Dne 4. října 1941, tedy již krátce po příjezdu Heydricha, byl vysazen u Čáslavi první parašutista (svob. asp. František Pavelka, operace Percentage). Měl navázat spojení s českým odbojovým hnutím, předat vysílačku a šifrovací materiál. 25. října byl zatčen pražským gestapem spolu s odbojáři, na něž byl napojen.

Dne 29. prosince 1941 byli u Plzně vysazeni Gabčík a Kubiš, zatímco tři další pasažéři téhož letadla, jeden z nich nadporučík Bartoš, velitel všech agentů v tehdejším protektorátu, seskočili u Senice na Poděbradsku. Oba jmenovaní, jejich velitel a vedoucí podzemní organizace štábní kapitán Morávek (byl 21. března 1942 náhodou zastřelen) byli jako jediní zasvěceni do plánu zaútočit na Heydricha.

Počet výsadků v Protektorátu se během dubna a května 1942 zvýšil, Němci nabyli podezření, že se připravuje větší sabotážní akce nebo atentát. Ochranná služba říšského protektora byla zesílena, Heydrich byl osobně poučen o všech opatřeních. Hitler nařídil jeho zvláštní osobní doprovod. Zastupující říšský protektor byl se všemi opatřeními srozuměn, ale přesto co nejrozhodněji odmítl osobní stráž s odůvodněním, že by to uškodilo německé prestiži v protektorátu. (Von Neurath vždy jezdil s osobním doprovodem).

Dne 27. května došlo k činu. V 10:32 hod. projížděl zatáčkou již z dálky bezpečně rozpoznatelný vůz s číslem SS-3, v němž seděl dobře viditelný Heydrich a uniformě SS-Obergruppenführera. Oba výsadkáři zaujali pozici bezprostředně na okraji ulice. Gabčík stál asi půl metru od přijíždějícího auta. Přes ruku měl přehozený nepromokavý plášť a pod ním ukrýval anglický stengun (samopal Sten Mk II). Když bylo auto na jeho úrovni, zacílil automat na Heydricha, vzdáleného od něho nanejvýš jeden metr. Zmáčkl několikrát spoušť, ale rána nevyšla. V normálním případě by byl protektor zasažen 32 ranami. Gabčík zlostně odhodil stengun a dal se na útěk. Heydrichův řidič všechno pozoroval. V podobné situaci mají šoféři význačných činitelů za povinnost přidat plyn a co nejrychleji odjet. A nic by se nestalo! Heydrich ale stručně rozkázal: „Zastavit!“. Řidič. zvyklý poslušnosti, splnil rozkaz, jenž podle předpisů neměl uposlechnout. Vůz zastavoval, když jej zasáhla u pravého zadního blatníku bomba, hozená druhým výsadkářem Kubišem. Ten byl skryt za sloupem elektrického vedení, asi pět metrů za Gabčíkem a zasáhl, když stengun selhal. Musel běžet za autem a nesměl s bombou, mající vysoce citlivou rozbušku, příliš pohybovat, neboť při jejím vržení stačilo jedno otočení, aby vybuchla.

Kubiš se po hození bomby rozběhl ke kolu. Češi, kteří vystoupili z okolo jedoucí tramvaje a viděli celý případ, se mu postavili do cesty. Kubiš několikrát vystřelil kolem sebe, aby si zajistil únik. Tlak vzduchu při detonaci jej poranil na levé straně obličeje a na levém oku. Heydrich hned vyskočil z auta a pokusil se Kubiše pronásledovat. Z boční kapsy vozu vytáhl lehkou hliníkovou pistoli ráže 7,65 mm, zamířil na Kubiše, ale rána nevyšla. Zapomněl zasunout zásobník. Jeho šofér SS-Oberscharführer Johannes Klein také vyskočil a pronásledoval Gabčíka, jenž se nemohl dostat ke svému kolu a musel utíkat jiným směrem, než Kubiš. Vysoký řidič v uniformě SS za ním běžel jenom asi 15 metrů a skoro jej chytil, ale Gabčík po něm začal divoce střílet. Řidič také vytáhl svou pistoli a chtěl palbu opětovat, ale rána nevyšla. V rozrušení stlačil pojistku, která uvolnila zásobník - když je zásobník uvolněn jen několik milimetrů, pistole nevystřelí. Šofér neměl dostatek duchapřítomnosti, aby se zastavil a zbraň zkontroloval. V tomto případě by závada mohla být napravena jen jedním pohybem ruky - a Kubiš by neunikl. Neozbrojený řidič běžel za Gabčíkem, jenž vběhl do jednoho obchodu v naději, že najde zadní východ. Obchod zadní východ neměl, a tak Gabčík musel vyběhnout zpět na ulici, kde se srazil s řidičem, který právě přiběhl. Gabčík ho střelil do kolena, takže řidič nebyl schopen dalšího pronásledování.

