|
Kronika rodu Vacků
|
Plačice č. p. 20 a 21
|
Píše se rok 1970
Matěj Zachariáš Vacek
Václav Vacek
Václav Vacek
Plačice jsou dnes součástí Hradce Králové
Můj děda
Václav Vacek
Můj děda byl vysoké postavy, chodil zpříma, měl „bíbra“ (bradu). Uměl jak česky, tak perfektně německy – stejně i babička! V té době ještě nebyly zemědělské školy a tak byl děda v Německu na praxi. Byl to člověk svědomitý, pracovitý a velmi slušný. S každým, koho potkal, promluvil a neměl nepřátel. Babička (Nováková) byla asi dobře situována a tak děda si mohl v hospodářství něco dovolit. Postavil výměnek (č. p. 21) s vepřínem a kolny. Také nějaké stroje nakoupil. Ještě když já jsem převzal hospodářství, byly tam dvě koňské sekačky „McCormik“.
McCormick s žací lištou
McCormic pro sklizeň pícnin
Když děda stavěl výměnek, vozil kámen koňmi až z Kunětické hory. Odtamtud se vozil kámen i na stavbu pražské dráhy, která se v té době budovala a vedla přes naše pole. O svých předcích mně vyprávěl, jak byli silní. Jeho děda například zvedl žebřiňák i se senem sám, aby se vyměnilo prasklé kolo. Také vyprávěl, co zažil za války 66leté, kdy musili utíkat, ale všechno dobře dopadlo. Fronta přešla a oni se v pořádku vrátili. Děda mě měl rád a ta se mně patřičně věnoval. Učil mě strojit koně, učil mě orat, seřídit pluh, vláčet, pohrabovat, sít a všechny ostatní polní práce. Učil mě také jezdit a orat s voly. Prý to uklidňuje nervy, ale mně to šlo hodně na nervy. Nebylo totiž někdy možné je uhnout a tak jsem také někdy mezníky a meze trochu přioral. Děda uměl pracovat, nebyl náročný, ale uměl se i dobře pohybovat ve společnosti. Jednou za čas vzal kolo a jel do Hradce Králové. Vzal mě s sebou a ve vinárně „U Gerguričů“[1] sám se sousedy popíjel víno a mně poručil párek, což pro mě byla veliká pochoutka a on všem říkal: „To je můj vnuk, to je Vacek.“ Také někdy v neděli jsme vzali kola a jeli jsme na výlet do lázní Bohdaneč. Tam jsme si prohlédli park a pak jsme jeli zpět přes Ždánice, Krásnice, Praskačku a Vlčkovice domů. Mně jako budoucímu hospodáři ukázal přesně, kde jsou hranice našeho pozemku, takže jsem dobře věděl o každém patníku, který ohraničoval naše pozemky. Loukou za náhonem končil náš majetek, a protože kolem naší louky bylo mnoho ostatních sousedních luk a tam jsem musel přesně vědět o hranici. Na naší louce byly dvě malé „dubinky“, kde byly staleté duby, a až na konci louky směrem ke Březhradu byla taková červená hlína – a tam podle dědy se vyráběly cihly. Na sv. Václava , t. j. 28. září, to byl pro dědu i pro nás ostatní velký svátek. My děti jsme se neučily říkanku a na svačinu se šlo na výměnek. Tam jsem dědovi gratulovali a dostali jsme obyčejně šunku se slaným rohlíkem a limonádou. Ostatní pili přírodní bílé víno. V té době šunka byla doma jednou za rok. Jako všichni starší lidé mají nějaké nemoce, tak i děda. Trápila ho ve stáří prostata. To znamená, že nemohl jít na malou stranu. Trpěl velikými bolestmi, bral nějaké pilulky, ale málo to pomáhalo. Nikdo mu nemohl pomoci. Děda umírá stářím 27.3.1941, dožil se 84 let. Děda měl dva syny: Františka (* 1884) a Josefa (* 1888). Starší syn František byl určen k tomu, že bude doma hospodařit. Mladší Josef tedy musil jít na studie. Vystudoval obchodní akademii v Hradci Králové a chtěl zařídit konzervárnu na ovoce. S toho sešlo a strýček Pepa byl zaměstnán v zemědělské záložně v Hradci králové. Protože v tomto podniku viděl, že nebude mít lepší uplatnění, přijal místo v Agrární bance v Praze, kde to dotáhl až na funkci ředitele oddělení (vývoz-dovoz). Zaznamenal Vacek 1916
