Národní divadlo České
(Ferdinandova třída).

Již roku 1845 vznikla myšlenka vystavěti samostatné české divadlo, aby česká představení vymanila se z podruží divadla německého, z poměru to oběma stranám nemilého. Byloť tenkráte jen jednou týdně (v neděli odpoledne, po roce 1848 dva- až třikráte týdně) české představení v německém stavovském divadle pořádáno. Zmíněného roku 1845 (15. ledna) podalo 140 vážených osob žádost za dovolení ke zřízení samostatného českého divadla, které již v dubnu téhož roku stavy zemskými vyhověno bylo. Koncese sice udělena, ale k stavbě nedošlo, jednak pro nedostatek kapitálu, jednak proto, že nemohlo nalezeno býti místo pro divadlo, jež by všem nutným podmínkám bylo vyhovovalo. Teprve když se r. 1850 vlastenci čeští za účelem tím ve sbor sestoupili a veřejné sbírky zařídili, vstoupila otázka stavby samostatného českého divadla do nového, slibnějšího stadia. Za heslem „Národ sobě!“ zahájeny ihned v Praze a po celých Čechách i po Moravě sbírky ve prospěch „důstojného Národního divadla“ a to s úspěchem tehdy u nás neobyčejným, vyneslyť do března 1852 — mimo mnohé slíbené příspěvky v stavivu a p. — více než 31.000 zl. stř. O staveništi rozhodnuto teprve r. 1852, kdy zakoupen byl pozemek, na kterém dnes Prozatímní i Národní divadlo stojí, současně vypsán konkurs na podání plánů k divadlu a náklad na stavbu určen „asi na 150.000 zl. stř.“ Na to sbírky i činnost sboru nepřízní okolností úplně ochably, i bylo se obávati, že zdar záležitosti té aspoň na velmi dlouhá léta pochybným bude, a to tím spíše, poněvadž roku 1862 i zakoupené staveniště zmenšeno bylo postoupením časti jeho na vystavění českého divadla prozatímního. Tím stal se i po prvním konkursu přijatý plán Fröhlichův nepotřebným, a teprve r. 1865 vyzváni někteří architekti k zaslání nových plánů.

Tohoto roku (1865) učiněno také nové vyzvaní ke sbírkám, jež potkalo se s neočekávaným výsledkem. Příkladem nadšení, jaké zmocnilo se tehda všech vrstev obyvatelstva, jest „nejmenovaná dáma“, která 16. dubna 1865 zaslala redakci jednoho českého listu větší část svých šperků, „aby tím, co dámám bývá nad jiné milé a drahé, přispěla k dílu národnímu“. Na počátku r. 1865 dosáhly sbírky (splacené a slíbené) již sumy 201.939 zl. R. 1866 přijat byl plán prof. J. Zítka, s nímž následujícího roku i smlouva o provedení celé stavby uzavřena, a v září r. 1867 počalo se stavěti. O sv. Janě r. 1868 položeny za ohromného účastenství lidu ze všech krajin českoslovanských spůsobem slavnostním základní kameny, jež z historicky památných míst (z Domažlic, Svatoboru u Sušice, Blaníka, Trocnova, Řípu a j.) přivezeny.

Celý náklad na stavbu Národního divadla dosahuje výše 2,000.000 zlatých. Uhrazen jest půjčkou spořitelní 200.000 zl. r. 1873, subvencí zemskou 300.000 zl. r. 1874, 115.000 zlatých roku 1880 a příspěvkem obce Pražské 100.000 zl. (40.000 zl. za odstoupení uličního pozemku a 60.000 zl. na zařízení vodovodu). Ostatek, více nežli jeden milion, sešel se dobrovolnými příspěvky v národě Českém. (V tom zahrnuty jsou úpisy v letech 1865, krejcarová sbírka z r. 1870, výtěžek věcné loterie 170.000 zl. r. 1878, zlatková sbírka a příspěvky členů sboru 250.000 zl. r. 1880 atd.).

Práce umělecké vyžadovaly nákladu přes 200.000 zl., a sice práce sochařská více než 100.000 zl., figurální práce malířské přes 50.000 zl., vyzdobení lože královské 25.000 zl. a jiné.

Stavba Národního divadla provedena jest ve slohu vlaské renesance; liší se však skupením všech hlavních častí, přesně s vnitřním rozdělením souhlasících, jakož i zvláštním rázem svým od ostatních podobných budov evropských. Jsou to ráz a poměry jak celku tak jednotlivých vždy konstruktivních a účelných častí, pak článkování, na kterém jeví se studie starých památných staveb českých a hlavně Pražských. Takto tvoří Národní divadlo zvláštní mohutný a harmonický celek, vyjadřujíc jak uměleckou individualitu umělce, tak i umění českého.

Zevnějšek.