Heydrich, svíjející se bolestí, se nemohl udržet na nohou. Vrátil se ke svému vozu, kde se položil na sedadlo. Byl sám, zraněn, bezmocná oběť jakéhokoliv dalšího eventuálního útoku. Jedna Češka zastavila dodávkový vůz a pomohla Heydrichovi nastoupit, aby mohl být odvezen do nedaleké nemocnice.

V zatáčce v Praze-Kobylisích měly zaznít 27. 5. 1942 výstřely, které měly usmrtit zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Celá situace dopadla naprosto jinak. Kvůli selhání stengunu v rukou Josefa Gabčíka se ozvala detonace po výbuchu pumy, kterou vrhl Jan Kubiš.

Reinhard Heydrich o pár dní později zemřel, Josef Gabčík a Jan Kubiš spolu s dalšími parašutisty hrdinně padli v červnu při přestřelce v kryptě kostela v pražské Resslově ulici. Více než 300 jejich pomocníků, po kterých gestapo pátralo s doslova buldočí houževnatostí, svoji účast v největší odbojové akcí na našem území zaplatilo životem. Byli popraveni na střelnici v pražských Kobylisích, jejich životy ukončil výstřel do týlu či „Cyklon B“ v plynové komoře v koncentračním táboře Mauthausen.

Josef Gabčík s Janem Kubišem uskutečnili svůj výsadek 28. 12. 1941. Předpokládaným místem dopadu byly Ejpovice nedaleko Plzně. Navigační chyba však způsobila, že přistáli u Nehvizd kousek od Prahy.
Josef Gabčík si při dopadu na zmrzlé pole vykloubil palec na noze, a tak celá operace nezačala přesně podle plánu. Zásluhou mnoha lidí, mezi něž patřili například hajný Alois Šmejkal (vůbec první člověk, s nímž se po seskoku potkali), mlynář Břetislav Baumann či Jaroslav Starý se přesunuli na Plzeňsko a posléze do Prahy a dostalo se jim i lékařského ošetření.

Hlavními pomocníky se parašutistům v protektorátu stali příslušníci Sokola, který byl v tu dobu však již oficiálně rozpuštěn. Jeho spolková činnost byla na příkaz státního tajemníka Úřadu říšského protektora Karla Hermanna Franka zakázána v dubnu 1941.
Z Plzně vedou stopy parašutistů do Prahy, do bytu bývalého vysočanského sokolského starosty Jaroslava Piskáčka a na Smíchov, kde žil další vysoce postavený sokol František Pecháček. Právě v jeho bytě se odehrávaly první konspirační schůzky mezi parašutisty a odbojáři.
Doslova hlavní štáb však sídlil na pražském Žižkově, v Biskupcově ulici. Ve dvou domech ležících nedaleko sebe – v číslech 4 a 7 – totiž žily rodiny řídícího učitele Jana Zelenky-Hajského a Marie Moravcové. Ti byli hlavními strůjci pomoci parašutistům. Nejen že zde přespávali Josef Gabčík i Jan Kubiš, ale jako „noclehárna“ sloužily zmíněné adresy i pro další příslušníky z řad československých parašutistů.

Dalším výrazným odbojářským uzlem se stal byt v pavlačovém domě v Melantrichově ulici nedaleko Staroměstského náměstí. Parašutisty zde ubytovával Josef Svatoš. Bohužel však dveřmi bytu rodiny Svatošových prošel i pozdější „neblahý hrdina“, jenž neunesl psychickou tíhu, která na něj byla v době po vojenském zásahu vyvíjena – Karel Čurda.
Na druhém konci města pak žila rodina Emy Khodlové. Jejich vysočanský byt se podle potřeby měnil v ubytovnu, ošetřovnu či kuchyň a jídelnu. Navíc ve vilce, jež Khodlovým patřila, ve Svépravicích u Prahy (dnes součást městské části Praha 20-Horní Počernice) byly uschovány padáky, které parašutisté převezli z Nehvizd.
Do okruhu nejbližších spolupracovníků patřil také Petr Fafek spolu s manželkou Liboslavou a dcerami Relou a Liboslavou. Obě dívky fungovaly v případě potřeby jako doprovod při některých pražských pochůzkách, jež dvojice výsadkářů vykonávala.
Navíc Petr Fafek zajistil v polovině května 1942 ubytování pro Gabčíka s Kubišem v rodině penzionovaného středoškolského profesora Josefa Ogouna v Dejvicích.
Podle jedné z variant právě z bytu Ogounových vyrazila dvojice parašutistů 27. 5. 1942 do Libně (druhá, méně pravděpodobná, verze operuje s Vysočany a s bytem Emy Khodlové).

