František Sís pocházel z rodiny řídícího učitele (František Sís † 1908 a Josefa Mašková-Sísová). Měli sedm dětí, bratr Vladimír (* 30.6.1889 † 2.7.1958) byl novinářským zpravodajem v Bulharsku, novinářka sestra Miloslava (též Milada nebo Míla * 5.21883) žila v Paříži, sestra Emília byla učitelkou. František v roce 1897 maturoval v Brně,  v Praze nedostudoval práva, protože se zapojil do politických aktivit a v důsledku žurnalistické činnosti. Působil v mladočeských a později národně demokratických novinách.

Na přelomu roku 1914 a 1915 spoluzakládal českou lóži svobodného zednářství skotského, která se překrývala s Maffií a působila v úzké spolupráci s mladočeskou stranou: „Tvořili jsme síť tajných důvěrníků pro své cíle, jednak uvnitř ohrožovati a ochromovati fungování státu, jednak organisovati ve prospěch dohodových mocností, Ruska, Francie a Anglie, zpravodajskou službu o vojenských věcech, o válečném průmyslu, o hospodářském a finančním stavu monarchie, o železnicích a o všech věcech, souvisejících s válkou.” Členy byli i Rašín a Kramář.

Stejně jako jeho přítel Alois Rašín úzce spolupracoval s Karlem Kramářem. V roce 1907 jako generální tajemník mladočeské strany (úřední název Národní strana svobodomyslná, později Národní demokracie, tajemníkem byl do roku 1927) prováděl reformu její struktury. Počátkem roku 1917 založil časopis Národ. Podílel se na formulaci Manifestu českých spisovatelů. Od roku 1917 šéfredaktorem Národních listů. Byl zapojen do aktivit Maffie a podílel se na vyhlášení nezávislosti.

V roce 1918 se stal poslancem a podílel na přerodu mladočeské strany v novou formaci Česká státoprávní demokracie, z níž se krátce nato utvořila Československá národní demokracie. V letech 1918-1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Na mandát ale rezignoval ještě během roku 1920. Jeho post pak jako náhradník zaujal Ladislav Novák. Podle údajů k roku 1920 byl profesí šéfredaktorem Národních listů v Praze.

V roce 1925 se oženil s novinářkou Vlastou Tichou (* 1907), žili Libočanech u Žatce.

Důvodem k rezignaci na mandát bylo rozhodnutí věnovat se studiu žurnalistiky v Paříži, kde se stal předsedou československé kolonie a založil Slovanský výbor. Dalším důvodem bylo to, že před volbami přislíbil Karel Kramář stranickým zástupcům průmyslových kruhů poslanecký mandát. Špatný volební výsledek zapříčinil, že jej jejich kandidát Ladislav Novák nezískal. Po následných Novákových vehementních urgencích vyřešil pro Kramáře trapnou situace právě Sís svou rezignací. Poslanecký mandát mu byl slíben pro další volby, ale v roce 1925 Sís opětovně kvůli špatnému volebnímu výsledku a Kramářovu příslibu mandátu Františku Samkovi na žádost předsedy strany ze II. skrutinia odstoupil. Sísovi byl zároveň opětovně slíben mandát pro příští parlamentní volby, ale vzhledem ke slabému volebnímu výsledku jím vedené kandidátní listiny Československé národní demokracie v Olomoucké župě v parlamentních volbách v roce 1929 nebyl tehdy do II. skrutinia již vůbec kandidován.

Dlouhodobě, až do doby, kdy nemoc omezila jeho aktivity, zastával funkci úřadujícího místopředsedy Československé národní demokracie.

Ve 20. letech 20. století patřil v rámci strany k skupině blízké Karlu Kramářovi. Spolu s ním a s Viktorem Dykem ostře kritizovali morální vlastnosti a problematickou politiku Edvarda Beneše. Proti Kramářově a Sísově skupině stálo takzvané průmyslové křídlo národních demokratů (například Ladislav Novák nebo František Hodáč), které bylo v koaliční politice pragmatičtější. Průmyslové křídlo koncem 20. let posilovalo a Sís byl roku 1931 zbaven vlivu na Národní listy. Ze zdravotních důvodů se pak stáhl i z politického života.

Již v dubnu 1930 ho postihl první záchvat mrtvice v průběhu konfliktu s Hodáčem. V následujících letech zažil několik dalších. Deset dnů před smrtí přišel silný záchvat, který ochromil jeho dýchací soustavu. Zemřel v srpnu 1938.

Bratr Vladimír Sís se účastnil prvního i druhého odboje, byl v roce 1949 zatčen komunistickým režimem, byl odsouzen v politickém procesu k 25 letům vězení, byl mučen, zemřel v komunistickém vězení na následky mučení a neposkytnutí lékařské péče.

V zahradě pražské usedlosti Demartinka nechal Sís zřídit tajnou odposlechovou telefonní stanici, díky níž po zbytek války tuto linku odposlouchával a získané informace předával odbojové organizaci Maffie.