Hlavni průčelí budovy, obracené do třídy Ferdinandovy, tvoří pětiobloukový risalit s věží po každé straně. Celé průčelí vyzdobeno jest motivy figurálními i ornamentálními: nad oblouky loggie jsou jako zástupci rozličného směru uměni dramatického géniové v kostumech; tito jsou v myšlenkové souvislosti jak s vlysovými poli nad nimi, tak s Musami na balustrádě i s maskami v závěrcích každého oblouku portiku. Masky tyto jsou typy dramatického umění antického vzoru a zastupují: tragédii, činohru a komedii. Podobné motivy jsou předmětem vyplní v sedmi obloucích loggie, kde vždy dvěma genii v jednom oblouku naznačen jest jeden stupeň vývoje neb rozkvětu dramatického umění. (Dionysovými hrami počínaje až k opeře a dramatu modernímu).

1. V oblouku prostředním znázorněn jest bakchický původ dramata, a to pastýřem a bacchantkou, k jichž bližší charakteristice vlysové pole s pardály náleží.

Od středního oblouku v levo postupuje znázornění vývoje dramata směru hudebního, v pravo prostého dramata.

2. v prvním (od středu) oblouku levém znázorněna jest hochem s maskou Herkulovou a geniem s maskou ptáka tragédie a komedie řecká, jichž význam pole vlysu s kozly (tragos) a sovou blíže určuje.

3. Representantem dramata římského (mimiky a pantomimy) jest výplň prvního (od středu) oblouku v pravo: géniové s maskami rázu přísně římského, jichž význam vlčice ve vlysu vhodně doplňují.
 

4. Dobu renesanční (hudbu a tanec) zastupují pastýř a tanečnice v krajním oblouku levém; k nim, jako symbol doby nádhery, náleží vlysové pole s pávy.

5. v krajním oblouku pravém označena jest doba dramata církevního andělem a geniem v oděvu rytířském, k jichž bližšímu určeni vlysové pole s pelikány (znakem církve) náleží.

6. Romantická a moderní opera znázorněna jest v oblouku proti třídě Ferdinandově Orfeem a rytířem ( jako zástupcem opery směru nejnovějšího), jímž pole vlysu s delfíny a lyrou odpovídá.

7. v oblouku k Nábřeží obraceném zobrazeno jest Markétkou a Falstaffem drama moderní (směr romantický a realistický); vlys k tomu náležející vyplněn jest labuťmi se zrcadlem (symbol poesie a tragického osudu).

Všecky tyto právě uvedené práce sochařské, jakož i devět Mus s Apollonem na balustrádě, pocházejí z dílny sochaře Bohuslava Šnircha.

Sochařské toto vyzdobení doplněno jest v myšlence své půlkruhovými obrazy nade dveřmi loggie (od malíře Tulky). Obrazy tyto, provedené al fresco, jsou jedinou malířskou ozdobou na zevnějšku budovy.

Význam jejich (postupuje od leva na pravo k Nábřeží) jest tento: 1. Poesie dávající lidstvu bohy (v pravo  pohanství, v levo křesťanství). 2. Láska mateřská a láska milenců ve spojení s allegorickou figurou „Národní píseň“. 3. Poesie s postavami štěstí a žalu. 4. Píseň utlačené svobody. 5. Vlastenectví (Vlast věnči hrdiny a básníky).

Národní píseň

Výklenky věží zdobí sochy Lumíra a Záboje v nadživotní velikosti (od Wagnera), nad nimi pak provedeny jsou masky s festony, znázorňující národní epos (nad Zábojem) a národní lyriku (nad Lumírem). Temena obou věži zdobí socha bohyně Viktorie ve trojspřežním voze vítězném.

Průčelí nábřežní ohraničeno jest risality. k risalitu krajnímu (při Ferdinandově třidě) přiléhá podjezd se vchodem do přízemí a do místnosti při loži královské; v risalitu druhém jest vchod k jevišti (pro herce). Na římse tohoto vchodu jsou Myslbekovy sochy „opery“ a „dramata“. Na balustradě obou těchto risalitů stojí alegorické skupiny „opery“ a „dramata“ (díla Wagnerova).

Nad podjezdem stojí „opera“ s postranníma sochama: „opera seria“ a „opera buffa“; nad vchodem k jevišti „drama“ s „poesií“ a „historií“. Motivem skupiny dramata byl spor rodných bratři o dědiny otné (z Rukopisu Zelenohorského).

V hlavicových vlysech oken královské lože provedeny jsou na třech štítkách znaky zemí koruny České, na obou krajních Pegasus (znak umění).

Průčelí do Divadelní ulice zdobí lepá, na mohutných konsolách spočívající chodba oblouková, která na znamení určení svého jako hlavni příchod k orchestru a jevišti ozdobena jest skupinami hudebních nástrojův s charakteristickými hlavami, znázorňujícími různý směr divadelního umění.

