Jindřich Fügner se narodil 10. září 1822 v Praze do vlastenecké rodiny zámožného obchodníka s látkami. Byl pokřtěn v kostele u sv. Štěpána.  Absolvoval tři třídy školy normální, a pak vstoupil na piaristické gymnasium, z něhož na začátku třetí třídy odešel, aby se věnoval dráze, kterou mu určil otec. Když po třech letech získal jako obchodní praktikant výuční list, odejel na zkušenou do Terstu. Později procestoval Itálii, kde pracoval ve velkoobchodu se zámořským zbožím, naučil se italsky, procestoval Německo, Anglii, Francii, Belgii a všude se vedle obchodu zajímal o veřejný život. Fügner náležel ke vzdělaným a politicky probudilým představitelům pražského měšťanstva, byl rozhodným stoupencem demokratických idejí svobody a společenské rovnosti. 
 

Nadále se ale soukromě vzdělával a vlastním studiem získal všestranné vzdělání, široký rozhled a ovládal několik jazyků. S pomocí domácího učitele si doplňoval vědomosti z matematiky, filozofie a historie. Fügner byl nadšený sportovec, bruslil, šermoval, jezdil na koni. Vlastnil bohatou knihovnu ze všech vědních oborů. Svůj hospodářský a kulturní obzor si rozšířil cestami do Francie, Německa, Belgie, Itálie a Anglie. Po návratu do Prahy v roce 1846 převzal od svého otce velkoobchod textilním zbožím. Díky dědictví po dědovi (zdědil jeho vinice a lodě) byl vcelku zámožný. Při všem blahobytu a zdárném podnikání žil velmi skromně a tiše. 
 

Rozhodující měrou na něho zapůsobil revoluční rok 1848, kdy se stal členem Národní gardy a kdy začal podvědomě sympatizovat s bojem Čechů za svobodu, jako liberál s demokratickými sklony tehdy prožil veliké zklamání. Vnitřní nesouhlas s bachovským režimem přivedly  Fügnera do českého tábora a k upřímnému českému vlastenectví. Císař nesplnil daný slib na konstituční uspořádání monarchie. Také na vlastní oči viděl pronásledování Čechů, hluboce na něj zapůsobil osud Karla Havlíčka Borovského. 
 

V roce 1853 se oženil s Kateřinou Tureckou, dcerou hospodářského rady u kněžny Dietrichsteinové a majitele dvora ve Zbuzanech, která svou křehkostí a ženskostí údajně připomínala pastýřku z míšeňského porcelánu. Po sňatku zanechal obchodu a v roce 1855 se stal generálním zástupcem terstské pojišťovací společnosti „Nuova Società Commerciale d´Assecurazioni“ v Praze. Roku 1859 byl zvolen do pražské obchodní a průmyslové komory a v obecních volbách roku 1851 do pražského obecního zastupitelstva. Založil Českou hypoteční banku a stal se jejím ředitelem. Působil rovněž ve výboru pro zbudování Národního divadla. 
 

Fügner byl vynikající a nadšený sportovec a ve společnosti byl pro svoji klidnou a přátelskou povahu velmi oblíben. Díky nabitým zkušenostem byl otevřený novým myšlenkám a pokroku. Vlastnil plachetnici s americkou vlajkou, se kterou se rád plavil po Vltavě.
 

Hrál na klavír a varhany a v roce 1859 pomohl založit Pražský spolek stenografů gabelsbergerských, čímž de facto podpořil rozšíření těsnopisu v české společnosti.
 

Bachův absolutismus, osud Karla Havlíčka Borovského, studium českých dějin a příklady antických hrdinů, to vše vedlo Jindřicha Fügnera ke sblížení s Tyršem. Při šťastném osudovém setkání obou mužů v křivoklátské přírodě v myslivně Na Králi došlo k názorové shodě a posléze k uskutečnění velkolepé sokolské myšlenky.
 

Od konce padesátých let trávila Fügnerova rodina pravidelně léto v myslivně Na králi u obce Svatá na Křivoklátsku, a právě zde došlo v létě 1860 k historickému setkání s Miroslavem Tyršem. Tyrš v té době pobýval nedaleko v Novém Jáchymově v rodině továrníka Bartelmusa, kde působil jako vychovatel jeho dvou synů. Z tohoto setkání vzešlo hluboké přátelství, vyznačující se vzájemnou úctou a osobní oddaností. Jako stoupenci svobody a rovnosti odmítali sociální nerovnost a národnostní útlak. Byli přesvědčeni, že také v rakouské říši mohou Češi a ostatní utiskované národy dosáhnout důslednými konstitučními a demokratickými reformami politické rovnoprávnosti. Shodovali se plně v tom, že národy budou zdravé a silné tehdy, půjdou-li cestou společenského pokroku.
 

