8. listopadu (1836) Máchova nevěsta, Lori Šomková, později vzpomínala:

„Výbava moje byla již na velké lodi odvezena do Litoměřic, měli jsme míti dne 8. listopadu svatbu, vše bylo připraveno - tu stihne nás zvěst o těžké nemoci Máchově a v den ustanoveného sňatku v kostele svatoštěpánském druhá zvěst o jeho smrti...“

Byla to neuvěřitelně tragická náhoda: ve chvíli, kdy měl básník slavit svou svatbu, pochovávali ho na litoměřickém hřbitově k té zdi, za níž se vypínal Radobýl, mezi trávu a šedivé nebe... Pouze Michal Mácha a hlouček lidí doprovázel mrtvého... Michal Mácha o tom rodičům a Lori psal v dopise následujícího dne:

„(...) Lid ze sousedství se začal scházet, též i někteří bratrovi známí, pak přišlo dvanáct mistrů rozličných řemesel.

Neohlížejte se na to, proč ne známí, nýbrž měšťané mu tu službu prokázali. Domácí mi vypravoval, že u některých byl a je prosil, aby čest bratrově mrtvole dali a ji na hřbitov doprovodili; ale někteří že při tom krčili rameny, to ho omrzelo. Požádal tedy několik svých sousedů, kteří mu to milerádi přislíbili. I mne to více těšilo.

Pak přišel kněz, zpěváci a množství městského lidu. Po vykonaných obřadech vedl kněz průvod až na půl cesty k hřbitovu; větší díl lidu však šel až na hřbitov. - Hřbitov biskupského okresku jest hned vedle městského, ale liší se značně od sebe; městský hřbitov jest zde jako ve Volšanech náhrobkami a křížemi celý posázen, a biskupský hřbitov má jen asi čtyry kamenné náhrobky, které k východní straně v rohu stojí a velmi staré se býti zdají. Ostatně je skorém prázdný. Hřbitov je od východní k západní straně podlouhlý a vchod k němu od polední strany. Bratrův hrob je blízko zdi uprostřed na půlnoční straně."

Brzy po Máchově smrti mizí většina zpráv o Lori... Ani Hynkův syn Ludvíček dlouho svého otce nepřežil - zemřel devítiměsíční 5.července 1837 na psotník v Soukenické ulici čp. 1196/II, kam se Lori s otcem přestěhovali. Lori si později zařídila niťařský krámek a n. února 1849 se provdala za pražského policejního úředníka Frant. Sieha, který byl později z trestu přeložen do Lvova. Odtud se Lori za čas vrátila sama do Prahy a na sklonku života bydlela na Vinohradech u své sestry Rozy. Zemřela 1.října 1891 a je pochována na vinohradském hřbitově, odd. III, č. 178. Oba rodiče Hynka dlouho nepřežili; matka zemřela 2. října 1840 u Alžbětinek na „ztvrdnutí dolních končetin“, otec 20. února 1843 ve všeobecné nemocnici na mrtvici, jako chovanec chudobince u sv. Bartoloměje, chudobince, v jehož prospěch hrával Mácha u Kajetánů. Michal, zanechav řemesla mlynářského, působil jako dozorce na stavbě dráhy s ing. Schnirchem u Terstu a v Gorici, pak jako hlídač a nakonec vydavač lístků u dráhy v Čes. Brodě, v Poděbradech a v Předměřicích, kde zemřel 1.září 1871. Oženil se až ve svých jedenačtyřiceti letech s Annou Kneblovou, o dvacet let mladší, a měl osm dětí.

Dne 6. listopadu 1836 zemřel v Litoměřicích Ignác Mácha, jurista, a dne 8. listopadu byl z úmrtního domu č. 177 ve čtvrti nazvané „Biskupské rybářství“ (Bischöfliche Fischerei) pohřben na hřbitov, s bezděčnou symbolikou až na sám jeho západní okraj, k zídce proti chlumu Radobýlu, jenž neblaze souvisel s jeho smrtí. Jak říká Ing. K. Čížek v svém souborném a vyčerpávajícím článku (Jak došlo k postavení pomníku Máchova v Litoměřicích, Litoměřické listy, XIII., 1934) o Máchovu hrobu, „hrob Máchův na litoměřickém hřbitově zůstal dlouho opuštěn, srovnán se zemí, zarostlý travou bez znatelného pahorku a bez veškeré ozdoby, takže návštěvník hřbitova ani netušil, že zde leží jeden z největších veleduchů české poesie současné doby. Chudí rodiče a jeho bratr Michael, dělník železniční, neměli prostředků pro opatření náhrobku a tak pouze dřevěný kříž označoval místo, kde spal Mácha svůj věčný sen.“

