně nadšené své předtuchy a plány.

To bylo opět takové příznačné rozhodnutí situace; Bouček tu osvědčil pronikavý smysl pro postavení problému, jeho formulaci i methodu řešení. Nedal se zviklati pochybovači, věřil ve správnost praemiss. Problém koncipoval ve velkém stylu, rozvinul lékařské pozorovatelské nadání a kombinační smysl. Pustil se do studií rázu experimentálního a ověřoval si vymezení léčebného rozmezí. Jeho indikace srdeční a cévní, později rozšířené o kožní aplikaci při ekzemech, potvrzené prof. Sambergerem, platí v podstatě podnes. Ani ta cukrovka nebyla marná; v tom ohledu nebylo ještě proneseno poslední slovo.

Ordinační síň Dr. Bohumila Boučka se nacházela naproti první lázeňské budově (pozdější Lázeňská ulice) sloužila jako první lázeňská ordinace.
V roce 1929 bylo přistavěno inhalatorium. Po roce 1945 skladiště, demolice v zimě 1968.
Muž s holí vlevo je pravděpodobně Vojtěch Obereigner

Uhličité lázně měly pro Boučka osobně zvláštní význam také v tom, že se věrně vztahovaly k nejprvnější myšlence, kterou pojal pro povznesení Poděbrad. Hned následující rok po příchodu do Poděbrad usmyslil si zřídit železité léčivé lázně u kostelíčka. Výsledky ovšem nebyly valné ani zdravotně a tím méně finančně; lázničky se nevžily ani jako hygienický podnik a Bouček upustil od původního plánu rozšířit je na podnik obecně užitečný. Starosti s tím vším bylo habaděj.

To novotářství Boučkovo je podstatný rys jeho osobnosti. Přes nevýhodné podmínky vnější a místní a přes velmi nepříznivou okolnost, že vstoupil do prese zrovna v době, kdy se ještě nevžila rozhodná fáse lékařské reformace musíme brát v úvahu, že Bouček prošel školením přec jen v podstatě předmoderním usiloval a provedl určité novoty, které se jinde na venkově nevyskytovaly. Jeho přičiněním provedena byla v Poděbradech první ovariotomie v Čechách 15. května 1878; operaci vykonal profesor Weis. Byla to operace v té době vrcholné dovednosti chirurgické, která odstraňovala cysticky změněné nádory vaječníku. (František Bouček již 1847 v Poděbradech použil etherové narkosy - 1846 zavedena v Anglii.) Je známo též, že Bouček si vymohl první roentgenův aparát na českém venkově. Jeho studie na poděbradském okrese byla úctyhodný výkon venkovského praktika a zároveň jedna z prvních lékařských praksí, přeložená a vydaná též německy (u Lehmanna v Mnichově). Na pozvání všenárodního lékařského kongresu v Římě Bohumil vystavil svůj studijní materiál na sjezdové výstavě a byl požádán, aby celou kolekci věnoval zdravotnickému museu římskému. Bouček se však již předem ustálil na věnování poděbradskému museu. V Římě byl vyznamenán stříbrnou medailí.

Nebudu se dále šířit o jeho lékařské práci. Zato však aspoň ve stručném přehledu bych rád předvedl jeho místní činnost všeobecně kulturní. Pojal lásku k polnímu hospodářství zrající lán obilí byl mu zdrojem vzácných zážitků přírodní krásy. Byl zvolen jednatelem hospodářského spolku, později i předsedou. I v této činnosti postupoval z úcty k památce po svém otci, jenž zavedl pěstování cukrovky na Poděbradsku, první secí stroj, parní mlátičku a první šicí stroj měl ve své domácnosti. Bouček zaváděl další novoty, jako orání o závod, ovocnářské výstavy, kursy ovocnářské, máslařský a sýrařský. Zval odborníky k přednáškám pomologickým, z oboru meliorace atd. Mezi nimi byl též odborný výklad o regulaci Výrovky, z čehož vzešla potom i regulace Mrliny a meliorace blateckého území. On první konal pokusy s pěstováním cikorky. Ve větším rozsahu se pokusil o pěstování a zpracování Inu a propagoval znovuzavedení lnového plátenictví. Za Inářské pěstitelství byl vyznamenán zlatou medailí na hospodářské výstavě v Pardubicích.