Vlastním dějištěm již mnohokrát popisovaného i zfilmovaného útoku se stala zatáčka mezi ulicemi Zenklovou (tehdy Kirchmayerovou) a V Holešovičkách. Němci zde po Heydrichově smrti uvažovali o postavení památníku s Heydrichovou posmrtnou maskou. Nyní zde stojí pomník hlavních aktérů celého dramatu – parašutistů a jejich pomocníků z řad civilistů.
Dopoledne 27. 5. 1942. V ohbí Kirchmayerovy třídy v pražské Libni čeká dvojice nenápadných mužů. Jen všímavý pozorovatel by zaregistroval (třeba podle přibývajících cigaretových nedopalků), že zde oba nenápadní mladíci čekají již delší dobu.
Čekají déle, než původně mysleli, ale svá místa zatím ještě neopouštějí. Oba vycvičení českoslovenští parašutisté vědí, že mají jednu z posledních šancí splnit svůj úkol, s nímž byli na území bývalého Československa vysazeni.
Jenže jejich cíl – zastupující říšský protektor, SS obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich – si zrovna dnes dává na čas.
„Co když nepojede?“ bleskne možná Josefu Gabčíkovi hlavou.
Půl jedenácté, a pořád nic. Heydrichův otevřený kabriolet značky Mercedes stále nikde. Až když se velká ručička hodin líně převalí přes šestku, zbystří oba muži svoji pozornost.
Heydrich jede!
Ve chvíli, kdy Johannes Klein jako zkušený řidič ubere do zatáčky plyn, vskočí mu před vůz muž a zpod kabátu, který má přes ruku, namíří na Heydricha zbraň. Pak stiskne spoušť.
Nic!
Zbraň mlčí a místo aby střely tříštily lebku zastupujícího protektora, žene se několikatunový mercedes na malou postavu s nefunkčním stengunem v ruce.
„Halt!“ křikne Heydrich na Kleina a ten svého pána poslechne. Automobil skoro zastaví, Reinhard Heydrich se vztyčí a tasí zbraň. Jenže ani jemu se nepodaří vystřelit.
V tu chvíli přiskakuje Jan Kubiš, z aktovky vytahuje speciálně upravenou pumu, která dokáže prorazit i tankový pancíř. Takřka předpisovým obloukem ji vrhne směrem k vozu.
Ozve se ohlušující rána, mercedes je poškozen, tlaková vlna vyrazí sklo u právě projíždějící tramvaje, Heydrich se bolestně skácí na sedadlo. Jeho plášť vyhozený výbuchem, který se na chvíli zachytil na elektrickém vedení, zvolna padá dolů.
Několik střepin zasáhne i Jana Kubiše.
„Pryč. Jen pryč odtud,“ duní hlavami obou vojáků. Josef Gabčík se nedokáže dostat ke svému kolu, a tak prchá, pronásledován Johannesem Kleinem nejprve směrem, odkud Heydrich přijel, a poté zatáčí do ulice Na Kolínské. Přes rameno opětuje Kleinovu palbu, ale ani jeden z nich se nedokáže do svého soka trefit.
Udýchaný Gabčík po několika desítkách metrů vběhne do řeznického krámku v ulici Na Zápalčí. Má však smůlu. Zadní východ tu není a majitel se navíc hlásí k Němcům! Vyběhne tedy znovu ven a před vchodem se doslova srazí s Kleinem. Tentokrát má již přesnou mušku a Heydrichův řidič se kácí s průstřelem nohy. Gabčík mizí v uličkách a směřuje do centra Prahy, do bytu manželů Fafkových.
Jan Kubiš má tvář zalitou krví, ale on se ke svému kolu dostat dokáže, i když musí vystřelit do vzduchu, aby jej náhle se seběhnuvší dav nezastavil. Jako šílený jezdec se pak řítí dolů směrem do Libně. Úspěšně přečká i srážku s neznámou ženou u libeňské sokolovny. Podaří se mu odstavit kolo u Baťovy prodejny a zmizet do domu, kde žije početná rodina Václava Nováka.
Nikdo zatím neví, jak útok dopadl!
Podařil se, nebo bylo všechno úsilí marné?

