Již v létě od srpna 1918 probíhaly konspirační schůzky, na kterých Alois Rašín, Karel Kramář, Josef Scheiner, Přemysl Šámal, Ferdinand Pantůček a další probírali jednotlivé aspekty a kroky potřebné pro vyhlášení samostatnosti. Deklaraci nezávislosti od srpna 1918 připravoval Alois Rašín a zpočátku v létě sepsal jakousi provizorní ústavu, která měla několik desítek článků, avšak pochopil, že pro konkrétní vyhlášení nezávislosti je třeba sjednotit všechny politické směry a zájmové skupiny a proto v předvečer vyhlášení nezávislosti připravil krátkou deklaraci, kterou podpořili předsedové dalších politických stran. Poučen ze svého věznění si všechny důležité texty ukládal do paměti a papírové dokumenty z konspiračních důvodů ničil. Připravený text ale mohl kdykoli i za improvizovaných podmínek napsat. Rašín také promyslel a dlouhodobě v konspiraci připravoval zřízení provizorní struktury, která převezme roli státní správy, na základě Sokola. Využil při tom toho, že Sokol dostal privilegium disponovat střelnými zbraněmi a cvičit své členy ve střelbě. Proto se mu podařilo naprosto pokojné převzetí moci. Následně byla rozeslána prostřednictvím českých výpravčí na železnici zpráva  o vydání prvního zákona samostatného státu okresním a obecním úřadům. Sokolové pak zajistili informovanost v jednotlivých obcích.

Později se vedly odborné právní diskuse, že deklarace obsahuje drobnou politickou neprozíravost, protože v čl. II vyhlašuje, že zákony „zůstávají v platnosti“, zatímco kvůli pozdějšímu diplomatickému úsilí by bylo výhodnější deklarovat, že v nově vzniklém státě „vstupují v platnost“. Ovšem v zájmu prioritní srozumitelnosti pro veřejnost byla formulace „zůstávají v platnosti“ případná.

Pozoruhodné také je, že v rukopise na konci čl. II začal Rašín psát „Na Slovens ...“, patrně chtěl (snad pod vlivem Pittsburské dohody) připojit ustanovení, že na Slovensku půjde o uherské zákony, potom ale tuto načatou větu škrtnul. Důvodem mohlo být i to, že v okamžiku sepsání nebyly k dispozici dostatečné informace, jaká situace na Slovensku je. Slovensko bylo tedy v den vyhlášení nezávislosti vyškrtnuto, připojilo se až v průběhu následujících týdnů.

Po celá dvacátá a třicátá léta pokračoval spor o to, jak velký podíl měla na vyhlášení nezávislosti exilová politická opozice a nakolik to bylo dílo domácích politiků. Faktem je, že ještě počátkem října Masaryk stále usiloval o federalizaci Rakousko-Uherska založenou na Palackého pojetí státního práva, zatímco Alois Rašín již dvě desítky let prosazoval samostatnost. Byl za to dvakrát zbaven právnického titulu, byl dvakrát ve vězení (byl vězněn v době, kdy Masaryk pronášel projevy v říšském sněmu na podporu udržení habsburské monarchie) a byl za protistátní činnost odsouzen k trestu smrti. Spor mezi Rašínem a Masarykem pokračoval i po smrti Rašína, například prostřednictvím novináře, politika a básníka Viktora Dyka. Přes nesporné hrdinství Rašínovo nakonec převážil mírný kult osobnosti spíše opatrného presidenta. Faktickým zakladatelem Československa byl však Alois Rašín.

Vavro Šrobár po nedávném propuštění z internace v Ceglédu přijel 28. října ráno do Prahy kvůli svatbě své neteře (schůzce na Karlově universitě). Zašel pozdravit přátele z deníku Národní listy. V té době v Praze propuká převrat, Rašín, který uvažuje o vyhlášení nezávislosti zahrnující Slovensko, přizval Šrobára na jednání Národního výboru, znali se z Omladiny a spolupracoval s Maffií. Štefánik totiž v té době zařizuje návrat legionářů z Vladivostoku. Při sepisování deklarace nezávislosti ovšem Šrobár poctivě trvá na tom, že nemá žádný mandát jednat jménem Slovenska. Byl pověřen převzetím moci na Slovensku a 6.11.1918 skutečně převzal moc jménem prozatímní vlády, avšak 14.11. tato pravomoc zaniká. Šrobár se vrací do Prahy a stává se ministrem zdravotnictví. Následně byl 7.12. jmenován plnomocným ministrem pro správu Slovenska.

