Byl osobností, která přímo zasáhla do novodobých dějin Poděbrad, a stál u přerodu malého a klidného zemědělského městečka ve známé a vyhledávané lázeňské středisko. Čím více času nás vzdaluje od doby, kdy žil, tím větší musí být náš obdiv k jeho životu a dílu. Patřil k poslední generaci lékařů-lidumilů, kteří dokázali vedle svých nemalých povinností medicínských ještě neúnavně šířit osvětu a kulturu na malém městě a upřímně se starali o duchovní i hmotné povznesení české společnosti ve druhé polovině minulého století.

Malý Bohumil začal chodit do obecné školy v Poděbradech, ale roku 1859 byl poslán na akademické gymnázium do Prahy, kde v roce 1867 odmaturoval a zahájil lékařská studia. Po třech letech na otcovo přání odešel studovat do Vídně. Tamní lékařská fakulta měla v té době přednosti světové university a přednášela tu řada uznávaných kapacit. Mladý Bouček to tu neměl lehké - patřil k chudším studentům a o to víc se musel snažit. Vždyť byl na očích mnoha přátel svého otce. Po promoci v roce 1873 se ještě čtyři roky připravoval na lékařskou praxi jako sekundární lékař v jedné vídeňské všeobecné nemocnici. Pak se definitivně vrátil do rodných Poděbrad, aby pomohl stárnoucímu otci s jeho rozsáhlou klientelou.

Už ve studentských letech propadl ochotnickému divadlu a zůstal mu věrný až do pozdního věku. Režíroval a později jako předseda ochotnického spolku organizoval jeho činnost, vědom si důležité úlohy divadla pro probouzející se český národ. Jako člen agilního spolku „Studující Poděbradska“ o prázdninách často přednášel a šířil zdravotnickou osvětu mezi lidové publikum, psal drobné popularizační články pro krajský tisk. On a další nadšenci pořádali různé zábavy a slavnosti, akademie a nakupovali české knížky, aby založili v Poděbradech v roce 1872 první lidovou knihovnu.

Roku 1875 byl byl dr. Bouček vyzván rakouskou vládou, aby odjel jako polní lékař do Černé Hory, do Šavniku pod Dormitorem, kam se uchýlili ranění účastníci hercegovského povstání. Pobyl zde tři čtvrtě roku a v paměti všech, kteří se tu s ním setkali, zůstala jeho odvaha a obětavost. Své dojmy z Černé Hory živě popisoval v článcích pro kolínský časopis „Česká Koruna“.

Svou lékařskou praxi zahájil tedy dr. Bohumil Bouček v roce 1877 v otcově nemocnici, kde se po jeho příchodu začaly provádět i složité a odborníky oceňované operace. Svědectví o dlouhé řadě lékařských případů nalezneme v „Zápiscích“ vlastních i jeho otce, které vydal tiskem v letech 1901 a 1923. Když se na počátku století objevila v Evropě hrozba cholerové epidemie, začal praktický Bouček zjišťovat ve svém obvodu místa, kde se cholera objevila v letech 1832 a 1850. Své zkušenosti o vztahu nemoci k určitým lokalitám uveřejnil pak v knize „Cholera na Poděbradsku“, která mezi lékařskou veřejností dosáhla zaslouženého uznání.

Největší zásluhu však měl dr. Bohumil Bouček na založení poděbradských lázní. Jeho syn, pozdější profesor na lékařské fakultě v Brně, MUDr. Bohuslav Bouček to připomíná ve vzpomínkovém článku u příležitosti otcova 100. výročí narození, který vyšel v časopise „Lázně Poděbrady“:

„Boučkova touha po proslavení města se splnila, když byla objevena minerální voda. Jeho místní patriotismus ihned vzplanul do výše předtím nebývalé. Jako by najednou měl v hrsti předpoklady, obhajoval možnosti pro vznik lázní. Sám měl vděčné zkušenosti s Karlovými Vary, a tak hned objednal analysy a horem pádem jel se podívat do Nauheimu. Z té cesty posílal domů ohromně nadšené své předtuchy a plány.