Při společných setkáních a rozhovorech v myslivně na králi i při občasných Tyršových návštěvách Prahy ve Fügnerově bytě krystalizovala idea tělovýchovy nejen jako významného prostředku k fyzickému a duševnímu zotavení národa, ale i jako prostředku schopného do národně emancipovaného hnutí zmobilizovat široké vrstvy českého lidu.
 

Fügner je znám především jako starosta první české tělocvičné organizace Sokol, založené v Praze 16. 2. 1862. V Sokole Pražském zastával od začátku post prvního starosty. Svými zkušenostmi a organizačními schopnostmi výborně doplňoval o deset let mladšího blízkého přítele, zetě a zároveň hlavní osobnost sokolského hnutí M. Tyrše. Vedle Tyrše se Fügner největší měrou podílel na rozmachu Sokola v prvním období jeho činnosti. Fügner byl nepostradatelný v roli pořadatele spolkových činností, díky svému jmění mohl ze svých prostředků dotoval rozličné sokolské akce. Fügner dal podnět ke konání prvních šibřinek v únoru 1865, již v nové tělocvičně. Pro propagaci Sokola měl velký význam i slavnostní kroj. Prvním návrhem byl pověřen Josef Mánes, stejně jako návrhem prvního spolkového praporu. Bez jeho hmotné podpory by Sokol nepřekonal svá první léta. V blízkosti Žitné brány zakoupil parcelu se zahradou a pro potřeby sdružení zde nechal vystavět tělocvičnu. Fügner byl vlastenec a také demokrat a spolu s Tyršem vtiskli sokolské organizaci demokratický charakter. Fügner navrhl a zavedl tykání všech členů a oslovování „bratře“; první také přišel v červené blůze, jakou nosil slavný italský revolucionář G. Garibaldi a která se stala součástí sokolského stejnokroje. Byl „muž obětavý do krajnosti“ a využitím svých úvěrových možností i vlastním majetkem zajistil postavení v té době nejmodernější tělocvičny v Evropě. O hospodářskou stránku Sokola se staral svými zkušenostmi i celým svým jměním. Postaral se o nájem tělocvičny U Apolla, poté sálu v Konviktu, a když počet členstva přesáhl tisíc, zabezpečil v roce 1863 pozemek a stavbu vlastní moderní tělocvičny v nynější Sokolské ulici.
 

Jindřich Fügner zemřel na otravu krve 15. listopadu 1865 v pouhých 42 letech. Jeho ostatky byly tři dny vystaveny v sále jím zbudované tělocvičny a po celou dobu mu davy lidí přicházeli vzdát úctu. Za účasti široké veřejnosti rovněž proběhl i pohřební průvod a vlastní obřady na Olšanských hřbitovech.
 

Jeho sestra Wilhelmina se provdala za Alexandra Helferta.

Rodina Johanna Ignaze Liebiega

Johann Ignaz Liebieg ( 1802 – 1870 , novinové zápisky z pohřbu a nekrologu ) zosobňuje jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů a průmyslníků habsburské monarchie 19. století. Johann Ignaz patřil k tzv. Gründerově generaci; ve spolupráci se svým bratrem a dalšími členy rodiny se mu podařilo vybudovat v Libereckém kraji obrovské textilní impérium, které přetrvalo několik generací a přežilo bouřlivá období dělnických stávek, hospodářské krize a obě světové války. Do veřejného života se Johann Ignaz Liebieg zapojil na začátku 50. let 19. století jako spoluzakladatel a vedoucí liberecké Obchodní komory, spoluzakladatel Liberecké spořitelny, v letech 1851–1859 byl prezidentem liberecké Obchodní a živnostenské komory a v letech 1851–1864 městským zastupitelem. V 60. letech 20. století jeho veřejně zastupitelská činnost vedla až do nejvyšších rad - zasedal v českém sněmu a v rakouské říšské radě ve Vídni za kurii českých měst. Svou politickou angažovanost však po třech letech ukončil vzdáním se mandátu. Johann Ignaz Liebieg byl především továrníkem a podnikatelem. Svůj život zasvětil péči o rodinný podnik, aby zajistil lepší živobytí svým dětem. V roce 1868 byl Johann Ignaz Liebieg za své zásluhy o rozvoj průmyslu povýšen do dědičného stavu svobodných pánů. [1]

