Karel Hynek Mácha

1. Kořeny Máchova rodu: Krásná Hora

Krásná Hora – malebné městečko nad Vltavou známé od počátku 14. století svými zlatými doly. Když se roku 1556 dostalo do držení bezcitného a surového násilníka Jana Vorla z Plavče, došlo zde záhy k řadě konfliktů, které vyvrcholily vzpourou poddaných, mezi nimiž byl i muž jménem Jan Mácha (1539-1607) – první z rodu Máchů, o němž se zachoval písemný záznam. V knihách komorního soudu je dokonce zapsán výslech svědka rychtáře Samuele vztahující se k této vzpouře: „...I přišel k tomu Jan Mácha, s oštípem tu okolo něho vobíhal, chtěje do něho ten oštíp vstrčiti a jej zamordovati...“*

Krásná Hora nad Vltavou, vlevo bývalá tvrz

V přímé linii po tomto prvním známém předkovi následovali Jiřík Mácha (1586-1653), Jakub Mácha (1615-1689) a Martin Mácha (1643-1715), kteří se většinou živili jako krásnohorští sedláci a drobní zemědělci v místním, poměrně neúrodném kraji. Prapravnuk Jana Máchy, Matěj (1666-1750), se vyučil kovářem, a byl zároveň prvním, kdo Krásnou Horu opustil. V době panování Marie Terezie se usazuje asi čtyři hodiny cesty na východ – ve vsi Měšetice u Sedlce, kde se stává nájemcem panské hospody. Šenkýřství po něm následně převzal jeho syn František (1725-1791), kterému ovšem vrchnost hospodu roku 1786 odebrala a nechala jej zemřít jako podruha ve dvoře. František měl sedm dětí – a mezi nimi i syna Antonína, otce budoucího slavného básníka...

Zájezdní hostinec v Měšeticích 1950

Antonín Mácha (1769-20.2.1843) se vyučil mlynářem a pak dlouhá léta sloužil jako voják rakouského císaře v napoleonských válkách. Po vojně se usadil v Praze, kde přijal zaměstnání jako mlynářský stárek. Pamětníci jej popisovali jako zdatného muže prostřední či vyšší silnější postavy, málomluvného, hloubavého a dobromyslného člověka a pilného čtenáře starých knih. Stejně tak o jeho synovi Hynkovi, který mu byl údajně podobný také postavou, se později často vyprávělo, že je málomluvný a podivínský...

Na přelomu let 1808 a 1809 se Antonín Mácha ve svých čtyřiceti jedna letech oženil s o dvanáct let mladší Marií Annou Kirchnerovou (1781-2.10.1840), která pocházela ze svobodnického rodu pražských hudebníků. Její otec Josef byl varhaníkem u Svatého Mikuláše na Malé Straně. Marie Anna měla údajně světle modré oči, útlou dívčí postavu a na tehdejší dobu velmi vzácnou znalost české historie a vrozenou láskou k hudbě. Byla to později právě ona, kdo vedl k lásce k hudbě i svého nejstaršího syna.

2. Malá Strana a první kroky Hynka Máchy

Dům U bílého orla
v přízemí bývalo hokynářství a hostinec.

Počátkem 19. století byla Praha poměrně malým městem – dala se obejít za čtyři hodiny a napříč přejít dokonce za hodinu. Charakteristické pro ni bylo množství nedlážděných, klikatých ulice bez kanalizace (s její stavbou se započalo až roku 1816). Samotné město se omezovalo na Staré a Nové Město, Malou Stranu a Hradčany.

Právě na Malou Stranu, na Újezd čp. 400, do jednopatrového domu s mansardou, na jehož oválném štítě rozpínal křídla bílý dvojhlavý orel a podle nějž se dům nazýval U bílého orla, se manželům Máchovým v pátek 16. listopadu 1810 narodil nejstarší syn, jemuž dali jméno Ignác, podle kmotra a jejich známého, lakýrníka Ignáce Mayera. Jméno Hynek, českou podobu německého Ignác, si sám syn změnil až později, stejně jako si přidal básnické jméno Karel podle – v té době oblíbeného – zvyku obrozeneckých spisovatelů. Pokřtěn byl v chrámu Panny Marie Vítězné, známého svým Pražským Jezulátkem. Podle zprávy Jana Nerudy, kterou ovšem nelze ověřit, se Mácha narodil přímo v mansardě tohoto domu. V přízemí se pak nacházela malá hospůdka a hokynářský krámek.

Neexistuje v dějinách české literatury mnoho básníku, jejichž datum narození (i úmrtí) by se stalo předmětem dohadů, jako tomu bylo u Máchy. Datum jeho narození bylo v matrikách několikrát přepisováno a dlouhou dobu bylo sporné. V archivu Umělecké Besedy se totiž zachoval německy psaný křestní list, jehož text začíná: „Hynek Mácha je narozen v Praze čís. s. 400-III. dne 10. listopadu 1810 pomocí báby Zuzany Schaubové a téhož dne farářem Janem Grelletem dle křesťansko-katolického obřadu pokřtěn.“ V matrice je ale jako datum narození uvedeno 16. listopadu (původně dokonce 17.11., ale škrtnuto a opraveno na 16.11.). Je tedy pravděpodobné, že v opise křestního listu byla číslice 16. omylem přepsána číslem 10. Máchovští badatelé se tedy kloní k datu narození 16. listopadu jako k jedinému správnému.

V následujícím roce po Hynkově narození zasáhl rodinu proslulý státní bankrot, jako důsledek finančního vyčerpání Rakouska v průběhu napoleonských válek. Pověstným patentem z 15. března byly miliony občanů doslova přes noc ožebračeny. Bankovky byly sníženy na pětinu své nominální ceny, měděné třicetikrejcaráky platily od prohlášení patentu pouze šest krejcarů, patnáctikrejcaráky jen za tři krejcary. „Nedostatek, ba i hlad objevoval se v i v kruzích, které se druhdy těšívaly aspoň blahobytu obstojnému… Úředník viděl se snížena na stupeň nádeníka; plat jeho byl právě jen tak velký, by nezemřel hlady. Úředník záviděl důstojníku, poněvadž tento se mohl přiživiti v kasárnách se sprostými vojáky, mohl jísti komisárek a obyčejnou stravu vojenskou, kdežto úředník, jsa od státu opuštěn, byl nucen vyhledávati prostředky k ukojení svých potřeba na útraty své cti.“[1] V této společenské situaci se již tak chudá rodina Máchova postupně dostávala do velké finanční tísně, a tak se brzy po narození druhého syna Michala musela přestěhovat. Michal Mácha se narodil 29. září 1812 a právě on – na rozdíl od Hynka – později následoval v povolání svého otce – stal se nejdříve mlynářským pomocníkem a později se podílel na stavbě železnic.

První čtyři roky svého života prožíval Hynek v krásném prostředí, v sousedství rozlehlých zahrad a malostranských paláců. Po roce 1816 v souvislosti s živelnou pohromou a neúrodou, která vzápětí vyvolala všeobecnou bídu a hlad, však na rodinu dolehla finanční tíseň a je nucena stěhovat se z místa na místo, do stále lacinějších a chudších čtvrtí.

3. Svatopetrská čtvrť a první školní léta

Petrská čtvrť

Dětství proto Hynek strávil v Mlýnské ulici ve Svatopetrské čtvrti, v domě zvaném U Horských a v blízkosti tmavého, neútulného bytu na druhé straně Vltavy, vyrůstal a zahájil zde i svá školní léta – ve farní škole u Svatého Petra, v přímém sousedství kostela, kam nastoupil buď roku 1816 nebo 1817. Stejně jako na všech ostatních pražských školách i zde byla vyučovacím jazykem němčina. Český vyučovací jazyk byl totiž v té době povolen pouze na venkově. Základy českého jazyka proto Hynek pochytil jednak od svého otce, jednak od některých vyučujících – na svatopetrské škole působili totiž také Češi – a možná to byl právě katecheta Hynek Knobloch (1792-1838), který v Máchovi probudil počátky národního uvědomění a jenž měl výrazný vliv na jeho „češství“ – snad právě on poprvé upozornil Máchu na to, že jeho jméno Ignác zní v češtině Hynek. Tuto domněnku dokládá i Knoblochovo věnování, které vepsal jedenáctiletému Máchovi do knihy Kytka vonného kvítí mravného učení pro dítky: „K pilnému čtení obětoval tuhle knížku Hynkovi Máchovi dne 10. září 1821 Hynek Knobloch, katecheta.“

Petrská čtvrť

V době svých studií na farní škole trávil Hynek volný čas jednak se svými spolužáky, s nimiž dováděl nejčastěji na hřbitově u kostela a na místní zvonici, jednak četbou v soukromí. „Co jsme se nahráli a nadováděli na tom starém hřbitově před kostelem, k němuž tři nízké kulaté fortny vedly, na jichžto stupních vždy stará shrbená baba seděla,“ vzpomínal na dětství, které prožíval s Hynkem jeho spolužák Karel Vladislav Zap. „Pamatuji, jak jsme kolikráte utíkali, když nás v nejlepší hře na špačka nebo na školu pan učitel in persona s rákoskou v ruce překvapil, který se vždy na to ukrutně durdíval.“[2] V této době potkala Hynka nepříjemná nehoda, jejíž následky pak nesl celý život. Jako mladý chlapec totiž vypomáhal zvonit na místní zvonici a právě tam se jednou v rozpustilosti zavěsil na lopatku rozhoupaného zvonu, spadl a ošklivě si poranil obličej. Do konce života mu již pak zůstala zřetelná jizva nad pravým okem. Když byly za sto let po smrti exhumovány jeho ostatky, stala se právě tato jizva jedním z identifikačních znaků, který doložil, že se skutečně jedná o ostatky Máchovy. „Již co chlapec byl pln života, pohyblivý, zkoumavý a v jistém ohledu i pilný žák, jak to pozůstalé školní vysvědčení dokazují,“ vzpomínal později jeho přítel Karel Sabina. „Ví se o něm, že již v prvním týhodnu školních návštěv celou abecedu dobře zpaměti uměl a ku konci druhého týdnu již vzorně slabikoval i četl. Připomenouti však se musí, že nikdy nenáležel k oněm tichým bledým školákům...“[3]

Petrská čtvrť poblíž Nových mlýnů

Hynkův otec byl vášnivým čtenářem – a k této zálibě vedl i svého syna. Kromě toho, že mu půjčoval knihy z Krameriovy české edice, četl Hynek rád také v té době oblíbené loupežnické a rytířské historky. „Polomrákota tmavých lesů, soumračné stěny zbořenin hradebních, velebné kobky staveb středověkých, vysoké klenby a tajemné chodby, vše ty malebné obrazy a zsinalé památky dávných věků zašlých, to byly předměty, jakéž Máchovu fantastičnou mysl vábily. Zalíbení toto přešlo z kněh do života,“[4] vzpomínal Sabina.

Když potom Mácha ve svých jedenácti letech přešel na hlavní školu piaristů v Panské ulici na Novém Městě, začali se k jeho oblíbené četbě přidávat i němečtí autoři Schiller a Goethe, který se stal jeho zamilovaným básníkem. Se stejným zalíbením se Hynek věnoval i četbě české literatury – objevil Hájkovu Kroniku českou, s nadšením četl nedávno objevené domnělé národní eposy, rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. Seznámil se s básnickou školou Antonína Puchmajera, jejíž vrchol tvořila Kollárova Slávy dcera a s další literaturou národního obrození. Lákal jej také Václav Kliment Klicpera, především jeho Soběslav, stejně jako próza i poezie Angličana Waltera Scotta. Ještě více než jeho romány, působily na něj jeho básně Panna jezerní a především Píseň posledního barda.

4. Další stěhování: Benediktská ulice

Na Františku

V roce 1822 se Máchovi opět museli přestěhovat – tentokrát do Benediktské ulice, která se nacházela v těsné blízkosti jedné z nejubožejších pražských čtvrtí Na Františku. Stěhují se dokonce dvakrát – nejdříve do domu čp. 689, následně do čp. 690, do domu U Bomovských. Právě do prostředí nejubožejší pražské čtvrti je zasazen Máchův pozdější nejvýznamnější Obraz ze života mého – Marinka. Ve stejné době také Hynkův otec, na základě lékařského potvrzení o onemocnění plicními a průduškovými úbytěmi (tuberkulózou) a dnou, požádal o povolení krupařské živnosti. Těžká práce ve mlýně Máchova otce totiž velmi vyčerpávala. Rozhodl se proto, že si otevře krupařský krám, čímž se tehdy rozuměl obchod s mlynářskými výrobky, případně dalšími drobnými potřebami pro kuchyni. Povolení od magistrátu k otevření živnosti dostal ovšem až o čtyři roky později…

Benediktská ulice č. p. 689 a 690
Jüttnerův plán Prahy 1816

5. První dochovaná práce

První dochovanou písemnou prací, která bývá Máchovi připisována, i když je její autorství poměrně nejisté, je pravděpodobná úloha z katechismu Příběh Josefa Egyptského, která pochází z roku 1824 a je psaná ve formě nepřímých dialogů. Máchovský badatel Karel Janský upozorňuje, že pravopisné nedostatky, nesprávné délky a chybná diakritická znaménka jsou stejné jako v prvním Máchově českém pokusu, básni Straba, stejně jako poukazuje na použití typicky „máchovských“ obratů, např. „sny mladosti své“.

V té době, jako čtrnáctiletý, nastupuje Hynek na piaristické gymnázium na Příkopech. I když po dokončení třetího ročníku hlavní školy se měl na přání otce věnovat mlynářskému řemeslu, uprosil nakonec rodiče, aby jej dali na studia. V Praze tehdy byla gymnázia všehovšudy tři: jedno na Starém městě, druhé na Malé Straně a třetí Novoměstské. Piaristické gymnázium na Příkopech bylo opět církevní školou, kde hlavním vyučovacím jazykem byla němčina. Bylo členěno do čtyř tříd – do dvou gramatikálních a do dvou humanitních. Žáci se navíc museli denně účastnit bohoslužeb v místním kostele sv. Kříže. Školní rok tehdy začínal dosti neobvykle – 3. listopadu a končil 7. září. Týdně bylo osmnáct vyučovacích hodin, z nichž polovinu zabírala latina, zbytek náboženství, dějepis, zeměpis a matematika a od 3. třídy navíc řečtina. Podle dochovaných pramenů míval Hynek nejlepší prospěch právě v matematice.

Jako gymnaziální student se Mácha poprvé setkal se studentem staroměstského gymnázia Eduardem Hindlem, s nímž uzavřel trvalé přátelství. Jejich dochovaná korespondence se později stala cenným pramenem objasňujícím Máchův život. S Eduardem Hindlem Máchu spřátelila příhoda, která se stala v době studií na piaristickém gymnáziu. Při hodině náboženství ztropil jeden z žáků nějaký přestupek, který nesmírně popudil katechetu. Ten vše ihned začal vyšetřovat, aby vypátral a potrestal viníka. Když uhodil na pravého původce činu, student zrudl a začal koktat. Mácha, který poznal, že je s kamarádem zle, rázem zhasl olejovou lampu, která osvětlovala třídu. Katecheta se sice rozčiloval ještě více, ale viníka již nevypátral. „O činu Máchově dozvěděli se studenti z gymnazia staroměstského, na němž studoval také Eduard Hindl. Líbilo se jim to tak, že se vydali k Máchovi a nabídli mu svoje přátelství, a od té doby přilnuli k sobě Mácha s Hindlem jako bratři.“[5]

Na Příkopech studuje Hynek šest let. Právě do tohoto období spadají jeho první básnické pokusy – báseň Straba, jenž je ohlasem hrůzostrašných kramářských balad, a kterou jeho přítel a první vykladač Karel Sabina pokládá za vůbec první Máchův básnický pokus. Začíná verši:

„Tam kde v lese na vysoké skále,

smutné stříbrozvuky pějí stále,

před časy stál převysoký hrad,

na němž bydlel rytíř Milorad.“

Straba pochází pravděpodobně z roku 1827 a je napsána v duchu německé poezie. Vypráví o rytíři Miloradovi, který miluje Bělolinu a navštěvuje ji na hradě Milín. Jednou potká čarodějnici Strabu, která jej chce získat. Báseň pak končí tím, že Milorada srazí hrom do propasti a Bělolina žalem zahyne...

„Dobrou noc ti, dívko, dívko zlatá,

tichost tam kde panuje svatá,

budeš dlouho, dlouho sladce spát,

až tě k soudu bude trouba zvát.“

Většina Máchových prvotin je ale psána v německém jazyce – především sbírka Versuche (Pokus) z roku 1829. Někteří Máchovi životopisci také soudí, že na gymnáziu psal Mácha ve verších dokonce i školní úlohy, jenž byly ostatním předčítány jako vzor. Ohlasy Máchových prvotin dolehly i do některých pozdějších českých básní. Poslední Máchova německá báseň pochází z roku 1833, ale v té době již byla v jeho tvorbě výjimkou.

Chudoba, která provázela celý Hynkův život, stejně jako časté osamění, podněcovaly jeho sklony k zádumčivosti a ke snění – rozpor mezi snem a skutečností, tak častý v romantickém hnutí, pak vedl k jeho častým úvahám o smrti. „Já miluji květinu, že uvadne, zvíře – poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy; já miluju – ba více než miluju – já se kořím bohu, poněvadž – není,“ poznamenal si do svého Zápisníku. Úvahy o smrti, odklánění se od reality ke snu, vedly Hynka k tomu, že se i ve svém životě často odvracel od přítomnosti k minulosti. V době, kdy ještě nevyšly Palackého dějiny, se Hynek vydává po stopách české historie sám – poutí po českých hradech. Jeho záliba v toulkách přírodou se začala projevovat od prázdnin roku 1828, které Hynek trávil u svých dvou tet v Měšeticích – u otcových sester Anny a Marie. Manželem druhé z nich byl krejčí a vojenský vysloužilec Václav Bárta, který se o šest let později stal předlohou pro postavu vysloužilce z Cikánů, jedné z mála Máchových komických figur v Máchově díle. Autor sám si o něm poznamenal: „Lhaní tak mu již bylo silným zvykem, že nemaje komu jinému, sám sobě musil lháti. Časem hlavou i rukou pohyboval, jako by se tomu všemu náramně divil, a někdy se uprostřed vypravování zastaviv, kořalkou chřtán propláchnul, a jednotlivé „aj,aj!“ vyklouzlo z dlouhovlasými vousy přikrytých úst.“[6] Podle Karla Janského Máchův vysloužilec Bárta posloužil dokonce za vzor Hálkovu Frajtru Kalinovi, a některé pasáže jsou dle něj dokonce pouhou kopií Máchova díla.

Právě v Měšeticích se Mácha seznámil s lesníkem Františkem Ništěrou, který jej – ve společnosti dalších studentů – poprvé zavedl na hrad Zvěřinec, kam později byla zasazena pamětní deska s nápisem: „Zde dlíval a sny své spřádal K. H. Mácha, pěvec „Máje“ smutný student z Měšetic.“ Právě tímto termínem označovali místní obyvatelé Máchu, který se svým tmavým oblečením nápadně odlišoval od ostatních. „Smutný černý student“, tak jej dokonce označil v obecní kronice Jan Matějíček.