To bylo opět takové příznačné rozhodnutí situace; Bouček tu osvědčil pronikavý smysl pro postavení problému, jeho formulaci i methodu řešení. Nedal se zviklati pochybovači, věřil ve správnost praemiss. Problém koncipoval ve velkém stylu, rozvinul lékařské pozorovatelské nadání a kombinační smysl. Pustil se do studií rázu experimentálního a ověřoval si vymezení léčebného rozmezí. Jeho indikace srdeční a cévní, později rozšířené o kožní aplikaci při ekzémech, potvrzené prof.  Šambergerem, platí v podstatě dodnes. Ani ta cukrovka nebyla marná; v tom ohledu nebylo proneseno ještě poslední slovo.

Uhličité lázně měly pro Boučka osobně zvláštní význam také v tom, že se věrně vztahovaly k nejprvnější myšlence, kterou pojal pro povznesení Poděbrad. Hned následující rok po příchodu do Poděbrad usmyslil si zřídit železité léčivé lázně u kostelíčka. Výsledky ovšem nebyly valné ani zdravotně, tím méně finančně; lázničky se nevžily ani jako hygienický podnik a Bouček upustil od původního plánu rozšířit je na podnik obecně užitečný. Starostí s tím však bylo habaděj.

To novotářství Boučkovo je podstatný rys jeho osobnosti. Přes nevýhodné podmínky vnější a místní a přes velmi nepříznivou okolnost, že vstoupil do praxe zrovna v době, kdy se ještě nevžila rozhodná fáse lékařské reformace - musíme brát v úvahu, že Bouček prošel školením přec jen v podstatě předmoderním - usiloval a provedl určité novoty, které se jinde na venkově nevyskytovaly. Jeho přičiněním byla provedena v Poděbradech první ovarotomie v Čechách: 15. května 1878 operaci vykonal profesor Weis. Byla to operace v té době vrcholné dovednosti chirurgické, která odstraňovala cysticky změněné nádory vaječníků (Fr. Bouček již 1847 v Poděbradech použil etherové narkosy - 1846 zavedena v Anglii). Je známo též, že Bouček si vymohl první Roentgenův aparát na českém venkově. Jeho studie na poděbradském okrese byla úctyhodný výkon venkovského praktika a zároveň jedna z prvních lékařských praxí, přeložená a vydaná též německy (u Lehmanna v Mnichově). Na pozvání všenárodního lékařského kongresu v Římě Bouček vystavil svůj studijní materiál na sjezdové výstavě a byl požádán, aby celou kolekci věnoval zdravotnickému museu římskému. Bouček se však již předem ustálil na věnování poděbradskému museu. V Římě byl vyznamenán stříbrnou medailí.“

 †

Úryvek ze vzpomínkového článku prof. dr. Bohuslava Boučka, otištěný v minulém čísle Polabských novin, se jen letmo zmínil o zásluhách MUDr. Bohumila Boučka na zlepšování zdravotnických poměrů v Poděbradech a o založení lázní. Vyjádřil však výstižně upřímný vztah Bohumila Boučka k rodnému městu a přiblížil jeho celoživotní úsilí o povznesení Poděbrad po stránce lékařské, hygienické, sociální a společenské.

Připomeňme si tedy ještě další jeho počiny. Na prvním místě neúnavnou agitaci a shánění prostředků pro stavbu nové veřejné nemocnice a její organizování. Ta, v níž pracoval se svým otcem Františkem a kterou posléze zdědil a ještě dlouhá léta provozoval, již dávno potřebám města nestačila. Nejbližší veřejná nemocnice byla v Kolíně, v Nymburce se stavěla až v roce 1890. Bouček si sám provedl důkladný průzkum jiných nemocnic, zkoumal jejich přednosti i nedostatky.