Penzionovaný ředitel brněnské Okresní nemocenské pojišťovny Jan Sonnevenda, který byl zároveň předsedou sboru starších pravoslavné církve, domluvil pro výsadkáře úkryt v kryptě kostela v Resslově ulici. Zorganizoval také ošetření Kubiše u doktora Soběslava Sobka a u Milady Frantové.
Poté, co Reinard Heydrich 4. června 1942 v nemocnici Na Bulovce umírá, začíná v českých zemích teror, jaký zde nebyl nikdy v minulosti praktikován. Na jeho konci je poprava 294 přímých pomocníků parašutistů a příslušníků jejich rodin v koncentračním táboře Mauthausen.
18. 6. 1942 brzy ráno se nedaleko Vltavy v Resslově ulici zvedá opona tragického dějství. Během něj padne všech sedm parašutistů, ukrytých za pomoci pravoslavných duchovních v kryptě kostela Cyrila a Metoděje.
To už mají nacisté na rukou i krev vyvražděných Lidic a stovek popravených Čechů, kteří „schvalovali atentát na zastupujícího říšského protektora“.
Přestože gestapo pátrá s aktivitou takřka nadlidskou, jsou výsledky více než tristní. Pár zatčených se sice najde, ale s útokem nemá nikdo z nich nic společného.
Až 16. 6. 1942 se na německé vyšetřovatele usměje štěstí. Tedy spíš bývalý parašutista, který nevydržel psychický tlak a podlehl mu.
Když 16. června hlavními dveřmi do tehdejšího Petschkova paláce vstupuje deprimovaný a vystresovaný Karel Čurda, nejde si vyzvednout peníze. Petschkův palác jako banka už dávno neslouží. Je to hlavní sídlo pražského gestapa!
Jeho rozhodnutí mu sice na nějakou dobu zachrání život, ale definitivně jej vyloučí z řad parašutistů i vojáků československé armády. Je to totiž právě jeho výpověď, která roztočí kolotoč zatýkání a mučení zakončený popravami.
Historie nezná kdyby. Ale bylo by zajímavé vědět, jak by celá situace dopadla, kdyby v kryptě bylo o jednoho parašutistu více.
I poté, co přestřelka v Resslově ulici skončí německým fiaskem, rozplétá gestapo další nitky zachycené Čurdovou zradou. Jako slídící psi jdou po každé stopě a zatýkají každého, kdo se okolo parašutistů třeba jen „mihnul“ (viz Úřadovna).
Metody jsou jasné – fyzické i psychické mučení. Ne všichni dokážou vzdorovat, a tak na konci plní vězeňské cely na 300 lidí, kteří parašutisty aktivně podporovali. Několik pomocníků však díky statečnosti některých zadržených válku přečká neprozrazeno. To je třeba příklad profesora Ogouna nebo restauratéra Jarolímka, který útočníky zásoboval potravinami.
3. 7. 1942 oficiálně končí stanné právo a lidé si mohou poněkud oddechnout. To se však netýká zatčených „pomahačů“. Ti jsou objektem zvláštního zacházení, tzv. Sonderbehandlung. Jsou bez soudu odsouzeni k smrti. Nikdy se to však přímo nedozvědí.
Všichni jsou odvezeni do koncentračního tábora v Terezíně nedaleko Litoměřic. Podmínky tu sice nejsou příliš růžové, ale zdá se, jako by se situace snad poněkud uklidňovala.
„Už je to víc než čtvrt roku, to už bude dobrý,“ myslí si mnozí ze zadržovaných. Jenže 21. října 1942 je část terezínských vězňů vyhnána na dvůr, je jim nakázáno nechat si jen nejnutnější oblečení a jsou naloženi do přistaveného vlaku.
Ten se vydává na jih, k bývalým československo-rakouským hranicím. Zastaví až na nádraží v malém městečku Mauthausen. Většina vězňů vůbec netuší, kde jsou.
Ženy jsou odděleny od mužů, naloženy na nákladní auta a odvezeny do tábora. Muži jsou hnáni poklusem uličkami starého města až k branám tábora.
Všem zbývá posledních pár hodin života.
V sobotu 24. 10. 1942, se v koncentračním táboře Mauthausen uskuteční největší masová poprava v dějinách tohoto lágru. Aby lidé zůstali alespoň v mezích možností klidní, je akce maskována jako vstupní lékařská prohlídka. Celého děje se účastní nejen personál tábora, ale jsou zde i zástupci gestapa z Prahy, z Brna a dokonce i z Berlína.
V bunkru, do něhož jsou postupně vháněni, hraje hudba, na zdech jsou rozvěšeny „medicínské“ plakáty a zdání lékařské prohlídky je takřka dokonalé. Zvláště když jsou příslušníci SS oblečeni do bílých plášťů a táborový lékař, SS-Hauptsturmführer MUDr. Eduard Krebsbach, se pečlivě vyptává na mateřská znaménka, případně na zdravotní anomálie. Pak jsou vyšetřovaní postaveni na zařízení, o němž se domnívají, že slouží k měření výšky. Jenže jde o speciální měřidlo s otvorem pro malorážní zbraň, kterou je každý střelen do zátylku.
Od 8.30 ráno, kdy se jako první na „měřidlo“ staví oční lékařka Milada Frantová-Reimová, jsou v pravidelných intervalech 2 až 3 minut ranou do týla vražděni další a další ženy či dívky. Mezi nimi je i předsedkyně Němci rozpuštěného Československého červeného kříže Anna Šrámková, bývalá reprezentantka v gymnastice Marie Kubicová, čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, která odvedla a ukryla Kubišem zakrvácené kolo… Popraveny jsou i její matka Marie Nováková, která se v důsledku mučení a psychického teroru pomátla a s nikým nekomunikovala, stejně jako Františka Lyčková, manželka MUDr. Břetislava Lyčky spoluorganizujícího sokolský odboj v Praze. Ta podle vedoucího vyšetřovatele Heinze Panwitze utrpěla zřejmě infarkt a nebyla schopna rovněž jakékoliv komunikace.
O vraždách svých žen však „parašutističtí“ muži nevědí. I oni projdou oním lékařským vyšetřením, na jehož konci je čeká kulka do zátylku. Jako poslední je toho dne popraven známý stomatolog, docent Jan Jesenský, potomek Jana Jesenského, jenž skončil na staroměstském popravišti v roce 1621.
Rozjetá mašinerie vyšetřování se však stále nezastavuje. Pomocníci, kteří se podíleli na odstranění Reinharda Heydricha, musejí být přece potrestáni všichni. A tak jsou 26. 1. 1943 stěny mauthausenského tábora němými svědky další popravy.
Její rozměry sice nejsou již tak bombastické, ale i tak je v plynové komoře zavražděno 15 žen a ranou do týla 16 mužů.
Jediný, kdo z gestapem vypátraných přímých účastníků útoku zůstává naživu, je František Pecháček. Němci si jej zatím drží jako jakési významné rukojmí. Ale možná jde jen o „chybu systému a opomenutí.“ Zázraky se nedějí a František Pecháček je nakonec také zavražděn. Stane se tak 3. 2. 1944 opět v Mauthausenu. Podle některých zdrojů je František Pecháček zastřelen, podle jiných skončil v plynové komoře. Objevují se však i tvrzení, že jeho smrt byla mnohem drastičtější. Měl být totiž rozsápán speciálně vycvičenými psy.

