„... hodlám věnovat veškeré síly a schopnosti své umění svému. Jedním z nejkrásnějších úkolů, jaký v životě se mi naskýtá a vůbec snad i naskytne je triga. Hořím touhou bych síly své na tak obsáhlém díle zkusiti mohl, cítím se v tomto oboru povolaným a jsem odhodlán podniknout touto prací zápas s vynikajícími sochaři cizozemska - na úkor-li či prospěch vlastí, ponechávám výsledku.“
 Tato slova, plná vnitřní síly a tvůrčího odhodlání poslal sochař Bohuslav Schnirch v září roku 1875 Sboru pro zřízení českého Národního divadla, když předtím ve světě nasbíral vše nejlepší, co mu mohly tehdejší umělecké metropole pro tvůrčí budoucnost poskytnout: ve Vídni a v Mnichově přijal za své Ideály novorenesanční, v Římě pak dozrál mezi antikou a renesancí skutečnou do podoby, v jaké ho známe podnes.
Schnirch byl z rodu dělných Čechů; z rodu, který se téměř s geometrickou přesností štěpil do dvou větví: technické, k níž patří sochařův otec, královský inženýr a stavitel železné dráhy (postavil mimo jiné i slavnou trať z Vídně do Terstu) , i strýc - první, stavitel řetězových mostů v Evropě. Rodová větev umělecká je poseta múzami zpěvu, baletu, malířství i sochařství a celou plejádou jmen, zapsaných v umělecké historii národa. A že jablka nepadají daleko od, stromu ani po desítkách let, o tom svědčí i náš současník, malíř, restaurátor, sběratel a ochranitel velkých uměleckých hodnot Miloš Malina. Ve svých sbírkách uchovává i řadu dokumentů, svědčících o zápasech svého prastrýce Bohuslava Schnircha, zápasech, které byly podstoupeny proto, aby národ získal několik drahokamů, zdobících klenot, zvaný Národní divadlo.

Triga - prubířský kámen

Ačkoliv soutěž na sochařskou výzdobu vnější části Národního divadla byla vypsána už v roce 1872, zůstává ještě dodnes utajeno, proč byla sochaři přijata s tak zanedbatelným zájmem. Národ, neobyčejně tehdy vlastenecky naladěn, neměl víc- než pár sochařů, kteří Zítkovu stavbu poctili pozorností. S odstupem času sedá říci, že k tomu zřejmě přispělo i tehdejší složení výtvarné akademie, které pozapomnělo na zřízení sochařského ateliéru. Snad.
Avšak skutečnost ukázala, že soutěž na zhotovení trig pro pylony na obou stranách lodžie byla obeslána dvěma návrhy, a to s italským a německým heslem, a soutěž, vybízející umělce k ztvárnění Apollóna a devíti Múz našla adepta pouze jediného.
Další překvapení však porotu čekalo po vyhodnocení a otevření obálek se jmény autorů: Podle posouzení umělecké komise byl doporučen ke zpracování návrh s italským heslem, a to „vzhledem ke značnému talentu, jenž v práci se jeví, a vzhledem ku krásnému a pilnému provedení“. Druhá triga s heslem německým realizována být neměla, ačkoliv byla uznána „za práci v mnohém ohledu vynikající“. Zelenou k provedení díla dostal Apollón a Múzy. uvedené heslem českým. A po otevření. obálek se porota dozvěděla šokující zvěst: jediným, autorem všech tří návrhů nebyl nikdo jiný než Bohuslav Schnirch. Umělec tedy zvítězil bez soupeřů a brzy začal pracovat na návrzích jako uznávaný a „rozhodný talent domácí“. Tehdy však ještě netušil, že zasít umění neznamená ještě sklidit vavříny…