Činnost v hospodářském spolku a jinde přivedla jej však k poznání, že není účelné tříštění sil. To bylo v letech 1890. Bouček o tom píše: „Člověk má se věnovati a pracovati jen v jednom oboru". To poučení si vyvodil hlavně z úvah o ohromném významu pražské jubilejní výstavy 1891. Byť i omezoval svoji veřejnou činnost, nemohl už zpět, protože by tím byly ohroženy nebo aspoň oddáleny různé významné podniky, jako zajištění pomníku krále Jiřího, který byl zatímně umístěn na výstavišti v Praze až do doby národopisné výstavy 1895. Bouček byl členem místního výboru pro obě tyto výstavy. Za vystavené ovoce získal tu I. cenu. A i jinak horlivě se účastnil sběratelské práce, neboť jako lékař měl přístup do mnohých domácností místních i vesnických. Obětavě spolupracoval s Hellichem a Ludvikem Kubou.

Oslavy odhalení pomníku Jiřího z Poděbrad se staly celonárodní slavností

Obě tyto výstavy, spolu se závěrem památného odhalení Jiříkova pomníku 1896, zůstavily v něm trvalý dojem nejvíc povznášejících událostí v životě.

Mimo to býval určitou dobu předsedou Občanské besedy a asi 15 roků řídil vývoj Občanské knihovny. Byl funkcionářem Řemeslnické besedy, kde vykonával lékařskou službu pro podpůrný a pojišťovací fond. Tři roky zasedal ve výboru Občanské záložny a způsobil, že čistý zisk se nerozděloval nadále také mezi členy výboru, nýbrž po polovinách jenom mezi reservní fond a členstvo.

Byl iniciátorem a místopředsedou Okrašlovacího spolku, založil park u kostelíčka vlastním nákladem, parčík proti starému hřbitovu, kde bývalo předtím ohavné smetiště, zakládal různá okrasná i užitková stromořadí.

Nesmírně jej zajímaly obecní záležitosti. V obecním zastupitelstvu 1884-1906 byl členem místní školní rady, kde propagoval školní hygienu proti odporu místní, okresní i zemské školní rady, ba někdy i proti oficiálnímu stanovisku českých lékařů. Přednášel o školní výchově a psal do časopisu „Zdraví lidu“, mluvil k učitelstvu i širší veřejnosti. Horlil proti jednostrannému přetěžování školní mládeže literárními předměty na škodu tělovýchovy a pěstování charakteru. Škola podle něho měla by býti největším potěšením pro děti a nikoli postrachem. Resolutně vystoupil proti povinné každodenní návštěvě kostela před školním vyučováním. Naproti tomu zůstal nepochopen s požadavkem školních vycházek do přírody s hrami a zábavami.

Chlapeckou školu z r. 1904 považoval za trvalý svůj památník. Byl to „palác proti chatrčím“ za Boučkova dětství. Po více méně těžkých bojích prosadil prostranné učebny, co možná veliká okna, dostatečně prostorné chodby v šíři 3,20 m kritisovány jako nemístný přepych k ničemu jinému dobrý, než aby se tím ztěžoval úklid. Ústřední ventilace, splachovací záchody, tvrdé podlahy to všechno naráželo na odpor. Vůbec se mu nepodařilo proniknouti se šatnami na chodbách, s přezouváním před vstupem do učeben. Požadavek speciálního školního oděvu to už byl vrchol nevhodnosti podle ustálených dobových zvyklostí.

S oposicí se setkávalo úsilí o zasypávání příkopů ve městě, zřízení řádného elektrického osvětlení ve městě, o svědomitější čištění ulic (do r. 1880 se věnovalo na čistění ulic ročně 30 zl. pro celé město). Úsilí o získání zdravé pitné vody ztroskotávalo po řadu let a přece ve skutečnosti, byť shodou okolností „tato snaha má o zdravou pitnou vodu vyvolala nynější lázně“. Byl to jaksi vedlejší produkt té snahy, ale stál za to.

Nepřekvapí nás dnes, že požadavek zřízení epidemického špitálu byl odmítán velmi rozhodně, i štiplavými poznámkami, že by se pro ten účel měly věnovat lázně u kostelíčka. Návrh na zvýšení položky pro zdravotnictví byl zamítnut s tím odůvodněním, že je o to dostatečně postaráno v různých jiných položkách obnosem 108 zl. (to byl, myslím, obnos, za který v té době bylo možno koupit krávu.) Ku podivu nepopulární byl i požadavek zlepšení čistoty v obecních jatkách.

