V těchto dnech, vzpomínáme 70 let od smrti jednoho z nejvýznamnějších českých sochařů druhé poloviny 19. století a příslušníka tzv. „generace Národního divadla“, Bohuslava Schnircha (1845-1901). Smrt ho zastihla předčasně a zcela neočekávaně. Šel na procházku s dětmi a již se nevrátil.

Bohuslav Schnirch, jehož snad nejpopulárnějším dílem jsou dnes mohutné trigy na průčelí Národního divadla, náležel k těm výtvarníkům, u nichž se k uměleckému nadání pojily i vynikající vlastnosti lidské. Jeho mravní názor vyplýval nejen z vlasteneckého nadšení, ale především z hluboké a pevné víry. Jsou známy jeho výroky, že „pravá láska neleží v nenáležité shovívavosti a pochlebování, ale ve snaze zdokonaliti a zušlechtiti jeden druhého. Ten, který světů běh řídí od věčnosti, povede i kruhy naše, a bude-li to vůle jeho, sdruží je k cíli jednomu“. - Také horoucí láska k vlasti poznamenává celý život sochaře Schnircha. Za studií v Mnichově, ve Vídni, v Římě, nikde se nemůže obejít bez českych novin. Jako dlouholetý předseda výtvarného odboru Umělecké besedy zasloužil se mnoho též o zachování historických památek staré Prahy.

Když byl r. 1894 vypsán konkurs na model jezdecké sochy sv. Václava pro Václavské náměstí v Praze, určený „pro umělce v Čechách rozené nebo v Čechách bydlící“, zúčastnil se soutěže i Bohuslav Schnirch. „Schnirch neměl jako umělec chvíle šťastnější, nežli když komponoval' tohoto jezdce,“ píše 6. X. 1900 K. B. Mádl v Národních listech, „idea dobrého svatého knížete, věčné útěchy míru zle stíhaného lidu, nalezla v tomto milém, tichém zjevení svůj ušlechtilý umělecký výraz“.

Porota tehdy uznala Schnirchův model za rovnocenný s Myslbekovým a oběma umělcům přiřkla společně dvě první ceny. Sám Schnirch pokládal svatováclavský pomník za své vrcholné dílo a těžce nesl, že pří zadání definitivního pomníku byla dána přednost Myslbekovi.