Mácha se zaujetím naslouchal pověstem o místních tragických událostech. Jedna z tragédií, která se na Zvěřinci odehrála, vyprávěla o dvou lidech, kteří se na hrad vypravili hledat poklad, ale jeden z nich záhadně zmizel a nikdo jej již nikdy nespatřil. Druhého z nich našli v mdlobách u napolo vykopané jámy a až do smrti neprozradil, co se té noci vlastně událo. Fascinován pověstí se Mácha na Zvěřinec stále vracel a několikrát tady ve skalním výklenku také přespával.

6. Dobytčí trh - Máchova trudná komnata

Karlovo náměstí s vyznačeným domem, kde Máchovi bydleli

Když v listopadu 1826 dostal Hynkův otec po čtyřech letech čekání konečně povolení provozovat krupařskou živnost, znovu se byla celá rodina nucena přestěhovat – tentokrát na Dobytčí trh, dnešní Karlovo náměstí, do domu U Hrbků čp.551. Dobytčí trh, který byl v té době považován za periferii Prahy, byl tehdy největším náměstím v Čechách. V té době bylo nedlážděné a v jeho středu se nacházela kovárna, vojenské skladiště a malá vězeňská nemocnice. Celému náměstí potom dominoval jezuitský kostel sv. Ignáce, k němuž přiléhal vojenský špitál. Severní stranu náměstí uzavírala novoměstská radnice, před níž stával ještě do dvacátých let pranýř, v němž byly vystavovány především osoby odsouzené za kuplířství. O Dobytčím trhu kolovala také pověst související s místním černým kamenem zvaným „kámen sťatého“. Říkalo se, že na něm byli v noci popravováni zločinci, které pak kat bezhlavé vrhal do tajné chodby, která se nacházela pod kamenem... V tomto prostředí, ve zchátralém jednopatrovém domku krčícím si, těsně u rohového domu U kamenného stolu, otevřel Máchův otec svůj krámek. V ještě temnějším a depresivnějším prostředí než v Benediktské ulici tady Hynek žil od svých šestnácti let až do podzimu roku 1836, než zavítal do své poslední životní stanice – do Litoměřic. Kromě krupařského krámku, který si zde jeho otec zřídil, byla v bytě na Dobytčím trhu jen malá kuchyně a tmavá světnice ústící do špinavého dvora. Zde prožíval Hynek své sny a právě tady tvořil. „Otec jeho krupařil, měl moučný krám v úzkém domku přízemním vedle Kamenného stolu na Karlově náměstí. Do bytu se chodilo krámem, kuchyňkou do přízemního staveníčka uprostřed dvorku. Sednice ta bývala nejspíše někdy pekárnou, byla jen o jednom okně obloukovém. V ní bydlel Hynek samoten, byla velmi tmavá. Temnost tato a osamělost bytu souhlasila úplně se smutečnou duševní náladou Máchovou, jenž vždy snil o krásných a slavných časech vlasti.“[7] Karel Sabina vzpomínal na jeho příbytek takto: „Bylť to vskutku příbytek pro básníka Máchova rázu jako naschvál utvořený; síň podlouhlá, úzká, tichá a vždy soumračná a chladná, zář slunce nezameškala se na stěnách jejích, nízkým oknem ledva podlahy na okamžik dotknuvši. V čele na zdi visel obraz Karlova Týna; postel, stolek, dvě stolice, skříňka na knihy a kytara, to byl všechen nábytek.“[8]

Není proto divu, že Mácha z tohoto prostředí rád utíkal do přírody, navštěvoval hrady, čí alespoň parky a zahrady. Jedním z nich byla Kanálka, založená koncem 18. století. Pestré záhony květin a exotické dřeviny ostře kontrastovaly s místy budícími dojem divoké přírody. V jedné části se nacházelo jezírko s vodopádem a poustevna se zvoničkou, v jiné, která měla připomínat Čínu, stály barevné altánky a pagody. Do Kanálky, která koncem 19. století zanikla, umístil Mácha počáteční scénu své pozdější povídky Marinka, v níž básník, procházející večerní zahradou, potká na osamělé pěšině podivného žebráka. Další děj pak situoval do nejbídnější pražské čtvrti Na Františku.

7. Student filosofie

Po absolvování gymnázia nastoupil Mácha na studium filozofie, dvouletému oboru, který byl v té době jen jakousi povinnou přípravou ke studiím univerzitním. Právě sem se postupovalo z gymnázia. V té době byla filozofie rozdělena na dva ročníky – první se nazýval logikou, druhý fyzikou. „Filozofie byla utěšenou oazou uprostřed pouště rakouských studií...K uvolnění poměru mezi profesorem a žáky přispívalo také nemálo, že každý profesor přednášel jen svůj předmět a nebyli to takoví „všemi vědami vládnoucí duchové“ jako na gymnasiích,“ popisuje Karel Janský. Jakub Malý poznamenává, že filozofie nebyla nic jiného než „ústav, ve kterém mladíci zproštění přísné kázně gymnasiální mohli se vybouřit a vyvztekat, dříve než vstoupili do praktických studií.“[9] Ještě otevřeněji popisuje obvyklá studentská léta Jakub Arbes: „Pusté pitky, divoké, prostopášné hry a zábavy skoro uličnické, noční orgie a zhusta i hospodářské a pouliční rvačky těchto „nadějných synů věd“ s prostými vojáky nebo řemeslnou chásou, ba i s měšťanstvem pokládány za cosi zcela přirozeného, ba nevyhnutelného.“[10] To vycházelo také z toho, že – jak uvádí Arbes - „před posledními prázdninami mladíček některým profesorem gymnasijním ještě za uši krákaný, titulován nyní ve škole „pane“, směl kouřiti, hostince navštěvovati a s hůlkou do přednášek choditi, slovem „filosof“, byť sebe mladší, požíval občanských práv a využitkoval také po svém způsobu volnost takřka přes noc nabytou.“[11] Právě tady se Mácha seznámil se svým pozdějším přítelem a následně také prvním vykladačem jeho díla, Karlem Sabinou, stejně jako i s Karlem Jaromírem Erbenem, který jej, jak vzpomínala dcera Eduarda Hindla Božena, později označil za „výstředního, ba až skoro za nepříčetného člověka“.[12] Kroužek těchto vrstevníků, k nimž patřili i jeho přátelé Eduard Hindl, Václav Mach, Antonín Strobach, J. Beneš či František Ladislav Rieger, se scházel často také v Máchově „trudné komnatě“ – jak si on sám pojmenoval místnost, kde žil – na Dobytčím trhu. Tam debatovali a předčítali své vlastní literární práce. V rámci studia filozofie se Mácha přihlásil do mimořádné přednášky Josefa Jungmanna o českém jazyce na Akademickém gymnáziu. Byl to právě Jungmann, kdo v roce 1831 veřejně pochválil Máchovu báseň Svatý Ivan a doporučil ji k uveřejnění. „Také jiné literární pokusy zde Jungmannovi k posouzení se podávaly, o kterých on v příští hodině svůj úsudek pronášel. Jednoho dne četl nám z takovýchto prací báseň, jak pravil, zdařilou a velmi slibnou, a nakonec jméno skladatelovo vyvolal. Vyvstal jinoch pěkného štíhlého vzrůstu, s vlasy havraními, a oči nás všech se naň obrátily. Byl to Karel Hynek Mácha,“ vzpomínal Josef Bojislav Pichl a pokračoval: „Já byl tenkrát spoluredaktorem Večerního vyražení a hned jsem si umínil schválenou báseň tu pro svůj list ukořistit… Mácha ochotně svolil a rukopis mi odevzdal. Již příští týden mohl jsem mi číslo svého listu na velínu tištěné s básní jeho na první stránce odevzdati. Byl nevýslovně potěšen, uzřev jméno své po prvé před českým obecenstvem se skvíti… Od té chvíle stal jsem se důvěrným přítelem jeho a častěji v jeho obydlí jej navštěvoval.“[13] Svatý Ivan vyšel v časopise Večerní vyražení v prosinci 1831.

„Vysoká kde hrdě skála,

Ve hvězdném strmí říš,

Jejíž vrchol mechovitý

Na svatém hřbetě nese kříž,

Jenž vyhlídá z tmavé houšti:

Bydlí svatý Ivan v poušti...“

V lednu 1832 pak tamtéž vyšla další báseň – Abaelard Heloíze, s podtitulem Psáno z kláštera. Zajímavá je především tím, že se zde poprvé objevil plný Máchův podpis – Karel Hynek Mácha. V devatenáctém století bylo módou spisovatelů připojovat si další, básnické jméno. Proč Mácha zvolil právě jméno „Karel“, je otázkou. Možné je, že jej zvolil podle vzdáleného příbuzného Karla Máchy, který působil jako rychtář v Krásné Hoře a byl známým a váženým mužem v celém okolí.

K dalším českým básním z tohoto období patří Srdci mému, Vorlík, Svatý Vojtěch, Syn mlynářův a Noc. V ní se, jako v jedné z prvních, objevila oblíbená postava poutníka, která hraje výraznou roli v pozdějším Máchově díle. Zde však ještě dojde konce své pouti, nejedná se o pozdějšího poutníka „nekonečné touhy“. V případě těchto básní se stále ještě jednalo o prvotiny, epigonsky napodobující běžné vzory soudobé sentimentální lyriky a projevil se v nich také vliv Máchovy oblíbené četby – Rukopisu Královédvorského. V tehdejších Máchových pracích vystupují často i postavy z rytířského středověku, nejčastěji v truchlivých obrazech za večerní nálady.

8. Rok 1830 – Evropská revoluční vlna

Významná změna přichází roku 1830, v souvislosti s revolučními událostmi ve světě. Již od dvacátých let se to v evropském ovzduší hemžilo revolucemi – v lednu 1820 – kdy Máchovi ještě nebylo ani deset let – vypukla revoluce v Madridu, v červenci vzbouření v Neapoli a na Sicílii, v srpnu v Portugalsku. Stíhání karbonářů, útisk a vězení – to vše bylo téměř na denním pořádku. Když se v roce 1821 vzbouřili Řekové proti Turkům, přijel jim na pomoc i romantický básník – a Máchův oblíbenec – George Gordon Byron, který zde však také o tři roky později zemřel. Vlna revolucí vypukla v roce 1830 – červencová revoluce ve Francii ve třech dnech smetla královskou vládu nenáviděných Bourbonů. Když se v srpnu dávala v bruselské opeře Auberova Němá z Portici, belgičtí nespokojenci se pod vlivem rybářské písně vyhrnuli z divadla a kamenem rozbitá lucerna se stala znamením pro povstání – lid zapálil palác ministra spravedlnosti a vypálil policejní budovu. Na podzim se Belgie osvobozuje od nadvlády nizozemského království a 18. listopadu je prohlášena její samostatnost. Stejně jako ve Francii či v Belgii to však vře také v Itálii či v Sasku.

Naše území snad ponejvíce zasáhly události v Polsku započaté varšavským povstáním z 29. listopadu 1830. Polské území bylo v té době rozděleno mezi tři sousední státy: Prusko, Rakousko a Rusko, jemuž patřil největší díl. Revoluce s cílem obnovit polský stát byla především dílem polské šlechty a měšťanstva a nedopadla pro Poláky dobře – 26. května 1831 byli poraženi v bitvě u Ostrolenky a výsledkem bylo, že 8. září 1831 musela obklíčená Varšava kapitulovat. Více než dvacet tisíc Poláků, kterým je povolen odchod do Francie, opouští svou vlast – a míří pochopitelně přes Čechy.

Když se to Mácha dozvěděl, prohlásil: „Jsou bídněji na tom než my, když i vlast svou musí opouštěti,“ a ihned vyhlásil sbírku. „Šatstvo, prádlo, obuv a pokrmy byly opatřením matky Máchovy dopraveny do Karlína, vlastně do hospod Myší díry a do Města Štrasburku, kdež ubozí otrhaní a schrtlí Poláci, nejvíce studenti, čekali na pomoc. – Máchou byli uvítáni a obdařeni... To vše se dělo ovšem potajmu a tak rychle, že se pražská policie teprv později o tom dozvěděla, když polští ubožáci již byli dále odcestovali.“[14]

Díky pomoci, kterou Mácha pro Poláky organizoval se s mnohými z nich setkal a nadchl se pro polský jazyk, kterému se rychle naučil. Od té doby se také datuje jeho zájem o polské romantiky – především o Mickiewicze a Slowackého, stejně jako o básníky anglické, s nimiž se Mácha začal seznamovat především díky polským překladům. Máchu, který anglicky neuměl, díky nim uchvátil především lord Gordon Byron, k čemuž přiznával i ve svých denících. Díky slabosti pro tohoto básníka byl také později kritikou neprávem napadán z kopírování Byrona a z toho, že veškeré motivy v Máji převzal z jeho děl. Byron Máchu uchvátil především svými odbojnými postavami, které se bouřily proti řádům a dopouštěly se zločinů.

9. Podivín Mácha

Knihy, záliba v přírodě, osamělé hloubání i zvláštní oděv – především jeho později pověstný šedobílý plášť s červenou podšívkou – odlišovali Máchu od jeho současníků. „Všichni vrstevníci Máchovi shodují se v tom, že byl Mácha člověk neobyčejný – povaha hluboká, cituplná, nepřístupná – samotář, nespokojenec, ba rozervanec,“ píše Jakub Arbes. „Bylť on svého pěkného vzrůstu tělesného a jiných předností snad až příliš si vědom a rád, někdy až nápadně, se strojil. Jeho bělavý plášť s červenou podšívkou šatil jej sice velmi pěkně, ale byl přece něco výstředního, jakož i jiné části oděvu jeho. Rozličné způsoby v jeho chování také někdy svou výstředností až urážely,“[15] vzpomínal jeho přítel J. B. Pichl. Jako na člověka libujícího si v neobyčejnostech, jej popisoval i Boleslav Jablonský. „Potkal jsem ho jednou v tuhé zimě na ulici v bělavém plášti oficírského kroje s červenou podšívkou a v bílých letních pantoflích,“[16] vzpomínal.

Svůj pověstný plášť s červenou podšívkou plášť si nechal Mácha ušít až roku 1834 v souvislosti s jeho cestou do Itálie. Zhotovil mu jej divadelní ochotník a krejčí Jan Kaška, který s Máchou často hrával v ochotnickém divadle u Kajetánů. Plášť byl ze sukna světle šedé barvy s výraznou červenou podšívkou, červeným límcem a se zlatými knoflíčky. Vzorem pro něj mohl být buď plášť Máchova oblíbence, lorda Byrona, nebo plášť karbonářů. Podobně výstřední byly i další části oděvu, který Mácha zvolil pro svou italskou cestu: červená čapka se stříbrně vyšitým českým lvem a na straně se zlatým drakem a vysoké jezdecké boty s ostruhami. Tento „podivný oblek“, jak si jej Mácha sám své oblečení nazval, připomínal důstojníka a budil pozornost jak běžných lidí, tak především policie.

V Máchově oblečení bylo ale vždycky něco výstředního. Zpočátku nosil černé přiléhavé šaty (díky nim si také vysloužil přezdívku „smutný student“), později se oblékal „malebněji“. I na to vzpomíná Jan Kaška: „Proti panující módě nosil vždycky černou vestu až nahoru zapnutou, černý šátek na krku beze všech límců, modrý frak se žlutými knoflíky a světlešedivé pantalony.“[17] Ke svému šedočervenému plášti, jehož cíp si – jak vzpomíná Ladislav Rieger – malebně přehazoval přes rameno, nosíval boty s ostruhami a jezdecký bičík.

Polská revoluce z roku 1830 výrazně změnila společenský život u nás. Začala se vytvářet řada čtenářských společností, ve kterých se debatovalo nejen o evropských romantických tendencích v literatuře, ale také o politice. Duší těchto skupin nebyli opět nikdo jiný než Mácha a Sabina. Se svými kamarády se tajně scházeli po kavárnách a hospodách a vášnivě diskutovali o budoucnosti svého národa. Mácha, na nějž revoluční události zapůsobily, píše v té době politické básně, jejichž ideou je boj za svobodu a výzva k činu, jako například: „Až zařva český lev/ na nepřátely stane/ až prapor vzhůru vzplane/ má jemu budiž krev.“

10. Mácha jako divadelní ochotník

Se stejným nadšením navštěvoval Mácha i česká představení ve Stavovském divadle a aktivně se také účastnil divadelního dění – jako ochotník hrál v refektáři bývalého kláštera, v Kajetánském domě na Malé Straně se skupinou divadelníka a dramatika Josefa Kajetána Tyla, která zde zahájila činnost 27. července 1834. Do ní patřili kromě Tyla a Máchy pánové F. J. Rubeš, J. Kaška, V. Filípek, J. Malý či K. Sabina a starší generace (Čelakovský, Chmelenský, Jungmann, Palacký a Šafařík) se na ně chodila dívat.

V dochovaných svědectvích (včetně Máchova zápisníku, do nějž sepsal seznam svých hraných rolí) se uvádí, že Mácha v letech 1834-35 vystoupil nejméně v patnácti divadelních hrách a v šestnácti úlohách, a to nejen na ochotnickém Kajetánském divadle, nýbrž i v divadle Stavovském, jak dokládá mj. vzpomínka komika Kašky: „Při celé kajetánské společnosti nebyl nikdo proti mému přijetí nežli nebožtík Mácha, který s námi, jakož i později také na Stavovském divadle milovníky a hrdiny hrával, avšak nepronikl.“[18] Z té doby se zachovala recenze, která popisuje, jak si Mácha, vystupující pod pseudonymy Milihaj, Hynek nebo Chám, počínal v roli Jindřicha Prachatického v Klicperově hře Blaník. „V Blaníku ponejprv vystoupil p. Milihaj v osobě Prachatického, ochotník pěkně vzrostlý, a co se jadrné české výřečnosti dotýče, vší pochvaly hodný. I hrou nenucenou a přiměřenou nás tak obdaroval, že nic srdečnější nepřejeme, než abychom brzo příležitosti měli jej ve větší úkolu pozorovati. V té naději my úsudek svůj a jeho – jak se nám zdá – pěkných schopnostech na ten čas odkládáme.“[19]

Právě zde, při zkouškách v Kajetánském domě, se pravděpodobně seznámil s Lori, vlastním jménem Eleonorou Šomkovou (1812-1891), která bývá jeho životopisci popisována jako prosté, hezké, ale velmi průměrné děvče. Tylův biograf Filípek o tomto období zaznamenal: „Pro první pokus sestavil quodlibet. Mácha uchopil se úlohy hrdiny, Tyl úlohy milovníka, Rubeš učil se za Zachariáše z „Žižkova meče“ a též mně byla nějaká úloha přidělena. Pro ženské úlohy byla Forchheimová a jistá její známá, kteráž chtěla pokusiti se vystoupit, avšak nevystoupila. Byla to dívka, kteráž později tak mocně v život Máchův zasahovala. Seznal ji při zkouškách, a domnívaje se v ní pozorovati jakési zvláštní prostosrdečnosti, za milenku si ji oblíbil. Zkoušky se v obydlí Tylově, ve vojenském domě (Tyl byl totiž také ještě vojenských furýrem) na rohu Truhlářské ulice, kdežto nyní roh nových kasáren se vypíná, pilně odbývaly.“

Máchův románek s Lori je všeobecně znám. Mnohem méně se však ví o ženách, které Máchovu vztahu s ní předcházely. V polovině srpna 1832 navštívil na pozvání svého přítele Václava Macha posvícení v Benešově. Nejen že zde navštívil zříceninu Kožlí, ale také složil pro jedno ochotnické představení prolog a zahrál si roli studenta Javorníka ve Štěpánkově komedii Čech a Němec. Jak dokládají svědectví, hrál „znamenitě, že mu bylo potom ze všech stran pochlebováno“. V představení jako dcera mlynáře účinkovala i dívka, která upoutala Máchovu pozornost – Márinka Stichová (Václav Mach uvádí ve svých pamětech chybně Štechová), dcera lesníka z myslivny Želetinky. „Mácha, nejsa milovníkem tance, se jen ze zdvořilosti s některými dívkami několikrát otočil, bavil se konečně výhradně s Márinkou Štechovic. Byloť to děvče sličné a půvabné. Znala se, čítajíc české knihy, v češtině, což zvláště Máchu těšilo,“[20] vzpomínal Václav Mach. I když Mácha Márinku ještě několikrát navštívil, jeho náklonnost k ní se nedočkala odezvy – Márinka byla zadaná a odmítnutý Mácha potom upadl do smutku, což se odrazilo v jeho tvorbě. Výrazem tohoto vztahu jsou Pomněnky zasázavské (názvem se Mácha hlásí k památným Čelakovského Pomněnkám vltavským) vydané roku 1833 v časopise Krok a pravděpodobně i fragment veselohry Polesný, jediného veseloherního zlomku, který byl nalezen v Máchově pozůstalosti. Je možné, že šlechtic Dvorecký z Borové, který se rozhodl bojovat se sokem Podhajským o Lidmilinu lásku, je Mácha sám. I pozdější povídka Marinka mohla do jisté míry souviset s touto dívkou – i když na druhé straně Marinka bylo jméno u romantiků značně oblíbené.