Poznámka:
Plačice 20 na Císařských povinných otiscích stabilního katastru z roku 1824-1843
Můj otec a matka
František Vacek
Synové Václava a Marie Novákové Vackové, kteří hospodařili na usedlosti v Plačicích čp. 20-21. Byl to prvorozený syn František a druhý syn Josef, který se narodil 1888. Staršího syna vychovávali pro hospodářství a mladší musel jít na studie. Vystudoval obchodní akademii v Hradci Králové a potom byl zaměstnán jako bankovní úředník v Praze. Byl ženat, ale jeho manželství zůstalo bezdětné. V šedesáti letech odchází do důchodu a za krátký čas náhle umírá raněn mrtvicí. Jeho manželka ho za pár let následovala. Můj otec František Vacek, protože měl převzít hospodářství, navštěvoval zimní zemědělskou školu v Kuklenách. V roce 1913 se oženil s Annou Špalkovou z Charbusic. Převzal hospodářství a za pomoci svého otce hospodaří. Byl milovníkem koní a pole pro něj bylo vším. Klisny připouštěl a odchovával hříbata. V roce 1913 v listopadu se jim narodila dcera Marie a v roce 1916 v únoru syn Josef. To už byla první světová válka v roce 1914. Otec měl na pravé ruce vadný palec, původně zlomený. Proto nebyl voják. Hospodaření ve válce bylo značně obtížné. V hospodářství byly dva páry koní, 25 kusů hovězího, prasata a drůbež: husy, kachny a slepice. Mařenka se v roce 1934 vdala do Plotišť za Rudolfa Součka, rolníka. Tam se většinou pěstovala zelenina. Otec byl dobrý hospodář a hospodařil na 27,74 ha. Z toho bylo 20,15 ha orné půdy. Louka měla 5 ha. Otec byl podnikavý a v době, kdy v Polabinách upravovali luka na zavodňování, využil situaci a zažádal si i on o úpravu svých luk. Žádosti bylo vyhověno a on na tuto úpravu dostal subvenci. Po každé seči a sklizni sena mohl luka zavodnit. Tím se uspíšila další sklizeň. K této úpravě musel se na mlýnském náhoně vybudovat betonový most, který byl zařízen na zastavení vody v náhoně. Tím se hladina vody zvedla a luka se zaplavila.
Ten most budoval stavitel Ing. Komárek ze Svobodných Dvorů. Písek byl vzat z vedlejšího pole, kde se pro tento účel vyhloubila jáma. Musela se odkrýt ornice. Písek obsahoval křemenový kámen a písek byl pro betonování výborný. Stavitel Komárek žádal otce o dodávku písku na stavbu Hradeckého nádraží a potom na ředitelství státních drah v Hradci Králové. Otec si zařídil živnostenské oprávnění k těžbě písku a musela být placena živnostenská daň. Moje matka Anna Špalková Vacková se narodila v Charbusicích v rodině Špalkových, kteří hospodařili na chalupě 12 ha. Byla u toho velká ovocná zahrada a kousek lesa. Matka chodila do hospodářské školy ve Stěžerách a v Hradci Králové se učila vařit v době, kdy chodila do měšťanské školy. Když se do Plačic vdala v roce 1913, dělala hospodyni na statku. Vařila pro rodinu a zaměstnance a starala se o drůbež, zeleninu a květinovou