U NÁS, čímž myslím celý stát, máme most, který kromě krásy a jiných zajímavostí byl dvakrát postaven. Což se mostům nestává. Poprvé v závěru první půle 19. století, podruhé v sedmdesátých letech 20. století. V minulém století spojil břehy Vltavy u  Podolska, ale po vytvoření vltavské kaskády byl se svými 90 metry krátký, takže musel být vyměněn. Jenže ten most, poslední řetězový a jediné přetrvávající dílo českého stavitele mostů Bedřicha Schnircha, byl tak pěkný svou pevností stále schopný služby, že se ho technikům zželelo.
Našlo se pro něj místo na Lužnici nedaleko Stádlce, a to místo mu sedí tak, jako by byl pro ně zrozený. Tedy vypočítaný. Je to krásný most, s branami jako do pohádkového hradu, s girlandami řetězů a navíc připomíná dvě vzpoury. Vzpoury malé, ale zásadní.
Vzpoura První: Roku 1841 Jihočeši žádali o přemostění Vltavy na místě přívozu u Podolska, kudy vedlo nejkratší spojení Písku sTáborem. Jenže byly dny velkých vod, byly doby zamrzání, kdy led pro pramici byl o silný, ale pro přejezd vozů ještě slabý, s jarem ledy pukaly a odcházely, a to všechno znamenalo nutný odpočinek pro převozníka a pro vozy objížďku přes Týn nebo přes Prahu. Tedy dopravní potíže, které však dvorská kancelář ve Vídni považovala za nedůležité. Jako skoro všechno, co se mělo udělat pro jižní Čechy, které pro Vídeň byly neprůmyslovou, přehlíženou provincií. Takže pro most nebyly peníze. Snad až na konci desetiletí.
Rozhodnutí Jihočechy rozzlobilo. Za ně všechny Vojtěch Lanna, podnikatel v Budějovicích vzkázal do Vídně, že most bude, protože ho on postaví a do konce desetiletí jen počká na peníze.
Vzpoura druhá byla časově první. Souvisí totiž se vznikem řetězových mostů. Tuhle technickou novinku přivedl na svět na konci 18. století Američan J. Y. Finley a brzy nato zaujala Angličany a českého inženýra Bedřicha Schnircha, který ji šel studovat do Anglie. Zaujala však i ředitele české polytechniky. F. J. Gerstnera. Ten se novinkou zabýval spíš teoreticky, kdežto Schnirch začal takové mosty stavět. První v Jaroměři přes Labe, další přes Moravu ve Strážnici a proslul tak, že mu byl zadán Projekt mostu v Praze. Když Schnirch obohatil svůj návrh podle objevů francouzského matematika C. L. Naviera, všemocný Gerstner vytkl o generaci mladšímu inženýrovi nevhodné novotářství. A svůj postoj podepřel výpočty anglického mostaře W. T. Clarka.
Schnirch se však nedal a Clarkovy důkazy odmítl jako chybné. Spor se pak vyhrotil a poněvadž šlo o veřejné peníze, nejvyšší purkrabí hrabě Chotek požádal o objektivní přezkoumání vodní stavební úřad ve Vídni. V jeho posudku Schnirchova koncepce jednoznačně zvítězila. Byl to úspěch technického pokroku, ale hlavně porážka technického pohodlí, kterému se F. J. Gerstner oddal, aby, proboha, prestiž jeho úřadu nějakou nevyzkoušenou novotou neutrpěla šrám.
Je dobré tohle si připomenout jako příklad, jak se lidé dokázali postavit za správnou myšlenku, a taky proto, že v obou případech byl účastníkem pro 19. století tak významný stavitel mostů Bedřich Schnirch. Na jeho příkladné novátorství i na něho samého se časem pozapomnělo, takže patřičná literatura i slovníky, ač zaznamenávají přesné datum jeho smrti (25. listopad 1868), při jeho narození se spokojují jen s rokem 1791. A přece stačilo nahlédnout do matriky narozených farního úřadu Radonice nad Ohří. Ve svazku L 130/9 je záznam, že syn Jana a Anny Schnirchových, bytem v Pátku nad Ohří čp. 1, Friedericus Antonius Carolus se narodil 9. června 1791. Právě přede dvěma staletími.