„Mácha neměl mnoho milenek,“ soudí Karel Sabina ve svém Úvodu povahopisném. Zmiňuje se ale o tom, jak mu Mácha s nadšením a celý rozrušený popisoval některé z dívek, jež na něj „čaromocně“ působily. Jednu z nich poznal na tanečních hodinách pana „Z“. Okouzlila jej bledou tváří „byronského rázu“. Když s ní ovšem promluvil, poznal, že se jedná o děvče zcela obyčejné. „Mácha byl náruživým v lásce jako v životě. Jeho rozčilená mysl hledala za oblíbenou tváří i oblíbené myšlenky a city. On hledal ideály v podobách ženských, a že nalezl jen ženské v podobách ideálních, to jej rmoutilo, to v něm vždy více upevňovalo přesvědčení, že tvář člověčenstva je klamná a že jen ony duševní vnady, jimiž příroda, sama věčně milostná, obdařila miláčky své, samy v sobě pravdivé jsou, mysl však ženská že málokdy s nimi souciťuje. Ženské, které sobě byl zamiloval, byly mu vždy poetickými předměty, ale že on sám poezii v ně vložil, kteráž často ani jediným ohlasem ani jediným souzvukem nejevila, že tím vskutku je, co on v ní tušil, zůstal na tom, že je ženská jenom výkvět smyslné klamné krásy a že v pospolitém životě také jen s toho stanoviště se oceniti dá, ba že nikdy nedostihne oné výše poetické dokonalosti, jakouž jí rozličná obrazivost a roztoužená mysl básníkova přiosobuje.“[21]

Další dívka, která jej přitahovala, žila dle Sabiny v Mladé Boleslavi. „Tvář vskutku ideální, ochvívaná tmavými kadeřemi, pod nimiž bílé, avšak bledé tváře dvě tmavožžoucí oči planuly,“ píše o dívce Sabina, který zaznamenal fragmenty z milostných dopisů zachovaných pravděpodobně z let 1832-33. Jejich adresátka je ovšem neznámá. Je ale možné, že touto „neznámou“ dívkou byla přímo Márinka Stichová, a že Sabina úmyslně zaměnil místo odkud pocházela, s ohledem na žijící osoby. „Chtěl jsem květinu utrhnouti na nivě lunojasné, ale jako ledochladná slza sklopila rosa noční žžoucí ruku mou; - skloniv se k růži, obdivuji krásu její, spatřil jsem ji z hrobu vykvítati.... Tak se světem v rozepři se zničeným srdcem, nepoznán od nikoho, samoten jsem žil v kluku světa, nemilován od žádného a nic nemiluje, jako vyhnanec, jenž na pustou se ukryl skálu, jejížto neprohledná noc černým závojem ho zahaluje... Ty Vy jste mi vzešla co denice žžoucí nad tmavými valy mořskými, a první záře prodrala se mnou temnou, pustou, bezživotnou nocí... Nejbližší sny mladictví mého vracely se nazpět, s láskou vroucí obejmul jsem opět nalezený ideál svého života. Ve Vás zočil jsem vidinu svou v tělesné skutečnosti... A nyní se opovažuji Vám zjeviti, co v každém dechu mém se opětuje, čím zraky mé zahořují a co ústa má ostýchají se vyřknouti...., že Vás miluji! Tak vroucně miluji, jakž nikdo na světě ještě nemiloval! Neboť odvrácen od světa, jakož já jsem, jedině k Vám hledím, jedině Vás milovati mohu!“ Jak vyplývá z dalších dopisů, tato láska nebyla opětována a přinesla Máchovi další zklamání. „Ledva vzešlá, již opět mi zacházíte? – nadálť jsem se toho, a protože jsem i v tušeném blahu svém vždy byl smutný; viděl jsem, že jediná hvězda tato není mojí hvězdou a že jen proto mně na okamžení zasvítila, aby bolestné toužení po záři její jen ještě bolestněji mne rozčílilo...“ To ještě více utvrzuje domněnku, že se mohlo jednat přímo o Márinku. Kdy tento vztah definitivně skončil, také není jisté. Již v lednu 1833 se ve svém zápisníku přirovnává Lessingovým citátem k „fénixovi bez přítele a bez milenky“ a ve druhé polovině téhož roku píše: „Jiný praví, jaký žel jim, že obrazotvornost obraz milenky před oči staví, což já, kdy obraz její ani představiti mi nelze.“

Jedinou láskou, která, jak píše Sabina, „poutala ho jako osud, v němž se člověk potácí,“ byla již zmíněná Lori. „Otci mému se příliš nezamlouvala,“ vzpomínala dcera Máchova přítele Eduarda Hindla. „Popis Máchovy Marinky v jeho Obrazech ze života mého jest prý vlastně popis Lořin; leč Marinku Mácha líčí jako dívku velké, štíhlé postavy, kdežto jeho Lori byla postavy velmi drobné, takže, když ji Mácha domů do bytu rodičů svých na Karlovo náměstí přivedl a jim představil, matka Máchova, ač sama byla postavy malé, řekla mu: „Co jsi si to za ťopku vyvolil!“ [22] Máchova matka nebyla vztahu s Lori od začátku nakloněna, a snažila se od ní syna všemožně odradit. Odpor matky k Lori se nakonec tak vyostřil, že po Hynkově smrti dokonce prohlásila, že právě ona byla hlavní příčinou jeho smrti. Svůj poměr s Lori však Mácha dlouho pečlivě tajil, zpočátku o něm věděli jen jeho přátelé Hindl a Sabina. V té době totiž Mácha studoval, nemohl se ženit, a proto vystupoval jen jako její snoubenec. Sňatku navíc bránilo to, že Máchovi chudí rodiče nemohli svého syna, narozdíl od rodičů Lori, dostatečně zaopatřit.

Na své setkání s Máchou vzpomínala později i Lori, jako 69letá stařenka, ve vyprávění J. L. Turnovskému: „Měla jsem sotva sedmnácte let, když jsem se s Máchou seznámila. Moje starší přítelka Magdalena Forchheimova uvedla mne ve společnost hereckých ochotníků, kteří chystali se hráti české divadlo ve Švestkově domě u Svatého Mikuláše na Starém Městě. Dostala jsem úlohu v Klicperově Kytce a chodili jsme hru zkoušet do obydlí Tylova na rohu Truhlářské ulice. Bývali tam Filípek, Tupý, Trojan, Sabina a jiní mladí literáti. Jednou jsme šli ze zkoušky do Celetné ulice do kavárny u Suchých. Byla tam hojná návštěva. Tyl dal mně a Forchheimové, která jeho nevěstou byla, přinésti čokoládu. Ostýchala jsem se, bylo to poprvé, kdy jsem byla mezi tolika mladými muži. Jeden z nich uprostřed nevelké místnosti stoje, o stůl se opíral a bedlivě mne pozoroval, a konečně přistoupiv k nám, praví: „Prosím, jen pijte, panno, to vás příjemně zahřeje.“ Byla jsem zjevem mladého, asi třiadavítiletého muže tak zaražena, že sotva jsem odpověděla. „To je pan Mácha,“ šeptala mi Lény Forchheimova, „ten bude hrávat hrdiny, má k tomu pěknou postavu a silný hlas – viď?“ – Doprovázel nás s Tylem až k Svatému Petru, kde moji rodiče i Forchheimovic v sousedství bydlili, a cestou se mne tázal, kam chodím v neděli do kostela, a když jsem mu řekla, že k Svatému Jakubu na půl dvanáctou, rychle odpověděl: „Tam já také chodím.“ Uvěřila jsem tomu teprv v neděli, kdy z kostela vycházejíc, blíž vchodu u sloupu jsem ho státi spatřila. Lény byla se mnou, a Mácha vyšed za námi z kostela, provázel nás. Byl velmi způsobný a tázal se mně, směl-li by k nám do domu přicházeti. „Řekni, že se musíš doma zeptat,“ zašeptla mi Lény a já to řekla. Doma jsem se svěřila matce a ta měla pak poradu s otcem. „Mácha – Mácha,“ přemítal otec, „měl jsem kamaráda Máchu, snad to bude jeho syn,“ pravil a dal svolení k návštěvě. Ale když Mácha poprvé k nám přišel, okázalo se, že je z rodiny zcela jiné. A když už jednou u nás byl, nepřestal k nám chodívat Přinášel mi rozličné knihy, a když jsem mu řekla, že miluji zpěv a hudbu, přinesl kytaru, hrál a zpíval. Měl rád písně „Spi má zlatá“ a „V borovém na skále háji“, a když později nastala „Kde domov můj“, byl by ji pořád zpíval. A já bych ho byla poslouchala ustavičně.“[23]

K setkání Máchy a Lori došlo v zimě na přelomu roku 1833 a 1834. Útlá sedmnáctiletá dívka Máchu okouzlila. Zpočátku ho uchvacovala její prostota, ale záhy zjistil, že mu duševně nestačí a že neodpovídá představě ženy, kterou si vysnil. Mezi Hynkem a Lori proto často docházelo k nedorozuměním a Hynek si mnohokrát pohrával s myšlenkou na rozchod. Z nevyváženého vztahu unikal také svými častými cestami. „Lori! Procestuju přece, a sice dříve nežli jsem myslil, takže mi času nezbude k rozloučení. Nebylo by toho také zapotřebí, neboť jsem Vám již v neděli dal s Bohem, navždy a činím to tímto listem také písemně. Buďte zdráva. Přesvědčen jsem, že mě snadno pohřešíte i že budete vědět, jak se vyrážet... Já Vás vroucně miloval, a běda mně, že Vás ještě miluju,“ psal Mácha před jednou ze svých četných cest.V záznamu v deníku ze 4. října 1835 zase píše: „Tamodtuď bylo viděti do hor krkonošských, Středohoří atd. Pohádali jsme se, že neuvidí ozdoby v Praze, hodil jsem kloboukem a díval jsem se do hor.“ Tehdy byl s Lori na výletě na vrchu Ladví u Ďáblic.

Vzpomínky Lori, stejně jako řady dalších současníků, dokládají, že Mácha byl mužem nepřiměřeně žárlivým a Lori se s ním cítila jako v kleci. Nesměla bez jeho dohledu vycházet z domu, stejně jako nakonec nesměla hrát ani v ochotnickém divadle. Na to Lori vzpomínala takto: „Já však hráti nesměla, Mácha to nedovolil. Na úřadě oznámena místo mě moje sestra Marie jako ochotnice, ale později přistoupily k tomu kromě Lény Forchheimovy ještě jiné dámy. Byla jsem však skoro na každém představení, zvláště když hrál Mácha. Jednou jsem mu chtěla jeho žárlivost splatit a okázat mu, jak to trapné, když mne bez příčiny podezřívá. Hrál milovníka k jedné panně, jižto pak byl povinnen doprovodit domů. To bývalo u ochotníků kajetánských obyčejem. Mne a sestru doprovázeli jistí páni. Hněvala jsem se naoko a Máchu to velmi znepokojovalo. Ale nemohla jsme to dlouho snésti, zasmála jsem se a řekla mu, že to byl žert na splátku jeho žehravosti. zamračil se trochu, ale pak mi podal ruku a byl blažen. Byli jsme nerozlučně svoji, a když překonány chvíle, v nichž naši rodiče podrobili se nutnosti, dělali jsme plány o budoucnosti...“[24] O Máchově neúměrné žárlivosti svědčí i další Loriina vzpomínka: „Byl tak dobrý, srdce byl by rozdělil s každým, koho měl rád. Ale také se uměl hněvat a hrozně žárlil... Jednou jsme byli v bále U černého orla na Dobytčím trhu. Hostinský Svoboda vzal mne tam za ruku, a Mácha se proto rozhněval. Na cestě domů jsem mu domlouvala: „Ale což je to něco zlého? Nemohu za to, že mne za ruku vzal.“ – „Je to zlé a já to dokonce nechci!“, pravil. Také jsem bez jeho vědomí nesměla nikam chodit, a vyšla-li jsem, musel být při tom...“ Nebylo jistě náhodou, že motiv žárlivosti, v Máchově životě tak silný, se promítl i v jeho díle. Podle Tylovy povídky Rozervanec, kterou publikoval po Máchově smrti, mělo ale to, že Lori nevystoupila v jejich divadle zcela jinou příčinu – Lori byla příliš ostýchavá a hlavně „naprosto neschopná převtělit se v osobu jinou“. Navíc byla vychována německy a češtinu příliš neovládala. Podle dopisů a četných záznamů v deníku, si Mácha s Lori dopisoval i mluvil právě německy, což mu ovšem značně vadilo.

11. Poutník Mácha

Máchovou největší láskou však byly toulky českou přírodou související se zájmem o národní minulost. Neobyčejně rád cestoval, nejraději pěšky – jeho finanční situace mu ostatně ani nic jiného neumožňovala – a se zájmem navštěvoval staré hrady a zříceniny, které si kreslil do svého zápisníku, jenž stále nosil s sebou. Na stránkách nadepsaných Hrady spatřené najdeme seznam asi devadesáti hradů, které Mácha navštívil – a ten ještě není úplný. Na svých cestách si hrady do svého zápisníku načrtával tužkou, doma je pak překresloval, jednak na volné listy akvarelem a jednak do tzv. „černého sešitu“, který je součástí Máchovy pozůstalosti, a v němž se zachovalo 57 obrázků. V pozůstalosti se zachoval i tzv. „hnědý sešit“ se 16 obrázky hradů – v tomto případě však Máchovo autorství není zcela jisté.

„Nejen ve svých spisech, i v životě byl romantikem, záliba v romantice přešla mu do krve. Často odpoledne vydal se na cestu z Prahy, do lesů křivoklátských, kolik dní potuloval se po lesích, někdy i v noci, živil se, čím se dalo, dosti bídně, zapřádal hovory s hajnými a uhlíři, jindy opět vyhledával tlupy cikánů a pozoroval je. Zvláště často navštěvoval staré hrady ve všech končinách Čech... Kreslil si je dle přírody a často nadšen jejich krásou, opěvoval je ve verších.“[25]

Houska

Na začátku srpna 1832 podnikl Mácha se svým přítelem Eduardem Hindlem první pěší cestu na sever Čech – cílem byl Kokořín, Houska a Bezděz. Eduard Hindl pocházel z Kláštera u Mnichova Hradiště, kde byl jeho otec správcem archivu. Že byl skutečným Máchovým přítelem dokládá i to, že právě on byl jedním z mála, kdo se za něj postavil i po vydání Máje, kdy se rázem objevila řada nepřátel nepochopeného básníka. Máchovský badatel Karel Janský přirovnal Hindla, snad nejdůvěrnějšího Máchova přítele, velmi výstižně k vrbě, jíž Mácha svěřoval všechno, co před druhými pečlivě zatajoval. Hindlovi se ovšem – narozdíl od Máchy – příliš nedařilo na studiích filozofie, a proto nastoupil místo druhého ročníku na místo úředníka do Doks, které tehdy nesly německé jméno Hiršberg. A právě svého přítele Hindla Mácha v této krajině později navštěvoval. Scenérie Bezdězu, kam se ještě několikrát vrátil, stejně jako dokský Velký rybník (dnešní Máchovo jezero) na něj mocně zapůsobila – zjevila se mu i v hrůzném snu, který si zaznamenal a později včlenil do Pouti krkonošské. 14. ledna 1833 si zaznamenal do svého zápisníku: „Uprostřed roviny rozlehlý vysoký stál vrch, na jehožto vrcholku na příkré skalině skvostný a nákladný stál klášter, v gotickém způsobu stavěný, k druhé straně malá se bělala kaplička ohražená zdí hřbitovní. Bylo před polednem, slunce parné vysílalo papršlky, když jsem na horu vystupoval, časem se ohlížeje na krásnou dolem ležící krajinu. Vystoupiv na horu a vystoupiv v klášter, přijdu vstříc spěchajícímu mnichu, který v rychlosti a jakoby mne byl dávno znal, takto ke mně mluví: „Právě vhod přicházíte, nebo dnešního dne procitnou zmrtvělí bratři kláštera našeho a lze vám se jich poptati na vše, co jste tak dávno dychtil zvěděti.“ A jako by se rozbřesklo v duchu mém, aneb jako bych dávno byl slýchával o klášteru tomto, bylo mi známo, co se nyní díti má.“

V době, kdy Mácha zavítal na Bezděz, byl hrad místem poměrně zpustlým. Od roku 1783, kdy Josef II. nechal zrušit místní klášter, se rychle rozpadával. Do hradní kaple navíc vnikli vandalové a odkryli vchod do krypty, v níž byli pochováni zemřelí mniši. Vyházeli kosti z rakví a ostatky rozmetali po kryptě. To se stalo jen chvíli předtím, než na hrad zavítal sám Mácha a bezpochyby to mělo souvislost s jeho hrůzným snem. Do této krajiny kolem Bezdězu umístil Mácha i své nejslavnější dílo – „báseň básní“ Máj.