zahradu. V roce 1943 jsem se oženil já Josef (* 1916) s Ludmilou Kudrnovou z Krásnic. Převzal jsem hospodářství a otec s matkou odešli na výměnek. V té době se hospodařilo obtížně, neboť byla ještě druhá světová válka. Po válce přišla socializace vesnice a já jako hospodář přes 20 ha jsem byl v roce 1950 odsouzen a v roce 1953 vystěhován na Žatecko do Chudeřína. Odešel jsem z Plačic s rodiči, se ženou a dvěma malými dětmi (9 a 6 let). Brali jsme úplně bez prostředků v době, kdy bylo po peněžní měně. Otec tedy pracoval na státním statku jako noční hlídač. Matka se starala o domácnost a o děti. Otec umírá v roce 1960 po krátké a těžké nemoci ve věku 75 let. Byl převezen a pochován do rodinné hrobky v Kuklenách. Matka žila s námi dále, vařila pro nás pro všechny a staral se o moje děti, které chodily do Nového Sedla do školy. Matka ještě dlouho se o nás starala, uklízela a vařila. V 90 letech však ulehla a až do roku 1983 byla nemohoucná. Starala se o ni moje manželka Ludmila až do její smrti. 14.8.1983 matka umírá a opět byla převezena do rodinné hrobky v Kuklenách. Do rodinné hrobky byla mým synem také převezena urna s popelem Josefa Vacka (1988). Urna byla vyzvednuta u farního úřadu ve Vepřeku. Tam byla rodinná hrobka Pokorných – manželka mého strýce byla za svobodna Pokorná z Vepřeku u Mělníka. Strýc Josef celý život šetřil, byl skromný. Každým rokem jezdil do Itálie na dovolenou. Když přišla po válce „měna“, strýc přišel o všechny své úspory. Těžko se s tím smířil a tak raněn mrtvicí umírá. Umírá v Praze, kde byl bankovním úředníkem v Agrární bance. Protože strýcovo manželství bylo bezdětné, lpěl na mně. Často mě zval do Prahy, často se vracel do rodinného statku v Plačicích a hodně se mně věnoval. Proto jsem ho měl rád. Slíbil mi, že mě jednou s sebou vezme do Itálie, ale k tomu bohužel nedošlo.
Marie Vacková Součková
Absolvovala gymnasium (Lyceum) v Hradci Králové. Pro nemoc studium nedokončila (4 roky). Potom byla v pensionátě v Mariánských lázních Úšovicích, kde studovala němčinu. Příští léta jako chovanka byla ve Stěžerách v Hospodářské škole (škola pro zemědělství 2 roky). Potom chodila do hotelu „Avion“ v Hradci Králové, aby se naučila vařit a šít. V roce 1934 se provdala za Rudolfa Součka, rolníka v Plotištích. Měla dvě dcery, nynější Marie Součková Kuldová a Jana Součková Křivková. V roce 1986 zemřel její manžel Rudolf.
Josef Vacek Narodil jsem se na rodném statku v Plačicích č. p. 20. Otec František (* 1884) matka Anna Špalková (* 1892). V šesti letech jsem začal chodit do obecné školy v Plačicích. Pokračoval jsem v měšťanské škole v Kuklenách (4 ročníky). Potom jsem chodil do Obchodní školy v Hradci Králové (1932-33). Po této škole jsem chodil do Hospodářské školy v Kuklenách (1934-1935). Do obchodní školy mě otec poslal proto, že v Hradci Králové bylo mnoho zemědělských podniků družstevních, kterým předsedal vždy někdo z řad rolníků. Tím vznikal značný přínos do hospodářství. Bohužel návštěva Obchodní školy se u mě minula cílem. V té době jsem si koupil u firmy Milan Nývlt[2] motorku Jawa 175 cm. Ježdění na motorce mě tak upoutalo, že na učení zbývalo málo času, takže i to vysvědčení bývalo špatné.
