V době pronásledování protestantů se mnozí z nich uchýlili do odlehlých, málo obydlených hor na severu. V Krkonoších se usadily skupinky věřících Jednoty bratrské. Dokud to bylo možné pobýval Jan Amos Komenský v letech 1626 až 1628 na zámku v Bílé Třemešné. V zimě 1627 navštívil zámek v Horní Branné, kde sídlil Václav Záruba z Hustířan se svou paní Engelburgou (Angelinou) z Hustířan, která pocházela z dolnorakouského baronského rodu von Zelking. Jan Amos Komenský měl tehdy možnost poznat Krkonoše a místní bratry z Jednoty.

Zámek byl konfiskován v roce 1626, údajně proto, že prý Záruba finančně podporoval odbojné stavy. Zámek i Zárubův dům v Jičíně později získal Albrecht v Valdštejna, který ale patrně neměl dostatečné kapacity na okamžitou správu nového majetku, takže souhlasil, aby Zárubovi mohli zůstat na zámku ještě asi rok. Poskytli Komenskému a jeho rodině ubytování při jeho odchodu do Lešna.

Neznáme přesně cestu, kudy se 3. 2. 1628 Komenský ubíral do polského exilu, můžeme jenom předpokládat, že se ubíral některou z tehdejších obchodních zemských stezek. Pokud se měl na Benecku na vrcholku hory Žalý loučit s Českou zemí, jak se traduje (údajně má název hory připomínat jeho žal), a jestliže měl opustit zemi v Černé vodě poblíž Žacléře, můžeme z dochovaných dost podrobných údajů o zemských stezkách se slušnou pravděpodobností hypotetickou cestu identifikovat. Je také pravděpodobné, že se po cestě nechal doprovázet místními horaly z členů Jednoty, kteří znali cesty. Turistické mapy hor v té době totiž ještě neexistovaly.

Bohuslav Schnirch připravoval v roce 1900 návrh pro druhou soutěž na sousoší Jana Husa na Staroměstském náměstí jako kompozici významných osobností. Součástí měla být i socha Jana Amose Komenského, jak opouští vlast.

Jan Amos Komenský sedě na koni je zahloubán v meditaci s posmutnělým výrazem v tváři. Jeho tvář vyzařuje  zároveň s pokorou i moudrost. V ruce drží knihu, Bibli. Stejně zkroušené je i páže, chlapec se sklopenou hlavou vedoucí koně. Možná je to horský průvodce z místních protestantských rodin.

Jezdecké sochy, o kterých se říká, že jsou nejtěžším motivem pro sochaře, byly pro Bohuslava Schnircha zálibou. Zhotovil jich desítky. (např. Svatý Václav, Trigy, Jiří z Poděbrad, Jan Žižka, Amazonky, Achilles, Sv. Jiří, Ctirad a Šárka, studie koně a další) V rodině se traduje, že Bohuslav dával při mnohých příležitostech dárky v podobě malé plastiky, často s koněm. Neexistuje přesná evidence, ale je jich opravdu mnoho.

Jeho specialitou byl dokonalý soulad výrazu koně s hlavním motivem sochy. Jezdec i kůň musí splývat, vytvářet dohromady jednotný výraz, jeho dílo se opíralo o symbolismus. Zadumaná postava Komenského prožívá rozloučení s vlastí jako modlitbu. „Nebesa oblékám do smutku …“ píše prorok Izaiáš (Iz 50.3), když popisuje důsledek našich hříchů a selhání. Vybaví se nám slavný Komenského z Kšaftu umírající jednoty bratrské.

Komenský v roce 1650 v devatenácté kapitole knížky Kšaft umírající jednoty bratrské vytyčuje hlavní důrazy pro budoucí staletí. Jednota bratrská k českému národu promlouvá: „Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení; nýbrž k tobě se nejpředněji obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím …“ a pokračuje:

„Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu (hříchy našimi na hlavy naše uvedeného) vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český! A pro tu naději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovala, nýbrž i v čemkoli dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží rozhojnění jsem přijala.“

Následuje šest priorit, na co si má český a moravský národ dávat pozor, jako doporučení, jak vichřice překonat, jak najít východisko: 1. Láska k pravdě (svým způsobem tak navazuje na Jana Husa). 2. Český překlad Bible, zvaný Kralická. 3. Tradice, pravidla a řád. 4. Jednota vyznavačů konfese pod obojí. 5. Láska k českému jazyku. 6. Péče o vzdělávání mládeže.

Komenského text „Věřím, že vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český“ se od roku 1926 nachází také na soklu pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí. Tento Komenského text se rovněž stal předlohou pro píseň „Modlitba pro Martu“.

Komenského text nás doprovází od 17. století, kdy byl sepsán, přes úsilí o svobodu a samostatnost v osmnáctém a devatenáctém století, přes vznik nového státu, přes první německou okupaci v roce 1938, po třetí okupaci v roce 1968 a 22. srpen 1968, kdy Kubišová píseň natočila, přes demonstrace proti komunistům Veřejnou bezpečností brutálně rozháněné, po listopad 1989. Ve skutečnosti je právě tato píseň naší přirozenou neoficiální hymnou.

Jan Amos Komenský nenadává na osud. Nestěžuje si. Vyznává, že „vichřice hněvu“ jsou důsledkem našich selhání. Podle Bible se sčítají hříchy po dobu tří až čtyř generací, takže často neumíme přesně identifikovat, co všechno je příčinou. Nesnaží se hříchy zamést pod koberec. Nediskutuje stylem „za co pane bože za co ...“  Nesnaží se v těžkých dobách „švejkovat“. V pokoře vyznává, že to jsou naše selhání, že si „vichřici hněvu“ Češi a Moravané zavinili sami. A vytyčuje priority, na co je třeba soustředit pozornost, aby se situace vyřešila. Deklaruje, že se musíme vzpamatovat a něco dělat.

Zároveň vydává svědectví o tom, že věří, že Bůh navrátí dobré časy do naší české a moravské vlasti. Jeho víra se opírá o ustanovení, ve kterém v posvátném desateru Bůh deklaruje: „prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují.“  (Ex 20.6). Proto může Komenský věrohodně tvrdit, že se „vláda věcí tvých k tobě zase navrátí“. Proto jeho šest priorit opravdu směřuje k vysvobození.