Triga - vítězství nad živly

Čas utíká pomalu tam, kde se kladou dílu do cesty překážky, ale zato rychle pílí v případě, když jde vše jak na drátku. Nechme tedy zatím Schnircha, aby se prodíral trnitou cestou, a přistupme na ni od směru těchto dnů, kdy se ke všem dílům, vzniknuvším za pohnutých osudů v generaci Národního divadla, po letech opět přistoupilo, intimně, leč s pietou vzhledem k jejich významu, ale také s obavami - vzhledem k jejich pomíjivostI.
Rekonstrukci divadla sleduje nepochybně celý národ s takovým zaujetím, s jakým naši předkové přihlíželi stavbě původní. Převoz Hynaisovy opony neunikl zájmu vnímavé veřejnosti a stal se ostře sledovanou akcí. Putovala nejdříve na speciálně zhotoveném dřevěném válci do barrandovských ateliérů , kde se jí zhostila skupina čtyř restaurátorských mistrů, odtud do Domu umělců, aby zde už zavěšená vyčkala v prostředí s hlídanou teplotou a vlhkostí. Nyní už má za sebou předposlední slavnostní akt před zahájením provozu - převoz na své. původní místo.
Malíři a pozlacovači však nepracovali jen v ateliérech, jak tomu bylo v případě Ženíškových osmi alegorií umění, obklopujících mohutný lustr v hledišti. Těchto osm pláten bylo přímo přilepeno na omítku, která se za léta samozřejmě značně poškodila. Proto se obrazy musely sejmout, jejich malba restaurovat a sádrová omítka obnovit. Štáb malířů a restaurátorů fresek působil dlouhou dobu přímo na místě a milimetr po milimetru uváděl obrovské zdobené plochy do původního stavu. Přitom se moderní technologií přišlo na celou řadu významných poznatků, týkajících se především původní barevnosti děl. A tak už brzy uvidíme Alšovy lunety i Ženíškovy či Tulkovy nástěnné obrazy v plném lesku a jasných barvách. A aby štuky, vlysy, arabesky i ornamenty vyhlížely tak vznešeně jako před sto lety, nastoupila další skupina mistrů i se svou výbavou přímo do divadla, kde strávila kus svého života mezi štaflemi a lešením.
Také na sochařských dílech zapracoval zub času; vždyť převážná většina jich je umístěna na exteriérech budovy. A tak se Wagnerův Lumír a Záboj, Myslbekovy skupiny Opery a Dramatu i Schnirchovy Múzy s Apollónem octly v rukou našich zručných současníků, kteří odstranili jejich chybějící části, doplnili je a patinovali. Restaurátorům samozřejmě neunikly ani obě bronzové trigy. Pro posouzení jejich stavu bylo nutno otevřít koňské trupy, podrobit je prohlídce a opatřit antikorozním nátěrem, poté ošetřit povrchy a sjednotit v patináži. Vždyť tu stojí již od roku 1911. Udivující bylo, že navzdory věku i živlům byla trojspřeží shledána v netknutém stavu.

Triga - ďáblova past

Už v počátcích své práce korespondoval Schnirch se Sborem pro zřízení českého Národního divadla o finančních rozpočtech. Pro vnitřní nesnáze Sboru to však; byla spíše korespondence jednostranná. Od 1. září 1872, kdy byla soutěž vypsána, uběhly 3 roky a 11 měsíců k „usnesení o sdělání smlouvy“, pak další rok k „vybídnutí k práci“. Touto administrativou se jako had proplétala porota v neustálé diskusi a pochybách o ideologické a umělecké vhodnosti díla, až přece jenom jednou postavil Schnirch definitivní modely přímo na pylony v divadle. Avšak to už je za dveřmi 12. srpen osudného roku 1881. Divadlo zachvátil požár, a kdo může, prchá. Není divu, že Schnirch, který konečně dospěl k závěru své práce, otálí. Jen proto, aby nějak mohl zachránit své modely. Zachraňuje se sotva sám riskantním slezením po hromosvodu. (Bylo mu 36 let). Pak se opět ocitne na samém začátku práce. Nové kompozice, nové skici, nové modely, nové diskuse. Komise schvaluje jako dílo mistrovské teprve modely z roku 1889. Je za nimi plných 17 let práce. Avšak ani po tak dlouhé době se umělec nedočkal realizace svého díla. K definitivnímu odlití do bronzu s menšími úpravami Ladislava Šalouna, Františka Rouse a Emanuela Halmana a k dosazení na pylony došlo až v roce 1911. Tedy deset let po Schnirchově smrti.

Triga - symbol národního divadla

Umělec je doposud nedoceněný slovy, ale zato našimi skutky, jež vznikly jako samozřejmost, ano. Jeho trigy se pro nás staly běžně používaným symbolem stokrát stylizovaným desítkami výtvarníků. Staly se synonymem naší první scény. Na málokteré významné budově existuje prvek tak výrazný. aby ji mohl samostatně zastupovat. Dvojí trojspřeží s předvojem Múz a boha slunce, ochranitele umění, Apollóna, unáší akropoli, památník vítězství a doklad české síly, chrám novuzrození národa i jeho kultury, do magického světa dramatu a opery. tragédie i komedie. Život tvůrce této pitoreskní kavalkády se však stal zlým řízením osudu mnohaletou zkouškou. jejímž výsledkem bylo - vítězství, kterého se, žel, nedočkal.