JAWA 175
Také v Hradci Králové Jawisté uspořádali „honbu za liškou“. Já jsem také jel a měl jsem štěstí, dojel jsem do cíle druhý a byl jsem vyznamenán. To na mne tak zapůsobilo, že jsem začal jezdit soutěže. Zimní soutěž. Start před Autoklubem v Opletalově ulici, dojel jsem bez trestných bodů (zlatá). Potom následovaly náročnější soutěže na 1000 km. Také jsem zase jel závod do vrchu v Náchodě (bronzová!) Také jsem jednou jel zimní soutěž a vdávala se moje sestra. Na svatbu jsem šel, ale brzy jsem utekl, to už na mne čekali kamarádi a jeli jsme ku Praze. Také jsem jednou jel I. závod „300 zatáček v Podkrkonoší“. Tam jeli tehdejší první jezdci. Juhan – Lucák – Groh. Ti dojeli první – já dojel čtvrtý – na tovární Jawě. Ale já jsem nejen soutěžil a závodil, musel jsem se také učit doma hospodařit. Oral jsem – měl jsem kobylu „Edu“. Ta byla tak rozumná, že mě všechno naučila. Také jsem jezdil s párem koní. Jedna mě kopla a přerazila mi pravou nohu. Nohu jsem měl měsíc v sádře.
V roce 1938 jsem narukoval jako vojín do Hradce Králové ke 4. pluku „Prokopa Velikého“. Začátky byly zlé. Bylo to na podzim – a byl to samý spěch – celý den. V roce 1939 jsem přešel do Vysokého Mýta k pěšímu pluku 30 „Aloise Jiráska“ do poddůstojnické školy. Byl jsem kulometčíkem a cvičil jsem přískokem od Vysokého Mýta až k Litomyšli. Pak nastala mobilisace a nás dovezli do Náchoda. Byl jsem v pevnosti – v těžkém krytu nad celnicí. Obsluhoval jsem kulomet, který měl tvořit palebnou přehradu. V září 1939 přišli Němci a armáda byla rozpuštěna. Zase jsem doma jezdil s koňmi. To mě moc nebavilo. Pak se mi podařilo získat traktor Deutz 11HP. Hospodaření se mi začalo líbit. Mohl jsem traktorem jezdit ve dne a v noci.
Jednoválcový traktor Deutz F1M 414 Diesel -11 hp, 1939 Těsně před válkou jsem si koupil auto Škoda „Popular“. Na toto auto mi dala peníze babička Charkunská –Špalková. Za války pohonné hmoty nebyly, tak jsem toho s autem moc nenajezdil. Auto jsem stejně musí dát Němcům. Oni ho sice zaplatili v markách, ale já jsem z toho stejně nic neměl. Tak jsem jezdil jenom na kole. S kamarády jsem jezdil po okolních vesnicích, kde byla zábava. Také jsem jezdil až do Sedlice. Tam jsem se seznámil s Ludmilou Kudrnovou z Krásnice. Bylo to děvče z hospodářství. Měli doma hospodářství 15 ha orné půdy a 3 ha luk. Na tom pracovali sami, takže Lidka hospodaření dobře rozuměla. Do Krásnic jsem dojížděl celé dva roky, než jsem poznal, že se s Liduškou shodneme a že k sobě patříme. Oženil jsem se s ní 6. března v roce 1943 v Osicích. Od té doby na našem rodném statku hospodařili Josef a Ludmila Vackovi. Liduška mně přinesla pěkné věno. Polovina nemovitostí v Plačicích byla samozřejmě připsána na její jméno.
Lidmila
Kudrnová
Do obecné školy chodila do Sedlice. Tam dostala opravdu dobrý základ od řídícího učitele Bohdaneckého. Potom dojížděla 3 roky do měšťanské školy v Kuklenách. Po měšťanské škole chodila do „Rodinné školy“ pro ženská povolání. Bydlela u svého strýce Ing. Kudrny v Hradci Králové. Potom navštěvovala „Hospodyňskou školu“ Stěžery. Zde byla na internátě ve škole.