Na základě zkušeností dal potom zhotovit plány na nemocnici moderní, odpovídající požadavkům doby. Přiměl také obec, aby do stavby investovala čtvrt miliónu korun. V roce 1921 byla postavena část s deseti lůžky. Stála na severním okraji města (v místech, kde po prodloužení ulice Kozinovy vznikl později areál technických služeb; pamětníci středního věku pamatují ještě třešňovou alej, která k ní vedla podél školního pozemku - pozn. red.) a po mnoho roků sloužila nemocným poděbradským občanům a jistý čas i jako porodnice.

Bohužel se již MUDr. Boučkovi nepodařilo prosadit městský epidemický špitál, na který navrhoval přeměnit bývalé železité lázničky u Havířského kostelíčka.

Praktické zkušenosti lékaře, pohybujícího se většinou v dosti zaostalém venkovském prostředí, ho na každém kroku utvrzovaly v přesvědčení o významu hygieny pro lidské zdraví. Ve svém obvodu měl 22 vesnic a okrajové části města. Když se počátkem našeho století objevila v Evropě velká cholerová epidemie, začal podrobně studovat místa jejího výskytu. Zakreslil si pečlivě oblasti na Poděbradsku, kde se cholera objevila v letech 1832 a 1850, a dokázal, že se vrací na stejná místa, do určitých, pro nemoc příznivých podmínek. Napsal o tom knížku „Cholera na Poděbradsku“, jež ve své době došla uznání nejen doma, ale i za hranicemi.

„Domy v Poděbradech jsou různého tvaru. V I. čtvrti, oddíl Zálabí vyjímaje, jsou domy jednoposchoďové, ponejvíce z tvrdého materiálu stavěné. Domy tyto po velikém ohni v roce 1835 byly většinou přestavěny. Na Nymburském předměstí, vyjímaje dělnické byty v ulici ve Vinici, jsou domy přízemní, dosti prostranné a pocházejí většinou z novější doby. Na předměstí Kostelním, zvláště na Bělidlech, jsou domy dělnické, nezdravé, většinou až sto roků staré a dřevěné. Takové též jsou mnohé domy na Hrázi a sem tam po předměstí. Leckde jsou domky velmi stěsnané, buď vůbec bez dvorků, neb se dvorky velmi omezenými. Domky tyto jsou obyčejně velmi vlhké a nízké; podlahy pak v bytech jsou často jen z utlučené hlíny. Kanalisace v celém městě je neúplná; až do doby 1860-1870 nebyly stoky ani kryty. Pouze oddíl náměstí, malá část Kostelního předměstí a ulice Vala mají svou kanalisaci. Ostatní domy až podnes mají pouze svoje žumpy, které vyváženy býti musejí. Jest politování hodno, že dvě stoky vylévají se do Labe nad jezem a že naše vodárna, nacházející se ve mlýně, čerpá vodu stokami znečistěnou. V celku tedy jest hygienický stav našeho města nepříznivý a jediná přednost, kterou naše město má, je ta, že má velkou rozlohu, jsouc téměř jedinou ulicí. Nejblahodárněji působily zde v posledních letech požáry, které mnoho starých domů zničily. Ku zvětšení ruchu stavebního přispělo pak též zlevnění stavebního materiálu, levnější dovoz a stoupající blahobyt obyvatelstva. I smyslu pro hygienu v obyvatelstvu samém přibývá a naše obecní zastupitelstvo v posledním 30 letí valně přispělo ku zlepšení poměrů zdravotních. “   

†

První poděbradské lázně u kostelíčka, založené v roce 1722, přestavované, rozšířené (1832) a provozované městem, se MUDr. Boučkovi nepodařilo zachránit ani jako očistné lázně. Od počátku 20. století byl svědkem toho, jak opuštěné zcela zchátraly. I v jiných případech byl jeho boj proti špíně a nemocem z ní vzniklým marný. Mnohokrát narazil na odpor radních a na neochotu, když chtěl, aby obec investovala prostředky do ozdravení města. Je obdivuhodné dnes, po tolika letech sledovat, jak se dr. Bouček snažil o vybudování ústřední kanalizace pro Poděbrady, o zasypání městských příkopů a otevřených stok, o rozšiřování ulic. Důvěrně znalý místních poměrů se nezištně podílel na vypracování moderního regulačního plánu zástavby, jehož realizací po roce 1912 se Poděbrady dostaly mezi první soudobá moderní města v Čechách.