Zážitky a dojmy ze svých cest, a samozřejmě i z návštěvy Bezdězu,k si Mácha pečlivě zaznamenával do svého deníku: „Večer na Bezdězí. Měsíc v nové čtvrti, kouř nad Hiršbergem, jezera či rybníky. Jestřabí. V krásném oudolí nad Kokořínem , jsou Češi i Němci, ještě zdržují se. Česká řeč.“

Jen několik dní po tomto výletu se Mácha vydal na pozvání Václava Macha navštívit posvícení v Benešově. Právě tady se setkal nejen s Márinkou Stichovou, ale při několika cestách za ní navštívil pravděpodobně i hrady Konopiště, Líšno, Zbořený Kostelec, Týnec nad Sázavou, Dubou, Komorní Hrádek, Jemniště, Vlašim, Rataje, Talmberk a Český Šternberk. Kromě toho poznal také památný Sázavský klášter, do nějž umístil i děj své prozaické prvotiny, Klášter sázavský. I když se jedná jen o zlomek, který nebyl nikdy dokončen, již zde se Máchovy neobyčejným způsobem podařilo zachytit náladu večerní krajiny, již pak následně mistrně rozvinul v Máji.

12. Výlet na Karlštejn

Kromě cest, které Mácha podnikal sám, jako osamělý poutník, nebo s jedním ze svých přátel – především s Hindlem nebo se Strobachem – vypravoval se často na výlety i se skupinou svých kamarádů. Slavným se stal především výlet na Karlštejn (jehož jméno tehdejší vlastenci počeštili na Karlův Týn), který Mácha se svými spolužáky podnikl v červnu 1832. Studenti po cestě zpívali národní, polské a ruské písně a na hradě Mácha se zapálením připomínal národní historii. Celý výlet měl následně dohru v Praze. Byl podroben policejnímu vyšetřování a samotný Mácha byl potrestán karcerem. Vzpomínka na tento výlet se dochovala v pamětech jeho přítele Václava Macha: „Důkaz, že pražská policie měla Čechy a tak zvané Vlastence v „merku“, totiž na mušce, budiž podán následujícími událostmi: Blížila se v r. 1832 v červnu pouť u Sv. Ivana, v místě to blíže Karlova Týna. Tu nás několik kolegů ve fysice, totiž tak nazvané osmé latinské škole, Hynek Mácha vyzval, abychom tam společně šli... Průvodčím po hradě byl Mácha sám, znal všechno velmi dobře, takže hradnímu průvodčímu bylo kráčeti jen za námi. Bolestně jsme v kapli otce vlasti Karla IV. zazpívali starou píseň „Hospodine, pomiluj ny“... Kráčejíce ku Praze, zůstali jsem ještě po nějaký čas všichni pohromadě, zpívajíce cestou národní písně i písně ruské a polské... Neměli jsme tušení toho, co na nás čekalo. Za několik dní byli jsme někteří k policejnímu hejtmanství obesláni. Tam se mne úředník vyptával na náš výlet do Karlova Týna. Proč jsme tam šli společně, jaké písně jsme zpívali, kdo všechno s námi byl a kdo ten výlet začal a vedl... Mácha byl volán i k direktorátu filosofických studií. Direktorem byl velmistr křížovníků Köhler, pouhý Němec. Mácha dostal za trest karcer. To jen zvýšilo jeho vážnost.“

Byla to tísnivá doba v níž Mácha vyrůstal – policejní absolutismus zosobněný rakouským kancléřem Metternichem byl všudypřítomný. Z obavy před šířením revolučních myšlenek také zavedl přísnou cenzuru tisku. I policejní dohled byl všudypřítomný. Jak vzpomíná Mach: „Všude nás, české zpěvy zpívající, stihalo oko policejní“ nebo „Byl jsem propuštěn s výstrahou, abych se varoval spolčování.“[26]

13. Krkonošská pouť

Bezděz

Máchovy cesty, které se významně promítli v jeho díle, pokračovaly poutí do Krknoš, kterou podnikl s Eduardem Hindlem počátkem roku 1833. Po tom, co přenocovali ve sklepení hradu Kokořín, se vydali na Máchův oblíbený Bezděz. Do svého zápisníku si tehdy poznamenal: „Na Bezdězí. Oblaky nade mnou co stáda Beránků, za horami však černý, hustý mrak, temnější než stíny tmavé horní. Vítr zanášel sem tam již požloutlé listí. Krávy. Papršlek sluneční, Důha kus, jako obraz v černém rámu. Ostrůvek na jezeru Hiršbergsém, silnice – vísky. Hřib. Za horami vycházelo slunce vzdálených světů; - naše zapadlo. Sám na noc v zříceninách. Tišeji a slavněji lesy hučely, zdálky pes a houkání. Mnohý list letěl dolu, bylo mu zde samotno, smutno, pusto, aby zemřel mezi kvítím polním, jako králové, jen studené kamení...“ Máchův pobyt v temných zříceninách byl inspirací k povídce Večer na Bezdězu, kterou dopsal na jaře příštího roku, a jenž je zároveň první prací z plánovaného cyklu Obrazy ze života mého. Druhou z nich je Marinka, která se též váže mj. k cestě do Krkonoš. Více z tohoto cyklu již Mácha napsat nestihl, i když se k tomu – dle Sabinova svědectví – chystal. „Chovám v sobě valný sklad podobných obrázků. Až se jen z těch démonických živlů vymluvím, které mě nyní ovládají, vrátím se opět k životu lidu. Posud se mi jen výstřední strany jeho objevily, snad se i s obyčejným spřátelím, až je poznám.“[27]

14. Obrazy ze života mého – Marinka

Po návratu z cesty píše Mácha další část Obrazů, pravděpodobně rozpracovanou už od dubna 1833 – Marinku, jednu z prací, jenž byla mnoha životopiscům dlouho záhadou. Nakonec většinou došli k názoru, že se zde najdou četné prvky autobiografické a že v ní Mácha líčí sám sebe a pražský společenský život té doby. I když se mnozí snažili přijít na to, zda Mácha znal nějakou Marinku nemocnou souchotinami, usoudili nakonec, že si tuto postavu Mácha vysnil. I když je možné, že jméno hrdinky mohlo souviset s jeho láskou k Marince Stichové, na druhé straně se jednalo o jméno u romantiků hojně používané. I F. L. Čelakovský, když roku 1827 z němčiny přeložil hru Geschwister, ji nazval Marinka. Marinka Stichová má s tímto dílem jistě tu souvislost, že do něj Mácha zařadil dvě znělky, které jí napsal. Forma znělek byla v té době značně oblíbená, a jak vtipně podotýká Tylův biograf Filípek, po vydání Kollárovy Slávy dcery „zplodila mezi básníky znělkovou zimnici“.

Spekulovalo se také o tom, Mácha v Marince vykreslil podobu Lori. Jak však podotýká Božena Hindlová zase, popis jí však značně neodpovídal. Proto je nejvíce pravděpodobné, že Marinka byla pouhou Máchovou vysněnou představou. Není dokonce doloženo ani to, že by Mácha znal dívku, která by trpěla souchotinami. Zato ale znal několik souchotinářů – své přátele Josefa Pokorného, Jana Beneše, dokonce i svého vlastního otce, a proto dobře věděl, jak zákeřná tuberkulóza dovede pokračovat. Právě tito přátelé mu mohli částečně posloužit jako reálná předloha k tomuto dílu. Co je však důležité zmínit v souvislosti s Marinkou, je to, že v něm najdeme minimum romantických prvků. Děj je zasazen do chudého prostředí – především do nejubožejší čtvrti Na Františku a Marinka pochází z chudé rodiny a je nucena žít v prostředí, jež ji utiskuje. Vojtěch Jirát v knize Uprostřed století si povšiml, že Máchův romantismus má v tomto díle prvky realistické a Marinku proto definoval jako „realismus romantika“.

Stejně jako pozdější Máj připomíná hudební skladbu, i Marinka je komponována jako opera. Kromě toho celou skladbu prolíná hudba – zpěv Marinky, housle jejího žebrajícího otce či žalostné zvuky fortepiana.

Ve stejném roce, v němž došlo k vydání Marinky, zažilo významnou událost i české divadlo. 21. prosince se ve Stavovském divadle konala v benifici Františka Škroupa premiéry lokální frašky J. K. Tyla, Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, v níž poprvé zazněla Máchova oblíbená píseň a naše pozdější hymna, Kde domov můj. I když při své premiéře se velkého úspěchu nedočkala, což jistě souviselo s nepřipraveností českého publika na tento žánr a s tím, že Tyl tímto dílem nepochybně předběhl svou dobu, důležité je zmínit se o žánru samotném. Lokální fraška se zpěvy a tanci totiž ve středoevropském romantickém divadle tvořila přechod k tzv. obrazům ze života, v nichž kolem roku 1848 vrcholilo úsilí o drama ze života měšťanstva a lidu. Ve stejném roce publikuje v Květech českých svůj nejslavnější obraz ze života ve formě prozaické i Mácha. Jeho Marinka stojí na pomezí romantického a realistického stylu, který se však u nás v plné míře rozvind až na samotném konci století. I Mácha se – podobně jako Tyl – se také pokusil o napsání hry ze života, ale ani on neuspěl.

15. Máchovy dramatické zlomky

Tyl i Mácha si uvědomovali, že je jim bližší žánr velké básnické tragédie, a proto oba následně pokračovali v úsilí o její vytvoření – pochopitelně v duchu romantismu. V tomto typu her totiž romantický umělec nalézal prostor a volnost pro své vidění světa, kterou jim žádný jiný žánr neumožňoval. Jejich největším vzorem se nestal nikdo jiný, než samotný William Shakespeare. Sám Tyl, stejně jako Kolár, jeho díla překládal a nahrazoval tak starší překlady literátů Lindy či Marka.

Romantismus přicházel na české jeviště se značným zpožděním. V letech 1834-1846, v době, kdy je již tento směr hojně rozvinutý a pod náporem realistickým tendencí místy dokonce pomalu zaniká, nepronikla na české jeviště nejen žádná básnická tragédie soudobých evropských romantiků, ale už vůbec nebyla žádná významná tvorba česká. Romantismus na české jeviště přichází výrazně později a zatímco ve světě víceméně mizí s nástupem revolučního roku 1848, u nás právě v této době romantické tendence teprve sílí natolik, aby mohly výrazněji ovlivnit českou dramatickou tvorbu. Romantická linie se pak u nás táhne až do let šedesátých v souvislosti s dílem Jaroslava Vrchlického a Julia Zeyera, zatímco ve světě je již vystřídána nástupem realistickým směrů.

Nejzávažnější rozběhy k české básnické tragédii počátku 30. let, v době, kdy již francouzští romantikové měli za sebou proslulou „bitvu o Hernaniho“, najdeme právě v díle Karla Hynka Máchy, respektive v jeho dramatických zlomcích, scénopisech a poznámkách z let 1831-1834. Jedná se o náčrty tragédií Bratři, Král Frydrych, Boleslav a dramatické básně Bratrovrah aneb Václav a Boleslav, které napovídají, že Mácha zřejmě pomýšlel na cyklus dramat z různých období českých dějin po vzoru her Shakespearových. Jedná se o – v této době zcela ojedinělé úsilí – o české romantické drama, souznící s pokusy evropských romantiků. Tématicky Mácha ve svých zlomcích čerpal z doby prvních Přemyslovců, v tragédii Král Frydrych se jako první český dramatik obrátil k době bělohorské. Hrdiny jeho zlomků jsou typičtí romantičtí rozervanci, výjimeční individualisté předurčení k zániku. Mimořádnou hodnotou zlomků Bratři a Bratrovrah je Máchův obraz lidu. Obdobné pojetí se prosadilo na českém jevišti právě ve zmiňované Tylově Fidlovačce. Tyl však, narozdíl od Máchy, svá dramata většinou dokončil a svého hrdinu-rozervance přivedl na jeviště v dramatické básni Čestmír (1835). Máchovy dramatické pokusy jsou však zcela ojedinělým počinem v oblasti dramatické tvorby počátků českého romantismu.

Důležité je také zmínit se nejen o Máchově vztahu k divadlu, ale také k hudbě. Hudební cit zdědil po předcích své matky. Ví se o něm, že hrával na kytaru a rád při ní zpíval ukolébavku Spi má zlatá a písně Když z daleka z modrých hor slunce vycházelo a V borovém na skále háji. Po premiéře Tylovy Fidlovačky si oblíbil i naši pozdější hymnu, Kde domov můj. Mácha ale také rád poslouchal Mozarta a podle Sabiny mu nejvíce po chuti byly „zvláštnosti hudby francouzské, drahý mu byl Hérold, ještě dražší v některých způsobech Meyerbeer“. Je doloženo, že Mácha byl vášnivým zpěvákem árií Héroldovy Zampy. Miloval mollové tóniny a dokonce sám skládal nápěvy k několika písním. Sabina nemohl zapomenout na jeho melodii ke čtyřem veršům z Byronovy Childe Haroldovy pouti, v jejíchž tónech „jevila se takměř celá Hynkova povaha“. Není tedy jistě náhodou, že řada Máchových skladeb včetně Máje, má značně hudební charakter.

16. Pouť krkonšská

Po návratu ze své doposud nejdelší pouti začíná Mácha opět psát – vrací se k již rozpracovaným pracích Mnich, Sen a Poutník a nakonec se rozhodne, že vše shrne do jedné povídky či spíše „básně v próze“ – a tou se stane již zmiňovaná Pouť krkonošská, kterou Mácha definitivně dokončuje asi na jaře 1834. Tiskem však vyšla až roku 1862. „Chýlilo se k večeru. Osamělý poutník kráčel stezkou ouzkou na rozlehlém temenu hor krkonošských pod vrcholkem Sněžky... „Pusto kolem,“ povzdychl jinoch. „pták i zvěř mijí kraj tento, ani strom ani květ nevzejde tuto, jen člověk jediný tiskne se vzdy výše a výše v čistější nebe blankyt, a nenalézá zde léč tajemně šustící mech a studený sníh.“ Ústřední postava Pouti krkonošské, osamělý poutník v pusté krajině, je jedním z typických symbolů romantismu. Obraz nepatrného jedince čelícího síle přírodních živlů, rozpor mezi jedincem a společností, se objevuje jak ve světové literatuře, tak na malířských plátnech. K oblíbeným scénám romantických umělců patřili také hory, strmé štíty, rozeklaná skaliska, dravé bystřiny či vodopády v úzkých soutěskách. Na jeviště přicházeli noví hrdinové – cikáni, zločinci, kati, pašeráci, hrobníci, lidé neobvyklí a bizarní. Často „rozervaní“, vyděděnci ze společnosti, hrdinové míří za svými ideály přes všechny překážky, často však, a tak je tomu i v Pouti krkonošské, své ideály brzy ztrácejí. Právě v tomto díle je možné podle některých badatelů vidět logický stupeň k Máchovu vrcholnému dílo, k Máji, které stejně tak těží z rozporu mezi ideálem a skutečností, stejně jako mezi realitou a snem.

Světový romantismus přinesl několik možností, jak tento rozpor řešit – návratem k náboženství, útěkem do minulosti či snad vytvořením světa fantazie a snů. Mácha je řazen k těm autorům, kteří rozpor neřeší únikem z reality, ale aktivním vztahem k ní. Proto také bývá nazýván „revolučním“ nebo „aktivním“ romantikem.

Zajímavé je také to, že romantikové – a to je u Máchy nepopiratelné – věnovali daleko větší pozornost ženským postavám, která, jakožto bytost citová, prožívala soudobou názorovou krizi mnohem intenzivněji než muži. Proto romantické drama vytvořili výraznou galerii ženských postav.

17. Pokus o románový cyklus: Kat

Počátkem roku 1834 se Mácha rozhodl, stejně jako to udělal v Pouti krkonošské, spojit v jeden celek své rozpracované povídky s motivy hradů středních Čech v prvé třetině 15. století. Osou celého díla se měl stát kat Václava IV., panovníka, jehož rozporuplná postava nejvíce z českých dějin oslavila Máchu, který si o něm přečetl v Hájkově Kronice české. Oslovila jej pověst, která vyprávěla, jak roku 1396 nechal za královy nepřítomnosti králův hofmistr, kníže Hanuš, zavraždit čtyři příslušníky drobné šlechty. Tímto činem si vysloužil přezdívku „mistr“, jak se tehdy říkalo katům. A protože jej Václav IV. za tento čin nepotrestal, začalo se o něm povídat, že má kata za přítele. Mácha neusiloval o historickou realitu, ale učinil z kata a krále dvojici povahově blízkou. Jak se dozvídáme z jeho Zápisníku, uvažoval Mácha o čtyřech až pěti částech Kata. V doslovu ke Křivokladu pak napsal: „Povídka ta jest jen výjimek z větší práce, která, pozůstávající že čtyr nebo pěti povídek, od hradů, na kterýchžto se děj koná, svůj název beroucích, teprvá celý román pod názvem Kat v sobě uzavírá“. Podle vzpomínek Karla Sabiny měl Kat mít čtyři následující části – Křivoklad, Valdek, Vyšehrad a Karlův Tejn. Křivoklad, jediná dokončená část Kata, vycházel na pokračování v časopise Květy v únoru 1834 a vzbudil zvláštní pozornost.

V tomto Máchově románu se hrad stává vězením pro zajatého krále Václava IV. a pro jeho kata. Na Křivoklátě se kat setkává s Miládou, dívkou, kterou kdysi miloval, a vězňům pomůže na svobodu. Útěk se podaří a král s katem se dostanou do Prahy, kde se Václav opět chopí moci. Když se po několika dnech znovu vydají na Křivoklát, uslyší zdálky zvon – Miláda zemřela a právě se koná její pohřeb. Závěr románu se odehrává na Vyšehradě. Kat svěřuje Janu Husovi, že chtěl očistit svůj meč, který znovu nalezl v rakvi Milády – to ale není možné, meč musí zůstat mečem popravním. A ten se na samotný závěr zbarví krví králových odpůrců... Křivoklad byl – jako jedno z mála děl za Máchova života – přijat velmi příznivě. Druhou částí románového cyklu Kat měl být Valdek. K tomuto hradu měl Mácha velmi blízký vztah a údajně jej navštěvoval i v tuhé zimě. Zachovala se z něj však pouze nedokončená první kapitola a několik poznámek, které naznačovaly další děj. Děj se měl, stejně jako u Křivokladu, odehrávat na počátku 15. století, v období sporů mezi králem Václavem IV. s jeho bratrem Zikmundem. Jak dokládají dochované poznámky, měla se tu objevit nejen postava loupežníka, ale Mácha dokonce počítal i s příběhem nešťastné lásky a tragédie otcovraždy. Tedy motivy, s nimiž se o něco později setkáme v Cikánech a v Máji. Z třetího plánovaného dílu Kata, Vyšehradu, se zachoval jen náčrt, podle nějž můžeme soudit, že hlavní postavou třetí části měl být Jan Hus osobně, a že se tato část měla nejvíce přiblížit k realitě českých dějin. Stejně jako k předcházejícím dvěma hradům, i k Vyšehradu měl Mácha velmi blízký osobní vztah. Sabina vzpomíná takto: „Věru, kdyby mne osud k nejzazším končinám světa zahnal,“pravil Mácha, „nemohl bych jinak, než že bych připutoval k starému Vyšehradu a mysl svou pohledem naň posilnil! Nic na světě se mi tak pevně nevštípilo v srdce a paměť jako píseň „Ha, ty naše slunce, Vyšehrade tvrd!“ a žádná báseň mnou ještě tak mocně nepohnula.“[28]

Stejně tak úzký vztah měl Mácha i ke Karlštejnu, kterým měl být historický románový cyklus zakončen. Děj chtěl umístit do roku 1422, do roku plného dramatických scén husitských válek. Měl se odehrávat nejen na Karlštejně, ale také na Vyšehradě a ve zbraslavském klášteře. V závěru měl pak být Václav IV., ústřední postava celého cyklu, zajat, odsouzen a popraven. Kromě prvního dílu však žádný z dalších plánovaných Mácha nedokončil. Křivoklad ale není nejstarší Máchovou historickou prózou. Tou je pravděpodobně Viasil Viasilovič, datovaný na rozhraní let 1831-1832. Část z něj pak Mácha zahrnul do povídky Valdek, který je druhou prózou podle časového pořadí.