Johann Ignaz Liebieg se narodil do rodiny Franze (1769–1811) , broumovského měšťana, soukeníka a obchodníka. V rodině Liebiegů měl tradici i textil. Již pradědeček Johanna Ignaze byl broumovským měšťanem a živil se jako pletenec a jeho dědeček Joseph Liebieg byl obchodník s látkami. Johannovi další dva sourozenci se dožili dospělosti, prvorozený Franz Josef (1799–1878) a jejich nejmladší sestra Pauline (1808–1883) . Otec zemřel předčasně, když bylo nejstaršímu Franzovi Josefovi 12 let, a matka se starala o výchovu dětí. Její příbuzní jí občas pomáhali se třemi potomky v Broumově. Johann Ignaz se učil u broumovského mistra tkalce a přítele svého zesnulého otce Kaspara Wernera a poté strávil několik měsíců jako tovaryš cestováním „za zkušenostmi“. V roce 1819 se Johann Ignaz usadil v Liberci, kam se později přidal jeho starší bratr. Oba sourozenci provozovali malý obchod se zbožím, ve kterém jim pomáhala i jejich sestra Pauline. Díky zkušenostem a šetrnosti Franze Josefa, obchodnímu talentu a inovativním nápadům Johanna Ignaze a také správnému výběru zboží mohli bratři rozšířit svůj obchod a sklady. Brzy si také koupili svou první továrnu a rodinný podnik se postupně začal rozšiřovat. [2]

Johann Ignaz Liebieg

Johann Ignaz Liebieg podřídil jednu ze svých obchodních strategií, sňatkovou politiku, úspěšnému rodinnému podnikání. V srpnu 1832 se Johann Ignaz Liebieg ve věku 30 let oženil s Marií Terezií Münzbergovou (1810–1848) , dcerou obchodníka a textilního výrobce z Jiřetína pod Jedlovou. [3] Její otec, Anton Münzberg (1765–1823) , vlastnil továrnu na lněné, bavlněné a vlněné zboží. V roce 1820 postavil v Jiřetíně pod Jedlovou rodinnou vilu, propojenou s komplexem továrních budov. [4] Johann Ignaz investoval značné věno, které Marie Terezie přinesla do manželství, do rozšíření svého podniku. [5]    Marie Terezie zemřela ve věku 38 let na plicní obrnu a zanechala po sobě vdovce Josefa Ignaze s devíti [6]   dětmi. [7] V roce 1853, necelých pět let po smrti své manželky, se Josef Ignaz znovu oženil. Jeho druhou manželkou byla Marie Ludovica (1830–1891), rozená Jungnickel , vnučka Antona Münzberga. [8] Z druhého manželství se Johannu Ignazovi narodili čtyři synové. [9]

Johann Liebieg

Johann Ignaz vybudoval velkou rodinu ve stylu rakouského biedermeieru. Na jedné straně se snažil zajistit svou rodinu rozšířením svého podnikání, na druhé straně prozíravě dbal na kontinuitu rodinného podniku. [10] Johann Ignaz Liebieg se oženil s pěti dcerami (nejstarší, Maria Paulina, se nikdy neprovdala) a čtyřmi syny (dva z nich se oženili až po smrti svého otce). V rodinném archivu se nedochovala žádná korespondence, která by osvětlovala výběr partnerů Liebiegovými dětmi. Lze však předpokládat, že se jednalo o „dobré úlovky“ pro všechny zúčastněné (Liebigovy), kteří měli potenciál zachovat a rozšířit rodinný majetek, postoupit na společenském žebříčku a byli to osobnosti s nepopiratelně zajímavými kontakty a přístupem k informacím. Partnery Liebiegových potomků byli buď podnikatelé zapojení do rodinného podniku, nebo vlastníci půdy a politici s vlivem na místní či zemské úrovni. Zároveň vstup do Liebiegovy říše mohl některým partnerům nabídnout rozšíření jejich vlastních obchodních aktivit v rámci habsburské monarchie.