Mnohaleté přátelství s vynikajícím vodohospodářským odborníkem, profesorem pražské techniky dr. ing. Janem Vladimírem Hráským bylo v roce 1905 u zrodu velkorysého projektu na vybudování nového vodovodu pro město, kdy zdrojem vody měla být prameniště v panském lese Boru. Přípravné práce byly přerušeny, když knížetem Hohenlohe pozvaný proutkař baron Bülow určil vydatný zdroj vody přímo na zámeckém nádvoří. A zase to byl dr. Bouček, jenž, jako panský lékař, byl u toho, když se voda v zámku vrtala. Zásoba dobré, nezávadné vody byla pro zámek i město tak důležitá, že když se voda neobjevila ve slibovaných 20 ani v navrtaných 50 metrech, přemluvil dr. Bouček knížete, aby vrty financoval dál, že voda bude hlouběji, podobně jako na různých jiných místech v okolí. Kníže souhlasil a voda skutečně vytryskla z hloubky 96,7 m. Nebyla to však hledaná pitná voda, ale minerálka, a tak po prvotním všeobecném zklamání přišel znovu dr. Bouček s návrhy, jak tuto alkalicko-zemitou kyselku využít. Nechal udělat chemické rozbory a první pochopil význam vody s mimořádně vysokým obsahem kysličníku uhličitého pro léčení některých chorob (kožních, srdečních a oběhového ústrojí, žaludečních aj.). Pustil se do propagace lázeňského způsobu využití vody. Podpořilo ho v tom následné navrtání dalších minerálních pramenů. Sám se vypravil za zemským zdravotním radou dr. Pelcem, aby ho požádal o povolení ke zřízení lázní, ale ten, ač se dobře znali ze studií, dlouho vydání povolení zdržoval, nevěřil v jejich účelnost a v zájem veřejnosti. Přesto k založení lázní došlo. Pelcovy obavy vyvrátily hned první lázeňské sezóny v letech 1908-1912, kdy hlavně díky Boučkově agitaci a odborným přednáškám v lékařských kruzích počet pacientů a vydávaných koupelí rostl geometrickou řadou.

„Tak se stal z dr. Boučka na přelomu mužných let lázeňský lékař. A i v tomto oboru se ukázal býti lékařem nevšedním. Mělť i pro toto odvětví dosti znalostí odborných a ze svých zájezdů do lázní měl znalost řečí a dlouhou praxí vybroušenou pohotovost myšlení lékařského. Tak stál dr. Bouček v čele místních lázeňských lékařů po celou dobu až do svého skonu.“ To o něm napsal v nekrologu pro lázeňský časopis jeho mladší kolega a druhý lázeňský lékař MUDr. Jakub Vondrovic v květnu 1926.

Ještě jeden památník si MUDr. Bohumil Bouček v Poděbradech postavil. Byla to v roce 1904 nová chlapecká škola, dnešní gymnázium, na volném prostranství severně od náměstí. Stavba na tehdejší poděbradské maloměstské poměry vskutku „palácová“, s prostornými učebnami i chodbami, velkou kreslírnou a tělocvičnou, dobře udržovatelnými dlaždicovými podlahami. Škola byla postavena podle Boučkových návrhů, co se týče rozmístění všech hygienických zařízení. Byla tu i ústřední ventilace a splachovací záchody. Mnohé, co se podařilo vybudovat, bylo prý veřejností kritizováno jako nemístný přepych, mnohé však, co Bouček navrhoval, se neuskutečnilo. Až dnes se nám to zdá samozřejmé, ale on už na počátku století prosazoval, aby byly šatny na chodbách, aby se žáci před vchodem do učebny přezuli, navrhoval i nošení speciálního školního oděvu.