Marný byl boj o větší šířku ulic, marné úsilí o zrušení školního platu a stejně i o zřízení požárního telefonu. Pro zajímavost uvádím, že Bouček dokazoval obecním starostům na vesnicích v prvních letech tohoto století potřebu aspoň jednoho telefonního aparátu v každé obci a zavedení elektrického proudu vše marno.

Zcela odiosní býval požadavek ústřední kanalisace a taktéž vypracování moderního regulačního plánu podle zásad soudobé vědecké urbanistiky.

Jen výjimečně se podařilo protlačit tu a tam nějaký kompromis. Na př. vybírání pivního krejcaru v obecní režii, kdežto dříve tím byly pověřeny dvě více méně soukromé osoby; výnos dávky se okamžitě zdvojnásobil. Později projekt nového hřbitova podle Fantova projektu se uskutečnil jenom z části.

Bohumil poznamenává 1916: „Pohlížím-li na svou veřejnou činnost za ta dlouhá léta, vidím, že přece jsem dosáhl dosti dobrých výsledků. Dosáhl jsem některých ideálů svého mládí. Ale co trpkých chvil, rozechvění, útoků a osočování jsem musel snášeti. Nevadí jen když to bylo pro blaho obce.“

Po stránce čistě lidské by patřilo zmíniti se ještě o osobním a lékařském poměru Boučkově k pacientům. Tím bychom však dostali obraz, který by se zdál dnes už nevěrohodný. Ty scény porodů v chatrčích, i jen sotva na slámě, hodiny trvající, té lidské fysické a mravní bídy, kde nebylo pleny pro novorozeně, ani hrneček dobré horké kávy pro rodičku! Nebo stařeček či stařena, zanedbaní po dlouhé dny při uskřípnuté kýle, nakonec i lejno zvracející. To bych sám snad upadl v podezření, že přeháním, abych vyzvedl osobnost takového venkovského praktického lékaře. A přece je pravda, že po dlouhá léta na Boučkovi ležela tíha lékařské péče o chudinu takových Bělidel, kde byl za povodně zjednán přístup k dítěti nemocnému spálou jen po prknech na podložených cihlách.

Vydržet takové a mnohé jiné scény mohl jen lékař, který prošel životní školou takového otce, jakým byl František Bouček.

Bohumil Bouček sám se podivoval ve stáří let, kterak všechno to, včetně veřejných funkcí, mohl zastati. Ovšem bývaly i u něho, přes všechen optimismus, chvíle úzkostných reflexí. Když si sám skládal účty ze svého životního díla, narazil také na otázku, nebylo-li by bývalo lépe soustředit se jenom na lékařství a jeho pokrok. „Jest lépe - tak v jednu chvíli uvážil - aby lékař zůstal věrný svému povolání“.

Nevím, netroufám si zatím rozhodnout o odpovědi na tu těžkou otázku.

Je pravda, že Bohumil prodělal školení ještě v době, kdy velký přerod medicíny byl ještě příliš svěží, než aby současně měl vliv na přizpůsobení lékařského školení. Bakterie byla ve stadiu zrodu. A také je pravda, že Bouček při svém lékařském nadání byl by mohl vykonat lékařské dílo hodné ještě větší úcty, než i tak vykonal při rozptylování veřejnou činností. Neméně je pravda, že s přibývajícími léty vždy více se pídil po příležitostech sebevzdělání. Ale při tom všem je jisté, že lékař nemůže zůstat lhostejný k sociální a vzdělanostní úrovni svého pacienta, neboť i to tvoří součást léčebného i zdravotního efektu. Ale na to všechno osamocený Bohumil Bouček nemohl stačit. Historický přerod, který se odehrával za těch posledních 100 let právě uplynulých, byl příliš překotný a zároveň neprůhledný, než aby současníci včas mohli odhadnout, kam všechno spěje.

V každém případě je úctyhodné, kterak se dovedl Bohumil Bouček udržeti nad všelikou nepřízní poměrů a povždy si zachoval víru v nezadržitelný pokrok. Proto se mu jevil jeho vlastní život ve světle tak růžovém. A neméně je jasné, že životní dílo jeho je přímým pokračováním Františka Boučka. Takových lékařů, jako byli oba Boučkové v Poděbradech v letech 1840-1920, bylo po našich vlastech málo. V jistém způsobu se zúčastnil určitého obrozenství v Poděbradech.