                                    Maria Theresia Münzberg Maria Luisa Jungnickel  

Členové dvou německých obchodních rodin Mallmannů a Clemensů se po svatbě připojili k rodinnému podniku Liebiegů. Obě rodiny pocházely z Porýní, Mallmannovi z Boppardu a Clemensovi z nedalekého Koblenze. Josef Mallmann , manžel Adeliny Liebiegové , [11] obchodoval v zahraničí a v Paříži spolu se svým bratrem Gerhardem (a manželem Adeliny sestry Hermine ) provozovali exportní firmu Mallmann et Co. Bratři Mallmannovi měli obchodní kontakty v Evropě, Jižní a Severní Americe, Karibiku, Indii a Číně. Po svatbě s Adelinou se Joseph Mallmann stal společníkem Liebiegovy společnosti a převzal vedení její vídeňské pobočky. Kromě mnoha obchodních aktivit působil také jako prezident Jihoseveroněmecké spojovací dráhy (mezi Pardubicemi a Libercem) a Rakouské severozápadní dráhy (spojení Děčín-Vídeň). [12] Josef Mallman se stal rakouským občanem a za své zásluhy byl v Rakousku pasován na rytíře. [13]

Liebiegův syn Theodor (1840–1891) se oženil s Angelikou Clemensovou (1847–1919) , dcerou obchodníka a bankéře Johanna Petera Clemense z Koblenze. Theodor Liebieg patřil k druhé generaci Liebigů, kteří zdědili a spravovali severočeskou textilní říši. Po jeho sňatku s Angelikou se k vedení společnosti připojili jeho dva švagři, Gisbert a Leo Clemens .

Kromě obchodníků a podnikatelů, jak již bylo zmíněno výše, zahrnovala rodina Liebiegů i statkáře se zastoupením v zemských sněmech a v rakouské říšské radě. Adolf Ritter von Zahony (1833–1907) , majitel statku a zámku v Čechách a manžel Leontiny Liebiegové , zasedal v českém sněmu. [14] Ritter von Zahony zasedal v statkářské kurii za Stranu ústavních statkářů (1872–1883). Daniel Weinrich (1843–1926) , [15] manžel Marie Liebiegové a majitel panství v Čechách, také zastával křeslo ve stejné kurii a straně. V letech 1872–1883 ​​a 1901–1907 byl poslancem českého sněmu za statkářskou kurii a později členem říšské rady (1873–1878), kde zastupoval Stranu ústavních statkářů. [16]

V rakouských sněmech byli: manžel Berthy Liebiegové, Karl Reichsfreihrer von Gagern (1846–1923) . Karl von Gagern byl členem hornorakouského sněmu za kurii statkářů. Von Gagern sloužil v diplomatických službách a na konci 19. století byl jmenován radním legace v Haagu. [17]   Leopold Mayr, stavitel, architekt a místostarosta Vídně, byl také členem dolnorakouského sněmu. Leopold Mayr byl tchánem Johanna Josefa Liebiega (1836–1899) .

Liebiegs

Z hlediska sociálních sítí jsou zajímavé nejen ty sňatky dětí Johanna Ignáce, které byly uzavřeny a kde byl patrný jeho obchodní talent, ale i ty, které se neuskutečnily. Jeden příklad lze rekonstruovat. Nevlastní teta Johanna Ignáce Franziska a její manžel Peter Fügner si pro své děti představovali kariéru podobnou kariéře bratrů Liebiegů. „ Johann Liebieg (1802–1870) , zakladatel slavných libereckých továren, byl vzorem pro svého otce i matku a netajili se přáním, aby jejich syn Jindřich buď projevil podobnou obchodní obratnost jako jejich příbuzný, nebo se alespoň přiženil do rodiny tohoto slavného Liebiega.“ [18] Nakonec však Jindřich Fügner (1822–1866) neprojevil ani „liberalistickou energii a dravost“, ani zájem stát se součástí klanu Liebiegů. [19] Našel své místo v tělesné výchově a stal se jedním ze zakladatelů českého tělocvičného spolku Sokol. Podle dochovaných zpráv se pravděpodobně zvažovalo sňatek Jindřicha Fügnera s nejstarší dcerou Liebiegů, Marií Paulinou. Interpretace událostí rodinou v pamětech Fügnerovy dcery Renaty Tyršové vyvolává dojem, že emotivní Jindřich nechtěl být součástí dravé a rozpínavé Liebiegovy říše. Na druhou stranu stojí za zvážení, že si ho nevybral Johann Ignaz Liebieg. Stejný zdroj ostatně popisuje i počátky obchodní kariéry Jindřicha Fügnera, který sice hodně cestoval po Evropě a doplňoval si vzdělání soukromým učitelem v Praze, ale neměl podnikatelského ducha ani touhu se jakkoli angažovat v podnikání. Pro Johanna Ignaze Liebiga nemohl být ideálním partnerem, kterému by později mohl předat podíl v rodinném podniku.