Rok 1834 je pro Máchu významný tím, že v něm publikuje nejvíce svých prací – Křivoklad, Večer na Bezdězu, Marinku a pět písní. Veškerá významná díla tohoto básníka pak spadají do posledních šesti let jeho krátkého života. V době, když už jsou hotovy i první náčrtky Máje, podnikne také nejvíce svých cest. Mezi nimi i jednu zahraniční.

18. Cesta do Itálie

V srpnu 1834 se Mácha se svým přítelem Antonínem Strobachem vydává na svou nejdelší cestu. Pěšky zamíří do Itálie. V té době byly takovéto výlety velmi odvážné – přepadání pocestných a lupičství vůbec bylo ještě v plném rozkvětu, a právě v Itálii se navíc nacházela řada známých skupin banditů. Ale i české lesy a osamělé stezky vedoucí divoce romantickými samotami, které Mácha zbožňoval, byly smutně pověstné přepadáváním poutníků a pohybem loupežníků. I přesto Mácha se Strobachem vyrazili na cestu ráno 4. srpna. Svědectvím o tomto putování je Máchův Deník na cestě do Itálie, sešit o šestnácti listech, dnes uložený s většinou dalších Máchovských památek v Památníku národního písemnictví na Strahově. Jejich cesta vedla přes Jílové, Tábor, České Budějovice a Český Krumlov a ráno šestého dne dorazili do Lince. 11. srpna potom dosáhli okraje Alp. Máchu zaujaly památky Salcburku, města s mohutným, zdaleka viditelným hradem. Přes Solnohradsko pak pokračovali do hlavního města Tyrolska, do Innsbrucku. Odtud se jejich cesta stočila dále na jih. Směr: Itálie. „Ráno ve čtyry hodiny vstali a lehli opět. Po chvíli vstali zas lezli na Brenner. Ze začátku ustavičně lesem. Pak jsem se rozdělili. Já lezl pod hřebenem. Hora se sněhem. Slunce vycházelo. Mlhy se honily. Oblaky krýly horu. Opět jsme se slezli. Lezli dále, blízko nahoře ztratili jsme se. Oblaky pode mnou. Sněhové hory. Oblaky u mě. Já lezl výše tmou. Na dolejší špici. Tma. Houkal jsem. Echo. Zvonky. Vítr rachotil kostlivci. Snášel žebra a kamení. Skalina jako strašidlo. Nikde žádný. Oblaky se valily temněji. Kamení padalo. Strobach nade mnou na hřebeně. Světlo. Zas tma. Lezli jsme na vrcholek. Podruhé. Visel jsem pod vrcholkem. Noha se třásla. Lezli dolů. Lezli s hory. Jedli mléko a sýr,“ poznamenal si Mácha do svého deníku 18. srpna. O tři dny později je přivítalo malebné horské městečko Cortina d´Ampezzo. 20. den cesty, 24. srpna, pak vešli do Benátek. „Jeli na barce. Ponejprv viděli Benátka. Slaná voda. Vlaši šidili. Vjeli v Benátky. Šli po městě, poprvé Markus-platz. Ó Venezia, Venezia!,“ poznamenal si Mácha. 26. srpna vypluli lodí z Benátek do Terstu, kde se však příliš dlouho nezdrželi. Dalším velkým cílem byla Lublaň. Maribor a Štýrský Hradec byla další dvě zastavení Máchy se Strobachem. Přátelé se pomalu blížili domů. 8. září dorazili do Vídně, kde se zdrželi několik dní u Máchova přítele a spolužáka, Jana Kerbera. Svatoštěpánský dóm, kapucínská hrobka, Belvedér, městská zbrojnice, Prátr či parky v nichž se tehdy vyhrávaly valčíky Strausse otce nebo Josefa Lannera, byly mezi místy, které zde Mácha navštívil. Dnem 11. září, kdy byli přátelé ještě ve Vídni, ale zápisy v Deníku končí. Pravděpodobně následujícího rána se vydali na cestu „před Budějovice do Prahy“, jak říká úřední záznam v Máchově pase. A tak se po šestitýdenní cestě zase vrátili do Čech, kde jejich odvážné putování vzbudilo velký zájem a uznání řady přátel. Italská cesta navíc Máchovi přinesla obrovské množství dojmů, z nichž některé využil ve svém díle. Jedna z pozdějších máchovských badatelek, Růžena Grebeníčková dokonce soudila, že Máchova italská cesta ovlivnila vznik Máje, který se podle ní neodehrává v Doksech, nýbrž v tyrolském městečku Rattenberg.

19. Nejrozsáhlejší próza: Cikáni

Hrad Kokořín byl dalším z míst, které přirostlo k Máchovu srdci a do nějž umístil děj svého dalšího díla – své nejrozsáhlejší prózy. Cikáni byli jistě částečně ovlivněni Máchovou italskou cestou. Celá 14. kapitola se například odehrává v Benátkách. První náčrty Cikánů pocházejí ale již z roku 1833. Intenzivně na nich ale Mácha začíná pracovat až na podzim roku 1835. Za inspiraci mu možná posloužila jedna z opětovných návštěv Kokořína, ale inspiraci k napsání románu našel také v Měšeticích. Z místní krajiny převzal jednak jména obcí Smilkov a Borek, za vzor k vysloužilci Bártovi mu posloužil jeho vlastní strýc a podle některých domněnek pochází z této krajiny i základní motiv románu. Podobný příběh prý kdysi studentům vyprávěl lesník Ništěra.

Cikáni jsou příběhem žárlivosti, zrady, utrpění a msty. Dějově je dílo budováno složitě a je postaveno na spleti osudů několika postav. Majitel panství, hrabě Valdemar Lomecký, na svých cestách po Itálii (zde můžeme vidět vliv italské cesty) odloudí benátskou dívku Angelinu jejímu milenci, gondoliérovi Giacomovi a má s ní nemanželského syna. Giacomo toužící po pomstě, se po letech objeví v přestrojení za starého cikána pod Kokořínem a hraběte zavraždí. Spolu s Giacomem přichází i mladý cikán, který – jak se později ukáže – není jeho synem, ale je nemanželským dítětem Lomeckého a Angeliny, kterou on i s levobočkem vyhnal. Giacomo je popraven a Angelina odvezena do blázince, kde spáchá sebevraždu. Umírá i židovský hospodský a jeho dcera Lea, milenka mladého cikána. Ta byla dříve, než ji poznal, znásilněna jeho vlastním otcem, hrabětem Lomeckým. Mladý cikán, ač je jako syn Lomeckého prohlášen dědicem panství, znovu obléká cikánský oděv a odchází do světa, aby jako štvanec v sobě nesl tíhu veškerého zla.

Projektoval-li se Mácha do svých děl vždy v některé z ústředních postav, pak v tomto případě to byla jistě postava mladého cikána, který mu odpovídá povahou i podobou. V jeho lásce k dívce Lei se odráží Máchův vztah k Lori, především jeho přehnaná, až chorobná žárlivost. Mnohé z výjevů odehrávajících se mezi mladým cikánem a Leou jsou skutečné osobní zážitky Lori a Hynka. Ve 14. kapitole například píše: „Ona ležela na posteli. Spala, aneb se stavěla spáti. Já ji vzbudil, a planoucí na ni upřev zrak, ptal jsem se, zdali zde žádný nebyl? – Ona pravila, že žádný. Ptal jsem se důtklivěji. Plakala opět, že jí nevěřím.“

Po srovnání všech pramenů, včetně popisů v Cikánech, Pouti krkonošské a Marince došli životopisci k závěru, že Mácha byl vyšší postavy (cca175 cm), podlouhlého obličeje, úzkého, dobře klenutého čela, úzkého, mírně orlího nosu, malých úzkých úst. Vlasy měl temně kaštanové, dlouhé, lehce vlnité, licousy, později vousy temně kaštanové, místy světlejší, místy přibarvené. Oči prostředně velké, modré až temně modré. „Mácha byl prý velmi hezký muž, dosti vysoké statné postavy, obličeje velmi výrazného; pouze nos jeho byl prý poněkud křivý, což však celku nebylo na újmu, a Mácha někdy směje se sám říkával: ,Nos mám trochu křivý, ale tuto vadu zastiňuje mé vysoké, pěkně klenuté čelo,´“[29] vzpomínala Božena Hindlová.

Vraťme se ale opět k Cikánům. „Na požádání pana kněhkupce Neureuttha dohotovil jsem román Cikáni,“ píše Mácha roku 1836 Eduardu Hindlovi. „Cenzura však jej nepropustila – neví žádný proč. Já jsem šel k p. Zimmermanovi – cenzorovi – a jsme spolu tak zadobré, že mi slíbil, abych se nestaral, že tomu pomůže a že projde – jen abych posečkal nějaký čas a zatím vydal svou báseň; - hodlám tedy Máj co nejdříve dohotoviti..“ Díky cenzuře, která Cikány do tisku nepustila, se Mácha jejich vydání nedožil. Jeho autorský rukopis se navíc ztratil, a tak kromě jednoho listu ze začátku románu existuje až pozdější, tzv. muzejní opis Cikánů z roku 1851. Část příběhu byla otištěna roku 1851 v časopise Lumír, o šest let později byl román poprvé vydán knižně a dodnes se dočkal asi padesáti vydání.

Cikáni jsou nejrozsáhlejším a zároveň jediným uceleným románem, rozděleným do patnácti kapitol. Mnoho společného mají s Májem, který vznikal ve stejné době. Jak soudí Vladimír Křivánek: „v mnohém jsou rozvinutím fabule Máje, vycházejí z obdobných zdrojů životních i literárních.“[30] I Jan Voborník se domnívá, že: „Mních, Cikáni a Máj vznikaly z jednoho a téhož tlumu představ, ale mezi ně vsouval se život a přinášel zdokonalení.“[31] Mních, Cikáni a Máj se dle něj shodují několika motivy, kterými jsou svedená a utopená dívka, kletba osudu či hrůzná tma hrobu. V Máchovské literatuře se vyskytl dokonce názor, který prezentoval Olřich Králík, že Cikáni, jakožto rozvinutí fabule Máje, jsou Sabinův podvrh. Novější literární historikové však tento názor zcela vyvrátili.

Než se dostaneme k Máchovu nejslavnějšímu dílu, upozorníme ještě na jeden dochovaný rukopis, Deník z roku 1835. Jeho autograf je k dispozici ve dvou verzích, tradičně označovaných jako A a B. Některá místa v deníku si Mácha zapisoval tajným písmem, vycházejícím z řecké abecedy, a přitom psal střídavě zleva doprava a naopak. Šifrované pasáže, obsahující některé velmi osobní poznámky, a především intimní erotické údaje, se podařilo rozluštit až Jakubu Arbesovi v 80. letech 19. století. Vzhledem k jejich intimní povaze a k budovanému Máchovu kultu, však nebyly zahrnuty do žádného vydání Máchovských spisů. Poprvé vyšly samostatně roku 1976 v neprodejném nákladu v počtu 20 kusů. Oficiální české vydání pochází až z roku 1993.

20. Báseň básní: Máj

„Báseň básní“, „nejkrásnější květ české poezie“ nebo „nejkrásnější dílo české literatury“ – právě tak bývá dnes označována Máchova lyrickoepická báseň Máj, žánr, který do evropské literatury uvedl Byron, v níž se volně spojuje příběh s podstatnými částmi lyrickými a reflexívními. V době jeho vydání však byla situace zcela jiná – svými současníky byl Máj, který české literatuře i v Máchově tvorbě zaujímá Máj zcela mimořádné místo, z velké většiny odsouzen a nepochopen. „Sotva lze najít v české literatuře dílo, které by bylo podrobeno tolika a přitom tak protikladným interpretacím. Do jisté míry je to dáno tím, že se Máj, současníky plně nedoceněný, stal symbolem uměleckého novátorství, dílem programovým, k němuž se počínaje básníky kruhu májového hlásily četné básnické generace a k němuž se jako k předchůdci moderního vidění světa obracejí i umělci našeho století. Z řady zasvěcených výkladů, postihujících novost Máchova básnického zjevu v kontextu domácích vývojových tendencí i v kontextu evropském, stejně jako z rozborů Máje, odhalujících hluboké souvislosti mezi různými rovinami díla i funkci užitých prostředků a postupů v jeho architektonice, vyvstává Máj jako báseň, která stále zneklidňuje svou mnohoznačnosti,“[32] soudí Daniela Hodrová.

Kdy Mácha začal na Máji pracovat, není přesně známo. Pravděpodobný je rok 1834, kdy se v jeho Zápisníku objevuje první náčrt Máje. Podle některých badatelů ale zahájil svou práci mnohem dříve, možná již v roce 1832.

„Byl pozdní večer; první máj;

večerní máj; - byl lásky čas;

zdá borový zaváněl háj: -

zval k lásky hrám hrdličky hlas.“

Právě tak začíná Máj v původním náčrtu z Máchova zápisníku, který ovšem do doby svého vydání zaznamenal řadu změn. Zajímavou je třeba záměna původního jména Vilémovy milenky, kterou Mácha v náčrtu ještě nazývá Milada. Stejným jménem pojmenoval Mácha i zachránkyni krále Václava IV. v prvním dílu Kata a hrdinku truchlohry Frydrych.

Poslední dílo, o jehož vydání se Mácha snažil, Cikáni, byli zakázáni cenzurou. Hrozilo proto, že by mohl být zakázán i Máj. Mácha k němu proto připojil svůj vlastní výklad, jehož hlavním cílem, jak soudí badatelé, bylo svést cenzuru na mylnou cestu.

„Následující básně jest oučel hlavní slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosažení oučelu tohoto postavena jest doba májové přírody proti rozdílným dobám života lidského. Tak u příkladu v čísle prvním tichá, vážná atd. láska v přírodě proti divoké, vášnivé, nezřízené lásce člověka; taktéž jiné vlastnosti májové přírody proti podobným života lidského dobám v číslech ostatních. Pověst tedy čili děj básně této nesmí se co věc hlavní považovati, nýbrž jen tolik z děje toho v báseň přijato, jak daleko k dosažení oučelu hlavního nevyhnutelně třeba. Děj se koná u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci odkazují. – Ostatních co se oučelů dotýče, jakož i sentimentia moralis z celého snadněji se vyrozumí.“

21. Spor o dějiště Máje

I přestože Mácha ve svém výkladu jasně uvádí, že se děj odehrává u města Hiršberg, což bylo německé označení pro Doksy, přesto měli někteří máchovští badatelé tendence dokazovat, že tomu je úplně jinak. První spor o dějiště Máje vypukl v roce 1932, kdy v časopise Bezděz uveřejnil J.V.Šimák článek „Máchovo jezero“, v němž napsal: „Zachycuje-li líčení básníkovo krajinu skutečnou a nikoliv vybájenou, sotva ji lze hledati v našem kraji, spíše někde v jezernatém podhoří alpském, kudy Mácha putoval do Itálie.“[33] Článek vyvolal velkou polemiku a J.V.Šimáček nakonec od svého tvrzení odstoupil. Celé půlstoletí pak nebylo dějiště Máje nikým zpochybňováno. Až v roce 1983 přišla s radikálním odmítnutím Růžena Grebeníčková ve své knize Jak vznikl Máj. Znovu se snažila přenést dějiště Máje na daleký jih. Vlastní Máchův výklad k Máji zcela ignoruje a považuje jen za jakousi šifru. „Čtyři hrady, uvedení jejich jmen, mohou být signálem pro skryté pozadí výkladu, je v nich šifrován jistý záměr, jenž zůstává nevysloven.“ Verše z prvního zpěvu Máje „Ouplné lůny krásná tvář“ a „na vlnách obrazy své zřela“ dává pak do souvislosti s deníkovým záznamem z Máchovy cesty do Itálie „Měsíc vycházel nad Benátky“ a dospěla k závěru, že i v uvedených verších Máje „září měsíc nad Benátkami“. Onou „šírošírou hladinou“ pak podle ní není dokské jezero, ale benátská laguna a Máj je dále situován do tyrolského městečka Rattenbergu se stejnojmenným hradem. Na důkaz tohoto tvrzení uvádí i to, že v Rattenbergu se roku 1651 konala poprava stětím kancléře jménem Vilém Biener, a že tato pověst nepochybně posloužila Máchovi za inspiraci. Z dalšího deníkového záznamu z cesty do Itálie, který zní: „Rattenberg. 4. hrady. Rattenberg. S kulatou věží. Novější. Zbořený Gertraudy“, vyvozuje Grebeníčková, že se jedná o ony čtyři hrady, o nichž se Mácha zmiňoval ve svém výkladu. Záznam dle ní „...Máchovi šifroval celou řadu vjemů a dat“ a „čtyři hrady, Bezděz, Pernštějn, Houska, Ralsko, mestečko Hiršberk a jezero u něho byly domyšleny jako odpovídající česká scenérie k tomu, co Mácha viděl v Rattenbergu.“[34] Podle Grebeníčkové tak Mácha údajně zašifroval kancléře Bienera do „strašného lesů pána“, Rattenberg do Hiršberku a čtyři tyrolské hrady do hradů českých. Její tvrzení je však nepodložené, bez jakékoli opory v Máchově textu a plné dohadů.

Narozdíl od neopodstatněných tvrzení Růženy Grebeníčkové, přinesl již v 70. letech řadu dokladů o tom, že se Máj je spjat s dokskou krajinou nejen svým dějištěm, ale i svým epickým základem a vznikem především Josef Panáček v knize Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje.

Dokský rybník (dnešní Máchovo jezero), stejně jako hrad Bezděz, kam svůj Máj situoval, Mácha několikrát navštívil. V době, kdy sem poprvé přišel (roku 1832) byly Doksy malým venkovským městečkem, v němž se nacházelo asi 250 domů a necelé dva tisíce obyvatel se živili převážně zemědělstvím. Nejhonosnější stavbou Doks byl renesanční zámek, kde se nacházel i vrchnostenský úřad. A právě sem se odstěhoval Máchův přítel Eduard Hindl, kterého tu několikrát navštívil. Je tedy velmi pravděpodobné, že Máchu okouzlila nejen zdejší krajina, ale že právě zde se seznámil s několika místními pověstmi, které ho inspirovaly k napsání Máje. I když řada literárních historiků zpočátku soudila, že fabulační osnovu, děj i postavy převzal Mácha z nějaké soudobé literární předlohy, objevil se proti nim stojící názor, že Mácha čerpal z pověstí a zpráv o skutečných událostech, o nichž se dozvěděl právě při své návštěvě dokského kraje. To potvrzuje i Karel Sabina: „Mácha byl nasycen pověstmi místními a v jednotlivosti obrazů a scenérie způsobem docela zvláštním zabrán. Znal krajiny a proniknul povahou jejich, nejda v tom ohledu za knihami, alebrž za vlastním pozorováním.“[35] Stejně tak i máchovský badatel Karel Janský soudil, že Máj vznikl podle nějaké lidové pověsti. Právě s těmi se Mácha mohl seznámit při návštěvě Eduarda Hindla v Doksech.