Máchův hrob opravdu zůstal dlouhou dobu zanedbán a neoznačen. Antonín Pfleger-Kopidlanský kupříkladu píše v březnu roku 1843 do Květů:

Zlomek cestopisný

Police

Čeho jsem sobě přál a po čem jsem tak vřele toužil, dostalo se mi nenadále! - I opustil jsem krajinu a okolí litoměřické, navštíviv ještě před odjezdem hrob našeho Máchy v Litoměřicích a hřbitov křešický, kamž jsem před nějakým časem tělesné pozůstatky vzdělaného a mně velmi nakloněného vlastenského literáta Vincence Zahradníka s bolným srdcem byl doprovodil.

Přišed do Litoměřic, divil jsem se, že ještě žádnému na mysl nepřišlo na hrobce mladého, za živobytí plného žalu hlubokým citem nadaného básníka aspoň sprostý kámen s jednoduchým nápisem Karel Hynek Mácha položití, byť by jen proto, aby každý sem cestující oučel své pouti našel a do takových nesnází nepřišel, do jakových mne samého hrobník vehnal, an po dlouhém rokování a dotazování na vršek travou porostlý v levém koutě hřbitova nejistým prstem ukázal a lhostejně doložil: „Wenn's meinen den Schreiber vom Advokaten Duras, der an der Cholera g'storben ist, do wird er's wohl sein, mein'ich!“ (Myslíte-li toho písaře u advokáta Durasa, který zemřel na choleru, pak to bude myslím on!)

Díte snad: „Nač pomníky? Skutky, a ne kameny zvěčňují!“ Připouštím tomu, neboť dobré skutky a zralé plody duševního nadšení zvěčňují skutečně člověka a jsou nejlepší pomník jeho bývalé bytosti; než my sami k vlastnímu povzbuzení rádi zachováváme sobě památku zdárných spoluoudů u veliké společnosti lidské, kdež všichni společně o jedné věci pracujeme, jedni druhých činnost mohouce sobě za příklad bráti.

Básník Máje zasluhuje zajisté také vzpomínky tu, kdež tělesné ostatky jeho odpočívají, a bylo by přáti, kdyby návrh tento se uvážil, uskutečnil a nějakým pomníkem, ku kterémuž bezpochyby každý vlastenec milerád přispěje, nejen hrob Karla Hynka Máchy, nýbrž i mistra českých bajek, faráře Vincence Zahradníka, se poznamenal.

Květy 8.3.1843

Takový byl stav necelých deset let po Máchově smrti. Pravda, básníkovi přátelé a bratr Michal se pokoušeli o souborné vydání jeho díla - v roce 1845 vyšla alespoň první část s výtečnou úvodní studií Karla Sabiny, nazvaná Úvod povahopisný, v níž jsou citovány některé Máchovy dopisy, dnes už nezvěstné - avšak hrob zarůstal travou, půda se zvolna propadávala a kdo ví, zdali by se vůbec nezapomnělo, kdyby nepřijel do Litoměřic Karel Havlíček Borovský. Navštívil tiskaře K. V. Medaua, který vydával Pražské noviny, a při té příležitosti si zašel i na hřbitov. Tam překvapeně stanul u Máchova hrobu, ale ne nadlouho. To by nebyl ani on, Havlíček, aby hned nepodnikl rázné kroky k nápravě.

Koncem roku 1845 se objevuje v Bohemii, v České včele a v Květech zpráva, že Máchovi bude z popudu krajského hejtmana litoměřického Jos. Klecanského zřízen náhrobní pomník. Přímý podnět dal ovšem Karel Havlíček (Borovský), který hejtmana Klecanského upozornil, objednal náhrobek u kameníka Frant. Linna v Řetězové ulici a sám připsal na podstavec máchovskou legendu „Dalekáť cesta má, marné volání!“, jež byla potom v Litoměřicích vyryta do kamene.

Proslavenému českému básníku Karlu Hynku Máchovi, který zemřel na choleru v Litoměřicích roku 1836, bude z podnětu c. k. guberniálního rady a krajského hejtmana pana Josefa Klecanského (rytíře etc.) na litoměřickém hřbitově zasazena mramorová deska s vhodným nápisem a u hrobu záhy zesnulého pěvce bude zasazen americký dub. Tato potěšující zpráva o úctě, která jest ještě prokazována pozemským pozůstatkům vlasteneckého básníka a která je vyjádřena tak vznešeným orgánem, musí být uvítána také těmi přáteli zemřelého, kteří měli v úmyslu uspořádati sbírku k pořízení pomníku a kteří nyní uvidí své přání uskutečněno bez zmíněných prostředků.