Johann Ignaz připravil své děti na zcela jiný vstup do života, než jaký měl on sám. Jeho potomci získali soukromé vzdělání a možnost studovat na zahraničních univerzitách, zdědili šlechtický titul, společenské postavení a jmění odhadované v jeho době na 30 milionů zlatých. Každý z nich nakládal se svým dědictvím odlišně, podle svých vlastních hodnot a individuálního přesvědčení. Lze však pozorovat kontinuitu vazeb na zahraniční obchodníky a obchodníky a snahu o začlenění do vyšší šlechtické společnosti. Z hlediska zachování rodinného podniku se Johann Ignaz všemožně snažil, aby předání nové generaci proběhlo hladce. Shodou okolností ve třetí generaci podnik přešel na jeho vnuka Theodora Liebiega (1872–1939) , který jej úspěšně vedl dalších téměř 50 let. Politické důvody nakonec ve 40. letech 20. století připravily dědice Liebiegovy říše o veškerý majetek v Čechách (v hodnotě 140 milionů československých korun).

[2] Např. ANSCHIRINGER, Anton: Johann Liebieg. Ein Arbeiterleben Geschildert von Einem Zeitgenossen. Lipsko: Verlag von Otto Spamer, 1871; Franz Liebieg. Wien: Selbst-Verlag, 1873; Allgemeine deutsche Biographie. Bd. 18, Lassus – Litschower. Lipsko: Duncker&Humblot, 1883; MALÝ, Jakub. Stručný všeobecný slovník věcný: (malý slovník naučný). Díl VIII. V Praze: IL Kober, 1884, s. 168; MERAVIGLIA-CRIVELLI, Rudolf Johann. Großes und Allgemeines Wappenbuch od J. Siebmachera. IV/9. Der Böhmische Adel. Norimberk 1886, s. 77, Taf. 48; ERSCH, Johann Samuel. Allgemeine Encyklopädie der Wissenschaften und Künste in alphabetischer Folge. Sekce Zweite. H–N. Lipsko: FA Brockhaus, 1889, s. 372–374; PETHES, Justusi. Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser. Dreiundvierzigster Jahrgang. Gotha 1893, s. 518–520; Ottův slovník naučný: ilustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Část 15. V Praze: J. Otto, 1900, s. 1051; WIESINGER, Udo B. "Liebieg, Johann Freiherr von". In: Neue Deutsche Biographie, 14 (1985), s. 493–494 [online]. Dostupné z: https://www.deutsche-biographie.de/pnd137847602.html#ndbcontent (cit. 26. 6. 2022). Dále např.: SCHILLER, Karl. Umrisse einer allgemeinen Gegraphie: mit besonderer Rücksicht auf Oesterreich. Umrißeeiner Handels-Geographie für Deutschland und insbesondere Oesterreich: mit einschlagender Lectüre. Zweiter Theil. Wien: Druck von Anton Schweiger, 1864. s, 84–87; RESSEL, GA: Nordböhmisches Industrie-Album: die Stättenheimischer Arbeit in Wort und Bild. I. Heft. Teplitz: Im Selbstverlag, 1874, s. 3–14; Die Österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild. Böhmen (2 Abtheilung). Band 15. Wien: KK Hof- und Staatsdruckerei, 1896, s. 660–662; RESSEL A.: Verdiente Männer aus Ostböhmen als Wappenerwerber. In: Jb. d. Dt. Riesengebirgs-Ver. fd J. 1927, 16. Jg., 1927, s. 24-58. Z novějších prací: RANDÁK, pozn. 1, BERGMANNOVÁ, pozn. 2, HLAVÁČ, Miroslav M. Tvůrci českého zázraku. Praha: Agentura APS, 2000, s. 111–114; MYŠKA, Milan. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Ostrava: Ostravská univerzita, 2003, s. 273–278. Franz Liebieg, pozn. 3; ERSCH, Johann Samuel. Allgemeine Encyklopädie der Wissenschaften und Künste in alphabetischer Folge. Sekce Zweite. H–N. Lipsko: FA Brockhaus, 1889, s. 372–374.

[3] Státní oblastní archiv v Litoměřicích (dále jen SRA Litoměřice), Římskokatolický farní úřad (dále jen FÚ) Jiřetín pod Jedlovou, Matrika sňatků 1784–1840.