22. Tři inspirační zdroje

Motiv otcovraždy si Mácha nemusel vymýšlet, ani přebírat u jiné literatury, protože o šedesát let dříve k této události v okolí Doks skutečně došlo a je dokonce možné, že v máchově době mohli žít někteří pamětníci. Pověst vyprávěla o muži jménem Ignác Schiffner, který pocházel z Dubé, městečka vzdáleného asi deset kilometrů od Doks. Ignác se zamiloval do dcery dubského kováře. Jeho otce však tomuto vztahu nepřál, a tak v synovi stále více sílilo přesvědčení se otce zbavit. V sobotu 7. května 1774 odešel otec pracovat na blízkou chmelnici. Jen jeho syn věděl, kam otec zamířil a vydal se za ním... Tam svého otce, který jeho příchod ani nezaznamenal, napadl chmelovou tyčí, srazil k zemi, kde ho dobil k smrti... Mrtvolu hodil do skalní rozsedliny a byl si jistý, že jako vrah zůstane neodhalen. Když se však otec nevrátil domů, začalo po něm pátrání a brzy bylo objeveno jeho tělo. Podezření ihned padlo na Ignáce, o jehož rozepřích s otcem se dobře vědělo. Ten se následně k činu doznal, byl uvězněn v kobce pro velmi těžké delikventy a odsouzen k trestu smrti lámání kolem. Poprava, údajně poslední svého druhu v českých zemích, se potom konala 19. července v blízkosti Mladé Boleslavi. Zachovalo se několik různých popisů této tragédie. V jednom z nich, který zaznamenal farář Ambrož Glaser, se uvádí, že motiv otcovraždy byl milostný a dívka, o niž se jednalo, se z hanby utopila v rybníce u Černého mlýna. Tato zpráva se již výrazně přibližuje ději budoucího Máje.

Druhou místní pověstí, která mohla Máchu inspirovat k napsání Máje, bylo starší vyprávění o loupeživém rytíři Pancířovi, který se v době husitských válek dal na loupežnictví. Dlouho soužil okolní kraj, než byl konečně chycen a popraven na blízkém Šibeničním vrchu. Jeho lebka prý zůstala pro výstrahu dlouhá léta nabodnuta na kůl.

Třetím inspiračním zdrojem pak mohla být pověst o severočeském vůdci loupežníků Václavu Kumrovi z Vísky pod Bezdězem, známého též pod přezdívkou „český Vašek“. Právě on mohl Máchovi posloužit za přímou inspiraci k napsání „strašného lesů pána“. Z chlapce týraného nevlastním otcem, jenž ho později vyhnal z domu, vyrostl pytlák, zloděj a násilník, který se nakonec stal vůdcem obávané lupičské tlupy. Roku 1798 byl chycen a dlouhá léta vězněn. Znovu byl odsouzen roku 1817. Motiv loupežníka, známý z těchto pověstí, byl navíc u romantiků značně oblíbený – v jejich očích byl totiž ušlechtilým psancem a bojovníkem za svobodu.

Ve studii Za tajemstvím Máchova Máje její autor Jaroslav Svoboda uvádí, že o popravním pahorku u Dokského jezera kolovala pověst, podle níž se na něm zjevuje mnichovohradišťský pán Václav Budovec z Budova, kterého, aby nebyl na první pohled poznán, Mácha „kryje“ jménem Vilém. Tvrzení o podobné pověsti však vůbec není doloženo – Václav Budovec z Budova, jeden z českých pánů popravených roku 1621 na Staroměstském náměstí, nikdy nebyl majitelem tohoto panství a žádné záznamy o jeho působení v kraji se nezachovaly. Svoboda je dokonce přesvědčen, že „Vilém Máchova Máje není nikdo jiný, než Václav Budovec z Budova“ a svou tezi se snaží dokázat řadou – téměř absurdních a z kontextu vytržených – příkladů z Máje. Veršem „na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá“ podle něj Mácha charakterizoval Budovce jako náboženského vůdce. Verš „Pán náš zhynul! – pán náš zhynul“ mu připomíná český sněm a skupinu, kterou vedl „bohatýr Máje“ Budovec.

Je skutečně velmi nepravděpodobné, že by hrdinou Máje byl zašifrovaný Václav Budovec z Budova, zato je velmi reálné, že řadu motivů v Máji převzal Mácha ze tří zmiňovaných pověstí. Z dubské tragédie převzal motiv otcovraždy a konflikt otce a syna, stejně jako snad i motiv sebevraždy utopením mladé dívky. Z druhé pověsti o loupežníku Pancířovi mohl převzít obraz popraviště (Pancíř byl totiž popraven právě na Šibeničním vrchu v blízkosti Doks), ze třetí pov+sti pak motiv vyhoštěného syna, který se vinou krutého otce dal na dráhu zločince. „Hlavní epické prvky dvou či snad dokonce tří místních pověstí, s nimiž se Mácha v kraji pod Bezdězem seznámil, lze tedy v jeho vrcholném díle sledovat. I v Máji, jak o Máchově tvorbě dosvědčuje Karel Sabina, je ukryto mnoho z místních pověstí i z básníkova vlastního pozorování.“ [36]

Řadu motivů má Máj společných se zmiňovanými Cikány, kteří vznikali ve stejné době – úvahy o posmrtném životě, pocit nicoty, motiv žárlivosti a vraždy nebo postavy poutníka. Stejně jako v jiných dílech, i v případě Máje je řada věcí odrazem Máchových osobních prožitků – Vilém z Máje, mladý cikán v Cikánech, kat z Křivokladu – to vše jsou postavy osamocených vyhnanců v rozepři se světem, stejně jako sám Mácha. „V Máji téměř není motiv, pocit či myšlenka, které by nebyly alespoň nějak naznačeny v dřívějších pracích. Prvky Máje najdeme roztroušeny po celém básnickém díle, nejvíce v Cikánech.“[37]

Máchova básnická skladba Máj se hlásí k – u romantiků oblíbenému – žánru lyrickoepické povídky, který dovoloval velkou volnost v míšení lyrických, epických i dramatických prvků v ostrém protikladu proti klasicistním ideálům čistoty. V Máji pak jednoznačně převažují deskriptivní prvky lyrické nad epickými; lyrický je také kompoziční princip.

Narozdíl od klasicismu, který přísně odděloval jednotlivé žánry a nedovoloval jejich míšení – činohra, opera a balet musely být zcela „čisté“, měl romantismus, vyzvedávající osobnost a individualitu člověka, snahu k synkretismu – míšení druhů a žánrů. Hlavní hrdina romantických děl – a tak je tomu i u Máchy – je vždy cizincem mezi lidmi, často vyhnancem ze společnosti, osamělou osobností, která je v konfliktu se světem i sama se sebou. U Máchy se většina hrdinů pohybuje v protikladech. V těch si Mácha všeobecně liboval v protikladech, jak dokládá Karel Sabina, který zachoval jeden z jeho názorů: „Poezie, pravá poezie, tím původnější a ráznější světem pohybuje, čím odpornější kontrasty, v nichž se tajné příbuzenství jeví.“ I když se v případě jeho hrdinů v podstatě jedná o jeden a týž typ postav, nasazuje si různé masky a vystupuje v postavách poutníka, jinocha, vězně, poustevníka, cikána nebo kata. Většina Máchových postav je zastřena záměrnou tmou a jen náznakem se z děje domníváme o jejich minulosti. Náznaky pak nikdy nejsou úplné, ale většinou pouze fragmentární.

Máchovo dílo zahájilo novou etapu ve vývoji české poezie. Nikdo předtím nedovedl tak zobrazit krásu české přírody ve všech ročních obdobích. V Máchově podání hýří příroda barvami všech odstínů. On sám rád používá barevné půltóny, především kombinací barev zelené s bílou a bílé s modrou (např. bílá se plachta větrem houpá nebo to se jí modrou k nohoum vine,/ dále zeleně zakvítá,/ vždy zeleněji prosvítá,/ až v dálce v bledé jasno splyne). Podle barvy, zvuku, tvrdosti a měkkosti představ a nálad volil Mácha i použití hlásek a samohlásek. Na čtenářovy vjemy útočil i akustickou povahou slov a veršů, jejich periodickým opakováním, výkřiky a zvoláváním.

Máj je složen z 824 veršů, z toho 735 veršů je psáno v jambu. Tvoří jej 4280 slov a vyskytuje se v něm na tři sta myšlenkových celků. Dvě pětiny z použitých slov jsou slova jednoslabičná a devíti nejpoužívanějšími slovy v Máji pak jsou: býti, hora, vězeň, jezero, čas, hlas, tam, bílý a láska. Nepokoj a naléhavost dějů je ještě zvýšena použitím velkého množství rozdělovacích znamének, jimiž Mácha posílil plastiku a účinnost vnitřních stavů a nálad. („Kdo ví? – Ach, žádný neví!“ – „Nikdy – nikde – žádný cíl!“ – Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!). V 824 verších je užito celkem 1366 znamének, z nichž nejvíce převažují pomlčky. Celý text se vyznačuje rytmicko-hudebními vlastnostmi. Proto Máj působí hudebním dojmem a jeho kompozice má mnoho podobného s operní skladbou – je dělena do tří aktů, dvou meziher a epilogu. Ještě více než Máj se pak charakteru operní skladby blíží Marinka. Právě v Máji vrcholí krása české básnické řeči před Vrchlickým a Březinou.

Sám Mácha označil Máj za „romantickou báseň“ nebo spíše za „veršovaný románek“. Je možné, že chtěl napsat dílo podobného Miltonovu Ztracenému ráji, básni bez hlavního hrdiny, „nový slovesný druh“ – napůl román a napůl báseň. Hrdiny Máje pak nejsou jen „strašný lesů pán Vilém a Jarmila, ale také Mácha sám. Z počátku je v pozici vypravěče, následně dojde k jeho ztotožnění s hrdinou a po tom, co mu Vilém svou smrtí uprázdní místo, vstupuje do děje přímo v roli básníka. Proto může v závěrečném zvolání spojit v jeden výkřik jména svých hrdinů i svoje vlastní: „Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“.

Pravděpodobně z důvodů oklamání cenzury, která Máj – stejně jako Cikány – mohla zmítnout, napsal Mácha nejen svůj „Výklad“, ale také vlasteneckou báseň Čechové jsou národ dobrý, která Máji předchází, i když s jeho vlastním dějem nemá nic společného. Stejně tak mu předchází dedikace pekaři Hynku Kommovi „usedlému měšťanu pražskému“ a vlastenci horlivému“, jak píše sám Mácha. Komm byl známým rodiny Máchovy a jeho věnování mohlo být také výrazem úcty k tomuto člověku.

„Když Mácha svůj Máj dohotovil a dvakráte pro censuru ho opsal, tu teprv mu napadlo, že vlastně nejhorší práce ještě zbývá, totiž provésti toho, aby ona báseň bez úrazu a zdráva z cenzury vyšla, a že by tak se stalo, o tom básník a přátelé jeho nyní nanejvíc pochybovali. Pevně jsouce přesvědčeni, že cenzor Máji neporozumí ani co do směru, ani co do smyslu, pomýšleli na lest.

Jeden z přátel Máchových, jenž universitní bibliotéku denně navštěvoval a Zimmermanna předobře znal, vzal na sebe úlohu předběžného jednatele. Byl to kus dramatu, scéna pro divadlo, co nyní následovalo.

Vyjednavatel přišed do knihovny, vyžádal si toho dne knížku od Zimmermanna vydanou ke čtení. Zimmermann míval vždy radost, když někdo jeho spisy četl, tudíž ochotně knížku přinesl a se o ní rozhovořil. Bylo to německé popsání starých chrámů a klášterů pražských. Zimmermann litoval, že ty kláštery a chrámy nazmar uvedeny jsou, a doložil, jak krásný by to byl život pro pobožnou část Pražanů, kdyby bylo, jak bývalo, a že by nebylo tolik bezbožných a nemravných lidí v Praze, jako jich jest. Host přisvědčil, a uchopiv se ihned příležitosti, pravil, že je nanejvíc potřebí literatury, jež by ten zlý svět napravovala. „Ale jděte, kdo by ji u nás dělal,“ pravil Zimmermann, „staří píšou samé gramatiky a mladí samé básně na vlast – slast, lásku – pásku, - a to nevede k ničemu dobrému.“

Na to host: „Teď už jeden mladý člověk napsal ve velmi krásných verších báseň, kde líčí ošemetnost světa nejživějšími barvami a trest zasloužený hned přitom. Tu velebnost a dobrota boží neméně se vidí v ladných zjevech přírody, jako zlá mysl lidská v bezbožných skutcích. Jest to mladý člověk, jenž to sepsal, a přeje si, aby mu možná bylo, dříve než to k censuře podá, vám báseň čísti, vykládati a vaší dobrotivé, otcovské rady přitom použíti.“, „I ať jen přijde! Já mu ve všem poradím. To mě těší, že se konečně někdo našel, jenž má smysl pro víru a mravy!“ Věc se hovorem ujednala a Mácha k němu pak došel s rukopisem. Četl mu báseň svou a vykládal, jak zapotřebí bylo, hlavní akcent položiv na to, že zde na zemi je všecko pouhá nicota, což se panu Zimmermannovi náramně líbilo. Pojav báseň, jak mu ji básník vyložil, propustil ji potom, nevymazav ani slova. Později, když Máj byl vyšel a všeliké hlasy se proti tendenci pozdvihly, mrzelo p. censora, že si to lépe neprohlídl, - ale bylo už pozdě.“

Protože pro jediné knižně vydané dílo za svého života Mácha nemohl najít nakladatele, vydal nakonec Máj sám, vlastním nákladem (na který si vypůjčil od svých přátel) u tiskaře Jana Spurného v počtu 600 výtisků. Vydání bylo ohlášeno předem v Českém včele a ve Květech, a tak za měsíc už Máchovi zbylo jen 250 výtisků. Od té doby vyšel Máj tiskem asi dvěstěkrát a stal se nejvydávanější českou knihou všech dob, kterou v průběhu mnoha desetiletí ilustrovali mnozí přední čeští výtvarníci – připomeňme třeba Mikoláše Alše nebo Jana Zrzavého.

Ihned po vydání Máje se zvedla vlna kritiky, nejtvrdší z nich od tria Tyl – Chmelenský – Tomíček.

Slavomír Tomíček v České včele označil Máchu za „bídného rýmotepce“, který „opovrhnul důstojným jménem básníka“ a Máj za „škváru, která z vymřelé sopky mezi květiny padla“. Josef Krasoslav Chmelenský, první osobnost české divadelní kritiky, nechtěl Máj v Časopise Musea českého dokonce ani posuzovat, protože „nedospělať tato báseň ještě pro kritiku“ a prohlásil, že jeho Máj „alespoň mne příliš uráží“, protože od „oběšence a anjela tak nepoeticky padlého s nechutí oči obracím“. Celý Máj pak zhodnotil Máchovy vlastními slovy. Je to, „co se nic nazývá“. Josef Kajetán Tyl v Květech napsal, že by si přál, aby „temné zvuky harfy nezněly tak nečesky“ a že jsou věci potřebnější a důležitější než „vrahovo rozebírání neznámého nic“. Tyl mu také vyčítal absenci národně a výchovně zaměřeného programu.

Již od podzimu 1835 se vyhrocovaly názorové rozpory mezi dvěma vůdčími zjevy mladé generace, Tylem a Máchou, které vyústily v otevřený konflikt, který se vyhrotil právě po Tylově kritice Máje tou měrou, že se tito dřívější přátelé začali považovat za nesmiřitelné nepřátele a soky. To přispělo i k zániku Kajetánského divadla, které Mácha definitivně opustil. Tyl roztrpčený touto roztržkou, stejně jako svými neúspěchy ve Stavovském divadle, se rozhodl na čas odejít z Prahy a odebral se ke kočovnému německému souboru do Slezska. Znechucen tamními poměry, se však záhy vrací zpět do Prahy. Brzy na to, počátkem listopadu, Mácha umírá...

Nebyla to ale jen trojice Chmelenský-Tomíček-Tyl, která na Máj zaútočila. Čelakovský se obořil na Slováka Kuzmanyho, který Máj obhajoval, a nazval jej hrubým pacholkem, jenž by zasluhoval místo odpovědi holí na záda. Karel Vinařický Máchovo dílo ostře odmítal, humorista Rubeš se Máji vysmíval. Zatímco on zbrojil proti Máchovi parodií (Horymírův skok, Květy, 1838) ve verších „chudého ďábla smích, zbořený ctnosti chrám, první družičky hřích, svatě líčený klam, poslední bídy stesk, smrt vstávající z mdlob, oka hříšnice blesk, zmrzlého orla hrob, zapomenutý dluh, z pouště do pouště let, z hříchů skovaný kruh, vyzáblé tváře květ, věčně hladový chrt, vejskot – slzy a smrt“, pak V. Šulc útočil formální nápodobou Máje v básni Nový rok (Květy 1838). Máj odsoudil i Erben a řada dalších, kteří tak vytvořili proti Máchovi předsudek, který trval ještě v padesátých letech. Například roku 1857 vytýkala Marie Čacká Máchovi „hekalství, citovou lživost a churavost myšlenky“. Kritika díla však Máchu stíhala již dříve, strhala jej už při vydání Marinky. V roce 1834 upřel F. L. Čelakovský, redaktor České Včely, Máchovi veškeré básnické nadání, protože vynechal písmeno „s“ a nazval ho „ubohým básníkem s roztřesenýma rukama“.

Jak později výstižně napsal F.X.Šalda: „Cítili všichni, že je Mácha vyhání z idyly.“ Máj, který tehdy odsoudili jako „nemorální a ohrožující zdravý vývoj české národní společnosti“ se stal pro další generace idolem. Toho se však již Mácha nedožil.

Situace se radikálně změnila až v souvislosti s vydáním almanachu Máj v roce 1858 a s nástupem generace tzv. májovců, která Máchu obdivovala a uctívala, stejně jako následně ruchovci a lumírovci. Teprve tehdy vyšly souborně Máchovy spisy. Jan Neruda, Svatopluk Čech, Julius Zeyer, Jaroslav Vrchlický, Josef Svatopluk Machar, Josef Hora či Vítězslav Nezval – ti všichni byli mezi těmi, kteří se k Máchovi hlásili jako k předchůdci. Učinili tak nejen symbolicky názvem almanachu, ale i návštěvou Máchova hrobu v Litoměřicích a Milešovky, na níž Mácha stanul naposledy před smrtí. Jan Neruda, stojící v čele tohoto hnutí, označoval zneuznaného Máchu a jeho dílo následujícími slovy: „mocné slunce, skvělá pouť, poklad ducha a srdce, Máj s perlami bohaté obrazotvornosti, zlatá zrna neroztřená v tenounké pozlátko, forma jakoby ulitá a mystickému obsahu přiměřená, Máj mistrovsky plynný, básně jak veliké ohnivé drahokamy“.[38]

V roce 1865 napsal Jan Neruda v Květech: „Zneuznaný Mácha, na něhož se tolik vlků vyřítilo, co bylo tehdáž kritických hlav a hle – Máj jeho vniknul do vědomí celého národa a stal se majetkem nás všech!“ Kromě toho se k Máchovi hlásili i avantgardní proudy třicátých let.