Dne 24. října 1918 jmenoval císař Karel I. ministrem zahraničí hraběte Gyulu Andrássyho mladšího a o den později pověřil profesora Heinricha Lammasche sestavením vlády předlitavské, rakouské části rakousko-uherské monarchie. Vzápětí se ovšem ukázalo, že Lammaschovi se nepodaří získat představitele národů monarchie pro plán federalizace říše ve volný svazek národních států v duchu Karlova manifestu z 16. října 1918. Úkolem nové vlády, jak to naznačil i rozhovor Karla Kramáře s Lammaschem dne 22. října, bude tedy především to, aby proces rozkladu monarchie nepřerostl v chaos a anarchii.

Tomáš Garrigue Masaryk sepsal ve Spojených státech ve Washingtonu ve dnech 13. – 16. 10. 1918 text (deklaraci) jako bezprostřední reakci na návrh císaře Karla I. na federalizaci Rakousko-Uherska. Domníval se, že tím ovlivní Wilsonovo rozhodování. Deklarace byla předána dne 18. října 1918 Jaroslavem Císařem na Ministerstvo zahraničních věcí Spojených států ve Washingtonu D.C. a deklarace s průvodním dopisem od Masaryka byla téhož dne předána do Bílého domu. V odpoledních hodinách byla předána tisku. Za místo vydání se uvádí Paříž, která byla považována za centrum zahraničního odboje. V tisku byl text publikován následující den, 19. října 1918. Ačkoli je deklarace podepsána i Benešem a Štefánikem, oba se o ní dozvěděli až po jejím zveřejnění, podpis byl připojen bez jejich vědomí. Beneš v Paříži zveřejnil prohlášení o transformaci ČSNR na prozatímní vládu. Vzhledem k tomu, že téhož dne 18.10.  president Wilson v reakci na nótu Karla I. odeslal oficiální odpověď (připravovala se několik dní), ve které odmítl jeho požadavky a návrhy, je zřejmé, že deklarace neměla na historické události vůbec žádný vliv. V diplomatických kruzích se pak ještě čekalo na oficiální odpověď Rakousko-Uherska.

V jediném bodě se koncem října protnuly všechny základní problémy, do nichž monarchie v průběhu války postupně zabředávala. Totální krach válečného hospodářství spolu s neúspěchy na jižní frontě, na níž se Italové, podporováni západními spojenci, stávali stále aktivnějšími, předurčil osud monarchie z vojenského hlediska, současně ji však stále více ohrožoval sociální a národnostní neklid radikalizovaných mas. Dne 10. října musela například zastavit výrobu dělovka v Rábu, poněvadž její zásoba uhlí byla vyčerpána. Chyběly základní životní potraviny, mouka, chléb. Vázl systém válečné aprovizace. Na denním pořádku byly nepokoje a stávky v zázemí, vzpoury na frontě. Sotva lze tedy uvěřit mýtu, který v meziválečném období a ještě po druhé světové válce šířila ze-jména německonacionální publicistika a kterou paradoxně opakovali i autoři domácí, že Češi „rozbili“ či „zbourali“ Rakousko. („Bourali jsme vesele, to Rakousko zpuchřelé“.) Seriózní literatura ovšem ukázala, že monarchie se prostě – rozpadla. Koncem října již celé vojenské útvary, například Maďarů, opouštěly frontu a spěchaly domů. Již 21. října 1918, tedy týden před pražským 28. říjnem, ustavili Němci ve Vídni Prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska, jehož dočasný předseda Viktor Waldner prohlásil, že „spojení se starým Rakouskem bylo těžké, na nás (tj. na Němcích) spočívající břímě.“

Ani Češi ovšem samozřejmě stranou nestáli. Domácí politikové Antonín Švehla, Karel Kramář a Alois Rašín se shodovali s některými představiteli československého zahraničního odboje, že základním politickým cílem Čechů je samostatný stát, jenž by byl součástí tábora vítězů. Mezinárodní situace tomu byla velmi příznivá. „Sdělte, že politicky jsme vyhráli všecko, a zejména Slováky, a že by byl neodpustitelný zločin, kdyby doma kdokoliv vcházel v jakékoliv kompromisy,“ vzkazoval 3. září do Prahy Beneš. Posílen dobrou výchozí politickou pozicí českého národa si 2. října mohl dokonce agrárník František Staněk dovolit v poslanecké sněmovně na adresu vlády naprosto otevřeně poznamenat: „Dnes máme pro vás už jenom smích.“