Bohemia 24.10.1845

Máchův pomník
(K. B.) Š.(torch)

Kolikráte byla již řeč o pomníku, který by se Karlu Hynku Máchovi ustavěti měl. Měly se sbírky na to činiti, měl výnos jeho spisů na to obětován býti; jak se ale často stává, nepřicházelo nic ve skutek. Bohemie přináší nyní zprávu, že za původem c. kr. guberniálního rady a krajského hejtmana pana Josefa Klecanského tomuto našemu tak záhy zesnulému básníkovi na hřbitově v Litoměřicích, kdež roku 1836 za času cholery umřel, mramorová památní tabule s vhodným nápisem postavena býti má; k hrobu jeho bude prý nadto ještě památní strom zasazen. Zpráva tato potěší zajisté hojné ctitele Máchovy a v jejich jménu vzdáváme upřímné díky ušlechtilému původci této památky básníka, s kterým nám tak krásné naděje do hrobu klesly. Kýž by započaté vydávání jeho spisů hbitěji pokračovalo; či snad má první svazek také poslední býti? To nedoufáme.

Česká včela 28.10.1845

Pomník K. H. Máchy

J. K. Tyl

Bohemie a dle ní Česká včela podala zprávu, že původem c. kr. guberniálního rady a krajského hejtmana p. Jos. Klecanského zvěčnělému K. H. Máchovi zřízen bude náhrobní pomník na hřbitově v Litoměřicích, při čemž Česká včela podotýká, že již dávno mezi přáteli zvěčnělého o tom mluveno, ba i na pomník náhrobní také již sbíráno bylo, k skutku ale že to posud nepřišlo. Pomník ten ale je již hotov, o čemž se každý u p. Linna v Řetězové ulici přesvědčiti může. Co se s ním ale nyní stane? Nemohl by se připojiti k tomu, co od velectěného p. Klecanského tak spanilomyslně podniknuto?

Květy 6.11.1845

Náhrobek byl postaven koncem dubna 1846. Ačkoliv to bylo dílko dobově pietní v Litoměřicích nedošlo velké obliby.

Z Litoměřic

Náhrobek básníka našeho K. H. Máchy, roku 1836 tuto tak záhy zesnulého, je již postaven. Na něm čteme zase ono až k smrti mu věrné, věčně žalující moto: „Dalekáť cesta má! Marné volání!“ Bylať to asi nevyřknuta poslední vůle umírajícího! - Hrob Máchův leží v odlehlejší části hřbitova, kamž leda někdy přichvátá nahodilý se tuto ctitel nebožtíka aneb zvědavost přiláká některou slečinku po boku matinky podívat se na hrob „des unglücklichen čechischen Dichters“, o němž papínek kdesi v Bohemii byl četl. - Máchovi dopřáli duchové hor podružného obytu, jakž si to častěji liboval. Poblízký Radobýl podvečer zase naň zádumčivě pohlíží a ten „Košťál na obzoru plamenného nebe“ a ten svatý Hanžburek a ten starý pamětník Říp zevzdálí neodvratně střehou chovance svého, který k nim tak často putovával a důvěrně o tom povídával, čehož v hlučných a prázdných proň nížinách nadarmo byl hledal. A matka příroda každoročně vystrojívá májovou slavnost básníku Máje.

Pražské noviny 4.6.1846

Náhrobek Karla Hynka Máchy

Zvláštní nepříznivý osud, pronásledovav našeho Máchu v životě, i po jeho smrti nad jeho památkou vládne. Nejenže se všetečnou rukou odhrnovala záclona z jeho privátního života v novelách, nemotorných kritikách a životopisech, ale i vydávání jeho spisů mělo se bezmála státi předmětem všeobecného pohoršení. Nyní letos po desíti letech, co nám ho nemilostivý osud odňal, postavil se mu na litoměřickém hřbitově náhrobek a tamější pan krajský slíbil vsadit amerikánské jilmy vedle hrobu jeho. Hřbitov se táhne tam pěkně od Labe na výšinu nahoru a nejzáze nahoře v zapomenutém koutě při pusté zdi stojí něco pomníku podobného. Ale kdokoliv se přiblíží pln úcty pro zemřelého básníka, ustrne nad tím, jak nemotorně a nevkusně opuštěný a opovržený pomník našeho Máchy se představuje na tomto hřbitově poněmčeného města; - po amerikánských jilmech ani stopy! Kámen představuje něco podobného ku klekátku s pulpitem. Pod tím na tabulce vryt jest nápis jak nejnemotorněji a beze všech akcentů, jež někdo později olůvkem dodal, následujícího znění:

Karel Hynek Mácha

narozen 15.listopadu 1810

umřel 5.listopadu 1836.