Mauthausenu – Příbuzní parašutistů, kteří uskutečnili útok na Heydricha dne 27. května 1942 a další vlastenci z řad domácího odboje byli po zradě parašutisty Karla Čurdy zatčeni a následně zvláštními transporty odesláni do Malé pevnosti v Terezíně. Byli dovezeni na nádraží v Bohušovicích nad Ohří a naloženi do zvláštního vlaku č. 206 (Sonderzug no. 206) čítajícího 5 osobních vagónů III. třídy směr Mauthausen. 29. září a 5. října byli odsouzeni stanným soudem gestapa k trestu smrti za své nepřítomnosti. Po poledni dorazil vlak do Prahy, kde k němu byl připojen vagón se skupinou českých Židů a politických vězňů a po půlnoci byl již na místě určení. Kamenný hrad u Lince se začal stavět v létě 1938 jako koncentrační tábor III. kategorie, čili vyhlazovací, pro politické a kriminální zločince, do kterého jsou odesílani i občané protektorátu. Na apelplatzu čekal na osazenstvo transportu sám velitel tábora Franz Ziereis. Poté byli odvedeni do sprch, odkud je po půl hodině zkrvavené od bití dozorci vyváděli. Po celý den, konkrétně v čase 8:30 – 17:42 hod., se konala největší masová poprava v historii tábora. První popravenou byla oční specialistka MUDr. Milada Frantová – Reimová, která spolu s manželem parašutistům pomáhala a také ošetřovala zraného Kubiše. Ve dřevem obklopeném koutě v tzv. bunkru byla postavena před přístroj určený údajně k měření výšky a pod touto záminkou střelena do týla. Další popravenou byla Zdeňka Bočková, manželka divizního generála Bohumila Bočka. V 10.56 byla popravena také herečka Anna Letenská. Celkem bylo k poledni zastřeleno 135 žen. Vzhledem k tomu, že tato akce musela být ukončena do 18.00 hod, kdy se do tábora vracela pracovní komanda, na řadu přišli muži. Prvním z popravených byl pražský soustružník Karel Olšanský pod číslem 1169. Poté Emil Valčík, Josef Kolařík, Rudolf Kubiš, František Kubiš a Jan Valčík, který by dnes oslavil 62. narozeniny. Každé dvě minuty bylo ranou do týla zastřeleno celkem 262 Čechů. Vrazi se nezastavili před ničím, popravena byla také čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, která odvezla zakrvácený bicykl, na kterém odjížděl z místa útoku Kubiš a patnáctiletí Miloslav Piskáček, Eva Faltová a Karel Svěrák.