Dívčí Hospodyňská škola ve Stěžerách Ze začátku i při špatných podmínkách se nám dařilo dobře. V roce 1944 6. ledna se nám narodil syn Josef. V roce 1947 7. ledna se nám narodila dcera Eva. Poslední léta se situace zhoršovala vlivem nového politického zřízení. Byli jsme vyzýváni, abychom hospodářství předali do společného hospodaření. Poněvadž jsme se tomu bránili, byl jsem v roce 1951 v červnu zatčen a v září jsem byl s ostatními Plačickými hospodáři (mými kamarády) odsouzen – údajně za srocování proti státu na tři roky vězení. Jako trestanec jsem pracoval ve Rtyni v Podkrkonoší v dolech (Důl Zdeněk Nejedlý II). Doma v Plačicích na hospodářství pracovala manželka se dvěma dětmi a moji rodiče František a Anna Vackovi. Pracovali za velmi těžkých podmínek. Pomocné dělnice, které pomáhaly na poli, byly velmi drahé a manželce se už nedostávaly peníze. Důl, ve kterém jsem pracoval, byl určen už jen k dorubání. Pracovní podmínky zde byly značně obtížné. Byl jsem mladý, brzy jsem si zvykl. Pracoval jsem zde většinou s Němci, kteří zde pracovali jako potrestaní. Od těch jsem se o válce dozvěděl tolik, že jsem mohl vyprávět, jako bych sám bojoval v Rusku i ve Francii. Jednou jsem sfáral, pracoval na díle a musel jsem narubat 5,5 tuny uhlí za směnu, čili oba jsme museli narubat 11 tun uhlí za směnu. V tom přišly tlaky a my nestačili utéct na chodbu a byli jsme zasypáni. Když nás z toho dostali, já se nemohl postavit na nohy. Bylo nás více. Naložili nás do huntů (důlní vozík) – odvezli k šachtě, vyvezli ven na umývárnu. Potom sanitka a rychlý odvoz do vězeňské nemocnice ve Valdicích u Jičína. Lékař vězeň mě rentgenoval a poněvadž byl stále u něho „bachař“, nemohl mně říct, co se vlastně stalo. Následovalo osádrování celého těla od kolen až po prsa, aby celé tělo bylo znehybněno. Jednou v nestřeženém okamžiku mně lékař řekl, že kyčelní kost jest rozdrcena, ale ty praskliny se zahojí a snad budu zase chodit.
Po vyléčení (6 týdnů) jsem byl zase převezen na „Tmavý důl“. Tam to bylo pro mě lepší. Když jsem splnil narubání uhlí, žil jsem celkem v klidu. Jídlo bylo dobré – byl příděl i mléka. Z částečného výdělku (za lístky) jsem si kupoval v lágru pivo. Po vyfárání, když jsem byl řádně vypocen, jsem jich vypil až 5 lahví. V 53. roce byl zvolen prezidentem Antonín Zápotocký. Já dostal amnestii. Byl jsem propuštěn o rok dříve! Na „Tmavém dole“ jsem pracoval i nadále jako civilní horník. Chtěl jsem získat byt ve Rtyni. Chtěl jsem se tam nastěhovat s celou rodinou. Ono se mně to nepovedlo. Jednoho dne jsem vyfáral a byl jsem pozván do kanceláře. Tam jsem dostal propouštěcí list. Odjížděl jsem domů. Nastalo „balení kufrů“ a druhý den mě stěhovací auto odstěhovalo na Chudeřín u Žatce. Byl jsem vysídlen!
Náš nový domov
Chudeřín 16
Zde na Chudeříně jsme se zabydleli a museli jsme začít pracovat, protože bylo po „měně“. Peníze nebyly žádné. Zde se česal chmel a mlátilo obilí. Já s manželkou začal pracovat u mlátičky. Za pár dnů mě přeřadili na traktor. Nejprve jsem jezdil s pásovým traktorem DT54. Oral jsem ve dne i v noci. Po čase mě přeřadili na kolový traktor. Manželka pracovala v rostlinné výrobě, ve chmelu a v roce 1960 přešla na živočišnou výrobu. Pracovala tam do důchodu – i několik let po důchodu.