Dalekáť cesta má

marné volání!

Celá ta věc zhotovena byla v Praze, ale věru každý jiný náhrobek zde od zdejších kameníků zhotovený jest lepší a vkusnější. To jediné nás ještě smířiti může, že, jak jistý dopisovatel v letošních Pražských novinách píše, „Máchovi duchové hor podružného obytu, jak si to častěji liboval, dopřáli, že poblízký Radobýl podvečer naň zádumčivě pohlíží a ten Košťál na obzoru plamenného nebe a ten svatý Hanžburek a ten starý pamětník Říp zevzdálí neodvratně schovance svého střehou, který k nim tak často putovával a důvěrně o tom povídával, čehož ve hlučných a prázdných proň nížinách nadarmo byl hledal, - a že matka příroda každoročně strojívá májovou slavnost básníku Máje.“

Poutník 1846

Litoměřickým se náhrobek nelíbil, tamější kameníci prý těžce nesli, že objednávka byla zadána až do Prahy, a tak se vytvořila proti náhrobku v Litoměřicích nevlídná nálada: Zapův Poutník (viz výše) otiskl litoměřický dopis diktovaný asi konkurenčním záštím některé místní firmy kamenické, že náhrobek je nemotorný a nevkusný. To snad byla také jedna z příčin, že se o náhrobek nikdo nestaral.

Z Litoměřic

V zdejším městě slavívá se slavnost Dušiček tím, že večer před tímto dnem se vede slavný průvod na hřbitov. Pěkné je to podívání na osvětlené a okrášlené hroby při tmě večerní. Jen vzadu, kde náš pěvec Máje spočívá, bývá čirá tma. I usneslo se několik Čechů v Litoměřicích z vděčnosti k zesnulému pěvci hrob jeho o Dušičkách každoročně ozdobiti. Dárky mezi sebou sebranými, které ještě z Prahy od ctitelů Máchových hojně rozmnoženy byly, dali hrob našeho pěvce vkusně a skvěle ozdobiti. Postaven mu byl na opuštěný hrob as 9 stop vysoký a skoro 4 stopy široký transparent, který bengálským ohněm osvícen, nemálo Čechy i Nečechy zanímal. Uprostřed byla vykreslená lyra vavřínem ověnčená, pod ní heslo Máchovo. Na podstavku stálo: „Hynku Máchovi vděční Čechové 1856.“ Podávaje u veřejnost zprávu tuto, vzdávám upřímný dík všem těm, kdo tak spanilomyslně na výtečného a nešťastného básníka našeho pomněli.

Sm. Pražské noviny 6.11.1856

Z Litoměřic

Z přátelského dopisu

 ... Naše první chůze byla na hřbitov, kde pozůstatky zvěčnělého Karla Hynka Máchy odpočívají. Nechtěli jsme se hrobníka pozeptat, aby nás vyhledání hrobky tím více potěšilo. A v skutku jsme ji v brzku našli. A však cit, jež v nás zevnějšek pomníku i hrobu zbudil, byl věru bolestný! Písmena na památní tabulce jsou sešlá a porouchaná, hrob kryje sotva zřejmý pahorek bez trávy a kytek. Bylo by věru přáti, aby vlast největšímu svému básníku větší péči o zachování hrobu i pomníku jeho věnovala!

Lumír 3. září 1857

Avšak v té době se již tvořil kruh mladých básníků s Janem Nerudou v čele, který se k odkazu básníka Máje hrdě hlásil a Karel Hynek Mácha se stává bezmála kultovní postavou...

Máchův útěk na Vyšehrad aneb exhumace národního pokladu

Psal se konec roku 1938. Uzavřením Mnichovské dohody přišlo Československo o velkou část pohraničí. Do Prahy a dalších měst přijížděly denně tisíce uprchlíků v touze najít nový domov. Jenže ne všichni Češi dokázali ze Sudet prchnout po svých. Karel Hynek Mácha byl tou dobou už víc než sto let po smrti. Aby se dokázal zvednout ze svého litoměřického hrobu, musel najít pomocníky.