To byl Bohumil Bouček - lékař v pravém smyslu toho slova, „jemuž radostí života jest touha po novém poznání, touha prospěti nemocným novými vymoženostmi vědy a snaha veřejnosti upřímně sloužiti...“

Stejně obsáhlá a pozoruhodná byla Boučkova veřejná činnost, činnost všeobecně kulturní, jeho snahy o povznesení hospodářského života v kraji a další práce pro blaho města a okolních vesnic, jeho styky i příbuzenské vztahy s významnými osobnostmi tehdejší české vědy a kultury. Této stránce života a díla dr. Bohumila Boučka bude věnována příští vzpomínka.

†

„Často jako student jsem míval sladkou, blaženou touhu, abych jednou byl na prospěch svému rodnému městu...“ napsal dr. Bohumil Bouček ve svých „Pamětech“. A když se pak v pokročilém věku ohlížel za celým životem, upřímně se podivoval, jak to vše mohl zastati. Co pro Poděbrady vykonal v ohledu zdravotním a sociálním, bylo už připomenuto, ale stejně obdivuhodná a mnohostranná byla jeho činnost v oblasti hospodářské, společenské a hlavně kulturní. Lékařské povolání, na rozdíl od jiných, přinášelo nejtěsnější styk s lidmi a jejich holým životem, utrpením a často i tragickými osudy. Pro své konání měl dr. Bohumil Bouček po celý život vzor ve svém otci - lidumilu a buditeli, jednom z mnoha, kteří se zasloužili o obrozování české společnosti.

Jako jedenáctiletý chlapec v roce 1861 viděl v Poděbradech první ochotnické představení. Vážení poděbradští měšťané, včetně Boučkova otce, hráli v provizorně upravené bývalé zámecké kapli polskou rytířskou hru „Pan Čapek“. Od té doby ho láska k ochotnickému divadlu provázela po celý život, i když teprve později si uvědomil, jak důležitý je to prostředek osvětového působení na probouzející se národ. V mládí často sám hrával, později, když se stal lékařem, dělal většinou režiséra. Byl jednatelem ochotnického spolku a také jeho předsedou. Staral se o výběr her - dával vždy přednost klasice a hrám povznášejícím vkus obecenstva před lacinými líbivými kusy. Byl spoluautorem „Letopisů ochotnického spolku“, vydaných v roce 1879, a velkou zásluhu měl na tom, že po odchodu vojenské posádky z Poděbrad do Vysokého Mýta obec předala budovu bývalých kasáren v roce 1885 poděbradským ochotníkům. Vzniklo tak jedno z prvních stálých venkovských divadel - Jiříkovo divadlo.

I když činnost v ochotnickém spolku zabrala dr. Boučkovi mnoho času a energie, stačil aktivně pracovat i v dalších spolcích. Po otci pokračoval v místním zpěváckém spolku Hlahol, vědom si důležitosti české písně a zpěvu v tehdejší maloměstské společnosti. Bylo vzpomenuto, jak horlivě se zapojil do práce ve spolku Studující Poděbradska: „Všeobecné vzdělání bylo na nízkém stupni, studentů také málo. Za svou osvětovou činnost byli ctěni a obyvatelstvo se těšilo na jejich prázdniny a pobyt doma. Snažili jsme se o povznesení lidového vzdělání. Hlavně divadlem a přednáškami jsme působili... “ - tak píše dr. Bouček o spolku obecně. Sám však vždy stál v popředí všech studentských akcí, a když skončil studia ve Vídni, zorganizoval v roce 1873 okázalé oslavy 100. výročí Jungmannových narozenin v Oboře. Měl pak velkou radost z toho, že čistý výtěžek slavnosti doplnil sumu 1 000 zl. pro nadaci spolku, určenou na podporu nemajetných studentů, a ještě byly zaplaceny poslední dluhy váznoucí na divadle. I v pozdějších letech rád přednášel pro širokou veřejnost o pokroku v medicíně a populárně seznamoval s odbornými medicínskými problémy. Ve stejném duchu napsal i řadu článků do krajinského tisku.