Tato masová poprava bude narozdíl od Lidic a Ležáků přísně utajovaná. Ani jedna z obětí nepřežila, žádný z přítomných svědků nebude vypovídat. Mrtvým budou vylámány zlaté zuby, případně odebrány části těla vykazující nějakou anomálii, které poté poputují do německých ústavů a univerzit. Zlato a cenné předměty budou odeslány přímo do Říšské banky, ženské vlasy budou odeslány v balících k hospodářskému zpracování. Těla budou spálena a jejich popel vynesen v sudech a vysypán mimo tábor. Jediným dokladem o této akci bude jmenný seznam s identifikačními čísly vězňů a tzv. Sterbeurkunde, úřední kartičky s oznámením o úmrtí. Ty obdrží pozůstalí se značným zpožděním. Dne 26. ledna 1943 bude popraveno dalších 30 Čechů. Mezi nimi sokolský odbojář ing. Vladislav Čaloun, kapitán Karel Pavlík nebo spolupracovník skupiny Anthropoid Oldřich Frolík. Ženy budou pod záminkou sprchy rovnou popraveny v plynové komoře. Jediný dosud přeživší ze skupiny parašutistů, vůdčí osobnost domácího sokolského odboje, František Pecháček, bude popraven v plynové komoře 3. února 1944. V Mauthausenu zahyne více než čtyři tisíce Čechů. Část odsouzených bude nasazena na otrockou práci v kamenolomu na těžbu granitové rudy, kterou by měl architekt Albert Speer použít na přestavbu Vídně a Lince nebo na výstavbu podzemních továren. Tábor bude rovněž sloužit k přímé likvidaci osob. Ti budou většinou ihned po příjezdu zahnáni do plynových komor. Samotný tábor Mauthausen se bude neustále rozšiřovat a stane se z něj jedem z největších komplexů pracovních táborů, k němuž budou patřit nejen kamenolomy, muniční továrny a doly, ale i zbrojovky a továrny na výrobu stíhacích letounů Messerschmitt Me 262. 22. prosince 1941 zde zemřel na následky mučení známý český herec a písničkář Karel Hašler. V letech 1941–1945 zde bude vězněn budoucí československý prezident Antonín Novotný. 5. května 1945 bude tábor Mauthausen osvobozen vojáky 41. průzkumné jednotky 11. americké obrněné divize.

„Josefe Gabčíku, my všichni jsme Tobě i Janu Kubišovi neskonale vděční za vaše odvážné činy, které jste vykonali pro Československo a které napomohly vrátit svobodu Čechům i Slovákům. My, britští lidé, se skláníme před vaší odvahou, protože patříte mezi nejstatečnější ze statečných. Je nám ctí, že jsme hráli alespoň malou roli v úsilí, které vám pomohlo dosáhnout vašeho cíle a přinést do vašich zemí svobodu, kterou si vy i vaši rodáci tolik zasloužíte…“

vzkaz z Británie zdroj