Kritik Karel Teige ve stati Revoluční romantik Karel Hynek Mácha, vydané ve sborníku Ani labuť ani Lůna označil Máchovo dílo za „úžasný meteorit romantické poezie“. Datum prvního vydání Máje pak označuje za datum vzniku české poezie a zároveň za datum vstupu české poezie do dynamické sféry poezie mezinárodní. Kritik F. X. Šalda, který Máchu označil za „můzického génia“ upozornil také na to, že Máj není pouhou písní lásky, jak bývá někdy interpretován, ale že si svou přitažlivost uchovává také díky naléhavosti otázek lidské existence, ozývajících se především ve druhém zpěvu, ve vězňových úvahách a jeho loučení. Díky nim je stěžejní Máchovo dílo dodnes živé nejenom jako pouhý odkaz básnické minulosti, ale především jako stále vzrušující a tajemná výzva. „Teprve Mácha tvoří první z naléhavosti doby, ze svého i z jejího žhavého nitra,“ píše Šalda. „Teprve jeho tvorba má ráz vnitřní nutnosti... Teprve Mácha je múzický génius, který rozezvučuje věci z jejich jádra. Hlasitě vyzpívává a někdy i vykřikuje bídu a hrůzu doby, v které se dusí, vkládá prst do jejích ran se smělostí, která pobuřuje vrstevníky.“[39]

23. Poslední zastavení: Litoměřice

Litoměřice

Půl roku po vydání Máje nabírají události prudkého spádu. Na začátku srpna 1836 dokončil Mácha studium na právnické fakultě. Poslední prázdniny využil jako jindy k putování a vypravil se opět do Krkonoš. Nepochopený básník Mácha se rozhoduje urychleně dokončit studia a najít si zaměstnání. Jeho Lori totiž čeká dítě, takže Mácha se musí nejen oženit, ale také existenčně zajistit rodinu. Jeden z kamarádů jménem Alois Pravoslav Trojan, mu doporučí místo u svého strýce advokáta, který působil v Litoměřicích. K Durasovi Mácha nastupuje 1. října 1836. Jeho bratr Michal zatím zařizuje v Praze svatbu s Lori, která se má konat 8. listopadu. Místo svatby se však nakonec koná pohřeb...

V Litoměřicích se Mácha usazuje v domě na Janských schodech čp.177 v Dómské čtvrti, jehož domovníkem byl obuvník Fr. Lorenz. „nehezký shrbený mužík“, který měl kromě živnosti ještě vinárničku, která se pod jménem Vikárka udržela dodnes. Sem chtěl Mácha přivést Lori a zřídit si domácnost. V té době měli Litoměřice asi čtyři tisíce obyvatel, převážně německé národnosti. Společenský život zde představovaly koncerty vojenské hudby a divadelní představení jak kočovných divadelních společností, tak místních ochotníků. Zdejší divadlo, postavené roku 1822, patří k našim nejstarším městským divadlům a existuje dodnes pod názvem Divadlo K.H.Máchy.

V den, kdy Mácha nastupuje v Litoměřicích do zaměstnání, 1. října 1836, se mu v Praze narodil syn, kterého následně pokřtili Ludvík. Nepříznivé okolnosti, které provázely porod, popisuje Mácha v následujícím dopise Eduardu Hindlovi.

„Milý Eduarde!

Já jsem v Litoměřicích – a dá Bůh – zůstanu zde několik let. Jsem jakožto amanuensis a spolu praktikant u p. justiciéra Durasa. Byt můj v Litoměřicích jest jeden z nejpěknějších, které znám. Celé první poschodí, samozavřití, dva pokoje, zrovna vedle biskupské rezidencí, na kopci právě nad Labem. Z jednoho okna vidím k východu proti řece k Melníku na kolik mil, přes pevnost atd. Ze 3 oken hledím od pevnosti kolem přes Boušovice, Doksany, Budyň, Libochovice, Třebenice, Košťál, Mlíkojedy až k Radobylu, a Hanžburek – náš svatý Hanžburek mi kouká všemi okny až do postele, nechť ji postavím kde chci, a ten černý Košťál na obzoru plamenného nebe při západu slunce, a ty modré hory – a ta rovina – a ty skupiny stromů po ní – a ty vinice kolem, v nich ty bílé domky – a to Labe pode mnou – a Hanžburek - - - Eduarde, to musíte vidět, to se nedá popsat. Z pátého okna koukám do zahrádky na západ a posledním oknem vidím na půlnoc do litoměřických hor k Auši – ergo – na všecky strany. „Ten byt mně bohové hor popřáli co svému ctiteli“ psal jsem Strobachovi a teďto opakuji s radostí. Navštivte mě v Litoměřicích! - - - Ještě více – mám syna, zrodil se prvního října, a nepotřebuji hlavu srazit, neb kdybyste ho viděl, řeknete to je mladý Mácha, třeba jste to nevěděl, že mám syna. Narodil se prvního o půlnoci k druhému dnu října a třetího přiběhl mi to bratr vyřídit do Litoměřic. Otec mé holky nechtěl, aby slehla doma, když tedy k půlnoci na ni to přišlo, vedli ji v největších bolestech pěšky od Svatého Petra ze Soukenické ulice až do Jirchář k Svatému Vojtěchu k bábě, a sotvaže ji – dlouho ji hledavše – našli, zrodil se chlapec při vstoupení do pokoje. – Jest však zdráv. Kdyby byl pošel zrodiv se na ulici, co bych byl učinil – sáhněte v ňádra Vaše, a víte to. – Již jsem Vám jednou psal, co to dítě již v matce zkusilo, a to ne všecko – to zkusilo opět při svém porodu - ; ale hledí mu to z obličeje.

Zvraštělé čelo hluboko přes oči naklenuté, vystupující žíla na čele, zamračené temnomodré oči, a ten hluboký smutek v tak malém obličeji, Eduarde – to je můj syn – anebo Váš; tak hluboký smutek nenese žádné tak outlé srdce léč našeho syna. Viděl jsem ho čtvrtý den po jeho zrození a dal ho křtíti, druhý den nato vrátil jsem se do Litoměřic a doufám, že jej brzo zde u sebe budu míti. Holku tu si vezmu brzo. Heslo mé teď „syn můj a příroda!“ – láska má ty oba – a Vy Eduarde, mně bližší.

27. září šel jsem z domu do světa, abych se staral sám o sebe – rodičové moji dali mi tři dvacetníky, a já jsem šel do světa, maje tři dvacetníky – beze strachu, bez doufání – i obrátil jsem se k Litoměřicům, a aj, duchové horní mě vyslyšeli a já volám: „Vystavme zde tři stány, Tobě jeden, mému synu jeden a Benešovi jeden; neb jest zde dobře býti!“ – Petr na sebe zapomenul a já sebe neznám více.

Eduarde, pište mi brzo – nesmírnou recenzí na můj Máj – od Vás již očekávám až posuď – ať jest nejméně tak dlouhá, jako se vynachází jedna též na můj Máj v časopisu nazvaném Unser Planet, aneb ať není kratší než ta, co o něm psána jest v časopise nazvaném Morgenblatt, - a ať není taková, aby chválila hanou a haněla chválou jako ve Květech a ve Včele. – Pište brzo, Eduarde! anebo ještě dříve přijďte ke mně.

Hynek Mácha J(uri)st“

Vincent Morstadt: Kostel sv. Štěpána na Rybníčku

Velmi brzy po narození svého syna, dostal Mácha zprávu, že Ludvík onemocněl a v obavách se vydal na pěší cestu do Prahy. Na události kolem narození syna, jemuž šel za kmotra Máchův přítel Antonín Strobach, vzpomínala později Lori:

„Byli jsme nerozlučně svoji, a když překonány chvíle, v nichž naši rodiče podrobili se nutnosti, dělali jsme plány o budoucnosti. Mácha zvolil povolání právnické a chystal se k němu s celou opravdivostí. K mému neštěstí skonala dne 5. května 1836 dobrá matka moje v době, kdy mi bylo nejvíce její pomoci a rady třeba. To byla pro mne hrozná rána. Chodila jsem na hřbitov, ač Mácha tomu bránil. Říkával, že nemůže a nechce viděti mne v slzách. Doprovázel mne vždy, ale nikdy se mnou ke hrobu matčině nešel, zůstával opodál a čekal. „Lori, pojď již, pojď!“ volával, když počal být netrpěliv. Za doby smutku připravovali jsme se k – svatbě. Mácha hledal místo a nelezl je v Litoměřicích, kamž jsem měla za ním se odebrati. Výbavu truhlářskou hotovil pro mne mistr Tierhir, náš nedaleký soused. Mezitím odstěhovala jsem se načas do Jirchář, kde obdařilo mne nebe synáčkem. Bylo to dne 1. října, v málo dnech po Máchově odchodu do Litoměřic. Byl to silný, roztomilý hošík, a kdo ho spatřil, shledával v něm otcovu podobu, i sám on, když na zprávu o té události večer pěšky z Litoměřic na cestu do Prahy se dal a ráno u mého lože stanul. „Můj Bože, člověče, proč to děláš, vždyť se zabíjíš!“ zvolala jsem, on však mne těšil. „Pro tebe Lori, desetkrát za sebou tu cestu vykonám!“ pravil a dítě naše k srdci vinul.

Náš syn byl křtěn v kostele sv. Vojtěcha. Kmotrem byl mu dobrý přítel Máchův Antonín Strobach, s nímž předtím dvakráte na cestách byl. Strobach chtěl, aby se chlapec po něm Antonín jmenoval, ale Mácha pravil: „Mně se líbí jméno tvého bratra, Ludvík. Ať syn můj sluje Ludvík.“ Kmotr Strobach souhlasil.

Mácha pak se rozloučil, odešel do Litoměřic a já – nespatřila ho více. Jak zahynul, víte ..“.[40]

Máchův syn Ludvík měl od začátku velmi chatrné zdraví a otec se velmi obával o jeho život. Z Litoměřic psal domů zoufalé dopisy: „Hned jak toto psaní dostanete, odepište mi, jak se chlapci vede; je-li mrtev, musí na Volšanském hřbitově zvláštní hrob míti, nejkrásnější pravím, neboť on měl mým jediným dítětem býti.“ Po šesti dnech psal rodičům znovu: „Na Ludvíčka jsem se ani nechtěl ptát, bojím se odpovědi, protože vím, že kdyby bylo dobře, byste mi už byli psali; a pak se bojím, jestli je mu hůř, anebo jestli už není živ, že zas budete plakat, když Vám na něho vzpomenu...“

Noční běh z Litoměřic do Prahy Máchovi příliš neprospěl a je pravděpodobné, že právě tehdy se začal pomalu horšit jeho zdravotní stav. Již v dopise z 21. října si stěžuje na slabost. V následujícím dopise z 24. října pak líčí rodičům a Lori událost, kterou zažil den předtím, když si vyšel na vrch Radobýl a která se bezpochyby podepsala na jeho zhoršujícím se zdravotním stavu:

„Večer jsem ležel na Radobýlu, na jednom velkém vrchu za Litoměřicema, už bylo tma, a v tom vyšel v Litoměřicích oheň. To jem viděl z toho vrchu. Tak jsem běžel honem do Litoměřic, asi třičtvrtě hodiny jsem měl co běžet, než jsem tam doběhl, a přece jsem byl jeden z nejprvnějších u ohně. To byl oheň, jedenáct stodol, samé obilí, najednou hořely a vítr do toho foukal až hrůza. Takovou jasnost a horkost jsem jak živ neviděl. Vítr hnal plamen přes silnici, tak žádnej nechtěl přeběhnout. Tak jsme se odvážili čtyři. Já jsem slík kabát a klobouk, jeden mi polil hlavu vodou, aby mi vlasy nechytily a běžel jsem okolo hořících stodol a za mnou tři lidi. Just byl ale největší čas... Pak jsem vylez na stodolu na špic a sedl jsem jako na koně, a ti druzí mi podávali vodu a já jsem furt střechu políval, aby nechytila; ale sotva jsem tam vydržel horkem a větrem. Vždycky než jsem vodu vylil, musil jsem ksicht natřít a napit se. Tak jsme tu stodolu a celou línii domů za ní zachránili. Potom teprva přišli stříkačky, když byl oheň už slabší, protože by jim koně dřív byli neproběhli po silnici skrz plamen. Dnes v pondělí ještě pořád tam hoří.“

Po požáru se Mácha odebral do bytu právníka, u nějž byl zaměstnán. Ten mu začal vyčítat, že měl dříve myslet na něho a na kancelářské papíry, než hasit cizí majetek. Mácha na výčitku neodpověděl. Byl celý mokrý, podvrtnul si nohu a každý krok mu dělal problémy. Odebral se do svého bytu a ulehl ke spánku – třesoucí se zimou ve studeném pokoji. Následující týden se Mácha snažil zastírat svou nevolnost, a bránil se ze všech sil, aby nedal znát, že se necítí dobře. Teprve za týden po osudném požáru se objevily prudší symptomy a Mácha tak byl počátkem listopadu nucen svěřit se domácímu, který mu okamžitě nechal každý den vařit polévku z vína, aby se posilnil. Kromě toho si Mácha nechával vařit různé lektvary z koření, které si sám nosil.

Mezitím se dozvěděl z bratrova dopisu, že se Ludvíček uzdravil. Zpráva jej sice velmi potěšila, za to jeho chatrnému zdravotnímu stavu jistě neprospěla zmínka o tom, že Lori se vypravila sama ke svému otci. „Tak jsem se rozvzteklil, že jsem z toho mohl mít smrt“, psal rodičům. Mácha, projevující se jako despota, jí totiž předtím přísně zakázal stýkat se s kýmkoli z jejího příbuzenstva a dokonce i opustit dům. Napsal jí tedy v němčině velmi tvrdý a přísný dopis, který je jeho posledním dopisem vůbec. „Proč ses opovážila jednat proti mému příkazu a šla dolů ke svému otci? Proto jsem Tě vzal k nám nahoru? – Chceš nakonec všecko zkazit? – Pro mne je to lehké! – Vezmu šaty a jdu z Litoměřic. – Kam? – to se nikdy nedozvíš, budeš-li ještě jednou jednat proti mému rozkazu. – Rozkazu říkám – a už mě nikdy neuvidíš. – Rozkazuji Ti, přísně Ti rozkazuji, abys nikdy z našeho domu nevycházela, nikam, za žádnou, vůbec žádnou záminkou; na mši, ke zpovědi, na katechismus, nikam; - nebo – dokud je Bůh a má duše naživu, při svém životě Ti přísahám, že mě nikdy neuvidíš. Jestli se opovážíš a půjdeš z domu k svému otci nebo dokonce na faru nebo někam, tak, jak je Bůh nade mnou – opustím Tě u oltáře...“

V té době se občas dostavovaly chvilkové okamžiky, v nichž se Mácha cítil dobře, dokonce si – ještě v dopise z 2. listopadu – svůj stav chválí a je přesvědčen, že se 8. listopadu bude moci uskutečnit plánovaná svatba. Tři dny před zamýšleným odchodem se však jeho zdravotní stav prudce zhoršil. Noc ze 4. na 5. listopadu probděl v hrozných bolestech a byla asi jednou z nejhorších, jakou Mácha zažil. „Jakmile zaslechl vrznutí dveří, dovlekl se po úzkých dřevěných schůdkách namáhavě dolů, a bled i vysílen žádal slabým hlasem, aby k němu poslali lékaře a hojiče. A sotvaže žádost svou vyslovil, odešel, aniž byl v rozčilení dveře zavřel; leč okamžitě zase se vrátil, prose domácí pro vše, co jim nejsvětějšího, by si popílili a sami lékaře přivedli, že je mu velmi zle.“ [41] Mácha však doma nevydržel a vydal se do kanceláře, aby se omluvil, že po několik dní nebude moct kvůli nemoci přijít. Na cestě ho však potkala žena domácího s lékařem, a když uviděli na smrt bledého Máchu, okamžitě ho odvedli domů, kde mu byly předepsány léky proti pocení. Lékař také nařídil pořádně zatopit. „Stěžoval si na hrozbou palčivost na prsou a na žízeň, nažádaje ničeho krom čerstvé vody, kterou chtěl bezměrnou žízeň uhasiti... Choroba Máchova pokračovala s úžasnou rychlostí. Za několik hodin po návratu domů nemohl již takměž z lože povstati. Když se ho optali, kde a jaké bolesti cítí, zdali snad palčivost na prsou přílišná, odpověděl: „Ano, já musím mít plíce již na uhel spálené, a napřed to nemusí míti co pálit, pobněvadž to již i v zádech začíná...“ Krom toho pozbýval Mácha vůčihledně i hlasu, a to tak rychle, že později již jen sípal a odpůledne již vůbec skoro ani nemluvil, a toliko, když chtěl vody píti nebo něco jiného žádal, jen dával znamení.“[42] Když večer Máchu znovu navštívil lékař a viděl, v jakém je stavu, doporučil, aby k němu byl poslán kněz. Mácha s ním však odmítl komunikovat... Jak si kdysi poznamenal do svého Zápisníku: „Já miluji boha, protože není..“ Po té vzkázal pozdravy rodičům a Lori a prosil, aby jim někdo vyřídil zprávu, že je nemocen. Více již nepromluvil. V noci z pátého na šestého listopadu zemřel. Pokoj byl ihned uzamčen a nevstoupilo se do něj dříve než v den pohřbu. Mělo se totiž za to, že má choleru...

F. B. Mikovec: Chrám sv. Štěpána Většího v Praze, oceloryt

„Výbava moje byla již na velké lodi odvezena do Litoměřic, měli jsme míti dne 8. listopadu svatbu, vše bylo připraveno – tu stihne nás zvěst o těžké nemoci Máchově a v den ustanoveného sňatku v kostele svatoštěpánském druhá zvěst o jeho smrti,“ vzpomínala Lori. „A v devíti měsících za otcem, dne 5. srpna 1837 skonal synáček náš Ludvík...“

8. listopadu se místo plánované svatby konal Máchův pohřeb. Do Litoměřic na něj přijel pouze Máchův bratr Michal. Účast nebyla příliš hojná. „Když jsem s hrobníkem k obléknutí bratra do pokoje vstoupil, ležel v peřinách,“ psal ihned rodičům. „Přistoupiv k němu, odkryju svrchnici, a vidím od žeber dolů celé tělo zmodralé a zezelenalé; on ležel na pravém boku, pravou ruku podle sebe nataženou, a levou v loktě ohnutou, takže mu pěst, které obě silně zaťaté měl, na prsou ležela...“ Rakev odneslo dvanáct mistrů různých řemesel až na místní hřbitov, kde byl básník ve tři hodiny odpoledne pohřben.