Mezi Boučkovy kulturní zájmy patřilo založení a budování místní veřejné knihovny v roce 1871. Je podepsán s Janem Hellichem pod první veřejnou výzvou k založení knihovny a sběru starožitností. Ještě dalších 15 roků řídil její vývoj a získané knížky obětavě stěhoval na různá místa, kam se stěhovala knihovna.

Podobně bychom se mohli zmínit i o Boučkově podílu na založení a činnosti místního Sokola. Dále byl iniciátorem a místopředsedou prvního poděbradského „Okrašlovacího spolku“, sám vlastním nákladem založil park u kostelíčka a zasloužil se o to, aby ze smetiště u bývalého hřbitova v Jiráskově ulici vznikl parčík. Nikdo nespočítal, kolik okrasných a užitkových stromořadí z vlastních zdrojů po městě i okolí vysázel.

Ve výčtu Boučkových činností pro kulturní povznesení Poděbrad nesmí chybět zásluhy o vybudování a odhalení pomníku králi Jiřímu. Vždyť autor pomníku sochař Bohuslav Schnirch byl Boučkovým švagrem a přes dr. Boučka šla všechna jednání mezi Schnirchem a Spolkem pro postavení pomníku.

Na konci minulého století byla sílící česká společnost reprezentována dvěma velkými výstavními akcemi - v roce 1861 Všeobecnou zemskou výstavou, zvanou Jubilejní, a v roce 1895 Národopisnou výstavou českoslovanskou. Dr. Bouček jako málokdo jiný si byl vědom jejich významu, v obou se stal členem výstavního výboru a horlivě se zúčastnil sběratelské práce i propagace. Na Jubilejní výstavě dostal první cenu za své ovoce, ale především prosadil, aby zde byl vystaven právě dokončený Schnirchův pomník. Socha na pražském výstavišti přetrvala ještě přes Národopisnou výstavu. V roce 1896, po převezení sochy do Poděbrad, byl dr. Bouček jedním z hlavních organizátorů velkolepých oslav, provázejících její odhalení.

Jen na doplnění uvádím, že se svým přítelem prof. Zengrem také chtěli koupit v Poděbradech domek a zřídit v něm observatoř.

Selské rodové kořeny a vztah k hospodářství, zděděný po otci, měl dr. Bouček v sobě po celý život. Sám přiznával, že mu „zrající lán obilí byl vždy zdrojem zážitků přírodní krásy“, a také měl na co navázat. Vždyť dr. František Bouček jako první zavedl pěstování řepy cukrovky na Poděbradsku, měl na svém hospodářství první parní mlátičku a první secí stroj. Když se dr. Bouček stal jednatelem a později předsedou Hospodářského spolku v Poděbradech, zavedl další novoty: např. orání o závod, výstavy ovoce, kursy ovocnářské, sýrařské, máslařské ad., zval odborníky k přednáškám pomologickým, z oborů meliorací, sám jako první na Poděbradsku zkoušel pěstovat čekanku, znovu zaváděl pěstování lnu a propagoval znovuzavedení lnového plátenictví. V muzejních sbírkách jsou uloženy vzorky koudele i příze z Boučkových výpěstků i hedvábné vlákno od bource morušového z jeho chovu. Tři roky vydával pro spolek Hospodářský list, v němž uváděl všechny své praktické zkušenosti a rady.