[4] Národní památkový ústav, Katalog památek, Vila Antona Münzberga. [online]. Dostupné z: https://www.pamatkovykatalog.cz/vila-antona-munzberga-15548297 (citováno 26. 6. 2022).

[5] MYŠKA, pozn. 2, s. 274.

[6] Josef Ignaz Liebieg a Marie Theresia Münzbergová měli celkem 11 dětí, z nichž dvě zemřely několik měsíců po narození: prvorozený Ludwig (*† 1833), dcera Ida (1844–1845).

[7] SRA Litoměřice, FÚ Liberec, Matrika zemřelých 1824–1848.

[8] SRA Litoměřice, FÚ Jiřetín pod Jedlovou, Matrika oddaných 1841–1876. Anton Münzberg se oženil celkem třikrát. Z prvního sňatku v roce 1787 se narodilo 14 dětí, v roce 1800 dvojčata, jednou z nich byla Francisca, později provdaná za Johanna Jungnickela. Se svou druhou manželkou měl Anton Münzberg dceru Marii Theresii, provdanou v roce 1832 za Johanna Liebiega. V té době měla její starší nevlastní sestra Francisca již dvouletou dceru Marii Ludovicu Caroline, budoucí druhou manželku Johanna Ignáce Liebiega. Liebieg se tak oženil nejprve s dcerou Antona Münzberga z jeho druhého manželství a poté s jeho vnučkou z prvního manželství.

[9] Z jeho čtyř synů z druhého manželství zemřel v dětství Oscar (*1855–†1856).

[10] HLAVAČKA, Milan a BEK, Pavel. Rodinné podnikání v moderní době. Praha: Historický ústav, 2018. s. 26–29.

[11] SOA Litoměřice, FÚ Liberec, Matrika sňatků 1848–1861.

[12] MARSCHNER, Erhard. Mallmann, Josef Ritter von. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 15, Duncker&Humblot, Berlín 1987, str. 737.

[13] MARSCHNER, Erhard. Mallmann, Josef Ritter von. In: NeueDeutscheBiographie (NDB). Band 15, Duncker&Humblot, Berlín 1987, str. 737.

[14] Die Arbeit, 1907, 14. Jahrgang, č. 981 (4. srpna 1907), s. 4.

[15] Weinrich, Daniel Karl (Karl Daniel)". In: Republik Österreich Parlament [online]. Dostupné na: https://www.parlament.gv.at/WVER/PARL/J1848/Weinrich.shtml (Citováno 14. 7. 2022).

[16] WURZBACH, Constantin von. Biographisches Lexikon des Kaiserthum Oesterreich. Wien: Druck und Verlag der kk Hof – und Staatsdruckerei, 1886, str. 58–61.

[17] (Linzer) Tages-Post, 59. Jahrgang, č. 8 (12. Jänner 1923), str. 4.

[18] BARTOŠ, Josef. Vývoj osobnosti Jindřicha Fügnera. Sokol, 1933, Roč. 59, č. 12, s. 258–264.

[19] TYRŠOVÁ, Renata. Jindřich Fügner: paměti a vzpomínky na mého otce. Díl 1. Praha: Český čtenář, 1924, s. 30.

Katedra demografie a geodemografie

Přírodovědecká fakulta

Univerzita Karlova

Albertov 6, 128 43 Praha 2

Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.

Gabčíkova 2362/10

182 00 Praha 8

2021 © Centrum administrativy a provozu AV ČR, vvi Mapa stránek Správce webu

Klement Bachofen von Echt nepatřil mezi významné politické osobnosti své doby. Přestože působil jako člen hned dvou parlamentních orgánů – českého zemského sněmu a říšské rady ve Vídni, jeho politická angažovanost byla dána především jeho bezprostřednějším zájmem, kterým byl cukrovarnický průmysl. Svůj první mandát získal ve volbách do městské kurie (okresu Varnsdorf) českého zemského sněmu v roce 1861, která ho následně delegovala jako zástupce ústavní německé strany do Poslanecké sněmovny říšské rady. Poté, co v roce 1863 koupil rozsáhlé panství Svinaře a Lhotka na Berounsku, kandidoval pouze do statkářských kurií. V říšské radě setrval pouze do roku 1869, kdy se svého místa vzdal kvůli svému podnikání, které mu nedovolilo dlouhodobě setrvat ve vzdálené Vídni. Pokud jde o český zemský sněm , s přestávkou v letech 1870–1872 tam působil až do roku 1883.