Označení „Demartinka“ vzniklo zkomolením první poloviny jména svobodného pána z Velhartic a císařského rady Dona Martina de Hoef-Huerta, jemuž deset let po bitvě na Bílé hoře připadla parcela (vinice) a původní budova byla buď přestavěný viniční lis nebo ji nechal vybudovat od základu. Za celou dobu své existence vystřídala řadu majitelů. V první polovině 18. století byla nemovitost zničena (po nájezdech bavorsko-francouzských vojsk) ale ještě v témže století byla znovu obnovena. Poté, co byla v polovině 19. století naposledy přestavěna, dožila do 20. století a přečkala i obě světové války. Nějaký čas byla v přízemí budovy provozována „Smíchovská akciová restaurace“, v 70. letech 20. století v přízemí sídlily dílny podniku Kovoslužba, a v letech 1980–1981 v jedné z dílen byla zkušebna undergroundové skupiny Křik. V roce 1980 byla Demartinka vyňata ze seznamu nemovitých kulturních památek a téhož roku se rozhocdlo o demolici, ke které došlo mezi roky 1984 a 1986.

V 80. letech 19. století patřila usedlost Demartinka panu Leovi Gotliebovi z Tannenhainu a poté (od roku 1888) ji vlastnil rakouský a český advokát a politik – smíchovský starosta JUDr. ALois Koldinský. Pod vlivem tehdy obecně rozšířené pověsti, že z Demartinky vede na Bílou Horu (nebo do některého kláštera) tajná chodba ukrývající ve svém nitru uloupené válečné poklady, provedla skupina čtyřiceti „hledačů“ (s vědomím a požehnáním Koldinského) průlom do zazděného průchodu, ale „objevila“ jen desetimetrový sklípek.

Na počátku 20. století koupil od F. Zellera zahradu Demartinky inženýr Bohdan Bečka a Ludvík Očenášek – český konstruktér a vynálezce, který významně přispěl především k rozvoji raketové techniky.

Sokol Ludvík Očenášek byl zapojen do činnosti Maffie, realizoval několik odposlechů přímo na telefonním vedení využívaným úředníky „monarchie“. Na jaře roku 1918 se mu podařilo po dvanácti týdnech usilovného hledání objevit tajnou vládní telefonní linku spojující Vídeň (hlavní město monarchie) s Berlínem. Hledáním této linky jej pověřil šéfredaktor Národních listů František Sís. Nikdo v té době nevěděl, kudy zmíněná linka tehdejší Prahou vede. Očenášek hledal linku většinou odpoledne na cestách kolem Prahy v oblasti Bílé Hory. Připojování kapesním telefonem během dne ve skrytých místech (úvozy, stromořadí) ale budilo nežádoucí pozornost venkovanů. Připojoval se proto v noci na místech, která si před tím vyhlédl.

Telefonní sloupy byly 12 metrů vysoké. Očenášek používal olověná závaží upevněná na motouzu. Nejprve (poblíž sloupu) „nahodil“ nacvičeným pohybem nahoru na vedení provaz a pomocí něj pak vytáhl vzhůru i vodič k němu upevněný. Tak se „odposlechový vodič“ dostal do galvanického kontaktu s telefonním vedením.

Když mezi Břevnovem a Hradčany konečně narazil na hledané telefonní vedení, postupně je prozkoumal po celé jeho dostupné délce, protože prvotní místo, kde na linku narazil nebylo pro dlouhodobý odposlech vhodné. Jako nejvhodnější místo pro odposlech nakonec vytipoval klikatou úzkou uličku v úvoze na cestě mezi Břevnovem a Košířemi. Ulička vedla mezi zahradou Klamovkou a usedlostí Demartinkou. Vlivem křivolakosti uličky dráty vedení vedly v některých místech korunami několika stromů v Klamovce a jindy také korunami stromů v zahradě Demartinky.

Několika riskantními improvizovanými odposlechy se Očenášek a jemu pomáhající inženýr Malý přesvědčili, že nalezená linka je opravdu vojenské spojení Vídeň – Berlín. Po tomto ubezpečení Očenášek spolu s inženýrem Bohdanem Bečkou složili 40 000 Korun a pozemek (zahradu) Demartinky od F. Zellera odkoupili. K pozemku ale nepatřila žádná budova a tak si Očenášek pronajal (a elektrifikoval) dvě místnosti v malém domečku (bývalém chlévě) „k uložení zahradnického náčiní“. Pod záminkou budování plotu kolem „zelinářské zahrady“ a v rámci „osvětlení zahrady“ položil Očenášek nenápadně potřebná vedení do země až ke hrušce, která měla být místem napojení na telefonní linku. Telefonní sloup stál přímo u zdi pozemku Demartinky. Vlastní napojení bylo provedeno za pomoci speciálně upraveného (prodlouženého) rybářského prutu tenkými „odposlechovými“ dráty. „Vlasově tenké“ dráty nebylo vidět ani ze vzdálenosti půl metru protože byly kryty větvemi v koruně košaté hrušně.

Odposlech vojenských štábů i členů císařské rodiny maskoval Ludvík Očenášek „pilnou“ prací na zahrádce. V této „podzemní“ činnosti se Očenášek střídal s inženýry Bohdanem Bečkou a Malým. Pomáhal i Očenáškův jedenáctiletý syn Ludvík. Telefonní linku odposlouchávali tito „maffiáni“ po zbytek první světové války, získané informace zapisovali a předávali do Švýcarska.

Usedlost Demartinka byla zbourána, ale na budově Litevské republiky (Pod Klikovkou 1916/2, Praha 5 Smíchov) je umístěna pamětní deska s textem: V této zahradě usedlosti Demartinky zřídil za světové války léta 1918 se sokolskou odvahou vynálezce Ludvík Očenášek tajnou telefonní stanici a na vojenské lince Vídeň – Berlín zachycoval rozhovory, které oznamoval Mafii.