Aby byl výčet Boučkovy veřejně prospěšné činnosti úplný, je třeba se zmínit i o tom, že po několik let byl předsedou místní Občanské besedy, byl funkcionářem Řemeslnické besedy (vykonával lékařskou službu pro podpůrný a pojišťovací fond) a tři roky zasedal ve výboru Občanské záložny. V letech 1884-1906 také zasedal v obecním zastupitelstvu. Byl členem místní školní rady.

Jistě nebylo vzpomenuto všeho, čím dr. Bohumil Bouček přispěl k blahu města. Ale i tak je toho dost, co v nás musí vzbuzovat úctu a obdiv k člověku, který se dokázal přenést přes nepřízeň poměrů a vykonat mnohem víc, než si ve svých mladických touhách předsevzal. 

Otakar - František - Terezie - Jarmila - Berta - Marie - Bohumil - Růžena -  Bohuša - Jaroslav - Karolína - Quido - Jetty - Vojtěch - Růžena
Zdena - Františkem - Božena - Božena - Růžena - Antonie - Pavlína - Gabriela - Johanna - Marie
Zdeňka - Věra - Vladislav - Olga

Rodina dr. Bohumila Boučka

Boučkův otec, jak už bylo vzpomenuto, pocházel z Plotiště u Hradce Králové. Z chalupy, při níž měl jeho dědeček i formanství. Po vídeňských lékařských studiích se dostal dr. František Bouček na poděbradský zámek barona Siny jako panský lékař. Bylo to v roce 1841 a zanedlouho poté se oženil s dcerou panského sirotčího Antonií Votočkovou (1824), která ho přežila - zemřela v roce 1908.

Ti dříve narození si jistě dobře pamatují na výstavný patrový dům v Husově ulici proti ústí ulice Na vinici, který byl zbořen v roce 1981. Byl to už jen pozůstatek rozsáhlého dvorce, který vznikl ve středověku na obecních zahradách. Dům i přilehlé hospodářské stavby byly postaveny kolem roku 1737. Na začátku minulého století patřil manželům Františku a Zuzaně Pecháčkovým a celou usedlost čp. 30/II v roce 1847 přenechali i s domem „U zeleného stromu“ čp. 4/1 na náměstí své neteři Antonii, provdané Boučkové. Sem se rodiče Bohumila Boučka nastěhovali a podle Boučkovy lékařské praxe se tu začalo říkat „u doktorů“.

Bohumil Bouček se v tomto domě narodil 5. ledna 1850 jako páté z deseti dětí. Na otcovo přání pak vystudoval medicínu a v červenci 1877 se vrátil do Poděbrad, aby pomáhal svému stárnoucímu otci s rozsáhlou klientelou. Převzal od něho nejen jeho malou nemocnici v domku čp. 94/II v bývalé Panské ulici, kterou pak dlouhá léta provozoval, ale i dům čp. 30/II, kde v kruhu početné rodiny žil až do své smrti.

V archívu Polabského muzea, v písemné pozůstalosti dr. Boučka se zachovala velká skleněná fotografická deska - snímek pořízený na zahradě Boučkova domu u příležitosti 80. narozenin Antonie Boučkové v roce 1904. Jubilantka sedí uprostřed svých dětí a jejich nejbližších, včetně vnoučat.

Stojící zleva je syn jubilantky Otakar, lesník v Šibeniku v Dalmácii, který si vzal za ženu dceru slovinského skladatele Vilhara. Vedle něj stojí druhý syn František, v té době sládek a nájemce poděbradského pivovaru, který studoval na technice v Krakově. Následuje dcera (nebyla to dcera, byla z rodiny Schnirchů) Terezie, provdaná Šantlová, a vedle ní v bílé halence pozdější dětská lékařka dr. Jarmila Hellichová (rodiny Boučků a Hellichů byly několikanásobně spřízněny). Za známou z Německa Bertou Titmannovou je vnučka Marie Brzorádová a za ní stojí další syn Bohumil (lékař) a vedle další dcera Růžena, provdaná v srbském Bělehradu za chemika dr. Aloise Hellicha (bratra lékárníka Jana Hellicha) (Správně jde o jejich dceru.). Bohuša Boučková, provdaná Obereignerová, a Jaroslav jsou děti dr. Bohumila Boučka. Dále je vnučka (učitelka a překladatelka) Karolína Engelová a poslední syn Zdeněk (manželem Jetti nebyl Zdeněk, ale Quido) s manželkou Jetty. Předposledním v řadě je adoptivní syn dr. Bohumila Boučka dr. Vojtěch Birnbaum a jako poslední vnučka Růžena Šantlová z Poděbrad, učitelka hudby.