 S myšlenkou na převoz Máchových ostatků z Litoměřic do Prahy přišel ihned po „Mnichovu“ guvernér Národní banky československé Karel Engliš. Dobový fejeton přičítá jeho iniciativu tomu, že z titulu své funkce zodpovídal za národní poklad, do něhož se Mácha dal též započítat. Ministerská rada jeho návrh odsouhlasila, a tak se 1. října mohla rozběhnout utajená akce.

V poledne toho dne přijeli zřízenci Pražského pohřebního ústavu do Litoměřic s úředním nařízením k exhumaci Máchových ostatků. Hrobník Hans Knobloch v tu chvíli zrovna obědval, ale vida naléhavosti, okamžitě se pustil do práce. Spolu se svým pomocníkem odkopal za necelé tři hodiny téměř dva metry zeminy až k uložené rakvi, přičemž v hrobě nalezl ostatky dalších dvou osob. Ze ztrouchnivělé rakve pak bylo opatrně vyzvednuto vše, co zbylo z předního českého básníka. Kromě kostí to byl mimo jiné křížek od růžence nebo kousek zetlelého hedvábí.

Později odpoledne přijel pro vyzdvižené ostatky vůz pohřebního ústavu, který vzácnou zásilku převezl tajně do Prahy. Dočasným Máchovým domovem se stalo Strašnické krematorium, což v té době věděl jen nejužší okruh zasvěcených. Na veřejnost začaly první zvěsti o převozu ostatků prosakovat zhruba až po týdnu.

Vědci a lékaři si samozřejmě nechtěli nechat ujít příležitost k tomu, podrobit ostatky důkladnému zkoumání. Jednak chtěli bezpečně prokázat Máchovu totožnost, jednak si slibovali, že ze studia lebky určí jeho přibližnou podobu. Ze života Máchy se totiž nedochoval žádný věrohodný portrét. Prohlídka v Antropologickém ústavu na Albertově vedla tamějšího ředitele prof. Jiřího Malého k následujícímu závěru: „Máchu je nutno si představit jako typického vysokorostlého a temnovlasého mladého muže, zcela shodného typu, s jakým se setkáváme na každém kroku mezi Jihoslovany. Snad i básníkův živý temperament, tolik obdivovaný i kritizovaný, snad i jeho zvláštní osobní záliby, snad i jeho oblibu pro nápadnější oděv, i jeho touhu po cestování smíme se odvážiti alespoň do jisté míry vysvětliti jeho příslušností k dinarskému rasovému typu. Podle všech známek se zdá, že Mácha zdědil tento typ ze strany otce nebo jeho předků. Jeho otec měl rovněž vysokou a statnou postavu, kdežto jeho matka byla postavy menší a drobné.“

Jakmile se definitivně provalilo, že Máchovy ostatky byly exhumovány a převezeny do Prahy, vzedmula se mohutná vlna zájmu veřejnosti. Ostatky byly proto vystaveny ve Strašnickém krematoriu, které se na několik měsíců proměnilo v improvizované poutní místo. Začátkem roku 1939 se pak Mácha opět přestěhoval na Albertov, kde byl zakonzervován a očekával uložení do nového hrobu. Výběr vhodného místa měl na starosti Výbor pro Máchovy oslavy z roku 1936, kdy si národ připomínal sto let od básníkovy tragické smrti.

 To, že Mácha spočine na Vyšehradě, nebylo dlouho vůbec jisté. Vyšehradská kapitula totiž nejprve nabídla poměrně stísněné místo naproti hrobce rodiny Emlerových, které se zástupcům Výboru nezdálo dost reprezentativní. (Mimochodem, zanedlouho byl na zmíněném místě pohřben Karel Čapek!) Chvíli se dokonce uvažovalo, že by Máchův hrob nemusel být na Vyšehradském hřbitově, ale v plenéru na skále nad Vltavou. Jiní pro změnu navrhovali Olšanské hřbitovy, protože tam byla pohřbena první Máchova osudová láska Marinka Stichová. Po některých dalších peripetiích se však přece jen našlo přijatelné místo na Vyšehradskem hřbitově, a tak mohly započít přípravy na druhý Máchův pohřeb.