Máchova smrt rozesmutnila řadu jeho přátel. V sousedství, kde Mácha v Praze žil, v chrámu sv. Ignáce, sloužil na jeho památku kněz-vlastenec Josef Wagenknecht rekviem. Kostel byl přeplněný studenty, přáteli i profesory, mezi nimiž byl Josef Jungmann... Jak vzpomínal Václav Mach: „Truchlivost byla všeobecná. Vždyť nás opustil milovaný buditel lásky k vlasti, šlechetný a upřímný přítel, laskavý bratr a syn vlasti, mohu říci nejnadanější a nejupřímnější.“

Máchův bratr Michal však v Litoměřicích učinil jeden zajímavý objev. V kapse kabátu, který měl Hynek na sobě při osudném požáru, nalezl zlomek básně, nadepsané Cesta z Čech. Je více než pravděpodobné, že tyto verše psal Mácha onoho večera, kdy se vypravil na Radobýl. Jsou to tedy poslední Máchovy verše vůbec a vyznívají, jako by se Mácha loučil se svou vlastí. Úryvek končí takto:

„...Teď vlast se dobře měj!

Již jest meze překročena,

za mnou leží česká zem. ---

V zříceniny rozvalen,

tamto leží hrad ten starý!

V modré roucho zahalen,

pod ním stojí lesík jarý,

černá věž ční z něho jen.

Taký hrad – to vlast je tvá!

Hrdé stavby sešlé runy,

pohleď na ni zdaleka,

snad tvé žalující dumy

z tuhého ji zbudí sna!...“

Zatímco dříve se soudilo, že právě Máchova účast na požáru a následné podchlazení byly příčinou jeho smrti, dnes se máchovští badatelé značně liší v názorech na to, jak vlastně zemřel. Objevuje se několik verzí – cholera, cholerina, akutní zánět slepého střeva, které prasklo nebo otrava z jídla (jitrnicemi). Nejpravděpodobnější verzí je však asi cholerína, dávení provázené průjmem, která byla v té době velmi rozšířenou infekcí.

Máchův hrob v Litoměřicích zůstal dlouho zpustlý a neoznačený. Až v roce 1846 dal Karel Havlíček Borovský popud k postavení Máchova pomníku s nápisem: „Dalekáť cesta má, marné volání!“

To už se pomalu začínal měnit názor na Máchovo dílo. Proslulým almanachem Máj z roku 1858 se kruh mladých básníků s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem v čele k Máchovi přihlásil a navázal na jeho odkaz. V té době se také začali o Máchův hrob starat litoměřičtí bohoslovci. Z jejich popudu byl 1. května 1861 odhalen v blízkosti Máchova hrobu pomník k Máchově poctě – pseudogotický jehlancový sloup ukončený křížem. Téhož dne byla na Máchově úmrtním domě zasazena pamětní deska. Tato událost se v dobovém tisku připomínala jako „velká česká sláva“. O třicet šest let později, v protičeské bouři roku 1897, byla však Němci stržena a zničena... Až teprve v roce oslav stého výročí smrti českého básníka, byla na litoměřický dům znovu umístěna. Stejně tak byla vedle divadla odhalena i socha sochaře Václava Blažka. Ale uplynuly sotva dva roky a díky pohnutým politickým událostem deska i socha opět zmizely ze svých míst...

V tragické době, druhý den po mnichovském diktátu, byly na popud guvernéra Národní banky K. Engliše, 1. října 1938 urychleně exhumovány Máchovy ostatky, doslova pár hodin před záborem Litoměřic. Také Máchův pomník, k jehož postavení dal kdysi podnět Karel Havlíček, byl zbytky československého vojska rozebrán a v noci byl i ostatky tajně převezen do Prahy. Na litoměřickém hřbitově po Máchovi zůstalo volné místo. Až 9. října přinesly noviny informaci o Máchově exhumaci. Rakev i s náhrobkem byly zatím uloženy ve strašnickém krematoriu. Z podnětu máchovského badatele Karla Janského došlo k vědeckému prozkoumání básníkových ostatků, které byly svěřeny do rukou předního antropologa prof. Jiřího Malého. Vědecký průzkum nejen nepochybně potvrdil Máchovu totožnost, ale přinesl také nové poznatky k doplnění vědomostí o básníkově podobě. Vzhledem k tomu, že Mácha zemřel tak mladý, nezachoval se totiž žádný jeho oficiální portrét. Veškeré obrazy jsou proto pouze domnělé a často vycházející z Máchova autoportrétu a sv. Jana Křtitele v kapličce na Valdštýně, jemuž údajně seděl modelem.

Politické události však odsunuly Máchův druhý, slavnostní, pohřeb až na jaro příštího roku. 4. května 1939 byly jeho pozůstatky uloženy do dubové rakve a o den později slavnostně vystaveny v panteonu Národního muzea. Básníkovi se přišlo poklonit na padesát tisíc lidí. Několika násobně více jich vyplňovalo ulice, kterými odpoledne projížděl vůz s ostatky na Vyšehrad. Průvod doprovázely zvony všech pražských kostelů, z ochozu Národního divadla zněly fanfáry, děti sypaly květiny na cestu. K večeru průvod dojíždí do vyšehradské kaple, kde se po celou noc z 5. na 6. května střídá u jeho rakve čestná stráž. Ráno se koná slavnostní mše a odpoledne jsou Máchovy ostatky slavnostně uloženy na Slavín. Básníci a spisovatelé odnesli na ramenou rakev k hrobu. Jeho druhý pohřeb se tak stal obrovskou posilou národního uvědomění, posílil národ ohrožovaný rozmáhajícím se nacismem...

„Snivec a buřič“ Mácha, jak jej výstižně označil kritik F. X. Šalda, píšící básně „jak veliké ohnivé drahokamy“, jak je označil Neruda, bývá považován nejen za jednoho z nejlepších českých básníků, ale také za otce moderní české literatury.Veliký a tvořivý génius, básník svým způsobem geniální nebo náš geniální český národní básník, to všechno jsou přívlastky, kterých se Máchovi dostalo – ovšem až posmrtně.

I když za svého života se nedočkal téměř žádného pochopení a uznání, později bylo jeho dílo vyzdvihována do výše a ceněno jako klenot. Vítězné tažení Máchova díla začíná v souvislosti s vydáním almanachu Máj a s nástupem generace máchovců. I přesto se brzy po jeho smrti našli ti, kteří si jej cenili. František Ladislav Rieger litoval jeho předčasné smrti a v dopise příteli do Salzburgu to označil za nenahraditelnou ztrátu české literatury, protože s Máchou odešel „nejgeniálnější básník“ (1836). J. J. Kolár vyzdvihoval originální bizarnost, bohatou obraznost a didaktičnost a Máchův vstup do literatury přirovnal k bouři a k „Luciferskému objevu“ (1841). Byl také prvním, kdo ostře odmítl výtku byronské napodobivosti. „Mácha byl zcela jiný než Byron, seděl u bran světla, ne pekel, pronášel vlastní trpkou životní zkušenost s osudovým přízvukem a mužným bolem, byl rozervanec jiného vzletu a rozletu než Byron.“ (1850). Spisovatelka Eliška Krásnohorská zase spatřovala v Máchovi romantický, dosud nepředstižený prototyp a velebila Máj jako jeho nejvzácnější výraz (1877). Připadal jí jako „vyplašená raněná labuť, zbloudilá v naše nivy z dálky, a zapěvši jen jednou, sklesla a zemřela.“ (1878). Ruchovci a lumírovci uznávali Máchu bezpodmínečně.

„České slovenosti byl totéž, co Smetana, Fibich a Dvořák české hudbě,“ prohlásil o Máchovi roku 1910 Miloš Marten. Podle něj Mácha uvolnil prameny české lyriky, donesl literatuře slunovrat, stvořil hrdiny žijící jeho vznětem, ne vlastní sudbou, učinil z nich poddajné nástroje svých melancholií a horečných slov a gest, dodal rytmu i verši hudebnosti a přiblížil poezii lyrické hudbě národní písně. Jiřímu Karáskovi ze Lvovic zářil Mácha jako světlo z temnot nicoty. Sofie Podlipská nazývala Máj kouzelným a utišujícím lékem na všechny rány a bolesti. V průběhu století se objevily ovšem i takové výklady, vidící v Máji velký symbol, ve Vilémovi potlačenou vlast a v básníkovi její osvoboditelský princip (J.E.Sojka,Naši mužové,1862); vlastenecké prvky hledal důsledně v Máji i Jan Šafránek (1872), který Máj dokonce pokládal za hymnus za vlast a národ.

Jeden z nejzajímavějších a nejpřesnějších výkladů Máchy a jeho díla ale najdeme u F.X.Šaldy. Označil jej za typ básníka, u něhož sousedí romantismus s realismem, velikost s malostí, šablona s originalitou, brutalita s něhou, cynismus s enthusiasmem, žár s ledem, disonance s harmonií a u nějž se na malé ploše nachází co nejvíce protikladů, vykřičník i otazník. Pro samotného Máchu pak nelezl řadu výstižných označení – on byl podle něj Rembrantův Samson nad filištínskou čeládkou, básník vězení a úniku, průsečík směrů a cest české poezie, který se včlenil svou tvorbou v básnický vývoj západní Evropy a udržel s ní krok a on je tím básníkem, který bude „stále, dnes i zítra aktuální“. Aktuálnost zkoumal ve stati Hořčičné semeno Máchovo a došel k závěru, že „Máchovo dílo se rozrostlo a rozkošatilo po jeho smrti jako hořčičné seménko Ježíšovy paraboly v mohutný strom, bylo kovářskou výhní, jež dýmala a svítila všem pokolením.“[43]

Arnošt Procházka nazval roku 1911 Máchu „velkým kouzelníkem slova“ a děj Máje mu připadal „typisovaným a symbolizovaným obrazem vlastního bytí“. Osobitě zachytil Máchu také Jiří Mahen. Nazval jej vzorem básnické výrazové prostoty, nejnárodnější českou duší a nezkrotným duchem. Máj pak položil vedle Fausta, Manfréda, Branda a ruského nihilismu a zaslechl z něho první české „zaržání“ fantomu a nicoty.

Předválečná a poválečná generace byly také mezi těmi, které Máchu výhradně uctívali. Arne Novák, který o něm vytrvale bádal, označil Máchu za „magnus parens české poezie“.Se zaměřením na jeho Máj a Marinku vyzvedl jeho lyrické vlohy, vnitřní rytmus duševních stavů, krajinou dušemalbu a kompoziční sílu. V roce máchovského výročí o něm napsal do Lidových novin: „značil pro nás, co Puškin pro Rusy, objevil nám obraz a melodii“ a o něco později zase „prosekal u nás rukama zkrvavenýma a s nervy a s žilami přeťatými cestu, kterou vždy šli a vždy půjdou lyričtí objevitelé“. O Máji pak soudil, že jeho základem je melodický živel doprovázený barevnými a zrakovými prvky a že jeho prabuňkou není erotický zážitek a žárlivost, ale metyfzická hrůza z nicoty a záhrobního zmaru, patos citu „nebezpečně raněného vědomím krátkosti a marnosti lidského štěstí, jež touží po věčnosti“. V roce máchovských oslav také František Sekanina označil Máchu za „symbol novočeského romantismu“ a za „básnického rytíře s hvězdou prvenství na bílém čele, vzbudivším českou poezii“.

Po estetické stránce zasáhl do studia o Máchovi výrazně Jan Mukařovský. Zatímco již Otakar Zich označil Máchu za malebný a hudební básnický typ, Mukařovský mu jeho hudebnost prokázal. Objevil v něm tři zásady hudební skladebnosti patrné v samohláskách, souhláskách a v rytmickém přízvuku: paralelism, inversi a sekvenci. Zjistil Máchovu intonační původnost, zvukovou souvislost s rytmem a nově poukázal na významovou a tématickou podstatu Máje. Poukázal na Máchův rytmický slovník, založený na slovních trojslabičných celcích, stejně jako na jeho tajemnost a smyslnost.

Dojem „nestárnoucí, jakoby stále a znovu se rodící krásy“ měl z Máje i básník Josef Hora, který Máchu pokládal za nejsložitější zjev naší literatury. Jaroslava Seiferta omamoval Máj od dětství a „opájel se jeho melodiemi jako nějakou modlitbou“. Máchovo slovo mu připadalo jako Smetanova píseň a Mánesův obraz, jako základní kámen naší poezie. Básníci šli ale ještě dál. Například Vítězslav Nezval pokládal Máchu pro jeho úžasnou imaginaci dokonce za předchůdce surrealismu. Podle A. M. Píši „básník sopečného nitra“ Mácha vyslovil Májem vzdor proti svému vyděděnství i peklo vztahu s Lori. Byl dle něj „kouzelným alchymistou slova, jemuž dovedl dodati barvitosti, hudebnosti i dynamiky, jeho básnický nástroj byl nadán jakýmsi zvláštním fluidem pro výraz rozporného nitra i pro závratné vidmo vidin“. K. Tersch nazval Máj „osudotvornou planetou celé moderní české poezie, jež začala vlastně hodinou jejího zrození“.

Všechny zmiňované pohledy na Karla Hynka Máchu, básníka ve své době nepochopeného, ukazují, jak se názor na jeho dílo vyvíjel v nastupujících generacích, které jej ve velké většině bezmezně uctívaly. Jeho dílo jim připadalo jako živel, vzdouvalo se jako moře a bilo rytmicko a okouzlujícím sluchu každé doby. Jedna z nejvýstižnějších charakteristik K.H. Máchy se objevila ve 30. letech v díle Miroslava Rutteho, který podivoval nad Máchovou smyslovou vášnivostí, nad sílou metafory i nad jeho „čarodějnickou“ znalostí češtiny, s níž se dobíral až ke kořenům jazyka a napsal něco, co platí dodnes: „Přeletěl u nás jako meteor, ale jeho světlo září podnes čistě a neporušeně a opojuje, jakoby nebylo ani řečí času, nýbrž písní věčnosti.“

[1] Arbes, Jakub. Mládí. In: Arbes, Jakub. K. H. Mácha. Praha, 1942.

[2] Čáka, Jan. Poutník Mácha. Praha, 1975.

[3] K. Sabina: Úvod povahopisný

[4] Sabina

[5] B. Hindlová: Vzpomínka na K.H.M., In: K.H.M. ve vzpomínkách současníků

[6] Janský, Karel. K. H. Mácha.

[7] Akademické paměti Václava Macha, In: K.H.M. ve vzpomínkách současníků

[8] K. Sabina: Úvod povahopisný

[9] K. Janský

[10] J. Arbes: Mládí, In: J. Arbes: K. H. Mácha, Praha , 1941

[11] J. Arbes: Mládí, In: J. Arbes: K. H. Mácha, Praha , 1941

[12] B. Hindlová: Vzpomínka na K.H.M., In: K.H.M. ve vzpomínkách současníků

[13] Pichl, Josef Bojislav. Z vlasteneckých vzpomínek. In: Karel Hynek Mácha ve vzpomínkách současníků.

[14] Akademické paměti Václava Macha, In: K.H.M. ve vzpomínkách současníků

[15] Pichl, Josef Bojislav. Z vlasteneckých vzpomínek. In: Karel Hynek Mácha ve vzpomínkách současníků

[16] Jablonský, Boleslav. Vzpomínka z divadelních táček. In: Karel Hynek Mácha ve vzpomínkách současníků

[17] Janský, Karel.

[18] Arbes, Jakub. Mácha jako herec. 1898. In: K. H. Mácha

[19] Balajka

[20] Akademické paměti Václava Macha, In: K.H.M. ve vzpomínkách současníků

[21] Sabina

[22] B. Hindlová: Vzpomínka na K.H.M., In: K.H.M. ve vzpomínkách současníků

[23] Turnovský, J. L. Co milenka Máchova vypravuje. In: .H.M. ve vzpomínkách současníků

[24] Turnovský, J. L. Co milenka Máchova vypravuje. In: .H.M. ve vzpomínkách současníků

[25] Červinková-Riegrová, Marie. Vzpomínky z mladých let Dr. Fr. L. Riegra. In: K.H.M.ve vzpomínkách

[26] Mach, Vzpomínky

[27] Sabina, Upomínka

[28] Sabina, Karel. Upomínka na K.H.Máchu.

[29] Hindlová

[30] Křivánek, Vladimír. Karel Hynek Mácha. Praha, 1986.

[31] Voborník, Jan. Karel Hynek Mácha. Nakladatelství J. Otto, Praha. 1907.

[32] Hodrová, Daniela. Karel Hynek Mácha: Máj. In: Zeman, M. a kol. Rozumět literatuře I., Praha 1989

[33] Panáček, J. Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje

[34] Panáček, J. Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje

[35] Sabina, Upomínka na K.H. Máchu

[36] Panáček

[37] Křivánek

[38] Neruda, Jan. Čas, 15.2.1860

[39] Pohorský, Miloš. Karel Hynek Mácha a český romantismus. In: Máj a jiné básně a prózy. Praha, 1986.

[40] Vzpomínky Lori Turínskému

[41] Arbes, J. Poslední dnové Máchovy.

[42] Arbes, J. Poslední dnové Máchovy.

[43] Šalda, F.X. Hořčičné semeno Máchovo. Zápisník VIII.

* V roce 1554, kdy již zlatý pramen vysychal, přestal mít král o Krásnou Horu zájem a předal ji do rukou šlechtického držitele Jana Vorla z Plavče - Aquily, jak se tehdy latinsky psal, urozený poeta, ale člověk popudlivý, surový a násilník. Většinou tu nebydlel, ale Krásnohorští poznali jeho tvrdou ruku. Upíral práva místních hrdých havířů, kterým dříve poroučel jen král, bral jim majetky a týral je, až se dočkal rebelií.
Sám králi neodváděl desátek, zatajoval výnosy, (které v tu dobu již nebyly veliké), až král mu udělil přísné napomenutí a on zase musil odpouštět mnohé rebelantům. Dočteme se o tom i v zápisu svědkových slov. To rychtář Samuel mu jeho zlořády vyčítá za všechny z plných plic, pán nemlčí a svádí tak ještě větší hněv davu na svou hlavu.
„I přišel k tomu Jan Mácha, s oštípem tu okolo něho obíhal, chtěje do něho oštěp vstrčiti a jej zamordovati. A já ručnici maje dlouhou, kterou jsem v Sedlčanech opraviti dal, nenabitou, tou jsem ho zastrašil, byl by ho zamordoval“.
V přímé linii po rebelantovi Janovi následuje Jiří Mácha, který žil až do roku 1653. Ten předal grunt nejstaršímu synovi Jakubovi a ten pak zase synu Martinovi. To už z usedlých havířů se stali drobní zemědělci a venkovští řemeslníci. Syn Martina Máchy měl jméno Matěj, vyučil se kovářem, ale v době panování císařovny Marie Terezie pověsil řemeslo na hřebík a z Krásné Hory odešel. Přestěhoval se do Měšetic u Sedlce, kde se stal nájemcem panské hospody. Šenkýřství po něm pak převzal jeho syn František, zemřel již jako podruh v panském dvoře. Měl ale sedm dětí, mezi nimi i syna Antonína - a to byl už otec budoucího velkého básníka.
Někdy na sklonku roku 1808 se devětatřicetiletý Antonín Mácha oženil. Vzal si o 12 let mladší Marii Annu Kirchnerovou, dceru varhaníka u chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze. Ta měla modré oči, útlou dívčí postavu a na tehdejší dobu vzácné znalosti české historie a vrozenou lásku k hudbě. zpět