Sedící dámy jsou v tomto pořadí: první zleva je snacha Antonie Boučkové Zdena - manželka sládka Františka - se synem Františkem. Pak sedí druhá snacha Božena Boučková, manželka dr. Bohumila Boučka, která bude ještě připomenuta. Vedlejší dáma v tmavých šatech je dcera Božena, provdaná za dalšího z Hellichů rovněž do Srbska. Následuje Růžena Englová, další dcera, provdaná za profesora architektury na pražské technice dr. Antonína Engela. Po levé straně matky Antonie je dcera Pavlína, manželka lesníka Jana (nebyl to Jan, ale Josef) Obereignera, pozdějšího ředitele panství na Doleňsku a Kraňsku. S ní sousedí její sestra Gabriela Brzorádová a pak dvě švagrové - Otakarova manželka Ivana (Johanna) a Zdeňkova manželka Marie.

Děti na zemi sedící jsou vnučky:  první zleva Zdeňka Boučková, později provdaná Schnirchová, Věra a Olga a mezi nimi Ladislav Bouček, nejmladší syn dr. Bohumila Boučka, který jako poslední žil v Poděbradech.

Oslavy osmdesátin Antonie Boučkové, jak dokládá fotografie, se zúčastnilo všech deset dětí - čtyři synové a šest dcer.

Dr. Bohumil Bouček se oženil v roce 1883 a do svých „Zápisků“ k tomu poznamenal: „ ...slavil jsem svůj sňatek s manželkou Boženou Schnirchovou, ovdovělou Birnbaumovou, sestrou akademického sochaře Bohuslava a ředitele kotelního spolku Jaroslava Schnircha. Převzal jsem otcovské povinnosti dvou milých osiřelých dětí. Měl jsem děti odedávna rád. Již před svatbou vychoval jsem několik sirotků a stejně i po svatbě kromě vlastních dětí. V den svatby opět zažili jsme nádherný slunný den. A ten sluneční svit jako by nás provázel po celé další pouti životem.“

Starší z přijatých dětí byl PhDr. Vojtěch Birnbaum, později náš významný historik umění a profesor Karlovy university, mladší Božena se provdala za sochaře Hanuše Folkmanna, profesora české techniky v Praze. Pak přišly vlastní děti: Bohuslav Bouček, později MUDr., profesor lékařství na Masarykově a posléze na Karlově universitě; Jaroslav Bouček, později učitel hudby a před 1. světovou válkou profesor na hudební škole v Orlu; nejmladší syn Ladislav, později diplomovaný agronom; a dcera Bohumila, provdaná Obereignerová.

Boučkův dům byl otevřený pro mnoho přátel z uměleckých kruhů. Paní Boučková byla vynikající pianistka, proto byli zvláště vítáni hudebníci, dále literáti a všichni z rodiny Schnirchů. Její bratr Bohuslav, který měl k Poděbradům zvlášť blízký vztah ještě prostřednictvím rodiny své matky, nezaváhal ani okamžik, když mu byla nabídnuta zakázka na zhotovení pomníku krále Jiřího pro poděbradské náměstí. Jen díky důvěrným vztahům rodiny Boučkovy a Schnirchovy mohlo být tak monumentální dílo realizováno v maloměstském prostředí.

(Pokračování na straně 4. - chybí)