Pásový traktor DT54
Děda František Vacek byl nočním hlídačem na farmě Nové Sedlo. Pak onemocněl a v roce 1960 zemřel. Babička Anna Vacková byla doma, vařila, obsluhovala drůbež a starala se o děti. Syn Josef a dcera Eva chodili do Nového Sedla do školy. Později přešli do měšťanské školy do Žatce. Dojížděli autobusem. Pepek prodělal vážnou nemoc. Zápal mozkových plen. Léčil se dva měsíce v nemocnici v Žatci.
Pepek po skončení základní školy šel do učebního poměru – opravář zemědělských strojů u státního statku Žatec, dílny Libočany. Ve žních pracoval jako kombajnér a s úspěchem! Na vojnu šel Pepek v roce 1962 do Týna nad Vltavou, kde byl celé dva roky řidičem tankového vozu. Po vojně šel opět do statkových dílen a dojížděl 2x týdně do Chomutova na střední průmyslovou školu. V roce 1967 se oženil, dokončoval školu a začal stavět rodinný dům v Libočanech. Na stavbu dostal příspěvek od statku a podepsal závazek na pracovní dobu 15 let. Za velkých obtíží dokončil stavbu v roce 1972.
Josef
Vacek
Alena Salačová Vacková Do doby, než se nastěhoval, bydlel v Kličíně u rodičů manželky. Manželka je Alena Salačová z Kličína. Dcera Alenka se jim narodila v roce 1968. Syn Petr v roce 1970. V tuto dobu (r. 1988) syn Josef pracuje jako nákupčí v SKO (Speciální kooperační opravny). Jeho manželka v Žatci v prádelně. Dcera Alenka, vyučená prodavačka, prodává v prodejně Jednota Žatec. Syn Petr vyučený opravář zemědělských strojů v Podbořanech, pracuje jako opravář v SKO Libočany. Je vyučený jako kombajnér a je majitelem řidičského průkazu. * 7.1.1947 v Plačicích Moje dcera Eva narozená 1947 po základní škole udělala zkoušky na Střední ekonomickou školu v Žatci. Ukončila ji v roce 1960. V roce 1967 se vdala za Ing. Pavla Křikavu. Sama nastoupila jako sekretářka v UVSH (Ústav pro vědeckou soustavu hospodaření). Za dvacetiletou pracovní dobu prošla různými funkcemi a dnes pracuje jako ekonomka. Její manžel pracuje v Žatecké šroubárně. Dcery manželů Křikavových * 19.7.1973 Je zdravá, sportuje, dobře se učí! Na gymnasium se dostala bez přijímacích zkoušek! Její povaha je uzavřenější. Je to studijní typ. V roce 1988 byla se školou na chmelové brigádě (ruční česání). Píše se rok 1989, je ve druhém ročníku gymnasia. * 20.10.1975 Je to holka živější, veselá. Dnes chodí do 7. Třídy. Učí se také dobře. Dost sportuje – hlavně navštěvuje plavecké bazény. Pracuje v Pionýru – je dobrá organisátorka!
Píše se rok 1989 Vacek Josef * 1916 - Vacková Ludmila Kudrnová * 1922 Přestáváme pracovat, občas nás něco pobolívá. Přišla naše doba – stárnutí. Vnučka Alenka prodává, Petr je na vojně, Martinka studuje na gymnasiu a nejmladší vnučka Eva končí základní školu. Kronika rodiny Vacků z Plačic č. p. 20 na Chudeříně končí. Kroniku předávám do rukou svého syna Josefa Vacka (1944) v Libočanech. Byl bych moc rád, aby v této kronice rod Vacků pokračoval.
[1] Jiří Gergjurič z Chorvatska
[2] Milan Nývlt (1909 - ?) prodával motocykly Jawa v
Hradci Králové U Labského mostu. Narodil se v Rusku, kde žil
do svých 11 let žil. Od malička se zajímal o motocykly,
kvůli kterým zanedbával školní povinnosti. Po absolvování
obchodní školy začal motocykly prodávat v 19 letech, Jawu
zastupoval v královéhradeckém okrese.
|