Vnitřek. Hlavni vchod do divadla jest z třídy Ferdinandovy; vedlejší vchody z ulice Divadelní a z Nábřeží. Portikem z třídy Ferdinandovy vcházíme do prostranného vestibulu, po jehož obou stranách umístěny jsou večerní kasy, a z něhož vedou věžemi schody na třetí a čtvrtou galerii. k vestibulu přiléhá spojovací chodba (v kterou všecky tři vchody ústí), odkud jest vstup středem do parteru a parketu, na stranách po širokém schodišti na spojovací chodbu prvního patra. Tato spojovací chodba hraničí s foyerem a okružní chodbou, vedoucí k ložím a sedadlům prvního pořadí; z ní vedou též po obou stranách schody do druhého patra ke galerii a ložím druhého pořadí. Ze spojovací chodby prvního patra vchází se do nádherného foyeru 6,63 m. širokého a 22,12 m. dlouhého, a odtud do loggie.

Z hlavního foyeru jsou taktéž vchody ke schodištím ve věžích, těmi pak k foyeru třetího pořadí, odkud jde se na třetí a čtvrtou galerii, a též na terasu se vystupuje. k foyeru III. pořadí přiléhá buffet.

Stěny vestibulu, hlavního schodiště, spojovacích chodeb a foyeru provedeny jsou v napodobeném mramoru rozličných druhů; k vůli souhlasu pak jest i dlažba v odpočívadlech schodiště, v hořejší spojovací chodbě a foyeru mramorová.

Spojovací chodba a foyer prvního pořadí vyzdobeny jsou malbami figurálními. v chodbě spojovací provedl A. Liebscher osm obrazů v lunetkách (a tempera), jež spůsoby dramatického umění znázorňují.

Ve středu tragédie, po stranách pak Činohra, veselohra, fraška,melodrama, opera, opereta a balet.

Foyer ozdoben komposici malířův Aleše a Ženíška. Obrazy tyto náležejí jmenovitě pro myšlenku svou a komposici k prvním ozdobám divadla. Jsou také a tempera provedeny a motivy jejich jsou v myšlenkové souvislosti s povšechnou činností divadelní, provedeny pak jsou v charakteru slovanském.

Obrazy ve čtyřech polích nástěnných značí prameny a základy divadelního umění: mythus, historii, život lidský, národní zpěv a hudbu. Ve čtrnácti polích lunetových zobrazeny jsou celé Čechy tak, že rek celé této skupiny obrazů vlast svou Čechy projíždí, při kteréžto pouti jeho znázorněn každý kraj charakteristickou pro něj událostí, jež reka tam potkala.

Strop rozdělen jest ve tři pole. Obraz ve středním poli značí zlatý věk národa (za Karla IV.), v l. úpadek (po bitvě Bělohorské), v p. vzkříšení národa (v nejnovější době). Návrhy podal F. Ženíšek, provedl a tempera B. Roubalík.

Do místnosti při loži královské vede zvláštní vchod z vestibulu na straně k Nábřeží. Schody jsou z bílého mramoru a stěny schodiště ozdobeny napodobením červeného a bílého mramoru. Schodiště, salon i budoir vyzdobeny jsou i malbami figurálními, na platně v napodobené fresce.

Malby v schodišti znázorňují duševní a hmotný vývoj národa Českého pod záštitou moci panovnické. (Provedl malíř V. Hynajs.) Malby v saloně zobrazuji moc a slávu Českých panovničích rodů, a sice Přemyslovců, Lucemburků a Habsburků. (Provedli Liška a Schikaneder).

V budoiru označeno jest nymfami a amorety čtvero ročních počasí. (Provedl V. Hynajs.)

Celé hlediště pojme při pohodlném obsazení 2200 diváků; v čas potřeby najde však 2500 osob místa.

Loží (i loži královskou v to čítaje) jest 45. Sedadel je st 1239 (fauteuilů 166, ostatní jsou sedadla zavřená). Proti loži královské jest lože pro zemského maršálka a vedle pro místodržitele.

Strop hlediště vyzdoben jest osmi allegorickými postavami à tempera, provedenými od Ženíška.

Jsou to: architektura se sochařstvím a malířstvím, epika s mimikou a lyrikou, pak hudba a tanec.

Hlavní lustr se 475 plameny ozdoben jest korunou Svatováclavskou.

Jeviště zařízeno jest na šest ulic a opatřeno všemi stroji nejnovějších soustav, jichž moderní jeviště vyžaduje, tak že při zdvižené oponě mžikem celou scenerii změniti možno. Hloubka jeviště obnáší 15,96 m., šířka 22,12 m.; otvor proscenia jest 12 metrů široký a 14,22 m. vysoký; hloubka prostoru pod jevištěm 10,11 m. a výška od podlahy jeviště 35,08 m.

Hlavní opona provedena jest dle nákresu Ženíškova. Figurální její motiv značí povahu Národního divadla (Genius nad dokončením národního podniku jásající).

V případu ohně lze jeviště od hlediště železnou oponou odděliti.

V místnostech sklepních pod hledištěm jsou přístroje k ventilaci a topeni vzduchem. Pod vestibulem jest baletní síň.