V neveselých protektorátních dobách šlo pro Čechy o vzácnou příležitost projevit národní hrdost a sounáležitost. Máchovi se proto dostalo poct vpravdě královských. „Hlavní město Praha darovalo k definitivnímu uložení básníkových ostatků jednoduchou masivní dubovou rakev s celokovovou důkladnou vložkou. Do ní byly ostatky uloženy tak, že vložka byla nejprve vystlána silnou pokrývkou a na tuto pokrývku byla rozprostřena bílá těžká látka z přírodního hedvábí, kterou daroval zesnulý velkoobchodník p. Stanislav Kynzl z Prahy. Na toto hedvábí uloženy byly kosti Karla Hynka Máchy v té poloze a v tom uspořádání, jak leží v těle. Ke kostře přidán byl starý původní růžencový křížek, růžencové zrnko a zbytek hedváné látky z hrobu, vše zabalené v novém hedvábí, a nový poniklovaný křížek daný do rakve 1. října 1938. Poté přehrnuta byla hedvábná látka ze všech čtyřech stran přes kostru a sepnuta pozlacenými spínacími špendlíky, darovanými p. Jindřichem Waldesem z Prahy. Takto zajištěné ostatky pokryty byly poté příkrovem z látky, kterou dalo svého času zhotoviti Ministerstvo školství a národní osvěty jako přesnou kopii látky, nalezené v rakvi krále Karla IV. Do nohou rakve byly potom dány dvě urny: jedna obsahující prsť z litoměřického hrobu básníkova, druhá obsahující ztrouchnivělé dřevo z původní básníkovy rakve a drť nalezenou v rakvi, v níž byly básníkovy ostatky převezeny z Litoměřic.“ Tak popisoval denní tisk Máchovu výbavu na poslední cestu.

Konečně nastal pohřební víkend. V sobotu 6. května 1939 byla uzavřená rakev nejdříve vystavena v Pantheonu Národního muzea, kam se Máchovi přišlo poklonit před padesát tisíc lidí. Mezi nimi i státní prezident Emil Hácha. Až čtvrt milionu lidí pak lemovalo cestu od muzea na Vyšehrad. Rakev projela městem na černém voze taženém šesti bělouši a na poslední pouti ji provázely zvony všech pražských chrámů.

Kolem šesté hodiny večerní dorazil smuteční průvod do vyšehradského chrámu sv. Petra a Pavla. Ve zdejší kapli Mácha přenocoval za nepřetržitých modliteb duchovních. Následujícího dne odsloužil za Máchu zádušní mši vyšehradský kanovník Bohumil Stašek. Jeho odvážná a bojovná dikce mu byla o pár měsíců později přičtena k tíži, když ho zatkalo Gestapo, načež Stašek strávil šest let v koncentračních táborech. Připomeňme si tedy alespoň část jeho kázání: „Karle Hynku Mácho, slibuji ti zde před Bohem, před svatými patrony českými, o nichž jsi ve svých básních tak dojemně zpíval, před ostatky tvými i popelem z rozpadlých srdcí našich národních pracovníků a buditelů, uložených na staroslavném a královském Vyšehradě, že zůstaneme věrni vaší práci, vašemu potu, utrpení i krvi, že nezapomeneme na váš horoucí vlastenecký odkaz, ale budeme jej věrně, poctivě a svědomitě plniti.“

Na Vyšehrad té neděle 7. května 1939 dorazily tisíce lidí, lačných naposledy zahlédnout národního barda. Vstup na hřbitov byl však vyhrazen jen majitelům vstupenek, pro ten účel vytištěných. Proto průvod s rakví učinil ještě poslední defilé před zraky veřejnosti. Z kostela zamířil na hřbitov oklikou podél kanovnických rezidencí k rotundě sv. Martina, odtud k Cihelné bráně a nakonec strmě do kopce k Novému proboštství. Na hřbitov tak smuteční procesí vstoupilo severní brankou.

Před spuštěním rakve do připraveného hrobu ještě zarecitovali Václav Vydra s Eduardem Kohoutem a za české spisovatele se rozloučil Rudolf Medek. „A po chvíli ticha, které rušil jen pokřik veselé ptačí havěti, byla rakev spisovatelskou družinou pomalu spouštěna do hrobu. Dřevo dubové rakve se dunivě třelo o hranu hrobu a pražští učitelé zpívali národní hymnu, jejíž poslední věta přisvědčovala: ‚Země česká, domov můj.‘“ Těmito slovy končí svou zevrubnou zprávu o Máchově druhém pohřbu Josef Kopta v knize Věčný Mácha z roku 1940. Karlu Hynkovi nezbývá než popřát, aby Vyšehrad zůstal jednou provždy jeho definitivní adresou.

Vyšehradskej.cz