Za těchto okolností císař již pouze doufal, jak podotkl v rozhovoru s poslancem Václavem Klofáčem, že „všecko vyřídí se už klidně“. Delegaci českých politiků byly dokonce oficiálně vydány pasy, aby mohla koncem října odjet k jednání do Ženevy s představiteli zahraničního odboje (to je také důvod, proč byli 28. října v Praze přítomni pouze „muži října“ – Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, František Soukup, Alois Rašín a Vavro Šrobár). Dne 26. října se deprimovaný císař rozhodl požádat o separátní mír. Hrabě Andrássy podepsal následujícího dne nótu, jež byla formální odpovědí na výzvu prezidenta Wilsona z 18. října. Rakousko-Uhersko v ní sdělovalo, že je ochotno bez jakýchkoliv dalších podmínek začít okamžitě jednat o uzavření míru. Rašín dal v noci z 27. na 28. října mobilizovat sokolské hlídky. Když se 28. října dopoledne objevila zpráva o nótě ve vývěsce Národní politiky s titulkem „Příměří“, lidé si to spontánně vyložili jako kapitulaci. Emoce již nebylo možné zastavit. Ráno převzali jménem Národního výboru Válečný obilní ústav. Ještě 28. října zveřejnil Národní výbor den předtím u Rašína připravený první zákon československého státu, jenž potvrdil zatímní platnost veškerých stávajících zákonů (kontinuita práva), a s představiteli dosavadních úřadů (jmenovitě s pražským vojenským velitelem Pavlem Kestřankem, posádkovým velitelem Eduardem Zanantonim a místodržitelským zástupcem Janem Kosinou) bylo dohodnuto jakési mocenské dvojvládí. Teprve v následujících dnech přešel Národní výbor do ofenzivy. Dne 29. října Josef Scheiner se skupinou ozbrojených Sokolů internoval místodržitele Maximiliana Julia Coudenhove, který ráno přijel vlakem z Vídně, Rašín mu oznámil, že převzal politickou moc a nastolil prozatímní veřejnou správu. Dne 30. října se Scheinerovi podařilo obsadit narychlo utvořenými jednotkami budovu vojenského velitelství, které kapitulovalo. Sokolové, kteří měli hustou teritoriální síť, se stali provizorní státní správou. Tím bylo zažehnáno nebezpečí případných odvetných opatření ze strany staré armády. Národní výbor měl, pro začátek alespoň ve vnitřních Čechách, moc pevně v rukou - v Brně, v Plzni, v Ostravě, v Olomouci, v Hradci Králové, v Pardubicích a jinde.

Rašín si byl vědom toho, že politická reprezentace (výkonná moc) nově ustanoveného státu okamžitě potřebuje pořádkové síly zejména v Praze, proto téhož dne byla publikována výzva, aby se do služeb nového státu přihlásili muži, kteří mají vojenské vzdělání nebo reálné zkušenosti z právě končící války. Nábor a vydávání zbraní probíhaly pod vedením Josefa Scheinera (jeho zástupcem byl Jaroslav Rošický) a Sokolů na Žofínském ostrově. Snímek zachycuje dobrovolníky, kteří postávají u mostku vedoucího na ostrov.
„Byli jsme si vědomi, že by došlo ke strašné katastrofě a krveprolití, kdyby německé a maďarské setniny vešly do ulic. Musili jsme proto zabrániti stůj co stůj tomu, aby posádkovému velitelství byla dána příčina, pod záminkou udržení pořádku obsaditi Prahu...“

Sokol, který se těšil respektu české veřejnosti, disponoval hierarchicky uspořádanou územní sítí sokolských žup a jednot pokrývající Čechy a Moravu a mohlo se spolehnout na disciplínu početného členstva, a zároveň disponoval alespoň nějakými střelnými zbraněmi, mohl na první týden zajistit exekutivní moc Národního výboru. Z dobrovolníků, především Sokolů, byla zřízena Národní stráž, která složila přísahu 8.11.1918 na Staroměstském náměstí. Střežila sklady potravin, zboží a surovin, zbrojnice, průmyslové objekty, nádraží, železnice, komunikace, ale také kláštery, zámky, obrazárny, knihovny a archivy, aby nedošlo ke ztrátám na kulturním dědictví. Pro nový stát uchránila značné materiální i kulturní hodnoty před rozkradením nebo vývozem ze země.
Začlenění národní stráže do vznikajícího politického systému bylo provedeno na schůzi Národního výboru 30.10.1918 v Obecním domě. Předsedou Výboru národní obrany byl zvolen poslanec František Udržal, tento výbor „jest nejvyšší vojenskou instancí ve smyslu plné moci udělené Národním výborem. Jeho výkonným orgánem jest dr. Scheiner s plnou mocí rozhodovat v záležitostech běžných a odkladu nesnášejících. V otázkách zásadních musí si vyžádat schválení výboru NO.“ Jeho funkce skončila rozhodnutím presidenta ke dni 31.12.1918: „Bratře Scheinere, vyhovuji Tvé žádosti, abys byl zproštěn svého dosavadního úřadu jako vrchní správce československých vojsk a jmenuji Tě generálním inspektorem československých vojsk.“